|
Carl Byker, Roger Bingham
Vědomí a věda Souhra mezi mechanismem sociálního mozku, se kterým se rodíme, a prostředím, ve kterém se vyvíjí a operuje, je něco jako tanec. Tanec, při kterém je systém našeho sociálního mozku
laděn vlivem rodičů, členů rodiny, učitelů, náboženských autorit, veřejných osobností, a přiznejme si to, i médií. Během kritického období vývoje mohou mít vlivy těchto modelů silný efekt na dobré a špatné. A jako společnost pak
sklízíme to, co zasejeme. Záznamy ukazují, že máme nepříjemně vyvinutou schopnost pro utváření okolností, které spouštějí destruktivní chování. Každý rok se na celém světě vyskytne bezpočet událostí, kdy se ve zlé obracejí elementy
naší vývojové podstaty, naší schopnosti přežití, jakými jsou např. schopnost vytvářet koalice, reagovat na výhrůžky nebo pochopit mysl ostatních.Někdy vyvstává otázka: Potřebujeme vůbec své nepřátele? A nejlepší odpověď
je, že se nám líbí. A proč se nám asi líbí mít nepřátele? Částečně to bude asi proto, že máme jistý pocit hrdinství, částečně pak proto, že díky nim pak spolupracujeme lépe sami mezi sebou, částečně možná proto, že máme pocit
nadřazenosti a částečně proto, že nepřátelé mobilizují veškeré naše síly a programují akce, které se zdají jednoduché a snadné k následování. Ale co s tím uděláme? Myslím, že si v první řadě musíme uvědomit, že my jsme prostě takový
druh organismu, který za jistých okolností generuje ty hrozné konflikty a tyto velice destruktivní animozity. A zde je jádro věci. V tom, za jistých okolností. Pro naše vlastní přežití potřebujeme rozhodně lépe pochopit základy
lidské agrese. A pak se také musíme podívat na druhou stránku věci. Pokud by jedinou věcí, kterou naši předkové, lovci a sběrači, kdy dělali, bylo to, že by zabíjeli jeden druhého, asi bychom tu dnes nebyli, že? Je jasné, že jsme
museli v minulosti mnohem více spolupracovat, než si dnes, během těch černých hodin pochyb, kdy naše města ovládá násilí, přiznáváme. I přes náhodnou směs chudoby a rasového napětí, které existuje v mnoha městských oblastech po celém
světě, jsou událostí, jako bylo násilí v Los Angeles, výjimkou, ne pravidlem. Většina lidí všech ras nenávidí násilí. A většina lidí denně používá jakýsi druh diplomacie. Děláme kompromisy, smlouváme a tak podobně. Obvykle se vždy
snažíme spolupracovat, protože pro většinu z nás je násilí až poslední možností. Ne tou první. Odkud mohli přijít ti lepší andělé naší podstaty, o kterých mluvil Abraham Lincoln? A co když je nějaká verze toho zlatého pravidla
vepsána v našich myslích? Jste například v restauraci v cizím městě. Pravděpodobně už tam nikdy znovu nebudete, nikdy už neuvidíte číšníka, a přesto necháte spropitné. Proč? Protože existuje možnost, že byste měli v opačném případě
pocit viny. Proč? Odpověď leží zde. Mohlo by to být proto, že máte ve vaší mysli specielní mechanismus, který si vyvinul spolu s odplatou, takové to nedělej to ostatním, určitý druh sociální smlouvy. A to je to zlaté pravidlo. A
musíme si uvědomit, že to není jen produkt křesťanství. Nalezneme ho v kulturách po celém světě. V judaismu, v hinduismu, buddhismu, islámu, konfuciánství, taoismu nebo zoroastrianismu. Je to jenom náhoda, nebo spíš důkaz našeho
společného evolučního dědictví? Mnohem dříve předtím, než jsme cokoli věděli o osvíceném sebezájmu, o přirozeném výběru, o Darwinovi nebo o čemkoli takovém, existovala jistá varianta individuálních organismů, našich
hominidních předchůdců, kteří cítili sounáležitost jeden ke druhému, kteří dokázali vzájemně reagovat na emocionální a fyzické potřeby ostatních, a kteří tak díky této schopnosti mohli dobře spolupracovat. A tak, pouze na základě
těchto primitivních emocí a sympatií, dokázali tyto časné lidské bytosti, které vstoupily do spolupráce jedna s druhou, více než jejich antisociální či asociální příbuzní. A tak měli možnost předat pak tyto geny, a teď trochu
spekuluji, až k nám. Takže když přemýšlíme o komplexní situaci nebo o problému, nemyslíme jen na sebe a na to, co chceme my, ale také na ostatní kolem nás, na jejich přání a potřeby. A tento druh morální reflexe je dalek toho, aby
byl proti našemu evolučnímu zájmu. Naopak, ten je v nejhlubším souladu s naším evolučním zájmem. Uvědomte si, že stavební základy našeho chování jsou v jakési časové mezeře. Žijeme totiž ve vesmírném věku s mozky z doby
kamenné. A to je to naše dilema. Co s tím můžeme dělat? A tak se vracíme k výzvě, která před námi vyvstává během dalšího stadia naší lidské pouti. Dokážeme využít toho, co jsme se naučili o našem sociálním mozku, abychom
maximalizovali naše síly a minimalizovali naše slabosti? Dokážeme zlepšit spolupráci a zmírnit násilí? Před čtyřiceti lety jsme zjistili, jaká je struktura DNA. A od té doby jsme odhalili genetické kódy, naučili jsme se, jak klonovat
nový organismus, naučili jsme se rekombinovat části DNA a naučili jsme se sekvence DNA. Když se nyní někdo podívá na časopisy, jako jsou Science nebo Nature, vidí, že jsou naplněny až do nejmenších detailů spoustou informací o tom,
jak fungují živoucí organismy. To neznamená, že bychom snad měli pochopit všechny živočichy kolem nás, ale je to velice důležitou součástí všeho. Vidím, jak se v příštích letech všechny tyto věci spojí dohromady a myslím, že budeme
rozumět sami sobě a způsobům, jakými fungujeme a procesům, které pracují uvnitř nás až do toho nejmenšího detailu. Budeme chápat, jak to všechno funguje, a možná že i včetně nás samých, našich psychologických procesů. První trvalé
lidské sídliště se datuje zhruba 10 000 let zpět. Pokud bychom dokázali vytvořit album rodiny Země, takové, které by zahrnovalo všechny generace předchůdců, kteří tu byli před námi, pokrylo by téměř čtyři miliardy let. Takže po tomto
mrknutí oka naší existence na Zemi je biologická evoluce vlastně cestou do budoucnosti. Ale invencí naší kulturní evoluce jsme se téměř přes noc přeměnili z poutníků po savanách na výzkumníky sluneční soustavy. Musíme si však
přiznat, že v tomto procesu naše technologická evoluce přesáhla naši sociální evoluci. Navrhli jsme úspěšné vesmírné rakety, ale teď ještě musíme navrhnout úspěšnou lidskou společnost. Řešení problému leží někde podél té naší dlouhé
cesty, cesty další kulturní evoluce, která se před námi tyčí. Ale abychom po ní šli moudře, bude třeba věnovat více pozornosti lekcím, kterých se nám dostalo během té cesty, která už je za námi. Lekcím, které nyní nosíme v sobě.
Nářadí pro přežití, které jsme si vyrobili v naší minulosti, může obsahovat klíč k dalšímu přežití v budoucnosti. Vědomí Některé kultury vykládají naše životy jako plavbu po vodě. Loď reprezentuje tělo. Veslařem
je naše vědomé já, vnitřní tvůrce rozhodnutí, esence toho, co myslíme tím, když řekneme Já, já chci, já cítím, já věřím. Ale z čeho se skládá já? Z masa a krve? Nebo je to nějaká nehmotná mystická substance? A co se s ní stane, když
sníme, když jsme v hypnóze, když si vezmeme drogy? Kam se poděje, když jdeme spát? Když jsme v narkóze? Když zemřeme? No, a s podobnými otázkami se potýkal už francouzský filosof Rene Descartes. Pravděpodobně si vzpomenete na
Descartesovo známé rčení ze 17. století: Cogito, ergo sum (Myslím, tedy jsem). Descartes rozdělil tělo a duši. Věřil, že existují dva druhy substance. Materiální, jako jsou hory a jezera, či-li těla a mozky, a přemýšlející. Mysl,
kterou Descartes nazýval duše. Věřil, že existuje místo, kde se mystická duše setkává s materiálním tělem. Místo hluboko v mozku, zvané epifýza. Pro něho to bylo centrum vědomí, umístění samotného lidského já. Víme, že se mýlil, co
se týče epifýzy, ale tato otázka nás stále pronásleduje. Co a kde je vlastně naše vědomí? Ještě po větší část tohoto století byl význam slova vědomí pro seriózní vědce nedostupný. Ale v současnosti probíhá v některých neurovědeckých
laboratořích výzkum, který může způsobit doslova revoluci v našem pohledu na vědomí. Podstata našeho vědomí, podstata našeho já, tím se dnes v tomto díle budeme zabývat. Každodenní zázrak vědomí, uvědomování si, vedl už
v historických dobách rozdílné lidské kultury k víře, že jádro našeho bytí existuje nezávisle na našich tělech. Hinduisté na indonéském ostrově Bali např. věří, že když zemřou, tak je tato esence, duše, reinkarnována do nového těla a
žije dál. Věří, že tato reinkarnovaná duše vstoupí do dítěte v den jeho prvních narozenin. Ty se slaví už po 210 dnech na slavnosti. Kněz píše na ruku dítěte, aby ukázal, že stejně tak jako duši obdrželo dar jazyka a odděluje se tak
od zvířecího světa. Nyní dostane dítě své jméno vybrané bohy. A teprve teď je mu poprvé dovoleno dotknout se země. Až teď tedy opravdu stojí na zemi, teď je člověkem. Další způsob, jak se na to dívat, je příběh dalšího
já v podobě otázky dítěte: Kdo je v zrcadle. Test se zrcadlem nám může ukázat cestu k vývoji našeho sebeuvědomění. Bez vědomí dítěte je mu na čele udělána značka. Dítě mladší 18 měsíců se obvykle s osobou v zrcadle nijak
nespojuje. Někdy se dokonce i dívá za zrcadlo a hledá cizince, kterého vidí. Ale v 18 měsících nastává v dětské pozornosti změna. Nyní si už všímá červeného puntíku a spojuje samo sebe s představou v zrcadle. Už není červená. Co není
červené? Přece tady, má hlava. Během několika dalších let budou děti prokazovat oprávněnost svého lidského zrození a budou stále složitěji vnímat své já. Budou mít bohatý a komplexní život s myslí a se smyslem pro bytí a s hlavními
postavami jejich vlastních dramat. Co způsobuje tuto úžasnou transformaci, která se odehraje u každé normální lidské bytosti? Pro vědce je tu jen jeden kandidát na tuto práci. Nejkomplexnější výtvor matky přírody, sídlo vědomí,
tvůrce našich já. Tohle je tedy hvězda tohoto představení. Lidský mozek. Jeden a půl kilogramu zázračné hmoty. Zde, uvnitř, uvnitř vaší hlavy můžete soustředit celoživotní zkušenosti. Vzpomínky, pocity, víru, jazyky, umění a vědu,
představu nekonečna, pojem boha a stále ještě máte dostatek místa, třeba abyste mohli sledovat tento náš program. Jak je to možné? Jednoduchou odpovědí je, díky neuronům. A těch je opravdu mnoho, ale tajemství tkví v tom, jak jsou
neurony pospojovány, aby znásobily svoji sílu. Zkusíme vám to vysvětlit. Tento televizní obraz je sestaven z malých teček, zvaných pixely. Na obrazovku jich připadá zhruba dvěstě tisíc. Nyní si přestavte pixely jako neurony, vaše
mozkové buňky. Ve vašem mozku máte ekvivalent půl milionu televizních obrazovek. Zhruba sto miliard neuronů. A nyní změníme obraz na kalifornské vinice časně zjara a představte si, že v tom obrazu stojíte. Zkuste si představit, co
byste viděli, slyšeli, cítili, na co byste mysleli a co byste si pamatovali. Je to ohromné množství informací. Jak to tedy může sto miliard neuronů dokázat a zabalit vše do úhledného balíčku, kterému říkáme já? Ohromná kapacita
neuronů nespočívá jenom v jejich množství, jsou také velmi dobře propojeny. A právě tato kombinace složitě spojených neuronů umožňuje vašemu mozku zvládnout celý náklad informací. Dám vám příklad. Chuť vína. Jak rozlišíte tolik
odlišných chutí? Ochutnávači koneckonců dokážou odlišit vína podle chuti, kdy a kde bylo víno vyrobeno a dokonce poznají i vinici. Tak co se stane, když popíjíte např. Cabernet? Jak neurony provádějí každodenní zázrak chuti? Někteří
vědci si to představují takto: Na jazyku máte nejméně čtyři odlišné typy chuťových receptorů. Každý z těchto receptorů reaguje na jinou kvalitu, jako je sladkost nebo kyselost. A nyní si představte, že každá z těchto kvalit může být
měřena na stupnici od jedné do deseti. Máme čtyři typy a deset stupňů aktivace. Kolik je to možných kombinací? 10 x 10 x 10 x 10. Takže už teď máme deset tisíc odlišných chutí. A v tom je jádro věci. V kombinování informací do
různých vzorů. To je ten trik, který používají neurony ve vašem mozku na dekódování informací, jako je třeba chuť tohoto vína. Výsledná chuť je tedy unikátní kombinací čtyř typů chuťových receptorů. Mohli byste se na to dívat jako na
neuronální podpis, na unikátní kód vína. Tento kód je pak převeden neuronální cestou, která spojuje váš jazyk s částí mozku, která ovládá chuť. Změňte vzorec a dostanete něco úplně jiného. Možná, Chardonay. Tento způsob reprezentace
našeho světa funguje, ať se mozek zabývá chutí, vůní, viděním, barvou nebo tvářemi. Pravou podstatou života je neustálé počítání. Neurony, spojené v široce distribuované paralelní procesní síti vysílají signály jeden druhému, jakoby
spolu mluvily o práci mozku. Z tohoto dohadování na mozkovém tržišti pak vystupuje vzorec aktivace, který reprezentuje určitou chuť, určitou vůni, určitou tvář. Tento neuronální vzorec je to, čemu vědci říkají reprezentace. Víte, svým způsobem je to proti intuitivní. Částečně proto, že to je nové a částečně proto, že my se teprve učíme, jak přemýšlet o mozku. Ale je to krok dopředu, který jsme udělali i v jiných odvětvích vědy. Když se např.
snažíte pochopit elektřinu, tak vám někdo budu muset vysvětlit, co jsou to atomy a co jsou to elektrony. Řekne: elektrický proud proudící v drátech je pouze pohybem elektronů. A vy na to: Co? Myslíte si, že tyhle malé věcičky, které
ani nevidím, které necítím a neslyším, jen tak proskakují drátem a pak je z toho elektrický proud, takže já si doma můžu udělat toast? On by řekl: ano, přesně tak. Elektřině už docela rozumíme, ale svým mozkům ještě moc ne. Můžeme s
tím ovšem začít, a ten začátek spočívá v tom, že řekneme, že to není nějaký jeden individuální neuron, který vytváří obraz. Není to tak, že nějaký individuální neuron vytváří určitou vůni. Myslíme si, že základem toho, co znamená
slovo reprezentace, je vzorec aktivity v celé populaci neuronů. Pokud má ten vzorec určitý tvar, je to proto, abyste viděli tu určitou barvu. Když má vzorec jiný tvar, uvidíte trochu jinou barvu. Každá zkušenost, kterou máte, každý
představa, která vám vyvstane v mysli, od barev a vůní květin po přemýšlení o Einsteinových teoriích o čase a prostoru, je produktem vašich mozkových výpočtů.Každá reprezentace, veškerý vnitřní život mysli je vlastně komunikací
neuronů. Už jenom podle toho množství by se dala nazvat aktivita každého mozku kosmickou konverzací, protože systém miliard neuronů máte řekněme deset aktivačních stupňů, což je celkem snad sto miliónů kontaktů. To znamená, že ve
vašem mozku je více potenciálních vzorců, než je elementárních částic ve vesmíru. Na tento pohled na mozek jako na vzorec pro výpočty si někteří lidé budou muset zvyknout. Podle neurovědce Antonia Damasia je to však klíč k pochopení
nás samých. Podle názoru některých vědců je podstata lidského já jen určitý stav mozku. A je to takový stav mozku, který je vytvářen množstvím určitých ingrediencí, čas od času se znovu a znovu opakujících. Kdybychom
neměli smysl pro to neustálé opakování, myslím, že bychom neměli to, čemu říkáme subjektivita. Necítili bychom, že tohle se děje právě se mnou, že tohle je mé já, kdo mluví atd. Pokud máte neustále nějaké problémy vyrovnat se se
stavy našeho mozku, uvažte toto: Každou noc našeho života ztratí každý z nás schopnost vnímat sám sebe. Ztrácí se sám sobě během hlubokého spánku. Člověk je tedy jakýmsi funkčním stavem svého mozku. Může se např. zúčastnit nějaké
přednášky nebo může sedět doma a dívat se na televizi nebo dělat cokoliv a najednou má pocit, že zmizí, prostě usne a není tu nic, co s tím může dělat. Jediné, co ví je, že zmizí. Přemýšlejte o tom. Najednou tu není. Ano, tělo, které
obývá, tu zůstává dál. To tu pořád je. Všechny části těla jsou dál správně zorganizovány, všechno dobře funguje, ale já není započítáváno. Já není generováno. Mozek raději dělá něco jiného. Neobtěžuje se, aby vytvářel já.
Mozek překypuje reprezentacemi, ovšem neurověda si teď musí klást další otázku. Kde přesně je naše já umístěno? Je někde v mozku místo, kde se to vše setkává? Nějaké místo, ekvivalentní Descartesově epifýze? Pojďme si koupit lístek
do něčeho, čemu filosof Daniel Denet říká karteziánské divadlo. Nevypadá život tak trochu takto? Jako bychom se dívali na své soukromé kino? Na sebe sama? Přemýšlejte o tom. Kdybychom museli sedět a sledovat naše vlastní životy v
reálném čase. Lidské bytosti vyvinuly nádherný způsob, jak vnímat jedna druhou a vlastně i všechny ostatní věci na světě, které jsou lidské a živoucí. Takže se mohu rozhodnout. Tohle je agent, tohle je herec, tohleto je šéf, a to co
vidím, jsou aktivity jednoho spojeného racionálního agenta. To je přímo nádherný způsob, jak si představit žití lidských bytostí. Děláme to celou dobu a funguje to dobře. Pak ovšem lidé udělají chybu. Myslí si, že tato skvělá
strategie bude fungovat vždy a všude. Jakmile se dostanete někam za oči a do uší a začnete se rozhlížet po mozku, budete chtít hrát tu samou hru. Řeknete, tak, tady někde musím najít šéfa, který tuhle loutku řídí. Ale jakmile
uvažujete o tom, co je uvnitř mozku, musíte od této strategie upustit, protože to je naprosto opačně a tahle strategie tam neplatí. Když na to vážně pomyslíte, uvědomíte si, že to je logický nesmysl. Vážně nemá smysl, aby byla
představa promítána na nějakou obrazovku v mozku, protože pak potřebujete další oko, které by se dívalo na tu představu. Ani to oko nevyřeší problém představy, protože pak potřebujete další oko, které by se dívalo na představu v tom
oku. Bude to nekonečné opakování očí a dalších představ, aniž byste vyřešili problém vnímání. Takže co tedy splétá naše myšlenky a naše zkušenosti dohromady do bezešvého celku příběhu našeho já. Víte, když je vám pět let, tak řešení
záhady vlastního vědomí samozřejmě není vaším hlavním problémem. A co se týče vizuálního vědomí, např. uvidět balónek, co by mohlo být snazšího, prostě jen otevřete oči. Ale pokud jste neurovědec, který sleduje pětileté dítě, a který
se snaží vysvětlit, jak si dítě vytváří subjektivní smysl pro své já, zatímco vidí balón, máte svatý Grál. A je třeba přijít s něčím mnohem sofistikovanějším, než jak malý človíček jí popcorn v karteziánském divadle. Mnoho vědců se
dnes zabývá myšlenkou na modulární mozek, na mozek s modulárními obvody, které se specializují na rozdílné úkoly zpracování informací. Vezměme si třeba jenom vidění. Vizuální vnímání. Víme, že jsou různé části mozku,
které se specializují na rozdílné aspekty vidění. Je zde oblast, zvaná "MD" (?), která se zdá být specializovaná hlavně na vidění pohybu, další oblast zase na vidění barev. Řekněme, že vidím, jak červený balonek letí do
nebe. Vidím jeden balonek, který se pohybuje, a červenou, chápete? V jedné části svého mozku budu mít zaznamenán pohyb a ve druhém pak barvu. Mnoho našich znalostí o mapách mysli pochází od lidí s poškozeným mozkem. Lidem, kteří
prodělali mozkovou mrtvici, která ovlivnila určitou oblast mozku, mohou doslova odumřít barvy. Nedokážou si barvu ani představit, natož ji vidět. Jejich vzpomínky jsou uskladněny jen v odstínech šedé. Poškození jiné části mozku
způsobuje slepotu pohybu. Můžete vidět věci jen když jsou v klidu, a ne když jsou v pohybu. Takže každá scéna je roztřesená a velice nepředvídatelná. Rozdílné funkce mozku jsou rozděleny na skupiny, které by mohly být různými
subdodavateli neuronů. Společnost pro pohyb, společnost pro barvy atd. A tato modularita se vztahuje i na jiné oblasti, než jen na vidění. Vezměte si např. dotek. Mohli byste si myslet, že svět doteků je jen v konečcích vašich prstů,
ale jak neurovědec Ramachandran zkoumal u pacientů po amputacích, vše je opět ve vaší hlavě. Jakto, že představy některých pacientů po mozkových úrazech o sobě samých zahrnují stále končetinu, kterou už nemají? Tím
místem, kde můžeme hledat odpověď, je mapa těla, kterou máme v našich mozcích. Podívejme se na mozek normálního dospělého člověka. Celý povrch těla je mapován na opačné straně mozkové hemisféry. Ve vertikálním pruhu mozkové tkáně v
opačné hemisféře. Takže když se např. dotknete ruky člověka, jedna část této mapy by se rozsvítila. Když se dotknete jeho nohy nebo obličeje, aktivovalo by to zase jinou část. Naše interpretace tohoto pozorování je, že v normálním
mozku by smyslový signál z tváře ukázal na místo tváře na mapě. Ale u pacienta s amputovanou rukou se stalo, že se signál z obličeje namísto toho, aby šel do oblasti obličeje, rozšířil na část mapy, která obvykle dostává signál
pouze od ruky. Nejen že si jeho mozek vytvořil virtuální končetinu, ale dokázal něco, co se zdá být nemožné pro mozek dospělého člověka. Částečně změnil své obvody, změnil hranice svého sebevnímání. Ramachandran studoval také
pacienty s opakem tohoto jevu, se stavem známým jako popření existence. Při poruchách temenního laloku pacient ví, že tam nějaká ruka je, ale vehementně popírá, že by snad patřila jemu. Zrovna nedávno jsem viděl jednu pacientku, dámu
středního věku, která prodělala mozkovou mrtvici a měla poškozenou pravou stranu mozku. Měla úplně ochrnutou levou ruku. Podívala se na ni, a pak se mě zeptala, doktore, co dělá ta cizí ruka v mé posteli? A já říkám, co tím myslíte,
vy myslíte, že to není vaše ruka? A dodal jsem, když to tedy není vaše ruka, co je to? A ona řekla, to je přece ruka mého bratra. A já se zeptal, proč si myslíte, že je to ruka vašeho bratra? A ona řekla s naprosto vážnou tváří,
vždyť je velká a chlupatá, takže to musí být ruka mého bratra. Teď si uvědomte, že pacientka je v naprostých aspektech naprosto normální. Až na to ochrnutí. Je pohotová, její paměť je v normě a není žádným způsobem emocionálně
narušená. Není neurotická nebo psychotická, ale má tuto absurdní představu, že ta ruka patří jejímu bratrovi. Jak je tohle vlastně vůbec možné? Jediným důvodem, proč si pacient zahrává s touto logikou Alenky v říši divů je
modularita, protože existují různé moduly v mozku, různé části mozku totiž signalizují nekompatibilní informace. A když se potom vy nebo já konfrontujeme se světem, používáme všechny tyto moduly, abychom zachytili smysl celé
skutečnosti. Víme, že poškození mozku pak může způsobit trhlinu v této bezešvé ploše skutečnosti. A co se týče termínů být racionální a pod kontrolou, mnoho vědců věří, že naše reakce a emoce jsou silně ovlivňovány výpočty, které
sahají za naše vědomí. Psycholog doktor Paul Eckman, člověk nejvíce zodpovědný za kódování a mapování našich faciálních vyjádření emocí, zkouší mapovat spojitosti mezi faciálním výrazem, emocemi a obvody v našich
mozcích. Když zvednu vnitřní části obočí a stáhnu je k sobě, tak už se měním. Když to dělám, tak cítím změny ve svém autonomním nervovém systému. A když dám koutky úst trochu dolů a zvednu tváře, tak to už začíná být opravdu
bolestivý výraz. Vytvářím jasné změny v mých tělesných orgánech a ty musejí být řízeny změnami v mém centrálním nervovém systému. Otázkou ovšem je, co se mění a kde? V jakém vzorci? Jak ten obvod vypadá? Smutek, štěstí, strach,
zloba, to jsou některé ze silných emocí, které ovlivňují naše životy. Vezměte si např. zlobu. Když ji cítíte, tak podnět, který změní vaši tvář, to, jak se budete chovat, nezáleží vždy na vašem vědomém rozhodnutí. Zčásti je to totiž
způsobeno mechanismy přežití, vestavěnými do vašeho mozku přirozeným výběrem. Pokud tu je výraz zloby, tak nejpravděpodobnější věcí, kterou provedete, je útok. Fyzický nebo symbolický. Když vidíte u lidí strach, tak se buď ani nehnou
nebo utečou. Není to jisté, ale pravděpodobné. To je to, na co nás evoluce připravila, abychom udělali. Každá z emocí nás tedy připravuje k zachování se určitým způsobem, který co nejvíce odpovídá a vyhovuje historii našeho druhu.
Nemusí být ovšem vhodný zrovna pro mně, v tuto chvíli. O tom emoce nejsou. Ty jsou o tom, co na nás čeká a co zadaptovali všichni naši předkové. Takže představa, že jsme kapitánem své lodi vždy při plném vědomí, který vydává
racionální rozkazy o směru plavby, se teď vlastně stává iluzí. Někdy se vznášíme a jsme unášeni proudy, o kterých vůbec nevíme. Jsou výpočty, které nikdy neprolomí záhadný povrch vědomí. Ovšem věci mohou být ještě složitější. Kolik
je vlastně těch já pro člověka? Jenom jedno? Někteří z nás mají své já deformované, jiní rozštěpené. Co se stane s naším já, když spíme, když sníme nebo když jsme v narkóze? Na Stanfordské universitní lékařské fakultě jsem zakusil,
jak slabý může být náš smysl pro sebe sama, když mě doktor David Spiegel poprvé podrobil hypnóze. A tak jsem pocítil zlomek toho, jaké to asi musí být pro pacienta s poškozeným mozkem, který nemá svoji končetinu pod kontrolou. V
tomto případě doktor Spiegel požaduje, aby má ruka byla velice lehká. Je to cvičení vaší představivosti. Představte si, že vaše ruka je velký nafukovací balón a nechte ji vznášet nahoru. Ano, stále výše do vzduchu. I když doktor
Spiegel zatlačil ruku dolů, opět se vznesla. Nyní zůstaňte v této pozici a popište fyzické pocity, kterých jste si vědom ve vaší levé ruce. Moje levá ruka mi připadá mnohem lehčí a musím vám říci, že se překvapivě zvedá nahoru. Zdá se, že naproti tomu depersonalizace, kdy člověk má dojem, že v něm žije více osobností, je výsledkem přílišného psychického tlaku, obvykle v dětství. Schopnost disociovat se, vytvořit si odlišné já, jako dočasný
útulek, není magie, je to následek struktury našich mozků. Je to její chyba, že jsme takoví. Pro většinu z nás samozřejmě existuje pravidlo jedno já na člověka. Naše identity jsou spojeny se subjektivnímu zkušenostmi jednotného
vědomí. Někteří si myslí, že uvědomění si sebe sama je vlastně jedno z nářadí v našem balíčku pro přežití, že je to adaptace, součást našeho evolučního dědictví. Vyšší stupeň introspektivního vědomí se vyvinul, aby nám umožnil vnímat
ostatní lidské bytosti a tak předvídat jejich chování ve společném světě. Věřím, že pokud má něco ovlivnit naše šance na přežití, tak je to právě schopnost soužití s ostatními lidmi v dobrých i zlých časech. Abychom to
dokázali, musíme být přirození psychologové. A abychom se stali přirozenými psychology, musíme mít schopnost vnitřního pohledu a použít sami sebe jako model k tomu, jaké to je být člověkem. Pokud má tento evoluční scénář pravdu, má
průběh sociální expertízy našeho druhu ironický obrat. Způsob, jakým chápeme naši vlastní mysl, nám dovoluje, abychom pochopili a manipulovali i mysl ostatních lidí. To je klíč k tomu být sociálně chytrý. Ale způsob, jakým se vidíme,
je iluzí. Je to balíček triků. Seskupení mozkových modulů, které pouze vytvářejí představu, že vy to všechno řídíte. Který z projektantů by ovšem udělal z hlavních faktů lidské existence iluzi? Odpověď: přirozený výběr. Věřím, že
podstata našeho vědomí je hluboce ovlivněna příslušnou evoluční historií, kterou prošla. Nejsme takoví, jací jsme byli včera. Vyvinuli jsme se z primitivních organismů, které měli v minulosti odlišné zájmy, než máme my dnes. Pokud by
někdo navrhoval náš organismus znovu od začátku, neudělal by ho takto. Stroje také nenavrhujeme s vestavěnou evoluční historií. Navrhujete je tak, aby udělaly svou práci dnes. Ale to není příklad lidských bytostí a nikdy nebude.
Francouzi mají jedno slovo: bricoleur. Je to někdo, kdo je manuálně šikovný, kdo dokáže vzít starou součástku a dát jí nové použití. Matka příroda je taková. Neodhazuje dobrý návrh jenom proto, že pařížské módní domy přišly s novým
modelem. Některé staré věci přetrvávají, některým je dán jiný účel a jsou přidány i některé nové součástky. Vezměte si např. mozek. Svým způsobem je trochu jako psací stroj. Původně byly klapky v abecedním pořadí. Pak se ale
zjistilo, že když psal rychlý písař, kladívka se často střetávala a zasekávala. Takže zlepšovatelé oddělili nejčastěji používaná písmena a v roce 1872 přišli s tímto vzorem: Q,W,E,R,T,Y. Věřme, že to asi není nejlepší seřazení, ale
fungovalo to. To samé by se dalo říci o mozku. Dnes už máme samozřejmě elektronické počítače. Nejsou tu žádná kladívka, která by se zasekávala. A přesto máme na klávesnici stejná písmena. Staré dobré QWERTY. Má totiž tu samou funkci
a bylo by to příliš mnoho problémů teď něco měnit. A totéž by se dalo říci o mozku. Přirozený výběr, evoluce, nevidí dopředu. Musí jednoduše stavět z toho, co je k dispozici. A jelikož nestavíte stroj znovu, tak nakonec přidáváte
podle potřeby stále nové a nové moduly. Ale svatý Grál neurovědy nás neustále ohromuje. Jak může takový mozek produkovat vědomí a tak jasný obraz světa? Laureát Nobelovy ceny Francis Crieg pomáhal řešit otázku vědomí.
Používal k tomu jednoduchý měnící se obrázek schematické krychle. Podíváte se a vidíte kostku. Po několika vteřinách však vidíte kostku z jiného úhlu a po několika vteřinách zase tak, jako předtím. Jelikož se vizuální signál,
který získáte od kostky, nezmění, otázkou je, co se změní ve vašem mozku, když zjišťujete, že se kostka mění z jednoho stavu na druhý? To, co chceme vědět, které to jsou neurony, jejichž signál koresponduje se změněným pohledem na
kostku. Předpokládáme, že budou více spojené s vědomím než ty, které odpovídají pouze na vizuální signál, který je víceméně konstantní. Myslíme si, že jsou zde dvě, nebo vlastně tři alternativy. Podle první existuje zvláštní třída
neuronů, která vysílá signál. Můžeme jim říkat neurony vědomí. Podle druhé neurony vysílají speciální signál, a vypouštějí ho v jakémsi tanci. No a třetí je prostě kombinací těchto dvou předchozích alternativ. Předpokládám, že
existuje třída neuronů, které mají něco společného s vědomím. Ať je odpověď jakákoli, úspěšná teorie musí vysvětlit, jak potom zpracováváme barvu, tvar a vůni květiny jako celek. Jak neurony v různých oblastech našeho
mozku vlastně vytvářejí integrovaný obraz květiny? Neurovědci tomu říkají problém vazby. Musíte být schopni vše spojovat. Víte velice dobře, že pokud se díváte např. na film, tak pokud zvuk a herec, který ho vydává, nejsou
synchronní, nerozumíte vlastně, co se děje. Musíte být schopni si to všechno spojit. A právě tento spojovací pochod je tím, o čem si myslím, že je vědomí. Někteří vědci se domnívají, že sychronizované vysílání signálu neuronů může
být známkou vědomí a řešení problému vazby. Pokud si představíte váš mozek jako sbor neuronů, pak by obvody odpovídající různým aspektům objektu, jako barva a pohyb, mohly být přirovnávány k různým hlasům v pěveckém sboru. Barytonům,
sopránům atd. Pokud potom váš mozek nevěnuje pozornost nějakému objektu vědomě, různé neurony zpívají nebo vysílají zcela nezávisle. Ale při zaměření vaší pozornosti začnou neurony vysílat najednou na stejné frekvenci. Je to to samé,
jako když se různé hlasy ve sboru synchronizují a spojí se dohromady. V tomto smyslu může být vědomí jakýmisi harmoniemi mozku. Další důkazy pocházejí ze snů. Jak říká Rodolpho Linas, naše vědomí totiž není během spánku zapojeno. Ale
když během fáze REM, charakterizované rychlým pohybem očí, sníme, většina našeho vědomí se vrací a my pak prožíváme naše noční dobrodružství. Všimli jste si někdy, jak je snění blízko vnějším událostem, které prožíváme, když jsme
vzhůru? Víte, co to znamená? Znamená to, že mozek je schopen vytvořit jakési vědomí i při absenci smyslových signálů. Máme tedy ve svých hlavách emulátor skutečnosti. My vlastně vytváříme skutečnost. Dokážeme ji
vytvořit z kousků a střepů našich vzpomínek. Myslím, že to je to, co opravdu jsme. A je to krásné. My jsme stroj na výrobu skutečnosti. Nabízí se otázka: existuje vzorec aktivity našich mozků, když jsme vzhůru a nebo když sníme?
Protože to může být klíč k vědomí. Monitorováním mozkové aktivity za pomoci scanování objevili Linas a jeho kolegové fakt, že frekvence mozkových vln je téměř stejná jak při bdění, tak při snění. A je to frekvence velice podobná té,
o které se ostatní badatelé jako Krieg a Koch domnívají, že synchronizuje neurony. K popsání této jakési kostry vědomí používá Linas metaforu bicyklu. Říká, že mozková kůra, kortex, je něco jako rám kola a síť neuronů
je jako dráty, které ho pak spojují s pomyslným středem. Tím je vývojově nejstarší část mozku, zvaná thalamus. Mozková kůra je spojena s vnějším světem prostřednictvím středu, jádra v centru mozku, nazvaného thalamus. To je místo,
kam dojde všechno, co vede do kůry vlastně ještě dřív, než se to dostane do kůry. A kůra s tímto místem komunikuje díky enormnímu počtu spojení. Takže tu máme jakousi sféru, která má ve svém centru jádro. Kdybychom ji zploštili,
dostali bychom něco jako kolo od bicyklu. Pokud tato část kůry něco vidí a tato část kůry něco slyší a pokud tato část kůry něco cítí a to vše ve stejný čas, potom thalamo-cortikální lalok dovolí všem těmto dílčím podnětům, díky
tomuto soustředění do jednoho místa, aby se staly jedinou funkční událostí. Pokud ve vás všechny tyto řeči o sítích a o bicyklu vyvolávají pocit, že lidské tělo je tak trochu strojem, podívejte se na tohle. Matematik
Alan Turing v roce 1951 vyvinul test. Položil si otázku. Kdybychom vyrobili stroj, který má vědomí. Jak bychom to poznali? A jeho odpověď? Mluvte s ním pomocí klávesnice. Pokud nerozpoznáte jeho rozhovor od lidského, tvrdí
Turing, pak nemáte žádný racionální podklad pro to, abyste ho vyřadili z klubu vědomí. A tak jsme tady jako porota, abychom z naší psané konverzace zjistili, zda mluvíme s počítačovým programem nebo s opravdovým člověkem ve vedlejší
místnosti. Dobrou zprávou pro ty, kteří nevěří počítačům je, že ani jeden z programů nás neoklamal, abychom si mysleli, že je to člověk. Špatnou zprávou ovšem je, že jsem odsoudil dva lidi, že jsou méně humánní, než je počítač. Což
je chyba, která by se určitě nestala, kdybych si s nimi šel sednout někam na skleničku. Váš mozek je jako procesor informací. Samozřejmě je to tak, ale on sám si nikdy nemůže vychutnat sklenici vína, jeho barvu, chuť a buket. Ukázali jsme si, jak mohou neurony prezentovat tyto kvality vína vašemu mozku. Ale jaký je vlastně způsob, kterým tyto věci vnímáte? Jak můžeme vysvětlit subjektivní zkušenosti barvy, plnosti a nepopsatelnosti kvality
věcí? Pravděpodobně byste mohli naprogramovat počítač informacemi, které reprezentují barvu, chuť a vůni vína, ale jak by si ho mohl vychutnat? Pravděpodobně byste mohli naprogramovat i robota, aby se smál vašim vtipům, ale dokázal
by opravdu ocenit humor, když ty vaše vtipy uslyší? Jak by mohl? Nemá žádný smysl pro sebe sama. Žádné city, žádná subjektivní zkušenost, a právě ta může být tou největší záhadou vědomí. Přestože často přirovnáváme naše
mozky k počítačům, nejsme jen pouhé přemýšlející stroje. Podle Nicka Humpreyho mohou být tím pravým klíčem k vědomí naše pocity. Já jsem si, stejně jako mnoho jiných lidí, dříve myslíval, že vědomí se týká hlavně myšlenkového procesu
na vysoké úrovni. Že je to způsob, jakým reagujeme na naši vlastní zkušenost nebo příběhy, které si říkáme v naší hlavě, protože slyšíme, jak mluvíme sami se sebou. Ale stále častěji jsem se přibližoval k názoru, že základ vědomí je
mnohem primitivnější. Je to naše zkušenost bytí. Bytí tělesných bytostí za přítomnosti pocitů, doteků a chutí, záblesků červeného světla v našich očích atd. Tohle se mi zdá to pravé. To se týká obyčejných lidí, když se ptají: mají
zvířata vědomí, mají děti vědomí, budu při vědomí během té operace atd. Je nezajímá, zda jim zrovna ty které myšlenky probíhají hlavou, myšlenky mohou přijít a odejít, ale to, co je opravdu zajímá, to je schopnost cítit, být naživu,
uvědomovat si, žít za přítomnosti citů. Kladení důrazu pouze na pocity, to je v podstatě zrevidované Descartesovo rčení "Myslím, tedy jsem" na "Cítím, tedy jsem". A okruh vědomí se tím rozšiřuje na další
živočichy, stejně jako na nás. Pocity jsou naším dávným dědictvím, o které se dělíme s mnoha dalšími živočichy. Ale je to pouze naše novější, introspektivní, analytické vědomí, které nám umožnilo transformovat náš svět. Máme více,
než jeden model vědomí. Ten, který obvykle používáme, nazývám instrumentálním modelem vědomí, protože je určen pro manipulování prostředí, chová se k němu různými způsoby. Toto naše já se vyvíjelo biologicky, abychom přežili. Muselo
změnit svět na takový, abychom k němu mohli přistupovat jako k objektu. Muselo vyprodukovat separaci, abychom mohli získat jídlo a majetek. Taxikář, který se pokouší dostat rychle na letiště, musí sledovat auta po
pravici i po levici, ale zároveň se stará i o to, co se stane cestou zpátky, jestli sežene zákazníka a nebo ne a je v podstatě zaneprázdněn minulostí, přítomností i budoucností. Plánováním, možným nebezpečím, objekty cestou, kolik
peněz vydělá, kolik je hodin a všemi těmito úvahami, které provázejí většinu našeho vědomí a většinu našich životů, protože on se v podstatě vyrovnává se svým prostředím. Když někdo přemýšlí, medituje, odpočívá, pak jenom vstřebává
prostředí, ocitá se ve zcela jiném prostoru. Na místo toho, aby se např. zabýval minulostí a budoucností, je opravdu přítomen jen ve svém bezprostředním okolí. Zdá se, jakoby minulost a budoucnost někam zmizely. Je zde, právě teď a
tohle právě teď má jen svou vlastní přítomnost. Mnozí z nás určitě zakusili stav vědomí, který přesahuje běžnou každodenní existenci. Někteří z nás dosáhnou tohoto stavu pomocí meditace, hudby, někteří díky lásce k přírodě. A pro
někoho jsou tyto chvíle dveřmi k náboženské zkušenosti, k víře. Tyto zkušenosti nás prostřednictvím historie a kultury dovedly, ve snaze popsat daleký dosah lidské přirozenosti, až k používání slov jako je duše a nesmrtelnost. Nyní ovšem do našich vědeckých slovníků vstupují nová slova, jako je mysl, neuron, subjektivní zkušenost a thalamus. Slova, které se mohou brzy stát součástí vědeckého vysvětlení záhady vědomí. Samozřejmě, že to, co se
zdá jako nevysvětlitelná záhada, je vždy relativní v poměru toho, jak daleko jsme dospěli ve vědě. Takže, když před objevením mikroskopu lidé náhle onemocněli chřipkou nebo spalničkami, zdálo se to jako neřešitelná záhada a jediné,
co jste mohli říci, bylo, že je to posedlost ďáblem nebo potrestání za hříchy. Ale nyní je nám to naprosto jasné. Existují bakterie, existují viry. Ty zaútočí na tělo. Takže v historii vědeckého poznání bylo hodně problémů, o kterých
si lidé mysleli: to je neřešitelné, na tohle nemůžeme nikdy přijít. Ale vždycky se najde nějaký ten odhodlaný divný pavouk, který vám řekne: ne, možná že to půjde nebo podívejme se na to z jiného hlediska, třeba se na to musí jít
jinou cestou. A pak za nějaký čas nalezne odpověď. A já se podobně dívám na problém lidského vědomí. Více než tři století vědci zdokonalují pohled, kterým se na sebe díváme. Zatímco René Descartes rozděloval tělo a duši,
byl jeho velký současník Galileo postaven před svatou inkvizici. Jaký byl jeho zločin? Učení, že se země otáčí kolem Slunce. Každá revoluční událost ve vědě, to je jako pohled do zrcadla a uvidět v něm odraz nové skutečnosti. Čelíme
stále novým a novým záhadám, jedné po druhé. A jedna po druhé nás postupně mění. Takže představa o nás samých je odrazem toho, co o nás víme. Pánové Newton, Darwin a Einstein nám poskytli nové chápání vesmíru jako sil, které nás pojí
dohromady. Jako příbuznost všeho živého. My dnes mapujeme území naší mysli a připravujeme se na pohled do dalšího zrcadla. Tyto reflexe vědomí mohou vyvolat největší revoluci ze všech. Revoluci, která nás postaví tváří v tvář nám
samým. (Předposlední díl seriálu Lidská cesta, odvysílaného TV Max, přepsal V.M.) |
