|
Rupert Sheldrake (viz MANA) před lety poznamenal, že základy materialistické vědy lze otřást třeba tím, že nadšenci začnou vědecky
zkoumat to, co věda zkoumat odmítá. Například to, co většina z nás zná – jakousi telepatii domácích zvířat, zvláště koček a psů.
Psi vědí, kdy jejich páníčkové přijdou domů
Rozhovor s Rupertem Sheldrakem
Ruperte, ve své knize s nádherně nevědeckým názvem Psi vědí, kdy jejich páníčkové přijdou domů píšeš o různých experimentech, které již několik let probíhají. Můžeš je popsat a naznačit, jaký je jejich smysl? RS: Zkoumal jsem různé formy telepatie u psů, koček, koňů, papoušků a jiných zvířat, a ukázalo se, že ten nejpřehlednější a nejprůkaznější experiment, jak zjistit, zda se jedná o telepatii, že to není jen instinkt nebo
něco naučeného, je otázka, jak psi vědí, kdy jejich páníčkové přijdou domů. S tímto fenoménem se setkal značný počet lidí. Průzkumem jsme zjistili, že v Anglii a v USA 50% majitelů psů tvrdí, že psi předvídají příchod
některého člena rodiny. Někdy to dokonce dělají několik minut předtím, než člen rodiny přijde, takže není jisté, jestli něco neslyšeli nebo necítili, ale někteří psi se tak začínají chovat 10 minut, půl hodiny, nebo dokonce hodinu
předtím, než jejich pán přijde domů. Dokonce jsme zjistili celou řadu případů, kdy se tak stalo i způsobem, který se zcela vymyká obvyklému návratu některého člena rodiny domů. Děje se tak v domácnostech, kde muž nebo žena nebo
jiný člen rodiny má nepravidelnou pracovní dobu a ti, kteří jsou právě doma, si zvykli zjišťovat, kdy někdo přijde domů podle toho, jak se chová pes. Takže takového navrátilce už čeká, díky psovi, připravený oběd nebo teplý čaj. Existuje spousta důkazů, že se nejedná o zvyk a podařilo se natočit na videu mnohé takové případy jako součást celé série experimentů. Umístili jsme kamery s vnitřním časovým mechanismem do haly, směrem ke dveřím,
kde psi obvykle čekávají a máme tak k dispozici celé hodiny nahrávek lidí, přicházejících neočekávaně domů, očekávaných svými psy. Později jsme s účastníky experimentu byli domluveni např. mobilním telefonem, používali jiné
typy aut nebo taxíků a nikdo doma nevěděl, kdy nebo jestli vůbec přijdou – pes to věděl vždycky. Máme dnes shromážděno přes 200 takovýchto videozáznamů a výsledky jsou statisticky velmi významné. Já sám jsem nejvíc pracoval se psem,
který se jmenuje J.T. a žije poblíž Manchesteru. Samozřejmě, že ani J.T., nejlepší pes ze všech, které jsme takto zkoumali, to nedělá vždycky. Nečekal svého pána, když byl nemocný a zvláště, když fenka v protějším domě hárala.
Vždy jindy ale spolehlivě poznal, kdy přijde jeho pán domů a čekal na něho. Získali jsme tak celou řadu snadno zopakovatelných výsledků. Psi jsou tedy nejlepší, a co kočky a jiná zvířata? RS: Kočky jsou také velmi telepatické, ale mám takový dojem, že je naše experimenty moc nezajímají. 25% majitelů koček je přesvědčeno, že kočky také přesně vědí, kdy se jejich majitelé vrátí domů. Kočky ale nečekají víc
než 5 – 10 minut předem. Je také obtížnější nafilmovat, protože rády a snadno mění své chování v závislosti na okolnostech. Když je hezky, čekají před dveřmi, když prší, čekají uvnitř, když je chladno, čekají na nějakém teplém
místě, takže je velmi obtížné být připraven s kamerou. Jsou také velmi náladé. Když je někdo nakrmí a ony nejsou hladové, odmítají jakkoli reagovat. Když přijde domů osoba, která jim obvykle dává večeři, pak je to samozřejmě
velmi zajímá. Zjistili jsme také, že kočky jsou v tomto ohledu velmi citlivé dlouho dopředu, pokud se lidé např. chystají odjet na delší dobu na dovolenou. Lidé obvykle někomu svěří nebo o ně někdo jiný pečuje, ale den před
návratem původní rodiny kočky často svůj nový příbytek opouštějí a vrátí se do původního domova a čekají na svého majitele. Dělají tak např., když jejich majitelé se mají vrátit domů do Londýna až z New Yorku. To znamená, že
kočka nějak zjistí jejich záměr na tisíce kilometrů. Pokud je to tedy v jejich zájmu, kočky jsou také velmi telepatické. Proč jste si tyto každodenní experimenty k této provokativní a
zajímavé formě experimentu vybral? RS: Zajímají mě neviditelná propojení mezi členy určitých sociálních skupin. Je to součást mého celoživotního zájmu o morfická pole, tedy o pole, která spojují části do větších
celků. Principy těchto polí se samozřejmě vyskytují mezi sociálními skupinami. A když jsem začal uvažovat o domácích zvířatech a dkyž jsem si začal povídat s jejich majiteli, uvědomil jsem si, že zvířata jsou k těmto věcem
daleko citlivější než lidi, také proto, že je nikdo nevychovával v přesvědčení, že tyto věci nestávají. Reagují daleko důvěryhodněji. Myslel jsem si, že by bylo dobré zkusit nějaké experimenty, které bude lze snadno zopakovat.
Experimenty v oblasti telepatie lidí zaznamenali mnohé pozitivní výsledky, ale jsou velmi nudné. Psi, kteří vědí, kdy jejich pán přijde domů, na něho čekají znovu a znovu a nikdy je to neznudí, takže experiment lze opakovat
donekonečna. Jde také o výzkum, který byl do současnosti naprosto ignorován. Psychologové a parapsychologové zvířata ignorovali, protože definovali parapsychologii jako vědu, která studuje výjimečné lidské schopnosti.
Ne, že by popírali, že by tyto schopnosti zvířata neměla, ale parapsychologie i psychologie jsou velmi antropocentrické vědy. Biologové to ignorovali, protože mezi nimi panuje, co se týče čehokoliv, jakkoli spojené s čímkoli
paranormálním, naprosté tabu. Takže prakticky celá věda tuto oblast výzkumu ignorovala, přes neoddiskutovatelný fakt, že právě v této oblasti lze nasbírat hory důkazů. Kdekoliv jsem o tomto experimentu hovořil, vždy se našel
někdo, kteý měl vlastní příběh o svém psovi nebo kočce. Dokud se o tom nemluvilo, majitelé psů to nenapadlo, ale jakmile začali experimentovat, ukázalo se, že jsou připraveni. Většinou, když člověk mluví tímto způsobem o svém
mazlíčkovi, lidé neberou jeho vyprávění doslova a přičítají popisované jevy jakémusi sentimentálnímu vztahu ke zvířatům a přehánění. Navíc většinu těchto lidí vědci okamžitě zařadili mezi nevzdělané, pověrčivé a experimentálně
nezodpovědné a nespolehlivé. Mnozí se tedy o těch věcech báli hovořit. Ale tyto věci nelze udržet pod pokličkou, protože se skutečně stávají. Naše experimenty těm lidem potvrdily, že v soužití s jejich mazlíčky se děje
něco, co je životně důležité a co nám může hodně napovědět o skutečné podstatě, jak zvířat, tak člověka. Zmínil jste také, že pro podobné druhy projektů je velice obtížné získat nějakou finanční podporu,
zvláště mezi vědci, kteří se cele řídí materialistickým a mechanistickým světonázorem a že je tedy velmi důležité nalézt tak jednoduché projekty a experimenty, aby se jimi mohli zabývat i obyčejní lidé a dokonce i školní děti. Můžete
nám říci, jak právě na této úrovni experimenty probíhaly? RS: Snaha vymyslet a realizovat co nejjednodušší projekty je v mém výzkumném programu klíčová. Pokud je někdo dlouhodobě závislý na velkých grantech a
drahých laboratořích, monopolistický postoj současné institucionalizované vědy se takovýmto experimentům velmi brání. Když ale pracujete se zvířaty, nepotřebujete laboratoře. Domácí mazlíčkové se v laboratořích nechovají
přirozeně. Je nutné je zkoumat přímo v jejich domovech. Nepotřebujete laboratoře a nepotřebujete žádné jiné zařízení než videokameru, kterou hodně lidí již má, nebo počítač, pokud si chcete dělat nějakou statistickou analýzu –
ale dnes většina lidí i počítač již má. Navíc každý, kdo vlastní nějakého psa nebo kočku, stejně většinu společného času svého mazlíčka systematicky a denně pozorují. Lidé mají zvířata protože se o ně zajímají a tak si všímají, co
zvířata dělají a jak se chovají. Pokud je tedy požádáte, aby byli trochu pozornější, než obvykle, není to pro ně zas tak neobvyklé a nerealizovatelné. O zvířata se starají i děti. V mnohých domácnostech mají lidé zvířata,
protože to jsou jakési náhradní děti. Myslím si, že tento druh experimentu je příkladem výzkumu, o kterém jsem psal už v mé předchozí knize "Sedm experimentů, které by mohly změnit světl". Šlo mi o vědecký výzkum, který by
s velmi malým rozpočtem mohl dělat prakticky kdokoliv. Nejde o nějaký nový druh vědy, ale o jiný způsob dělání vědy, která by tak byla otevřenější a nezávislá na monopolu vědy. Určitě jste
zjistil, že mnozí vědci se jako profesionálové ve svých laboratořích obklopují striktně materialistickým názorem a doma mají své zvířecí mazlíčky a mohli by přitom pracovat na experimentech, které by poněkud otřásly jejich
konformními názory. Zvláště co se týče např. zvířecí telepatie. Co vám to říká o stavu současné vědy? RS: Domnívám se, že toto platí o naší společnosti všeobecně. Většina lidí si ve svém veřejném životě libuje spíše
v mechanistické teorii světa, protože ta je základem moderního vzdělání, moderního průmyslu a ekonomie – všechny tyto vědy jsou v podstatě mechanické. Mechanistický model reality dominuje i ve veřejném životě. Vědci právě
s tímto názorem explicitně pracují.Většina lidí ale ve svých domovech tento názor snadno opouští. O víkendech pracují na zahrádce, chodí do krajiny a do lesa, chovají zvířata atd. Jedná se tedy o přímé a osobní způsoby spojení
se světem zvířat a rostlin, tedy s jaksi širším světem přírody. Vědci jsou také obyčejní lidé, když nejsou ve své laboratoři a nebo aspoň většina z nich je takových a starají se o svou zahrádku a mnozí z nich mají své
psy nebo kočky. Tento jistý rozpor mezi oficiálním světem laboratoře a domácím světem se psy a kočkami je vlastně jen jakousi extrémní verzí rozporu i nás ostatních. To, co bych rád svým výzkumem dosáhl, je jakési
pootevření brány a výzva či svolení, aby lidé vzali vážněji to, čeho jsou každodenně svědky. Aby si uvědomili, že chování jejich mazlíčků by jim mohlo poskytnout velmi důvěryhodné důkazy o tom, že to, co skutečně potřebujeme, abychom
lépe pochopili sami sebe a svět, máme přímo před sebou. Už jsme naznačili, že se nejedná jen o psy a kočky, ale že existuje mnoho dalších případů telepatie zvířat. Zabýval jsem se také dvěma jinými kategoriemi
nevysvětlitelných jevů. Např. smysl pro prostor a vzdálenost. Psy a kočky dokáží najít svůj domov i na vzdálenost stovek kilometrů v naprosto neznámém terénu. Nikdo doposud nevysvětlil, jak se v prostoru orientují holubi,
jak se migrující ptáci dokáží vždy vrátit na svá hnízdiště atd. Dalším jevem , se kterým si současná věda neví rady, jsou způsoby, jakým zvířata cítí blížící se zemětřesení. Za druhé světové války, je lidé používali, aby zjistili,
kdy se blíží nálet. Jsou známy zajímavé případy, kdy psi varují epileptiky půl hodinu před záchvatem, že se něco děje. Nic z toho současná věda nedokáže vysvětlit a tak jsem se ve své knize snažil tyto a podobné jevy popsat a
nabídnout je příštím nadšeným výzkumníkům. Tím, že i tyto věci začneme brát vážněji, můžeme zaplnit bílá místa na současné vědecké mapě reality. Co doufáte, že to přinese? RS: Mám
takovou teorii, která by hodně z těchto jevů mohla vysvětlit. Neříkám, že to je jedna jediná teorie, jiní lidé mají jiné. Teorie morfických polí dosti přirozeným způsobem vysvětluje právě takovéto typy propojení mezi lidmi i
zvířaty a jejich smysl pro směr a migraci. Myslím, že vědomí těchto polí by mělo být součástí jakéhosi nového holistického názoru, který by nám pomohl pochopit vztah mezi organismem a prostředím nebo mezi členy konkrétní sociální
skupiny. Mohlo by to být součástí vědomí, že organizace přírody má několik úrovní, v nichž jsou věci vzájemně propojeny. Pokud všechno rozbijete na malé kousky až na molekuly nebo atomy, pak samozřejmě vzájemná propojení zmizí. Věda příliš zdůrazňuje výzkum jako analýzu, rozbití zkoumaného předmětu na co nejmenší části, aby tak bylo snadnější je studovat, ale ztrácí tím schopnost vidět vztahy, zvláště v organismech a větších skupinách.
Součástí tohoto holistického přístupu k přírodě, o kterém já sám jsem přesvědčen, že je vědě prospěšný, je dnes již stále rostoucí počet vědců a lékařů. Myslím si tedy, že tento druh výzkumů pomůže zdůraznit vzájemnou
propojenost, kterou bude možno sledovat a na kterou pak dokážeme použít vědecké metody, včetně statistiky a analýzy. Je to všechno o neviditelných spojeních, na kterých ovšem není nic mystického. Vždyť princip rádia a televize a celý
moderní svět telekomunikací je také celý vybudován na neviditelných spojeních – a my je bereme jako něco daného a nevyvratitelného. Existuje prostě daleko víc druhů neviditelných propojení v přírodě, než věda zatím přiznává.
Není na tom ale nic nevědeckého, pokud přiznáme, že existují. Ve skutečnosti i sama moderní věda začala právě akceptací neviditelných spojení v newtonově teorii gravitace, která je vlastně holistickou teorií. Neříká nic jiného,
že ve vesmíru je všechno propojeno jakousi neviditelnou silou. Vím, že jste inicioval také jiné experimenty, týkající se telefonní telepatie atd. RS: Kromě experimentů se zvířaty
bych rád zmínil další dvě důležité oblasti. Snažím se najít větší počet lidí, který by se mých experimentů zúčastnil, a tak používám také internet. Jedna série experimentů se týká telepatických telefonních hovorů. Mnoho lidí již
zažilo, že když uslyšeli zvonit telefon nebo ještě před tím, než začal zvonit, věděli, kdo jim telefonuje. Zdá se, že existuje jakási forma telepatické intuice. Nebo někomu zatelefonujete a on řekne, právě jsem na tebe myslel.
Dokonce se vám občas stane, že někomu zatelefonujete, že on má obsazeno, protože, jak se později zjistí, i on vám práv telefonoval. Myslím, že tento jev je tím nejběžnějším příkladem telepatie v každodenním životě. A právě
v tomto telefonickém jevu jsou lidé lepší než zvířata. A tak se snažím shromáždit výpovědi lidí, kterří tyto zážitky často mívají. Chci po nich, aby si vedli deník a zapisovali si přesně kdy a co se jim stalo a psali si také své
pocity před tím, než zvednou sluchátko. Nemají-li předtuchu, nic nepíší, mají-li předtuchu, kdo to volá, udělají si čárku a pak poznámku, jestli jejich předtucha byla správná nebo ne a jestli hovor byl očekávaný nebo ne. Podobně
existuje i několik jiných formálních experimentů, s jejichž detaily je možno se seznámit na mé webové stránce, které nic nestojí a které může dělat kdokoliv. Čím více lidí si takto bude hrát a experimentovat, tím větší počet
údajů se nám podaří shromáždit a možná tak pomůžeme změnit současný názor na podstatu telepatie. Jiný druh výzkumu se týká matek a dětí. Poprvé jsem o tomto jevu slyšel na své přednášce v New York Open Centre. Jedna
žena mi vyprávěla, že jednou právě nakupovala v supermarketu a najednou cítila, že se jí spustilo mléko. Nebyl to pravidelný čas, kdy obvykle krmila své dítě, jinak by totiž nebyla v obchodě. Okamžitě věděla, že ji její
dítě potřebuje. Když dorazila domů, její partner držel křičící dítě. Ukázalo se, že dítě začalo křičet přesně v době, kdy se jí ve vzdáleném obchodě spustilo mléko. Domnívám se, že mezi matkami a dětmi existuje telepatické
propojení. To ovšem nikdy nebylo vědecky zkoumáno. A tak se snažím nalézt co největší počet kojících matek, které by byly schopny tyto příhody si zaznamenávat. Jde o to prostě vést si deník, zaznamenat čas, kdy se spustí mléko,
v době, kdy je matka daleko od dítěte a zároveň aby osoba, která hlídá dítě zaznamenala, kdy začne být dítě neklidné. Záznamy se potom porovnají. To je první fáze tohoto výzkumu. V jedné
recenzi vaší první knihy ji její autor navrhl jako ideálního kandidáta pro spálení. Jak se vědecký establishment chová dnes? RS: přátelím se s mnohými vědci a mnozí můj výzkum podporují – neoficiálně. Jen velmi
málo z nich se ke mně hlásí i veřejně, protože se většinou obávají, co by na to řekli jejich kolegové. Ve vědeckém světě je pořád ještě hodně stavovských tlaků. Myslím si, že hodně vědců se toho všeho obává víc, než je nutno.
Myslím si, že je to jako s problémem homosexuálů, než začalo hnutí k jejich uznání. Mám zkušenost, že i ve vědě je plno lidí, kteří jsou velmi holističtí, ale mnozí z nich si představují, že kdyby dovolili svým kolegům
nahlédnout do duše, bylo by to něco špatného a odsouzeníhodného. Když ale začnou o věcech otevřeně hovořit, většinou zjistí, že s nimi jejich kolegové souhlasí. Takže neoficiálně se o věci, které dělám, zajímají i mnozí vědci a
mnozí by se rádi změnili. V oblasti klasické vědy např. v biologii, kterou znám nejlépe se ovšem pohybuje obrovské množství peněz, což znamená hodně pracovních příležitostí a možností. Universitní programy, granty na
výzkumy jsou ovšem striktně omezeny na stávající úroveň vědy a to má i dopad na školy, takže výuka biologie na školách je snad ještě více molekulární než před tím. Nemám nic proti molekulám. Vystudoval jsem biochemii a vím, o čem to
je. Myslím si ale, že to je velmi jednostranný přístup v biologii. A že roste počet biologů, kteří by rádi zkoumali věci z širšího hlediska – a to je právě to, co se snažím naznačit. Takže, abych odpověděl na vaši otázku,
řekl bych, že to, co dělám, se setkává s množstvím sympatií. I v oblasti medicíny narůstá počet výzkumníků, kteří připouštějí, že existují velice efektivní formy terapií, které ovšem nepasují do standardního
institucionálního modelu. Rád bych náš rozhovor zakončil tím, že bych rád povzbudil lidi, aby se účastnili podobných výzkumů. Ve své knize a na své internetové stránce ( www.sheldrake.org) naznačuji množství způsobů, jak se to dá udělat. Jak už jsem řekl, čím víc lidí, čtenářů a jiných
nadšenců se např. výzkumu telefonní telepatie zúčastní a dají mi vědět, tím budu nejen já šťastnější. |
