John CageJsem zde a k tomu
není co říci. Jsou-li mezi vámi ti, kdo si přejí někam se dostat, nechť nás kdykoliv opustí. Náš stálý požadavek je ticho, ale požadavek ticha je, abych já mluvil dále. Udělte jakékoliv myšlence pohyb, propadne snadno, ale hybatel a
to, čím je hýbáno, vytvářejí vzájemnost, která se nazývá diskusí. Dostaneme se k ní později?
Nebo se můžeme jednoduše rozhodnout nemít diskusi. Jak si přejete. Ale nyní jsou zde tišiny (odmlky, pauzy, mlčení,
pozn.př.). A slova tvoří – pomáhají tvořit ticha. Nemám co říci a říkám to a to je poezie jakou potřebuji. Tento rozměr času je uspořádán. Není třeba bát se těchto tišin.
Můžeme je milovat. Tato promluva je uspořádána,
neboť ji dělám právě tak, jako dělám hudební skladbu. Je to jako sklenice mléka. Potřebujeme sklenici a potřebujeme mléko. Nebo zase je to jako prázdná sklenice, do které může být v kterékoliv chvíli cokoliv nalito. A jak
pokračujeme (kdo ví?) v této promluvě se může vyskytnout myšlenka. Já sám nemám ponětí, zda se vyskytne či ne. Jestliže ano, budiž.
Dívejte se na to jako na něco, co zahlédnete na okamžik, jakoby z okna, když
kolem projíždíte. Jestliže projíždíte Kansas, tedy ovšem Kansas. Arizona je zajímavější, téměř příliš zajímavá zvláště pro Newyorčana, který se zajímá na vzdory sám sobě o všechno. Nyní ví, že potřebuje mít v sobě Kansas. Není
snad Kansas báječný, a pro Newyorčana velmi osvěžující. Je jako prázdná sklenice. Nic než pšenice, nebo je to kukuřice? Záleží na tom? S Kansasem je to tak. Každým okamžikem jej můžeme opustit a kdykoliv si přejeme, můžeme se
k němu vrátit.
A nebo jej můžeme opustit navždy a nikdy se k němu nevrátit, protože nic nevlastníme. A tak naše poezie je uvědoměním toho, že nic nevlastníme. Proto je všechno radost (jestliže to nevlastníme) a
tedy se nebojíme, že to ztratíme. Nepotřebujeme ničit minulost – minula, v kterémkoliv okamžiku se může znovu objevit a pak se zdá být a je přítomností. Bylo by to opakování? Jen tehdy, kdybychom si mysleli, že jsme ji měli, ale
protože si to nemyslíme, je svobodná a my také. Téměř každý ví o budoucnosti a jak nejistá je.
Co nazývám poezií je často nazýváno obsahem. Já sám jsem to nazval formou. Je to kontinuita nějaké hudby. A kontinuita
v této chvíli, je-li to nezbytné, je demonstrací nezainteresovanosti. To znamená, je to důkaz, že naše radost spočívá v tom, že nic nemáme. Každá chvíle představuje co se děje. Jak odlišné je toto vědomí od vědomí spjatého
s pamětí: Témata a vedlejší témata, jejich střetání, jejich rozvíjení, vyvrcholení, repríze (což je zaviněno tím, že člověk může vlastnit svůj vlastní domov). Ale ve skutečnosti, narozdíl od slimáka, neseme si své domovy
v sobě,
a to nám umožňuje létat a nebo stát a těšit se z obojího. Ale chraňme se toho, co je závratně krásné patrně v kterémkoli okamžiku může zazvonit telefon nebo letadlo přistát na opuštěném místě. Kus
provázku nebo západ slunce nikomu nepatří, obojí se děje a nastává kontinuita. Nemůže být řečeno nic víc než nic. Slyšet to a nebo dělat to v hudbě není jiné než žít tímto způsobem, je to pouze jednodušší. Jednodušší, tím myslím
pro mě, protože náhodou píši hudbu.
To, že hudbu je snadné dělat vyplývá z ochoty přijmout limity struktury. Struktura je jednoduchá, protože může být vymyšlena, vyčíslena, vyměřena. Je to disciplína, která když je
přijata, sama zpětně přijímá cokoliv a to i ony vzácné okamžiky extáze, které nás přitahují, abychom dělali to co děláme, jako kostka cukru přitahuje koně. Jak bych mohl jednodušeji vysvětlit, co je to struktura, než prostě něco říci
o této promluvě, která zaujímá v časovém rozměru přibližně 40 minut.
Těchto 40 minut je rozděleno do pěti velkých oddílů a každý tento oddíl je rozdělen obdobně. Další dělení včetně odmocňování je jediné možné dělení, které
dovoluje tato mikromakrokosmická rytmická struktura, kterou považuji za přijatelnou a přijímající jak vidíte, mohu říct cokoliv. Je malý rozdíl v tom, co říkám, nebo dokonce jak to říkám. V tomto zvláštním okamžiku
procházíme čtvrtou částí jednotky, která je druhou částí ve druhém velkém oddílu této promluvy. Je to trochu jako když projíždíme Kansasem.
A toto je nyní konec druhé jednotky.
Nyní začíná třetí jednotka druhého oddílu.
Nyní druhá část této třetí jednotky,
Teď třetí část. Teď její čtvrtá část (která mimochodem je přesně stejně dlouhá jako třetí část)
A nyní pátá a poslední část.
Právě jsme prozkoumali strukturu této promluvy
z mikrokosmického hlediska. Z makrokosmického hlediska právě procházíme bodem poloviční cesty ve druhém velkém oddílu. První oddíl byla poněkud těkavá diskuse o ničem – o formě a kontinuitě, pokud to nyní potřebujeme takto
chápat. Tento druhý oddíl je o struktuře, o tom, jak je prostá, čím je a proč bychom měli ochotně přijímat její limity. Přednášky jsou většinou plné myšlenek. Tato přednáška nemusí mít žádnou myšlenku. Ale v každém okamžiku se
může nějaká myšlenka vyskytnout. Pak z ní můžeme mít radost.
Struktura bez života je mrtvá. Ale život bez struktury je neviditelný. Čistý život vyjadřuje sám sebe uvnitř a skrze strukturu. Každý okamžik je
absolutní, živý, významný. Havrani vzlétají z pole a vydávají zvuk nesrovnatelně lahodný. Slyšel jsem jej, protože jsem přijal limity konference o umění na jedné Vyšší dívčí škole ve Virginii a tyto limity mě umožnily zcela
náhodně slyšet havrany jak vzlétli a letěli mi nad hlavou. Byl tam rozpis společných závazků a hodin snídaně, ale jednoho dne jsem uviděl kardinála
a téhož dne jsem slyše datla. Také jsem potkal nejmladší americkou
ředitelku střední školy. Avšak vzdala se svého místa a proslýchá se, že se chystá dělat politiku. No budiž, proč by neměla? Také jsem měl potěšení slyšet, jak jeden významný hudební kritik prohlašoval, že bude žít dostatečně dlouho,
aby se dožil konce šílení po Bachovi. Jednou mě jeden žák řekl: "Rozumím tom, co říkáte o Beethovenovi a domnívám se, že s tím souhlasím, ale mám vážnou otázku: Co si myslíte o Bachovi?"
Nyní jsem dospěl ke konci oddílu věnovaného struktuře.
Nicméně mě o struktuře napadá ještě více. Zvláště toto: Jsme nyní na začátku třetího oddílu a tento oddíl není věnován struktuře. Je o materiálu. Ale já stále
hovořím o struktuře. Z toho je jasné, že struktura nemá žádný smysl a pak je také patrno, že ani forma ho nemá. Zřejmě se začínáme dostávat nikam. Pokud by se nevynořila o tom nějaká jiná myšlenka.
Je to vše co mohu říci o struktuře.
Nyní o materiálu. Je to zajímavé? Je a není. Ale jedno je jisté. Jestliže někdo něco dělá, co má být ničím, ten někdo musí milovat materiál, který si vybral a mít s ním
trpělivost. Jinak upoutává pozornost k materiálu, což je právě něco. Ačkoliv to o co nám jde je nic. A nebo upoutává pozornost k sobě, ačkoliv nic je anonymní. Technika zpracování materiálů v rovině smyslů je totéž co
struktura jako disciplína v racionální rovině. Prostředek prozkoumání něčeho.
Vzpomínám si, že jsem miloval zvuk ještě dříve, než jsem měl první hodinu hudby. A tak tvoříme své životy tím, co milujeme. Vloni, když
jsem zde přednášel, přednášel jsem krátce. To proto, že jsem mluvil o něčem, ale letos mluvím o ničem a proto ovšem budu mluvit dlouho. Nedávno řekla jedna studentka, poté, co zkusila složit melodii pouze ze tří tónů: "Cítila jsem se
omezena." Kdyby se skutečně soustředila na tři tóny – svůj materiál – necítila by se omezena.
A jelikož materiál nic nepociťuje, neměla by tu být žádná omezení. Bylo to všechno v její mysli, ačkoliv to patřilo
materiálu. Stalo se to něčím, protože to bylo ničím. Kdyby to bylo něčím, stalo by se to ničím. Měl by člověk používat materiálu, který je charakteristický pro jeho dobu? To je tedy otázka, která by nás měla někam přivést. Je to
intelektuální otázka a odpovím na ni pomalu a autobiograficky.
Vzpomínám si, že jsem jako dítě miloval všechny zvuky, i ty neupravené. Zvláště jsem je měl rád, když byly jednotlivě. Cvičení pro pět prstů jedné ruky bylo
nesmírně krásné. Později jsem si postupně zamiloval všechny intervaly. Vzpomínám si, že jsem nejdříve měl rád oktávu. Přijal jsem zvětšenou a zmenšenou tercii. Snad ze všech intervalů jsem tercie měl nejméně rád. Skrze hudbu Griegovu
jsem se vášnivě zamiloval do kvinty.
Snad to můžete nazvat štěněcí láskou, kvinta ve mě nevzbudila přání psát hudbu, ale vzbudila ve mě přání zasvětit život hraní Griegových skladeb. Když jsem později slyšel moderní
hudbu, propadl jsem všem moderním intervalům – septimám, sekundám, tritónu a kvartě. Také jsem v této době měl rád Bacha, ale neměl jsem rád zvuk tercií a sext. Na Bachovi jsem obdivoval způsob, jakým mnoho věcí splynulo
dohromady. Jak si tak vzpomínám, skutečně jsem nikdy neměl rád tercie a to vysvětluje, proč jsem nikdy neměl opravdu rád Brahmse.
Moderní hudba mě fascinovala všemi svými moderními intervaly, septimami, sekundami,
tritonem a kvartou a vždy a vždy to byla kvinta, která mě potěšila. Někdy to byly jednotlivé tóny, vůbec ne intervaly, a to byla radost. V moderní hudbě bylo tolik intervalů, že mě tato hudba spíše fascinovala, než abych ji
miloval. A fascinován, rozhodl jsem se psát ji. Ze začátku je to obtížné. Když začnete na ni myslet, přestanete ji slyšet. Ale když jsem to dělal o samotě, byl jsem schopen slyšet, že vysoký tón je odlišný od nízkého, i když jsou oby
označeny stejnou notou. Po několika letech této osamělé práce jsem se začal cítit osaměle.
Při studiu s učitelem jsem se dozvěděl, že intervaly mají význam, že to nejsou právě jen zvuky, ale že ve svých postupech
obsahují tón, který je pro ucho nepřítomen. Tonalita. Nikdy jsem ji neměl rád. Pracoval jsem s ní, studoval jsem ji. Ale nikdy jsem neměl pro ni cit. Například, jsou postupy, které se nazývají klamné kadence. Myšlenka je tato:
postupujte tak, abyste naznačili přítomnost tónu, který tu ještě není a pak přiveďte každého do zmatku tím, že na něm neskončíte, ale skončíte někde jinde. Co je mateno? Ne ucho, ale mysl. Celá otázka je dokonale intelektuální. Avšak
přesto mě moderní hudba stále fascinovala
všemi svými moderními intervaly. Avšak člověk se musí vyhnout postupům, které by ho nutily myslet na tóny ve skutečnosti neslyšitelné. Toto vyhýbání se mi nelíbilo. Začal jsem
chápat, že rozdělení vědomí a sluchu zvuky zkazilo. Je třeba mít čistý stůl. To ze mě udělalo nejenom současného, ale avantgardního umělce. Použil jsem hluků. Nebyly intelektualizovány, ucho je mohlo slyšet přímo a nemuselo
z nich abstrahovat. Zjistil jsem, že mám rád hluky ještě více nž intervaly. Měl jsem rád hluky stejně jako jednotlivé zvuky.
Také hluky se staly předmětem diskriminace, a jelikož jsem Američan a byl jsem vychován
k sentimentálnosti, bil jsem se za hluky. Líbilo se mi být na straně toho, kdo prohrává, diskriminovaného. Získal jsem policejní povolení hrát na sirény. Nejúžasnější hluk, který jsem kdy nalezl, byl hluk, který vzniká pomocí
klubka drátů přivázaného k přenosce gramofonu a pak zesílen. By lo to skutečně šokující a ohromující. Když skončila válka, rozhodl jsem se napůl rozumově, napůl sentimentálně používat klidných zvuků. Tentokrát se mi zdálo, že
není žádná pravda a nic dobrého v čemkoliv velkém ve společnosti.
Ale klidné zvuky, byly jako samota, láska nebo přátelství. Trvalé hodnoty, myslel jsem alespoň při nejmenším nezávislé na životě, času a coca-cole.
Musím říci, že tak to cítím stále, ale děje se něco jiného. Začínám slyšet staré zvuky, ty, o nichž jsem si myslel, že jsou obnošené, obnošené intelektualizací. Začínám slyšet staré zvuky, jako by nebyly obnošené. Zřejmě nejsou
obnošené. Jsou stejně tak slyšitelné jako nové zvuky. Byly obnošené myšlením a když se zastaví přemýšlení o nich
náhle jsou čerstvé a nové. "Když si myslíte, že jste přízrak, stanete se přízrakem". Zvuky obnošuje
myšlenka, že jsou obnošené. A tak to vidíte, tato otázka nás vede zpět tam, kde jsme byli. Nikam a nebo chcete-li, tam, kde jsme. Znám příběh: "Byl jednou jeden muž a ten stál na vysokém kopci. Několik lidí procházelo po cestě a
viděli zdálky tohoto člověka. Začali o něm mluvit. Jeden z nich řekl: Určitě se mu ztratilo jeho oblíbené zvíře. Druhý řekl: né, ten určitě hledá svého přítele. A třetí: vždyť on jen užívá svěžího vzduchu." Ti tři se nemohli
dohodnout a dis
kuse (dostaneme se také my později k nějaké?) pokračovala dokud nedošli na kopec, kde ten muž stál. Jeden z těch tří se zeptal: "Příteli, který zde stojíš, neztratil jsi své roztomilé
zvíře?" "Ne, pane, žádné jsem neztratil." Druhý muž se zeptal: "Neztratil jsi přítele?" "Ne, pane, ani přítele jsem neztratil." Třetí muž se zeptal: "Neraduješ se zde ze svěžího vzduchu" "Ne, pane." "Proč tedy tady nahoře stojíš?" A
ten muž na kopci řekl:
"Já jen stojím." Není-li otázek, nejsou odpovědi. Jestliže jsou otázky, pak samozřejmě jsou odpovědi, ale konečnou odpovědí se všechny otázky stanou absurdní, ačkoliv otázky až dosud se zdály být
inteligentnější než odpovědi. Někdo se ptal Debussyho, jak píše hudbu. Odpověděl: "Vezmu všechny tóny, ty které nechci vynechám a použiji ostatních." Satie řekl: "Když jsem byl mladý, říkali mi: Uvidíš, až ti bude padesát. Teď je mi
padesát a nevidím nic."
A nyní jsme na začátku čtvrtého velkého oddílu této promluvy. Stále více mám pocit, že se nikam nedostáváme. Pomalu, jak tak řeč běží, se nikam nedostáváme a to je radost. Není rozčilující být tam
kde jsme. Je jen rozčilující myslet si, že bychom rádi byli někde jinde. A teď jsme malý kousek na začátkem čtvrtého velkého oddílu této promluvy. Stále více mám pocit, že se nedostáváme nikam. Pomalu, jak tak řeč běží,
pomalu, máme pocit, že se nedostáváme nikam. To je radost, která bude pokračovat. Jsme-li rozhněváni, není to radost. Nic není radost, jsme-li rozhněváni, ale náhle je to radost a pak stále více to přestává rozčilovat (a pak stále
více a více a pomalu). Původně jsme nikde nebyli, a teď opět máme radost, že pomalu nejsme nikde. Jestliže je někdo ospalý, ať jde spát.
A nyní jsme na začátku třetí jednotky čtvrtého velkého oddílu této promluvy. Stále
více mám pocit, že se nikam nedostáváme. Pomalu, jak řeč běží, se nikam nedostáváme a to je radost. Není rozčilující být tam, kde jsme. Je jen rozčilující myslet si, že bychom rádi byli někde jinde. A teď jsme malý kousek za začátkem
třetí jednotky čtvrtého velkého oddílu této promluvy. Stále více cítím, že se nikam nedostáváme. Pomalu, jak řeč běží,
pomalu máme pocit, že se nikam nedostáváme. To je radost, která bude pokračovat. Jsme-li rozhněváni,
není to radost, nic není radost jsme-li rozhněváni, ale náhle je to radost, a pak více a více to přestává rozčilovat ( a stále více a více a pomalu). Původně jsme nikde nebyli a teď opět máme radost, že pomalu nejsme nikde. Jestliže
je někdo ospalý, ať jde spát.
A nyní jsme na začátku páté jednotky čtvrtého velkého oddílu této promluvy. Stále více mám pocit, že se nikam nedostáváme. Pomalu, jak řeč běží, se nikam nedostáváme a to je radost. Není
rozčilující být tam kde jsme. Je jen rozčilující myslet si, že bychom rádi byli někde jinde. Jsme nyní malý kousek za začátkem páté jednotky čtvrtého velkého oddílu této promluvy. Stále více máme pocit, že se nedostávám nikam.
Pomalu, jak řeč běží
pomalu, máme pocit, že se nikam nedostáváme. To je radost, která bude pokračovat. Jsme-li rozhněváni, není to radost. Nic není radost, jsme-li rozhněváni, ale náhle je to radost a pak stále více to
není rozčilující (a pak stále více a pomalu). Původně jsme nikde nebyli, a nyní opět máme radost, že pomalu nejsme nikde. Jestliže je někdo ospalý, ať jde spát.
Nyní jsme uprostřed čtvrté velké části této promluvy. Stále
více a více mám pocit, že se nikam nedostáváme. Pomalu, jak tak řeč běží, se nikam nedostáváme a to je radost. Není rozčilující být tam, kde jsme. Je jen rozčilující myslet si, že bychom rádi byli někde jinde. Nyní jsme malý kousek
za středem čtvrté velké části této promluvy. Stále více a více máme pocit, že se nedostáváme nikam. Pomalu, jak řeč běží
pomalu, máme pocit, že se nikam nedostáváme. To je radost, která bude pokračovat. Jsme-li
rozhněváni, není to radost. Nic není radost, jsme-li rozhněváni, ale náhle je to radost a pak stále více to není rozčilující (a pak stále více a pomalu). Původně jsme nikde nebyli a nyní opět máme radost, že pomalu nejsme nikde.
Jestliže je někdo ospalý, ať jde spát.
Nyní jsme na začátku deváté jednotky čtvrtého velkého oddílu této promluvy. Stále více a více mám pocit, že se nikam nedostáváme. Pomalu, jak řeč běží, se nikam nedostáváme a to je
radost. Není rozčilující být tam, kde jsme. Je jen rozčilující myšlenka, že bychom rádi byli někde jinde. Nyní jsme malý kousek za začátkem deváté jednotky čtvrtého velkého oddílu této promluvy. Stále více a více máme pocit, že se
nedostáváme nikam. Pomalu, jak řeč běží
pomalu, se nedostáváme nikam. To je radost, která bude pokračovat. Jsme-li rozhněváni, není to radost. Nic není radost, jsme-li rozhněváni, ale náhle je to radost a pak stále více
to není rozčilující (a pak stále více a pomalu). Původně jsme nikde nebyli a nyní opět máme radost, že pomalu nejsme nikde. Jestliže je někdo ospalý, ať jde spát.
Nyní jsme na začátku jedenácté jednotky čtvrté velké
části této promluvy. Stále více a více mám pocit, že se nikam nedostáváme. Pomalu, jak řeč běží, se nikam nedostáváme a to je radost. Není rozčilující být tam kde jsme. Je jen rozčilující myslet si, že bychom rádi byli někde jinde.
Nyní jsme malý kousek za začátkem jedenácté jednotky čtvrtého velkého oddílu této promluvy. Stále více a více máme pocit, že se nedostáváme nikam. Pomalu, jak řeč běží,
pomalu máme pocit, že se nedostáváme nikam. To je
radost, která bude pokračovat. Jsme-li rozhněváni, není to radost. Nic není radost, jsme-li rozhněvaní, ale náhle je to radost a pak více a více to přestává rozčilovat (a stále více a více a pomalu). Původně jsme nikde nebyli a teď
opět máme radost, že pomalu nejsme nikde. Jestliže je někdo ospalý, ať jde spát.
A nyní jsme na začátku třinácté jednotky čtvrtého velkého oddílu této promluvy. Mám pocit, že se nedostáváme nikam. Pomalu, jak tak řeč
běží, se nikam nedostáváme a to je radost. Není rozčilující být tam, kde jsme. Je jen rozčilující myslet si, že bychom rádi byli někde jinde. Nyní jsme malý kousek za začátkem třinácté jednotky čtvrtého velkého oddílu této promluvy.
Stále více máme pocit, že se nedostáváme nikam. Pomalu, jak řeč běží,
pomalu. Máme pocit, že se nikam nedostáváme. To je radost, která bude pokračovat. Jsme-li rozhněváni, není to radost. Nic není radost, jsme-li
rozhněváni, ale náhle je to radost a pak stále více to není rozčilující (a pak stále více a pomalu). Původně jsme nikde nebyli a nyní opět máme radost, že pomalu nejsme nikde. Jestliže je někdo ospalý, ať jde spát.
Nyní
to skončilo. Byla to radost. A nyní, je to radost. "Přečti mi znovu tu část, v níž každého vyděluji." Dvanáctitónová stupnice je metoda, metoda je kontrola každé jednotlivé noty. Je toho trochu moc, je, je. Není v tom
dostatek ničeho. Struktura je jako most odnikud nikam a každý může po něm jít: hluky a tóny, kukuřice nebo pšenice. Záleží na tom? Myslel jsem, že existuje osmdesát osm tónů. Můžete je také dělit na čtvrtiny.
Kdybychom
vyšli z nejkratší vzdálenosti mezi dvěma tóny, vznikla by dvoutónová stupnice? A nebo můžeme odtud letět – kam? Nemám nic proti dvanáctitónové stupnici, ale je to metoda, ne struktura. My ale opravdu potřebujeme strukturu,
abychom mohli vidět, že nejsme nikde. Spousta hudebních skladeb, které mám rád, používá dvanáctitónové stupnice, ale ne proto je mám rád. Mám je rád bez důvodu. Mám je rád, protože náhle nejsem nikde (má vlastní hudba toto pro mě
dělá velmi rychle). A zdá se mi, že bych mohl navždy naslouchat japonské hudbě šakuhači a nebo Navajo
yeibičai. Nebo bych mohl sedět, nebo stát při skladbě Full Monn, Richarda Lippolda jakkoliv dlouho. Čínské bronzy –
jak je mám rád. Ale tyto krásy, které vytvořili jiní, vyvolávají v nás potřebu vlastnit a já vím, že nic nemám. Sbírka gramofonových desek, to není hudba.
Gramofon je věc, ne hudební nástroj. Vše vede k jiným
věcem, kdežto hudební nástroj nevede nikam. Vstoupil byste rád do společnosti nazvané Kapitalista, s.r.o. (jen proto, aby si nikdo nemyslel, že jsme komunisté)? Kdokoliv vstoupí, stane se automaticky presidentem. Abyste mohli
vstoupit, musíte prokázat, že jste rozbili nejméně sto gramofonových desek a nebo, v případě magnetofonových pásků, podobné množství nahrávek. Když si představíte, že vlastníte jakýkoliv kousek hudby, znamená to, že jste
nepochopil to podstatné. Není tu nic podstatného a nebo podstatné je nic. A dokonce i dlouhohrající deska je věc.
Dáma z Texasu řekla: "Žiji v Texasu. V Texasu nemáme žádnou hudbu." Důvod proč
v Texasu nemají hudbu je ten, že tam mají gramofonové desky. Odstraňte z Texasu gramofonové desky a někdo se naučí zpívat. Každý má píseň, která vůbec není písní, je to proces zpívání a když zpíváte, jste tam kde jste.
Všechno co vím o metodě, je to, že když nepracuji, myslím si někdy, že něco vím, ale když pracuji, je úplně jasné, že nevím nic.
Doplňující poznámky k přednášce o ničem:
V souladu
s myšlenkou vyjádřenou výše, že diskuse není nic víc než zábava, připravil jsem si šest odpovědí na prvních šest otázek, které mi budou položen, bez ohledu na to, na co se mě budou ptát. V roce 1949 nebo 1950, kdy byla
přednáška poprvé proslovena (v klubu umělců, jak je uvedeno v předmluvě), mi skutečně bylo položeno šest otázek. Avšak v roce 1960, když přednáška byla pronesena podruhé, posluchači pochopili smysl po dvou otázkách a
jelikož si nepřáli být dále baveni, zdrželi se dalších otázek.
Odpovědi jsou tyto:
1. To je výborná otázka. Nerad bych ji pokazil odpovědí.
2. Z toho mě rozbolí hlava.
3. Kdybyste slyšel Marii Treundovou zpívat minulý duben v Palermu Schonbergova Náměsíčného
Pierrota, pochybuji, že byste položil tuto otázku.
4. Podle zemědělského kalendáře toto je falešné jaro.
5. Prosím, opakujte otázku
a ještě...
a ještě...
6. Nemám už žádné odpovědi.
