Rozhovor s MUDr. Lídou BendovouMůžeš se představit? Kdo jsi a čím se zabýváš?
Jsem vodnář, ale v životě si připadám jako tlumočník. Samozřejmě podle
profese, kterou vykonávám, jsem lékařka. Vystudovala jsem moderní západní lékařství, ale po celou dobu studia mi něco chybělo. Možná proto, že někde v mém podvědomí byly zasunuty pocity malého nemocného dítěte, které zůstalo samo
v cizím bílém prostředí napospas nepříliš přátelsky naladěnému personálu. Asi se moc nezmýlím, pokud se přiznám, že mou hlubinnou motivací pro studium mého oboru byl dětský vzdor a takový ten pocit, že se všechno naučím sama a
nebudu už nikdy muset k doktorovi. Bohužel tuto představu mi studium poněkud neuspokojilo. Dlužno přiznat, že v době mého studování byl poněkud svérázný náhled na prevenci, kterou vykonávali vesměs jinak nepoužitelní
jedinci a tak se jen málokdo podivoval nad tím, že u nás se doporučovaly zásady ve značném rozporu se světovým odborným tiskem. Citovala bych například doporučení týkající se požívání velkých dávek živočišných bílkovin bez ohledu na
riziko arterosklerózy, složení nemocniční stravy a další oblasti, kde lze i dnes pocítit jisté zpátečnictví.
Jak jsi se s tím vyrovnávala?
Od malička jsem byla knihomol na úkor tělesného
pohybu a upřímně řečeno nebýt jógy, se kterou jsem se v raném věku 15 let seznámila, tak by zřejmě dnes byla má tělesná schránka silně zakrnělá. Takže docházelo k tomu, že jsem si přednášená fakta ověřovala ze světového
odborného tisku a rozpory tlumočila svým spolužákům. Tito však byli silně masožraví, takže například slovo vláknina v nich spíše vzbuzovalo salvy smíchu. To mě vedlo k vyhledávání obdobně založených jedinců jako jsem byla
já a možná se nám místy i dařilo poněkud znejisťovat tehdejší "výživový establishment". Posléze mě toto všechno vedlo k vyzkoušení nejrůznějších systémů výživy a také lidových postupů léčení samozřejmě na sobě. Nakonec mě nejvíce
uspokojila právě tradiční čínská medicína, protože kdo se jednou do tohoto systému zakousne, tak má do konce života o zábavu postaráno.
Ty jsi začínala s makrobiotikou, že?
Ano,
k čínské medicíně mě přivedl tento bohužel silně zdeformovaný systém, kterému jsem v jisté části svého života a díky fanatickému podání podlehla. Bohužel v době totality nebylo příliš mnoho možností zjistit, zda čínská
medicína, kterou se makrobiotikové stále oháněli, byla skutečně taková, jak ji popisovali. A nakonec i ta makrobiotika posléze rozumně prováděná asi byla přeci jen lepší, než tehdejší běžné stravovací normy. Ovšem po delší době se
člověk v tomto systému stále potýkal s nepřekonatelnými pudy svého organismu, který se zuby nehty snažil přimět svého duševního vlastníka, aby si uvědomil jeho potřeby. Doporučení stravy jsou v tomto systému srostlá
s morálními imperativy. Zjednodušeně řečeno hodný makrobiotik tak nikdy nemá chuť na sladké, na mléčné výrobky, rajčata, vejce a mnohé další nemorální potraviny, neboť tyto vedou k nemocím a stonat je rovněž nemorální.
Nějak z toho vypadly takové ty vyšší kategorie, jako je osudový význam nemoci, prozřetelnost, bůh nebo tao.
Splnil se ti sen - potkala jsi se s původní čínskou medicínou v Číně - jaké to je?
Bylo to ohromně zajímavé. Jednalo se o autentickou čínskou medicínu. Já jsem samozřejmě měla strach, protože jsem v Číně nikdy nebyla a se mnou tam jelo i devět dalších studentů TČM (tradiční čínské medicíny). Obepisovala
jsem asi šestnáct různých ústavů, abych zjistila, co kde a jak provozují. Nejvíc jsem se obávala, že to bude v západním stylu, že tam přijedu a budou tam sice profesoři, kteří něco umějí, ale na té klinice budou dávat na alergii
kortikoidy atd. Naštěstí to tak nebylo. Skutečně jsme viděli ústav, kde všechno léčili čínskou medicínou, včetně alergií, zápalu plic, zánětu ledvin a nejrůznějších dalších nemocí. Měli tam i výborné vybavení – CT, nukleární
magnetickou rezonanci, moderní ultrazvuk, ale jak nám odpovídali na dotazy, tak přístroje sloužily spíše pro zaznamenání a dokumentaci výsledků čínské medicíny. Pracovali tam na několika výzkumných projektech a v době našeho
pobytu proběhla i mezinárodní konference o TČM se 400 účastníky ze 40 zemí. Rektorka této university je navíc žena, což je na čínské poměry docela zajímavé, protože tam je ještě dost patriarchální společnost. Tato dáma provádí
klinický výzkum jednoho tradičního čínského léku – bylinné směsi – u chronické myeloidní leukémie. Na konferenci přednášela o výsledcích léčby 40 pacientů a vypadá to, že se jedná o velmi účinný lék. Osobní dojem? Člověka moc potěší,
když vidí, na jaké to tam je úrovni, jak je vše propracované, uvědomí si ale také, že nic neumí, protože TČM je obor velice rozsáhlý, vždyť jenom její historie čítá několik tisíciletí. Takže jakékoli povídání o čínské medicíně už
dopředu předpokládá jistou dávku západní arogance...
Současní profesoři tradiční čínské medicíny na podobných školách a klinikách už vystudovali na nějakých školách, nebo tam stále funguje rodinná tradice?
Jak kdo. Často je to tak, že se třeba určitou dobu učí u známého nebo v rodině a pak k tomu vystuduje na státní universitě, aby měl diplom. Třeba pan Chu, který pracuje v našem středisku, se nejdříve učil
dvanáct let u jednoho starého profesora, který pocházel z několikagenerační lékařské rodinné tradice a pak vystudoval vysokou školu, aby měl úřední oprávnění. Nebo bylo možno pozorovat, že na klinice, kde jsme stážovali u mnoha
lékařů a lékařek, opakovaně postávali, kromě nás, i čínský student či studentka, kteří pravidelně tohoto lékaře pozorovali, pomáhali mu a zároveň se od něho učili. Myslím, že se jednalo spíše o osobní iniciativu a sympatie, neříkali,
že by to bylo nějak organizováno shora. Něco podobného nabídl i jeden profesor akupunktury i nám a samozřejmě jsme toho využili. Byl to odborník na Šangchanlun, což je text ze 2. st. n. l., který stručně řečeno pojednává o nemocích z
nachlazení. Poznatky a bylinné směsi popsané v tomto díle se dodnes užívají.
Takže děti se učí tak, že už jako malí chlapci pozorují stále svého otce či dědečka?
Ano, někde to tak možná ještě
je, i když většina se to učí na vysoké škole. Nevím jak dnes, ale dříve existovala spousta pouček v básničkách. Jsou třeba básničky o průběhu meridiánů a o jednotlivých bodech, básničky o jazyku. Zkrátka o všem. Takže děti se učily
básničky a s tím i lékařství. Některé z těch básniček známe v naší škole TČM také.
Lékárníci se učí taky tak, nebo je lékař zároveň taky lékárník?
Ne. Pokud já vím, tak lékárník
je speciální obor, který se v dnešní době studuje samostatně.
Když to zhodnotíš, čím hlavně se liší čínská medicína od západní?
Liší se mnoha věcmi a není to pro mě jednoduché směstnat do
pár vět. Snad je nejzákladnější rozdílný pohled na člověka, který se dá v TČM vyjádřit větou nebe, země a člověk jsou jedno. Já ty odlišnosti také vnímám například jako rozdíl mezi strojní tovární výrobou a řemeslnou prací
jednotlivce na nějakém díle. V západní medicíně lékaře až tak nezajímá jaký je to člověk, který před ním stojí, chce aby pacient měl příznaky slušně vychované nemoci vzdělané podle knih. To, co je jedinečné a individuální, se
tak špatně překládá do toho strojového jazyka mezinárodní klasifikace nemocí. Naproti tomu pro lékaře TČM je naopak nutné to zvláštní a individuální vyhmátnout a zhodnotit prostřednictvím citu a rozumu, aby pochopil správný způsob
léčby, který může individuu pomoci.
Ve Švýcarsku byla objevena mumie prehistorického muže, který měl na sobě tetování, které sledovalo přesně akupunkturní body. Zjistilo se, jakými nemocemi trpěl, a že tyto
vytetované body přesně odpovídaly nemocím, kterými trpěl, a body měl vytetované zřejmě proto, aby si mohl sám ulevovat bolestem. Z toho vyplývá, že i v Evropě před pěti tisíci lety také znali akupunkturu. Kdy se podle tebe začaly
systémy evropské a čínské medicíny odlišovat?
To je právě ta záležitost tlumočení. Jak pochopíme ten systém, který vypadá jako akupunktura. Jedna věc je, že tu byla znalost akupunktury. Další otázkou je, jak byl
tento systém propracovaný. Například na universitě, kde jsme byli, vypracovali velmi zajímavou metodu léčby mozkové mrtvice. Dlouhou dobu zkoumali všechny způsoby manipulace s jehlou, postup nabodávání, nejrůznější kombinace bodů i
masáže a fytoterapii. Nejen že to zkoušeli experimentálně, oni mohli navázat a ověřit staré texty psané po dobu dvou tisíciletí, zkušenosti praktiků, promyslet konkrétní ideální propojení bodů ušité na míru individuálnímu pacientovi,
podle znalostí z historie. Je možné, že některé z těchto poznatků byly známy i v našich zeměpisných šířkách, já nevím. Ale není to tak jednoduché, není to všechno jen v těch bodech, je to spíš vzájemné propojení,
algoritmus fungování lidského těla v interakci s prostředím, který užívali generace čínských lékařů, takže způsob uvažování v kategoriích jin a jang takříkajíc sály děti z matčina prsu.
Vypadá
to, že lékařská péče západního typu bude dříve nebo později tak drahá, že bude pro naprostou většinu lidí nedostupná a obyčejní lidé budou muset dřív nebo později začít používat něco levnějšího. V tom případě se ovšem
nabízí to, co je staletími vyzkoušeno - čínská medicína.
Myslím, že ano. To by bylo naprosto ideální. Čínská medicína je velmi propracovaná i co se týče prevence. Jde o to, aby si maximum lidí osvojilo ty metody,
které jsou především finančně nenáročné a může je provádět každý sám. Jako je třeba cvičení čchi-kungu, tchaj-ti atd., kterými se dá i léčit, ale především předcházet nemocím a udržovat se ve zdraví. A to samé samozřejmě platí i pro
stravu. Protože kdyby se všichni nemocní teď měli vrhnout na čínské bylinky... No, nevím. Fakt je, že v Číně se toho vyprodukuje obrovské množství, když se tím vlastně léčí miliarda lidí.
Je snadné si představit,
že kdyby Američanů byla miliarda, tak by se jejich stávající zdravotnický systém se všemi podporami a pojištěním zcela jistě zhroutil. Číňané se za celou svou historii dokázali zdravotně postarat o tak obrovský počet lidí...
Tam je totiž fantastické a také asi absolutně nedosažitelné propojení všech metod léčby. Samozřejmě, že u nás ještě ve středověku, možná i v takovém 14., 15. století, mohla být znalost bylin velice zajímavá a mohla se
blížit tomu, co mají Číňané. Myslím na přesný popis 6 - 8000 drog, znalosti kombinací a vzájemných interakcí, úspěšnost u jednotlivých nemocí, a také propojení s obecnou naukou o vnitřních orgánech, atd. Nicméně v našich
oblastech se tato znalost ztratila. V Číně byly všechny tyto vědomosti pečlivě střádány a živě předávány dál – jim se ta nit nepřetrhla. A teď se děje to, že lidé, vyškolení v tomto systému, to jakoby překládají do západního
jazyka tím, že to používají na nemoci diagnostikované TČM, ale také západní medicínou a pak západními přístroji zkoumají, co se děje. Je zde propojení všemi směry. Jednak zkoumají tradiční čínskou medicínu tradičními prostředky na
moderních lidech, jednak ji zkoumají v kombinaci s kontrolou metodami západní medicíny a jednak zaznamenávají výsledky léčby TČM v porovnání s výsledky moderní medicíny. Přála bych si také umět takto tlumočit to
starobylé a propracované umění i vědu TČM do dnešního jazyka.
Jak velkou roli hraje kontinuita? Vždyť i tato čínská medicína, která dnes zkoumá západní lidi, může navazovat na tisíce let nepřetržitého vývoje a
předávání vědomostí...
To je právě to fantastické. Během těch tisíce let se určitě nějaké znalosti ztratily, nebo jsou méně známé, ale to gró té čínské medicíny je stále udržováno. Stále se používají směsi, které
byly popsány ve starověkých dílech či ve středověku. Je součástí studia čínské medicíny, že jeden rok se studují tato stará díla. A studují se proto, protože i ta dnešní terapie je založena na stejných základech. Samozřejmě, že se
mění reaktivita lidí. Např. některé byliny se už nemohou ve směsích používat, protože jsou pro dnešního člověka příliš silné. Dnešní člověk je více vyčerpáván z hlediska svého jinu, či-li toho, co je ženské, uklidňuje, ochlazuje,
uvolňuje. Je příliš nabuzený, příliš v jangu. Čili oni si nemohou dnes dovolit použít na tu léčbu tak drastické byliny, jako si mohli dovolit tenkrát. Nebo musí upravit dávky v recepturách. Ale ne ve všech. A používají vlastně stejné
receptury a ta teorie je stále stejná.
Bylo by zajímavé si představit, že dnešní lékaři na Západě by si mohli při současné počítačové vybavenosti sáhnout do databází dva tisíce let starých. Existují v čínské medicíně problémy
překladatelské v tom smyslu jako na Západě třeba s alchymií? Byly v Číně některé lékařské znalosti nebo postupy tajné?
Ano, byly. Tam to bylo tak, že ty klasické zápisky byly psány velmi zhuštěně,
nepoužívala se interpunkce, používaly se znaky, které se dnes už nepoužívají v tom stejném významu. Ale protože tam stále existuje ta živá linie, že byly zaznamenány komentáře a někdo to vykládal, doplňoval a vysvětloval, tak
většinou ta původní stará díla nejsou zcela nesrozumitelná. I moderní Číňan, který není vzdělán v tomto oboru, by však s nimi jistě měl potíže, i když se říká, že současný Číňan čte lehčeji staročínštinu, než třeba my
bychom četli staroslověnštinu. Vtip je v tom, že existují komentáře a potom komentáře vysvětlující předchozí komentáře, aby to bylo srozumitelné pro ta další pokolení a pak jsou komentáře komentářů komentářů atd. V Číně jsou
tedy specialisté na konkrétní oblasti, kteří si dokáží s texty poradit.
A oni jsou určitě dnes schopni najít i nové receptury na současné diagnózy, že?
To rozhodně ano. Protože i ty
moderní nemoci se dají diagnostikovat tradičním způsobem. Všechny spadají do kategorie nedostatku jinu nebo jangu, nebo nedostatečnosti či plnosti vnitřních orgánů, meridiánů, tělesných tekutin a podobně.
Mě na
tom fascinuje opravdu taková ta až esoterická snadnost toho základního schématu jin - jang. Toto schéma vlastně drží ty tisíce komentářů pohromadě. Což na Západě nikdy nebylo a přináší to dnes kromě jiného i celou řadu morálních a
etických problémů. Mají Číňané něco podobného Hippokratově přísaze?
Nevím. Dříve, historicky, se lékařství nikdy nevyučovalo na školách. Tam neexistovaly university. Lékařství se vyučovalo tak, že se předávalo v
rámci rodiny či rodu. Člověk, který to předával, si začal všímat už malých dětí, které se začaly učit již mezi čtyřmi až osmi lety. Pozoroval je a možná podle nějakých kritérií postupně zjišťoval, zda-li se budou hodit na lékařské
poslání. Třeba náš profesor doktor Leung to popisuje tak, že jeho otec měl šestnáct dětí. Měl čtyři manželky a každá měla čtyři děti. Otec u dětí sledoval, jak rychle si byly schopny něco zapamatovat, jak dokázaly reprodukovat apod.
Hlavně ale sledoval, zda měly zájem o druhé lidi, soucit a sklon k pečování a všímání si ostatních. A podle toho vybíral děti, kterým předával své znalosti. Já jsem měla v Číně pocit, že určitý etický kodex tam funguje stále.
Nakonec v konfuciánství, buddhismu, i taoismu je také silně zastoupen.
A jak je to tam s holčičkami? Číňané přece po celou historii preferují děti mužského pohlaví.
Přesně tak. Vím, že s
Leungem se učila zároveň jeho sestřenice, ale u Leunga byl problém v tom, že z těch šestnácti dětí se to učilo jenom pět. Všichni pak zemřeli, Leung byl jediný, kdo přežil. Ve svých zápiscích píše, že ta jeho sestřenice byla velmi
krásná, že byla nejchytřejší a že vše uměla dříve než on. V Číně je to myslím složitější, podle mě tam nepanuje jednoduchý patriarchální systém, jako třeba v Japonsku. Oni sice ty ženy měli trošku takříkajíc sešněrované, ale na
druhou stranu třeba z klasické knihy Sen v červeném domě
je zřejmé, že tam jaksi navenek panuje patriarchát, ale uvnitř v tom domě vládne matriarchát. V dnešní době ženám komunismus asi přeci jenom pomohl, protože jsou hodně aktivní, ale nevím zda to mohu jen na základě svých znalostí konstatovat.
Existuje nebezpečí špatného překladu? Velká většina poznatků z čínské medicíny sem k nám do Čech vlastně přišla přes kanadské nebo francouzské lektory.
No, jak se to vezme, ale spíše tu je riziko
větší. Naše Sinobiologická společnost má velké štěstí, že máme v Čechách vynikajícího překladatele přímo z čínštiny. Pan Vladimír Ando se TČM zabývá už přes dvacet let a překládá přímo z čínských pramenů. Jeho encyklopedie,
která postupně vychází, je zpracována také přímo z čínských pramenů, dokonce i ze staročínských. Díky jemu jsme také z našeho pobytu v Číně vytěžili maximum, takže mu patří náš dík. Jinak je to v Číně a zejména na
západě otázka vzdělanosti. Samozřejmě, když někdo není dostatečně vzdělaný, tak to může přeložit absolutně chybně. Protože čínština je na překládání velice těžký jazyk. Existuje např. mnoho zcela mylných překladů Nej-ťingu, Vnitřní
knihy Žlutého císaře, nejstarší a základní knihy čínské medicíny.
Když se řekne čínská medicína, tak všichni vidí jehličky - akupunkturu. Teď čím dál více lidí ví, že k tomu patří bylinky. Co ještě?
Čínská medicína je jako dlouhověká želva, která má krunýř s tělem a čtyři packy. Jedna ta packa je akupunktura, jedna jsou byliny, jedna cvičení a jedna jsou masáže. A s bylinami je organicky spjatá ještě dietetika. Protože v čínské
medicíně se nikdy nedělala hranice mezi fytoterapií a dietetikou, vždy to bylo dohromady. Také tradiční název pro bylinné směsi není čaje, ale polévky, protože ony se skutečně vaří. Tam nejde o pouhé louhování. Ale to nejdůležitější
z čínské medicíny je právě tělo téhle pomyslné želvy. A to jsou filosofické základy, tedy taoismus a všechny teorie vycházející z kategorií jin a jang a jejich interakcí. Protože v čínské medicíně je na prvním místě duševní
stav. A za primární příčinu všech nemocí jsou pokládány či čing, což znamená excesy sedmi emocí, což je hněv či závist, splín či nadměrné přemýšlení, strach až děs, úzkost, smutek, hysterie či přehnané radovánky apod. V Nej-ťingu je
doslova řečeno, že člověka mohou bičovat ostré větry a krupobití, sužovat zima, ale je-li v jeho nitru harmonie, tak jak může nemoc přijít? Z téhle filosofie pak vyplývá určitý zdravý styl života, kdy platí, že žádná emoce nesmí
trvat příliš dlouhou dobu a v příliš silné intenzitě, a člověk by měl dodržovat určité morální zásady, aby jeho duch byl klidný a v pohodě. Např. nesmí příliš toužit po věcech atd. A z toho vlastně vyplývá i prevence.
Z toho plyne, že čínská medicína sice termín "psychosomatický" nepoužívá, ale o vlivu dobré nálady na člověka velmi dobře ví, že?
Měli jsme třeba přednášky universitního profesora, který se zabývá interní
medicínou. A v jeho výuce, ale i v přednáškách všech jeho kolegů, bylo naprosto samozřejmé doporučení, např. že pacienti by se měli vyvarovat nadměrným emocím, nebo zejména nepropadat vzteku či smutku atd. Každá emoce souvisí
s určitým orgánem i s určitými nemocemi. To je organicky spjato i s nejsoučasnější čínskou medicínou. Nikdo se nad tím nepozastavuje. Je to pro ně samozřejmost. Také jsme se byli podívat v nemocnici, a tam na všech odděleních
(pro děti i dospělé) podporují, nejen že dovolují, ale dokonce doporučují přítomnost příbuzných u pacienta, protože tvrdí, že pacient je tak v lepší duševní pohodě a proto se uzdravuje rychleji.
Co tě v čínské nemocnici překvapilo nepříjemně?
Nezdá se, že by si tam lámali hlavu s hygienou. Měla jsem pocit, že nepřikládají velký význam čistotě podlahy a zdi i zařízení pokojů byly velmi dobité.
Ale všichni pacienti, které jsme tam viděli, měli u sebe minimálně jednoho až dva, tři příbuzné a vypadali spokojeně a v pohodě. Neviděla jsem rovněž, že by se návštěvníci někde přezouvali. Na pokojích bylo vždy několik nemocných,
ale vzhledem k přelidnění v Číně tak ta nemocnice zase nevypadala až tak hrůzostrašně. Musíme si uvědomit, že v porovnání s Indií, která rovněž trpí přelidněním, je na tom Čína nesrovnatelně lépe, jak co se týká
vyživení obyvatelstva, tak i výskytu závažných infekčních chorob, takže kdybychom my měli v Evropě tu miliardu a více osob, kdoví jak kvalitně bychom byli schopni se o ně postarat. Další věc, která mě zaujala - při vyšetřování a
masáži malých dětí se vše dělo na klíně maminky. Třeba zásada v naší pediatrii, že dítě by se mělo na vyšetření oddělit od matky, zde nebyla vůbec respektována a přitom to fungovalo bezvadně. Řekla bych, že čínská paní pediatrička to
naopak zvládala tímto způsobem rychleji.
Co obyčejný každodenní život? Cizí prostředí, věci, které nefungovaly? Co ti vadilo nejvíc?
Mají tam třeba velice složitý telefonní systém. Z některých
telefonů se dá volat jenom po městě, z menšího množství se dá volat meziměstsky a z minima telefonů se dá volat mezistátně. Velmi zajímavý je jejich systém mobilních telefonů. Zavolá se tzv. na mobil, ovšem ozve se vám Číňanka, které
musíte pochopitelně čínsky sdělit číslo a buď vás spojí, nebo ne a můžete u ní zanechat vzkaz. Jisté telefonní potíže nás provázeli celou dobu pobytu. Nejdříve nebyly telefonní karty, když je dostali, tak nebylo možno v celém městě
najít fungující přístroj. Naštěstí jsme brzy našli tzv. veřejnou hovornu, což je přístroj, který je většinou v nějakém krámku a majitel ho pronajímá pro místní hovory.
Jaké byly první dojmy?
My jsme
přiletěli ráno a universita pro nás poslala autobus, který byl v dost neutěšeném stavu, ale na asijské poměry zřejmě naprosto v pohodě. Na letišti jsem nenašla nikoho, kdo by rozuměl angličtině, zatímco se svou lámanou čínštinou
jsem se kupodivu domluvila. Možná však byl problém i v tom, že Číňané nepostřehli, jakým to jazykem na ně hovořím, neboť jejich čínská angličtina je vskutku zvukově velmi zajímavá. Také jsme tam hledali telefon, nakonec jsme
našli jediný, ale na celém letišti jsme nikde nesehnali telefonní kartu. Zkrátka typicky komunistické poměry, na které si našinec už odvykl. Pak konečně přijel autobus, téměř jsme se do něj nenaskládali, a navíc v průběhu jízdy se
zjistilo, že veškeré výfukové plyny nejdou ven, ale dovnitř. Domněnka, že po otevření okna bude čistý vzduch se nepotvrdila, neboť byla zrovna smogová situace. Navíc jsme tedy byli po asi dvacetihodinovém cestování nevyspalí,
špinaví, unavení, v Čechách tou dobou byla relativně zima, kolem čtrnácti stupňů, a když jsme přiletěli do Pekingu, tak tam byla třicetistupňová vedra... Naštěstí jsme po dvou hodinách dorazili na místo, kde jsme po další hodině
dorozumívání získali ubytování na tamní poměry přímo luxusní, i když si člověk musel nejprve všechno umýt a společnost doplňovali ojediněle pobíhající švábi i další dva druhy broučků.
Je to přece jen velmi
odlišná kultura. Nic je nerozhází. Uspěchaní Češi si to určitě užili...
Co se týče pojímání času, Číňané nikdy nespěchají. Jednou jsem spěchala na přednášku a na chodbě jsem potkala jednu naši tlumočnici, a tak
jsem jí říkala: "Pojď honem, jdeme pozdě!" A jenom tato věta v ní vyvolala takovou veselost, že se musela zastavit, položila tašku na zem a dlouho se smála. Na moje další pobídky reagovala ještě většími salvami smíchu. Tak jsem
pochopila, že oni nikdy nikam nespěchají, a běžela jsem dál.
Jakým způsobem tam funguje doprava?
Tři dny před tím, než jsme měli odletět domů, se ukázalo, že v oblasti panují tak husté mlhy, že
jediná dálnice do Pekingu je uzavřená. Organizátoři nám s úsměvem na tváři jen tak oznámili, že tam asi budeme muset zůstat, protože žádná jiná možnost dostat se na letiště neexistuje. Většina z nás už samozřejmě počítala s programem
v Praze a tak jsme namítli, že musí existovat nějaká jiná silnice. Opáčili, že nejsou silnice. Někteří z nás už ztráceli trpělivost a ptali se: "Neříkejte, že před tím, než se postavila dálnice, jste neměli s hlavním městem žádné
spojení!" Odpověděli že ony silnice jsou tak špatné a tak nebezpečné, že nám tam žádný řidič nepojede. Nakonec jsme zjistili, že se tam dá jet vlakem. Ale sehnat v Číně jízdenku na vlak není jednoduché. Na obrovském nádraží jsou
nekonečné, neodlišitelné fronty. Vypadá to tak, že člověk se ostrými lokty probojuje do fronty, tam se dvě, tři hodinky tlačí a modlí se, aby se mu nakonec podařilo před okýnkem odstrčit neustálý chumel lidí a dokřičet na lakonicky
se tvářící dámu za okýnkem kam a kdy chce jet. Když má štěstí, tak mu vydá správnou jízdenku. Avšak nikdy není jisté, že se to vůbec podaří. Navíc den před odjezdem shánět jízdenku už je pozdě, minimální jsou tři dny předem, protože
to vypadá tak, že každý člověk v Číně chce někam jet. Naštěstí v sobotu se mlha rozptýlila, takže jsme mohli jet autobusem po dálnici podle původního plánu. I když autobus vypadal, jako by měl zlomenou zadní nápravu, takže když jsme
do něj naskládali naše zavazadla se spoustou nakoupených knih, tak byl ještě šišatější. Když řidič viděl, čím vším jeho autobus plníme, tak nás sledoval s upřímným zájmem a pořád říkal: Tihle lidé jsou nějací těžcí. Proč mají
tolik věcí ?
Zkusila sis také roli turistky? Byli jste se podívat na Velkou zeď a jiné památky?
Vstupy do historických památek jsou na naše poměry neuvěřitelně drahé. Třeba vstup do Zakázaného města v
Pekingu stojí v přepočtu asi 1 200 Kč. My jsme tedy měli štěstí, že jsem tam měla čínské kamarády, protože oni nás vždy vzali jako skupinu a my jsme se tak všude dostali podstatně levněji. Pravda však je, že to Zakázané město je
ohromné, a lze se tam procházet od rána do večera a stále je co prohlížet. Vysoké vstupné je tam zavedeno hlavně kvůli Američanům, kterých tam jezdí velké množství.
Byla jsi třeba na návštěvě v typickém
několikageneračním čínském domě?
Myslím, že těch už je tam minimum. Většinou ale žije několik generací pohromadě v jednom bytě a rodina je tam prý stále tradičně hodně semknutá.
Jak to bylo se stravou? Jedli jste na ulici?
Jídlo na ulici je velice levné a pro mě jako nenáročného strávníka vyšlo tak na 20-30 Kč na den. Bydleli jsme v ohromné budově pro cizince, kde to bylo velice drahé.
Problém byl, že tam vůbec nebyly kuchyňky. Na pokoji se tedy vařit nesmělo a čínské vedení nás zprvu nutilo do stravování v drahé jídelně, kde by nás to vyšlo kolem 200-300 Kč denně. Takže většina z nás to vyřešila tak, že jedla u
pouličních krámků a jídelen. Přes nevalnou hygienickou úroveň to mělo tu přednost, že vše, co bylo do jídla dáváno, jsme viděli, takže bylo možno pozorovat čistotu vaření a nakonec jsme to všichni ve zdraví přežili. V Číně jsou
problémy s pitnou vodou a v Tianjinu teče z kohoutku pouze voda užitková, zamořená minerálními látkami i bakteriemi.
Co ti chutnalo nejvíc?
Nejlepší jídlo, které jsem tam jedla,
tzv. tiao c´, byly taštičky z těsta, plněné nejrůznější náplní, většinou zeleninovou, někdy tam bylo i trošku masa, většinou to bylo výborně okořeněné, ani ne moc pálivé a vařené v páře. Pak tam také měli takové veliké koule, ty
byly většinou plněné masem, a moc dobré nebyly. Také nejrůznější jídla z nudlí, placky, kraby, spousta u nás naprosto neznámých druhů zeleniny a koření. Na ulici je v Číně zkrátka všechno. Byly tam jídelny, krámky, správkárny...
Několikrát jsme také byli pozváni na velkou hostinu, kde bylo množství velice dobrých jídel a mnohdy nebylo zcela jasné co přesně pojídáme, což nám však nijak nekazilo potěšení.
Seznámila ses také s jinými čínskými lékaři?
Měli jsme štěstí, neboť uprostřed našeho pobytu tam byl Mezinárodní kongres tradiční čínské medicíny. A protože Tianjin a hlavně universitu nikdy před tím
nenavštívili žádní Češi a vůbec Evropané byli spíše vzácností, tak prohlásili naši výpravu a mě jako vedoucí za vzácné hosty. Dostala jsem na klopu zvláštní ozdobu se znaky guibin, což znamená VIP. Na té konferenci ji mělo jenom asi
dvacet lidí. Tam jsou na všech místech velké davy lidí, takže takovéto označení vzbuzuje pozornost. Když jsem někam vešla, hned si všichni šeptali, všude jsem všechno dostala první, což pro mě samozřejmě byl velký zážitek, i když
nijak zasloužený. Seznámila jsem se tedy lehce s většinou ostatních guibin, což byli ponejvíce profesoři velkých ústavů, ředitelé nemocnic, výzkumníci a tak podobně.
Potkala jsi nějakého typického čínského lékaře, který tě zaujal?
Asi nejvíce mě zaujal již dříve zmíněný profesor akupunktury. Byl impozantní již svým na Číňana velmi vysokým vzrůstem, ale mě zaujal zejména pro
mistrné ovládání čínské medicíny a zvláště pulsové diagnostiky. Měl ve své ordinaci vždycky davy lidí a musel je tedy všechny nějak ošetřit a přitom se nám snažil občas něco vysvětlit. Mluvil trošku anglicky. Měl velmi dobrý vztah
k pacientům. Byl to typ lékaře, od kterého se člověk učil nejlépe odezíráním. Velmi málo profesorů tam ovládalo angličtinu.
Nedivili se čínští pacienti, když jim zkoušela pulsovou diagnostiku Evropanka?
To jsme dělali neustále a jim to ani nepřišlo zvláštní, protože tam je takto vyšetřovali i ostatní studenti.
Oni mají určitě speciální výrazy v rámci této diagnostiky, které my vlastně neznáme...
Podle systému Li š čena se rozlišuje 27 druhů pulsů. Základních je šest kategorií, které se může naučit rozlišovat každý, t.j. hluboký, povrchový, silný, slabý, pomalý a rychlý puls. A pak je těch 27 speciálních hmatových
pocitů, které se rozeznávají hůře. Učitel to učí tak, že nahmatá určitý druh pulsu, zařadí ho do určité kategorie a dá ho žákovi osahat, aby věděl, jak ten daný typ pulsu vypadá. My jsme v odpoledních hodinách stážovali u
několika různých lékařů a ne všichni měli čas a možná i ochotu a chuť nám vše vysvětlovat. Nicméně většinou se nám snažili pomoci rozšířit naše znalosti.
Bylo pro tebe ze začátku těžké naučit se čínskou medicínu, protože ty
jsi vlastně západní lékařka ?
To je otázka, co vlastně jsem. Zpočátku mě trápila určitá schizofrenie, tedy myslím hlavně během studia a po škole, protože vnitřně jsem upřímně řečeno mnohem více důvěřovala spíše
těm kategoriím jin a jang než západnímu lékařství. Pak jsem pochopila, že všechno má své místo a je to také otázka umět ho vymezit tak, abychom člověku opravdu pomohli a ne jen potlačili příznaky. Je nutno umět tlumočit mezi oběma
systémy. Například v Číně si lidé mohou zcela svobodně vybrat, kterou medicínou se chtějí léčit a samozřejmě si vybírají i lékaře. Oni totiž stejně musí všechny náklady zaplatit, takže to finančně vychází obdobně. Obyvatelstvo
prý dokáže dobře rozlišit, kdy má koho vyhledat. Na akutní nemoci, jako je prudká horečka, nebo úrazy, náhlé a prudké ochoření, vyhledávají spíš moderní západní nemocnice a lékaře. Naopak u dlouhodobých a chronických onemocnění mají
větší důvěru v TČM, protože její léky nemají nežádoucí účinky a nejsou tak nebezpečné. U nás je hlavní otázka kvalitního vyškolení odborníků, takže může být velký rozdíl mezi jednotlivými praktiky.
Takže by
se nemělo říkat nepomohla mi tradiční čínská medicína, ale nepomohla mi konkrétní osoba...
Ano, přesně tak. Tento obor je velmi rozsáhlý a u nás doposud ani neproběhla výuka organizovaná s čínskými nebo
západními profesory, kteří jsou vysokoškolsky vzdělaní pro tento obor. Učili nás lidé, kteří TČM přímo provozují, což také bylo velmi cenné, protože většina byla žáky již výše uvedeného čínského profesora Leung Kokyuena, který byl
vyškolen tradičně svým otcem. Domnívám se však, že v této moderní době má význam obojí způsob vzdělávání - i ten odborně vysokoškolský. Takže v naší škole bychom chtěli pokračovat v kontaktech s čínskými
universitami a příští ročník tříletého studia bude i pod jejich vedením - i když videokazety s osobním podáním pana profesora Leunga samozřejmě také využijeme. Je to takové spojení dvou světů a hledání porozumění mezi
nimi. Proto také říkám, že si připadám jako tlumočnice. Žiji tady a teď a lidé kolem mě mají dnešní problémy, ale přitahuje mě ten svět Lao c´ , to tajemství skutečnosti, která odpovídá pravidly vyřčenými před tisíciletími. Přivádí
mě to k úžasu, ale mnohdy až už je pozdě, takže se stejně vždycky spálím.
Narážíš asi také na knihu věšteb I-Ťing?
Ano. Tahle zhuštěná moudrost v plných a přerušovaných čarách je
opravdový poklad, i když není lehké jí porozumět. Navíc komentáře k ní myslím dosud v češtině neexistují, takže u nás mají lidé horší situaci. Tvrdí se, že i dnes moudří politikové v orientě před I-Ťingem sklání svou hlavu
a řídí se podle něj. Dokážeš si představit, že by některý z našich politiků takhle zmoudřel? Proto si také myslím, že je moc nutné, aby lidé o této knize vůbec něco věděli. Nakonec díky ní jsem se pro tu cestu do Číny vůbec
rozhodla. Proto také budeme pořádat v květnu příštího roku speciální seminář pro veřejnost a veškeré zájemce s jedním francouzským sinologem, který tuto knihu nejnověji přeložil z čínštiny do francouzštiny. On totiž
našel starobylé metody výkladu hexagramů I-Ťing, které značně zpřesňují věštby a činí je podstatně srozumitelnějšími. Takže se už dopředu těším na tu hostinu ducha, i když budu pravděpodobně taky překládat.
Kontakt:
Československá sinobiologická společnost, Revoluční 20, 110 00 Praha 1, tel. 02/2312614, e-mail:
