|
Dech minulosti Na konferenci o hudbě Asie, a zvláště Číny, kterou
v Praze ve dnech 15, - 19. září 1999 uspořádala holandská společnost CHIME ve spolupráci s HAMU, jsem se dva dny těšil na přednášku jednoho čínského muzikologa, absolventa Pekingské university, jehož přednáška měla lákavý
název "Výzkum šamanských písní ve vnitřním Mongolsku". Ten se, na rozdíl od všech ostatních, nezúčastňoval pravidelných přednášek a diskusí. Celé dny seděl u stolečku na nádvoří hudební akademie a něco neustále pilně sepisoval.Úroveň konference byla vcelku dobrá. Slyšeli jsme několik přednášek o změnách v čínské buddhistické hudbě a v rituálech ve městech i na vesnicích (kláštery dnes pilně natáčejí a prodávají CD a videa svých
rituálů), a hlavně západní muzikologové (USA, Anglie, Německo) otevřeně popisovali hudební současnost na pozadí politických (či ekonomických a hlavně technologických) změn. Například jeden Číňan, který ale žije v Kalifornii,
srovnával násilné zneužití hudby (klasické čínské opery i populárních písní) v padesátých a šedesátých letech k ideologickým účelům se současným využíváním hudby a lidových písniček za účelem co nejvyššího zisku (totéž probíhá i
ve Vietnamu, tam podle zákona i turista, který si natočí něco na svou videokameru, musí zaplatit daň). V rámci konference zahráli někteří exotičtí hudebníci, v paláci Akropolis se uskutečnil koncert Orchestru buddhistické
hudby z Pekingu a slyšeli jsme i tisíce let starou dvorskou hudbu nanguan. Jaké bylo mé zklamání, když ale můj "šamanský" Číňan velmi špatnou a málo srozumitelnou angličtinou začal: "Šamanismus je forma primitivního
náboženství..." a pokračoval téměř jako podle komunistické učebnice dějepisu: hovořil o tom, že dvě velká náboženství, buddhismus a šamanismus, spolu bojovala, a buddhismus zvítězil. To, že buddhismus ani šamanismus nejsou
náboženství, mu zcela uteklo právě tak jako smysl šamanských "nápěvů". Chvíli jsem nevěřícně naslouchal a pak jsem raději odešel. Ze závanu minulosti mne až zamrazilo. Jako kluk jsem koncem padesátých let téměř
nábožně poslouchal rozhlasové hry o sovětských lékařkách, které penicilínem úspěšně vyléčili malého Eskymáka a vesničané pak společně vyhnali zpátečnického šamana. I tohle patřilo do katalogu nadšeně sbíraných informací o úspěších
socialismu (znal jsem nazpaměť nejen hlavní města všech republik Sovětského svazu, ale také názvy prvních dvou set družic) a nezadržitelném pokroku vědeckého marxismu-leninismu. Po letech, v období glasnosti a perestrojky,
jsem se od jednoho Rusa, který delší dobu žil na Čukotce dozvěděl, že Eskymáci a Čukčové nikdy nepřestali využívat služeb svých šamanů, protože antibiotika na ně jaksi nezabírají. Když mi počátkem sedmdesátých let Němky
z východního Berlína, které se mezitím provdaly do Západního Německa, a se svými bývalými přáteli se mohly setkat jen v Praze, přivezly prvního Castanedu, pozval jsem je jednak na pivo, jednak na opečeného buřta ze stánku
na Václavském náměstí. Co jiného typicky pražského jsem jim taky tehdy mohl nabídnout, že? Při konzumaci šťavnatého buřta jsem pozoroval, že zatímco přátelé z Východu si pochutnávají, ti ze Západu odhalili kusy špeku uvnitř a
buřta odmítli. Nechápal jsem to tehdy a jejich řečem o vegetariánství a cholesterolu a zdravotní škodlivosti uzenin vůbec nerozuměl. Po letech mi to pomalu docházelo a dnes nechápu, jak to, že se konzumenti buřtů po jejich požití
rovnou neskácejí k zemi. Závan minulosti z řeči ideologicky pevného muzikologa z Pekingu mne donutil vzpomenout si na svou minulost a uvažovat, jak se asi mí přátelé tehdy cítili. Bylo mi toho Číňana
líto, ale zároveň jsem měl sto chutí vstát a začít o šamanismu úplně jinak. Samozřejmě, že by vůbec nic nepochopil a cítil by se nespravedlivě osočen. Vždyť on, představitel vědeckého pokroku, přece tak svědomitě zaznamenal nápěvy
melodií těch primitivních šamanů... Později jsem se od svých českých přátel dozvěděl, že se tento muzikolog intenzívně zajímal o možnost udělat si doktorát na Karlově universitě. Připomněl mi jednak onoho svazáckého
hrdinu z Kunderova Žertu (který aktivně zpíval častušky, aby o dekádu později ještě aktivněji vítal demokracii osmašedesátého), jednak komunisty, kteří hned po sametovém převratu zprivatizovali továrny a dnes si užívají svobody
utrácet. Muzikolog z Pekingu možná zneužil šamany a jejich písně k dosažení titulu na Pekingské universitě (přesně v duchu toho, co chtěli jeho nadřízení slyšet) a teď chce využít možnosti získat titul i na "západní"
universitě – samozřejmě ne kvůli hudbě nebo šamanům, ale kvůli svému vlastnímu prospěchu. Jak jsem ho tak totiž celé tři dny sledoval, usmíval se, jen když konzumoval řízek s bramborem. Špatná zpráva: dech minulosti
vane i z nás a mezi námi, neustále. Pesimistický realista nemůže nekonstatovat, že v duchu parafrázovaného rčení "dokud dýchám, doufám" by se dokonce dalo říci: dokud budou bývalí nomenklaturní komunisté a kariéristé
v jakékoliv pozici (a malí čeští vyžírkové a podvádějící tuneláři a taxikáři a jen o svůj akademický postup se zajímající muzikologové a jen svým ziskem motivovaní manažeři lesních a jiných institucí) dýchat, dotud z nich
povane dech minulosti. Kolik let zpoždění bylo mezi čínským muzikologem a ostatními muzikology, kteří už vědí, nebo alespoň tuší, že šamanismus je cennou lidskou zkušeností, na které vyrostla naše společnost? Dobrá zpráva: i dech minulosti je "dobrý" nebo "špatný" podle toho, jestli je dobrý nebo špatný úmysl. Jestli chce člověk urvat, co se dá, jen pro sebe, nebo jestli mu jde o (lidskou, muzikologickou či politickou) pravdu
a její zprostředkování. Jestli svůj svět poměřuje jen ve smyslu "buď já, nebo nikdo" - win or lose - (jen jeden může vyhrát, silnější vyhrává atd.), nebo od malička ví, že lze (a stále více lidí bude muset) žít podle hesla win/win –
obě strany vyhrávají - tvůj prospěch je i mých prospěchem. Poslední přednáška konference byla v tomto ohledu příznačná. Mladý český sinolog, který v rámci povinného ročního pobytu studoval archeologické
vykopávky v Číně, přednesl krátkou, stručnou a fakty oplývající zprávu o tom, že už v době před 6000 lety tehdejší Číňané uctívali hudbu, a nejvyšší společenské postavení měli právě ti z nich, kteří dokázali pomocí
bubnů potažených krokodýlí kůži a kamenných znějících bloků vést rituály. Tedy šamani. Počtěte si. |
