 |
|
|
|
 |
Mgr. Vladimír Ando (1955) vystudoval obor sinologie na Filosofické fakultě University Karlovy v Praze a je vědeckým pracovníkem Orientálního ústavu. V roce 1985/6 absolvoval desetiměsíční postgraduální stáž na Futanské universitě v Šanghaji (obor klasická čínská filosofie) a v roce 1993 dvouměsíční studijní pobyt na Čínské akademii společenských věd zaměřený na studium zdravotního čchi-kungu. Specializuje se na základní teorii tradiční čínské medicíny a na otázky teorie a praxe čchi-kungu a taoistické vnitřní alchymie. Publikace: Dětská akupresura (1992), Klasická čínská medicína I, II, III, IV.
Čína (za pár desetiletí) na špici pelotonu? Jak se dnes projevuje v běžném životě Číňana staročínská filozofická, taoistická či konfuciánská tradice? Jak přežívala za
socialismu či kulturní revoluce? Jak přežívala tradiční čínská medicína? Obávám se, že ne o moc více než ta sokratovská nebo platónovská v Evropě. Což znamená, že ji mají v úctě, věnují se její studiu, píší
o ní knihy atd., ale do života jedinců až tak moc nezasahuje. I Čína se nachází v roce 2000. S přežívání těchto tradic za ČLR to bylo v různých etapách různě. Socialismus jako zřízení je v Číně dodnes, takže zde
nemůžeme mluvit v minulém čase. V současné době je přístup dosti liberální. Vyjadřování názorů k tradici a jejich publikování je vcelku svobodné. Za kulturní revoluce to ovšem bylo kruté. Téměř vše tradiční bylo
zahrnuto mezi "jedovaté býlí", které je nutno odstranit. A s tím odstraňováním to nejednou bylo doslova. Vždyť počet obětí se odhaduje na miliony. Takovéto pogromy zažila Čína ve své dlouhé historii už mnohokrát. Ale tradice
všechno přežily. Zvláště se to týká čínské medicíny. Ta je dnes oficiální součástí zdravotního systému, studuje se jako vysokoškolský obor, praktikuje v nemocnicích atd. Jak jste se k tomu dostal? Co Vás
lákalo nejvíc? Co Vás poprvé v Číně nejvíce překvapilo? Co jste nečekal? Jak jsem se k tomu dostal, ani sám dost dobře nevím. Buď to byla náhoda, nebo osud. Je fakt, že mě východní myšlení zajímalo už
dávno předtím, než jsem se dostal na školu. Vždy jsem obdivoval způsob, jakým se hutně a trefně, a přitom jednoduše a srozumitelně dokázali staří čínští filozofové vyjadřovat k podstatným otázkám našeho bytí. Možnost číst jejich
díla v originále, a později i díla další - taoistickou vnitřní alchymii, čchi-kung, čínskou medicínu - tento obdiv ještě prohloubila. V Číně mě pak překvapilo, jak málo jsou staré moudrosti vidět v běžném životě.
Stejně tak mě překvapilo, že jsem nejenom neviděl všude bujné bambusové pralesy, jak jsem původně očekával, ale dokonce téměř ani lesy či přírodu vůbec. Moje původní knižní představy se prostě nekryly se skutečným životem. Na druhé
straně si ovšem stejně dobře pamatuji, jak přechod z pustých ruských a mongolských plání do Číny - poprvé jsem do Číny cestoval transsibiřskou magistrálou - byl jakoby přechodem z 19. do 20. století. Na hranici nás přivítala
řízná muzika z amplionů, neonová světla, celníci v bílých uniformách. A ihned za hranicí zcela jiný vzhled geograficky stejné země - všude pole a políčka, pečlivě obdělávaná, spíše zahrady než pole. Tento vztah k půdě
a proměna přírody v úrodné lány, kde to jenom jde, charakterizuje Číňany historicky jako národ možná více než dumání nad tajemstvími světa. Jaká je hovorová čínština z hlediska hudby – čtyři tóny atd. Rozumí
si Peking s Kantonem? Psané znaky – jak dnes skládají moderní slova? Jak se řekne motorka, satelit, počítač, software atd? Z hlediska hudby se čínština nedá posuzovat, stejně jako z tohoto hlediska
nelze posuzovat češtinu či jiný jazyk. Tato u nás dosti rozšířená mylná představa – že se totiž čínština zpívá a pro její studium je tudíž nutný hudební sluch - vznikla použitím slova tón pro něco, co tónem ve smyslu určitého
zvukového kmitočtu vůbec není. Číňané nemluví ani v C-duru, ani v E-molu, ale normálně. Takzvané čtyři tóny standardní čínštiny jsou jisté zvukové průběhy slov či slabik, které používáme i my, jenomže za jiným účelem.
V češtině těmito "tóny" dáváme slovům různá citová zabarvení. Ukažme si to na příkladě záporky "ne". Když se nám přihodí něco nemilého a způsobili jsem si to sami, např. po příjezdu na chalupu zjistíme, že jsme zapomněli doma
klíče, a "zazpíváme" ve vysoké poloze "neeee!", tak to je první tón v čínštině. Když se divíme, že něco je neočekávaně jinak, než jsme předpokládali, a vyslovíme "ne?" se stoupavým průběhem, vyslovili jsme druhý tón čínštiny.
Pokud reagujeme výhružně na to, že někdo nám odmlouvá a odmítá splnit náš požadavek, pak naše "ne?!" vyslovené nejprve poklesem a posléze strmým vzestupem hlasu je třetím tónem čínštiny. Rázné odmítavé a krátké odseknutí "ne!" je
tónem čtvrtým. V čínštině jsou ovšem tyto čtyři "tóny" integrální součástí prakticky každé slabiky slova, resp. jednoslabičného slova, kterých má tento jazyk požehnaně, neboť původně byl jednoslabičným, tj. slovo
se co do délky rovnalo jedné slabice. Zjednodušeně řečeno to znamená, že každou slabiku slova je nutné vyslovit v tónu, který k ní v daném slovu patří. Zaměnit je nemůžeme, protože změnou tónu měníme význam příslušné
slabiky či slova. To je do jisté míry obdobné jako ve zmiňovaném příkladě z češtiny – úsečně vyslovené "ne" má vlastně jiný význam než zazpívané "ne". V čínštině je to však mnohem složitější, protože významy
příslušného slova se mohou rozcházet zcela diametrálně. Uveďme si to na obvykle citovaném příkladě slabiky-slova "ma": Vyslovena v prvním tónu znamená "máma", ve druhém "konopí", ve třetím "kůň" a ve čtvrtém "nadávat". Ani tam
ovšem problém nekončí. Ono totiž i slovo-slabika vyslovené ve stejném tónu může mít mnoho, klidně i desítky významů. V písmu se rozlišují různé významy stejně znějících slov poměrně snadno, protože pro každý význam existuje
odlišný znak. Říkám úmyslně snadno, protože situace se dále komplikuje tím, že tentýž znak, stejně vyslovený, může rovněž mít i desítky různých významů. Čínština prostě není snadný jazyk. Ona ovšem není snadná ani pro
Číňany. Z toho vyplývá i odpověď na druhou otázku: Ne, Pekiňan se s Kantoňanem nedomluví. Respektive si porozumějí za jistých podmínek. Úředním jazykem v Číně je standardní čínština, která je založena na severních
nářečích. Tuto se učí děti po celé Číně, vysílá v ní televize i rozhlas. Vzdělaní a mladí lidé si tedy porozumějí bez větších obtíží. Ovšem i Kantoňan, čili Číňan, se musí onen standardní jazyk učit stejně jako my, téměř jako
cizí jazyk. Výhoda je ovšem ve znalosti písma. To je totiž stejné, takže pokud si Číňan ze severní a jižní Číny něco napíší, budou tomu rozumět stejně. Pokud si to ovšem řeknou – každý svým jazykem – rozumět si nebudou. V Číně
jsou desítky dialektů a rozdíly mezi nimi jsou tak velké, že jsou vzájemně srozumitelné asi jako čeština s maďarštinou. Jednotícím elementem zůstává písmo, a dnes již – jak bylo řečeno – i jednotná výuka. Čínské
písmo se liší od našeho zcela zásadně. Předně tím, že to není písmo fonetické, nýbrž tzv. ideografické. To znamená, že jejich písmo nezachytává jako naše abecedy výslovnost slov, nýbrž svým způsobem zapisuje jejich významy. Vyvinulo
se z písma původně obrázkového. Ač dnes už takovým není, v mnoha znacích ještě můžeme onen původní obrázek vysledovat. Například znak pro strom vypadá takto: ; znak pro úsvit
je takovýto: slunko nad obzorem. Později se nové znaky tvořily skládáním znaků již existujících tak, že významy původních znaků naznačovaly význam nového znaku. Například ve znaku
odpočívat je na jeho levé straně složka s významem "člověk", na pravé složka s významem "strom"; čili člověk opírající se o strom je
symbolem pro odpočívání. Takováto jasná souvislost je ovšem dnes už jen u části znaků. Navíc se znakům postupem času přidávaly i jiné významy, než byl ten původní. V principu pro jejich výuku platí, že je musíme memorovat. A to
hned na třikrát: jednak jak se znak píše, jednak jaké různé významy má, a jednak i jak se vyslovuje, protože – jak bylo řečeno – ve znacích je "zapsán" jejich význam, nikoli však jejich výslovnost. Celkový počet znaků se
odhaduje na 70 000, ovšem cca 80 % slovní zásoby moderní čínštiny je tvořeno pomocí asi 2000 nejčastěji používaných znaků. Znamená to, že k velice slušné gramotnosti je jich třeba zvládnout 3000 až 5000. Slova se
v čínštině se vytvářejí skládáním. Jelikož byla slova zpočátku jednoslabičná, jsou i nově vzniklá slova docela krátká. Většinou mají 1-3 slabik. Obdobně jako při skládání znaků i při skládání nových slov naznačují významy
původních slov význam nového celku. Např. hezký se čínsky řekne chao-kchan. "Chao" původně znamená "dobrý", zatímco "kchan" má význam "dívat se". "Hezký" je tedy "dobrý na koukání". Na tomto principu přebírá čínština i moderní pojmy
z cizích jazyků. Týká se to zejména odborných pojmů z různých vědních oborů. Jinak se ovšem čínština brání přejímání cizích slov. Jejich počet v běžném jazyce je zatím dosti zanedbatelný. "Družica" se řekne
žen-cao-sing, čili "člověkem udělaná (tj. umělá) hvězda", "počítač" je tien-nao, "elektronický mozek", "software" je žuan-ťien, "měkká součástka". Přejímání slov na fonetickém principu je ještě zřídkavější. Příkladem je třebas právě
motorka, která se řekne mo-tchuo-čche. "Mo-tchuo" je odvozeno foneticky z anglického "motor", "čche" znamená všeobecně vozidlo. Jak proběhlo zjednodušení čínštiny pro potřeby tisku? Dokáží mladí přečíst staré knihy? Jak vypadal čínský psací stroj a jak vypadá klávesnice počítače? Existuje čínský software? Jak se vyvíjí Internet? Čínské písmo je skutečně značně složité, proto též prošlo v dějinách – dokonce už v době před naším letopočtem - vícekrát reformami, které spočívaly v jeho zjednodušování.
Zjednodušování znamená, že se hledal způsob, jak napsat znak menším počtem tahů, a přitom pokud možno zachovat jeho srozumitelnost. Čínské znaky se totiž skládají z určitých základních tahů, které se seskupují do složek
nesoucích význam – toto písmo nezachytává zvukovou stránku řeči jako naše abecedy, nýbrž je jakoby zákresem významu slova, jeho obrázkem. Nejkomplikovanější znaky se přitom píší i několika desítkami tahů. Představte si například, že
naše kratičké slovo "bič", které je v čínštině téměř stejně krátké, vyslovuje se "pien", se musí napsat znakem o osmnácti tazích. Tato komplikovanost samozřejmě ztěžuje i přístup ke vzdělání, jelikož je nutné se naučit tisíce
znaků nazpaměť. Proto se v Číně v 50. letech rozhodli přistoupit k reformě. Podle určitých logických postupů bylo zjednodušeno kolem 2500 znaků, ostatní zůstaly v původní podobě. Na příkladu znaku s významem
"tělo" můžeme vidět, jak výrazné někdy toto zjednodušení bylo. Problém čtení starých textů ovšem nesouvisí s tvarem znaků. Ač se dnes učí a píše zjednodušenými znaky, všichni alespoň "od oka" znají i ty
nezjednodušené. Problém spočívá v gramatické struktuře klasické čínštiny. Je to jazyk velice specifický a složitý. Je úplně odtržen od jazyka hovorového, takže například na poslech je prakticky nesrozumitelný. Jeho zvládnutí
předpokládá zvláštní studium, bez něhož mu nelze rozumět. Proto ani Číňan, pokud se nevěnuje studiu klasické čínštiny, nebude těmto textům rozumět, v nejlepším případě jen sem tam něco málo. Čínský psací stroj jsem
viděl jen v rozloženém stavu. Měly jsme ho kdysi v ústavu a bylo to docela velké monstrum. Skládá se z velké tabule, v níž jsou jedna vedle druhé napěchovány malé kovové matrice s vyraženými znaky. Podobné,
jako bývaly předtím i naše písmenka v tiskárnách. Z podkladové tabule se potřebné znaky vybíraly speciálním ramínkem a "vrážely" na papír. Je jasné, že takovýto stroj se v domácnostech nepoužíval. Sloužil jen
k tiskařským účelům. Dnes se běžně používají počítače. Klávesnice je stejná jako naše, protože znaky se vkládají jiným způsobem. Je jasné, že nemůže existovat klávesnice s řekněme 30 000 kláves. Systém vkládání znaků je
ten, že se na obrazovce vyvolá lišta, na níž je možné zobrazit a z ní vkládat znaky několika způsoby. Nejjednodušší je ten, že napíšeme v latince slabiku zachycující výslovnost hledaného znaku. Na liště se ukáže prvních
deset znaků se stejnou výslovností, indexovaných čísly 1-10. Pokud mezi nimi náš znak je, ťukneme na příslušné číslo na klávesnici, a máme ho v textu. Pokud není, listujeme na liště dále s tím, že vždy na ní vyskočí deset
dalších znaků. Čínský software samozřejmě existuje. Kromě lokalizovaných Windows je lokalizována i většina velkých programů jako MS Office, PageMaker atd. A Číňané vyvíjejí i svoje vlastní. Je to národ i technicky velice zdatný.
Ostatně ne tak dávno přece byla dosti napjatá situace mezi USA a Čínou právě kvůli masivní pirátské výrobě Windows Číňany. Internet se rovněž utěšeně vyvíjí. Nevím nakolik je tomu tak v soukromé sféře - volné šíření informací
některé režimy přece jenom nevidí rády. Ale v institucích už dávno funguje. Například z univerzity v Tianjinu jsem komunikoval přes e-mail, což bylo velmi příjemné, neboť rychlé a levné. Bibliografické záznamy tamní
knihovny pro studenty už byly například rovněž přístupné přes počítač. Jak to, že jsou tak jiní? Podnebí? Krajina? Psané písmo (je známo, že když si poraní levý čelní lalok Evropan, zapomene psát či číst,
zatímco Číňan nezapomene číst ani psát? Znaky jsou "jaksi uloženy" zároveň v levé, ale také v pravé hemisféře)? Na první otázku neumím odpovědět jinak než protiotázkou: Jak to, že my jsme jiní než oni? Svět
je prostě plný "jiných" věcí a lidí, a zaplaťpánbůh za to. Podle jakého kriteria můžeme soudit, že je něco "jiné"? A jiné vůči čemu? Historicky se čínský národ ubíral jinými cestami, vznikly tam mnohé odlišné představy a společenské
normy. Nicméně, pokud odhlédneme od národních jinakostí, jako lidé máme v základě všichni cosi společného. Proč by nás ostatně natolik přitahoval tak "jiný" taoismus? Podnebí a krajina jsou dosti jiné než u nás -
z geografických i socio-historických důvodů. Celkově Čína leží více na jih než naše země. Např. Peking, který se nachází v severní Číně, leží na stejné rovnoběžce jako Neapol. Celkově je tedy podnebí teplejší než u nás.
Našemu se blíží severovýchodní Čína, dřívější Mandžusko. Ve střední a jižní Číně je v létě značně horko a dusno. Lepší je to v zimě - alespoň na jihu. Když jsem byl na ostrově Chaj-nan-tao koncem ledna, bylo tam 28 stupňů.
Moc příjemné. Ale například zima v Šanghaji je velice nepříjemná. Přichází doslova ze dne na den, a to kolem Vánoc. Pak jsou teploty mezi nulou a desíti stupni, do toho permanentně fouká vítr a prší. Déšť je velice jemný a hustý
- místní jej nazývají "chlupatý déšť" - a žádný deštník vás před ním nezachrání, protože vítr jej rozfukuje do všech stran. A takovéto počasí trvá až do začátku května. Podobná zima je vlastně v celém pásu střední Číny. Na
severu jsou pak zimy dost silné. Mandžusko je v tomto ohledu vlastně skoro jako Sibiř. Jinak z hlediska krajinného velká část Číny byla v průběhu tisíciletí proměněna v pole. Nížin se to týká téměř absolutně, a i
v horách, kam až mohli, sřezávali je Číňané do terasovitých umělo zavlažovaných políček. Jedinou zelení bývají pěstované plodiny a větrolamy podél cest. Naše běžné, šťavnatě zelené louky byste tam stěží našel. Jakás takás zeleň
bývá ještě v městských parcích. Za přírodou se tudíž musí v Číně cestovat hodně daleko. Zachovala se v jednotlivých horských lokalitách, a potom v oblastech, kde žijí nečínské národnostní menšiny - na pomezí
západní Číny a Tibetu, v jihozápadní Číně. Souvislé lesní porosty jsou ještě na severovýchodě, v tzv. Mandžusku. Co se týče čínských znaků, zda se ukládají do pravé nebo levé hemisféry, to skutečně nevím. Jedno
ale vím jistě: Pokud si je permanentně neopakujete, vypadnou vám z obou na to tata. Kde žili a jak žijí dnes taoisté? Existuje klasický literát, vzdělanec, básník, taoista v horách? Horské kláštery? Čchanový buddhismus?Hledají dnes mladí nějakou formu duchovnosti? Jóga? Tchaj-ťi-čchüan? V minulosti žili taoisté jednak v klášterech, v případě organizovaných sekt, ale i v poustevnách, to ti ještě více individualističtí. Dnes to bude asi jen v klášterech, ač
nelze vyloučit, že v nějakých odlehlých končinách hledači Cesty meditují i nyní. Kláštery se stavěly nejenom v horách, ale i ve městech. Samozřejmě, že ty v horách poskytují pro praxi příznivější podmínky. Bývají na
krásných místech, v souladu s naukami feng-šuej, geomancie. Taoistické kláštery jsou většinou postaveny ze dřeva nebo kombinace zdiva a dřeva, ve městech pak i jenom z cihel. Bývají to komplexy budov, postavené na
obdélníkovém pozemku ohrazeném ze všech stran zdí. Zevnitř podél zdí jsou ubikace a hospodářské budovy, uvnitř jsou příčně postavené chrámy, většinou tmavě červené barvy, členící obdélníkový prostor na jednotlivá nádvoří. Na rozdíl
od našich kamenných kostelů, z nichž obvykle razí vlhký chlad, plíseň a zatuchlina, jsou tyto chrámy vzdušné a suché. Je to dáno jejich architekturou, otevřenou prostředí. V čelní i zadní stěně chrámu bývají až po strop
vysoká široká vrata, která jsou stále otevřena. Ale i kdyby byla zavřena, vzduch má vždy kudy proudit. Uprostřed chrámu stojí velký oltář nebo sochy světců, před nimiž se pálí vonné tyčinky. Na těchto místech, zejména jde-li o horské
kláštery, se člověk cítí velmi příjemně. Klasický literát, máme-li na mysli člověka vzdělaného a znalce minulosti svého národa, žije a troufám si říct, že žít i bude. Nenosí už samozřejmě suknici ani dlouhé rukávy či
drdol z dlouhých vlasů. Dost možná má na sobě modrou uniformu nebo západní oblek, takže jej snadno přehlédneme. Vzdělanost je však v Číně takřka věčná. Vždyť už před dvěma tisíci let studovali stejná díla jako dnes, psaná
stejnými znaky, jaké se používají i dnes. Málokterý národ má takou historickou kontinuitu a paměť. Co se týče duchovnosti mladých, většinu spíše zajímá možnost si vydělat, někam se dostat atd. To je ostatně přirozené.
Pro mnohé mladé jsou tyto tradice něčím směšným, což je rovněž přirozené. Pokud ovšem některé cesta duchovnosti láká, nemusí nic hledat. V tom mají velkou výhodu. Vše totiž naleznou doma. Taoismus resp. buddhismus zde mají
tisíciletou nepřetržitou tradici. A to včetně nesmírně propracovaných metodik, jak na složité cestě za vysvobozením postupovat. Navíc lidé po ní jdoucí se odjakživa těšili úctě prostých lidí. A Číňané své vědoucí neupalovali na
hranicích jako jejich západní "kolegové", proto je tato tradice dodnes živá. Jóga je zde známá, občas o ní zahlídnu nějaký článek, ovšem moc lidí ji necvičí. Proč také? V těžké konkurenci doslova tisíců domácích praktik a směrů
moc velkou šanci nemá. Tchaj-ťi-čchüan je naopak jedním z nejrozšířenějších cvičení. Stačí ráno kolem čtvrté-páté hodiny vyjít na ulici a můžete se přesvědčit. Stovky Číňanů – kupodivu většinou starších – se v parcích či na
chodnících plavně pohybují v cvičebních sestavách starých už celá staletí. Myslím si, že pro své zdraví dělají v Číňané v průměru více než my. Řídí se obyčejní Číňané podle čínského horoskopu. Vybírají
stále rodiče životní partnery? Podle mne se obyčejní Číňané řídí horoskopem asi stejně jako obyčejní Češi. To jest, obracejí se k němu jenom ti, kteří věří, že by jim tato věštba mohla pomoci. Nemám za to, že
jde o nějaký masový jev v Číně. Já jsem se s ním tam osobně nikdy nesetkal – leda v podobě vykladačů na ulici, kteří se přitom skutečně nemohli chlubit nadměrným zájmem kolemjdoucích. Co se týče výběru budoucích
manželů bez ohledu na jejich názor, tato ne příliš demokratická tradice přežívala v Číně po celá staletí, i z prakticko-ekonomických důvodů. V dnešní době se už jistě neuplatňuje tak jako předtím, ale myslím si, že
zejména na venkově ještě zcela nevymřela. Toto téma bylo ostatně námětem jednoho celovečerního čínského filmu, který dávali i u nás. Existují na venkově konkubíny? Mají veřejné domy? Existuje počáteční čínský
feminismus? Jakou roli mají ženy v společnosti? Jsou dnes manažerky, ředitelky? Institut konkubín, tj. vedlejších manželek, už samozřejmě dávno neexistuje. Od r. 1911 je Čína republikou, od r. 1949 je zde
socialistické zřízení s komunistickou stranou v čele. Žádné mnohoženství, natožpak veřejné domy, nejsou povoleny. To přirozeně neznamená, že by si nejstarší živnost nenašla své cestičky. Čínský feminismus nijak nesleduji,
takže skutečně nedokážu říci, je-li na vzestupu. V každém případě ovšem Číňanky většinou rozhodně nepůsobí dojmem ustrašených gejší, které cupitají deset kroků za svým mužem. Nejednou to vypadá spíše naopak. Na nejvyšších
politických postech převládají muži - ale kde tomu tak není? Jinak ovšem úspěšné a průrazné manažerky, ředitelky apod. nejsou žádnou vzácností. Např. i na Tianjinské univerzitě tradiční čínské medicíny, kde jsem pobýval, byla
rektorkou žena. A respekt věru měla patřičný. Rovněž personálnímu a studijnímu oddělení šéfovaly ženy. Emancipace tudíž asi úspěšně pokračuje. Tradičně na tom bývaly v minulosti nejhůře mladomanželky. Ty se totiž musely ve všem
podřizovat manželově matce. Na oplátku ovšem když se samy staly matkami, rozhodovaly o budoucí snaše i o rodině stejným způsobem. I v Číně je asi za vším žena. Archeologické vykopávky prokázaly, že nejváženější osobností v pradávné společnosti Číny byli šamané – kdo byl "šaman" za Mingů, kdo za Mandžuů, před nástupem komunismu – jak přežívali za komunismu a kulturní revoluci. Měla každá vesnice svého taoistu, doktora, bylinkářku? Jak byli placeni – za to, že byli všichni zdraví – prevence? Doby, kdy byli šamani-věštci váženými osobnostmi a patřili ke společenské špičce, jsou skutečně pradávné, řekl bych, že končí někde za dynastie Šang, což je zhruba 1000-1500 let před naším
letopočtem. Mingové či Mandžuové jsou posunuti v čase o zhruba 3000 let směrem k nám. Pokud tehdy nějací šamani ještě vůbec působili, zcela jistě ne na vrcholu společenské hierarchie. Mluvit o nich za komunismu či kulturní
revoluce nemá smysl. Já si vlastně ani nejsem vědom nějaké rozšířené živé tradice šamanismu v Číně. Už od Konfuciových dob měla Čína zcela jiný ideál – byl jím ťün-c', ušlechtilý muž, tj. vzdělaný muž, který dbá tradic, ctí si
svého panovníka, zušlechťuje svůj charakter, jde příkladem jiným a ze všech sil pracuje pro blaho společnosti. Tím se má blížit ideálu, který byl uctíván ještě dříve – mytickým panovníkům, jako byli Žlutý císař, Jao, Šun a další,
jejichž nejvyšším cílem byla péče o svůj lid. Spíše než šaman byl v Číně posledních 2000 let hledaným ideálem literát, učenec onoho konfuciánského typu. Taoistu "měla" vesnice jen za předpokladu, že někde poblíž byl
taoistický klášter. Taoističtí, ale stejně tak i buddhističtí mniši byli zváni k vykonávání různých obřadů – při pohřbech, svatbách – nebo aby určili vhodnou polohu pro stavbu domu či správný čas ke sňatku. Za to byli
odměňováni a místní obyvatelé podporovali finančně nebo naturáliemi kláštery v jejich chodu. Doktoři, ač je to vzhledem k naopak živé tradici čínské medicíny divné, byli sice potřební a vyhledávaní, ale už ani v té
době nepatřili k dobře placeným "státním zaměnstancům". Představa tehdejšího "obvoďáka" se pojí spíše s chudým ranhojičem, který ze svého léčení rozhodně nezbohatl. Další u nás rozšířená představa – jak čínský lékař
udržoval své klienty v dokonalém zdraví a předcházel vzniku nemocí u nich – je podle mně z kategorie nereálných. Skutečnost byla asi prozaičtější. Je sice pravdou, že ideál takovéhoto lékaře vystupuje už v nejstarších
textech čínského lékařství a že hlavní poučkou je "léčit nemoc ještě před tím, než vznikla", ale tyto texty velice zdůrazňovaly i jinou věc – že totiž hlavní okolností rozhodující o našem zdraví je náš celkový způsob života,
jak uvažujeme, co jíme, jak dokážeme udržet na uzdě své vášně atd. Jinak řečeno, že si o svém zdraví rozhoduje každý především sám. Pokud nenaslouchá zákonitostem přírody – čili jinjangu v čínském kontextu -, a naopak koná proti
nim, žádný lékař mu nemůže udržet zdraví. Číňané byli tak vyvinutá společnost – papír, hedvábí, akupunktura, cvičení, literáti, písmo – kde se zastavil pokrok v tom západním slova smyslu? Souviselo to
s ideálem ne-činění (wu-wej)? Jak by asi vypadal svět, kdyby Čína ovládla svět koloniemi před Španěly a Portugalci? Nevím, zda můžeme mluvit o zastavení pokroku v západním smyslu slova, když čínská
společnost se tímto směrem nevyvíjela. Západ "udělaly" výboje, obchod, průmyslová revoluce a osvobození se jedince. Číňané myslím nikdy nebyli dobrodružní výbojníci, raději obdělávali půdu nebo hloubali nad moudrostí dávných předků.
Naposledy se rozpínali, jestli se nepletu, někdy za dynastie Tchangů v 8.-9. století. Ačkoli jsou nejpočetnějším národem, po staletí byli sami podrobováni okolními národy, co do počtu v porovnání s nimi trpaslíky. Třebas
posledních třista let jim vládli Mandžuové, kterých bylo snad ani ne dva miliony. Možná to souvisí s tím, že povolání obchodníka patřilo v Číně ke společensky nejnižším. Nedělejme si iluze, i Číňané měli rádi peníze a
hezké věci, i zde bujela korupce atd., a obchodník prostě nebyl ideálem společensky ctěného občanem. Zabýval se totiž něčím tak nešlechetným, jako je zisk. Kdežto vzorem byl, jak víme, šlechetný a nezištný vzdělanec. Průmyslová
revoluce byla do Číny importována až Západem, ačkoli mnohé věci zde byly známy dávno před námi. Stačí vzpomenout knihtisk, ten v Číně znali tisíc let před Guttenbergem. Možná vývoj tímto směrem brzdil právě onen odpor
k představě dravého a ziskuchtivého obchodníka. A co se týče postavení jedince, vlivem 2000 let čínskou společnost ovládajícího konfucianismu byl vychováván k tomu, aby byl jen součástí soukolí. Považovalo se za morální
plnit své závazky vůči nadřízeným, rodičům, starším sourozencům atd. Odlišný vývoj s ideálem nezasahování asi příliš nesouvisel, protože tento ideál nebyl nějakou hybnou silou společenských procesů. Jím se odjakživa inspirovali
spíše jedinci, kterým naopak společenský ruch a různé z něho vyplývající závazky nevyhovovali, a hledali proto naplnění raději v ústraní, blíže k přírodě. Málokdo by ostatně byl schopen se tímto ideálem důsledně řídit.
Je jaksi proti lidské povaze. Lidé všeobecně mají neodbytné nutkání měnit, zasahovat, přizpůsobovat svým představám, nutit, poučovat – bohužel téměř vždy své okolí, nikoli sebe. To jsou spíše síly, které hýbou dějinami. Ani
v Číně to nebylo jinak. Nad otázkou, co by bylo, kdyby bylo, lze jenom spekulovat. Asi bychom všichni uměli čínsky a jedli bychom hůlkami. Zdá se, jakoby všechno vědění v Číně už tady bylo kdysi
dávno, a posledních tisíc let vše jen jakoby upadá. Jak se dnes uplatňuje jin a jang -ve světle posledních kvantových a kosmologických teorií? V některých oblastech poznání to skutečně vypadá, jakoby věci námi
"objevované" byly známy již dávno před námi. Je tomu tak např. v čínské medicíně, jejíž schopnost komplexního pohledu na člověka a kvantum detailních znalostí, již v době před naším letopočtem, o fyziologických i
patologických procesech jsou obdivuhodné. Rovněž starověké kosmologické názory se až neuvěřitelně blíží těm, ke kterým se dopracovala dnešní věda pomocí nejmodernějších přístrojů a složitých teorií - samozřejmě pokud odhlédneme od
odborné terminologie a bereme v úvahu jen základní charakteristiku věcí. Číňané se dnes vracejí k těmto poznatkům svých předků a hledají paralely mezi nimi a soudobými znalostmi. Trochu mám pocit, že někdy je to pro ně
částečně i kompenzace jistého pocitu zaostávání za vyspělým světem, co se týče ekonomického vývoje. Takto mohou ukazovat alespoň na to, že jejich předkové už dávno věděli, co moderní věda zjišťuje až nyní. Tím ovšem rozhodně nechci
říci, že by zde skutečně nemohlo existovat společné jádro. V časopisech s touto tematikou vychází spousta článků hemžících se složitými matematickými rovnicemi, v nichž se analyzují starobylé zákresy jin-jangu nebo
osmi resp. čtyřiašedesáti diagramů a vysvětlují soudobým jazykem vědy. Možná z toho jednou vyplynou zajímavé paralely. Jak to vidí dnešní mladí? Pragmatický kapitalismus? Průmyslové zóny? Rock, coca cola? Jak se v Pekingu dívají na Hong Kong, Macao, Taiwan co se týče technologické vyspělosti a životní úrovně? No, myslím si, že lze odpovědět zcela v duchu otázek. Mladí Číňané se rovněž chtějí mít dobře, bavit se, hezky se oblékat, chodit na
diskotéky, dostat se do světa a mít dost peněz. Řekl bych, že se otázkami budování socialismu moc nezabývají. Nejenom coca cola je už dnes běžná, ale i McDonald's vyrůstají po celé Číně. Také pivo si už Číňané dávají, a rozhodně není
špatné. Čepovat jej ovšem nečepují, koupíte jenom lahvové. Čínské obchody jsou nacpány zbožím - to byly už koncem 80. let, kdy jsem tam byl poprvé a žasnul, zvyklý na naše poloprázdné obchody. Když chodíte po ulicích měst, máte
dojem, že prodávajících je snad ještě více než kupujících. Čína se ekonomicky rozvíjí velmi rychle - přes všechny potíže, které má. Když například sledujete, jak se zde staví domy, včetně mrakodrapů, tak můžete zcela bez přehánění
konstatovat, že rostou jako z vody. Během několika dnů se někdy mění okolí na nepoznání. Má to ovšem i svoje stinné stránky - často se necitlivě plošně bourá stará zástavba a místo ní vyrůstají paneláky a dálnice. Takovýto šok
jsem zažil v 93. roce v Pekingu. V centru města je stará obchodní třída, která se nazývá Wang-fu-ťing. Rád jsem tam chodíval zejména do jednoho velkého knihkupectví, kde měli dobrý výběr knih o čínské medicíny. Ta ulice
byla úplně stejná, jako v roku 85, kdy jsem v ní byl poprvé, až na McDonald's v jejím ústí. Asi už ten byl předzvěstí nových, pro mne zlých časů. Opět jsem tedy skoro obden navštěvoval "své" knihkupectví, a pak když
jsem jednou přišel asi po třech dnech znovu, úplně jsem ztuhnul. Nejenomže třípatrové knihkupectví zmizelo, ona byla skoro celá půlka ulice fuč, stál tam jenom plechový plot a za ním bylo slyšet buldozery a bagry. Prostředkem celé
ulice se táhl několik metrů hluboký výkop. Dnes stojí na Wang-fu-ťing ohromné moderní budovy hotelů, bank a co já vím čeho ještě. Je to trend výstavby v dnešní Číně, který mně připadá spíš jako nabubřelé plýtvání než jako
modernizace. Takovýchto budov je plný Peking, přitom v nich téměř nezahlédnete zahraniční návštěvníky, kteří by v nich bydleli a přinášeli tudíž do nich peníze. Číňané mají dostatek informací, aby si
uvědomovali rozdíly v životní úrovni či technologické vyspělosti. Na druhé straně jim nechybí sebevědomí, ani píle a pracovitost. Už v 80. letech mi jeden inženýr, který pobýval v Japonsku, dosti suverénně tvrdil, že do 20
let se jeho země na Japonsko dotáhne. V tom odhadu času se sice hodně sekl, ale já věřím, že Čína bude v průběhu několika desetiletí na čele pelotonu. Skrývá v sobě ohromný potenciál. Čínská
klasická medicína – metody vyšetřování. Zejména poslouchání hlasu, dodávání frekvencí, písně a stupnice, které léčily. Přežilo umění pracovat s hudbou a zvukem léčebně? Jsou Číňané hrdí na vykopávky 24 zvonů?
Čínská medicína má velice propracovanou a komplexní metodiku vyšetřování a stanovení diagnózy a následné metody léčby na základě diferenciální diagnostiky. Znamená to, že se sledují komplexy příznaků a podle jejich charakteristik se
určuje základní příčina a povaha onemocnění. Čínská medicína ani tak neklasifikuje jednotlivé konkrétní nemoci, jako spíše právě tyto příznaky odchylek od normálního zdravotního stavu. Vychází přitom z celostního pojímání
člověka, z poučky, že vše, co je uvnitř, odráží se i navenek. Proto na povrchu těla projevené signály - např. lokální změny barvy kůže, vzhled jazyka a povlaku na něm, charakteristiky hlasu, pulsu apod. - vysílají informace o
charakteru změny, která se stala uvnitř organismu. Používají se čtyři metodiky vyšetřování - pozorováním, nasloucháním, dotazováním a pohmatem. V jejich rámci je naslouchání v porovnání s ostatními spíše méně
využívaným postupem. Sleduje se celkový charakter hlasu a jiných vydávaných zvuků - kašle, kýchání apod. Něco jako frekvence ovšem znali i starověcí lékaři. V kosmologickém systému tzv. pěti hýbatelů či prvků - jimiž jsou dřevo,
oheň, zem, kov a voda -, každému z těchto prvků odpovídá jeden z pěti hlavních orgánů těla - játra, srdce, slezina, plíce a ledviny - a současně i jeden z pěti základních tónů pentatonické stupnice. Takto tudíž
existuje i vztah mezi zmíněnými orgány a příslušnými tóny. Poznání zmíněného vztahu má i jisté léčebné uplatnění. V moderní podobě existují např. CD s muzikou založenou přednostně na jednotlivých tónech a působící tudíž na
jednotlivé orgány. Tento způsob léčby je ovšem zcela okrajový, v běžné praxi ordinací či nemocnic se neuplatňuje vůbec. Já jsem se ním alespoň nikde nepotkal, ani v náznacích. Působení hudby je asi příliš jemné na to, aby mohlo
být používáno jako účinný terapeutický postup v každodenní praxi. Nejenom na vykopávky zvonů, ale vůbec na archeologické nálezy dokládající historii národa jsou dnes Číňané patřičně hrdí. Jsou pro ně důkazem, že
jejich civilizace byla vyspělá již v dobách, kdy okolní svět ještě takřečeně žil v jeskyních. Na druhé straně je tato archeologická tradice poměrně mladá. Ještě počátkem století se Číňané naopak chovali k obdobným
nálezům dosti macešsky a neexistoval nějaký centrální systém ochrany památek. Je známo, že mnohdy se rozebírala Velká zeď na stavební materiál, nebo kosti či želví krunýře s vyrytými nápisy starými přes 3000 let byly rozemílány
jako "dračí kosti" na léčebné prášky. Rovněž nalezené antikvity se rozprodávaly za babku. V posledních desetiletích se ovšem na péči o památky vynakládají nemalé prostředky, nálezy jsou pod dohledem a dnes si už za babku nic
nekoupíte. Naopak, oficiálně prodávané starožitnosti dosahují astronomických cen. A nejenom starožitnosti - v jedné lékárně jsem viděl prodávat velký rozvětvený kořen ženšenu za cca 500 000 jüanů, tj. asi 2 miliony korun.
Existují spory mezi západní a klasickou čínskou medicínou? Používají nejmodernější nemocnice i prvky TČM. Jak se liší situace ve městech a na vesnicích? Jak probíhaly "ideologické spory mezi maoismem a tradiční medicínou, učením pěti prvků, jin a jang? Jak to oficiálně vysvětlovala materialistická, marxistická a maoistická ideologie?
V dnešní Číně spory mezi západní a domácí medicínou, zaplaťpánbůh, neexistují. Právě naopak, spolupráce je čím dál lepší. Navíc, obě medicíny jsou v rovnocenném
postavení. To znamená, že vedle sebe existují nemocnice západní i nemocnice tradiční medicíny, a i nemocnice kombinované. Stejně tak existují vysoké školy pro západní medicínu i pro výuku klasické čínské medicíny. Např. Institut TČM
v Tianjinu, kde jsem pobýval, má 2000 studentů. Je to univerzitní městečko s budovami pro výuku, kolejemi, knihovnou vybavenou počítači, studovnami, sportovním areálem, přilehlou poliklinikou, kam chodí studenti na praxi,
atd. Součástí komplexu je i moderní 16patrová budova s učebnami a ubytovnou pro postgraduanty a zahraniční studenty. Studenti kromě tradičních předmětů absolvují i předměty západní medicíny jako anatomii, fyziologii apod. Kromě vysokých škol, které má každá provincie i několik, existuje v Pekingu i Akademie TČM, vědecké pracoviště s mnoha ústavy, kde se zabývají výzkumem základní teorie, akupunktury, masáží, čchi-kungu,
fytoterapie atd. Specializace pokročila už tak daleko, že jednotlivé instituty v zemi si rozdělily oblasti výzkumu, takže v jednom se zabývají řekněme více nemocemi jater z hlediska TČM, v jiném nemocemi sleziny
atd. Každoročně vycházejí po celé zemi stovky, spíše tisíce titulů knih zabývajících se všemi možnými i nemožnými aspekty tradiční medicíny. Když tam tak člověk chodí po knihkupectvích, na jedné straně je nadšen, co všechno vychází,
na druhé ovšem zcela deprimován, protože to už vůbec nejde všechno sledovat, natožpak číst. Co se týče léčebné praxe, jako pacient máte zcela svobodnou možnost si vybrat, zda chcete být léčen západní nebo tradiční
medicínou, případně i obojím způsobem. Nemocnice TČM jsou rovněž vybaveny - samozřejmě v závislosti na finančních možnostech - moderními diagnostickými přístroji. Pokud pacient pobývá v nemocnici, vstupní i výstupní
vyšetření se udělá pomocí přístrojů - rentgen, EKG atd. Léčba, a v rámci ní i stanovení diagnózy, je tradiční - byliny, jehličky, masáže, někde i čchi-kung. Rozdíly mezi venkovem a městem jsou spíše v možnostech a vybavení.
Systém je trochu podobný jako u nás. Lehčí onemocnění obstarává místní lékař, pokud si neví rady, může pacienta poslat do okresní, případně provinční nemocnice. Léčení je záležitost nanejvýš praktická, je proto poněkud
z dosahu ideologie. To ostatně poznáme i z naší zkušenosti. Komunistickým pohlavárům taky nevadilo využívat služeb léčitelů, ač ti oficiálně neexistovali a jejich metody byly "pavědecké". Čínská medicína má za sebou několik
tisíc let nepřetržité zkušenosti a praxe. Vždyť i dnes vám například lékař předepíše navlas stejný recept na stejné onemocnění, jaký doporučuje jeho "kolega" v díle z 2. století našeho letopočtu. A účinkuje stejně tak dnes jako
předtím. Takovéto zkušenosti nelze prostě jen tak někam odsunout do zapomnění. Proto též čínská medicína bez úhony přežila těch - v porovnání s její historií - několik málo let, kdy měla být vyhozena spolu s ostatními
"feudálními přežitky". Čínská duchovnost - dodržují rituály? Pět svatých hor v dnešní Číně - berou to jen jako turistiku nebo začíná revival skutečné, praktické duchovnosti? Opět existují kláštery?
Číňané bývají popisováni, např. už i ve starších cestopisech, jako lidi mnohem více pragmatičtí nežli duchovní. Lpění na nějakých rituálech ve vzájemných vztazích je už rovněž záležitostí více literární než skutečnou.
Naopak, běžní Číňané jsou značně bezprostřední, nepotrpí si příliš na různé zdvořilosti. Jsou družní a hluční, někdy až připomínají děti. Vzpomínám si, jak jim připadalo směšné např. to naše věčné "Děkuji". Duchovní cesta bývala i
předtím spíše záležitostí jedinců, ale celkově se docela těšili úctě prostých lidí. Jak jsem zažil atmosféru na některých posvátných horách, je dnes velice turistická a konzumní. Z klášterů, pokud přežily, se zhusta staly
prázdné a chátrající budovy, někdy prodejny suvenýrů, restaurace. Významné a lépe zachovalé byly změněny v kulturní památky, muzea. Nejznámější ovšem bývají přecpány turisty, kteří pobíhají, fotí se, lezou po sochách, jde-li to,
apod. Paralelně s tím v některých probíhá i klášterní život. No a jsou i takové, které nejsou přístupné veřejnosti, nebo nejsou natolik atraktivní. V těch mají mniši více klidu. Kdo křtil, vedl pohřby,
slavnosti? Pokud byl za vesnicí čchanový klášter - byla pak celá vesnice buddhistická? Jak vychovávají taoistický dorost? Liší se Taiwan či Hong Kong hodně od běžné Číny za to půl století oddělenosti? V čem?
V Číně se samozřejmě nekřtilo. Ledaže by dotyčná rodina patřila k nepatrné komunitě křesťanů - což připadá v úvahu až v posledních cca 150 letech. Jinak zmíněné události mohly být vykonány buď civilně, nebo je pak
obstarávali mniši. Zcela jedno, zda taoističtí nebo buddhističtí. Ne že by se Číně byly v dějinách vyhnuly i nábožensky motivované nepokoje, nicméně v tomto ohledu se zde vyvinula vzácně tolerantní atmosféra. Příslušnost
kláštera ničím neomezovala příslušnost obyvatel okolí. Klidně mohli vyznávat i obojí náboženství, pozývat si takové i onaké mnichy. Existovala i tradice, že správný muž má žít jako konfuciánec, tj. být plně zapojen do společenských
povinností a pracovat pro blaho svého panovníka, potažmo lidu, a na stará kolena pak odchází meditovat do kláštera a připravuje se na odchod jako taoista či buddhista. Taoistický i buddhistický dorost se v současnosti už může
znovu vychovávat, ačkoli limity stále existují. Situace v náboženské oblasti je podobná, jako byla u nás za režimu jedné ideologie a strany. Otevírají se znovu kláštery, renovují se poničené, ale dozor nad chodem kláštera ze
strany státu samozřejmě existuje. Já jsem na Taiwanu ani v Hong Kongu nebyl, takže mohu soudit jenom zprostředkovaně. Řekl bych, že ten rozdíl je asi takový, jak se rozdílně rozvíjelo řekněme Československo od
Belgie či jiné srovnatelné západní země po nástupu komunistické moci u nás. Zatímco jedni zahnívali v ideologickém bahnu kolektivismu a budování nevybudovatelného, druzí se potýkali s radostmi i starostmi, které přináší
režim tíhnoucí k zachovávání svobody jedince. I když, první svobodné volby se na Taiwanu konaly až počátkem 90. let. Rozdíly jsou asi ponejvíce psychologické i ekonomické. Na druhé straně jsou to ale všechno Číňané, takže jejich
kořeny jsou společné. Jak sleduje Čech zaměstnaný v Orientálním ústavu současnou Čínu? Noviny? Internet? Video? Jaké jsou vzájemné styky. Možnosti kontaktů jsou naštěstí velmi dobré.
Naše Akademie věd má podepsanou dohodu s Čínskou akademií společenských věd, na jejímž základě se každoročně mohou uskutečňovat výměnné studijní pobyty. Teoreticky to znamená, že každý z nás má možnost vyjet na krátkodobý
pobyt do Číny každý rok. Samozřejmě, v praxi to má své limity, např. v tom, zda bude mít ústav finance na zaplacení letenky apod. Čínská strana je velmi vstřícná, dohodu pravidelně prodlužuje, ač je z její strany
využívána méně než z naší. Tyto pobyty jsou pro nás k nezaplacení. Poskytují možnost živého kontaktu s zemí našeho zájmu, zvyšování kvalifikace, konzultací s tamními odborníky, nákupu odborné literatury. Další
kanály informací – kromě Internetu – jsou limitovány hlavně po finanční stránce. Museli jsme silně zredukovat odběr časopisů a téměř nulový je nákup literatury do naší Lu Sünovy knihovny, která přitom už od svého založení patřila
k největším v Evropě. To se snad ale do budoucna zlepší. |
