Šankar: Uday byl génius. Následoval mého otce do Londýna a studoval na Akademii umění. Po promoci ale začal organizovat a produkovat taneční představení. Počátkem
20. let to byly vůbec první představení indického baletu na Západě a Uday byl jedním z tanečníků. Slavná ruská primabalerína Anna Pavlovová na jedno vystoupení přišla a byla tak unešena, že požádala Udaye, aby jí dělal pro jedno
představení choreografa. Uday se vrátil do Indie po deseti letech v Londýně se snem založit celou baletní a taneční skupinu, která by reprezentovala indickou taneční kulturu na svých cestách po světě. Protože nikdo tehdy
netušil, jaké budou reakce evropského publika, odjeli s ním v roce 1930 do Paříže další mužové z naší rodiny - bratranec, strýc a čtyři hudebníci. Tak jsem se v deseti letech ocitl z Benáresu přímo
v srdci Evropy.
Uday měl už jako dítě možnost vidět představení slavných indických tanečníků stylu Kathak, a později studoval chrámové tance, ale i jeskynní malby tanečníků a sochařské výzdoby mnoha slavných
chrámových komplexů. Nakonec dokázal na základě mnoha různých stylů z celé Indie vytvořit svůj vlastní a přece dokonale indický styl. Jeho přestavení nebyla jen na obvyklá témata slavných eposů, ale i na současná politická a
sociální témata. To samozřejmě nenašlo odezvu mezi profesory na akademiích, kteří Udayovi vytýkali, že není dost klasický. Vlastně to byla pravda. On sám nikdy neabsolvoval dlouholetou klasickou výuku tradičního tanečníka jako můj
otec nebo dědeček. Jenže jak jsem řekl, byl to génius a dokázal dát styly dohromady jako nikdo jiný.
Já jsem tak od útlého dětství vyrůstal na jevišti, obklopen hudbou a tancem. Uday, když tančil, naplněn nezkrotnou
energií, byl pro mne bůh. Naneštěstí se ani mně nedostal odpovídající akademický trénink - nebylo to tehdy možné. Zato jsem ale mohl vyrůstat mezi hudebníky a tanečníky v Paříži, kam tehdy často zajížděli slavní hudebníci, jako
Segovia, Casals a Paderewski. Žili tam tehdy ale i slavní Američané, jako Gertruda Steinová, Henry Miller a Cole Porter. Tehdy jsem samozřejmě nevěděl, že jsou slavní, ale pamatuji si na ně. Paříž byla tehdy hlavním městem světa,
pokud jde o umění.
S bratrovou taneční skupinou jsme také poprvé hráli v USA (v roce 1932) a já tehdy uslyšel Duke Ellingtona, Louise Armstronga, Count Basieho a další ve slavném Cotton klubu. Tehdy mi
připadalo normální také se pokoušet o něco podobného.
Takže něco jako "gharana" se začalo, díky mého bratrovi, formovat i v naší rodině. 99% indických hudebníků se rodí právě v takovýchto rodinách a učí se
hudbě od svých otců a dědů. Teprve po letech cvičení v rodině pak hudebníci hráli v malých městech. Dnes je situace jiná, jakmile hudebník zvládne svůj nástroj, okamžitě chce vycestovat do ciziny. Já měl velké štěstí, že
jsem mohl hodně dlouho hrát jen pro sebe a mezi svými.
Jaká byla vaše role v oné taneční skupině?
Šankar: Hrál jsem na různé hudební nástroje a doprovázel tanečníky.
Většinou jsem hrál na sítár a esrádž, později i trochu na sarod. Uday mne naučil i tančit některé menší role, jako třeba Opičího krále. Když jsem pak trochu vyrostl, tančil jsem i důležitější postavy. V šestnácti letech jsem
tančil svůj první sólový part, který jsem si také sám sestavil. Přesto jsem ale měl raději hru na hudební nástroje.
Pak do skupiny přišel Ustad Allaudin Khan, my jsme mu říkali Baba. Bratr chtěl, aby součástí skupiny
byl i někdo slavný a tak pozval právě Babu. Hrál s námi jeden rok a ten rok naprosto změnil můj život. Víte, tehdy jsem byl téměř "Zápaďan". Stále jsme cestovali, žili jsme po hotelích, hráli jsme v Carnegie Hall a byli
jsme celkem známí, také proto, že nám impresária dělal stejný člověk, který se staral i o cirkus Barnum a Bailey.
Když tedy mezi nás přišel Baba, oddaný muslim, který se pětkrát denně modlil a vykonal pouť do Mekky,
bylo to jako setkání s docela jiným světem. Baba pocházel z malé hinduistické vesnice v Bengálsku, a tak toho věděl poměrně hodně i o hinduismu, o hinduistické mytologii, o zvycích atd. Jako muslim nejedl vepřové, ale
jako hinduista nejedl ani hovězí. Jeho život byl unikátní směsí hinduismu a islámu.
Na západě se ale nevyznal a já jsem se stal jeho průvodcem, tlumočníkem, organizátorem. Tehdy se mu hodně stýskalo po synovi, dnes slavném hráči
na sarod Ali Akbar Khanovi, a tak si mne oblíbil. Navíc ho moje matka, která se bála, že mne již neuvidí živá, požádala, aby se o mne staral. Matka skutečně brzy nato zemřela.
V létě roku 1936 jsme nějaký čas
pobývali v Anglii, v Dartingtonu - Uday tam pracoval na nových kompozicích. Měl jsem tedy čas cvičit na sítár a učit se od Baby. Byl to virtuóz, co se týče techniky, rychlosti i provedení, uměl fantasticky hrát i na bubny a
spoustu dalších nástrojů, ale zvládal také trubku a dokonce i housle! Jako svůj hlavní nástroj ale stále bral sarod.
Ve staré Indii to nejvyšší umění, tedy zpěv, instrumentální hudbu a tanec - učili ti největší duchovní
mistři, rišiové a světci. Rišiové byli náboženští guruové, kteří většinou žili se svými studenty a následovníky ve svých ášramech v lesích. Byli to jak velcí jógínové a tantrikové, tak vynikající hudebníci. Baba vyrostl
v této tradici, a byl pro nás ztělesněním rišiovské tradice, jak jsme ji znali z literatury. Dnes to vypadá jako hodně vzdálená minulost, ale Baba tehdy do indické tradiční hudby vnesl mnoho nového života. Věřil, že hudba
je cestou k Bohu.
A tak zatímco můj bratr na jevišti inscenoval příběhy Parvatí, Krišny a Šivy, já jsem se zamiloval do indické historie, zvláště hudby. Četl jsem i Thákura, klasické eposy, hodně knih o ikonografii,
studoval jsem obrazy a sochy. Pak přišel Baba a já, v osmnácti letech, se rozhodl, také proto, že přišla válka, a odejel s Babou do Maiharu, na dvůr tamního maharádži, studovat hudbu.
Jak moc se tradiční indická hudba od doby Baby změnila?
Šankar: Základ našeho tradičního sytému, jakési pokračování tisíciletých tradic přenášení hudebního umění z otec na syna, vymírá. Gharany, jednotlivé
hudební rodiny, se díky tlaku médií rozpadají. Kazety, video a televize všechno změnily, nic už není tajemství. Tehdy dostal žák jednu jedinou specifickou mantru od svého učitele, dnes vycházejí všechny mantry na CD a v knihách.
V jednom ohledu je to v pořádku, protože se tak naše nahraná a v médiích zakonzervovaná hudba nikdy neztratí. Problém je ale v tom, že sama znalost mantry ještě nic neřeší. Zpívat mantry znamená
vědět něco i o čakrách, o meditaci, naučit se zpívat mantru od svého učitele přímo, intonačně přesně a se správnou výslovností, aby fungovala. V hudbě jde o totéž. Všechny naše písně a rágy, které byly téměř čtyři tisíce let
předávány z učitele na žáka, z otce na syna, dnes byly vydány v notách a na deskách nebo discích. Texty a noty donedávna nebyly téměř vůbec používány, dnes jsou dostupné komukoliv. Jenže přehrát si rágu z not na
piano ještě neznamená oživit ji. Zahrát ji můžete, ale nebude mít žádný efekt. Bude to mrtvá hudba. Hudebníci se vždy od svých učitelů učili, jak vdechnout notám život.
Dnešní studenti jsou rušeni tolika věcmi...
Vzpomínám na dny v Maiharu, kdy jedinou dobou oddechu byl čas obdivování západu slunce, jinak jsme celé dny nepřetržitě hráli.
Jaká je dnešní role tradice?
Šankar:
Někdy se člověku nabídne sama, jindy se musí snažit tradici pochopit. Indická tradiční hudba je cele spjata s tradicí, s náboženstvím, s naší duchovností, s úctou ke starším. Proto je tak obtížná pro mladé lidi,
jako je má dcera Anuška - mladí žijí s módou. Ale když si Anuška sedne k sítáru, cele se změní a vstoupí do jiného světa. Člověk to ale musí hodně cvičit. Přístupů k tradiční indické hudbě existuje hodně, záleží na
tom, co chceš - jestli chceš být hudebníkem, nebo skladatelem, nebo jestli jen chceš téhle hudbě rozumět. Když já se musel v roce 1939 rozhodnout, nebylo ještě tolik lákadel a tak jsem se rozhodovat ani nemusel: hudba již
kolovala v mé krvi. Byla v mých genech.
Někteří mluví o kouzelné moci hudby, o jejích vibracích, vyladěných na kosmos, a o tom, jak nás hudba dokáže transformovat. Dnes ale hudbu slýcháme dokonce
i ve výtazích, všude na ulicích, a vypadá to, že už neexistuje místo, kde by si hudba obnovovala svou posvátnost. Čím je dostupnější, tím méně je duchovní. Myslíte, že se stále ještě někde dají slyšet ty pravé tóny?
Šankar: Dokonce bych řekl, že z určitého hlediska je to tady v Indii ještě horší, než jinde ve světě. I u nás může člověk v kulturních centrech slyšet veškerou klasickou symfonickou hudbu světa - západní
klasická hudba a dirigenti a hudebníci se nemusí obávat o svou budoucnost. Mladí ale mají svou techno hudbu, svoje reggae a svůj rap, takže už nechtějí poslouchat vážnou hudbu. Každý měsíc nebo dokonce každý týden je tu nový idol. A
tak mladým připadá, že o nic nepřicházejí. To my starší bychom se měli zamyslet.
Je jasné, že každá umělecká forma musí procházet změnami, a že ti, kteří jsou orientováni na klasickou hudbu, jsou rychlými změnami dneška trochu
šokováni a vystrašeni. Změny tu byly odjakživa, dnes ale, díky televizi a médiím, se úplně všechno poměřuje penězi.
Zkomercionalizovali jsme všechno... tady jsi, já začnu hrát a ty se dostaneš do transu, já se
dostanu do transu, a budeme si užívat. Pak přijdeš domů a najdeš dceru, jak hraje tu nejhlasitější hudbu na světě. A tak se přepneš a budeš poslouchat s ní. Mění se to všechno velmi rychle. Takový je dnes život.
Na druhé
straně mi to ale tolik nevadí, protože vím, že tradiční indická hudba má dost síly, aby přežila i toto období. Problém je v tom, že naprostá většina hudby jiných, než západních kultur nikdy nebyla složena a napsána do not - vždy
se jednalo o ústní tradici. Co se týče indické klasické hudby, v Indii samotné stále silně žije.
Aspoň dosud. Snažil jsem se tomu napomoci. V Indii neznáme západní způsob komponování. Tady je to spíše
spontánní improvizace. Dobrý skladatel ale vždy myslí na něco nového, že? Jako skladatel jsem si uvědomil, že nechci skládat hity a hudbu pro peníze. Častokrát jsem do toho byl tlačen, ale postupně jsem se naučil všem tlakům odolat -
ať už se jednalo o klasickou hudbu, hudbu lidovou nebo současnou. Měl jsem rád a využil jsem i hudbu a nástroje z jiných, než indických oblastí, experimentoval jsem co se týče barvy zvuku, rozsahu, oktáv - moc mne to bavilo.
Nikdy jsem ale nehrál fusion. Samo to slovo mne rozčiluje, protože zní jako koktejl.
Řekl jste mnohokrát, že hudebník by měl při hraní být v dokonale čistém stavu mysli. Jak jste to vnímal v 60. letech, kdy do
Indie a i za vámi jezdili mladí lidé, kteří věřili, že pomocí drog dosáhnou osvícení? Je i pro posluchače nezbytné být při poslechu klasické indické hudby v dokonale čistém stavu mysli, nebo je to hudba, která si posluchače sama
vyčistí?
Šankar: Tenkrát v 60. letech to byla i pro mne velmi složitá doba. Beatles, hippies, Vietnam. Měl jsem moc rád George Harrisona, protože ve vztahu ke mně byl velmi čistý a otevřený. Nebyl jako ostatní. Jeho
vztah k hudbě byl velmi hluboký a upřímný. Jenže těch pět let bylo pro mne těžkých, protože jsem věděl, že je to celé spojeno s drogami, se kterými jsem nikdy nesouhlasil a proti kterým jsem vždy bojoval. Tehdejší guruové
západní mládeže, lidé jako Alan Ginsberg, Alan Watts, Timothy Leary a Ram Dass, dezinterpretovali Indii. Dnes, naneštěstí, už je to, o čem mluvili tenkrát, pravda. Oni tehdy mluvili, jako by každý člověk v Indii běžně bral drogy
a že bez drog se nedá hrát dobrá hudba, nedá se meditovat, nedá se zpívat Óm, a dokonce se bez drog ani nedá milovat! To mne tenkrát hodně rozčilovalo. A oni uměli mluvit tak přesvědčivě, že jsem proti nim neměl šanci. Jediná možnost
byla má hudba. A skutečně, díky Bohu, za pár let jsem dosáhl úspěchu a některé mladé Zápaďany jsem naučil slyšet čisté tóny a dělat kvalitní hudbu i bez drog.
Mezitím jsem byl ovšem velmi kritizován v Indii - prý
se prodávám a chovám se jako hippie, prý jsem jedním z Beatles a že jsem ukřižoval klasickou indickou hudbu. Víte, dnes je již velmi obtížné vysvětlit, čím vším jsem tehdy musel projít. Nezáleží na tom - chtěl jsem jaksi
rehabilitovat indickou klasickou hudbu - aby ji lidé uměli správně poslouchat a aby jí rozuměli. Aby to bylo jiné než s rockem, kdy se téměř tradicí stala potřeba nechat se ohlušit a vzít nějakou drogu nebo alespoň kouřit
marihuanu.
Mé spojení s Georgem tehdy znamenalo, že mladí lidé brali téměř jako povinnost nutnost se cestou na můj koncert zkouřit. Dělalo mi to velké problémy. Často jsem na jevišti začal tím, že jsem jim řekl, ať
mi dají příležitost dostat je do vyšších stavů vědomí jen hudbou, aniž by vzali drogu. Zkoušel jsem jim vysvětlit, že pro mne je hudba modlitbou, stejně jako byla modlitbou pro mého gurua a pro jeho gurua a všechny ty slavné
hudebníky, kteří pro naši generaci tuhle posvátnou hudbu uchovali.
Nějakou dobu to trvalo, ale nakonec pochopili, že k dokonalému pochopení téhle hudby musí být v hlavě i na těle čistí. V Indii věříme, že posluchač
hraje v životě hudebníka velmi důležitou roli, a pokud publikum produkuje špatné vibrace, kouzlo hudby vyprchá.
Po tolika letech hraní jste jistě uvažoval o smyslu hudby a jejím vývoji. Lze se ještě
dnes dočkat hudby, která by nás učinila lepšími? Bob Marley kdysi řekl, že hudba je lék pro celé národy.
Šankar: Dnes neexistuje nic, co by, zvláště v umění, nešlo zneužít či pokazit. Není ani možné
doporučit, co přesně by měl člověk poslouchat, nebo co a jak skládat. Tak jako v literatuře, která sahá od pornografie až ke klasikům, i v hudbě lze nalézt velmi různorodou kvalitu. Někdy se po ní člověk cítí čistý a
duchovní, jindy spíše ďábelský. Proč naše děti poslouchají tak hlasitou a negativní hudbu? V Indii víme už celá tisíciletí, že určitá hudba vytváří určitou náladu, a máme pro to dokonce i speciální slovo - rasa. Doslova to
znamená "šťáva", tady to ale spíše znamená nálada. Rozeznáváme různé nálady, od nálady erotické až k romantické, od náboženské až ke statečné a odvážné, od patosu k vulgaritě. V tom tkví kouzlo naší hudby - je
hypnotická a zesiluje nebo vytváří určitou náladu.
Naši mudrci učili, že zvuk je Bůh (Nada Brahma), což vlastně znamená, že člověk může pomocí hudby dosáhnout osvícení, vysvobození, klidu mysli. Hudba má neobyčejnou moc - ať už
jde o gregoriánský chorál, hudbu lidovou, o písničky Simona a Garfunkela nebo Beatles - moc čistit a povznášet. Hudba je duchovní disciplína, která může člověka skutečně niterně povznést až k téměř božskému klidu a požehnání.
Takže abych se vrátil k otázce, záleží na tom, co kdo poslouchá. Někdo říká, jsi to, co jíš, ale já myslím, že jsi také to, co posloucháš.
Žijete hodně dlouho v USA - už jste opustil Indii?
Šankar: Říkám, že Američané jsou guruové - guruové mnoha disciplín. Od duchovních věcí až po ty nejobyčejnější. Je to divné, ale právě tady
v Americe jsem potkal největší počet lidí, kteří směřují k vnitřnímu klidu a míru. Hledají rovnováhu a obdivují naši hudbu víc, než kdo jiný a jinde. Lidé v Americe a v Evropě samozřejmě poslouchají většinou svou
hudbu a hudbu současnou, ale jakmile slyší indickou klasickou hudbu, hned jsou jako vyměnění. Mají slzy v očích. Mladí v současné Indii už klasickou indickou hudbu neposlouchají. Nemám nic proti tomu, že poslouchají rap a
reggae a techno, ale proč se docela odvrátili od naší hudby? Bolí mne to. Většina dětí bohatších Indů je západnější než sami Zápaďané. Ještě že Indie nejsou jen zbohatlíci - cítím, že původní vibrace tam stále ještě jsou. Takže to
není zase až tak beznadějné.
Hodně lidí očekává nějaké změny u příležitosti milénia - sehraje hudba svou roli i v tomto ohledu?
Šankar: Určitě ano. Pokud by byla hudba
součástí školní výuky, zcela jistě bychom byli všichni lepší lidé - včetně politiků. Bohužel, většina politiků jsou nemuzikální tvorové. Jenže dokud takový i politik nerozumí harmonii, a nemám na mysli jen harmonii v tom
hudebním slova smyslu, není celým člověkem. Tohle je velmi důležité.
Na druhé straně je jasné, že nemůžete člověka do duchovnosti nutit třeba jen ve jménu tradice. Hudebníci by ale měli být spontánně duchovní. O
duchovnosti nelze jen mluvit, musíte duchovnost také žít. Když hraji na sítár, musím se stát sítárem. Dnes to ale vypadá, že stále víc lidí stále víc o duchovnosti jen mluví. Já jsem dělal, co jsem mohl i pro své studenty, a předal
jsem jim ne virtuozitu, ne rychlost hraní, i když i to je důležité, ale doufám, že i něco hlubšího. Když to člověk slyší, cítí, že je to něco, co nelze vysvětlit, a co v sobě nese hluboký mír. To je skutečné poslání naší hudby.
Zázrak indické klasické hudby tkví v pocitu, který se dostaví, když duchovní hudebník hraje velmi citlivému a otevřenému publiku.
Nazývají vás "otec world music". Myslel jste si někdy, že
tzv. "world music" bude až tak populární?
Šankar: Lidé to říkají, protože jsem byl první, který prorazil tu západní bariéru. Já jsem ale jen já. Pokusil jsem se co nejsrozumitelněji předat to nejlepší z naší
kultury. Nikdo neví, co se stane v budoucnosti, ale dnes jsem moc rád, že naše hudba ještě žije.
Pro časopis Kyoto Journal číslo 39 se ptala Kathy Arlyn Sokolová, přeložil V. M.
