|
Terence McKenna
I-ťing jako lunární kalendář
I-ťing, coby prastarý věštecký systém, se v Číně užívá zhruba od r.1000 př. Kr. Sestává z 64 hexagramů či
obrazců, složených ze šesti čar. Čára hexagramu může být spojitá (-) či přerušená (--), přičemž hexagram čteme odspoda nahoru. Výsledných 64 permutací, vzniklých na podkladě jednoduchých pravidel, mělo, jak Číňané věřili, odrážet
univerzální kategorie či archetypy, pomocí nichž bylo možno osvětlit osud jednotlivce, jenž se na obsah věštby táže. Způsoby práce s orákulem se během staletí měnily. Původně se užívaly kosti, později 49 stonků řebříčku, ještě
později hod mincemi. Náš zájem se točí kolem koincidence trvání 13 lunárních měsíců a čísla 384. Skutečná délka lunárního měsíce je 29,530588 dní. Průzkum orákulních kostí, jejichž původ spadá do 13. st. př. n. l., vedl Needhama
k závěru, že v této době bylo známo, že délka lunárního měsíce činí 29,53 dní. 29,53 dní x 13 = 383,89 dní. Podobnost tohoto čísla s číslem 384 se stane mnohem významnější ve chvíli, kdy si uvědomíme, že toto číslo
dostaneme, vynásobíme-li číslo 64 šesti, přičemž číslice šest představuje počet Jao či čar jednoduchého hexagramu. V čínském intelektuálním schématu se to, co se děje s jao - nejzákladnějším
elementem hexagramu (který, vynásoben šesti, poskytuje hexagram), může dít i s celým souborem Jao - tedy s kompletní posloupností 64 hexagramů. Tato myšlenka, podle níž operace prováděné na jedné rovině vykazují
vytříbenost a účinnost, jsou-li prováděny stejným způsobem, i na jiných úrovních, je úzce spjata s naší druhou premisou, která se týká cyklického opakování událostí a situací odlišného rozsahu trvání. Taoisté si velmi cenili
cyklických změn a byli s tímto vědomím sžiti. Tao-te-ťing říká, že charakteristickým pohybem tao (řádu přírody) je návratnost. Lze se domnívat, že samotný čas (šin) je tvořen právě touto nezformovanou
spontánní (cu-jan) a neustálou cirkulací (jun). A teď ta zarážející souvislost mezi násobkem 6 x 64 dní a lunárním pohybem. Rok čítající 384 dní je lunárním rokem o 13 měsících. Tento lunární rok byl charakterizován
jako rok o 383,9 dne či 384 dní minus 0,1 dne. Každých 384 dní tedy tento cyklus ztrácí 2,4 hodiny (0,1 dne). Osvojíme-li si tedy rok dlouhý 384 dní jako kalendář a vložíme do každého desetiletého cyklu jeden den, takže každý desátý
rok bude mít 385 dní, pak tento kalendář ztrácí jeden den každých 454,5 roku. Všeobecně se pokládá za dané, že kalendáře neolitické Číny byly lunární. Zdá se, že 384-denní cyklus rezonuje s délkou jiných
astronomických cyklů delšího trvání. Domníváme se, že lunární rok o 384 dnech byl kalendářními tvůrci rané Číny pojímán jako hexagram. Tato myšlenka by mohla být přirozeným důsledkem pozorování vztahu mezi šesti Jao hexagramu
a šesti krátkými cykly o 64 dnech, které po vynásobení dávají rok o 384 dnech. Z toho můžeme snadno usuzovat, že Číňané, vzhledem k jejich oblibě cyklů, hierarchií a souzvuku a s pojímáním roku o 384 dnech jako
hexagramu, mohli dospět k tomu, že 64 x 384 dní představuje přirozený oddíl času. Tento jednou započatý proces přitom nemá konce. Jako příklad si uveďme fakt, že cyklus o 67,35 letech (384 dní x 64) je složen ze šesti Jao
cyklů o 11,225 roku, což je v překvapující shodě s průměrným cyklem slunečních skvrn, jejichž délka se udává jako 11,2 roku. Co je ještě více překvapující je to, že frekvenční cyklus slunečních skvrn zahrnuje vedle své
periody 11,2 roku i periodu o délce 33,33 let. Trvání trigramatického cyklu v délce 33,67 roku se s tímto cyklem shoduje až na jednu třetinu roku. A je známo, že cyklus slunečních skvrn způsobuje periodicitu rostlinného růstu.
Růst stromů je urychlen při maximální aktivitě slunečních skvrn a jedenáctiletý cyklus slunečních skvrn se tak odráží v přibývající a ubývající tloušťce letokruhů. Tento efekt je natolik spolehlivý, že podle něj archeologové
určují zakládání starověkých osídlení. Na odděleních psychiatrických léčeben vykazují agresivní pacienti periodická vzedmutí aktivity. Pozorovací studie, probíhající několik měsíců v Douglasově nemocnici v Montrealu,
skutečně prokázaly diagram takovýchto periodických vzplanutí. Ukázalo se, že existuje souvislost mezi slunečními erupcemi (slunečními skvrnami), geomagnetickými poruchami a rozruchem na odděleních. Jak tvrdí Ionidesovi, závěry, ke
kterým dospěla čínská astrologie, byly zřejmě, co se týče souvislostí mezi nebeskými a pozemskými jevy, správné. Objev kalendářních vlastností, jež představují funkční součást I-ťingu a mají údajný vztah jak k
lunárnímu roku o 13 cyklech a k zodiakálnímu světovému roku, tak k cyklu slunečních skvrn, je záležitostí historické spekulace. Výpočty ukazují, že i přes dva přidané lunární měsíce narůstá tento kalendář každých pět
let o 4,8 dne (předpokládáme-li, že se užívaly lunární měsíce o délce 29,53 dne). Když srovnáme jeho přesnost s lunárním kalendářem, jehož rok o 13 měsících trval 384 dnů, a jenž při korekci jednoho přestupného roku každých 10 let
ztrácel za 454,5 let jeden den, vynikne mnohonásobně větší přesnost kalendáře lunárního. Dokonce i ve srovnání s gregoriánským kalendářem, užívaným dnes na západě, je tento kalendář mnohem přesnější. Gregoriánský kalendář přidává
jeden den ke každému čtvrtému roku. Kalendář I-ťingu přidává ke svému roku o 384 dnech každých deset let jeden přestupný den a ztrácí jen jeden den každých svých 454,5 let. I bez tohoto vloženého dne je lunární kalendář
I-ťingu více jak dvojnásobně přesnější než kalendář gregoriánský. Z knihy Neviditelná krajina, která vyšla v překladu Saši Neumana v nakladatelství Volvox Globator |
