|
Z encyklopedického hesla:
Didžeridu Dutá, nijak nezakončená rovná trubka bez oddělitelného náústku, používaná původními obyvateli severní Austrálie. Je o ni výjimečný zájem především pro unikátní techniku hry. Ačkoliv
dnes je tento nástroj znám pod svým anglickým názvem, pravděpodobně onomatopoickým přepisem jeho zvuku, v zemi svého původu je znám asi pod čtyřiceti různými jmény. Je to v zásadě kmen eukalyptového stromu, jehož střed byl
vyhlodám termity. Užší konec, do kterého se fouká, je opatřen jakýmsi zužujícím nástavcem z včelího vosku nebo eukalyptové gumy. Didžeridu se původně vyrábělo i z bambusu, který byl uvnitř upravován rozžhavenou tyčí. Od roku
1970 se však používají i jiné materiály (kovové i plastové trubky odpovídajícího průměru). Nástroj je často zdoben okrovou barvou s bílým vzorem, využívajícím totemických symbolů. Nejoblíbenější délka je asi 1 až 1,5 metru,
s průměrem na užším konci asi 3 až 5 cm, na širším spodním konci asi 5 - 7 cm. Jsou známy i výjimečně dlouhé didžeridu (2 i více metrů), které se používaly při rituálech džungguwan, při kterých reprezentovaly posvátného Rainbow
Snake, Duhového Hada.Na nástroj hrají muži a doprovázejí se rytmickým ťukáním dřevěných hůlek. Používá se většinou při slavnostech (pohřbech, pohřebních rituálech, klanových shromážděních, iniciačních obřadech), ale
někdy doprovází i dětské písničky. Nejrozšířenější styl hry na didžeridu je používán v severní oblasti Arnhémské země. Nástroj vydává základní tón, vyluzovaný velmi uvolněnými rty, většinou mezi Dis a G, podle
délky. Při hře se využívá tzv. cirkulárního dechu, při kterém se hráč rytmicky prudce nadechne nosem, zatímco rozeznívá nástroj vzduchem z úst. Tato technika vyžaduje velmi pečlivou kontrolu rtů, tváří a dechu. Přestože na
nástroj lze hrát poměrně přesné tóny, většinou hráči využívají možnosti výšku i rytmus měnit a dodat tak hře rytmické zvláštnosti. Pomocí pohybu jazyka a stahování lícních svalů pak hráč mění i výšku alikvótních tónů, takže zvuk má
jak intenzívní podobu spodních hladkých tónů varhan, tak bzučivou bohatost horních částí. Rychlé pohyby jazyka nebo prudké stažení bránice pak mohou vytvořit mnoho variací jak rytmů, tak barev a vibrátových efektů. Základní tón může
být přerušován, atakován, uvolňován a obohacován dalšími dvěma či třemi vrstvami alikvótních tónů. Hráči používají tří hlavních druhů hry základního tónu: jednak způsobu, který využívá kontrastu mezi hlubokým základem a
alikvóty, většinou desáté, někdy i páté či deváté oktávy, jednak toho, že do nástroje napodobují hlasy ptáků a zvířat (holuba, drolgy, psa dinga). Někdy využívají i falzeta, glissanda. Na severovýchodu Arnhémské země hráči
k základní technice nepřetržitého zvuku přidávají rytmické struktury vytvářené z alikvótních tónů, něco jako jazykem vyluzované staccato, nebo bubnový efekt. Hráči sedí nebo stojí, někdy se při hře k tanci
pohybují okolo zpěváka nebo tanečníků. Při sedu si hráč nástroj opírá o prsty natažené nohy, nebo nástrojem pomalu pohybuje těsně nad zemí. Na severovýchodě hráči někdy sedí na velké mušli nebo barelu, aby nástroj více rezonoval. Na didžeridu se učí hrát všichni chlapci kmene, ale virtuózní hráč je velmi oceňován. Hodnotí se přesný a výrazný zvuk, velká kontrola dechu, dokonalý nátisk rtů a vynikající hudební paměť. Didžeridu je
schopno velmi širokého hudebního výrazu: od pomalých impresívních nálad, často velmi intenzívních, až po velmi nakažlivou veselost. Přes konzervativní podstatu většiny hudby pro didžeridu je v ní prostor pro individuální
improvizaci a tvorbu nových stylů a technik. Jak výroba, tak repertoár pro didžeridu neustále roste. Není jasné, kdy se didžeridu začalo používat. Při srovnání podobných nástrojů s ostatními starými kulturami
je ale zřejmé, že technika hry a některé aspekty se hrou související jsou na celém světě naprosto unikátní. Ačkoliv Aboridžinci postrádali technologii a neznali např. náústek, plátky, dírky v píšťale atd., virtuozitou, hudební
představivostí a fyzickým zvládnutím techniky hry na didžeridu dosáhli skutečného mistrovství. Trevor A. Jones |
