Nemyslím si, že to je předurčení ve smyslu jakéhosi geometrického nalinkování, spíše jde o jakési nevypořádané vztahy či dluhy. Ať už osobní nebo skupinové. Já jsem se v 70. letech
vyskytoval kolem různých skupin hudebníků a umělců, kolem tebe, Neduhy, Turnovského, později se většinou nějak motajících kolem Jazzové sekce. Ne těch, kteří by se hrnuli na prkna, která znamenají svět, ale kteří přesto byli tvůrčí a
aktivní. Já jsem tenkrát tvořil tu "členskou základnu", když bylo potřeba, chodil jsem na různé schůze hlasovat. A později mne tu či jinde ten či onen nebo ona požádali o právní radu.
Připadá mi, že jakási predestinace
osobní kvalitou musí existovat. Tak jak se vyvíjím sám, se vyvíjejí i vztahy, do kterých jsem zapojen. Právě nedávno jsem v silokřivkách vztahů ministerstva potkal třeba Martu Chadimovou nebo Vlastu Třešňáka. Kdo ví koho ještě
potkám. Jak se tak člověk pohybuje v křivkách sociální stratifikace, na stejnou úroveň dojdou jiní z jiné strany. Teď zcela jistě budu pro některé lidi zajímavější, a je na mě, abych si uvědomil, jestli je to kvůli mým
osobním kvalitám, nebo kvůli mé současné funkci. Už když jsem ministrovi kývnul na jeho nabídku věděl jsem, že budu muset odolat. Jsem ve střehu, vím, že k nějakým vyrovnáním dojde, ale nechci na to myslet, abych nezkreslil svůj
zdravý úsudek. Zatím jsem vždy odolal a nikdy se nezapojil do těch skutečných mocenských struktur.
Donedávna jsem si říkal, jak jsem dobrý, že jsem nikdy nepodlehl různým nabídkám, dnes vím, že to, že se nezapojuji do
toho výměnného vlivu moci, do toho "jánabráchismu", byla z nouze ctnost. Jednak tomu nerozumím, a jednak s tím neumím zacházet. Dlouho jsem žil a možná že ještě stále žiji v jakémsi osobním sebeuzavření. Komplex
méněcennosti, a s tím spojený i jakýsi pocit výlučnosti atd. Nikdy jsem se vědomě nesnažil nějak sociálně postoupit. Práva jsem nevystudoval protože bych to chtěl. V posledních letech, a zvláště když jsem pak dlouhodobě těžce
onemocněl, jsem na to zpětně myslel, a dnes vím, že to tak mělo být. Problém spravedlnosti, rovného přístupu atd. jsem v sobě měl vždycky.
Jen vím, že mám teď problém - nemám se naučit ty lidi nezklamat? Nevím, jak na to, ale
určitě je mou úlohou je nezklamat. Nezarmoutit. To však neznamená plnit jejich přání.
Ale už tehdy jsi přece nemohl nesledovat, že výkonnou a tedy zneužitelnou moc si uzurpují stále titíž. I v rámci sekce
přece někdo měl moc pustit nebo nepustit tu či onu kapelu na festival atd. A jejich soukromé osudy se různě uzlily a proplétaly po celou dobu disentu až dodnes. Celou to dlouhou dobu jsi to přece sledoval a něco sis o moci, justici,
spravedlnosti musel myslet. V něčem ses tehdy, ale i teď angažoval. Dá se na tvém osudu demonstrovat něco z mechanismů moci? Jak se na to díváš teď?
U sebe a u svých vrstevníků jsem pozoroval, a
pozoruji, že nás lákalo uskutečnit seberealizaci pojmů jako je pravda, krása, spravedlnost atd. směrem ven, ve společnosti. Protože za komunismu nebylo možné to realizovat v politice, tak jsme si to realizovali v hudbě,
kultuře, čtením a šířením strojopisných samizdatových duchovních spisků atd. V alternativní kultuře. Tam jsme se, podle své vůle a chuti, někdo víc a někdo míň, tlačili. Přestože jsme si mnozí namlouvali, že to souvisí
s vnitřní, duchovnější seberealizací. V roce 1989 jsem se, jak to vnímán dnes, nechal zblbnout. Věřil jsem, že je možné být činný ve veřejném životě a pracovat pro nějaké to lepší příští, změnit společnost v tom
pozitivním slova smyslu.
Pracoval jsem pro OF, přirozeně jsem po roce vstoupil do ODS. Měl jsem k tomu profesionální předpoklady, tedy vzdělání, pohyboval jsem se dlouhou dobu ve veřejné správě, byť jsem to bral za
komunismu jen jako zaměstnání, a ne jako seberealizaci, a protože první tři roky po převratu to nebylo ještě tak politicky sešněrované, snažil jsem se pomáhat. Podlehl jsem iluzi a do značné míry jsem se se svou rolí ztotožnil a
snažil jsem se tam maximálně uplatnit. Celého sebe.
Myslel jsem, že se všemi svými klady, dnes vím, že pro mnohé to mohlo znamenat i se všemi zápory. Nikdy jsem, zvláště po volbách v roce 1992, kdy se to začalo strukturovat,
nezapadl do nějaké politické party, které od té doby prováděly a dodnes provádějí kabinetní politiku.
Snažil jsem se prostě vnější činností realizovat prvky té nepsané spravedlnosti ve veřejné správě. Protože jsem ale stále byl
hodně uzavřený, nebyl jsem schopen si uvědomit, jak to vnímá okolí. Pro mnohé partičky komediantů a kulturtrégrů jsem musel být nějakým úředníkem, který jim kazí jejich seberealizační plány. Zjistili brzy, že se se mnou nedá
manipulovat, jak byli zvyklí: přemlouváním, zainteresováním. Tento čistě objektivní výkon moci byl neprůchodný. Tak jsem s tím v roce 1994 skončil.
Pak jsem si, snad, vyprosil nemoc a těžce jsem onemocněl. Za
ten rok a půl jsem si prožil neuvěřitelné spektrum různých bolestí. Nikdy bych nevěřil, že jich může být tolik a že mohou být tak rozlišitelné. Zkoušel jsem homeopatii, ale tohle byla provalená hráz, takže přišly na řadu bylinky a
čajíčky atd. Jenže to není na nemocenskou, a tak jsem zároveň celou tu dobu chodil do práce.
Tam jsi se ale znovu potkal s mocí. Jako bývalý šéf jsi teď měl šéfa. To už nebyla vnější seberealizace?
Musel jsem, přes ten oceán bolesti, podávat maximální výkony a pracoval jsem zase jen jako v zaměstnání, abych si vydělal na živobytí a úhradu světských závazků - děti, současná rodina atd.
Můj šéf mne dusil, ale mně začalo
docházet, že to, co prožívám, si zasloužím. A tak jsem loni začal brát všechny ty duchovní teorie prakticky a vážně. Jinak řečeno, uvědomil jsem si naplno, že to, v čem žiji a co prožívám, je to pole, na kterém mám pracovat. Už
jsem sice měl připravenou výpověď, ale pak mi najednou došlo, že i on je "koukal". Z radnice jsem totiž odešel kvůli Koukalovi. Primátorovi. A došlo mi, že i v tomto případě se musím vypořádat s "koukalem". S tím
jevem. A když jsem nebyl schopen zvládnout toho velkého Koukala, a on je to skutečně velký kalibr, tak musím zvládnout tohoto malého "koukala".
Co je to "koukal"? Jaká je podstata takových a podobných "koukalů"?
Co je to "koukal"? Moc. Způsob, jak se takový člověk vyrovná s represívním účinkem moci. I já jsem musel některé lidi "dusit". Vždyť jsem prováděl reorganizace pražských kulturních institucí a zcela jistě mi například
někteří herci ze zrušeného divadla E. F. Buriana nemohou přijít na jméno. Právě tak ale jiní jsou spokojení. Od jisté doby používám pojem "koukal" právě pro způsob, jak se vypořádat s tou potlačovatelskou složkou moci. Jsi-li
autoritativní složka společnosti, rozhoduješ o těch druhých. Profesně, pracovně, zraňuješ je, jsi zraňován.
To ale znamená, že ti "koukalové" jsou odolnější, mají tlustší kůži a nejsou tak zraňováni...
Asi ano, já jsem tu kůži tak tlustou neměl. S Koukalem jsem "bojoval" rok a třičvrtě. On reprezentuje subjektivní výkon moci. Má moc, aby se seberealizoval z hlediska osobních a skupinových zájmů. Existují party přátel,
účel světí prostředky, něco jiného se říká a něco jiného pak dělá. Každý jsme jiný, ale každý, kdo se octne v pozici mocného, tuhle roli hraje.
Co jsou to "skrupule"? Koukal je téměř symbol člověka "bez skrupulí". Co to
znamená?
Nemá některá objektivní, nebo objektivnější, společností všeobecně uznávaná hodnotová kritéria v oblasti morálky. Umí ve vztahu k vnějšku používat slova a pojmy tak, aby se co nejdéle udržel u
moci. A u moci se snaží získat proto, aby získal pro sebe, nebo pro svou skupinu, osobní a materiální výhody.
To si ale musel tenkrát, když byl málem, o jeden hlas, sesazen, prožít peklo...
Určitě se
cítil velmi ohrožen. On je silné zvíře. Já s ním nikdy bojovat nechtěl. On věděl, že až se dostane na radnici, že tam budu, a z nějakých důvodů se rozhodl, že buď on nebo já. Já to netušil. Rozhodl se mne programově
zlikvidovat. Samozřejmě nikdy mi nic ani nenaznačil. Maskoval to požadavkem, že se ta kultura musí řídit jinak. Rok jsem ho bral vážně a nedošlo mi, jak velký pokrytec je. Rok jsem se snažil argumentovat na jeho argumenty. Nejen
z hlediska kultury, ale i z hlediska řízení magistrátu. Bezděky jsem tak rozkrýval jeho pokrytectví, protože to, co říkal, pak svým jednáním popřel. Teprve později mi došlo, že o určitých principech, které po mně vyžadoval,
hovořil jen proto, aby dosáhl něčeho zcela jiného. Asi jsem ho musel hodně štvát. Pak mi došlo, že to je čistě osobní záležitost, zlomilo se to ve mně a odešel jsem.
No, tak když jsem znovu narazil na represivní stránku
moci u svého šéfa na ministerstvu, u toho malého "koukala", řekl jsem si, že takový ten svět zkrátka je a pokud to vnímám jako kritické, tak to vnímám jen já, ve vztahu k těm mocnějším, a že se s ním musím vypořádat. Začal
jsem na něm tedy zkoušet, co jsem vyčetl z těch duchovních spisků. Třeba jsem navrhoval, jak se dá něco problematického organizačně a právně vyřešit, a on, jako nějaká pohádková bytost ("modráci" ze Žluté ponorky), po mně začal
téměř doslova psychicky šlapat a zadupávat mě. Tak jsem se začal snažit ho v té situaci milovat a pochopit. Skutečně. Pracoval jsem na tom víc než rok. A podařilo se. Začal jsem chápat, proč to dělá. Mohu říct, že po roce
každodenního cvičení a někdy subjektivně velmi těžkých konfliktů, se vztahy z jeho strany změnily. Ne tak, jak jsem si představoval, ale tak, jak to ve vztahu těchto dvou osobností bylo možné. On mne prostě začal obcházet. Já
jsem respektoval hranice, a také on po mně přestal dupat, a když mi pak zadával nějakou práci, tak se téměř omlouval. Po těch letech psychického hrubiánství to bylo velké překvapení.
Moc korumpuje v každém množství. Tvůj
šéf měl moc tě buzerovat. Ty ses ho snažil pochopit. Jaká je tedy motivace "koukalů"?
U malých "koukalů" jde o udržení určitého postu s platem o 8 až 10 000 Kč víc než má obyčejný referent. U těch velkých
"koukalů" je to také otázka peněz, ale tam je to ne o desetitisících, ale o milionech, a s tím jsou spojeny vztahy. Vztahy s podnikateli. Kdykoliv jsem se s tím setkal, sledoval jsem, jak se poznají "po čichu".
To jsou takoví vexláci ve velkém. Na mně hned poznali, že k nim nepatřím.
U nich jde o velký pocit moci, tedy jakousi nedotknutelnost - nemusíš přijít do styku s tím, co je ti nepříjemné. Jezdíš jen autem
s úslužným řidičem. Lidé kolem tebe jsou téměř v úklonu, úslužní. Střety se vyřizují tzv. demokraticky, na zasedáních rady, ve správních radách atd. Jestli jsou i slovně hulváti, není rozhodující, to záleží na
charakteru. Všechny ale spojuje touha po moci. To už je manipulace ne s jednotlivci, ale s celými skupinami. Podpoří se vliv na tamty podniky, s tamtou stavbou, a tím budu mít plus ve Vídni a budou ke mně úslužnější, a
tím pádem budu moci, i pro Prahu, vybojovat vyšší rating... Někdy to dopadne dobře i pro Prahu, tak jako to dobře dopadlo s Obecním domem. Počátkem 90. let někteří chtěli, aby byl zanedbaný Obecní dům prodán, nebo
pronajat jedné zahraniční firmě na 99 let. Tak jsme s přítelem nastartovali "nezodpovědnou" akci, proces vedoucí k zahájení rekonstrukce i bez předem jasného finančního krytí, a po dvou letech Koukal pak v New Yorku
získal půjčku na ty obligace. Říkám to proto, abych naznačil, že nikdo není absolutně špatný, tak jako nikdo není absolutně dobrý. A jsem si jist, že když tam mezi těmi nejbohatšími kruhy pak získal těch pár miliard, určitě měl
pocit, že "v tom jede". Navázal kontakty. Jednal jménem Prahy.
Co si ten mocný řeší? Co mu to přináší? Co prožívá? Pocit euforie, nebo téměř slasti?
Nejvíc ho láká moc sama. Podle mne je to jedna ze
základních lidských tužeb, stejně jako pud sexuální. Může tam být substituce, za něco, ale moc sama o sobě je lákadlo z největších. A je v tom i ta euforie. To mohu potvrdit i z vlastní zkušenosti manipulace s mocí. Když se
mi něco dařilo, když jsem musel s tím vším pracovat, protože jinak to nejde, když jsi pekař, zacházíš s chlebem a houskami, když jsi vysoce postavený úředník, zacházíš s mocí, například zorganizovat něco, třeba vznik
Festivalu duchovní hudby, a když už probíhaly tiskové konference a zákulisně se to už samo skládalo, jak jsem si představoval, tak mi to dělalo moc dobře a pocity euforie byly velmi intenzívní. Přesto, že jsem si namlouval, že
to bylo v dobrém a velmi ušlechtilém úmyslu, stejně to byly mocenské skládačky. Osobně jsem z toho nikdy nic neměl, spíše naopak, protože problémů bylo neuvěřitelně moc, snad jen to, že jsem se tehdy rozhodl nepřipustit
"staré struktury", lidi z bývalého PKS a Pragokoncertu atd., a s chutí jsem jim, tajně, jinak by to bylo omezování svobodného podnikání, utínal ta jejich chapadýlka. A prožíval jsem pocit zadostiučinění, určitou euforii
atd.
Navíc, zvláště u těch nejvyšších, je tam lákadlo silného pocitu, že jsi na té správné straně. Že jsi vyvolený. Že jsi ztělesněním osudu. Tím se to vše zesiluje. To je problém Klausů.
Přemýšlel jsi někdy o
tom, jaké mechanismy by měly bránit zbytnění touhy po moci?
Samozřejmě, to je součást mého přístupu. Teoreticky to je vymyšleno. Recept je jednoduchý - dělba moci. To, co vymysleli Američané a Francouzi v 18.
století. V demokracii, a nemyslím to ani negativně ani pozitivně, je dělba moci to základní, o co by se mělo pečovat. Znemožnit růst osobní moci. To popírá ideje Platóna, který tvrdil, že nejlepší vláda je vláda osvícených
mudrců, a teoreticky měl pravdu. Jenže pak se všichni, kteří byli hnáni touhou po moci, naučili rétoriku osvícených mudrců a i dnes takoví lidé pomocí masových médií ovlivňují davy prostých lidí právě rétorikou osvícených mudrců.
V našem typu společnosti je to o závistivosti, o touze nenechat sousedův strom vyrůst "až do nebe".
Klausové pak mají raději jednu všespasitelskou teorii, jednoho čitelného opozičního nepřítele, než soubor
malých a stále se měnících každodenních problémů a menších a ne tak čitelných protivníků...
Ano, on si představuje, že se budou se Zemanem střídat. Jednou černý, jednou bílý. Kdokoliv třetí se jim do party
nehodí.
Co z toho vyplývá pro nás ostatní, třeba příslušníky menšin?
Musíme si najít svůj prostor. Třeba v mezilidských vztazích. Na internetu. A tento prostor neumožní diktatura. Proto je
stávající způsob rozdělení moci přece jen lepší variantou z těch špatných. Je tedy i v našem zájmu udržet tento pluralitní způsob rozdělení moci.
Nedávno jsem četl o jednom výzkumu, který uváděl, že do určité, ne zase
až tak vysoké sumy peněz, je člověk stále šťastnější, ale od určité výše už je stále méně šťastnější. Je politik typu "koukala" šťastný? Není to pak spíše úporná obrana pozice a snaha o udržení své moci?
Já jsem
v tomto pesimista a realista. "Koukal" je nešťastný, když už nemůže dál na žebříku moci postupovat. I vysoký politik může být subjektivně šťastný, pokud bude mít pocit, že se mu daří realizovat záměry, o kterých je přesvědčen,
že prospějí přinejmenším jemu nebo jeho kamarádům. Připadá mi, že ani na nízkých regionálních či vesnických úrovních moci nezáleží na ničem jiném, než na charakteru toho kterého člověka, vykonavatele moci. Mocipán na malém městě může
být úplně stejný jako mocipán v Praze. Rozdíl je jen v tom, že na malém městě může pokazit výstavbu vodovodu, kdežto ten v Praze nebo v New Yorku toho může pokazit nesrovnatelně víc.
Nedávno
nás navštívil přítel, kterého jsem pár let neviděl. On se mezitím dostal do těch nejvyšších pozic. Chtěl půjčit CD svého vždy oblíbeného hudebníka, a já mu přinesl deset cédéček najednou. Ztuhl, protáhl se mu obličej a bylo vidět, že
je naštvaný a uvažuje, kolik kazet na to musí koupit a kolik času mu to zabere... My jsme se se ženou začali smát, protože jsme si uvědomili, jak je "zkažený" atmosférou světa, ve kterém se těch pár let pohyboval. Kdyby dostal do
rukou těch deset CD před lety, skákal by do stropu radostí. Teď se mračil. On naštěstí pochopil a prohlásil, no jo, vy jste z jiného světa, vy to berete jinak... Hovořím o pasti, která číhá na každého, kdo se dá zkorumpovat mocí
a následnými důsledky. Ta totiž změní i jeho styl myšlení. Nutně pak všude vidí protivníky namísto kolegů a partnerů. Není schopen být šťastný.
Pokud se někdo ztotožní se svou funkcí, bez zakotvení
v duchovním, nebo alespoň morálně hodnotném světě, tak to s ním vždy dříve nebo později špatně dopadne.
Já mám zásadní nedůvěru k jakémukoliv sociálnímu inženýrství a přitom se na něm podílím. Beru to ale tak, že to
osud přede mne naservíroval a musím se s tím nějak vyrovnat. Vím, že nějaký universální recept neexistuje, vím, že to chce soustavnou, každodenní práci. Ona společenská pokleslost se projevuje každodenně stokrát jinak. Někdy
v překvapivých podobách, například ve zneužívání služebních aut atd. Zatím to nejde jinak, než vytvořit tomu "jánabráchismu" nějaké překážky.
Přesto existují idealisté, kteří nepodlehnou tak ochotně. Čím se
lišíte od "koukalů"? Co když právě tak, jako je v nás zakódována agresivita, či touha po moci, je v nás zakódována, a některé kmenové společnosti to dokazují, i ochota spolupracovat. Jak to, že soudci a zákonodárci a
legislativci neví, že když je právě narozené dítě odděleno od matky, nebo je nechtěné, nebo vyroste v kojeneckém ústavu, má téměř jistotu, že nenajde samo sebe, že z něho vyroste skin nebo rasista, potenciální diktátor? Že
už existují důkazy o příčinách špatného stavu současné společnosti. Proč nic nedělá parlament?
Čím se lišíme? Možná aktivní účastí na sociálním a společenském životě. Hledáním smyslu téhle práce vzhledem
k osobnímu poznání.
Potíž je v tom, že lidé posedlí mocí nemají čas na studium nebo hledání pozitivních řešení. Motejl je první ministr spravedlnosti, který začíná skutečně něco reformovat. A poslanci se
hádají jen mezi sebou - o hlasy a o to, jak se to či ono tomu či onomu přihraje. Vznik a pokus o prosazení koncepčních věcí je individuální záležitostí.
Vzpomeňme na primátora Kořána, který o své vůli, a z titulu své
pravomoci, aniž to nechal do nekonečna procházet komisemi, jak se to obvykle dělá, aby se nic nestalo, podepsal nařízení a dal upravit chodníky v Praze i pro invalidy.
Tak by to mělo vypadat. Prosazovat
konkrétní změny, teď a tady. O to se i já snažím. Je to jakési zasévání semínek. Člověk pak ale nesmí lpět na svém očekávání, jak to s tím semínkem dopadne. My jsme právě s kolegou pět let zasévali semínka, a dnes sklízejí
plody jiní pro sebe a své kamarády. Rozjeli jsme grantový systém a mělo to být na konkrétní perspektivní akce. Dnes je z toho zase způsob, jak nadrobit do krmítka kamarádům. Původně mne to moc mrzelo, dnes si ale uvědomuji, že
v téhle společnosti to jinak dopadnout nemohlo.
Jednomu člověku se podařilo prosadit, původně pod zcela jiným názvem, do výcvikového programu armády USA výuku meditace. Dnes si to i důstojníci pochvalují. Každý duchovní
učitel ví, že musí mluvit řečí toho, kdo ho poslouchá. Jaká je největší motivace "koukalů"? Peníze. Co kdyby existovala nějaká komise osvícených lidí, kteří by každý rok odměnili třeba deseti miliony korun každého, kdo by
prokazatelně dosáhl osvícení? Jen si představ různé ty "koukaly", kteří přestanou jíst maso, začnou meditovat, přestanou se rozčilovat, přestanou nenávidět, dosáhnou osvícení - co udělají s těmi penězi?
No,
jak ty "koukaly" a "klausy" znám, ty peníze by je zlákaly a možná, že při jejich píli by i toho osvícení dosáhli, aniž by se ovšem změnili.
Ty ovšem netušíš, že je prokázáno, že když člověk něco nového aspoň měsíc,
dva dělá, neuronům v jeho mozku začnou narůstat nové dendrity, nová spojení, mozek se tak jaksi přestaví a člověk začne svět vnímat jinak. Opravdu se změní. Nemůže se nezměnit.
To by se mi líbilo, vymyslet
na ty všechny "koukaly" nějakou takovou poťouchlinu.
Celou tu dobu se bavíme o moci, ale z toho negativního pohledu. Právě tak, jako je v nás agresivita, právě tak, jako jsme programováni způsobem, jakým
jsme zrozeni a vychováváni ke strachu, agresivitě, touze po moci, právě tak v sobě máme kapacity pro zcela jiný program - ke spolupráci, toleranci, citu pro přírodu a harmonii.
Vraťme se ale k justici a právu. Připadá mi,
že např. v USA je advokacie tak zbytnělá, tak hypertrofovaná, že společnost přímo vede ke konfliktům, ze kterých pak oni mají peníze.
Jsou to paraziti na lidských konfliktech, no. Kdyby nebyly konflikty, nevydělali by
si.
Právě tak jsou ale zainteresováni na konfliktech novináři. Společnost přestává fungovat. Co když to je ale jen tím, že původní zadání společnosti se posunulo jinam, než jsme původně chtěli. Co když je třeba
začít si klást jiné otázky? Zadat našim porodníkům, učitelům, vládám, výkonné a exekutivní moci jiné zadání? Co když končí stávající tzv. demokratický systém, tak jako končí dosavadní typ škol, které byly vymyšleny podle pruského
vzoru pro potřeby Marie Terezie a Rakouska-Uherska, aby poddaní byli poslušní? Právě tak přestává fungovat systém "spravedlnosti" ve smyslu perzekuce. Změňme způsob, jakým rodíme děti, a za dvacet let nebudeme potřebovat další
věznice.
To je pravda. Tehdy se začala využívat ta masová veřejná správa, tehdy vznikli typičtí byrokraté atd. To, o čem mluvíš, jestli to tak je, a já nemám důvod ti nevěřit, zcela jistě musí změnit všechno, o
čem jsme mluvili a v čem žijeme. Když to dobře dopadne. Bylo by to krásné. Jde však o to změnit ten způsob.
Politiku a instituce a úřady dělají lidi. Ta správná "pravá moc", jak píše Fergusonová, ve smyslu
buddhistické "pravé řeči a pravého jednání" atd., bude vytvořena teprve "pravým" jednáním transformujících se lidí. A těch je už stále víc. A čím více se změní, tím více budou ovlivňovat i osobní, rodinnou, komunální a
společenskou politiku. Naděje těch, kterým se nelíbí ani jedna ani druhá varianta rozdělení moci, tkví ve změně sebe samých, na kterou bude navazovat změna vnějších poměrů.
Jak by to mohlo třeba u nás vypadat? Třeba
v soudnictví. Co udělat, jak se vyrovnat s tím, že pořád soudí soudci, kteří soudili za komunismu? Proč v roce 1990 stát nevyslal studenty 3. ročníků právnických fakult na dvouleté stáže do vyspělých demokracií
s podobným typem justice, jaký by si přál, a proč si systematicky nevychoval zcela novou generaci soudců? Už tu mohli být! Vždyť i my i dnes žijeme, jak prohlásil sám Rychetský, ve stavu právního bezvědomí!
Mimochodem, jeli by
"koukalové" na nějaký víkendový semináře meditace? Nebo na kurs, kde by jim vysvětlili, že když si dají vepřovou a pivo, budou mít "těžké" i myšlenky, nejen trávení?
Určitě ano, pokud by se tam naučili, jak lépe
vládnout. Aby byli efektivnější při výkonu moci. Příští generace "koukalů" budou vegetariáni, protože tak budou efektivněji vykonávat moc. Už staří Indové věděli, že jógín úředník by měl být jako slon, který se prodírá křovinami a
džunglí. S tlustou kůží. Aby se ho ty vnější věci nedotkly. Nebo symbol zlomení stébla rýžové slámy - aby si člověk uvědomil, že když se rozhodne, existuje už jen jeden jediný pravý směr.
Co se týče soudnictví,
teprve Otakar Motejl se do reformy soudnictví pouští z gruntu. To, co se doposud v politice dělo, bylo jen přerozdělování majetku a moci. Pokud někdo začal nastartovávat skutečné strukturální změny, tak byl rychle odstraněn. Já
sám jsem toho příkladem. Do roku 1993 na kulturu nikdo nedbal, protože se rozdělovaly posty někde jinde, pak jsem tam chtěl zavést objektivní systém hodnocení a rychle jsem narazil. Co se týče justice, třeba na postu ministra
spravedlnosti se vystřídalo už tolik lidí, ale nebyli to profesionálové, ti se soustředili na tu politickou stránku věci a do odborných věcí nestrkali prsty. Justice je přitom strukturálně a morálně stejný problém jako zdravotnictví
nebo školství. Vždycky tady existovaly jakési cechy, ať jde o zdravotnictví, a nebo školství, ale je strašné, když takové party existují v oblasti spravedlnosti. Naše justice, tak jak byla, se mechanicky ustavila jako ústavní moc,
včetně platů. Nějaká očista byla, ale to odešli především ti, kteří chtěli více peněz (a kteří se teď, v jakési druhé vlně, když už jsou platy soudců tak vysoké, vracejí). Ti co zbyli, dostali vysoké platy a postavení
nezávislých ústavních činitelů. Ještě horší je to s bývalou prokuraturou....
Z mého hlediska o to vůbec nejde. Myslím si, že vnější svět je pomíjivý a přechodný a o co skutečně jde, je najít sebe sama a
podstatu všeho a zjistit, že jediné, co není pomíjivé, jsou duchovní hodnoty. To jsou taková ta velká slova jako krása, láska, pravda a spravedlnost. A ty se samozřejmě promítají do jevů okolo nás a v nás. Já sám jsem to stéblo ještě
nezlomil, takže ani nezkouším druhým do toho mluvit.
Záleží na každém, jak se v tom světě pohybuje. Ve světě politiky to není jiné, než mezi pekaři, taxikáři nebo úředníky: jde o vztahy mezi lidmi. Jen ve světě
vyšší a vysoké politiky je to prostředí extrémnější. Z tohoto hlediska jsou v něm extrémnější i ty nečistoty a špinavosti.
Konrád Lorenz ale zjistil, že každé zvíře má ve svém programu zabudovány i brzdy
agresivity. Vlk je má velmi silné, protože jinak by vlci nepřežili, zakousli by se navzájem. Pak stačí pohyb ocasu a v mžiku zuby nescvaknou naplno. My lidé máme tuhle "brzdu" dimenzovánu na své "zbraně" - nehty. Evoluce
nepočítala s tím, že vymyslíme bombardér a tlačítko, jehož stisknutím člověk zabije tisíce lidí najednou. Jinak řečeno, žijeme na konci 20. století s mozkem z doby kamenné. Musíme proto vymýšlet vnější brzdy, jakési
"náhubky", abychom se nevyvraždili docela. Jaké náhubky by platily na "koukaly"?
Bohužel, na žádné jiné náhubky než na onu zmíněnou dělbu moci se nepřišlo. Funguje to tak, jak to funguje, někde víc, někde míň. Nebo jinak,
nefunguje to tak, jak bychom si všichni přáli. Jiná forma "náhubků" pak existuje v oblasti morálních hodnot a zásad. Morální klima a tedy i právní vědomí v Německu nebo v Anglii je zcela jistě na daleko vyšší úrovni
než morální klima či právní vědomí u nás. I naši politici jsou si ale zcela jistě velmi dobře vědomi, že prostor pro toto morální vědomí musí chránit a bránit stejně intenzivně jako svůj život. Jinak by to byl život v nesvobodě.
Tak jako se dá říci, že bylo chybou, když se před dvěma sty lety začala ve vědě oddělovat mysl od těla, je chybou, když duchovně zaměření lidé oddělují vnitřní svět od toho vnějšího - a naopak, když lidé světsky zaměření
cokoliv duchovního striktně odmítají jako něco nepodstatného.
Z hlediska, kterému po všech osobních a životních karambolech věřím čím dál víc, je to vnější a to vnitřní totéž. Jinak řečeno, právě protože
jsem to stéblo slámy ještě nezlomil, tak vše, co prožívám, vnitřně nebo vnějšně, je zkreslené.
Příklad - když mi ministr nabídl místo, myslel jsem si, když jsem to rozmýšlel, že jsem dobrý, jinak by si mne nevybral, a
že mu jdu pomáhat s reformou justice. Nastoupil jsem jako poradce, a první, co bylo třeba udělat, byla reorganizace ministerstva. Mimochodem, např. ředitel kádrového odboru tam pracoval od roku 1967. Uvědomil jsem si, že jsem
zase naletěl na nějaké niterné tendence k pseudomesiášství. Něco zachraňovat, někomu pomáhat, budovat lepší příští. Tak jsem si řekl, dobře, když už do toho jdu, tak je to proto, protože jsem neschopen bojovat s démony
uvnitř, tak mi to osud opět přihrál a budu bojovat s démony vně. Rozhodl jsem se, že se pokusím neztotožnit se s tím. Snažil jsem se celou tu dobu se pozorovat. Pozoroval jsem, co tato bytost prožívá a jak reaguje. Ty tři
nejostřejší týdny se mi to dařilo. Bylo to velmi poučné. Mimo jiné se vyplavily věci, o kterých jsem si myslel, že už mám dávno překonané. Strachy, pocit moci, protože jsem byl členem dvoučlenné "likvidační komise" a byl jsem
prováděcím prvkem takové reorganizace, jakou to ministerstvo ještě nikdy nezažilo. Přitom to ještě nebylo nic moc, dodávám. Snažil jsem se vnímat i to, jak to asi vnímají ti druzí. Pozoroval jsem ty nečistoty, o kterých se
v duchovních knihách tak často a podrobně píše. Celou tu dobu jsem se modlil, abych nepropadl na jedné straně euforii z moci, na druhé straně bratříčkování a našel jsem si svou mantru ve smyslu "děj se vůle boží, nechť se
to vše děje tak jak se to dít má, ne tak, jak a co si přeji já sám...". Snažil jsem si zachovávat odstup.
Samozřejmě, že jsem to místo vzal taky proto, že jsem dostal vyšší plat, kvůli změně, abych nebyl jen referentské
ořezávátko, mám to v sobě a často přemýšlím, proč to tam mám.
Přesto tím vším prostupuje stále zřetelněji ono mnoha prohrami ozdobené poznání, že všechno, co v tomto světě činím, má sloužit ne k uspokojení smyslů,
ale k poznání sebe sama.
(koncem října 1998 se ptal V. M.)
