Jednou z nejzajímavějších fléten vůbec, snad nejvíc
opředenou tajemstvím a mystikou, je japonská bambusová flétna šakuhači.Samotný název už zní našemu evropskému uchu exoticky. Šaku je stopa (délková míra téměř shodná s britskou) a hači je 8. Doslova přeložený název je tedy stopa
osm, (míněno palců) čili, 1.8 stopy. Název evidentně odkazuje na délku flétny. Na naše míry je to 54.5 cm, a to je délka standartního nástroje, který má nejnižší tón naše d 1. Ale aby to nebylo tak jednoduché, šakuhači se vyskytuje i
v rozměrech zcela odlišných od 1.8 stopy, kterou udává její název. Může být kratší i delší, velice často se například používá nástroj s rozměrem 2.4 stopy, kde nejnižší tón je malé a. Z pohledu nauky o hudebních nástrojích je
šakuhači, jako všechny flétny, aerofon, nástroj, ve kterém zvuk vzniká rozvlněním vzduchového sloupce. Je to druh flétny podélné, podobně jako například nám dobře známá flétna zobcová, ale bez vzduchového kanálku. Šakuhači je prostá
trubice ze silného bambusu, dlouhá (je-li standartní) 54.5 cm, s vnitřním průměrem cca 20 mm, na obou koncích otevřená. Část horního konce je sbroušena do ostré hrany, často se zapracovaným kouskem rohoviny. Hráč spodním rtem a částí
brady částečně ucpe vrchní konec trubice a fouká proud vzduchu na zmíněnou ostrou hranu. Nárazem vzduchu na hranu vzniká tón.
Takovýto způsob tvoření tónu je velice obtížný a vyžaduje dlouhodobé trpělivé nacvičování. Výhodou je ale
na alikvóty nesmírně bohatý tón, s možností široké barevné škály. A také neuvěřitelné dynamické rozpětí od téměř neslyšitelného pianissima do silného, průrazného forte. K tónu lze navíc přimíchávat v nejrůznější míře sónické prvky,
hluky, ruchy a syčení, vznikající při nárazu vzduchu na hranu. Ty dále nesmírně rozšiřují výrazové možnosti hry. Nakláněním a odkláněním nátisku lze plynule měnit ladění hraného tónu o téměř celý tón nahoru a dolů.
Šakuhači má 5
tónových otvorů, 4 ve předu a pátý pro palec, ze zadní strany nástroje. Postupným odkrýváním otvorů nástroj vydává pentatonickou řadu D-F-G-A-C-D, v rozsahu 2 a 1/2 oktávy. Pomocí částečného zakrývání otvorů v kombinaci se zmíněným
nakláněním nátisku lze obsáhnout celou chromatiku, ale je možno docílit i zcela plynulého glissanda. Vzhledem k náročnému tvoření tónu nástroj není vhodný k technické bravuře, rychlým běhům a skokům. O to bohatší je ale v jemných
odstínech a barevných proměnách tónu, v možnostech výrazu. Zkrátka nástroj skutečně stvořený pro meditaci hudbou.
Flétna podobného typu jako šakuhači se používala už v orchestru k provozování gagaku. Gagaku, vysoce kultivovaná,
instrumentální ceremoniální hudba císařského dvora v období Heian (710 - 1192), představuje jednu z nejstarších fází japonské tradiční hudby. Víc než 1000 let se v nepřerušené kontinuitě provozuje dodnes. V 15. stol., se rozšířil
nástroj s názvem hitodžogiri. Název odkazuje na skutečnost, že flétna byla zhotovena z kusu bambusu pouze s jedním kolenem (přepážkou ve stvolu). Od středověku se také vyskytuje typ šakuhači s názvem tempuku. Má značnou konstrukční
odlišnost ve tvaru hrany na kterou se fouká. Bambus je sbroušen do ostré hrany jenom v úzké štěrbině, trochu podobně jako je tomu u andské queny (rovněž z bambusu), která je z fléten různých etnik japonské šakuhači nejbližší. Podobné
tvoření tónu i když zcela jiný tónový materiál má ještě arabská klasická flétna ney
Zlatý věk šakuhači, začíná spolu s rozšířením zen-buddhistické sekty Fuke v historickém období zvaném Edo (1603-1868). Klasická šakuhači se také
nazývá fuke šakuhači, nebo komusó šakuhači. Potulní mnichové "nicoty" Komusó sekty Fuke, kteří místo v buddhismu obvyklého přeříkávání (či zpěvu) súter a manter, a meditace v sedě - Zazen, hráli na šakuhači tzv.
Suizen - Zen dechu. Zdůrazňuji, že nikoliv jako hudební aktivitu, ale jako rituální, ryze duchovní praxi. Proud vzduchu procházející šakuhači byl považován za dech života a cestu k Satori - duchovní seberealizaci.
Postava mnicha
komusó byla značně bizardní. Komusó nikdy neukazovali tvář, vždy v černém oblečení s brokátovou šerpou zvanou kesa, nosili přes hlavu zvláštní koš tengai se štěrbinami pro oči. S nezbytnou šakuhači v ruce procházeli krajem a
vyprošovali si milodary.
Šakuhači mnicha komusó je z jednoho masívního kusu bambusu, druhu madake, uříznutého i s kořenem. Po opracování na konci u kořene vznikne charakteristický uzlovitý boltec. Trubice flétny má nejméně
centimetr silné stěny, je mírně zahnutá a mnichům často sloužila v případě potřeby jako velice účinný obušek. Možná se tu jako jeden z formotvorných faktorů právě tohoto typu nástroje uplatnily i dalekosáhlé společenské změny z
počátku epochy Edo. Mimo jiné nastává po dlouhém období vnitřních konfliktů relativní mír a mnozí válečníci, samurajové, ztrácejí výsadní postavení a musí si hledat nové uplatnění. Četní roninové, zchudlí samurajové bez pána, se
stávají členy zen-buddhistické sekty Fuke, zřejmě přitahováni mimo jiné i anonymitou vzhledu mnicha komusó. Nebude daleko od pravdy předpoklad, že změnu původně křehké subtilní flétny hitojogiri na pádný obušek (se kterým bylo možno
se postavit i proti meči), mají na svědomí právě tito bývalí válečníci.
Mezi potulnými mnichy komusó často zřejmě nebyli jen pokorní poutníci na cestě za osvícením. Jejich charakteristický vzhled byl skvělým převlekem například pro
špehy ve službách šógunátu, knížat, ale třeba i pro uprchlíky před zákonem. To byl jistě jeden z podstatných důvodů rozpuštění sekty v roce 1871. Reformy Meidji v minulém stol. (od r. 1868) znamenají v Japonsku kromě konce feudálního
středověku také zcela novou kapitolu pro šakuhači. Rozpuštěním sekty Fuke a nucenou laicizací mnichů komusó začíná rychlá transformace šakuhači z rituálního na primárně hudební nástroj. Prodělává poslední konstrukční změnu, rozděluje
se na dvě skládací části - už ho není třeba a ani možno užívat jako obušek. Hudba pro šakuhači také přestává být výlučně sólovým projevem a nástroj se začíná často užívat pro ansámblovou hru, zejména v kombinaci se strunnými nástroji
jako je koto a šamizen.
Postupně se konstituují tři základní školy, které si dodnes udržují značné rozdíly ve způsobech hry, notaci, terminologii a hlavně v repertoáru. Mírně se liší i nástroje používané různými školami, a to
především ve tvaru hrany utaguchi, na kterou se fouká. Školy stále udržují tradiční repertoár, který se nazývá honkjoku. Škola Mjonan (dle chrámu "Světla a temnoty" Mjoandži v Kyotu), s nejstarší tradicí, navazuje přímo na
rituální hudbu sekty Fuke. Její starostlivě a pietně tradované (většinou anonymní) skladby jsou charakteristické svou duchovností a éteričností a oproštěností od vnějškovosti. Škola Kinko sofistikovaným vytříbením virtuózní techniky
se vyznačuje elegancí, škola Tozan přejímáním podnětů z jiných druhů hudby, květnatým charakterem, častými repetitivními rytmy a rychlými změnami tónů.
Někdy od 1. poloviny minulého století se skladby předávané výhradně ústní
tradicí začaly také zapisovat zvláštním typem notace. Jakousi tabulaturou. Pomocí písmen z katakany - jedné ze dvou japonských slabičných abeced - se zapisují hmaty (polohy prstů na tónových otvorech) pro jednotlivé tóny skladby.
Trochu kuriózně nikoliv pro to, aby se z takového zápisu hrálo (jak jsme zvyklí z naší hudby). Zápis byl jakýmsi vysvědčením, které napsal vlastnoručně mistr svému žáku, jakožto potvrzení, že skladbu dokázal úspěšně nastudovat a že
došlo k jejímu předání a převzetí.
Dodnes slouží zápis většinou pouze jako mnemotechnická pomůcka a hraje se v zásadě zpaměti. Většina nuancí - barevných, dynamických a intonačních odstínů - totiž stejně není zapsatelná. Je třeba
při studiu trpělivě napodobovat mistra a tak si je zapamatovat. Takovýto způsob tradování vede samozřejmě ke značné variabilitě a neustálému proměňování skladeb, a to i v rámci jediné Fuke tradice (mimochodem samotná má 9 linií).
Šakuhači je už na pohled ušlechtilý artefakt a je výsledkem vysoce kvalifikované, řemeslně-umělecké práce, podobně jako třeba mistrovské housle v Evropě. Výroba začíná výběrem materiálu. Od doby komusó šakuhači se používá
zvláštní druh bambusu (mimochodem z cca 230 odrůd) zvaný madake. Ten roste v jižní části ostrova Honšú. Rostlina musí být 4 až 5 let stará a musí se vykopat i s kořeny. Po jejich ořezání a omytí od hlíny se cca 1 m dlouhý kus
bambusu, tzv. kidži, zbavuje vnitřního oleje zahříváním nad ohněm z dřevěného uhlí. Pak se 30 dní suší na slunci za stálého otáčení, potom se na 4 roky uloží do stínu, v místnosti se stálou vlhkostí a teplotou.
První fáze vlastní
výroby spočívá v mírném ohnutí kidži (vysušeného bambusu) ve zvláštním přípravku po nahřátí nad ohněm. To je nutno mnohokrát opakovat. Po rozměření a provrtání přepážek se materiál rozřízne na dva díly, vytvoří se rozebíratelné
sesazení (podobně jako např. u zobcové flétny), a uřízne na definitivní délku. Pak se velice pracně vytváří nárazová hrana utaguči. Do horního okraje trubice se zadlabe a zapracuje proužek rohoviny, nebo slonoviny, okraj se pak
sbrousí do dokonale ostré hrany, a vyvrtají se tónové otvory. Dovnitř trubice se nanese postupně mnoho vrstev speciálního laku, kterým se upravuje barva tónu nástroje a slouží také jako ochrana proti vlhkosti dechu. Kolem spoje obou
částí se vyrobí dekorace ze zlatých, nebo stříbrných proužků, povrch se vyleští a nástroj označí značkou výrobce. Následuje dlouhé testování a konečné doladění. Cena takto vzniklého mistrovského nástroje se pohybuje řádově v tisících
dolarů.
Poblíž mostu Kawai v Ama-gun, v prefektuře Aiči, roste veliká pínie. Zasadili ji na místě, kde byl v potyčce s jedním vesničanem před dávnými časy zabit a pohřben mnich komusó. Když zafouká vítr, pínie se
rozšumí... a najednou, jako by byly slyšet tóny šakuhači...
