|
William Spear je dnes asi nejuznávanější západní autoritou, co se týče feng šuej, orientální medicíny, přírodní architektury, vitálního
designu a makrobiotiky. Žije v USA, ale přednáší po celém světě. Na mezinárodní konferenci o feng šuej a ekologii v Praze koncem září 1998 upoutal svým neopakovatelným stylem: hodiny hovoří v několika rovinách o zcela
obyčejných a na první pohled samozřejmých věcech, aby pak na závěr posluchače dovedl k vlastnímu pochopení souvislostí. Nakladatelství Ikar vydalo v roce 1997 jeho knihu Feng šuej - design života očima starověkého učení.
William Spear
Design života Každý máme různou individuální zkušenost jak světa okolo nás, tak jazyka. Manifestujeme se nejen pod vlivem vnějšího prostředí, manifestujeme se i zevnitř. Vyjadřujeme se různě. Když jsme byli
malí, mnozí z nás se učili nejméně dva jazyky současně. Kdo z nás si pamatuje na to, co se dělo ve třech letech? Ve dvou? V prvním roce života? Přitom kolem nás nic jaksi neexistuje - jediné, co vidíme,
je naše vnitřní konstrukce vnějšího světa. Vše je předem v nás - krajina, kterou obdivujeme, člověka, kterého poznáme. Feng-šuej není stylem. Jazyk není adekvátním prostředkem. Feng-šuej je založeno na pocitech.
Cítím, že Prahu již jakoby znám. Když se na některé z vás dívám, mám pocit, jako bychom se již znali. Racionálně se to nedá pochopit, protože v mém pasu dodnes nebylo razítko České republiky. Mnozí by rádi
měli feng-šuej černobílé a předepsané. Jenže neexistuje jedna universální a správná metoda či věda. Každý jsme jiný. Mnohé metody jsou správné. Rád vzpomínám na jednu dívku, au-pair z Lisabonu. Byla to katolička,
měla jednu sestru, skromné rodiče na malém městě. My máme tři syny, bydlíme v horách, náš dům má mnoho velkých pokojů. Musel to pro ni být kulturní šok. Pak si zvykla, ale jednou v prosinci zažila tu nejdramatičtější věc: SNÍH!
Nikdy předtím ho neviděla. Hodně dlouho jsem neviděl tak upřímnou a hlubokou reakci. Skákala, výskala a radovala se tak, že jsme se k ní nakonec přidali. My už totiž svůj vztah k jakémukoli přírodnímu úkazu
nedokážeme tak přirozeně vyjádřit. Naopak - jsme trochu divní: dokážeme mluvit jen o pěkném, nebo špatném počasí. Po miliony let se naše kultura přizpůsobovala studenému počasí, používala oheň nebo teplé oblečení, konzumovala teplé,
energeticky zahřívající jídlo. Ono totiž i v případě toho, co jíme a pijeme, záleží na tom, kde žijeme. Stvořitel nedal ananas na stromy v Čechách či v Německu, ale na Havajských ostrovech. Když konzumujete v Evropě ananasy
stále dokola, zcela jistě tím měníte poměry energií ve svém těle a zcela jistě tak ovlivňujete své chování. Ještě podivnější je náš vztah například k horku. Klimatizace, ledové nápoje - tyto věci nejsou ani sto let
staré. Přesto zapomínáme, jak nepřirozené to je. Jak je nepřirozené, že se nedokážeme přizpůsobit horku. Vše musí být pohodlné - máme tak úzké hranice pohodlí a nepohodlí. Máme pak také minimální zkušenosti. Společnost
je totiž také jen jakási forma energie, ve které se prolínají vztahy mezi lidmi. Mluvili jsme o náboženství. Anglicky religion. To slovo se skládá ze dvou částí. Ligio v latině znamená nalézat spojené. Re
na začátku slov znamená znovu, opět. Náboženství, religiozita, tedy znamená znovu nalézat. Ve všech náboženstvích tedy šlo o znovunalezení Alláha, Boha, Krista, Buddhy a v přírodních náboženstvích šlo o znovunalezení ducha přírody. V domorodých společnostech ale proto nikdy nepoužívali slova a názvy, a pokud ano, tak jen velmi všeobecné termíny, jako
prána nebo čchi. Například nejlepší způsob cestování je ten, při kterém mohu zažít společnost, vztahy mezi lidmi. Když rozumím, o čem mluví, jak se na sebe dívají, jak se dívají na život. Jejich myšlenky
pocházejí z místa, na kterém žijí - odráží se v nich jejich vztah se zemí, s vodou, horou. Lidé, kteří mají nějaký vztah ke svému městu, mají i jiný vztah k lidem, než lidé na venkově (nezáleží na státě).
Cítím hluk a vibrace města. Žiji na venkově v klidném místě, každý den vidím nějaké zvíře, každý večer vidím hvězdy, ačkoli je to jen dvě hodiny od New Yorku. Mnoho hostů k nám v létě jezdí z New Yorku na víkend. Je zde živá,
rozmanitá příroda. Hosté jsou přitom druhý den nevyspalí kvůli hluku přírody. V noci nemůžou v přírodě spát, protože jsou zvyklí na městský hluk. A když je zima, letí na jih ke Karibskému moři. Zapomněli, že i chlad je pro
cyklus přírody nutný. Kultura je náš vztah k něčemu, co nevidíme - k duchovnu, k hudbě, k umění. Čím více jsme ovšem my dnes "kulturní", tím méně jsme tolerantní k lidem, kteří žijí v tzv. primitivních kulturách. V
našich srdcích víme o důležitosti deštného pralesa, ale nemáme žádný vztah k půdě tamních obyvatel. Necítíme tyto lidi. Odsouváme jejich ideje a způsob života jen proto, abychom měli užitek my. To proto, že nemáme vztah k půdě.
Ztratili jsme kontakt s původním duchovnem. Společenství je přitom způsob, jak nalézt svou vnitřní a vnější rovnováhu, jak "přijít k jednotě" (anglicky community - come to unity, jít k jednotě).
V jistém smyslu je zde jen jeden člověk - všichni jsme stejní. Geneticky jsme si, ať černoši nebo eskymáci, příbuznější než dvě tlupy opic v pralese. Zapomínáme na to. Tato jednota je na počátku feng-šuej. Naši předkové to
tehdy věděli a brali to jako samozřejmost. Společenství se rozvinulo tam, kde bylo vhodné místo, a naši předkové si automaticky vybudovali vztah k místu, kde mohli pěstovat obilí apod. Kdybyste se tam chtěli přestěhovat, vaše
přítomnost by jim měla prospívat, protože oni se chovají a žijí v jednotě. Nevědělo se o konkurenci, všude panovala spolupráce. Klíčovou otázkou bylo ne "Jak z toho mohu mít užitek?", ale "Jak moje přítomnost zlepší váš život"? V naší společnosti byl tento způsob života obětován jakési mantře blbosti, která zní: "A co se mnou bude?!" To je vše, co lidi zajímá. Ve všech oblastech. Dřív se společenství zajímala o to, jak mohou přispět. Feng-šuej často používá slova jako moc, síla. Existují dva základní typy energie: za prvé je to síla, kterou označujeme jako jang, a kterou známe ve formě živočišné stravy, ohně, agresivity, cukru v krevním
řečišti, pocitu horkosti, ve své aktivitě. Za druhé je to vytrvalost, tedy něco, co označujeme termínem jin, a co reprezentuje tvrdé dřevo v krbu, které pomalu a dlouho hoří. Feng-šuej původně bylo o vytrvalosti, protože
to odráží smysl společenství - co potřebujeme, abychom vytrvali? Pomalý vývoj. Design našeho nitra Tradiční lidé se velmi zajímali o to, jak kultivovat vztah k duchovnu. Jejich vytváření světa bylo
harmonické a skromné. Kdo z vás si pamatuje život před třetím rokem, před prvním rokem, narození, minulý život, minulou smrt...? Je zajímavé, že odpovědi se liší geograficky a lidé s větším vztahem k zemi si lépe pamatují svou
minulost. Abychom skutečně hlubinně dokázali reagovat na změny kolem nás a využít struktur, cyklů a vzorů přírody ve svůj prospěch, musíme si lépe všímat podobností a vzorů svého těla a jednání s cykly a jevy
v přírodě. Pracoval jsem např. s lidmi, kteří čelili smrtelné nemoci. Cyklus života a smrti je archetyp pro to, jak se pohybujeme z místa na místo a také pro vztahy a jiné změny v životě. Je důležité všimnout si i naší tělesné
struktury, prostoru, který obýváme. Míra času je dána naším vztahem a prostorem (vztahem ke slunci). To vše je jakési mikrokosmické, lidské feng-šuej. Málokdo si uvědomujeme, jak hodně je v nás i kolem nás obsažen princip
spirály. Jen si to uvědomme - spermie, vaječníky, otisky prstů, tkáň v ledvinách, DNA, pupeční šňůra, vnitřní ucho, vnější ucho, močovod, otisky prstů, jícen, vlasy, svalová hmota těla - to vše v sobě obsahuje spirálu. Před dvaceti lety jsme s přáteli založili makrobiotickou komunitu. Chtěli jsme pěstovat vlastní zeleninu a vlastní ovoce na své vlastní půdě. Protože jsme nevěděli, jak máme začít, pozvali jsme si jednoho starého,
zkušeného rolníka z okolí. Celý život pěstoval obilí, zeleninu a ovoce, neměl žádné vzdělání, chodil stále stejně, velmi prostě oblečen. Když ráno přišel, nic neříkal, sedl si na židli před dům a celé hodiny jen pozoroval krajinu.
Mysleli jsme, že bude chodit po parcelách, určených k pěstování různých plodin, nebo že vytáhne různá měřící a testovací zařízení. On se ale jenom díval. Po několika dnech promluvil: "Tam, na úpatí toho svahu, pěstujte mrkev, tady
naproti poroste nejlépe zelí a tam se bude dobře dařit květinám." Vůbec jsme nechápali, o čem to mluví. Dali jsme si samozřejmě udělat rozbory půdy a přesné návrhy, na které části pozemku co pěstovat, ale ukázalo se, že měl naprostou
pravdu. Podobné to bylo i tehdy, když už nám mrkev, zelí a brambory rostly. Šel třeba kolem záhonu a zničehonic řekl: Á, slunéčko. A sehnul se, otočil list a ukázal na slunéčko sedmitečné. po třech krocích řekl: Á, slunéčko. A znovu
otočil list a ukázal mi slunéčko sedmitečné. Shýbl jsem se a otáčel desítky listů, ale žádné slunéčko jsem nenašel. Nechápal jsem, jak to může vědět. Na podzim jsem to už nevydržel a zeptal jsem se ho na jeho čarodějnické způsoby. On
se jen usmál a řekl, že je to velice jednoduché. Stačí se jenom dívat. Co potřebuje zelí?, zeptal se. Hodně vody, odpověděl si. Podívej se tam na to malinké údolíčko. Vidíš, jak je tam tráva zelenější? Je logické, že tam se nejvíc
drží voda. Pozoroval jsem psa, jak tam běhal, Na tom místě se vždycky trochu bořil a měl mokré tlapky. Když budeš na tom místě pěstovat zelí, poroste ti velmi dobře a nenadřeš se se zaléváním. A co s tou ostatní zeleninou, ptal jsem
se. Podívej se tamtím směrem a pozoruj ptáky, řekl mi. Po několika hodinách jsem stále netušil, o čem je řeč. Pak jsem si ale všiml, že si ptáci na určitém místě sedají daleko častěji, než na jiném. Tam je přeci nejvíce housenek a
žížal, řekl starý muž. A co dělají žížaly? Kypří půdu. Tam má půda nejlepší kvalitu. Chce to jen pozorně se dívat, pozorně naslouchat a všímat si vztahů mezi rostlinami a zvířaty, mezi zvířaty a lidmi, ale i mezi lidmi a rostlinami.
Nejen my chceme sloužit zemi, také země chce sloužit nám. Tak jako ten starý muž dokázal z prostého pozorování vztahů mezi jednotlivými říšemi rostlin, zvířat a lidí vyvodit spoustu velmi užitečných závěrů, tak i my bychom mohli a
měli z pozorování svého okolí, ať už společnosti, města, ulice, domu, tak i nitra svého těla, např. vztahů mezi jednotlivými vnitřními orgány a naší celkovou emoční labilitou, vyvodit spoustu užitečných a v zásadě velmi jednoduchých
důsledků. Především bychom měli klást důraz na pozorování vztahů mezi vnějším a vnitřním prostředím. To je něco, co nás ovládá a formuje. A mimochodem, trik s tím slunéčkem vám neprozradím. Zkuste přijít sami na
vztah mezi slunéčky a tím, co se děje v okolní přírodě. Jsme to, co jíme Často se hovoří o podobnosti makrokosmu a mikrokosmu. Málokdo si uvědomuje, že i v otázce zdravé výživy jde o určité
snadno vyjádřitelné poměry, které člověku, schopnému pozorovat a vyvodit důsledky, usnadní orientaci a život. Tak jako planeta Země sestává z jádra, bohatého na minerály a čím blíž k povrchu země, tím více pak převládají proteiny,
těsně pod povrchem a na povrchu země uhlovodany a na samém povrchu planety je to především voda, tak i v našem těle, v obráceném poměru, se vztah minerálů k proteinům, proteinů k uhlovodanům a uhlovodanů k vodě dá vyjádřit v poměrech
1 : 7. Jednoduše řečeno, na určité množství minerálů potřebujeme sedmkrát více proteinů, na určité množství proteinů sedmkrát více uhlovodanů a na určité množství uhlovodanů v naší potravě sedmkrát více vody. Dovedeme-li to dále, na
jeden díl vody potřebujeme sedmkrát více vzduchu. Z tohoto hlediska je naprostá většina diet téměř škodlivá. Předepíšeme-li si potravu bohatou na proteiny a nesledujeme onen výše zmíněný poměr 1 : 7, co se týče ostatních složek naší
potravy, můžeme si ublížit. Takto člověk nemusí měřit na gramy nebo miligramy, ale stačí uvažovat v částech. Konzumujeme-li potraviny s tolika a tolika částmi proteinů, měli bychom ji vyvážit sedminásobným počtem částí uhlovodanů atd.
Nejvíce koncentrovaný minerál, který běžně konzumujeme, je kuchyňská sůl. Každý dobrý restauratér a hoteliér ví, jak přinutit své zákazníky jíst a pít co nejvíce. Já jsem se jednou zeptal majitele jedné slavné newyorské
restaurace, co považuje, vzhledem k prosperitě svého podniku, za vůbec nejdůležitější. On se zamyslel, a pak odpověděl, že slané oříšky u baru a na stole. Proto také i popcorn, který si koupíte, když jdete do kina, je velmi slaný.
Sůl stahuje. Když se říznete, intuitivně si ránu olíznete. Je to právě sůl ve vašich slinách, která pomůže ránu stáhnout. Jíte-li slané, musíte hodně pít. Když hodně pijete, potřebujete hodně proteinů a dáte si pak navíc i dezert,
který jste původně vůbec nechtěli. A co se stane, když se v restauraci takto přejíte? Rychle vyjdete ven, projít se někam do parku: potřebujete víc kyslíku Víte, jak to dělají farmáři, když chtějí na vepřovém co nejvíce
vydělat? Tak měsíc před tím, než odvezou zvířata na jatka, jim dávají více a více soli do krmení. Zvířata více pijí a více žerou a rychle přibývají. Jinak řečeno, kdyby je na jatkách neporazili, stejně by zakrátko chcípli, protože by
se takto slaným krmivem ujedli a upili k smrti. Všechno v přírodě a ve světě kolem nás je v určitých vztazích a proporcích. Například zpěv ptáků a jejich velikost. Když natočíte zpět různých ptáků a pak ho počítačem
sonograficky rozeberete, zjistíte, že malí ptáci, jejichž zpěv má plynulé a pomalé sonografické křivky, žijí v nízké kopcovité krajině, zatímco ptáci, jejichž zpěv vykazuje graficky velmi ostré a vysoké frekvenční rozdíly,
žijí v příkrých a strmých horách. Jinak řečeno, hovořím o existenci jakéhosi pomyslného topografického zrcadla. Melodická krajina, melodický zpěv ptáků. Ostrá příkrá krajina, ostrý křik ptáků v ní žijících.
Právě tak bychom mohli hledat a nacházet odpovídající podobnosti a souvislosti v kultuře, v písních a ornamentech národů, které žijí buď v nížinách, u moře, nebo vysoko v horách. Dnes jsou samozřejmě tyto
podobnosti zkreslené postupující civilizací, ale byly dosti zřetelné u primitivních kultur. Některé domorodé kmeny, žijící v deštném pralese, mají písně, které se velmi podobají bzučení hmyzu, nebo zpěvu tamních ptáků. Jejich
písně se ovšem dnes neztrácejí proto, protože by je zapomněli, ale protože se zvuk v jejich okolí změnil. I oni už znají a musejí poslouchat zvuk traktorů a dalších těžkých mechanismů. Mimochodem, za posledních deset let
vyhynulo v deštných pralesích na osm set druhů zvířat. Téměř každé zvíře přitom vydává nějaký zvuk. Od cvrčka přes ptáky, obojživelníky a savce až k velrybám. My lidé ztrácíme svůj vztah k zemi. Vyvíjíme se
intelektuálně a sociálně, ale už nejsme schopni vnímat a zpracovávat informace ze světa rostlin a zvířat. Jaké jsou důsledky? Nejen zánik mnoha druhů zvířat a mýcení deštného pralesa ve jménu pokroku. Důsledkem toho všeho je naše
rozpojení, oddělení od přírody. Jsme-li odpojeni od vnějšího světa, ztrácíme také spojení s naším nitrem, se sebou samými. Ztrácíme kontakt s nekonečným světem v nás samých. Začínáme věřit iluzi, že vnější svět je
jedinou skutečností. Ztrácíme vztah k tomu, co nás obklopuje, i k tomu, co je v nás uvnitř. Nežijeme v pravdě. Tropické pásmo je jiné než subtropické, a to se zase značně liší od mírného či severního
podnebného pásma. Každé to pásmo pak pomohlo vytvořit jinou formu lidské historie. V severním pásmu lidé pěstovali spíše rýži a pohanku, aby tak lépe snášeli studené a vlhké prostředí. Pokud jste někdy dělali pohankovou kaši,
víte, že stačí pohanku přelít vařící vodou a pohanka mnohonásobně zvětší svůj objem - absorbuje vodu. Takováto kaše pak zvýší teplotu vašeho těla. Lidé, žijící v Africe nebo v tropech Asie, si pohankovou kaši dělat
nepotřebují. Už tak je jim dost horko. Ti potřebují potraviny, které je naopak zchladí. V každém podnebném pásmu konzumují lidé takové potraviny, které jim pomáhají přizpůsobit se tomu kterému klimatu. Tento neviditelný kód
podnebného pásma a geografické polohy je přítomen v každém jídle, které konzumujeme, ať je to polévka, příloha, chléb atd. O důležitosti jídla lidé vždy věděli. Dokonce i Tolstoj napsal o jídle, např. důležitosti
chleba, tlustou knihu. Nejen z hlediska výživy, přítomnosti a nezbytnosti uhlovodanů atd., nejen z hlediska podnebného pásma a počasí, ale především z hlediska vlivu toho, co jíme, na naši povahu a chování, na naše
myšlení. Je to jednoduché - když jíme, vytváříme tím svou krev. Jak je živena krev, tak jsou živeny i všechny další orgány našeho těla, a především mozek. Mozek je tedy neustále živen krví, a kvalita výživy tedy ovlivňuje i kvalitu
naší vize, perspektiv našeho směřování ve světě, ve kterém žijeme. Důsledek dlouhodobé konzumace jídla, které roste v horkém klimatu, tedy spíše kukuřice, sladkého ovoce, jídla, které ochlazuje tělo, je charakter chování tamního
obyvatelstva - které je spíše horkokrevné, impulzívní, emoční. Lze to vypozorovat v jejich umění, barvách, tancích, hudbě a v rituálech. Ne, že by jiné kultury tohle všechno postrádaly, ale právě kultury ostrovní a kultury
vyskytující se kolem obratníků tím překypují. Stejně tak bychom mohli zjednodušeně říci, že v mírném podnebném pásmu žijí kultury, které dávají přednost spíše intelektu, společnost se více soustřeďuje na vědu
a vývoj nových technologií. Lidé žijící v chladných oblastech, konzumující potraviny, které spíše stahují, jsou pak nakloněni spíše vnitřnímu typu myšlení, filosofii a hlubinnějším typům intuitivních kosmologií. Jenže díky
zrychlené výměně informací a vzájemné propojenosti i co se týče zboží dnes najdete např. mouku, která se donedávna pěstovala a konzumovala jen ve vysoko položených obastech And, v obchodech v Berlíně nebo v Chicagu,
tedy na území, kde hory nejsou. Přitom např. v Equadoru se vždy do polévky přidá jen jedna lžíce. Když se nad tím zamyslíte, je to samozřejmé. Co potřebujete ve výškách nad 3 000 metrů? Výzkumy se ukázalo, že tahle mouka dodává
krvi víc kyslíku. Je to tedy ideální přísada k jídlu, dodatek. V Chicagu a jinde se ale konzumuje ve velkých porcích, jako hlavní exotické jídlo. Jaká je tedy ideální strava? Jíst to, co roste na místě, kde
žijete. Na Havaji nebo na Filipínách rostou banány a ananas. Zjednodušeně řečeno, ananas ochlazuje. Pokud ale žijete v Praze, Oslo nebo v Bostonu a dáte si v zimě ananasy, nebo banány, bez ohledu na vaše stravovací zvyky se
nachladíte. Jaká je například role masa v tradičních i našich společnostech, může se zeptat vegetarián. Podívejme se nejprve na člověka, na rozměry jeho těla, na jeho design. Třeba na zuby. Kolik máme špičáků,
určených na trhání masa? Čtyři. Kolik máme řezáků, abychom dokázali jaksi ustřihnout, uříznout kousky potravy? Osm. Kolik máme stoliček a zubů, abychom rozmělnili potravu? Dvacet. Jaký je tedy ten optimální poměr masa k ostatním
potravinám podle počtu zubů? Čtyři ku dvaceti osmi - a to je zase ten nám již známý poměr jedna ku sedmi. Zdá se, že jsme svou anatomií jaksi předurčeni k tomu, abychom jedli sedmkrát více chleba, obilovin, zeleniny a
ovoce, než masa. Jaká je strava lidí žijících poblíž zemských pólů? Eskymáků, Inuitů? Výhradně masitá. Z určitého úhlu pohledu je to ovšem strava stoprocentně makrobiotická. Jaká je strava lidí, žijících na
rovníku? Prakticky žádné maso. I tam se ale jedná o stoprocentně makrobiotickou stravu. Je to prosté. Je třeba jíst podle místních a sezónních zdrojů a zvyklostí. Maso zahřívá. Ovoce a zelenina ochlazují. Eskymáci tedy přirozeně jedí
ryby a tuleně. Navíc ale často konzumují i fermentovanou zeleninu. Tady u vás plní podobnou roli například kyselé zelí nebo nakládané okurky. Nebo dokonce pivo. V jižní Africe pijí zeleninové pivo. V Japonsku a Číně
používají sojovou omáčku nebo miso. Co je tedy tou fermentovanou zeleninou, kterou jedí Eskymáci ke svému masu? Když uloví velrybu, vyvrhnou její žaludek a v něm naleznou chaluhy a mořské řasy v počátečním stavu fermentace.
Ukazuje se tedy, že i v těch nejprimitivnějších kulturách lidé konzumují přesně to, co je v jejich podnebném pásmu potřeba, i když je to někdy něco, co v očích nás civilizovaných vypadá velmi divně, jako žabí stehýnka
nebo obsah velrybího žaludku. Podivné je také to, že právě Eskymáci a Inuitové jako národ nemají žádné metody, jak vyléčit to či ono - prostě nikdy nejsou nemocní. Maso samo o sobě není špatné. Jen je třeba si
uvědomit vztah mezi naší potřebou a celkovými souvislostmi, a také vzít v úvahu, jak se např. dnešní, a nejen kuřecí maso, liší od toho tradičního. Dnešní kuřata jsou spíše "vyráběna" v miniaturních boxech bez možnosti
pohybu, nikdy nevidí skutečné slunce, opravdovou trávu, čerstvý vzduch a čerstvou vodu atd. Makrobiotika Je to tedy vždy především otázka moudrého výběru. Makrobiotika sama o sobě je vždy otázkou výběru. Nejhorší
je, když se člověk nechá zfanatizovat a podlehne dogmatům nebo neměnným pravidlům. Přitom jde jen o aplikaci základních principů. Nejvyšším smyslem jídla, a tedy nejvyšším smyslem makrobiotiky, je realizovat své sny. Sníte-li o tom,
že se stanete mistrem světa v boxu, zcela jistě se budete muset stravovat jinak, než když budete chtít být sociální pracovnice nebo hudebník či matematik. Pokud víte jak, můžete rozumně použít jídlo jako jednoho
z prostředků, jak svůj sen uskutečnit. Pak budete třeba citlivější k ostatním jako sociální pracovnice, nebo lépe se emočně vyjadřovat coby umělec, nebo budete překypovat energií a rychlostí reakce jako boxer. Jste-li
placeni za rychlost vaší práce, zcela jistě budete jíst jinak, než když budete placeni za dlouhé soustředění nad intelektuálním úkolem. Energie potravin ovlivňuje naše chování. To, jak vnímáme svět. Nebo jinak: když
posloucháte Beethovena, mělo by vám být jasné, co Beethoven jedl. Určitě nebyl vegetarián, nejedl denně hrášek s mrkví a nezapíjel jídlo džusem. Těžká hudba odpovídá těžkému masu, tmavému chlebu, červenému vínu. Jste-li
skladatel a chcete-li komponovat lehkou, lyrickou a něžnou hudbu, asi budete jíst jinak. Vaše hudba pak bude více květnatější, bude mít zeleninovou kvalitu. Pokud jste poradce nebo psycholog a sedíte celý den
v křesle a nasloucháte lidem a jejich problémům, budete určitě jíst jídlo, které vás otevře, abyste byli vnímavější a více empatičtí, nebo jen více povídaví. Na tohle je velmi dobré ovoce. Koukněte na opice - žerou spoustu ovoce
a jak jsou upovídané. O tomhle jsou nebo by měly být knihy o makrobiotice. Například - knihy, napsané lidmi, kteří se živí ovocem, jsou velmi obsáhlé. Jejich autoři toho mají hodně co říci. Když se člověk naučí využívat
energii potravin, pak ví, že je vhodné jíst jinak, když staví dům, a jinak, když si povídá s lidmi. Samozřejmě, než se naučíme jíst, abychom realizovali své sny, musíme jíst, abychom získali energii pro každodenní život. Jenže
současný život se tak rychle a hlubinně mění, že sotva kdo z nás skutečně ví, co a jak každý den jíst, abychom byli přirozeně vitální, zdraví a šťastní. Abychom nejen neměli bolesti břicha, ale ani bolesti hlavy či kloubů, ale
ani špatné sny nebo deprese. Naše společnost je ale tak zaujata nemocemi, že považuje zdravotní problémy za něco obvyklého a normálního. Jen si to uvědomme: existuje obrovský průmysl s miliardovým obratem ročně, jehož cílem jsou
produkty, které mění řád a polaritu ženských orgánů: deodoranty a sprchové gely. Jiný obrovský průmysl vyrábí výrobky, které mění menstruační cyklus, nebo potlačují příznaky premenstruačního syndromu. Tito výrobci tvrdí, že tyhle
problémy má většina žen, že to je normální. Stačí abyste si vzala tuhle tabletku. Jenže právě tohle je naprosto nenormální, nepřirozené. Naše zdravotní problémy jsou způsobené tím, co jíme. Chemikáliemi a barvivy a
cukrem, který denně konzumujeme. Jedna jediná společnost vyrábí patnáct bilionů tabletek aspirinu ročně. To jsou dvě a půl tabletky na každého člověka na planetě. Půl lidstva hladoví a má jiné starosti, takže to je pět tabletek na
každého obyvatele vyspělejších států. Kdo z vás si za poslední rok nevzal ani jednu tabletku aspirinu (acylpyrinu)? Jsou lidé, kteří berou dvě tři tabletky denně. Chci tím naznačit, že nevíme ani jak jíst, abychom si udrželi
obyčejné normální zdraví. O to je obtížnější naučit se jíst tak, abychom realizovali své sny. Obvykle se lidé k makrobiotice dostanou až tehdy, když chtějí vyléčit nějakou nemoc. Ať už nějakou vážnou nemoc, nebo běžné denní
zdravotní problémy. Ani v makrobiotice, tak jako v životě, neexistují nějaké zakázané potraviny. I cukr má své použití. Na různých úrovních používání potravin pak člověku trvá tři a někdy až šest měsíců, než se pomocí
speciální diety nemoci zbaví. U zdravých lidi se pak stravovací návyky přirozeně liší podle toho, jestli jsou fyzicky výkonní, jestli hodně cestují, jakým druhem činnosti se zabývají atd. Mičio Kuši byl jednou dotázán, proč píše o
makrobiotice a jestli to je jediný možný způsob stravování. Kuši odpověděl: "Ano, máte pravdu." A pak dodal něco, co všechny překvapilo. "Pokud by makrobiotika nebyla jediný možný způsob, spáchám harakiri."
Co tím myslel? Pokud by jin nebylo jinem a jang jangem, pokud by slunce nevycházelo na východě a nezapadalo na západě, pokud by chlad nestahoval a horko neroztahovalo, pak bychom nežili. Ať už si toho
člověk je nebo není vědom, řídí se a je řízen makrobiotickými principy, protože je dítě vesmíru, který se smršťuje a roztahuje všude okolo nás. Ocitneme-li se v chladu, naše tělo se stáhne. Je to přirozený způsob, jak nás
příroda učí žít v chladu. Pokud to víte, pak v zimě nebudete jíst tolik melounů. Naopak na jaře, když se budete chtít nadechnout a otevřít jarnímu povětří, je dobré jíst určité druhy zeleniny a ranného ovoce, které vám
pomůže zbavit tělo solí a minerálů ze zimy. Makrobiotika nám tedy umožňuje činit vědomá rozhodnutí o tom, jak se stravovat. Barvy Nemohu nezmínit učení o pěti energiích. Každý Číňan odmalička ví, že
první, tekoucí energie, se nazývá voda. Samozřejmě to velmi souvisí s učením o pěti prvcích. Voda souvisí se zimou, severem, slanou chutí, ledvinami a strachem. Vyživuje a vytváří energie, které směřují nahoru a ven. Energie
vody jsou modré či tmavé barvy. Modrá je výborná barva pro relaxaci. Jenže pokud bude místnost, kde pracujete, oplývat převážně modrou barvou, nebude to dobré pro váš pracovní výkon. Tato barva není vhodná pro místnosti, kde se
vyskytujete pravidelně, den za dnem. Další energie, energie stromu, související s východem, jarem, větrem, játry a žlučníkem, kyselou chutí a hněvem, jsou barvy zelené. Jak energie stoupají vzhůru, stávají se aktivnější, více
pulsující. Energie ohně, související s jihem, létem, hořkou chutí a radostí jsou samozřejmě červené, a pulsují ven a dovnitř, jako srdce. Pokud vymalujete stěny třídy na červeno, děti budou ještě aktivnější. Červená barva je
bude stimulovat jako býka. Vytváří silné aktivní energie. Dále pak se energie zklidňují a shromažďují. Energie země, související s pozdním létem, vlhkem, slezinou, slinivkou a žaludkem, sladkou chutí, jsou žluté. Žlutá barva
sjednocuje. Energie kovu, související se západem, s plícemi a tlustým střevem, podzimem, suchem, zráním, pálivou chutí, jsou bílé či stříbrné. Tato teorie pěti prvků je základem čínské filosofie pěti přeměn.
Použijete-li v praxi například červenou a žlutou barvu, pracujete s aktivním shromažďováním. Vzpomeňte si, jak bývají vymalovány provozovny McDonalda. Oni potřebují, abyste se rychle najedli a ještě rychleji vypadli.
Jestliže použijete bílou a modrou, používáte energií pevné, ale plynoucí podstaty. Tyto barvy se používají ve farmaceutickém průmyslu, vzpomeňte si na to, až si zase vezmete nějakou pilulku. Kdykoliv berete barvu, berete energii. Obálky časopisů jsou například často hodně červené. Abyste důvěřovali, cítili oporu, abyste aktivně časopis koupili. Jenže v přírodě se červená vyskytuje velmi opatrně. Z velké palety barev je červená jen pouhým
dotekem pomyslného štětce tu a tam v krajině. Vymalujete-li si červeně ložnici, buď budete obtížně spát, nebo pak budete mít hodně dětí. Na našem oblečení, v našich domech i kolem nich, všude jsou barvy, které ovlivňují naše
myšlení a chování. Vlivy barev mají také universální význam. Neliší se v různých kulturách. Přesto ale v některých kulturách s sebou některé barvy nesou specifický soud. Když v některé kultuře u domu vyvěsíte
červené světlo, znamená to, že jsou tam k mání ženy. V jiné kultuře to ale může znamenat požárníky nebo policii. Bílá barva je někde symbolem čistoty, oslavy (svatby), jinde bílá oznamuje smrt a používá se při pohřbech.
Jinde se na pohřbech užívá spíše černé barvy. Tedy žádné barvy, ve smyslu absence barev. Jak teorie přeměn pěti prvků souvisí s naším vnitřním životem a jeho vnějšími, společenskými jevy? Začnu odjinud.
Zjednodušeně řečeno, vše je spirála a i ve spirálách naleznete onen základní pomět 1 : 7. Podívejte se na svou ruku. Od ramene až ke konečkům prstů. Když ji asi v polovině rozdělíte, máte tam loket. Další dělení, zápěstí. Další
dělení, začátek prstů. Další dělení, střední kloub prstů, pak nehty, a konečně konec prstů. Sedmkrát vždy o polovinu menší poměr. A v energetických termínech řečeno, každé dělení s sebou přináší větší citlivost - na
konečcích prstů jsme nejcitlivější. Z Kirlianových fotografií víme, že konečky prstů mají nezářivější auru. Nebo jinak, když rozpřáhnete ruce, dostanete jiný energetický střed svého těla - srdeční čakru. Z hlediska energií
se zde střetávají energie levé a pravé strany a kříží se s vibračními energiemi nebe a země. Spousta lidí si myslí, že střed lidského těla je hlava, a zvláště ústa: jídlo, řeč. Jiní se domnívají, že středem lidského těla jsou
sexuální orgány. Jenže skutečný střed lidského těla je oblast uprostřed hrudi. Místo setkání východu a západu, nebe a země, harmonie stran. Jinak řečeno, pokud budeme praktikovat některé tradiční systémy, jako je makrobiotika, nebo
feng-šuej, bez srdce, možná nějakého efektu docílíme, ale bude to jen povrch. Náš vnitřní svět ovlivňuje svět okolo nás. Abychom se skutečně spojili a ztotožnili s tím, co děláme, musíme směřovat zevnitř ven. Místem, kde
prochází dech, v symbolickém významu vítr, a naše krev, tedy přeneseně voda. Vítr, voda - feng, šuej. Důsledky nepochopení teorie pěti přeměn My Evropané a Američané máme tendenci teorii přeměn překládat staticky a
věnovat se jednotlivým prvkům a energiím. Ve skutečnosti jde o systém neustále plynoucích a měnících se energií. Zopakujme si to. Energie, které plynou se nazývají voda. Odtud jsme přišli, to je počátek života. Moře,
embryologická voda v děloze. V jistém smyslu slova jsme se od prvotní buňky vyvíjeli stálým dělením, až se začala tvořit spirála páteře. Nejprve jsme vypadali jako ryba. Pak jako nějaká žába, pak jako nějaký plaz, a teprve
pak jako primitivní savec, dokud jsme přes podobu opice nezačali vypadat jako člověk. V několika měsících jsme každý zopakovali miliardy let evoluce. Voda je počátek a neustále plyne. V systému pa-kua je to číslo jedna,
reprezentující Cestu, životní stezku. Voda vyživuje energii, které říkáme energie stromu. Ta se pohybuje směrem vzhůru a dolů. Říkáme jí raději energie stromu než dřeva, protože má něco z energie stromu. Tato energie živí
energii ohně. Ta se pohybuje dovnitř a ven, a má vlastnosti plazmy. Oheň vytváří spíše kvality energie půdy, spíše než země, a tak i když hovoříme o prvku země, myslíme tím kvality půdy. Půda postupně tvrdne a vytváří energii, které
říkáme kov. A kov se nakonec také mění a stává se kapalinou - vodou. Ve směru hodinových ručiček tomu říkáme tvořivý cyklus. Vyživovací cyklus. Voda živí strom, strom živí oheň, oheň a popel vytváří půdu, půda se mění v kov, kov
se mění ve vodu. Pokud jde o vztahy uvnitř pomyslného kruhu, např. voda ničí, hasí oheň, oheň taví kov, kov ničí strom, strom rozrušuje půdu, jde o cyklus kontroly. Tak to chápali ve staré Číně a v dalších kulturách. Naše současná společnost ale tento harmonický řád svými zásahy mění a narušuje. Především v oblasti zdraví. Jen si uvědomme, kolik milionů lidí bere denně dvě, tři nebo deset pilulek, které následně ovlivňují jejich
myšlení. A ve vztahu k Zemi a ke krajině žijeme v iluzi koncepce vlastnictví pozemků a nemovitostí. A ekonomiky a turismu. Lidé v tradičních společnostech věděli, že takovéto chápání přírody, země a vztahů mezi lidmi
je iluzí a tragickým omylem. V tomto ohledu je přece dnes snad každému jasné, že vojensko-průmyslový komplex kontroluje právní a vzdělávací systém naší společnosti. Tato ekonomika je nepřirozená, umělá a udržuje nás
v iluzi, že půdu lze vlastnit. Naše citlivost k půdě mizí i na individuální úrovni. Mizí farmy a narůstá počet velkofarem a zemědělské velkovýroby. Petrochemický a farmaceutický průmysl nás pak vytvářením iluze strachu před
hrozbami přírody a ohrožením našeho zdraví nutí polykat analgetika, antidepresiva, vitamíny a viagru. Mění naše myšlení. Myslel jsem si například, že v roce 1998 už je závodům ve zbrojení konec. Právě včera ale britská vláda
oznámila, že spustila nejnovější obrannou atomovou ponorku typu Trident se čtyřiceti sedmi jadernými zbraněmi na palubě. Z lidského hlediska to je neakceptovatelné! Když francouzská vláda testuje jadernou nálož pod
hladinou moře v Oceánii, ohrožuje tak i mou krev, mou vodu. Jenže neexistuje globální kontrola moří a tak v tom Francouzi pokračují a říkají, že to jen "testují". Když nedávno zatkli jednoho alžírského teroristu a ptali se
ho, proč má u sebe bombu, prohlásil, že ji chtěl jen otestovat. Jaký je v tom rozdíl? Pokud hledáte práci, nejsnadněji ji naleznete v petrochemickém nebo farmaceutickém průmyslu, nebo v továrně na zbraně, nebo, v té
jaksi měkčí formě, v bance nebo v oblasti turistického průmyslu. Je těžké uniknout tomuto systému. Bohužel, tento systém je systémem kontroly. Není to systém spolupráce a tvořivosti, který převládal v tradičních
společnostech. V termínech systému pěti prvků to v naší současné společnosti může vypadat asi takto: energie vody jsou dnes okupovány farmaceutickým průmyslem. Energie stromu je dnes představována koncepcí vlastnictví půdy,
prodejem nemovitostí, konzumerismem a turismem. Energie ohně představuje vojensko-průmyslový komplex. Energie půdy dnes představuje petrochemický průmysl a velkovýroba potravin. Energie kovu jsou reprezentovány bankovnictvím, právním
systémem a systémem vzdělání. Alternativy Jaké jsou možnosti? Kde můžete pracovat, abyste něco změnili? Dobrá zpráva je, že můžete začít kdekoliv. Ujistěte se ale nejprve, že svou aktivitou budete spíše živit a
pomáhat, než vykořisťovat, kontrolovat a zneužívat jiné lidi. Jaké máte možnosti, pokud byste chtěli pracovat v oblasti ohně, ale ne ve vojensko-průmyslovém komplexu? Samozřejmě, v oblasti alternativních zdrojů energie -
solární energie, energie získané pomocí větru, vody, z termálních zdrojů. Říkejme jim vhodné (appropriate) technologie. Technologie, které přispějí a pomohou nám všem. Energie vhodně, relativně neškodně získaná z toho, co
nám poskytuje příroda, umožňuje zbavit se ostatních, nevhodných typů získávání energie např. obvyklým spalováním nenahraditelných přírodních zdrojů. Co by mohlo v tomto pozitivním duchu nahradit zemědělský a
petrochemický průmysl v oblasti energie země, půdy? Permakultura, organické farmaření, recyklace surovin a zdrojů atd. V této souvislosti ale musím poznamenat, že my Američané, kteří přijíždíme přednášet o recyklaci např.
do Ruska, někdy vypadáme směšně. Můj kolega takto přednášel v roce 1990 v Moskvě, a když nikdo nereagoval, zeptal se svého ruského přítele a ten mu vysvětlil, že v Moskvě, díky ekonomické krizi, dnes "recyklují" i
nepotištěné okraje novin, aby měli na čem psát poznámky. Na rozdíl od situace v USA nebo v Kanadě, kde je tolik možností a tolik volné krajiny, v jiných kulturách a v jiných zemích musí lidé půdu a suroviny
využívat daleko racionálněji. Jaké možnosti práce a aktivit se nabízí namísto vše kontrolujícího bankovního, právního a vzdělávacího systému v oblasti kovu? Jaké alternativy máme? Systémy LETS, systémy vzájemné
spolupráce (ne v socialisticky pokřiveném duchu). Možná jste si například v Anglii nebo v USA všimli, že na dlouhé ulici se stovkami domů v sobotu ráno stovky majitelů sekají trávník stovkami sekaček? Proč se lidé
nedomluví a nemají na každé ulici přístřešek s několika sekačkami, žebříky, hráběmi, lopatami a dalšími jen občas nutnými potřebami, které by si příslušníci komunity prostě vždy jen půjčili? Proč mají v západních městech
všichni lidé svá vlastní auta? Že to zatím nefunguje a fungovat nebude? Třeba jsme to jen pořádně nezkusili. A co systém školství? Ano, existují alternativní způsoby vzdělání, Montessori, Waldorfské školy, ale co byste řekli názoru,
že alespoň do věku deseti let by děti neměly chodit do školy vůbec? Co takhle učit děti doma, a učit je tomu, co skutečně v životě budou potřebovat? Ve věku 5, 6, 7, 8 let stačí dítě učit pár hodin denně. Je velmi nepřirozené
nutit děti, aby celé dny seděly prakticky bez hnutí uzavřeny do tříd. A pak je negativně programujeme a blokujeme na celý život třeba tím, že když něco zazpívají nebo napíší, říkáme, to bylo falešné, nebo to není poezie. Stávající
systém nás objektivizuje - když se dětí zeptáte, čím chtějí být, až budou dospělé, většinou říkají: Chci být doktor, chci být zdravotní sestra, chci být fotbalista, chci být president. V tradičních společnostech ale odpovídají:
Chci být šťastný. Chci být dobrý člověk. Chci být čestný. Chci být milý. Když bylo mým synům 11, 9 a 5 let, jeli jsme jednou autem a jeden z nich si začal pískat. Jen tak. Za chvíli se přidal druhý, ale bylo to něco jiného. Pak
si začal pískat třetí. Nakonec jsme se přidal i já a pak moje žena. Pískali jsme chvíli jeden přes druhého a pak už jsme to nevydrželi a začali se hlasitě všichni smát. Od té doby si občas takto v autě pískáme. Představte si, co
by se stalo, kdybych tenkrát prvního syna okřikl, že v autě se nepíská. Začátek je jednoduchý: když se rozhodneme, že budeme získávat energii a potraviny přirozeněji, v malých měřítcích, když budeme organicky a
makrobioticky, tedy harmonicky jíst, budeme se snadněji setkávat a spolupracovat, budeme lépe vychovávat i své děti. Neubijeme v nich citlivost ke krajině, hravost a tvořivost. Jaké jsou alternativy v oblasti
energie vody? Lidové a přirozené léčitelství, bylinkářství, nejrůznější energetické a vibrační terapie, ale především změna postoje ke zdraví. Aby každý člověk převzal vlastní zodpovědnost za své zdraví. Tradiční léčitel či lékař byl
v jistém smyslu služebník, a byl dobře placen, když byli lidé zdraví. Když mu někdo v komunitě onemocněl, přišel o prémie. Musel pak přijít na to, co změnilo přirozený tok energií a způsobilo problém. Takový systém dnes ale
nemůže existovat, protože naše společnost se zabývá nemocemi! Ne vytvářením zdraví. V oblasti energií, kterým říkají Číňané voda, tedy tkví také a především způsob, jak se naučit zdravě žít. V knize Samuela Butlera "Erehwon"
(obráceně "nowhere", nikde) se píše o společnosti, ve které, když někdo koná proti ní, je umístěn do nemocnice, a tam správně živen. Lidé, kteří onemocní, jsou ale zavřeni do vězení. V roce 1975 každý patnáctý občas USA onemocněl
rakovinou. O dvacet let později, v roce 1995, to byl každý třetí. Prognózy jsou tvrdé - za pět let to bude každý druhý. Jinak řečeno to například znamená, že pokud jste zdraví, platíte druhé půlce společnosti, která je nemocná.
Ať přímo, ve formě nemocenského pojištění, nebo ve formě daní na léky a léčebné procedury, nebo nepřímo, ve formě neefektivity úřadu nebo továrny. Jaká je alternativa pro oblast energie stromu? Co takhle ekoturistika,
která se stále více začíná objevovat a prosperovat, nebo programy na ochranu krajiny? Když mne před lety přemlouvali, abych napsal knihu, nechtěl jsem. Připadalo mi hloupé zničit další les, aby tady existoval další svazek dalších
slov. Žádný vydavatel nechtěl ani slyšet o tom, že by knihu dal vytisknout na recyklovaném papíru. A tak jsem se svým vydavatelem uzavřel takovou smlouvu. Přesněji řečeno, přidali jsme do obvyklé smlouvy nový paragraf - paragraf
strom. Znamená to, že za každý strom, který musí padnout, aby bylo vytištěno asi sedm knih, se zavazuji, že speciální firmě zaplatím peníze na vysazení jednoho stromu. Vydavatel ovšem také souhlasí s tím, že dá peníze na
vysazení jednoho stromu. Což v praxi znamená, že místo abychom les ničili, zdvojnásobujeme jeho rozlohu. Do dnešního dne se k nám přidalo dalších asi 6 000 vydavatelů v celém anglosaském světě.
Devět minut ticha v mořích Naše planeta je ze 70% pokryta mořem. Po miliony let bylo moře naplněno svými vlastními zvuky. Například největší velryby, orky, zpívají a komunikují tak na vzdálenosti tisíce kilometrů své
dlouhé písně také už statisíce let. Jenomže dnešní moře je ohlušováno zvuky motorů velkých lodí, zvuky strojů velkých naftařských plošin, zvuky ponorek, rychlých člunů atd. Co by se ale stalo, kdybychom alespoň na chvíli všechen
hluk, způsobený lidmi, zastavili? A tak vznikl "Silent Ocean Project", projekt tiché moře. Máme takovou představu, že 9. 9. 1999 na 9 minut zastavíme veškerý hluk, způsobovaný lidmi a jejich činností. Nezní to tak nesmyslně, hovořil
jsem o tom nejen s představiteli amerického vojenského námořnictva, s viceprezidentem, ale i s představiteli velkých národních i nadnárodních rybářských a těžařských společností. Většina z nich řekla: Proč ne? Co se stane, když se alespoň na chvíli soustředíme na kolébku svého života, na pozemská moře, a začneme na ně myslet zcela jinak, než obvykle? Možná tak změníme způsob, jak se díváme na svět kolem, ze směru ven směrem
dovnitř. I ona vnější voda moří je totiž voda našeho počátku a každý z nás se z plodové "mořské" vody zrodil. (Na konci své přednášky William Spear spustil zvláštní přístroj na harmonizaci čaker,
nazvaný Gentle wind: http://www.gentlewindproject.org)(Z magnetofonové nahrávky zrekonstruoval a přeložil V. M.) |
