David Jay BrownCo si pamatujete z doby, kdy vás ranila mrtvice:
Ram Dass: Ležel jsem na posteli a představoval jsem si, že jsem stařeček. Snažil jsem se v sobě
najít způsob, jak si to fantazírování zapamatovat, protože jsem právě psal knihu o vědomém stárnutí, protože mě bylo pouhých 65 let, myslel jsem, že jsem příliš mladý na tento námět. Hovořil jsem po telefonu s přítelem
z Nového Mexika a on mi říkal, že zním nějak nemocně. Jak jsem tak fantazíroval, nevšiml jsem si, že jsem byl raněn mrtvicí. Přítel zavolal mým sekretářkám, které žijí poblíž a řekl jim, že si myslí, že je se mnou něco špatně.
Mé sekretářky pak okamžitě přišly do mého domu.
Nějak jsem se ocitl na podlaze mimo postel. Všiml jsem si, že mám nějaké slabé nohy, což jsem si vysvětloval prostě tím, že už jsem starý. Sekretářky okamžitě zavolaly pohotovost. Pak
si pamatuju, jak jsem vzhlížel k obličejům lidí ze záchranky a znovu jsem uvažoval o tom, že se na mě dívají, jako bych byl velmi starý muž. Dodnes si z toho všeho pamatuji jen jak mě vezli na vozíku sály nemocnice.
Přicházeli přátelé, sestřičky a lékaři, všichni s velmi soustředěným výrazem ve tvářích, protože jim řekli, že umírám. Já jsem si ale myslel, že jen tak dokonale prožívám své fantazírování na téma, že jsem velmi starý.
Jak změnila mrtvice fyzicky a mentálně vaše tělo?
Ram Dass: Poškodila mi mozek tak, že nemohu hýbat pravou rukou a nohou. Celá pravá strana mého těla je pohybově poškozena. Ale
přesto to docela bolí. Mrtvice také ovlivnila mou schopnost hovořit. Mám problémy, abych stvořil věty. Místnost pro koncepty tam, kde je oblékám do slov, byla mrtvicí poškozena. Mám myšlenky, ale nemám slova, abych ty myšlenky do
nich oblékl.
Co vás mrtvice naučila?
Můj guru říkával, že čím víc člověk trpí, tím blíže je bohu. Měl pravdu. Mrtvice mi pomohla přiblížit se bohu. Je to jakási guruovská milost a mrtvice je
požehnáním. Před mrtvicí jsem rád hrál golf, řídil své sportovní auto, hrál na violoncello. Nyní nic z toho nemohu dělat. Nemohu dělat, dělat, dělat.
Dívám se na to vše, co se mi stalo, poté, co mě ranila mrtvice,
jako na nové převtělení. Ve svém předchozím životě jsem byl golfista, řidič sportovního auta, hudebník. Všeho toho jsem se vzdal. Psychické utrpení se dostaví pouze tehdy, pokud bych svá předchozí vtělení srovnával – kdybych říkal
Tehdy jsem mohl hrát na cello. Takže bych mohl říci, že mě ranilo jakési guruovství a přivedlo mě tak blíž k duchovnosti.
Naučil jsem se vychutnávat ticho. Předtím jsem to také uměl, ale teprve teď jsem to zvládl
dokonale. Hodně jsem se naučil o tom, co to znamená pomáhat. Před mrtvicí jsem často pomáhal a v tom pomáhání byla moje moc. Teď jsem bezmocný. Místo knihy Jak mohu pomoci bych teď měl napsat knihu Jak mi můžete pomoci. Od
okamžiku, kdy ráno otevřu oči, potřebuji pomoc: jít na záchod, jíst, kamkoli se vydat, vždycky potřebuji někoho, aby mi pomohl. To je skutečná bezmocnost. Zjistil jsem ale, že i tato role může být vychutnána se soucitem a tak si, já
i ti, co mě pomáhají, navzájem sloužíme.
Jak mrtvice ovlivnila vaši duchovnost?
Jsem teď víc v karma józe. Je to má karma a tak je to i moje jóga. Myslím, že mne to naučilo víc o tom,
jak utrpení může být jakýmsi schodištěm k duchovnímu cíli. Má mrtvice také ovlivnila spoustu lidí. Byl jsem, svými knihami, nahrávkami nebo přednáškami, pro mnoho lidí duchovním přítelem. Byl jsem osoba, se kterou se mohli
identifikovat a to mrtvice zničila. Lidé teď nemohou pochopit, jak je možné, že tak duchovní osoba může dostat mrtvici. Podminovává to jejich představy, že dobro přichází jenom k těm, kteří jsou dobří. Chtěl jsem pomoci
těmto lidem otevřít srdce, a má mrtvice to udělala mnohem lépe než mé knihy, nahrávky nebo cokoli jiného.
Pomohlo vám kouření marihuany?
Pomohlo mi to uklidňovat se a zbavit se
částečně bolesti. Pomohlo mi to také pročistit perspektivu vedoucí k přesvědčení, že mrtvice rovná se duchovnost. Nepotkal jsem mnoho lékařů, kteří by chápali, že kouřit marihuanu z léčebných důvodů je zvláště pro lidi po
mrtvici vhodné, ačkoliv to statistiky prokazují. Musel jsem si svou léčebnou marihuanu vybojovat.
Měl jste od doby, kdy vás ranila mrtvice, nějaké psychedelické zážitky?
Samozřejmě.
Lišily se nějak od těch předchozích zážitků?
Ne, v zásadě ne. Psychedelické zážitky mi pomohly získat správný úhel pohledu. Pomohly mi uniknout perspektivě myslí
kolem mne, léčitelů těla. Potřeboval jsem psychedelika, abych se víc soustředil na duši.
Co si myslíte, že se s tane s vědomím po smrti těla?
Myslím si, že přeskočí do
nějakého jiného těla v jiné rovině existence a to dělá, dokud se opět neztotožní s bohem. V buddhistickém slova smyslu přeskakuje z formy do formy, dokud se nerozplyne v bezformovosti. Z hinduistického
hlediska se vědomí neustále převtěluje a duše se tak učí.
Co vás ještě mrtvice naučila?
Myslím si, že zintenzívnila můj pocit lidství. Možná to zní divně, ale když jsem i já
vykročil po své duchovní cestě, byl jsem psychologem, a byl jsem také velmi zaměstnán svým egem. Pak jsem vkročil do království duše, byl jsem duší a odhodil jsem ego a tělo. Teď už nic neodhazuji. Přátelím se se svým tělem. Mrtvice
mě naučila vážit si všech úrovní vědomí včetně onoho tělesného. Od té doby, kdy mě ranila mrtvice, někteří přátelé říkají, že jsem daleko lidštější. Teď jsem jakoby víc sám sebou, zatímco předtím jsem byl pro ně spíš duší.
