Nejsem ani sinolog, ani orientalista, mé – v tomto ohledu laické – chápání taoismu vychází
z intuice, že čínský výraz Tao může být chápán jako prostor: ves pojeních typu "Tao něčeho" (fyziky, biologie, psychologie, vědy atp.) chápu Tao jako princip "prostoření", tj. otevírání prostoru pro toto "něco", prostoru
poskytujícího místo pro daný způsob existence. Tao jako takové, bez dalšího určení, chápu jako předpoklad vyvstávání do existence, jako uskutečňující se děj.
Abych to blíže vysvětlil, použiji nejprve geometrické metafory prostoru
na vědu obecně – metafory "epistemologický prostor". Pomůže nám rozlišit nové paradigma vědy od vědy tradiční. Uvidíme, že rozdíl tkví především v tom, o co oběma poznávacím přístupům ve skutečnosti jde.
Tradiční vědecké poznání spočívá v promítání všech zkoumaných jevů do společného mechanického prostoru – prostoru fungování a existence mechanismů (tj. jsoucen podobných zařízením či strojům vyrobených člověkem). Uvidíme, že
mechanický prostor není prostorem v pravém slova smyslu, slouží spíše jako trojrozměrná obrazovaka, na kterou se promítá veškerá skutečnost. Výsledný průmět či mapa předstírá úplnost, tváří se, že vše bez výjimky na ní
nachází své místo, přestože nabízí prostor vhodný jen pro mechanomorfní věci. Proto vposledku každá otázka tradiční vědy zní: "Jaký je mechanismus toho nebo onoho?" Úspěšné mapování se považuje za vědecké vysvětlení.
Jak mapa, tak
mapovací postup jsou bytostnou součástí obecného paradigmatu tradiční vědy. Zvláštní odvětví se mohou v konkrétních mapovacích postupech lišit, nakonec však všechny průměty musí zapadnout do jediného obecného schématu – vejít se
na projekční plátno mechanomorfní skutečnosti.
Vědci mají navíc sklon zaměňovat mapu za území a vydávat území za všechno, co existuje. Čas od času je nutné celý průmět přemapovat, buď proto, že něco nesedí a postupně to
začne být příliš nápadné, takže to nelze "retušovat", nebo protože se mapa skutečnosti vědeckého výkladu světa stává postupně – právě díky různým retuším – příliš nepřehlednou. Někdy si to vynutí dokonce i změnu vlastní projekční
metody. Takovou událost označujeme spolu s T.S. Kuhnem za "změnu paradigmatu" neboli za "koperníkovský obrat" či "vědeckou revoluci". Meta-paradigma, tj. paradigma tradiční vědy, určující styl vědeckosti a kritéria jsoucnosti,
obvykle zůstává nezměněno, byť ne nedotčeno.
Metaparadigma nevzniká díky omylům vědeckého poznání, ale protože koření v samotné povaze skutečnosti. Tento názor se postupně prosazuje nejen mezi
filosofy, ale i mezi samotnými vědci. Opuštění ideálu jediného a výlučného paradigmatu, které nepřipouští alternativní chápání a přístupy, otřásá i samotným základem metaparadigmatu – paradigmatu tradiční vědy jako takové.
Nové metaparadigma, tj. nový styl vědeckého poznání, bude zřejmě vypadat odlišně. Odpoutá se od požadavku jednotného přístupu, kam musí vše zapadat, tj. zřekne se jednotné poznávací metody, která nebere v potaz
svébytnost toho, co poznává. Tím překoná předpoklad univerzálního mechanického prostoru, tzv. objektivní reality, v níž se musí vyskytovat vše jsoucí, a to bez ohledu na svou povahu – ať jde o částice, organismy, hvězdy, čísla,
algoritmy nebo myšlenky. Nový vědecký přístup by měl především hledat pro každý způsob existence vhodný epistemologický prostor. Z perspektivy takového prostoru se studovaný fenomén nejeví ochuzený či přímo zmrzačený, nýbrž
vystupuje v ní jako celistvý. Odpovídající epistemologický prostor umožňuje takový průmět, při kterém poznatelnost dané věci nebyla vykoupena ztrátou jejích bytostných rysů. A to jsou ty, na základě kterých dané věci přirozeně
rozumíme, jimiž nás zaujala jako předmět hodný vědeckého zkoumání.
V rámci metaparadigmatu nové vědy proto neexistuje něco takového jako postulát "materiální jednota světa", ale ani žádný vědecký světový názor, byť
jakkoli módní, moderní, neřkuli postmoderní. Každá přiměřená epistemologická perspektiva (poznávací výhled) totiž otevírá jiné rozměry skutečnosti. Tím zjednává přístup k přirozenému prostoru, rozumí se přirozenému pro daný typ
poznávané skutečnosti. Jeho povaha, které v rámci naší metafory budeme říkat geometrie (případně topologie, metrika či gramatika), představuje teoretický základ paradigmatu toho kterého vědeckého zaměření.
Nové
metaparadigma vyzývá vědu k pluralitě, k hledání stále nového epistemologického prostoru, vyžadujícího specifické teorie čili způsoby mapování. Objev takového prostoru a vypracování jeho geometrie bychom mohli nazvat
pochopením. Pochopení se liší od pouhého výkladu, který je cílem tradiční vědy, přesvědčené, že její výklad jsoucno vyčerpává. (Až v naší době znejistěla natolik, že mluví spíše o modelech než o výkladech a vysvětleních!)
Pochopení čili otevření příslušného epistemologického prostoru zároveň otevírá našemu poznání cestu ke skutečnému vědění, které se nezastaví u průmětů, ale proniká s jejich pomocí přímo do světa, v němž jsou studovaná
jsoucna doma, do míst jejich vlastního pobytu.
To nazývám "Tao vědy". Poznání zaměřené na Tao hledá a otevírá přirozené prostory, které však nejsou cílem, nýbrž cestou k věci samé, cestou na
zkušenou, do světů obydlených jsoucny či bytostmi, které jsme si zamilovali: do světa geometrie, čísel, hvězd, virů, hudby, jazyka, symbolů, Řeků, islámu atp. Poznání cestou pochopení už není vázáno objektivním odstupem a omezeno na
pouhé jevy, je spojeno s chápajícím přístupem, vyzývajícím k podílu na existenci toho, co poznáváme. Zde se nám věci už nejen jeví, ale přímo zjevují: sdílíme jejich svět a stýkáme se přímo s jeho obyvateli.
Takový vstup do světa je jakýmsi zasvěcením. (Věda pěstovaná taoisticky není sama mystikou, ale k mystice přirozeně vede, protože je duchovní cestou lásky, nikoli zvědavosti. Za mystické prvky svého zájmu se vědec
tedy nemusí stydět – ani před sebou, ani před druhými.)
Zasvěcení je vyšším stupněm vědění než pochopení: je předpokladem a prvním krokem k ekologii (oio-logia, domácí řád) příslušného světa. Ekologie není zkoumavým
poznáním zevně, ale partnerským soubytím zevnitř. Je účastí na příslušném způsobu existence (biologické, matematické, ideální atp.), účatí, která nezkoumá věci, nýbrž svět, v němž tyto věci existují. Se jsoucny samotnými se
setkává v úctě a respektu, ve snaze si s nimi rozumět. Taoistický poznávací vztah směřuje k otevření se vůči prostoru určitého světa jakožto svébytnému rozměru či řádu skutečnosti.
V tomto smyslu
existuje Tao biologie stejně jako Tao fyziky a Tao jakékoli jiné oblasti skutečnosti. Taoistický přístup poukazuje ke vzdáleným světům, rozprostírajícím se s jejich vlastní prostorovostí. Vzdálenost, nezvyklost, neslýchanost,
nezařaditelnost do naší vlastní zkušenosti či nenahlédnutelnost jejich vztahu k jiným světům není argumentem. Nová vědeckost se již nepotřebuje ohrazovat ignorováním či popíráním nadpřirozeného nebo nevysvětlitelného, hájit svou
vědeckost tabuismem, strachem a nedůvěrou vůči jiným oblastem zkušenosti. Rozlišování mezi mapami a teritorii i mezi různými způsoby bytí nepopírá racionalitu, nýbrž ji zušlechťuje a prohlubuje směrem k moudrosti. Respektování
hranic světů a ctění odlišností zároveň pěstují respekt a úctu k tajemství.
Obecné pojetí prostoru
Klíčovým slovem je nám "prostor". Abychom pochopili, co to prostor je, musíme překročit
navyklý význam tohoto pojmu. Je třeba se zbavit návyku redukovat přirozenou zkušenost prostoru na jeho jistou formalizující abstrakci, totiž na absolutní prostor klasické geometrie a její mechanistickou odvozeninu – metrický prostor
newtonovské fyziky, chápaný jako prázdná nádrž na hmotné objekty.
Původní zkušenost prostoru však absolutní prostor – prostor netečný ke svému obsahu – nezná. Přirozený prostor je bytostně relativní. Je to prostor
vztažený k něčemu, prostor pro něco. Svět přírody byl prvotně pojímán jako možnost, potencialita, příležitost a spontaneita, jeho prostor, respektive místo zakládalo možnost svobody, nezávislosti a tvořivosti.
Pokusme se tedy
o definici: prostor je to, co poskytuje místo, tj. dává příležitost ke vzniku a k existenci. ("Transpersonální konference mi poskytla vhodný prostor, abych předložil své myšlenky světovému publiku.")
Jakákoli
činnost vyžaduje prostor spontaneity a svobody při rozhodování. Tento prostor zároveň zužuje alternativy a možnosti, klade činnosti jistá omezení. Meze, určující pravidla hry, jsou projevem geometrie daného prostoru. Představují
nejen omezení, ale zakládají přitom i spolehlivost: zajišťují, že učiním-li to-a-to, způsobím také to-a-ono, aniž bych to musel zvlášť ověřit. Taoistické umění spočívá ve schopnosti správně používat obého: svobody i spolehlivosti.
Přesně k tomu poukazují všechna ta známá taoistická přirovnání k prázdnu a k nicotě. Základní význam čínského slova Tao je sice "cesta", ale hned na počátku kanonické knihy Tao-te-ting se nám dostává
varování, že Tao neznamená určitou cestu: Tao je spíše tím, co cestu otevírá, tj. dává průchod všemu konání, teré je v souladu s jeho pohybem. Činnost, jež je zcela přirozená, se děje "po proudu", zapadá do prostoru dění,
kterým je Tao. Taková činnost se nesetkává s odporem, nemusí vynakládat žádnou sílu – není "úsilím", Konání v řádu Taa je oním "ne-konáním" (čínsky wu-wei), o němž se v Tao-te-ting hovoří (a zřejmě odpovídá not-doig,
jemuž učil Carlose Castanedu Don Juan).
Uvědomme si v této souvislosti, že mechanický prostor klasické fyziky je spíše parodií opravdového prostoru, neboť doslova trpí nedostatkem prostoru! To
platí hned v dvojím smyslu. Za prvé: determinismus mechanistického pojetí neposkytuje místo pro výběr, a za druhé: cokoli, co se v tomto prostoru děje, zabírá místo a musí o ně soupeřit, dokud není samo mechanicky vytlačeno
něčím jiným (pře-místěno).
V prostoru, kam klasická věda chtěla umístit úplně všechno, co existuje, není dost místa! Nejde totiž o skutečný prostor, nýbrž o jakési trojrozměrné projekční plátno či obrazovku na speciální druh
projekce – mechanickou explikaci. Odpovídá přesně stěně v Platónově jeskyni stínů, jejímž zajatcům se zjevují pouhé plošné stíny. (Ne nadarmo se obrazovce říká "stínítko".)
Politováníhodně chudý je také jiný prostor
klasické vědy: svět darwinistické evoluce druhů přirozeným výběrem. Je příznačné, že pro Darwina byl nedostatek příležitosti k existenci – tedy místa k bytí – vlastní hnací silou evoluce. Z důvodu této doslovně
bytostné nepřítomnosti Taa ústí Darwinova teorie příznačně v násilnickou představu boje o život.
A tak jsou obě určující paradigmata tradiční vědy – newtonovská mechanika ve fyzice a
darwinistický evolucionismus v biologii, přestože jsou na první pohled o něčem jiném, v zásadě plodem téže ontologické ubohosti novověkého vědeckého pohledu na skutečnost jako na svět uzavřený do svěrací kazajky
deterministického pseudoprostoru. Jestliže pro Newtona je kruhová dráha Země kolem Slunce výslednicí dvou soupeřících sil (momentu hybnosti a sluneční přitažlivosti), pak zde zdánlivě objektivním matematickým popisem prosvítá opět
násilnický podtext. Tuto mentalitu, na hony vzdálenou spiritualitě taoistické, vyjadřuje už sám ústřední pojem síly: "Těleso setrvává v klidu nebo rovnoměrném přímočarém pohybu, dokud není vnějšími silami přinuceno tento stav
pozměnit." (první Newtonův zákon)
Obrazu Taa se svým způsobem přibližuje teorie Einsteinova. Podle ní není Země přetahováno, ale pohybuje se po tzv. geodetické křivce, tj. nejpřirozenější dráze skrze časoprostorové
kontinuum zakřivené samotnými tělesy. Ani zde už není absolutní prostor, lhostejný ke svému obsahu. Relativistický prostor je měkčí, ústupnější, protože mění svou geometrii ve vztahu k tomu, co obsahuje. A to, co se v něm
vyskytuje či odehrává, je výrazem vlastního "prostoření": hmotná tělesa jsou sama zakřiveninami prostoru, jejich vzájemná působení jsou zprostředkována gravitačními vlnami – chvěním samotného prostoru, tj. šířícími se změnami lokální
geometrie. To vše je jistě taoismu blízké. Ale ani Einsteinovo časoprostorové kontinuum nepředstavuje plnohodnotný prostor, neboť dějům, které se v něm odehrávají, nenabízí alternativy: Einsteinův svět je stejně deterministický
jako svět klasický – celá budoucnost společně s minulostí jsou už dány. Na relativistickou fyziku lze tudíž pohlížet jako na překlad tradiční fyziky do taoistického jazyka. Zmizely pojmy navozující násilnické představy,
ontologická bída trvá.
Novověká násilnická mentalita Západu a jeho hokynářský vztah ke skutečnosit se projevily i v oblasti sociálních věd. Darwinistické přeestavě boje o život jako hybné síly
biologického ývovje odpovídá marxistické pojetí třídního boje jako hybné síly dějinného pokroku. A to nejen metaforicky: Darwin sám převzal svou myšlenku z Malthusovy sociální terorie, rovněž založené na představě zásadního
nedostatku existenčních příležitostí – v tomto případě jídla a místa. To byla ovšem jen jiná projekce ontologické bídy tradičního vědeckého metaparadigmatu. Ostatně nedlouho předtím, než se taková ontologie zabydlela ve fyzice,
se objevuje Hobbesovo pojetí lidské společnosti jako bellum omnium contra omnes (války všech proti všem).
Nejnovějším výhonkem tohoto pojetí skutečnosti je pojem "sobeckého genu": dědičný potenciál organismu je
líčen jako pragmaticky spojený gang banditů v křehké rovnováze závislé na bezprostředním zisku. Nejde o žádné výstřelky: z těchto kvazimýtických představ vycházejí dnes vážně míněné a hluboce vypracované sociobiologické a
neodarwinistické teorie, které poskytují základní rámec téměř veškerému současnému biologickému myšlení.
Je příznačné, že tyto teorie trpí dvěma zásadními a ne překonatelnými problémy: z pohledu na evoluci jako na
soutěž sobeckých genů zůstává vznik těla a sexuality stejnou záhadou. Viděno z duchovní perspektivy to zřejmě není náhoda. Uvidíme, že tělesnost je přímo projevem Taa biologie.
V nepřítomnosti Taa se na mapě
objektivní reality jeví skutečnost jako pustá země artušovských legend: království vydané napospas slepé náhodě a slepé nutnosti, svět, ve kteém platí jen hrubá síla a účinné je toliko násilí, království temnot pod vládou
bezohledného sobectví, kde jedinou mírou bytí je množství. Svět, kde život spočívá v pouhém rozmnožování sebe sama, přesněji v replikaci a šíření informace o sobě samém, neboť tělesnost a láska jsou nepochopitelnými,
nemístnými, okrajovými jevy. Život, jehož smyslem je boj o holou existenci a soutěž o přežití na úkor druhých, je však jen vegetováním. Ve světě tradiční vědy pro nic jiného nezbývá místo.
Mechanistické výklady ortodoxní
neodarwinistické biologie jsou samozřejmě částečně platné a oprávněné, do té míry, v jaké se život podílí na mechanickém řádu skutečnosti jako na své okrajové podmínce. Ztotožníme-li však život sám s tímto průmětem do
mechanického prostoru, tedy s jeho banální, bezvýznamnou stránkou, dostáváme siluety podobné duchům, kterým chybí všechny rysy a vlastnosti životncíh projevů. Jako vědci musíme přehlížet všechny rozměry krásy, významu, smyslu,
tvořivosti atp., vše, co dělá z živého živé. Život máme vysvětlovat tak, že jej od-vysvětlíme: zbudou molekulární interakce, regulační oběhy, nukleové kyseliny a diferenční replikace genů. Ve vědeckém obraze světa zkrátka není
místo pro život, natož pro ducha, protože postrádají Tao, tj. přirozený prostor.
V přirozeném prostoru je naproti tomu místa dost. Prostor, jak jsme řekli, je původně to, co místo dává: to, co se
v něm děje, místo zaujímá, ale nezabírá. Přirozený prostor není proto svým obsahem omezován, nýbrž otevírán. Právě v tom spočívá jeho přirozenost! Vždyť přirozenost, natura, znamená doslova "to, co se zrodí". Vše, co
se na nějakém místě vyskytuje, zároveň něčemu místo dává: každá existence je příležitostí ke vzniku něčeho dalšího. A tak každá událost vzniku jako uskutečnění některé z virtuálních možností prostoru je nejen skutečná, nýbrž je
sama skutečností, a tedy svébytným prostorem, jakýmsi nad-prostorem či meta-prostorem.
Jsem přesvědčen, že Tao je označením právě pro toto tajemství přirozenosti, pro schopnost přírody neustále přesahovat a překračovat samu sebe
(transcendovat). V tom je sama příroda "nad-přirozená" (metafyzická). Tato její zázračná povaha však přitom odpovídá přirozené, každodenní, běžné vnitřní zkušenosti.
Transcendující povahu přirozeného prostoru je
možné popsat na názorných příkladech i zevně. Dejme tomu odborný jazyk chemie je nepochybně zcela okrajovou složkou řeči. Z celého lingvistického prostoru přirozeného jazyka zaujímá jen velmi chudou a zuboženou oblast,
zcela zbavenou tvárnosti, bohatství a květnatosti přirozené mluvy a tvůrčí mohutnosti básnického a literárního stylu. A přece nepředstavuje pouhý jazykový podprostor, který je nutně chudší než celý jazyk. Omezení výrazových možností
totiž poskytlo chemickému jazyku neomezenou tvůrčí názvoslovnou kombinatoriku. Rozevřel se zcela nový prostor, přirozenému jazyku jako takovému naprosto nepřístupný: prostor chemické terminologie. Říká se, že dnešní angličtina
obsahuje asi sto tisíc slov, z nichž deset tisíc tvoří vlastní thesaurus – a zbylých devadesát tisích je chemické názvosloví. Totéž ovšem platí i pro jiné odborné subjazyky, užívané v matematice, v právech atd. Tyto
zdánlivě nenápadné subjazyky představují ve skutečnosti lingvistické hyper-prostory!
Podobný příklad poskytuje organická chemie: ježto je de facto založena na chemismu jediného prvku – uhlíku, představuje stěží jedno
procento z celkového chemismu. Organická chemie je nesrovnatelně bohatší než chemie anorganická. A přesně totéž se opakuje na nové úrovni: biochemie je pouhá část organochemického prostoru má tolik možností, že vytvořila tak
bohatý prostor, aby jej mohl osídlit život.
Do rigidního a hotového pseudoprostoru objektivní reality, do něhož se tradiční metaparadigma rozhodlo všechno umísti, se naproti tomu život nevejde. Je
v něm místo nanejvýš pro umělá, druhotná jsoucna, a to ještě v omezeném množství. Pro přirozená jesoucna – tj. taková, jejichž bytí spočívá v tvůrčí sebeproměně – tady není místo vůbec. Pokusíem-li se přesto do této
ploché mapy vtěsnat něco skutečně smysluplného, nutně se to rozpadne. Dojde k nepřirozené fragmentaci skutečnosti, na kterou poukazuje David Bohm. Mechanický prostor – včetně svých mnohorozměrných formálních reprezentací, tak
zvaných fázových prostorů – prostě nezná Tao. Je to prostor pouhých statických projekcí, nikoli prostor tvořivého vývoje.
Tao jako rozvíjení významu
V rámci Bohmova myšlení lze Tao
chápat jako prostor rozvíjejícího se významu. Proces přirozeného rozvíjení je relevantní – tedy smysluplný a soudržný nebo souvislý (koherentní). Toto přirozené rozvíjení odpovídá přirozenosti živých bytostí. Je zjevováním, nikoli
fragmentací, jež odpovídá explikaci umělé a svévolné.
Tak například Caprovo "Tao fyziky" je rozvíjením implikátního řádu do prostoru, který lze označit jako kvantový řád skutečnosti. Hlavním posláním našich nynějších úvah je
poukázat, že vedle kvantového řádu je zde ještě jiný řád skutečnosti, řád biologický, řád rozvíjejícího se bioprostoru – Tao biologie, odlišné od Taa fyziky. V úvahách o jejich vzájemném vztahu narazíme ještě na jakýsi třetí
druh: Tao chaosu.
Tao života rozvíjí význam zvláštním způsobem: skrze ztělesnění (incarnation). Prostorem inkarnačního rozvíjení významu je živá hmota. Tady leží hlavní rozdíl mezi naším
chápáním života a systémovou teorií, k níž se hlásí F. Capra. Ve světle našeho pohledu nelze život redukovat na vztahy mezi hmotnými součástmi soustav, kde hmotné části by byly myšleny jako kusy obyčejné, neorganizované látky.
Živá hmota, na rozdíl od hmoty neživé, není pouhým materiálem, vnitřně tíhne ke konečnosti, vytváří individualizovanou tělesnost, a přestavuje tak autonomní prostor vyznačující se zvláštní, organickou geometrií.
Je omyl ztotožňovat otázku vztahu mysli a těla s problémem duch versus
hmota. Živé útvary nejsou komplexními systém hmoty neživé, nedají se tudíž pochopit pomocí tradičních fragmentující newtonovské geometrie. Jsou jednotným způsobem rozvíjení významu z implikátního řádu hmoty – "organickou cestou explikace", kterou zde nazýváme Tao biologie. Živé útvary lze pak považovat ze svého druhu makroskopické kvantové objekty. Kvantový řád skutečnosti tu není "zašuměn" jako v neuspořádané hmotě neživé: živá hmota není shlukem svých součástí, je to hmota organizovaná a její struktura je budovaná řízeně, doslova atom po atomu. Pokud je takový atomistický způsob vyjadřování vůbec na místě,: ve skutečnosti se totiž živé útvary vynořují z mračen pravděpodobnostních rozložení výskytu elektronů. V tělesných strukturách jsou takové kvantové děje obrovsky, ale řízeně zesíleny natolik, že jsou s to zasahovat do dějů na makroskopické úrovni. Činí tak na vnímaných místech a v rozhodujících okamžicích. Tak určují vývoj chaotických procesů v živém těle (difúzi, gradienty, krystalizaci. Polymeraci, konstrakci apod.). Principy kvantové mechaniky nejsou v živých soustavách věcí statistického chaosu jako v anorganické hmotě, ani nejsou trpně unášeny turbulencí. Díky své kvantové povaze – pole a kvantový potenciál apod. – se vyznačují globalitou, vztahem k možnostem a okolnostem a nespojitostí svých projevů. Tyto magické vlastnosti přenášejí na vyšší úroveň. Chaotické procesy jsou rafinovaně regulovány, modulovány a navzájem uváděny v soulad.
Chaotický řád skutečnosti: Tao = Chao
Chaos tak umožňuje zesílení kvantových dějů do viditelného a konkrétního světa. Vedle řádu kvantového je chaos dalším nemechanickým řádem
skutečnosti.
Požáry, povodně, vichřice nebo laviny jsou typické elementární příklady chaotického chování. Chaotické chování však mohou vykazovat i tak jednoduché události, jako je kapající vodovodní kohoutek či dokonce
pohyb kulečníkové koule – obligátní model klasické mechaniky – vezmeme-li do úvahy tření. Jejich chování nelze předvídat, protože jsou nekonečně citlivé k počátečním podmínkám v určitých stadiích ke všem dalším vnějším
vlivům. V takovém systému může i sebenepatrnější odchylka vést k nedozírným následkům. Pro chaotický řád skutečnosti neplatí klasický princi "příčina = následek".
Vedle kvantové neurčitosti otřásl deterministickými
představami o skutečnosti také objev nevypočitatelnosti chaotického řádu. Sen tradiční vědy o předpovídání a řízení budoucnosti se s konečnou platností rozplynul. To názorně vyjadřuje známý příměr "efektu motýlího křídla", jehož
mávnutí - v pravý okamžik na pravém místě v Evropě – může mít, za řadu měsíců, rozhodující dopad na vývoj hurikánů nad střední Amerikou.
Přesně takto nám bývá líčena cesta Taa – jako ne-konání (wu-wei)
. Chaotické chování dává průchod uplatnění taoistické ctnosti – te. Te
je usměrňována žádoucím směrem – bez nátlaku, bez viditelné námahy, jen díky jemným dotekům. Je příznačné, že taoistické představ, na jejichž plodnost pro kvantový řád poukázal F. Capra, se nabízejí jako stejně přiměřené řádu chaotickému. Vřele doporučuji knihu Griggse a Peatse
Turbulentní zrcadlo (The Turbulent Mirror, Harper and Row, N.Y. 1990) jako dplňující protějšek ke Caprově Tau fyziky.
A tak nejen v mikrostruktuře hmoty, nýbrž i v jejím makroskopickém chování se zračí
povaha Taa, jehož cestu sleduje příroda, kdykoli není sevřena do svěrací kazajky definovaných experimentálních podmínek. Přírodní procesy se vůbec pramálo podobají svým mechanickým modelům. Nejnápadnější je tato odlišnost právě u
biologických jevů, které nejsou ani elementární, ani živelné, nýbrž živé.
Současné vědecké pojetí chaosu míní ovšem něco zcela jiného než naprostý nepořádek a zmatek. Moderní věda hovoří přímo o "řádu chaosu". Tento
zdánlivý protimluv je základem teorie deterministického chaosu. Tím nemá být řečeno, že chaos ve vědeckém slova smyslu nemá nic společného s tím, co obyčejně slovy "chaos" nebo "chaotický" myslíme. I v dnešní vědě zůstává
chaos něčím bytostně nevypočitatelným: vyznačuje se neuspořádaností ve smyslu vzájemné polohy a pohybu jednotlivých částí – částí v klasickém, fyzickém systému. Rozvoj chaotických procesů má sklon opakovaně zaujímat jisté vzorce
chování či strukturovanosti, které sice nejsou nikdy stejné, jejich celková podoba je však charakteristická a dobře rozpoznatelná: příkladem jsou Prigoginovy disipativní struktury (plamen) nebo výsledek difúzních procesů (sněhová
vločka). Není to řád příčinnosti na úrovni drah a interakcí, ale řád podobnosti na úrovni forem a tvarů.
Analogicky ke světu Taa fyziky, obydleném podivnými vlno-částicemi a poli, ve kterém se odehrávají nepředvídatelné
kvantové události, existuje tudíž také Tao chaosu: jeho pohyb otevírá (rozvíjí, explikuje, vytváří) svět turbulentních proudů a zmatených pohybů a jeho prostor je plný atraktorů, zpětných vazeb apod. Geometrie takového prostoru
zahrnuje větvící se geodetické křivky: dráhy ve fázovém prostoru přirozených chaotických systémů (nezaměňovat s jejich matematickými modely!) obsahují totiž množství tzv. bifurkačních bodů – rozcestí, na nichž i zcela nepatrné,
zanedbatelně malé odchylky rozhodují mezi dvěma směry dalšího vývoje, jež se mohou zásadně lišit. (Vzpomeňme Borgesovy "zahrady, v nichž se cestičky rozvětvují"!) Přitom – a to je třeba zdůraznit – jsou obě alternativy
přirozeným pokračováním v původním směru. K ovlivnění toho, kterým směrem se systém bude vyvíjet, není zapotřebí žádného konečně velikého fyzikálního působení. Takový vliv není totiž vposledku žádná fyzická, měřitelná síla,
protože její intenzita se může blížit nule. Jde spíše o sílu duchovní, spirituální. (Spiritus znamená dech: jemné dechnutí či nepatrný závan – vzpomeňme motýlího křídla – stačí k rozhodnutí, působení, vládnutí. Víme-li
ovšem, kdy, kde a jak.)
V tomto řídícím vánku rozpoznáme ovšem opět Tao, na které je tak možno pohlížet jako na duchovní rozměr skutečnosti. Chaotické chování poskytuje prostor pro taoistické jednání: dává místo pro
skutečná rozhodnutí. Stavový prostor chaotického chování dynamických soustav představuje pravý prostor Taa chaosu.
Ve středověké latině nacházíme vedle běžného chaos rovněž jeho latinizovanou podobu:
chao. Naše postřehy lze pak shrnout do jednoduché formule: CHAO = TAO.
Filologa nepřekvapí, že má chaos něco společného s prostorem. Řecké chaos totiž původně znamenalo "propast".
Chaos pochází ze sloveska chaskó – "široce rozevírat ústa, zívat". Existují další dvě příbuzná řecká slova: chóra – "místo, území, země", a sloveso chóreuein – "ustupovat, dávat průchod, pohybovat se ve
vzájemném souladu, tančit" (odtud "choreografie").
Řecká mytologie, odvozující vše z chaosu, chápala svět v jádře podobně jako taoismus. Ale ani křesťanská víra, že na počátku bylo tvůrčí Boží Slovo – logos
, si nemusí nutěn protiřečit s řeckou mýtickou kosmogonií, která klade na počátek světa prvotní změtení, tedy chaotický stav (odpovídající i biblickému tohu-va-bohu – "pusto a prázdno", "houšť a spoušť"). Prolog
Janova evangelia pouze zdůrazňuje, že každé stvoření má svůj počátek v aktu tvůrčího, odpovědného rozlišení a rozhodnutí,. Ostatně logos kromě jiného znamená také smysluplnou volbu, jež zakládá řád. V nejstarším
významu znamenal logos prostě "sběr": předpokládá to schopnost shromáždit, co k sobě patří, a oddělit to od ostatního. Tuto schopnost rozlišení dává, jak jsme řekli, te: odpovídá tak tomu, co v Bibli vystupuje
jako Chokma, šechina – Boží Moudrost.
Život a trojí cesta Taa
Ukázali jsme si, jak Chaos dovoluje Životu čerpat z magické povahy kvantového řádu, jež nepodléhá zákonům
tradiční fyziky, jako jsou princip kauzality či princip lokality, a je spíše geometrické než fyzikální povahy. Proto se v projevech Života uplatňují celistvost a vzájemnost prostorových souvztažností (zdánlivé působení na
dálku). Holonomní řád skutečnosti, který se na elementární, kvantové úrovni v zárodku rýsuje v chováních Cooperových párů elektronů, v Pauliho principu vzájemného vylučování fermionů, v Bose-Einsteinově
teorii nerozlišitelnosti bosonů nebo v Bohm-Hileyově představě řídící informační vlny – tzv. kvantového potenciálu při průchodu částice dvěma skulinami, to se ve světle biologie projevuje v harmonii, kráse a tvořivé
spontánnosti v utváření, vlastnostech a chování živých bytostí, pro něž pak trapně postupujeme a zbytečně hledáme "fyziologickou podstatu" a "molekulární mechanismy".
Nejde přitom o žádnou spekulaci, nýbrž o
konstatování obecně známých, lež urputně přehlížených skutečností. Právě na molekulární úrovni existuje nepochybně intimní spojení mezi biologickými a kvantovými jevy. Všichni vědí, avšak skoro nikdo nedocenil, že molekulárně
biologické procesy se odehrávají uprostřed kvantového rojení a hemžení částic mikrosvěta a že odpovídající molekulární mechanismy fungují právě díky této jeho povaze. Tyto molekulární mechanismy, oslavované redukcionisty jako dlouho
hledané elementární stroje, rozhodně náležejí spíše ke kvantovému řádu skutečnosti než k mechanickému. Tao fyziky odpovídá rovněž za tvary makromolekul. Také to, co mechanisticky popisujeme jako jejich zapadání do sebe (princip
ozubených kol či líče a zámku), je výsledkem vzájemně orientovaného a vstřícného tance elementárních částic. Současný biologický redukcionismus trvá na tom, že všechny vlastnosti živých těl na všech měřítkových úrovních jsou
odvoditelné z dějů probíhajících na úrovni živé hmoty. Toto tvrzení je zcela neopodstatnělé a na podporu mechanistického paradigmatu je vlastně ani nelze uvádět. To, k čemu ukazuje, je ve skutečnosti jeho pravý opak: živý
organismus by podle redukcionistického postulátu rostl ze srdce kvantového řádu, a to bezprostředně! Složky oněch údajných molekulárních strojů (např. enzymů) nejsou totiž statistickou výslednicí astronomického počtu
nezávislých kvantových dějů jako v hmotě neživé.
Jak jsme řekli, živá hmota je výsledkem spolupráce spřažených kvantových událostí zakládajících vnitřní jednotu jejích tělesných projevů,
celistvost jejího tělesného vzhledu, souhru proměn a individualitu chování. David Bohm kdysi v mládí ukázal, že k takovému vzájemnému spřežení obrovského množství elektronů dochází za určitých okolností u tzv elektronového
plynu. Tyto útvary, dosahující makroskopických rozměrů, nazval plasmony. Vzpomíná, jak v něm celistvé chování těchto elektronových rojů vyvolávalo neodolatelný pocit, že jsou živé. Bohm dokázal, že pohyb každého
z oněch miliard elektronů, které tvoří plasmon, odráží pohyb všech ostatních. Jeho celistvost nespočívá v lokálních interakcích mezi blízkými částicemi, ale v jejich globální, informované vzájemnosti. Každá částice ví
o všech dalších, každou z nich "vnímá". Lze také říci, že stav jednoho každého elektronu spočívá v této informovanosti, zakládá jeho vnitřní strukturu či nastavení, a to bez ohledu na to, že elektron sám o sobě je bodovou
částí bez struktury. V informačním obsahu celku, t.j. v souhrnu vzájemné informovatelnosti částic, lze spatřovat geometrii jejich společného prostoru – v¨nitřní povahu plasmonu jako jedince.
Zcela obdobně lze
popsat chování součástí jakéhokoliv zdravého biologického systému, ať už se jedná o makromolekuly a jejich podjednotky (aktivní místa enzymů nebo smyčky DNA), o buněčné membrány a jejich struktury (složky jejich dynamického chování),
kolonie bakterií, roje hmyzu, hejna ryb, mozek (mozková kůra, její vrstvy na straně jedné a hierarchie oblastí na straně druhé), o sloupce neuronů (tzv. moduly), nebo konečně o jednotlivé mozkové buňky. Všechno, co zevně vystupuje
jako součást či složka, se chová podle svého vnitřního natavení jako jedinečná reprezentace celku: každý jedinec je místem, v němž je přítomna celá aktuální geometrie. Součinné chování plasmonů lze považtovat za primitivní
projev biologické dimenze veškeré skutečnosti. Čeština pro ni má krásný výraz nikoliv "živost" (being alive), jak to tehdy označil Bohm, nýbrž "živelnost".
Živelnost souvisí s implikátní tj. holonomní povahou
přirozeného bytí: jsoucna nejsou vedle sebe (jak jsem námi promítána do prostoru), nýbrž skrze sebe – jako různé možnosti manifestace celku. Takto jsou myšlenky, znalosti, dovednosti přítomny v naší mysli. Na jejich vyvstávání
se vždy podílí celá mysl a v podobě tohoto vyvstání se zračí veškerá zkušenost, celek osobnosti. I myšlení je proto pohybem Taa: vědomí je projevem Taa, jehož te je rozumnost, t.j. logos řízený moudrostí (sófrosyné).
Analogicky si lze představit, že v implikátním řádu skutečnosti je přítomen život. Zračí se v tradičních živlech – ohni, vzduchu, vodě i zemi (vzpomeňme na krystaly, geologické útvary, kontinenty). Ale, jak
jsme právě viděli, také v povaze kovů. V Číně, vlasti taoismu, je kov jedním s živlů, zároveň s dřevem, zástupcem organična. Živelným chováním prosakuje kvantový řád skutečnosti. Plně se však projevuje v řádu
života – jako Tao biologie. Zde je náchylnost elementárních částic ke korelovanému chování usměrněna, diferencována a individualizována.
Průběh tohoto zjevení hlubin skutečnosti se opírá o deterministickou
povahu procesů, které spouští a udržuje, a o mechanickou povahu klasických struktur, které buduje. Proto biologická potencialita, implikátně přítomná ve veškeré hmotě, se nemůže tělesně manifestovat "jen tak", ale jedině skrze živé
organismy – struktury, v nichž je uložena zkušenost věků. (Podobně se elementární částice mohou projevovat jako částice jedině díky příslušným fyzikálním přístrojům, v nichž je ztělesněno paradigma atomové fyziky.)
Živelnost jako projev životní dimenze bytí se ovšem zračí především v chaosu – odtud byla již v pradávných dobách vypozorována a rozlišena: oheň, voda, vzduch a země jsou názvy pro různé druhy chaotických
dynamických procesů, vyznačujících se jak svébytností, tak bytostnou nevypočitatelností, a tím nebezpečím (str. "živelné" pohromy). Všude,. Kde dochází k vířivému proudění, kde existují zpětné vazby s časovým zpožděním a
jiné příčinné nexy v propletené hierarchii vzájemných vlivů, všude tam ustupuje deterministický charakter přírodních procesů do pozadí. Z vnější uspořádanosti přechází soustava na režim sebeuspořádávání. Výsledkem jsou
disipativní struktury – víry a rytmy, jejichž autonomní chování a tendence k růstu (díky zesilujícím, autokatalyktickým mechanismům), diferenciaci a ke zvyšování komplexity ("řád skrze fluktuace") rovněž připomínají
životní procesy, svou sebeorganizací organismy.
Tao biologie
Tao biologie, jímž se řídí svět organismů, je však něco kvalitativně vyššího. Živelná spontaneita rozvoje chaotického prostoru
se u živých bytostí děje v rámci tělesnosti: je podřízena informovanému, tvůrčímu rozlišování a rozhodování, v němž se zračí i existence nenaplněných alternativ. Životní procesy jsou procesy nejen spontánní, tj.
nevypočitatelné, nýbrž také otevřené, a to jak dovnitř i vně, vztažené k vlastním stavům a možnostem i k nabídkám okolí. Za jejich schopnost smysluplné soudržné sebetransformace není odpovědná nějaká další, zvláštní
fyzikální síla, jak předpokládali vitalisté, ale je výsledkem te, kterou Aristoteles a podobně i Dreisch označili jako entelechii, Dnes vystupuje pod jmény informace, morfogenetické pole, či formující příčina.
Bioprostor je hyperprostorem prostoru chaosu. Otevírá se na jeho deterministické a mechanické hranici. Jeho geometrie je organizována za přispění te Života. Te
je mohutnost disponující znalostí, schopností, dovedností či mocí působit bez úsilí, jakoby mimoděk, na fyzikálně chemickou a mechanickou kauzalitu, atak ji usměrňovat a řídit. Víme už, že za podmínek chaotického chování je vzájemnost klasických kauzálních vztahů nesmírně citlivá na jemné dotyky a něžné náznaky. Stačí dovednost, ono "know how".
Odkud se však tato zázračná dovednost bere? Chaotická dynamika jí sice poskytuje příležitost k působení, ale nevysvětluje ji. Podle naší hypotézy vyvěrá tajemné te
života ze samotných hlubin kvantového řádu a využívá přitom jeho holonomické vlastnosti. Tao života, využívající deterministických a mechanických krajnic, pochází z této implementace řádu kvantového do řádu chaotického.
Tao epistemologie
Capra, Bohm, Peat a mnozí další autoři živě popsali, jak kvantový řád skutečnosti omezuje platnosti řádu mechanického. Z tohoto hlediska se směrem k mikrosvětu
mechanická zákonitost postupně hroutí. Zastávám přesvědčení, že z hlediska Taa se to jeví přesně opačně: jeho holonomní řád platí všude a mechanistický řád představuje jen krajní případ – pouhou hranici, obal kvantového řádu
skutečnosti.
Podobně i chaotické chování bývá považováno za výjimku z deterministického řádu, odhalující slabiny a meze platnosti klasické mechaniky. Avšak i zde lze uplatnit opačnou, taoistickou perspektivu a
považovat deterministické procesy za pouhé hranice chaosu, za mezní případ bytostné spontaneity přirozené skutečnosti. Z tohoto hlediska lze říci, že věda se omezila na zkoumání těchto hranic svými teoriemi a laboratorními
podmínkami, a tak omezila skutečnost pouze na její mezní případy. Top, co považovala za vlastní podstatu, byl jen povrch. Prostor života se nalézá tam, kde se svět kvantového řádu a svět chaosu setkávají a plodně obohacují – na
hraniční čáře s klasickými procesy a strukturami.
Z hlediska Taa se tedy klasická věda zabývá výhradně tím, co leží mimo prostor taoistické trojice. Tuto trojici tvoří Tao fyziky, což je prostor povstávání, Tao chaosu,
které určuje proces tvoření, a konečně Tao biologie, jež otevírá prostor vývoje.
Nechceme tradiční vědecký obraz světa vinit z nepravdy. To by byl odsuzující, násilnický přístup. Tradiční pojetí skutečnosti je
třeba přijímat s obdivem a úctou a pod vedeném te, ctnosti, která u nás na Západě vystupuje pod názvem fenomenologického "principu všech principů": přijímat jevy tak, jak se stávají, a v mezích, v nichž se
stávají. Z pohledu Taa má být koperníkovská revoluce, provázející změnu metaparadigmatu z vědy mechanistické na vědu taoistickou, revolucí sametovou. Nechce tradiční vědu vyvracet a překonávat: chce poukazovat na její
vlastní slabiny, dovádět je do důsledků a tak vědu přivést k pádu její vlastní silou, tj. na základě přísné logiky a přesné empirie (pečlivě odlišené od pouhých vědeckých dogmat a předsudků).
Explikátní a implikátní řád života
Bioprostor je skutečným prostorem, rozvíjejícím se do tělesné existence, která je ve vnějším světě jevů individualizovaná. Jevové rozdělení není výsledkem fragmentace, vzniká
přirozenými organickými procesy, jako jsou růst, diferenciace, utváření, dělení. Živé bytosti nejsou fragmenty. Nejsou to artefakty našich myšlenkových schémat, pojmů, kulturních nebo teoretických předpokladů. Jak
individualita, tak specifičnost každého organismu jsou nezávislé na paradigmatech. Jsou to výrazy jejich vlastní existence.
Proto se bez potíží shodneme na "objektivní existenci" rostlinných či živočišných druhů nezávisle na
kulturní vzdálenosti. Z původních nářečí si dokonce půjčujeme jejich jména – žirafa, baobab, šimpanz, okapi – a rozeznáváme je na desítky tisíc starých vyobrazeních.
Jakkoli jsou organismy na pohled
individualizované a diferencované, organismy a jejich části patří k sobě. "Celostnost a implikátní řád" jsou typickými rysy nejen kvantového, ale i organického světa. Neviditelná propojenost všeho živého se projevuje mnoha
způsoby (ekologická vzájemnost, výměna informací, komunikace). Tyto vnitřní vazby mohou zahrnovat podobnosti, analogie a tvarovou blízkost. Zde se Tao biologie setkává s teorií R. Sheldrakea: geometrie bioprostoru jistě zahrnuje
topologické vztahy typu morfických rezonancí. Osobně jsem přesvědčen, že jak jedinci rozdělení do těl, tak i různé části těl jsou vzájemně spojeny, stejným typem korelací jako vzdálené částice v singletovém stavu v pokusu,
který navrhli Einstein, Rosen a Podolski.
Tao biologie – Tao života
Tao života je Tau mistra Lao C´a jeho následovníků obzvláště blízké: čínští mudrci se zabývali spíše Cestou
života než podstatou hmoty či vědou vůbec.
Biologie je jedinečná právě proto, že my sami jsme obyvateli světa, který zkoumá. Naši existenci intuitivně rozumíme z hlediska vnitřní zkušenosti života, takže bytí chápeme
především biocentricky: "být" pro nás především znamená "být naživu".
Nová věda by mohla tuto intuitivní zkušenost proměnit ve vědění a pochopení. Biologický prostor, který ještě čeká na své objevení, by měl zahrnovat nejen
odpovídající perspektivu, ale měl by zahrnovat také naši vnitřní žitou zkušenost. V Tau biologie k sobě patří jak pozorovaná, tak prožívaná zkušenost. Jako živé bytosti, které rozvíjejí životní dimenze do tělesné existence,
jsme spolu se všemi ostatními živými bytostmi stálou součástí tohoto Taa.
Jako lidské bytosti jsme samozřejmě daleko víc – je zde ještě transcendence, globální vědomí, kosmická zodpovědnost a podobně. Toho všeho se týká
transpersonálnmí myšlení. Jako biolog jsem se omezil na životní rozměr naší existence.
