|
Charles T. Tart je profesorem psychologie na Kalifornské universitě v Davisu. Je znám svými pokusy v oblasti psychologie a
parapsychologie. Napsal celou řadu knih, včetně dnes již klasické publikace Alternativní stavy vědomí. Tuto přednášku pronesl v rámci Mezinárodní transpersonální konference v Praze v roce 1992. Vyšla téhož roku (spolu
s přednáškami S. Grofa, D. Steindl-Rasta, R. Sheldrakea, Z. Neubauera, Karl Pribrama, Davida Bohma a Jacka Kornfielda) v okamžitě vyprodaném sborníku "Na vlnách změn" v nakladatelství Radost. Charles T. Tart
Duchovní cesta pro vědce Tohle je historická událost: konference transpersonálních psychologů ve východní Evropě. Když se člověk zamyslí, proč právě tady, zjistí, že
právě proto: skutečně prožíváme globální krizi s mnoha neskutečně vážnými problémy, které narůstaly po mnohá léta. Problémy, zapříčiněné chtivostí, znečištěním životního prostředí, nenávistí, přelidněním atd. Já se ale dnes
soustředím na problém duchovní chudoby. Všem se nám nedostává duchovních hodnot a to nám znemožňuje přijít s efektivními návrhy řešení. Lze doufat, že např. transpersonální psychologie pomůže vychovat "kvalitnější" lidi,
kteří naleznou řešení různých konkrétních problémů."Jaký je nejlepší způsob vlády pro nenormální společnost? Demokracie? Socialismus? Komunismus? Monarchie?" Samozřejmě, odpověď je prostá: Nejlepší formou
vlády v nenormální společnosti je normální vláda. Ve společnosti, kde je skoro každý blázen, je ten, kdo má "zdravý" rozum, nebo jinak, kdo má "duchovní zkušenost" nebo cokoliv, co ho vede, schopen žít a pracovat
efektivněji. Docela nedávno universita, kde jsem dvacet let učil, konečně vydala útlou knížečku "Jak učit", ve které se třeba píše, že je dobré oznámit stručně na začátku žákům, o čem to vlastně bude. Zde tedy
je moje osnova: Budu chvíli hovořit o tom, co to je transpersonální psychologie, o kvalitě vědecky a materiálně orientované společnosti, vytvářející mnohé problémy a pak vám poskytnu něco intelektuálních důkazů a rad, abyste případně
dokázali být kvalitními vědci, ale zároveň duchovními lidmi. Nakonec přidám něco praktických rad, jak čelit osobním konfliktům případných střetů vědce s duchovním světem. Uvedu mnohé negativní přístupy, vyplývající z vědeckého
přístupu k realitě, existují ovšem i mnohé pozitivní. Zkusme tedy definovat transpersonální psychologii. Jde o zkušenosti, které přesahují naše běžné chápání "já". Běžně a v tom, co nazýváme běžným a
normálním stavem, máme všichni pocit, že jsme to, co je uvnitř toho pytle z kůže, těla, a že máme jen nepřímé možnosti komunikace s vnějším světem. Že jsme v tomto smyslu omezeni. Omezeni svými osobnostmi, subjektivní psychologií a
biologií. Transpersonální zkušenosti nás vedou za a mimo identifikaci se sebou samým. Jistě, je zde celá řada situací, které nás vedou mimo tělesnou identifikaci i v běžném životě: politické aktivity, styk s přáteli
atd., ale to nejsou zkušenosti, o které nám teď půjde. Nám jde o zdroje zkušenosti, které potvrzují, že jsme součástí živoucího inteligentního vesmíru, mnohem většího a hlubšího, než je naše osobnost.
Bratr Steindl-Rast citoval Yeatsovu báseň o podobném zážitku (... tu náhle vybuchlo mi tělo a dvacet minut, možná víc, se tak velikých štěstím chvělo, že jsem byl požehnán a žehnat se mi chtělo.), a já bych rád
zdůraznil verš "byl jsem požehnán a žehnat se mi chtělo". To jsou ty náhlé zkušenosti, které vybuchují a poskytují úžasnou zkušenost existence něčeho mnohem většího než je jedinec. A ten to také, v tom nejhlubším slova
smyslu, ví. Transpersonální zkušenost není jen nějaká momentální zkušenost - jde tu o dlouhodobé změny stylu života. Mám rád termín "transpersonální". Nemluvíme zde totiž o něčem náboženském, protože náboženství je spojeno
i se sociálním systémem, který pak předepisuje, co si máte obléci a který se vyvinul do kontrolního společenského mechanismu a tradic a staví lidi proti lidem. Duchovní zkušenosti se dnes častěji vyskytují mimo
náboženství. Příliš mnohá náboženství zapomněla, co to jsou transpersonální zkušenosti. Používám rád oba termíny, transpersonální i duchovní. Když říkám transpersonální, mám na mysli nové oblasti studií a aktivit. Když užívám slovo
duchovní, mám na mysli osobní zkušenost. Jak se s tím já a vy vypořádáváme. V určitém slova smyslu je transpersonální psychologie vědecká disciplína, se studiemi o tom, co se dělo ve starých duchovních tradicích, se
sběrem materiálu atd., ale není to jen suchá věda. Je to vědecká metoda, jak použít vědeckou metodu, abychom zjistili, o co v transpersonální psychologii skutečně jde. Máme zlozvyk, že cokoliv pojmenujeme, čemukoliv dáme nálepku, pak
už musí platit a musí být správné. Pod nálepkou "duchovní" se ale skrývají ohromné nánosy nesmyslů, potřebujeme tedy zjistit a kriticky zhodnotit, co je efektivní a co ne. Něco, co před desítkami tisíc let mělo ohromnou
duchovní sílu pro tehdejšího člověka, může dnes znamenat pro současníka pramálo. Nebo ho dokonce poškodit. Transpersonální psychologie jako věda nám tedy může pomoci oddělit zrno od plev. Není to náboženství, není to systém dogmat.
Uslyšíte-li někoho tvrdit, že tohle jedině je pravda, protože to zjistila transpersonální psychologie, nevěřte mu, je to prostě jen dogmatik. Přinejmenším je všechno ještě příliš v plenkách, abychom mohli uvažovat o nějakých
pravdách. A nakonec, transpersonální psychologie není studie, ale aplikace. Člověk se učí, jak dosáhnout duchovního zážitku, jak to naučit jiné. Je to věc zkušeností, ne jen pouhých slov. Mohli bychom parafrázovat zenový
koan a zeptat se: Může být velký vědec velkým světcem nebo mystikem? Tohle spojení se nám zdá absurdní, ale myslím si, že to až tak absurdní není. Na téma vědy a duchovnosti jsem hovořil s mnohými lidmi a zjistil jsem, že vůdčí
osobnosti na obou stranách, lidé z oblasti vědy a lidé z oblasti duchovna, mezi sebou rádi hovoří a rádi se jedni od druhých učí. Lidé z druhé a třetí ligy, pro něž je psychologie nebo náboženství sebeobranným mechanismem, pak
vytvářejí nikoliv problém mezi vědou a duchovností, ale mezi vědeckostí (scientismem) a duchovnem. Věda sama o sobě je způsob, jak prohloubit nějaké vědění, nějakou znalost. Vědeckost (scientismus) je to, co se stane, když se věda
ožení s filosofií materialismu a zkostnatí. Stane se z ní nejhorší druh náboženského fundamentalismu. Každý -ismus naznačuje, že víra lidí zkostnatí - a pak jsou tu ti, kteří vědí, a ti ostatní, tedy nepřátelé. Lidé pak již nejsou
psychologicky otevření a nedokáží se pak ničemu naučit. Problém tedy tkví ve vztahu scientismu (vědeckosti) a duchovnosti. Proč ten problém vůbec existuje? Každý z nás je členem nebo členkou nějakého toho -ismu. Rigidní,
zkostnatělé styly myšlení se vyskytují ve všech oblastech života. Většina mých prací byla věnována studiu stavů změněného vědomí. Studoval jsem hypnózu, snění, vize, drogové zážitky. Čím víc jsem se zabýval těmito neobvyklými stavy
vědomí, tím víc jsem si uvědomoval, že nevíme nic ani o těch obvyklých stavech vědomí. A tak se v poslední době zabývám "obyčejnými" stavy vědomí, které nás provází našimi dny, a zvláště problémem, jak tyhle stavy vědomí
vznikají. Jak se formují. Možná by se zde dal použít technický termín "kulturalizace". Každý z nás se narodil v určité kultuře. Lidé, kteří nás obklopovali, kteří nás učili, věřili v jisté věci. Pro lidi z
určitých kultur je fakt, že my nedokážeme vejít do stavu transu, domluvit se s přátelskými duchy a přinést si z jejich světa léčivou písničku, důkazem naší bezmoci. My si zase myslíme, že oni jsou podivní. Kultura nás tvaruje. Před
započetím procesu formování určitou kulturou jsme byli čistí, neposkvrnění. Peter Russel právě vydal knihu Bílá díra v čase, kde píše o dětech. Píše, že jedna z nejvšeobecnějších charakteristik dětí je jejich čistota.
Který rodič nevidí své dítě jako zázrak dokonalé neposkvrněnosti, vzešlý skrz něho? Jako ztělesnění nevinnosti, kterou dospělí ztratili? Tahle nevinnost se zdá být něco, co je nám všem vrozeno. Tu se neučíme od svých rodičů. Naopak,
často se v tomhle rodiče učí od svých dětí. Kultura nám říká ano, ne, tohle ano, tohle ne a tvaruje a formuje nás. Gurdjieff hovořil o vnucené osobnosti: to, jací jsme, to vědomí "já", nám bylo vnuceno. Když tedy hovořím o
obvyklém stavu vědomí, mám na mysli tohle vědomí konsensu: máme svou kulturu a její historii ve svých hlavách a podle jejích vzorů nám pak funguje mysl. Dává nám to sílu, ale také neurózy. Jinak řečeno, neprobudili jsme se ještě,
chodíme světem jakoby ve snu, omámení. V pravém snu v noci jen sníme, nekonáme, zatímco přes den sníme, ale zároveň podepisujeme šeky, potkáváme se s lidmi, sjednáváme smlouvy atd. A není to jen mechanická rutina běžných
stavů vědomí, co nás destruuje: jsme řízeni nejistotami, které dřímají pod povrchem. Mnozí z nás nejsou se sebou spokojeni. Je zde strach ze smrti atd., je zde ale také do jisté míry vědomí duchovního nedostatku: podvědomě tušíme, že
nejsme takoví, jací bychom mohli být a že život není to, co žijeme. Pak ale ve snaze ochránit se bráníme ještě sveřepěji své systémy hodnost a své -ismy. Tohle platí zvláště v zemích hmotně bohatých, kde množství věcí nenahrazuje
duchovní potřeby. Jak by měla fungovat věda? Základní věda je plna čistých úmyslů a otázek, jako např.: z čeho se skládá svět? Proč se věci dějí? Základní věda je také skromná, protože když všechno víte, nejste zvědaví.
Začíná to tedy zvědavostí a skromností. Pak následuje cyklická práce, něco co stále opakujete, ve čtyřech základních krocích: snažíte se zjistit pozorováním, o co vlastně jde. Pak, protože nejsme spokojeni s pouhým pozorováním,
začneme o věcech přemýšlet, teoretizovat. Ukazuje se ale, že jsme příliš chytří. Dokážeme si vymyslet dokonalé teorie, které ovšem se skutečností nemají mnoho společného. Jakmile začneme myslet, cítíme se tak chytří, že k tomu
začneme být emočně připoutáni. Věda zde má další pravidlo, které říká: musíš věc pozorovat, pochopit, vymyslet teorii a pak předpovědět nové věci a pak vymyslet experiment a předpověď ověřit. Nefunguje-li to, je to špatné.
Například gravitační teorie. Někdy tomu říkáme dokonce gravitační zákon, protože to tam hezky funguje. Teorie gravitace říká, že tohle pero, ačkoliv nikdy předtím nebylo v Praze, spadne, když ho upustím. Takže teď to otestujeme, ano?
Už se těším, až jednou bude podobný test neúspěšný. Nuže, teorie gravitace opět umožnila pravdivou předpověď. A co to dokazuje? Čemu to pomohlo? Čtvrtým a posledním krokem vědy je zjištění, že každý z nás je svým
způsobem předpojatý. Vidíme věci jinak než jiní, myslíme jinak než ostatní, pomocí vědy tedy sdílíme své vize, názory a ideje s jinými. Protože ti druzí jsou jinak předpojatí, vidí věci z jiné perspektivy a tak nám nabízejí jiný úhel
pohledu, mohou nás upozornit na chybu, které bychom si jinak nevšimli. Tak to jde pořád dokola: začnete s hrubým pozorováním, postupně je vylepšujete, vaše pochopení problému se prohloubí na základě rafinovanějších
teorií a tak to jde stále dokola. Z dlouhodobého hlediska, a někdy to může trvat hodně dlouho, tato cesta hledání pravdy funguje. Realita je konečným arbitrem pravdy. Bez ohledu na to, co si myslíte, jak jste chytří, stejně se
musíte podívat, jak to funguje v realitě. V dlouhém časovém úseku věda odhaluje pravdu. Jenže vědci jsou jen lidé se svými problémy, kariérami, tendencemi publikovat co se od nich čeká, nebo za co budou odměněni. Lidé, kteří mají
tendenci nevšímat si věcí, kterým se věda posmívá. Pokud se z vědy dělá "věda", vznikne z toho filosofie materialismu zasnoubená se současnými vědeckými poznatky. Když chci někdy při seminářích poukázat na to,
jak moc jsme všichni ovlivněni scientismem, děláme tzv. experiment víry. Požádám účastníky, aby věřili něčemu, co jim řeknu, deset minut a pozorovali, co dělají jejich emoce. Je to samozřejmě jiné, než "kulturalizace",
protože v tom případě vás nepožádají, abyste zkusili na pár dnů něčemu věřit a pak se můžete vrátit ke svým vlastním hodnotám. Teď to budete mít lehčí, obvykle žádám lidi, aby si stoupli, dali ruku na srdce, téměř jako by přísahali.
V co tedy máte věřit? Čtěte se mnou, a o důsledcích můžete uvažovat poté. Vyznání Západu (cvičení víry) VĚŘÍM v materiální vesmír jako jedinou a konečnou skutečnost, ve vesmír, kontrolovaný fyzikálními zákony a
náhodami. Jsem si JIST, že stvořitel neexistuje a vesmír nemá smysl nebo logický směr vývoje. TRVÁM na tom, že všechny ideje Boha nebo bohů, osvícených bytostí, proroků nebo spasitelů či jiných nehmotných bytostí či sil jsou
iluze a pověry. Život a vědomí jsou produkty fyzikálních procesů a vznikly náhodnou interakcí fyzikálních sil. Stejně jako veškerý jiný, i můj život a mé vědomí nemá objektivní smysl, směr a osud. VĚŘÍM, že všechna hodnocení,
měřítka a morality, ať už moje vlastní nebo jiných lidí, jsou čistě subjektivní důsledky biologických, osobních a náhodných příčin. Svobodná vůle je iluze. Proto musí být mé hodnoty založeny na tom, co je pro mne dobré. A co mi
způsobuje bolest je špatné. Ti kteří mi pomáhají jsou mí přátelé, ti kteří mi škodí nebo mi brání abych si užíval, jsou mí nepřátelé. Racionalita vyžaduje, abych pomocí přátel maximalizoval svá potěšení a vyhýbáním se nepřátelům
minimalizoval své bolesti. Jsem si JIST, že církev nemá jiný účel než sociální a že něco jako hřích a odpuštění neexistuje, přestože nějaké sociální následky to mít může. Čisté svědomí je pro mne to, když dostanu, co
chci, aniž bych byl chycen a potrestán. TVRDÍM, že smrt těla je také smrt mysli a doufat v nějaký další život poté je nesmysl. Zní to povědomě? Tohle samozřejmě je parodie a nezobrazuje to mé skutečné názory. Je to
depresivní a vězte, že nechci být vůdcem nové sekty. Takhle přímo to nikdy nikde nestálo, ale je to vlastně to, co nám tak zvaná věda předkládá, abychom tomu věřili. Tak, honem tomu teď přestaňte věřit, ano? Vraťte se k čemukoliv,
čemu jste věřili před pár minutami. Když s tím pracujeme na seminářích, a většina těch, kteří přicházejí, o sobě tvrdí, že jsou duchovní lidé, všichni jsou šokováni zjištěním, kolik z toho je v nás hluboce zakořeněno. Proces
kulturalizace neskončil v pubertě, ten pokračuje neustále. Přejděme k parapsychologii, která dokazuje, že existují jisté psychické jevy, o které se transpersonální psychologie může opřít. Můžete si říct, že budete
duchovnější, protože se vám materialistické názory nelíbí. Nemyslím si, že by to ale stačilo. Myslím, že je třeba vědět, že existuje něco jako parapsychologie, která užívá nejlepších vědeckých metod, aby prokázala, že mysl se někdy
může přímo dotknout jiné mysli, že může ovlivnit svět hmoty, získat informace, dokonce i z budoucnosti, a jiné jevy. Tohle samozřejmě není uznáváno oficiálním proudem vědy. Zkusme to obrátit a zeptat se sami sebe, jestli
chápeme, co je to transpersonální životní postoj. Začít bychom měli, tak jako u vědeckého přístupu, skromností. Myslíme-li si, že již všechno známe, nic dalšího se nenaučíme. Také zvědavost je velice užitečná vlastnost. Člověk se
snaží částečně proto, že není spokojen s tím, v čem a jak žije, ale další částí jeho osobnosti a snahy je prostě to, že je zvědavý. Rádi bychom věcem přišli na kloub. Hledáme nějaký hlubší smysl všeho. Jak jsem řekl
dříve, pro vědu jsou typické čtyři základní kroky, které se neustále opakují. Transpersonální přístup jich má pět. Jako u vědy, začíná to pozorováním. Zkuste to, zažijte, dělejte cokoliv, co se dá a postupně se snažte své pozorování
prohloubit, zcitlivět. Například meditace, která je u většiny duchovních aktivit považována za základní způsob praktické duchovnosti, a mnohdy jediný, protože naše každodenní mysl je příliš hlučná, takže neslyšíme, co se skutečně
děje, může být postupně stále účinnější. Jako u vědy, dříve nebo později začnete teoretizovat. Nespokojíte se s pouhými zážitky, začnete o nich logicky uvažovat, ale musíme si uvědomit, že existuje možná víc druhů logiky:
přinejmenším logika mysli, ale také logika srdce. Teoretizování, zážitky i pozorování ale mohou být velmi emotivní a to je trochu problém. V začátcích výzkumu všichni psychologové chtěli LSD používat pro své pacienty,
ale zároveň ho chtěli vyzkoušet sami na sobě. Ale veřejné mínění bylo již tehdy velmi rozporuplné: jedna "škola" tvrdila, že kdokoliv vezme LSD, poškodí si nenapravitelně mozek, druhá "škola" tvrdila, že pokud
člověk nevezme LSD, nemá nejmenší ponětí, o čem to je a výzkum bude směšně povrchní. A tak si vymysleli, že utvoří týmy, v nichž někteří výzkumníci budou mít osobní zkušenost intoxikace LSD a druzí ji mít nebudou a porovnáním zážitků
a zjištění snad dojdou nějakého výsledku. Hodili si mincí, aby určili, kdo si LSD vezme (osobně stále ještě nevím, kdo tenkrát vyhrál a kdo prohrál). Ten, kdo LSD vzal, byl během experimentu v malé místnosti mimo laboratoř a měl
transpersonální zážitek: malý nápis na stěně mu zesumarizoval veškerou lidskou moudrost a zkušenost a on byl extaticky šťastný: věděl, že konečně viděl Pravdu. Ten nápis zněl - po použití zablikej. Protože jsem byl také subjektem
podobného výzkumu, chápu, že to všechno mohl vidět a viděl, ale věřím, že kromě té jeho existují další a jiné pravdy, které činí život plnějším. Takto získané pravdy, zvláště v oblasti transpersonální psychologie, jsou tak silné a
hlubinně prožité, že vypadají jako pravdy, ale proto, že vypadají jako pravda, ještě pravdou být nemusí. Je třeba, jako ve vědě, následně otestovat zjištění. Funguje to skutečně? Jako ve vědě, je třeba podělit se o svá
zjištění s kolegy, aby člověk nebyl uzamknut ve svých subjektivních zdech zážitků. A jako ve vědě, je třeba experimentovat znovu a znovu, aby člověk dokázal odstranit vše, co ho diskriminuje a zjistil, co to je duchovní život a
zážitek. Stejně jako vědci, i duchovní hledači jsou jen lidé a mají tendenci nevšímat si určitých věcí nebo se jim přímo vyhýbat. Nebo získat na určité situace souhlas, souhlas gurua, církve. Musíme tedy pracovat na tom, abychom
dokázali být otevření a schopni zkoumat ono transpersonální. Existuje již ale dost důkazů o tom, že člověk může být vědec a zároveň duchovní bytost. Dovolte mi dva příklady, jak nás věda v osobním vývoji omezuje. První se jmenuje
pochybnost. Možná by se tomu dalo říkat povšechná pochybnost. Rozlišme ji od intelektuální pochybnosti. Pochybovat o tom, co dělám, zkoušet alternativy, je velmi inteligentní, samozřejmě. Ale my jsme byli podvědomě indoktrinováni a
tak o jistých věcech pochybujeme jaksi automaticky. Zažijeme nějakou duchovní zkušenost, ale říkáme si, že to musí být nějaká bláznivina. Chytrý člověk samozřejmě pochybuje i o svých pochybnostech. Když se přistihnete, že automaticky
o něčem pochybujete, měli byste se pokusit zjistit, proč pochybujete automaticky. Jednou jsem se účastnil semináře Michaela Harnera o základních šamanských technikách a poslouchal jsem bubnování během Cesty dolů za
hledáním svého duchovního rádce. Má pochybovací mysl pracovala na plné obrátky. To ses musel zbláznit, nebo co, říkala mi, tohle je všechno pravděpodobně patologická představivost atd. Vymyslel jsem si tedy na svou pochybnost taktiku
a řekl jsem jí: koukni, má pochybovací mysli, vím, jak jsi chytrá a dokážeš intelektuálně všechno tohle rozcupovat na kousky, co kdyby sis ale teď odpočala a rozcupovala všechen ten šamanismus na kousky až v pondělí. Teď přes víkend
si dej šlofíka. Dovol mi trochu té srandy. Dalším charakteristickým rysem nás všech je to, čemu říkám intelektuální opilost. Já jsem intelektuálně opilec. Snažím se z toho dostat, ale napořád se mi to ještě nepodařilo.
Jako každé dítě, naučil jsem se myslet a tak se nebát jistých situací a věcí, a pak jsem zjistil, že když budu chytře myslet, budu se i dobře cítit. Naučil jsem se chytře myslet a tak jsem se izoloval od toho, co mne trápilo. Byl
jsem velmi šťastný, ale také velmi "mělký", povrchní. Nebyl jsem v přímém styku s tím, co se dělo kolem mne, protože by mi to přineslo spoustu problémů. Byl jsem šťastný, ale nevěděl jsem, co se skutečně děje. Mé děti mi to
občas i dnes připomínají: Tati, ty nevíš, co je skutečný život. Většina z nás neustále zaměstnává své hlavy mnoha chytrými způsoby, aby se tak vyhnula dotyku s realitou a dotyku se svou duchovní podstatou: jsme
intelektuálně a emočně "v náladě", opilí. Některé transpersonální zážitky jsou tak hluboké a silné, že vás o něčem skutečně přesvědčí. Zážitek blízké smrti, NDE, je typickým příkladem. Dostanete-li se k okamžiku smrti, máte 50%
možnost ochutnat fantastické mystické zážitky. Ale osobně tuhle cestu (NDE) nedoporučuji. Je třeba vystřízlivět. Je třeba se naučit být prostě zde a tady, přítomni okamžik po okamžiku realitě tak, jak se odehrává. Proto vřele
doporučuji meditaci, která dokáže zklidnit a stabilizovat mysl a pomocí např. vipassany člověk dokáže spatřit, co se děje uvnitř. Někteří z vás možná meditují snadno. Já jsem to dělal celé roky úplně špatně, protože jsem se snažil
dělat to předpisově. Vřele doporučuji žít s větší či hlubší pozorností ke všemu, co člověk dělá. Důležité je co se skutečně děje, co si o tom myslíme, je vedlejší. To byla některá doporučení, jak být chytrý a moudrý, a teď některá
doporučení, jak být zároveň vědecký i transpersonální. Je to prostě tak, a je to výsledek mnohasetletého vývoje, že člověk se prostě nevyhne spoustě konfliktů na své cestě vědce za duchovností. Nedá se to vyřešit přes noc. Všichni s
tím máme potíže. A za další, svěřte se se svými pochybnostmi a problémy přátelům. Budou lidé, kteří vám rovnou řeknou, že jste se zbláznili, toho si ale nevšímejte. Svěřte se přátelům. A nakonec, požádejte o pomoc.
Požádejte přátele o radu, co dělat, když si myslíte, že jste se, během meditace, zbláznili. Zjistíte, že nejen profesionálové, psychologové či psychiatři, ale i obyčejní lidé, přátelé na podobné duchovní cestě, vám mohou pomoci. A
to vede k pátému kroku. Jeden přítel na to má zajímavou radu: Pracuj, jakoby všechno záleželo na tom, jestli pracuješ. Modli se, jakoby všechno záleželo na modlení. Je prostě třeba pracovat, zkoumat, testovat tak, jakoby člověk nikdy
nezískal nic jinak, než prací na sobě samém. Zároveň je třeba se "modlit", jakoby jediný způsob, jak se vůbec člověk něco doví a pochopí sám o sobě, byla "milost" a požehnání něčeho většího, nějakých vyšších forem
energií nebo jakkoliv to nazvete. Možná to z perspektivy běžného vědomí zní paradoxně, ale není tomu tak. To je specifický, pátý krok transpersonálního chápání světa: existuje něco vyššího, co nám na téhle cestě pomáhá.
Zkuste si přečíst a prodiskutovat s přáteli, jen tak, experimentálně, transpersonální verzi onoho "vědeckého" myšlenkového experimentu, který jsme dělali před chvílí. Zkuste tomu, co čtete, chvíli věřit, a pozorujte
své emoce. Vyznání transpersonalisty VĚŘÍM, že vesmír stejně jako hmota je záležitost duchovní, kontrolována jak fyzikálními, tak duchovními zákony. Jsem si JIST, že lidské bytosti jsou
součástí Řádu života. Že se můžeme vyvíjet k vyšším úrovním tohoto Řádu, a že hledání a sledování této cesty je nejvyšším smyslem lidského života. VĚŘÍM, že soudy, hodnocení a morálka, jakkoliv subjektivní, jsou založeny
na tušení vyšších možností. Osobní hodnoty a morálka jsou založeny na pochopení a oddanosti neustále vyšších možností mých i mých bližních. Ti, kdo mi pomáhají pochopit a rozvíjet se, jsou mí přátelé a učitelé. Ti, kteří mi překáží,
potřebují mou pomoc. Protože všichni jsme Jedno, zvláště v duchovním slova smyslu, měli bychom maximalizovat Lásku a minimalizovat to, čím životu škodíme. VĚŘÍM, že církev, nebo jiné duchovně orientované aktivity mi
mohou pomoci na duchovní cestě. Věřím, že existují akce, které jsou objektivně špatné a kterých bych se měl vystříhat: tím, že škodím jiným, škodím sobě. Věřím, že vesmír má své morální a duchovní zákony, nejen ty
fyzikální, a že každý čin přináší důsledky. Věřím, že smrt těla nemusí znamenat smrt mysli. Realita duchovních úrovní existence nezávislé na fyzickém těle naznačuje, že individuální život je větš,í než pouhý život
fyzický. Zaplavil jsem vás množstvím slov, ale pamatujte, že jsem intelektuální opilec a mám rád slova a mnozí z vás jsou také intelektuální opilci a mají rádi slova. Jenže slova neobsahují duchovní zkušenost. Mohou
naznačit směr. Jsou tací, kteří koukají na prst a nedojde jim, že jim něco ukazujete. Ale my ostatní z toho můžeme získat. Doufám tedy, že má slova ve vás něco probudila a povzbudila, naznačila směr, takže všichni
přispějeme k tomu, aby se transpersonální psychologie stala oblastí, ve které se duchovní kvality člověka prohloubí a pomohou vyřešit jak globální krizi, tak i vaše osobní potíže na duchovní cestě.
(Z magnetofonového záznamu přeložil v roce 1992 V. M.) |
