Rozhovor s Jill PurceovouZmínila jste, že váš zájem o zvuk u vás začal pravděpodobně už v děloze. Co tím myslíte?
Jill: Má matka byla koncertní
pianistka a mě zajímal nejen zvuk, ale především kombinace zvuku a léčení, protože můj otec byl lékař a tak se to u mě přirozeně zkombinovalo už od raného dětství.
Myslíte, že hudba, kterou vaše
matka hrála, vás ovlivnila, ještě než jste se narodila:
Jill: Určitě jsem již v děloze slyšela a cítila určité vibrace hry mé matky.
Co podnítilo Váš zájem o vokální techniky jako
prostředek psychologické a duchovní transformace?
Jill: Začalo to vizuálně. Všechno, co jsem kdy udělala, mělo svůj počátek v nějaké vizi. Už jako malá holka jsem s velkým zájmem hledala v přírodě
určité vzory. Když mi bylo osm, sedávala jsem celé hodiny nad řekou v Oxfordu a pozorovala jsem pohyby vln a vodní víry. Tahle fascinace vedla až k napsání knihy Mystická spirála.
Pokud se týče hlasu a
zpěvu, k nejdůležitější příhodě z dětství došlo v Irsku. Ačkoli jsme žili v Anglii, můj otec pocházel se severního Irska, ale strávili jsme také hodně času na jihu země. Chodívali jsme na dlouhé výlety a je dnou
jsme dorazili člunem na vzdálený ostrov. Jediné další osoby ve člunu kromě nás byly tři staré ženy, které se vracely domů. Stály, černě oděné, v zadní části člunu. Náhle se zdvihl poryv silného větru, člun se nebezpečně
rozhoupal a hrozilo nebezpečí, že se převrhne. Ty tři ženy najednou začaly zpívat s neuvěřitelnou vášnivostí a jakoby mávl kouzelným proutkem, všechen náš strach se rozpustil a my jsme byli naplněni jakýmsi posvátným pocitem a
silou. Náš strach se v mžiku oka přeměnil v extázi a euforii. Vlny se utišily a my jsme bezpečně dorazili na břeh.
Kdy jste se začala věnovat hudbě profesionálně?
Jill: I
zde bych mohla mluvit o jakési spirále, která se nepřetržitě vine mým životem. Jedním motivem bylo zkoumání vzorů, které vzniknou působením zvuku. V šedesátých letech jsem s velkým úžasem začala zkoumat to, jak různé zvuky
lze zviditelnit pomocí různých pudrů, prachů, pilin. Z chaosu se v okamžiku stane neuvěřitelný řád a zvuk tvaruje tytéž formy a struktury, které pak kolem sebe vidíte všude v přírodě. Byla to tedy tato vizuální
zkušenost a osobní setkání s mocí a silou zvuku, která mě k mému pozdějšímu profesionálnímu zájmu o zvuk dovedla. No a potom jsem hodně let strávila s tibetskými lamy. Učila jsem se od nich harmonickému zpěvu.
Snažila jsem se zjistit, jestli nějaký druh zpěvu může pomoci vytvořit nějakou hmotnou formu nebo naopak rozpustit hmotu, odstranit negativní koncepty. Když jsem pak poprvé slyšela harmonický zpěv tibetských lamů,
uvědomila jsem si, že to je něco, co se nějakým způsobem dotýká samé podstaty hmotného světa. Tento druh zpěvu, který se zdál dematerializovat věci a poté je opět rematerializovat, se zdál být nejblíž tomu, co Gurdjieff nazval
objektivní hudbou. On mluvil o objektivním umění, tedy umění, které je také efektivní, na rozdíl od umění dekorativního nebo expresivního. Takové umění by mělo uměl měnit a transformovat prvky hmotného světa.
Pak jsem se potkala
s německým skladatelem Karlheinzem Stockhausenem. Žila jsem v jeho domě a studovala s ním. On už tehdy nějakou dobu pracoval s harmonickými tóny. V 50. letech byl jedním z průkopníků elektronické hudby,
což mimochodem vedlo k objevu syntezátoru.
Stockhausen pracoval s těmi nejzákladnějšími prvky hudby. Vytvářel zvuky s velmi specifickými kvalitami a snažil se vytvářet harmonické struktury a vzory. Proto byl také
jedním z mála lidí, kteří harmonickým, alikvótním tónům skutečně rozuměli.
Toto umění zpěvu jsme my na západě už neznali. Gregoriánský chorál byl v 17. století zapomenut. A tak díky výjimečné izolaci Tibetu se
tam podařilo umění používat zpěvu k léčení a duchovní transformaci uchovat. Na jedné straně jsem se tak naučila zpívat a vykročila jsem na cestu vstříc jakémusi duchovnímu osvícení, na druhé straně jsem měla možnost studovat ty
nejzákladnější struktury samotného zvuku. To vše mi pak pomohlo objevit svou vlastní metodu a začala jsem ukazovat a předvádět zpěv a jeho moc v jakési nové, západní formě.
Jak tento druh zpěvu ovlivnil Váš život?
Jill: Se svým tibetským učitelem jsem studovala téměř dvacet let. On učil dzogčen, což je velmi čistá forma tibetského buddhismu, něco jako tibetský zen – velmi radikální
duchovní nauku, která samozřejmě zajímala i mystiky jiných kultur. Kromě zpívání jsem tak přišla do velmi úzkého kontaktu s tibetskou duchovností a nemohla jsem nezjistit, že my na západě jsme se vzdali zpěvu a tím jsme se také
vzdali boha. Došlo mi, že musíme nějak náš vztah s prvkem kouzla, magie a božství kolem nás obnovit, abychom přežili. Musíme obnovit svůj vztah téměř ke všemu. Musíme znovu začít být zodpovědní. Žijeme v době, kdy všichni
lidé, o kterých si myslíme, že něco řídí, včetně všech profesionálů a expertů, na které jsme delegovali své pravomoci, ve skutečnosti nic neřídí. Naše intenzívní touha kontrolovat svět a ovládnout ho tím, že ho změříme, začala
rozvojem vědeckého humanismu už v 17. století. Dnes je celý svět ovládán technologiemi, ale ukazuje se, že se nám nic ovládnout nepodařilo. Je tedy zřejmé, že musíme zaujmout nové postoje, musíme objevit nové vědomí, protože
dnes nikdo na světě neví, co bude dál.
Když jsem si já tohle uvědomil, bylo to pro mě velkým zjevením...
Jill: není to udivující? Jsem přesvědčena, že toto zjištění prožívá stále
více lidí, a že by nás to mělo dovést k pocitu zodpovědné spoluúčasti. Totéž se dnes ději v oblasti alternativní medicíny. Lidé začínají přebírat zodpovědnost za své vlastní zdraví. Můj muž Rupert napsal knihu a pracuje
s konceptem jakési vědy, kterou může dělat každý. A já pracuji s hlasem.
Jak se akustické techniky, které učíte, používají pro léčení?
Jill: Ve skupinovém zpěvu je neuvěřitelná
síla. Zvuk rozpouští hranice mezi lidmi. Jednou z věcí, které jsme v naší společnosti ztratili, je vzájemné propojení. Jsme jak izolované atomy bez pocitu propojenosti a jednou z nejtypičtějších charakteristik zvuku je
schopnost rozpouštět hranice. Když lidé spolu zpívají, vytvářejí komunitu. Zpěv je tou nejrychlejší cestou k vytvoření komunity.
Zpívat může samozřejmě člověk také sám, ale já jsem zjistila, že skupinový zpěv je tou
nejefektivnější cestou, jak pomoci léčit společnost. Při zpěvu ve skupině se zároveň daří rozpouštět hranici mezi zemí a nebem, mezi naší materiálností a duchovností. Tibeťané tvrdí, že je to právě hlas, který spojuje tělo a mysl.
Já jsem slyšel totéž tvrdit o dechu.
Jill: Dech a hlas jsou samozřejmě spojeny. Hlas je vědomý dech.
Proč myslíte, že jsme tyto vokální techniky na západě ztratili?
Jill: Na západě bylo toto umění ztraceno zároveň s uměním gregoriánského chorálu. Dnes nikdo neví, jak tento chorál původně zněl, protože jsme ho
znovu restaurovali ve viktoriánské době jenom z manuskriptů a několika citací. Dalo by se říci, že jsme ho neztratili, jen jsme prostě přestali zpívat.
Já jsem za poslední léta pracovala v mnoha křesťanských
komunitách. Pozvali mne, abych jim pomohla, protože jsou si vědomi, že to, jak zpívají, tedy jejich způsob gregoriánského chorálu, nefunguje. Někdy jim připadá spíš jako břímě než požehnání nebo meditace. Při práci s nimi jim
pomáhám nalézt to, co je špatné a učím je dělat to úplně jinak, aby si uvědomili, jak mocným druhem meditace může být liturgický zpěv. Je zajímavé, že hlavním důvodem existence monastických komunit v křesťanské tradici bylo
sedmkrát denně zpívat. Je to jakási idea nepřetržitých chórů oslavujících boha. Jenže mniši pak postupně měli pocit, že tak hodně zpěvu je spíš obtěžuje.
Liturgický zpěv v onom duchovním slova smyslu tak byl postupně omezován.
Různé zpěvy se slučovaly, zkracovaly. Já jsem se pokoušela naučit je to, co jsem se já sama naučila a co mne inspirovalo v jiných kulturách.
Jsem přesvědčena, že tím, že jsme přestali takto zpívat, jsme my na západě hodně
ztratili. Naštěstí byl Tibet natolik izolován, že se tam umění tohoto druhu zpěvu uchovalo. Když jsme Tibet objevili, bylo to, jako bychom objevili středověkou kulturu, kdy i u nás kláštery a poustevny mystiků vibrovaly zpěvem
v jakémsi nepřetržitém stavu meditace.
Co myslíte tím, když tvrdíte, že všichni máme svůj vlastní tón?
Jill: Toto tvrzení má několik aspektů. Především, náš hlas je právě tak
unikátní jako naše otisky prstů. Nikde na světě nenajdete dva lidi, kteří by měli stejný hlas. Lidé si toho bohužel nejsou vědomi. Mimochodem, například Angličanky, vedeny snahou zařadit se do módního trendu, mluví velice vysokým
hlasem, předstírají tak něco, čím ve skutečnosti nejsou.
Jednou z věcí, kterou se pokouším dělat, je to, že pomáhám lidem najít skutečnou výšku jejich hlasu, aby tak jejich hlas byl propojen se zvukem celého těla, protože celé
tělo rezonuje. Jakmile se člověku podaří znovu nalézt svůj tón, je to vždy neuvěřitelně silný zážitek.
Co si myslíte o mystických a šamanských zážitcích, které mnozí mladí lidé hledají v rámci
celonočních koncertů rave hudby?
Jill: Je to zajímavé a v mnohém v pořádku, zároveň ale je zde několik věcí, které mi tak docela nehrají. Především je to velmi pasivní. Profesionálové pracují
s mechanickými zvuky, které velmi hlasitou formou pomocí jiných mechanismů přenášejí na lidi, kteří nemají jinou možnost reakce, než tančit podle daného rytmu. A to je zcela odlišné od toho, jak já to cítím a co se snažím dělat.
Především zkouším pracovat s hlasem bez jakéhokoli zesílení, právě protože kouzlo nezesíleného nebo nenahraného hlasu je tak mocné. Možná, že jedním z hlavních problémů naší společnosti, je právě to, že všechno je nahrané –
zvláště v televizi, která nás tak skutečné kultuře vzdaluje. Vyrábí z nás velmi pasivní konzumenty. Jsme kultura lidí, kteří platí velké peníze za to, aby mohli někam jít a tam nedělají nic.
Co se týče rave parties,
samozřejmě jejich účastníci tancují, ale zvuk nevyrábí oni. Princip šamanského bubnování je skutečně velmi efektivní a transformující. Jenže stále stejný rytmus zdigitalizovaných nástrojů není totéž, protože nic nemění. Není tam
místo pro spontánní tvořivost. Ve většině případů je vše fixně naprogramováno již předem. Nic se nemůže změnit, nic se nemůže stát, žádné kouzlo se nemůže zjevit, žádná duchovnost se nemůže objevit.
Je samozřejmě
nádherné, že při těchto celonočních tanečních parties dosahují někteří lidé mystických zážitků. Několik takových klubů je i poblíž místa, kde bydlím a tak jsem je navštívila s tanečníky i organizátory si promluvila a zkoušela
jsem je naučit harmonickému zpěvu. Bylo to pro obě strany velice zábavné a já jen doufám, že dnes už stále častěji zpívají.
Několikrát jste použila slovo kouzlo. Můžete blíže vysvětlit, co tím
myslíte?
Jill: Schopnost duše vstoupit do hmoty nebo schopnost hmoty rozpustit se do duše.
Znáte některé jednoduché techniky, které byste mohla doporučit, aby mohli lidé harmonizovat mysl, tělo a duši?
Jill: Ano. Aniž je třeba učit se cokoliv specifického, stačí třeba jen produkovat jemné bzučení nebo hučení a zároveň bedlivě naslouchat sám sobě. Nasloucháním nemíním jen prosté slyšení a uvažování o kvalitě zvuku
nebo o tom, kdo vyrábí zvuk nebo jako co to zní. Je třeba být naprosto přítomen a sjednocen s tím, co slyšíte, když mručíte. Vyrábíte zvuk a po celou tu dobu tomuto zvuku nasloucháte, aniž byste cokoliv hodnotil, analyzoval nebo
dokonce kritizoval.
Tohle je jeden z nejsnadnějších způsobů, jak se učit být teď a tady, jak zvládnout základní formu meditace. Když takto zpíváte nebo mručíte a zároveň si nasloucháte, po nějaké době zapomenete, co
se děje a kdo to dělá a něco se začne dít. Tohle je velice jednoduchá metoda, která ovšem může změnit váš život.
Povězte mi něco o Vašem zájmu o spirálu a o knize Mystická spirála.
Jill: Když jsem na této knize koncem 60. let pracovat, studovala jsem zrovna právě na universitě. Chodila jsem za profesory biologie a ptala jsem se, proč rostliny rostou právě tak a ne jinak.A oni my odpovídali, že takové otázky se
nekladou. Začala jsem si uvědomovat, že takových otázek je kolem nás daleko víc, než si uvědomujeme a že kdybychom měli dovoleno je klást a kdyby se našli lidé, kteří se odváží pokusit je zodpovědět, možná by se nám podařilo více
vnímat vzájemnou propojenost všech věcí.
Jeden z aspektů, který se při studiu spirály vynořuje, je nutnost jít napříč různými disciplínami. Koncem 60. let nikdo slovíčko interdisciplinární nepoužíval, takže lidé
byli tím, co jsem se snažila dělat, velmi překvapeni. Spirával byla způsobem, jakým se dá objevovat vztah všeho kolem nás. Tím vším doslova myslím až universum – slovo univers znamená něco, co se spirálovitě otáčí.
Je to
založeno na konceptu pohybu, otáčivého pohybu kolem své osy – a to dělá všechno kolem nás – od galaxií přes planety až k člověku a ještě dál. Všechna bojová umění jsou založena právě na tomto otáčení kolem osy a návratu do
výchozího bodu. Tento vzor pohybu je pak sledovatelný jak na galaktické, tak na atomární úrovni.
Co si myslíte, že se stane s vědomím po smrti těla?
Jill: Nějak zvlášť jsem o této
otázce neuvažovala, protože jsem zjistila, že mě nikam nedovede. Maximálně mě odvede z místa, kde jsem ale ráda. Pokud se týče mé duchovní praxe, jsem zároveň tibetská buddhistka i křesťanka. Když zrovna neučím nebo nevede
seminář, chodím do kostela. Tibeťané vyvinuli velmi složitou geografii a filosofii posmrtného života, zatímco křesťanská tradice v tomto ohledu moc nenabízí. O minulé životy se já sama moc nezajímám. Lidé mi o nich někdy něco
vyprávějí, ale mne to nevzrušuje. Není to otázka toho, jestli v to věřím nebo ne. Hovory o minulých životech jsou podle mne jen jiný způsob, jak být oddělen od přítomnosti.
Jak uvažujete o bohu?
Jill: Zcela jistě věřím v boha jako v nějakou božskou sílu. Jednou z výhod možnosti být jak buddhistka, tak křesťanka, že se často mohu rozhodnout, jak se budu modlit a
v případě mé smrti do čích rukou předám své vědomí. Jestli do rukou Buddhy nebo Ježíše (směje se). Na buddhismu mi vyhovuje, že je filosoficky daleko více propracován než křesťanství.
Myslíte si, že Vaše filosofie ovlivní, co se stane poté, až zemřete?
Jill: Ano. Tibeťané věří, že všechno, co děláme, ovlivňuje to, co se stane, až umřeme. Myslím si , že to, jak umíráme, je velice důležité. Značná
část duchovní praxe není nic jiného než příprava na smrt. Zemřít v milosti je ejedna z nejdůležitějších věcí, která vůbec existuje.
Jak ovlivnilo Vaše soužití s Rupertem Vaši práci
a Vaše ideje o rezonanci?
Jill: Pracovali jsme na problémech rezonance ještě před tím, než jsme se potkali. Zatímco jsem pracovala na knize o spirále, četla jsem spoustu knížek o biologii a zjistila, že i tam toho
hodně chybí. Pátrala jsem přibližně po tomtéž, po čem pátral on. Kladli jsme si podobné otázky, včetně té nejdůležitější – jak vznikají formy a tvary.
Oba jsme četli biologické práce Goetha, které pro mojí práci byly velmi
důležité. Oba jsme zjistili, že všechno je tak či onak založeno na rezonanci , a v mém případě šlo o samu rezonanci. Rupert použil rezonanci jako metaforu. Já pracuji se samotným zvukem. A kupodivu se naše práce velmi doplňují.
Čeho chcete dosáhnout svými semináři?
Jill: Z naší společnosti se vytratilo všechno kouzlo. Slovo enchantment znamená dosáhnout jistého magického stavu pomocí zpěvu. Pokud tedy
lidé říkají, že jsou disenchanted, pokud tedy ztratili ono kouzlo, existuje jedno jediné řešení, a to zní znovu začněme zpívat. A to je to, co dělám. Snažím se znovu lidi přimět k tomu, aby zpíali a aby se tak do jejich životů
vrátilo kouzlo.
Hluboko v každém z nás je ukryta touha po rezonanci, po rezonanci s bohem. A i když si člověk třeba není vědom boha, i když si myslí, že nevěří v boha, stále je v něm jistá
kvalita, která si přeje chválit nepopsatelné síly přírody. Myslím, že to je součást každého člověka. A ta vždy bývala vyjadřována zpěvem. K tomu asi zpěv odjakživa sloužil – k opěvování zázraku přírody tohot kouzelného
místa, této kouzelné bytosti, kdekoliv to je a kdokoliv to je.
Zmechanizováním a zvědečtěním humánnosti jsme na to zapomněli. Jakoby se to ztratilo, jakobychom pro to ztratili smysl, jako bychom už nevěděli, jak se
k tomu vztahovat. Oba dva bůh i píseň jakoby erodovali. Spirituální kořeny ztratili i mnohé další věci. Ale pro mne samotnou je pro možnost obnovení pocitu propojenosti nejdůležitější právě zpěv, bez ohledu na to, jestli je
někdo buddhista nebo křesťan nebo stoupenec čehokoli jiného. Posvátný zpěv nám dovoluje zažít spojení s něčím, co je mimo nás, s něčím, co jsme zapomněli. Je to právě toto spojení, které je právě zpěvem, a
z vláště skupinovým zpěvem snadno obnovitelné.
Jakmile člověk takto začne zpívat, změní navždy svůj život. Připadá mi to jako skutečná iniciace. Iniciace ve smyslu navození jiného stavu bytí, i když jen pro několik okamžiků,
ale člověk už na to nikdy nezapomene. A jakmile to jednou zažije, jeho život už nikdy není tentýž.
Myslím, že mým posláním je zpívat a umožnit lidem uvědomit si, že právě posvátný zpěv je něco, co jsme vždy měli. Jeden
z problémů se zpěvem, a zvláště posvátným zpěvem v křesťanské tradici je posedlost slovy. Když jsem pracovala v různých klášterech, musela jsem prostudovat všechny žalmy, které ten týden měli zpívat. Zjistila jsem
samozřejmě, že v té záplavě slov se mnichům vytratilo skutečné poselství posvátného zpěvu. A že není dobré být neustále plný slov. Z tohoto důvodu jsem také přesvědčená, že to, že se katolická církev vzdala latiny, byla
chyba. Mnohé mantrické tradice používají archaické jazyky, aby tak eliminovaly pokusy racionální mysli neustále se zabývat slovy a jejich významy. Opakování slov jen jako pouhé zvuky umožní transcendovat smysl slov. Zatímco smysl
může na některé úrovni neustále existovat, mentálně není nutné se jím dále zabývat. Pokud se to podaří, slova už vás pak neoddělují od přítomnosti.
Opakování je ve zpěvu manter velice dobrým způsobem, jak se dostat za
posuzující mysl. Člověku to umožní dělat i něco jiného, aniž by přitom ztratil schopnost uvažovat. Právě proto může být např. řízení auta dobrou meditací. Pokud je člověk dobrý řidič, zvládá nejrůznější druhy činností a přesto
bezpečně dorazí na místo určení. V případě meditace lze nechat žvatlající mysl samu sebou a přesto dokonale meditovat.
V rámci mého hledání takového druhu posvátného zpěvu, který by nezahrnoval slova, jsem
objevila tibetský a mongolský harmonický zpěv, zpěvák zpívá jeden tón a pomocí rezonujících dutin v ústech moduluje a zesiluje harmonické tóny ve vztahu k tónu, který zpívá. V rámci jednoho zvuku pak lze slyšet několik
dalších zvuků. Je to velmi zvláštní zkušenost, zážitek mnohosti v jednotě. Připomíná mi to egyptskou matematiku, ve které dělíte místo, abyste sečítali nebo násobili. Všechno se vyjevuje z jednoho a je v něm obsaženo.
Když zpíváte tento harmonický zpěv, nemusíte používat slova a hrajete si s harmonickými tóny v rámci nekonečna a totality všech možností.
Důvody pro tento druh zpěvu jsou rozličné. Protože zpíváte jen jednu
notu, mohou se přidat i lidé, kteří jsou sami o sobě přesvědčeni, že nemají hudební sluch, že zpívat nedokáží, že jsou vždy falešní. Cítí se svobodně a bezpečně, protože zpívají jen jednu notu. Psychicky to velmi pomáhá všem
těm, kteří byli vždy zvyklí stát až někde vzadu se zavřenými ústy – což mi připadá jako jeden z mnoha problémů pasivity naší společnosti.
Toto je jedna forma posvátného zpěvu, kterou na svých seminářích učím. Je to hluboký
zážitek nejen pro lidi, kteří nikdy před tím nezpívali, ale i pro profesionální hudebníky a zpěváky a nebo dokonce pro operní zpěváky. Jednou jsem vedla skupinu, která se skládala výhradně z lidí, kteří nikdy nezpívali a
z profesionálních operních zpěváků.
Jestliže někdo umí zpívat, ale pak se setká s někým, kdo zpívá lépe, sám zpívat přestane, protože je přesvědčen, že nic neumí. Čím víc je člověk přesvědčen, že neladí, tím je
bezmocnější. Je to přitom velmi spojeno s duchovností. Pokud máme pocit, že jsme falešní, jsme přesvědčeni, že i naše duše je v jistém smyslu nevyvinuta.
Rezonují, zpívají přitom i Rupertova morfická
pole, zpívají i andělé. Andělé zpívají ve sborech, ne v hejnech. I duše člověka má co dělat s rezonancí. Je to jakési rezonující pole našich možností a pokud vyléčíme sami sebe, vyléčíme i tyto rezonanční možnosti všeho
toho, čím bychom mohli být. Pokud nám řeknou, že neumíme zpívat, to, co pak vyjde z našich úst, nám připadá neakceptovatelné. Přitom to, co vychází z našich úst je do jisté míry rezonance naší duše. Neakceptovatelná
je tedy naše duše.
Jednou se mého semináře účastnil houslista z jednoho známého londýnského orchestru. Vyprávěl mi, že když ho dirigent pokárá za ztrátu tempa nebo za cokoliv jiného, nevadí mu to, ale pokud mu
řekne, že je falešný, velmi se ho to vždy dotkne. Mám dojem, že být vyladěný je velmi hluboce propojeno s pocitem jistoty a lidé, kterým řekli, že neumějí zpívat, tak mohou být psychicky poškozeni po zbytek života.
Jednou z věcí, která se přihodila v 17. století, byl vynález temperovaného ladění. Tehdy totiž začalo být stále populárnější piano, jehož tóny jsou pevně dány, nemůžete je posunout nahoru nebo dolů jako hlas
nebo struhu na houslích. Pokud člověk hrál nějakou písničku a chtěl začít jiným tónem, znělo to příšerně. Zdálo se, že je to neřešitelný hudební problém. Lidé pak v 17. stol. přeladili veškerou naši hudbu právě do temperovaného
ladění. Začali používat tónové řady, ve kterých jsou si všechny noty rovny, což samozřejmě není pravda. V tomto smyslu je veškerá naše hudba, počínaje 17. stol. falešná.
Když vám přijde ladič naladit piano, ve
skutečnosti vám ho nevyladí, ale jaksi rozladí. Rozladěno je, co se týče harmonických tónů. Když začnete zpívat harmonický zpěv, vaše tělo to okamžitě zjistí a vy si uvědomíte, že právě harmonické, alikvótní tóny přesně ladí
s lidským tělem. A že to je to ladění, které by mělo určovat i naladění naší hudby. Když tedy poprvé uslyšíte harmonický zpěv, máte zážitek jakéhosi návratu domů v tom skutečném smyslu slova. Ve smyslu znovu poznat, znovu
roze-znat, roze-zvučit, roze-znít.
V jistém smyslu můžeme poznat jen to, co už jsme kdysi zanli. A jakmile to poznáme, uvědomíme si, že to tak bylo. Uslyšíme, co skutečně jsme. Zvuk naší vlastní geometrie. Pracovat
se zvukem, který je dokonale vyladěn na naše těla, má vždy velmi léčivé důsledky. Jak na tělo, tak na psychiku. Člověk intuitivně cítí, že to je to, k čemu směřoval a že ho to hlubinně harmonizuje. Zároveň ho to vrací do
přítomnosti. Harmonické tóny tak pracují velmi efektivně i na naše psychické a energetické tělo. Onemocníme, protože narušíme volný průběh energií. Vždy narušíme nejdříve energetické tělo, tělesné problémy přijdou později. Aby se
člověk skutečně vyléčil, je třeba modulovat energii, ještě než zpatologizuje. Dá se to udělat zvukem.
Jak to ovlivňuje životy lidí?
Jill: Velmi dramaticky. Takový člověk se pak
naprosto změní. Tento druh hlubinného léčení funguje na všech úrovních, tělesné, emoční, psychické i duševní – a důsledkem toho je ve většině takových případů radikální změna života k lepšímu.
Celé naše tělo rezonuje. Pokud
byste viděl nafilmované oplodnění lidského vajíčka, zjistil byste, že od prvního okamžiku rytmicky pulsuje. Rytmus se stane srdcem. Nikdy nepřestane, dokud člověk neumře.
Rytmem to vše začíná, celý lidský život je složen
z rytmů. Každý orgán má svůj vlastní rytmus. Dokonce i naše chůze je rytmická a naše končetiny se hýbou ve spirálách. Všechno, co děláme, je rytmické – naše dýchání, rytmus srdce, rytmus mozkových vln, rytmus proteinů a všech
ostatních orgánů.
Všechno je zvuk a rezonance, všechno zpívá. Jestliže nezpívám, začínám být falešná. Jediný způsob, jak znovu rozeznít sám sebe, je znovu začít hrát na své tělo, svůj hudební nástroj. My lidé máme
neuvěřitelnou schopnost dělat zvuky a pokud tak nečiníme, přestaneme znít, rozladíme se. Správně znít myslí i tělem znamená být zdravý a pravdivý.
Informace o kursech Jill Purceové: Inner Sound 8 Elms Avenue, London,
N10 2JP, tel. (0181) 444 4855.
