|
Vize Michala Harnera Když jsem se upřeně díval nahoru do tmy, objevily se
slabé pásy světla. Postupně byly zřetelnější a složitější. Nakonec vzplanuly třpytivými barvami. Zdálky přicházely zvuky podobné vodopádu. Byly stále silnější, až zcela zaplnily mé uši. Před několika minutami jsem byl rozčarován, že
nápoj nevyvolal žádaný efekt a najednou... zvuk zurčící vody naplnil můj mozek. Mé čelisti začaly trnout. Trnutí postupně přecházelo do uší. Slabé pásy nad hlavou zjasněly a postupně se splétaly do baldachýnu, který připomínal
geometrickou mozaiku z matného skla. Jasně fialová oblaka nade mnou vytvářela rozšiřující se střechu. Uvnitř této nebeské jeskyně jsem zaslechl sílící zvuk vody. Uviděl jsem neklidné postavy, jež se začaly pohybovat. Když si mé oči
začaly na mrak zvykat, vytvořila tato pohybující se scéna něco, co připomínalo obrovský palác zábav, nadpřirozený karneval démonů. Z centra tohoto dění se přímo na mne dívala gigantická, samolibě se usmívající hlava krokodýla. Z jeho
děravých čelistí stříkala voda.Od rukou a nohou jsem začal tělo cítit jako tvrdý beton. Nemohl jsem se hýbat ani mluvit. Když trnutí sevřelo hruď v oblasti srdce, pokusil jsem se přinutit ústa poprosit indiány o pomoc, o protijed.
Navzdory velké snaze jsem nedokázal slova pronést. Měl jsem dojem, že se můj žaludek mění na kámen. Musel jsem vynaložit nemalé úsilí, aby mé srdce nepřestalo tlouci. Z posledních sil jsem své srdce začal nazývat přítelem, nejlepším
přítelem. Hovořil jsem s ním, povzbuzoval ho, aby tlouklo. Pozornost jsem věnoval i mozku. Fyzicky jsem cítil, že se rozdělil na čtyři úrovně. Na povrchu byl pozorovatel a organizátor, který si uvědomoval stav mého těla. Odpovídal za
záchranné práce na mém srdci. Vidění, která byla částí mého mozku, přijímal pouze jako pozorovatel. Bezprostředně pod povrchem jsem cítil strnulou vrstvu vyřazenou nápojem. Jakoby tam nebyla. Další úroveň byla pramenem mých vidin a
vedla koráb duše. Pouze mlhavě jsem mohl rozlišovat ty, kdož mi tyto myšlenky sdělovaly: gigantické plazící se bytosti, líně ležící v hlubinách mého mozku v místech, kde se setkává s vrcholem páteře. Mohl jsem jen smutně hledět do
pochmurných, temných hlubin. Tyto bytosti mi pak ukázaly, jak na planetě vytvořily život, aby se uprostřed pestrých forem ukryly a tak zamaskovaly svou přítomnost. Naskytl se mi velkolepý pohled na vznik života, na to, jak se stovky
milionů let přizpůsoboval, v rozsahu, který nelze popsat. Najednou jsem pocítil svou lidskost. Kontrast mezi mými pradávnými plazícími se předky a mnou. Začal jsem se bránit návratu k nim. Pociťoval jsem je stále silněji jako něco
cizího a snad i špatného. Každý úder mého srdce znamenal ohromné úsilí. Prosil jsem lidi o pomoc. S nadlidským úsilím jsem indiánům dokázal říci jedno jediné slovo: "Lék." Viděl jsem, jak mě pečlivě obstoupili, aby
připravili protijed. Věděl jsem však, že ho nedokáží připravit včas. Potřeboval jsem "ochránce", který by nad draky mohl zvítězit. Zuřivě jsem se pokoušel k životu probudit mohutnou bytost, schopnou chránit mě před těmito
cizími, plazícími se bytostmi. Jedna z nich se objevila přede mnou. V té chvíli mi indián otevřel ústa a nalil do nich protijed. Draci postupně mizeli v hlubinách. Neviděl jsem koráb duše, ani fjord. Ulevilo se mi. Uvolnil jsem se.
Protijed radikálně zlepšil můj stav. Vidění povrchového charakteru však zůstala. Byla příjemná a řídil jsem je. Na přání jsem podnikal neobvyklé cesty do vzdálených oblastí Země a Galaxie. Vytvářel jsem úchvatnou architekturu.
Samolibě se usmívající démony jsem využíval k uskutečňování mých představ. Často jsem cítil, že se nahlas směji nesmyslům mých příhod. Pak jsem usnul. (Z knihy Michala Harnera Tajemství šamanismu, kterou v roce 1996
vydalo nakladatelství Eko-Konzult Bratislava). |
