David Hudson: Má babička patřila ke kmeni Guguyalangi. Já sám
jsem první roky svého života strávil na dobytčí farmě, kde moje matka pracovala jako kuchařka. Měl jsem moc hezké dětství, pořád kolem mne někdo byl a naučil jsem se od dospělých spoustu věcí. Naučili mne, jak se ztotožnit
s krajinou, naučili mne tančit, naučili mne kultuře.
Kdo vás nejvíce ovlivnil, inspiroval?
David Hudson: Moje matka. Byla velká osobnost a měl jsem ji moc rád. Naučila mne hodně
věcí a stále mi říkala, abych byl pyšný na to, že jsem aboridžinec, a abych si neustále uvědomoval, že mám co nabídnout ostatním. A to si myslím, že je pravda. Mám co nabídnout - hudbu, tanec, písničky. Nepamatuji si, že by někdy
v našem domě chybělo didžeridu. Když jsem začal hrát, hrál jsem jen pro své potěšení. Nikdy jsem netušil, že jednou budu předvádět didžeridu na pódiu, a že budu svou kulturu představovat lidem z celého světa.
Ovlivnili vás i jiní lidé?
David Hudson: To bylo až po roce 1980, kdy jsem odešel na školu do Perthu. Tam jsem potkal pár lidí ze souboru Middar Dance Troup. Do té doby jsem myslel, že "můj
kruh", mé spojení se starou tradicí, je přerušeno. Oni mi ho pomohli znovu nalézt. Od té doby jsem si začal uvědomovat, že jsem součástí 40 000 let staré, ale stále živoucí kultury. Později jsem se rozhodl vrátit se do rodného kraje
a založit svou skupinu.
Jak se didžeridu k vašemu kmenu dostalo?
David Hudson: Když v zemi mé babičky slyší lidé jeden druh včel, kterým se říká "pytlík cukru", bzučet v dutých
stromech, myslí si, že někdo hraje na didžeridu. Myslím, že právě tohle přivedlo lidi mého kmene k didžeridu.
Jak byste popsal svůj styl hry na didžeridu?
David Hudson: Můj styl?
Silný, nabitý. Snažím se dělat hodně věcí, aby má hra byla velmi barevná. Nefoukám jen rovně, rytmicky jednoduše. Vždy jsem se snažil doprovázet silným rytmem se spoustou ozdob a hrdelních zvuků. Vlivy? Dick Roughsey z kmene
Lardil, a také David Blanasi ze Severního teritoria.
Čím se jednotlivé styly hry na didžeridu liší?
David Hudson: Alikvóty, tradičními vokalizovanými zvuky, chrochtáním, chápáním rytmu, tím, co
se v kmenech dědí z generace na generaci. To mne vždy inspiruje. Nejde jen o to vzít didžeridu a hrát v nějakém jednoduchém rytmu, ale hrát nějaký konkrétní rytmus tak, aby to mělo nějaký smysl.
Jak skládáte své skladby? Odkud pochází jejich rytmus?
David Hudson: Největší inspirace je příroda. Vidím například letět velkého ptáka, třeba pelikána. Představuji si, jak pelikán používá svá křídla, jak buší
jeho srdce, jak klouže vzduchem. Představuji si, že i já dělám co on, moje srdce tepe ve stejném rytmu. Hraju jako když letí pelikán, sleduji jeho rytmus. Rytmus pochází z krajiny. Inspiruje mne i voda, vítr. Hraju jako kdybych
šel na výlet, hraju podle tepu svého srdce. Hraju podle toho, jak se cítím. Lidé, kteří nechápou, co to je didžeridu, říkají, že je to na ně příliš monotónní. Jenže já mohu navíc přidat třeba i imitované zvuky zvířat a psa
dinga nebo ptáka kookaburra.
Když slyšíte na didžeridu hrát Evropany a Američany, co si o tom myslíte?
David Hudson: Nezní tak bohatě a hutně, jako my aboridžinci. Jejich rytmus je
stále stejný, málo pracují s hlasem. Když člověk žije v krajině a poslouchá, ví, jak zní pes dingo, ví, jak zní vítr ve větvích stromů. Kdy ale může Evropan slyšet psa dinga v poušti? Snad jen zkoušet napodobit to
z poslechu nějakého CD. Já třeba nikdy nenapodobuji vlka, protože jsem ho nikdy v přírodě neslyšel.
Viděl jsem lidi, kteří se z didžeridu snažili udělat něco, co ten nástroj není. Snažili se z aboridžinské kultury
udělat něco, co není. Pokud neznají fakta, neměli by s tím pracovat. Viděl jsem hrát ženy, viděl jsem lidi hrát na trubky z PVC, nebo z větví kaktusu. Viděl jsem pseudoléčitele, kteří na didžeridu hráli nad těly
klientů. Nic z toho tam, odkud didžeridu pochází, neexistuje.
Ti lidé se snad snaží hledat svou identitu. Je ale divné, že hledají až v Austrálii, místo aby hledali ve své zemi, ve své kultuře. Je také divné, že
aboridžinští hráči na didžeridu jsou více oceňováni v cizině než v Austrálii. Lidé v Austrálii nevědí, jak se stavět k původní kultuře tohoto kontinentu.
Nemyslím ale, že by aboridžincům vadilo, že
na didžeridu hrají jiní. Vadí jim, když se jim ale jiní pletou do jejich vlastní aboridžinské kultury. Nejsou aboridžinci, a tak ani netuší, že se necitlivě pletou do věcí, o kterých nic nevědí. Aboridžinci nemají problém s lidmi,
kteří jsou sami sebou. Pokoušejí-li se ale cizinci chovat jako aboridžinci, pak narazí. Proč chtějí být někdo jiný? Ať se naučí akceptovat sebe sama. Já se nesnažím stát se bělochem, jsem pyšný na to, co jsem. Mám svou identitu a
jsem šťastný.
Co si myslíte o lidech, kteří na výrobě didžeridu v USA vydělávají?
David Hudson: Vadí mi, když někdo dělá nástroje z PVC nebo kaktusu a chce za ně 250 dolarů.
Proč si Američané nekupují autentické věci? Tím by i podpořili aboridžinskou kulturu. Samozřejmě, pokud někdo začíná hrát a používá nástroj méně kvalitní a ne autentický, je to v pořádku, je to jen první krok, a pokud se naučí
hrát, jistě si pak pořídí didžeridu pravé.
Jaké jsou výhody autentického didžeridu?
David Hudson: Vnitřek pravého didžeridu byl vyžrán přirozeně, termity. Všechny ty chodbičky a důlky
od termitů pak pomáhají celkové rezonanci. Zvuk je pak zemitější, sytější, teplejší. Navíc je ze dřeva, které rostlo ve starodávné zemi, byla pomalována aboridžincem, je tedy jaksi cítit. Když hrajete na trubku od vysavače, není to
zkrátka ono. Didžeridu má mít svůj charakteristický a nezaměnitelný, tajemný zvuk minulosti. Aboridžinci tak hrají tisíce let. Jejich hra je hrou od srdce. Je to hra země. Je to v tom cítit.
Co byste tedy radil hráčům v Evropě a v USA?
David Hudson: Hrajte od srdce. Hrajte sami sobě. Nezneužívejte didžeridu, ale ani nepřehánějte její význam. Mějte respekt k aboridžincům a k jejich
kultuře. Trvá 40 000 let, zatímco kultura bílých Australanů jen 200 let. Austrálie je víc než jen klokani, medvídci koala a surfaři. I aboridžinská kultura je víc než jen didžeridu. Nepředstavujte si ale, že jsme všichni i během dne
pomalováni a sedíme u ohně. I my dnes řídíme auta a bydlíme v domech. Didžeridu může být dalekohledem, který vaši pozornost nasměruje k původní kultuře.
Co myslíte, že budete dělat za deset let?
David Hudson: Doufám, že nahrávky aboridžinského didžeridu budou zaznamenány do not. Chtěl bych, aby aboridžinskou kulturu znali díky didžeridu na celém světě. To ji udrží při životě a dovede na vyšší úroveň.
Dřív nás běloši považovali za méněcenné. Pak nás přijali do společnosti a pak jsme dostali volební právo. Teď náš hlas bude znít díky didžeridu po celém světě.
(Přeložil V. M.)
