Švédská filosofka, učitelka a aktivistka Helena Norberg-Hodgeová byla první Evropankou, žijící v himálajské provincii Ladak, v centru izolované buddhistické kultury, která byla
nakonec také napadena západním "rozvojem". Za dvacet let života, strávených v podhůří Matky Světa se Norberg -Hodgeová naučila tamní jazyk a získala vlastní nezávislý vhled do rapidní modernizace, kterou Ladak
prodělává. Helena Norberg-Hodgeová je kodirektorkou evropské sekce Mezinárodního fóra o globalizaci, založila nevládní organizaci Ladak Project, je autorkou několika knih (v češtině Dávné budoucnosti, vyd. Hnutí DUHA, Přátelé
Země ČR, 1996). Se svým partnerem Johnem Pagem žije v anglickém Bristolu. Následující úvaha na téma buddhismus a globalizace ekonomiky se překvapivě a v poslední době čím dál aktuálněji dotýká i nás všech.
Posledních dvacet let jsem strávila v nepřetržitém kontaktu s buddhistickými komunitami jak tradičními, tak přesídlenými na industrializovaný Západ. Díky tomu jsem si ostře uvědomila, že průmyslový rozvoj neovlivňuje jenom
náš způsob života, ale i náš světový názor. Pochopila jsem také, že abychom se vyhnuli dezinterpretaci Buddhova učení, musíme se blíže podívat na základní rozdíly mezi společenstvími, jež jsou součástí industrializovaného
globálního hospodářství a těmi, jež si zachovávají ekonomiku lokální.
Budoucnost nemůže být negací minulosti
V Buddhových dobách byla společnost mnohem více svázána se svým místem v přirozeném řádu. Hospodářství
mělo místní charakter - jinými slovy, mělo rozměr vyjadřující provázanost lidí s dalšími živými bytostmi a s přírodou. Vztahy mezi lidmi a mezi kulturou a přírodou byly víceméně nezprostředkované. Přímá pozorování
a zkušenosti z přírodního světa se staly základem etických principů v chování jedince. Buddhovo učení vznikalo v kontextu společnosti formované těmito přímými kontakty ke společnosti i k živému světu.
Buddhismus je v podstatě nauka o životě. Pojednává o neustálém koloběhu uvnitř přírody: život a smrt, radost a bolest, rozvíjející se květ, přibývání a ubývání měsíce. Pojednává o nestálosti
a propojenosti, která je typická pro vše živé.
V moderním industrializovaném světě vedly naopak komplexní technologie a plošně působící sociální instituce k zásadnímu odtržení lidí od sebe navzájem stejně jako k
oddělení lidí od živé přírody. Náš každodenní život do značné míry závisí na "člověkem vyrobeném světě": ekonomii, elektrické energii, autech a dálnicích, lékařské péči - závisíme více na technosféře než na biosféře,
na živém světě. Jak objem ekonomiky roste, je zároveň čím dál těžší vidět dopad toho, co děláme, na přírodu nebo na jiné lidi. Tyto formy odloučenosti jsou důsledkem a odrazem světového názoru, který je v naprostém
protikladu k Buddhovu učení. Moderní společnost je vlastně založena na předpokladu, že nejsme součástí přírody a že ji dokážeme ovládat. Struktury a instituce, na kterých jsme závislí, jsou proto výrazem omezenosti
a chtivosti - popřením vzájemné propojenosti a nestálosti.
Zodpovědní buddhisté (či křesťané nebo muslimové) musí převzít odpovědně a pečlivě sledovat současné ekonomické trendy z hlediska duchovních nauk. Jsem
přesvědčena, že taková sledování vyvolají potřebu aktivně vystupovat proti globalizaci hospodářství a na podporu způsobů života ladících s ekonomikou buddhistickou.
Prostřednictvím smluv o volném obchodu
a globalizaci se pokouší jednotný ekonomický systém ovládnout celou planetu. Ve své podstatě se tento systém zakládá na velmi zúženém pohledu na lidské potřeby a motivace: zabývá se téměř výhradně peněžními transakcemi,
a do značné míry nebere na vědomí takové nemateriální aspekty života, jakými jsou rodina a přátelé, smysluplná práce či duchovní hodnoty. Zaměřenost na zpeněžněné společenské vztahy se odráží ve víře, že lié jsou motivováni
především sobeckými zájmy a nevyčerpatelnou materiální chtivostí. Za povšimnutí stojí, že západní hospodářský systém se nepokouší krotit naši předpokládaně sebestřednou, chtivou povahu, spíše ji zneužívá. Výměnou nabízí naději,
že "neviditelná ruka" přemění sobecké činy jednotlivců ve prospěch společnosti jako celku.
Moloch globalizace
Co to vlastně je globalizovaná ekonomika? Prezident společnosti Nabisco ji kdysi definoval jako
"svět homogenní spotřeby" - svět, ve kterém budou lidé jíst stejnou potravu, nosit stejné šaty a žít v domech vybudovaných ze stejných materiálů. V takovém světě každá společnost užívá stejných technologií,
je závislá na stejné centrálně řízené ekonomice, nabízí stejné západní vzdělání svým dětem, hovoří stejným jazykem, vstřebává stejné mediální obrazy,uznává stejné hodnoty a dokonce jednotným způsobem myslí. Ve výsledku znamená
globalizace zánik kulturní rozmanitosti. Znamená monokulturu.
Kulturní rozmanitost je odrazem lidského propojení s jejich okolím, s živým světem. Staletí dobývání, kolonialismu a "rozvoje" už značnou část
světové kulturní pestrosti odstranila, ale ekonomická globalizace tento proces nebezpečně urychluje. Spolu s mnohaproudými dálnicemi a betonovými městy přináší globalizace do každého koutu planety kulturní krajinu, jíž
dominují restauranty s rychlým občerstvením, hollywoodské filmy, mobilní telefony, značkové džíny, Barbíny a chlápek z reklamy na Marlboro.
Tlak na prosazení globální ekonomiky vytěsňuje místně přizpůsobené formy
výroby a zaměňuje je průmyslovou výrobou naprosto vzdálenou přírodním cyklům. V zemědělství to představuje centrálně řízený, chemicky ovlivňovaný systém, zaměřený na omezený sortiment potravin schopných transportu na
světový trh. V tomto procesu jsou zemědělci nahrazováni stroji náročnými na energii a náklady a pestrou výrobu potravin pro lokální komunity střídá monokultura založená na dovozu a vývozu.
Přináší-li globalizace
monokulturu, potom její největší dopad bude v oblasti třetího světa, kde je možné nalézt většinu ze zbývající kulturní rozličnosti. Na Jihu většina lidí stále žije ve vesnicích, částečně propojených různorodou místní ekonomikou
s různými lokálními zdroji: stále ještě více napojenými na biosféru, než na technosféru. Tlak na globalizaci tyto malé ekonomiky ničí a zahání vesničany do špíny předměstských slumů. Čínská vláda například plánuje nárůst
městské populace v nadcházejících dvaceti letech o 440 milionů lidí - to je exploze, která několikrát překonává úroveň celkového růstu populace.
Vývoj nejenom vytlačuje zemědělce z jejich půdy, ale zároveň soustřeďuje
nabídku pracovních příležitostí a politickou moc do měst a posiluje tak jejich ekonomickou přitažlivost. Obrazy z reklam a médií v souladu s tím vyvíjejí enormní psychologický tlak na
"civilizovanější" způsob života, založený na zvýšené spotřebě. Pracovních míst je ale málo a tak se uchytí jen část zájemců. Většina končí v beznaději slumů. Přes alarmující důsledky takového postupu je důsledným
politickým cílem všech vlád podporovat tyto trendy prostřednictvím podpory globalizace.
Co se stane až venkovský způsob života zanikne a lidé kdysi spoléhající na blízké zdroje skončí v osidlech globální ekonomiky?
Vezměme si například tradiční architekturu, kde stavby vznikaly z místních materiálů: z kamene ve Francii, hlíny v Západní Africe, z na slunci vysušených cihel v Tibetu, z bambusu a došků na
Filipínách, z plsti v Mongolsku a tak dál. Když tyto stavitelské tradice uvolnily místo "moderním" metodám, tradiční materiály zůstaly ležet bez povšimnutí. O to tvrdší souboj se vede o stavební
hmoty upřednostňované monokulturou - o úzký výběr materiálů jako je beton, ocel a stavební dřevo. To samé se děje, když všichni začnou jíst totožné potraviny, nosit šaty ze stejných vláken, a záviset na stejných
vyčerpatelných energetických zdrojích. Protože to vyvolává všeobecnou závislost na stejných zdrojích, globalizace znamená výhody pro korporace a umělý nedostatek pro spotřebitele.
Za takové situace jsou lidé na spodních
příčkách hospodářského žebříčku ve značné nevýhodě. Rozdíl mezi bohatými a chudými narůstá a zloba, nespokojenost a konflikt narůstají. To platí především o Jihu, kde jsou lidé z nejrůznějších etnických
zázemí vtahováni do velkoměst, která je odřezávájí od jejich komunit a a kulturního prostředí a vrhají je do nelítostného souboje o práci a základní existenční potřeby. Individuální a kulturní identita
prohrává zápas s tlakem na život podle mediálního a reklamního modelu, jehož vzory jsou bezvýhradně založeny na městském, západním konzumentském stylu života: je blonďatý, modrooký a čistý. Pokud jste zemědělec nebo
máte tmavou pleť, je třeba, abyste se cítili jako primitivové, zpoždění a podřadní. V důsledku toho si ženy na celém světě zesvětlují pokožku i vlasy nebezpečnými chemikáliemi a obchod s modrými kontaktními
čočkami úspěšně vzrůstá od Bangkoku po Nairobi a Mexiko City. Asijské ženy dokonce podstupují operace, aby jejich oči vypadaly více jako oči Zápaďanek.
Oproti prohlášením svých propagátorů je centrálně plánované globální
hospodářství nepřináší světu tím, že smazává rozdíly mezi námi, harmonii a porozumění. Vykořenění lidí z rolnických komunit, výměnou za nedosažitelný městský sen, je příčinou dramatického nárůstu zloby a násilí
obzvlášť mezi mladými muži. V té obrovsky demoralizující a soutěživé situaci, ve které se nachází, jsou rozdíly jakéhokoli druhu velmi patrné. Etnické a rasové násilí je tak nevyhnutelným důsledkem.
Už staří buddhisté...
Mé zážitky v Ladaku a Bhútánském království mě upozornily na spojitost mezi globální ekonomikou a etnickými konflikty. V Ladaku žily buddhistická většina a muslimská menšina 600
let bez jediného zdokumentovaného případu etnického násilí. V Bhútánu existovala hinduistická minorita míruplně s o něco větší populací buddhistů po podobně dlouhou dobu. V obou kulturách pouhých patnáct let po
vniknutí vnějších ekonomických tlaků došlo k násilí, které vedlo ke smrti mnoha lidí. To, co způsobilo konflikt, evidentně nebyly rozdíly mezi lidmi. Byl to rozpad jejich ekonomické síly a identity. Pokud globalizace bude
pokračovat, nárůst konfliktů a násilí bude nepředstavitelný. Konec konců, globalizace podrývá životaschopnost a kulturní identitu většiny národů světa.
Proč se mnoho buddhistů zdráhá pojmenovat negativní sociální
a hospodářský dopad globalizace? Podle mého názoru je hlavním důvodem neschopnost uvědomit si, že Buddhova nauka vyvěrá z přirozeného řádu věcí a ne z uměle konstruované "technosféry". Západní buddhisté
stojí před úkolem aplikovat buddhistické principy, vyučované v dobách lokalizovaných společenských a ekonomických vztahů, na vysoce komplexní a postupně globalizovaný svět, ve kterém žijeme dnes.
Jedním
z konceptů, jež mohou snadno podlehnout dezinterpretaci je buddhistické pojetí vzájemné propojenosti veškerenstva - jednoty všeho živého, spletité sítě, v níž nikdo a nic nemůže žít odděleně nebo nezávisle. Mnoho
z nás se nechalo lapit do pasti slučování této myšlenky s ideami "globální vesnice" a světa volného obchodu bez hranic. Hesla jako "harmonizace", "integrace", "jednota"
atd. by nás neměla mást a vést k víře, že globalizace nás jako jedince více propojuje navzájem či se světem přírody. Naopak jenom posiluje naši závislost na makroekonomických strukturách a technologiích a na
scvrkávajícím se počtu velkých nadnárodních korporací. Bylo by samozřejmě naivní spojovat tento proces s propojeností veškerenstva popisovanou Buddhou.
Buddhistické pojetí nestálosti by také mohlo dojít nepochopení, pokud
nepochopíme zásadní rozdíl mezi principy života a globálním ekonomickým systémem. Učíme se akceptovat neustále se proměňující tok života v biosféře, cyklus života a smrti, konečnost všeho živého. Změny hnané kupředu
globalizací se ale zakládají na popření principu konečnosti v přírodě, o kterém hovořil Buddha. Megaprojekty typu atomových elektráren, přehrad a superdálnic nejsou součástí toku života, který nás Buddha učil
akceptovat. Není jím ani manipulace genetického materiálu prostřednictvím biotechnologie. Jsou to naopak projevy světonázoru, který chce ovládnout přírodu a který předstírá, že život lze izolovat, rozdělit jej na částečky
a manipulovat jimi k uspokojení potřeb konzumentské společnosti závislé na technologiích.
Ještě dva další buddhistické koncepty jsou mylně vykládány, aby podpořily společenskou apatii: karma a trojice jedů -
chtivost, nenávist a lež. Je lákavé použít karmový zákon k výkladu příčin narůstající propasti mezi bohatými a chudými: pokud je někdo bohatý, jistě v minulosti vykonal spoustu záslužných skutků. Hluboký rozbor
situace však ukazuje, že daleko logičtější příčinou sociální nerovnosti je globální ekonomický systém, který umožňuje hrstce vyvolených žít na úkor většiny. Spíše než přisuzovat majetkové rozdíly působení karmového zákona
a zásluhám z minulých životů bychom měli rozpoznat dopady urbanizovaného západního životního stylu. Nedostatek moudrosti a soucítění obsažený v tomto způsobu života je zjevný na první pohled: my, kdo žijeme
v industrializovaných částech světa spotřebováváme zhruba desetkrát více světových zdrojů, často bez ohledu k nevyčíslitelným škodám na biosféře celé planety. Lidé na Západě by měli sebrat odvahu k pochopení našeho
kolektivního podílu na globálním systému, jenž podporuje vykořisťování a společenskou atomizaci a vyvolává, často mimo dohled veřejnosti, nerovnoprávnost a ničení na druhém konci světa.
"Trojice jedů" -
chtivost, nenávist a lež - je do jisté míry přítomna v každé lidské bytosti a společenská situace tyto rysy buď podporuje nebo zavrhuje. V současnosti se ročně na celém světě vynakládá 450 miliard dolarů na reklamu,
jejímž cílem je přesvědčit lidi, že potřebují věci, o nichž ani nevěděli, že existují - jako je třeba Coca Cola nebo plastikový Rambo s kulometem. Před rozkvětem konzumerismu existovaly kultury, ve kterých byl tento typ
chtivosti prakticky neznámý. Nemůžeme tudíž dovozovat, že poživačnost a materialismus lidí pohlcených globálním ekonomickým systémem je nevyhnutelný produkt lidské povahy. Měli bychom odhalit, že v pasti globální kultury
konzumerismu je prakticky nemožné nalézt naši "buddhovskou podstatu".
Buddhismus nám v této obtížné situaci může pomoci tím, že nás bude posilovat v tom, abychom byli soucítící a nenásilní k sobě
i k jiným. Mnoho z nás se vyhýbá upřímnému přezkoumání vlastního života proto, že by přišli na svůj díl viny na globálních problémech. Jakmile ovšem zjistíme, že vinu za roztříštěnou společnost, psychologickou
vyprahlost a ničení životního prostředí nese komplexní globální ekonomika, může nám buddhismus pomoci v soustředění se na tento systém a na strukturální zlo, jež páchá. Nauka může posílit porozumění mnoha komplexním
způsobům jimiž ovlivňujeme ostatní bytosti a naše prostředí a může také dodat odvahu ke vcítění a rozhodnému potvrzení života. Jenom když pochopíme, že jsme součástí tohoto systému, můžeme aktivně společně pracovat na
vymanění se z těchto život popírajících struktur.
Buddhismus nám může ve svém holistickém přístupu pomoci spatřit, jak různé symptomy navzájem souvisí, že krize, jež se na nás valí, jsou systémové a že koření
v ekonomických imperativech. Pochopení myriád propojení mezi problémy nás uchrání před plýtváním úsilím na symptomy krizí a umožní nám zaměřit se na základní příčiny. I tak zjevně nesouvisející problémy jako jsou
etnické násilí, znečišťování vzduchu a vody, rozvrácené rodiny a kulturní vykořeněnost jsou pod povrchem úzce propojeny. Psychologicky je takový posun ve vnímání podstaty problémů hluboce posilující. Být zaplaven lavinou
zjevně nesouvisejících obtíží může být nad naše síly, ovšem nalézt ohniska, ve kterých se protínají, nám může pomoci vypracovat zaostřenou a úspěšnější strategii. Je to už pak jen otázka tahání za správná vlákna, chceme-li
pohnout celou tkaninou. Což je mnohem účinnější, než řešení problémů jednotlivě.
Měřítko
Na strukturální úrovni je základním problémem měřítko. Neustále se zvětšující objem globální ekonomiky zakrývá následky našich činů.
V důsledku toho se naše ruce prodlužují do té míry, že už nevidíme, co dělají. A tak naše situace posiluje a zvětšuje naši nevědomost a brání nám v tom, aby naše činy řídilo soucítění a moudrost.
V menších komunitách lidé následky toho, co činí, vidí a nesou za to následky. Menší měřítko také omezuje množství moci soustředěné v rukou jednotlivce. Takový je rozdíl mezi vůdcem velkého národa a starostou
městečka: zatímco jeden je nadán mocí miliónů lidí bez tváře, s nimiž se nikdy nesetká, druhý koordinuje akce několika tisíc obyvatel a je aktivní součástí komunity. Moderní národní stát je už tak rozsáhlou jednotkou, že jeho
představitelé ztratili možnost jednat podle principů propojenosti, i kdyby k tomu měli vůli. Rozhoduje se namísto toho na základě principů ekonomických - ve jménu pokroku - často bez ohledu na důsledky pro život
jednotlivých členů společnosti a pro zbytek světa.
Důležitým aspektem na cestě k společenským institucím menšího typu je znovunalezení významu místa. Každá společnost je výjimečná svým prostředím, svými lidmi, svou
kulturou. Normální lidské měřítko minimalizuje potřebu přísné legislativy a umožňuje flexibilnější způsob rozhodování. To vytváří prostor pro akce v souladu s přírodními zákony, založenými na potřebách v určitém
kontextu. Pokud individuální bytosti dlí v zapomenutí dálav, nepružné byrokracie a pohyblivého trhu, cítí se pasívní a bezmocní. Decentralizované struktury naopak dávají jednotlivcům moc reagovat na každou jednotlivou
situaci.
Přes nespočet výhod v oboru životního prostředí, v oblasti společenské a dokonce etické, jež může decentralizovaná ekonomická činnost přinést, vlády slepě propagují pravý opak: masívní centralizaci
v globálním měřítku. Tato centralizace je propagována slovy "otevřenost" a "vzájemná provázanost". Jedním z prvních kroků, které musíme jako buddhisté udělat, je uvědomit si duševní zmatek, který tyto
termíny vyvolávají. Pokud se nám podaří toto pochopení prosadit a vyvolat diskusi a výměnu informací, můžeme odstranit nánosy nevědomosti, které nás vedly k nevědomé podpoře systému naplněného chtivostí a násilím,
přestože se snažíme ve svých vlastních životech o pravý opak. Jakmile se jednou probudíme, můžeme se spojit s dalšími lidmi k tlaku na vládu, aby změnila svou politiku. Protože globální ekonomika čerpá moc
z nadnárodních institucí, které dnes mají moc větší než kterákoli vláda, je třeba nejnutnější politické změny provést na mezinárodní úrovni. Řešení na této úrovni je, teoreticky, jednoduché: vlády, které ratifikovaly uruguayské
kolo GATT se musí znova posadit za stejný stůl. Tentokrát by ovšem namísto tajných jednání s tichým souhlasem nadnárodních korporací měly být donuceny zastupovat zájmy většiny. To se ovšem může stát pouze v případě
zvýšeného uvědomění venkovského obyvatelstva, vědomí, jež povede k tlaku na tvůrce politiky.
Tlak na politickou změnu se může zdát být bojem s větrnými mlýny. Mnozí lidé už se dnes vzdali jakékoli naděje na smysluplnou
politickou změnu. Domnívají se, že jsme ztratili jakoukoli možnost ovlivňovat naše politické představitele. Je ale důležité si připomínat, že v dlouhodobé perspektivě globalizace neprospěje nikomu, dokonce ano politickým vůdcům
či členům správních rad korporací, kteří ji dnes prosazují. Jinými slovy, existují přesvědčivé důvody pro to, aby všichni přestali slepě podporovat překonané ekonomické dogma globalizace. Ta, mezi jiným, rozkládá daňový základ
a sílu národních států - a tím také vliv jednotlivých poslanců parlamentu. Ohrožuje také pracovní možnosti individuálních občanů, dokonce i na nejvyšší úrovni světa mocných korporací. Povzbuzující je také zjištění, že
sebe drobnější změna politiky ve směru omezování pohybu kapitálu a oživování ekonomické aktivity na lokální a národní úrovni by přineslo obrovské systémové zisky. Prakticky přes noc by to posunulo ekonomiku směrem
k plnější zaměstnanosti a skutečně svobodnému trhu, na němž posílení malí a střední obchodníci mají možnost soutěžit. Umožnilo by to také místním a národním vládám vybírat daně, jež potřebují, aby mohli splnit své
závazky vůči společnosti.
Jako buddhisté, stojící tváří v tvář realitě globálního ekonomického systému řítícího se do zkázy, nemáme na vybranou. Musíme se angažovat. Buddhismus nám poskytuje jak imperativ, tak nástroje
k boji s ekonomickými strukturami, které vytvářejí a posilují utrpení na celém světě. Nemůžeme se prohlašovat za buddhisty a zároveň podporovat struktury, které jsou tak okatě v protikladu k Buddhovu
učení, v rozporu se životem.
