Kay Larsonová
Nejslavnější ticho mělo svou premiéru 29. srpna 1952 ve Woodstocku, malém, teprve později tak proslaveném městě dvě hodiny jízdy severně od New Yorku. Pianista David Tudor vstoupil na jeviště koncertní síně Maverick a přišel
k velkému pianu. Zavřel víko a utišil tak nástroj. Posadil se na stoličku, otevřel partituru, připravil stopky a založil ruce. Skladba Johna Cage 4´33´´ právě začala.
Tudor seděl bez hnutí dalších třicet sekund,
když vítr otevřel široké okno vzadu za sálem. Pak se postavil, obešel piano z boku, zvedl víko, zavřel ho a znovu se posadil. Další dvě minuty dvacet tři vteřin nedělal nic – bylo slyšet jen šumění deště a mumlání překvapených
diváků. Potom se znovu postavil, otevřel a zavřel víko a znovu minutu čtyřicet vteřin jen seděl. V hale bylo slyšet i zvuky lidí a projíždějících aut zvenčí. Tudor vstal, otevřel víko a odešel z jeviště.
Ať si
posluchači a účastníci tohoto koncertu mysleli cokoliv – a ať hvízdali, pokřikovali a houkali během dalších provedení této skladby v následných letech – Cage si byl naprosto jist, že jeho skladba není žert. Bylo to vyznání
jakési podstaty, návratu k základním principům. "Neminul den, abych tuto skladbu ve svém životě a v mé práci nepoužil," napsal o mnoho let později.
Ačkoli Cage se o tomto konceptu zamýšlet již od roku 1948,
nerealizoval ho, dokud nezačal studovat zen se slavným mistrem D. T. Suzukim na Columbijské universitě v roce 1950. Již před tím, od druhé poloviny 40. let, se Cage intenzívně zabýval studiem západního mysticismu a především
hinduistických a buddhistických textů. Knihy inciciovaly Cageovu fascinaci východním ideami, ale stále to nestačilo. Poté, co se Cage setkal se Suzukim, objevil, co potřeboval, v zenu. Jeho život se změnil. Změna nebyla
akustická, jednalo se o transformaci totální.
Zmíněná skladba vždy mátla své komentátory. Podíváme-li se na ni ale z buddhistického hlediska, dává smysl v mnoha úrovních. I podle Suzukiho bylo nejadekvátněji
Buddhovo učení předáno jen tichým sezením. Suzuki citoval tradiční historku o putujícím filosofovi, který za celá léta nenašel odpověď na své otázky. Když se zeptal Buddhy, Buddha místo odpovědi složil ruce a seděl v absolutní
tichosti.
Obvyklý komentář Cageovy skladby zní, že vás otevírá zvukům kolem. I to je pravda, ale jen částečná. Právě tak bychom se mohli zeptat: kde končí mé uši, můj sluch?
Nejen zvuk, ale celý život proudí kolem nás
i námi každým okamžikem. To jen náš program ho dělí na vteřiny do kategorií, označuje si něco "hudbu" nebo "hluk", posuzuje ho, komponuje. Cage vítá cokoliv. Jeho instrukce, zjednodušeně řečeno, zní, na ničem nelpi.
Skladba také vytváří jakousi krizi očekávání. Člověk přichází do koncertní síně s celým nákladem myšlenek, představ a očekávání o umění. Pak ale někdy stačí změnit scénu a všechna očekávání uletí oknem. V rámci
výstavy německého konceptualisty Josepha Beuyse byl zorganizován večer hudby Johna Cage (Beuys a Cage byli přátelé). Studenti byli ovšem připraveni na "happening" a nikdo neprotestoval. Nikdo nehvízdal, nehučel. Jednoduše vyměnili
jedno očekávání za druhé.
Kam se vytratila hudba? Když já tuto skldabu hraji, zapnu stopky a tiše sedím a pozoruji ručičky hodinek. Vždy několik lidí šeptá, ale většinou je slyšet jen zvuky fotoaparátů a kamer.
Jediné, čím se dá
tato skladba charakterizovat, je její délka. Jinak je absolutně contiguous se světem. JE to svět sám.
"Když jsem tu skladbu psal", řekl Cage téměř 40 let po prvním provedení, "snažil jsem se ji napsat tak, aby nepřerušila tu další
skladbu, která v tu chvíli probíhá." Tou jinou skladbou, jak Cage často poznamenával, je hudba světa.
Délka trvání 4 minuty, 33 vteřin, je náhodná. Skladba by mohla trvat 4 hodiny 33 minut nebo celý život. I my sami jsme
nepřetržití a kontinutální. Právě tak nepřetržitě vše interpretujeme.
Cageův zájem o ticho vykrystalizoval v rámci Suzukiho přednášek a byl zintenzivněn jedním zážitkem z roku 1951, kdy se dostal do dokonale
odhlučněného prostředí ve studiu na Harvardské universitě. Cage překvapeně zjistil, že i vrámci uměle navozeného dokonalého ticha neustále slyší další zvuky: krev v cévách za ušima, bzučení nervového systému. Tento zážitek pak
srovnával s objevem zenového adepta, který v rámci meditace objeví, že ticho zazenu je vlastně plné "mě". V akusticky dokonalém tichu Cage objevil, že absolutní ticho prostě neexistuje. Že to je jen fráze. I na těch
nejtišších místech světa zní hudba. Abychom uslyšeli její harmonie, museli bychom velmi zeslabit hlasitost písně svého já, uvědomil si Cage.
V roce 1951 ve své Hudbě proměn začal Cage využívat náhodné prvky, aby se dostal
někam jinam. Od té doby dělal vše pro to, aby se vymanil z běžného posuzování "mám rád nebo nemám rád" a aby vyladil tělo, mysl, uši a srdce k nezáměrnému.
"Pokud používáš uši jen na zachycení zvuku, které jsou hudební,
je to jako když rozvíjíš jen své ego," napsal. "Začínáš odmítat zvuky, kteé ti nepřipadají hudební a odetínáš se tak od velké části jiných zážitků."
Západní skladatelé se snaží docílit toho, aby jejich hudba byla při
každém provedení interpretována stejně. Cageova skladba ticha nemá žádný záměr, jen JE, v tu chvíli existuje. Ani jedno představení není stejné, i kdyby následovala jen po sobě.
Cageovo ticho provokovávalo (dokonce
i buddhistické) publikum k různým protestům a výkřikům. Nahrávka představení této skladby z Milána je zvukově rámována zvuky rajčat dopadajícíh na jeviště. Při představení v Naropě, v buddhistické škole
v Coloradu, se zvrhlo v hlasité výkřiky, hvízdání a jeden posluchač dokonce skočil na scénu a rozbil Cageovi brýle.
Cage, ať se kolem něj dělo cokoliv, seděl vždy naprosto bez hnutí. Pro něho chvála i hana byly jen
manifestací samsáry, světa iluzí. Občasné nepřátelství publika bral s nadhledem a moudrostí, která ovšem měla příchuť smutku.
Tím, že akceptoval změnu, ne-vědění, náhodnost, nechal Cage hudbu, aby si znovu našla svět. Vyloučil
kategorie libosti nebo nelibosti, vzdal se jakýchkoli cílů. Jeho skladba ticha je život v jeho neohraničených dimenzích.
