|
Vlastislav Matoušek (* 8. 11. 1948 v Trutnově) po studiu hudební vědy na filosofické fakultě University
Karlovy v Praze vystudoval kompozici a postgraduální kurz hudební teorie na hudební fakultě AMU v Praze, kde od roku 1991 přednáší etnomusikologii. Zabývá se hudbou mimoevropských kultur a organologií. Spolupracuje jako hudební
publicista s Českým rozhlasem v Praze. V budoucnu se možná proslaví jako autor excentrických skladeb, nejčastěji s účastí exotických nástrojů. Jako interpret vystupuje sólově při prezentaci vlastních kompozic pro
etnické nástroje, často v kombinaci s elektronikou (CD Shapes of Silence). Hraje na tabla a exotické nástroje ve skupině Relaxace (CD Dhjána; Kadael; Český koan, etc.), se souborem Duodena Cantitans se věnuje
interpretaci vokální polyfonie (CD Kryštof Harant; Hudba za času Rudolfa II; Mirabile Mysterium, etc...). Jako autor, zpěvák a hráč na baskytaru působil v řadě souborů alternativního rocku (Máma Bubo /CD Baňatost/, Zvláštní vydání,
Před Vaším letopočtem /LP Př.v.l.; Nejprodávanější deska/, nyní YAMABU...). Tak to chodí v Japonsku
lastislav Matoušek20. 5. 96 - pondělí: Rozloučení a pár foto s Klárkou a Anežkou. Pak už mě
pohltil zažívací trakt našeho komorního letišťátka. Kontroly jsou přísné, ale již dávno ne ponižující, kdeže ty bolševické sněhy jsou! Dokonce je možná i taková laskavá benevolence, jakou jsem zažil hned na začátku při vážení mých
dvou starožitných kufrů (za celou cestu jsem ani vzdáleně podobné nezahlédl). Samozřejmě měly přes povolených 23 kg, měly 29! Omluvně vysvětluji, že jsem neměl kde je zvážit, ptám se mám-li připlatit. To by bylo
"hodně drahý", vážně se tváří dívčice v letuškovském a kamsi briskně telefonuje, pak říká, že pro tentokrát mi to takhle vezme, ale příště si to mám opravdu hlídat. S ulehčením procházím už bez problémů dál. Startujeme
přesně, což se mi možná zdá - hodinky jsou první zapomenutou věcí výpravy. Najednou jsme nad mraky a všude plno slunce. A už to zas běží naplno, nosí se občerstvení. Probouzí mě z mírného snění rezolutní dotaz letušky - vegetarian
meal?, Yes vydechnu ze sna (neponechal jsem nic náhodě a výslovně si to nechal zapsat na letenku) a už mám před sebou veselou sestavu zelenin a ovoce. Už dávno jsem tak v klidu nepojedl. V Londýně mám 4 hodiny času a tak
poklidně procházím obrovité haly, autobusem na terminál 4, ze kterého budu ve 13:25 pokračovat do Tokia. Na chvilku usínám natažen přes 4 sedadla, nikomu to nevadí. Vše je tak samozřejmé a jednoduché, zvláštní klid mě prostupuje a
tak s nezměrnou pomalostí pojídám housky se sýrem ke svačině. Konečně klid - po mnoha dnech a nocích honitby ve škole, při nahrávání Yamabu, Relaxace, shánění peněz, psaní dopisů, disertační práce, zaučování se E-mailu, tolik věcí
jsem za každou cenu musel stihnout, nemluvě o komponování skladby pro 3 šakuhači na premiéru v Tokiu, atd. atd. Teď už není pochyb, nový život "osamělého pištce", v Zemi vycházejícího slunce, začíná. Ve 13:25 odlet do Tokia
- neustále stupidní videa a nějaké jídlo, uff!!! 21. 5. - úterý : Stále ještě v letadle. Kromě práce na Way of Bells (provedení se blíží?) skoro celou cestu píšu novou kompozici pro hutný sbor šakuhači, neb jiných nástrojů: Ordo
Mobii - Multi canon perpetuus cancrisans - kánon ve tvaru Mobiova pruhu, ze všech stran a směrů symetrický, s písmeny místo not, aby to byl pěkný obrázek symbolu nekonečna - ležaté osmičky. Bez konce tu běží na velkoplošném videu
jakési přitroublé americké filmy. Nakonec jsem usnul a byl vzbuzen až letuškou se snídaní - fazole s bramborovými placičkami, žemle s jamem, závin, kompot, čaj a džus - dobré. To už je cca 8 ráno místního času a budeme přistávat.
Vyfasoval jsem formulář k vyplnění, ukázněně vyplňuji. Pár fotek Japonska ze vzduchu - veselá zavodněná rýžoviště, hladké přistání. V 9:13 již v odbavovací hale, neuvěřitelně velké množství operací snaživého úředníka (řádově
100...!!! plno razíteček...), se svými kufřisky přes celní přepážku bez kontroly. U východu skvící se moje zcela čitelné jméno, dvě děvuchy a snaživý taxi driver. Ten přistavil fáro, já nastoupil a jedeme do Tokia (cedule 66), prý
cca 2 hod. Narita je sympatická, všude plno zeleně a kousíčků "divoké" přírody. Po chvilce jsem se natáhl na zadním sedadle a usnul. Vzbudil mě pan Kifu Micuhaši - můj profesor, jsme na místě. Rozpačitě mžourám,
milá manželka Kaori. Vzhůru do 5. patra, č. 503, můj nový byteček. V tradičním věžáčku a tradičním japonském stylu, jak jsem si výslovně přál. Kuchyňka s předsíňkou cca 2x4 m, koupelnička se záchodkem 2x3, pokojík tak 3x4 (6 ks
tatami), ještě mikrobalkónek 0,8x2. Do stropu všude překvapivě přes 2 m (nejmíň 2,20). Z okna jen samé domy a několik stromků v mikrozahrádkách. Naprosto bez nábytku, objemná prostora ve stěně až do stropu. Moc se mi tu líbí. První
překvápko - elektřina 100 V, zcela jiné zástrčky! Tolik lidí mi vyprávělo nejrůznější báchorky o Japonsku, plísních, ale tak zásadní věc, abych nechal doma své síťové spotřebiče, mi nikdo z těch co tu už 100x byli neřekl. Tak to
chodí. Poštou přišel obrovský balík od maminky Kaori, posílá mi tradiční japonské spací vybavení. S mistrem Micuhašim do banky zřídit účet (hned jsem obdržel dárek - malý košíček s ručníčkem a mýdlo do koupele - chodit do
banky se zřejmě vždy vyplatí). Přes nádraží, rozhlížím se okolím svého nového místa - docela klidná čtvrť, sem tam někdo projde, malé obchůdky, občas projede auto, potkali jsme i pár stromů, příjemné místo. Stavujeme se u majitele
domu, v přízemí má firmu vyrábějící a dodávající led pro četné restaurace. V kancelářičce v přízemí dojednáváme "kontrakt" na pronájem mého bytečku, jak bylo předem dohodnuto. Nejdříve zaplatím reikin -"dárek
majiteli", jakési všimné, obvykle cca 1x měsíční nájemné, v mém případě to je 70 000 jenů. Dohodnutý nájem 75 000 měsíčně je (jak mi všichni tvrdí) na Tokio neuvěřitelně nízký. Platí se měsíc předem a na začátku musím ještě
zaplatit 2x nájemné - šikikin - což je deponovaná částka, kterou mi prý vrátí, bude-li vše v bytě v pořádku, než odjedu. Před domem se 5 mladých lidí, každý před blokem ledu cca 100 x 60 x 30 cm, vrhá na právě dané znamení na led s
ruční pilkou a zuřivě řeže, trochu se divím. Cestou k supermarketu (kde je vše prý nejlacinější) mi Kaori ukazuje samoobslužnou prádelnu a další potřebné obchůdky. Když jsme se vraceli, mladí lidé před domem ještě stále postávali,
ale už v klidu a každý měl před sebou půvabnou asi půlmetrovou ledovou sošku. Několik podivuhodných ryb, pták s rozepjatými křídly a další tvorové. Ve večerním světle se výtvory pohádkově leskly a estetický dojem byl ohromující.
Zřejmě tu soutěžili učedníci ledařského řemesla. To jsou věci. Kaori mi půjčila elektrický hrnec - denkigama - specielně k vaření rýže, se kterým jest vaření rýže (jinak dle mě dost náročné) dětskou hračkou. Dají se tam dvě
sklenice rýže, příslušné množství vody dle značek, uzavře se a zapne. Svítí-li červená, dosud se vaří, cca za půl hodiny se rozsvítí zelená a je hotovo. K večeři tedy rýže, skutečně dokonale uvařená, se sýrem (ještě z domu), pak
odpadám a budím se ve dvě ráno, poklízím, štrachám a přemítám. 22. 5. 96 - středa: Konečně se podařilo dospat část deficitu z cesty. První širšásána v Japonsku, pak do dvou hodin píšu. Prohlížím mapu Tokia, pročítám
Gaidžin's Guide a hraju pár hodin na dudy. Kolem páté odpoledne při pohledu z okna jako po vymření, ani človíčka, v šest najednou plno ruchu. Sympatický zřízenec od plynáren přinesl plynový vařič s jednou plotýnkou, během minuty ho
připojil a naučil mě jak s ním zacházet. V 18:25 se objevuje mistr v bílé košili se slavnostním výrazem a vyzývá mě vyzkoušet sprchu, za hodinu prý u něj o dvě patra níže. Vyzkoušel jsem přímo celou tradiční lázeň, tedy
namydlit se, vydrhnout a osprchovat v cca 3 cm zapuštěném prostoru před vanou a pak teprve vstoupit do úzké vany s horkou vodou. Setrval jsem asi 20 minut v padmásáně (jen o vlas a v úhlopříčce jsem se jakž takž vešel) v horkém
přemítání. Má ekologicky citlivá dušička vždy znovu zajásá při pohledu na dnešní japonský záchodek (mám ho hned vedle lázně). Vypadá docela jako náš (alespoň ten můj), jenom, když spláchnete, začne asi ve výšce 1 m, kde nádrž
splachovače končí trojúhelníkovým (je totiž v rohu místnosti) umyvadélkem, z trubičky jako z kohoutku natékat voda na příští spláchnutí. V této tekoucí vodě si lze mýt po libosti ruce, či jiné části těla a využít ji ještě před
konečným použitím. Doufám, že jednou tento jednoduchý nápad dorazí i k nám do středu barbarské Evropy. Ode dveří se musím vrátit pro ponožky, oba moji Japoncové jsou najednou nesmírně oficiální a nepřístupní - zřejmě to souvisí s
vyučováním, které je, samozřejmě jako vše v tradičním japonském světě, především ceremoniál. S kamennou tváří akceptuji, trpělivě čekám než skončí lekce mého předchůdce, dostávám japonský (zelený) čaj, Kaori něco soustředěně
kaligraficky přepisuje na ruční papír. Skoro jsem na pochybách, není-li to nějaká jiná děva - má drdol a tváří se typicky japonsky nezúčastněně - to jest, jakoby ten druhý v tu chvíli neexistoval. Pak první lekce: Jsem vážně
usazen přesně na střed stolečku před mistra na polštářek v tradiční seiza pozici. Mistr mi půjčil dřevěnou šakuhači, než budu mít svou. Obřadně vysvětluje jak správně sestavovat díly, jak vytírat vlhkost a zejména jako oko v hlavě
stále jistit to nejdůležitější - utaguči, hranu na kterou se fouká. Pak správné držení nástroje, tvoření tónu. Postupně předvádí základní tóny d f g a c, i odvozené meri, ču, meri, kari - vše dohromady je naše chromatická stupnice.
Musím předvádět, jakž takž zvládám, ale na neznámém nástroji mi nátisk ze začátku dělá potíže. Příště si prý musím dělat poznámky, spoustu věcí jsem si nezapamatoval. Po půl hodině přísné seiza pozice mě už řádně brní nohy, snažím se
to nebrat na vědomí. Do příště mám zvládnout celý rozsah, včetně alterovaných (meri, kari) tónů a jejich názvů a symboly ve znakovém písmu. Uvidíme. Vracím se za hodinu do zcela vyměněného světa, Kaori místo růžového kostýmku
manažerského typu takřka domácky sportovně pojatá, oba se hned ode dveří usmívají, srdečně tváří, a společně usedáme ke sklenkám becherovky, kterou jsem jim na uvítanou věnoval. Všem nám jde k duhu, podivují se zvláštnímu nápoji,
nezvyklé vůni, uznale pokyvují při mém komentáři o léčivých bylinách a skvělém působení tradičního nápoje. Pak mi mistr nadiktoval svůj a můj program do konce pobytu, kdy který koncert, rozpis zkoušek na moji premiéru - The Way of
Bells, etc..., dokonce mě se všemi jeho žáky čeká dvoudenní suizen meditace (místo manter se hraje společně na šakuhači) v jednom z klášterů. Pak počítáme moje peníze, co na co bude nutno vydat, kolik na byt, vodu, plyn,
elektřinu, telefon, stravu, jízdy do Ósaky na Universitu - kde jsem též oficiálním žákem profesora Jamagučiho, vstupné na koncerty, za výuku hry. Mistr mi objedná šakuhači. S kamennou tváří sleduji, jak se mé stipendium rozplývá a
sen o tom, že bych sem vzal Klárku s dětmi, se odsouvá na neurčito. Dokončuji skladbu z letadla - Ordo Mobii (canon enigmaticus cancrisans perpetuus pro vocibus ad lib.) zcela univerzální kousek pro libovolné množství
jakýchkoliv nástrojů. Asi v půl páté ochutnám právě dovařenou rýži, i když by bylo moudřejší jít spát bez jídla. Tak to chodí. 23. 5. 96 - středa: S Kaori zpátky. Před nádražím v malé komůrce dva automaty mé oblíbené banky,
kde mi předevčírem na počkání zřídili účet s názvem v podobě pro ně zcela nevyslovitelného shluku souhlásek a samohlásek. Mistr mi půjčil nejnižší startovní vklad 1000 jenů. Doma jsem si nechal konečně přesně vysvětlit, co a jak se
používá ke spaní, měl jsem vše kupodivu správně. Zbytek dne pročítám své dvě učebnice japonštiny a nemám odvahu se do toho konečně dát. Chvilku komponuji a 3 hodiny cvičím na šakuhači. 24. 5. - pátek: Každodenní širšásána.
Dopisuji deník. Ve dvě na první procházku spojenou s nákupy. Asi hodinu se probírám učebnicemi japonštiny a veselou příručkou Gaidžin's Guide (Janet Ashby), kde se snažím nastudovat slovíčka pro zítřejší plánovanou výpravu na
poštu. Cestou z nákupu jsem se namátkou toulal okolím, stavil se v antikvariátě, etc. Japonští lidičkové tady rádi jezdí na kole a to překvapivě zejména po chodníku. Trochu mám stále ještě problémy s vyhýbáním se. Intuitivně se vždy
uhnu do prava jak jsem zvyklý z domovských krajin. Tady je to ovšem chyba, každý čeká, že se člověk vyhne do leva, asi dle aut, která tu jezdí po anglicku vlevo. Při cvičení na šakuhači mi stále dělá problémy držet pravý loket u
těla a mít uvolněné pravé zápěstí, každou chvilku se přistihnu s křečovitým napětím v pravé ruce a i pravé rameno pěkně tuhne. Také se stále musím kontrolovat, abych nepředkláněl hlavu, páteř musí být zcela rovná a obličej zpříma.
Jde to zatím bídně. Naštěstí tady můžu cvičit do 23:00, kolem mě je většinou prázdno, či tam sídlí nějaké firmy, nikoho to prý neruší. Tak i dnes skoro do 11 hraju, mezi tím se mi v kouzelném rýžovaru udělala dokonale rýže a za
10 minut mám hotovou i zeleninovou směs, kterou jsem si zmrazenou koupil pro zpestření svého asketického jídelníčku. 27. 5. 96 - pondělí: Vstal jsem v 11:30, spaní se už samo upravilo. 15 minut v širšásáně a hned cvičím na
šakuhači a píšu nové melodie do Koanu - druhá část The Way of Bells. Na poště vše neuvěřitelně pomalé, ještě horší než u nás v Kubelíkově na Praze 3 - a to je co říct! Přede mnou 2 lidičkové a ty nejprostší úkony probíhaly
nepochopitelně komplikovaně a zdlouhavě, tisíce pohybů , rovnání papírků, drobných, s tou nejpravější úřednickou pedanterií, děs. Byl jsem tam 20 minut, nakonec jsem úspěšně odeslal 4 dopisy a koupil známky na další. Pěkná dřina! Na
cenu poštovného za pohled, stejně žádné nemám, jsem se už raděj neptal, děva nerozuměla ani ťuk anglicky a já japonsky zrovna tak. Pokračuje koloběh cvičení na šakuhači prokládaný psaním not. Je 1:25 a mám dovařenou rýži se
zeleninou a v novém železňáčku bylinkový čaj. 28. 5. 96 - úterý: Chvilku komponuju, nakonec ještě dopis, který už prostě hodím do pravé poloviny schránky - pošta se separuje na normální (po Japonsku) a speciální (do zahraničí,
Air Mail...etc..) Pozice štíra a na futon, ještě provičuji chvilku katakanu, je půl páté a spát. Ještě jsem zcela nevysledoval, jak se zde separuje odpad, pro mou ekologicky citlivou bytost dost podstatná věc. Z narážek a Gaidžin's
Guide, jsem došel k pocitu, že na hořlavý a nehořlavý (?). V řadě našich popelnic jsou ale jenom plastikové pytlíky se vším možným - netroufl jsem si prohledávat - a v jedné plechovky a baterie. K obědu rýže se zeleninou od večera,
do 15:30 cvičím na šakuhači. Je 18:30, a mladí soutěžící v bílých gumových zástěrách a žlutých taktéž gumových rukavicích, se na dané znamení vrhli s dlouhými nožovitými pilami, či pilovitými noži a dalšími nástroji, na víc než
metrové hranoly ledu. Ty už nejmíň hodinu byly připraveny na silnici před naším domem. Jeden z aktérů, se před svým blokem nesmírně vážně rozcvičoval jak před zápasem. Kouzelná atmosféra. Přesně jako před týdnem. Majitel domu a šéf
ledařské firmy obchází kolem a jistí vše potřebné. Zřejmě pravidelná rituální soutěž. Majitel (správce?) domu a šéf, pan Nakasone Todžosuke mě pozval do kanceláře a ukázal mi výpravný dvoudílný atlas o umění plastiky z ledu, dokonce
v angličtině. Je to skutečně dokonale propracovaná disciplína. Pěkně jsme se poveselili, popili sake, a pak moji becherovku, pro kterou jsem skočil domů. Zbytek lahve jsem mu věnoval, sbratřili jsme se řádně. Fotím pár obrázků.
31. 5. 96 - pátek: V 9:42 vstávám. Širšásána a cvičit na šakuhači. Telefon na naši ambasádu, spojili mě přímo na pana konzula Vacka. Ohlásil jsem svou přítomnost v Japonsku, co a jak tu budu dělat, zmínil se i o dudách, které mám
sebou. Mile jsme pohovořili, uvidíme. Při té příležitosti jsem se ujistil, že volit v cizině nelze. To se dalo čekat. Chtě, nechtě, můj hlas si rozdělí i ti, kterým bych ho nikdy nedal - Zemané, Sládci, Grebeníčci a další exponenti
sil temnot. Tak to chodí. Dopsal jsem 5. větu - Postscriptum - Cesty zvonů a vyrážím na xerox a pro zeleninu na víkend. Do 23:00 jsem hrál, a pak psal pro Japan Foundation povinný Monthly Report - zprávu o výsledcích mého výzkumu
za měsíc květen. Pak jsem napsal komentář a kus skladby V kruhu pro sólovou šakuhači (či jiný dechový nástroj). Napíšu to na pruhy, které interpret rozmístí kolem sebe do kruhu a při hře se celý otočí. To se může stát.
2. 6. 96 - neděle: V 9:30 vstávám, širšásána, trochu jsem přistřihl vlas. Seznamuji se s minidiskem, svým novým krásným přístrojem, šikovné. Poklízím papíry, při tom vařím oblíbenou rýži se zeleninou. Cvičím na šakuhači, přemítám o
Cestě zvonů, etc. Před 19:30, opět v ponožkách (jen pro tuto příležitost) mne čeká Micuhaši sensei, jak zní zdejší titul pro mistra, profesora. Potkal jsem Kaori, tentokrát se od začátku mile směje, zdraví, i Mistr je velice srdečný
a neformální. Chvíli čekám, než skončí předchozí žák. Pak pěkná lekce, opakování všech tónů. Půjčil mi knihu (je to prý zatím bohužel jenom Tozan School), do příště prostudovat. Diskuse o Šika no Tone, - mezi tím Kaori přinesla
miniledničku (do auta), kterou mi půjčí. Povídáme s Kaori, zatím další žák na "koberečku". Pak konzultace 1., 3. a 5. části Cesty zvonů, první kontraverze, mistr chce po mě konvenční hudbu, ještě k tomu z 50tých let! To asi
špatně dopadne. Uvidíme za týden. 6. 6. 96 - čtvrtek: V 11:35 zvoní poštovní doručovatel, vyskakuji přímo ze sna, bleskurychle kalhoty a triko (obráceně), konniči wa, podpis a už držím útlý balíček s knihami a kazetami o
šakuhači od Toma Deavera. Včera říkal do telefonu, že to posílá, slušná rychlost. Začetl jsem se do manuálů, jsou na způsob leporela do formátu 9 x 31 cm -první díl má 36 takovýchto stránek, druhý dokonce 54 - poskládané dlouhé pásy
papíru - vždy 1 kniha 1 složený papír. Čte se to odzadu, zřejmě na způsob tradičních japonských textů, a je to vše psáno ručně, roztomilé. Stálo to i se 2 kazetami demonstračních nahrávek - ty nahrál právě můj oblíbený Kifu Micuhaši
sensei - a s poštovným 8120 jenů. Tak to chodí, není každý den posvícení. Seznámení s Billem z Liverpoolu, vystudoval sochařství a fotografii, 10 let hraje na šakuhači, začal už v Anglii, tady je řadu let (je mu 32 let). Učením
angličtiny a příležitostnými pracemi vydělává cca 200 tisíc měsíčně na jídlo, kouření a pití (vodka). Bydlí poblíž Toma, který má svoji zavedenou a uznávanou dílnu na výrobu šakuhači, v horském poklidném městečku. Tradiční výuka v
Japonsku probíhá dosud tradičním způsobem: Mistr sedí na jedné straně stolku proti žákovi, který je zrovna na řadě - žáci přicházejí jak se jim hodí, na vlastní lekci jdou v pořadí ve kterém přišli. Vše se odehrává v jedné místnosti,
každý může sledovat ostatní a poučit se. Většina zůstává i na lekce svých následovníků, pije se čaj, občas se něco pojí, v přestávkách mezi lekcemi se připojí mistr, zakouří si plíce a pokračuje se, než se všichni vystřídají. Výuka
probíhá poslechem, mistr hraje, žák napodobuje, často hrají oba najednou, mistr má připomínky, zadá úkoly, nakonec se oba obřadně ukloní, a po krátké odpočinkové pauze jde na řadu další žák. 7. 6. 96 - pátek: V 9:55 vzhůru a do
díla. Širšásána a cvičit na šakuhači. Učím se hrát z tradiční notace dle Ičio Šakuhači manuálu Toma Deavera, občas si připomenu Honširabe, které jsem nacvičoval včera. Mám ještě potíže s ozevem některých tónů, třeba C3 se mi ozývá
hodně mizerně a ještě ne vždy. Tak to, obzvlášť u začátečníků, chodí. 9. 6. 96 - neděle: V 10:30 vstávám, Jukiko mi půjčila kazeťák, a tak při širšásáně poslouchám Kacuju Jokojamu, an hraje klasické pecky, neboli kolekce
nejstarších anonymních skladeb převzatých školou Kinko prý přímo od mnichů sekty Fuke v 18. století. Cvičím na šakuhači, fax Jukiko s prosbou o překlad komentářů ke skladbám z CD Jokojama 2, dal jsem namočit hrách k večeři, uvařil si
rýži, dal jsem si ji s cukrem, už nemám žádnou zeleninu. Odpoledne čekám Mari s manželem a tiskárnou. Mari a její manžel, zkoušíme uložit peníze v automatu, v neděli nelze. Dostal jsem jako dárek (při příchodu do bytu) různé čaje,
překrásně balené. Zkoušíme zpívat z mých not z Duodeny, oba překvapivě zpívají perfektně z listu - zazpívali jsme, Huius sit, Ave Regina a dokonce i Sicut Cedrus (!) - téměř bez chyby, jsem ohromen - oba pianisté ze státní školy,
Mari má absolutní sluch. Pěkně to se mnou zamávalo, já bych to rozhodně nedokázal. Tak to chodí. V 19:30 moje lekce, čekám, než na mě dojde řada, diskuse se spolužákem obchodníkem, rovněž ročník 48 jako já, umí velice dobře
anglicky - na japonské poměry, tj. asi jako já - hraje už skoro 30 let, jako hobby. Lekce 54 min. Micuhaši Sensei přinesl prý nejlepší knihu - učebnici, svého učitele - Sasaki Sofu za 1500, vstupenky na 3 koncerty po 3 a 4
tisících, to to sviští. Hrajeme z nově zakoupené učebnice - z notace, dost perný domácí úkol naučit se 7 skladeb, kde je už řada meri a ču meri - polokrytých tónů - a to nepočítám 12ti minutovou Taki-Oči a Roku-Dan, které prý
budu hrát na koncertě jeho žáků v září. Abych dřel 10 hodin denně a stejně to nemůže stačit. Je to, v mém případě, přílišný optimismus, jsem rád zatím, když vůbec vydám občas tón. Uff! Pojedl jsem zbytek rýže. A znovu o dvě patra
níž. Dal jsem mistrovi konečně ručně broušenou dózu z pravého českého křišťálu, kterou jsem měl od začátku jako trumf v rukávě, myslím, že jsem se strefil a jeho radost byla opravdová, přesně ve chvíli, kdy bylo nejvíc třeba. Pak mi
nahrál skvěle klasický kus nejznámější skladba pro koto, jsem u vytržení. Zpracovávám nahrávky na minidisku, poslouchám lekci, etc. Do půl páté a honem taky spát. Je to ale příliš na dojmy bohatý, přeplněný den, poslouchám
ještě znovu dnešní mistrovy nahrávky. 10. 6. Pondělí V 18:45 do Tokyo Metropolitan Concert Hall, sedím v 2. řadě, skvělý orchestr, dirigent vynikající, celkem mladí hráči, dobrá polovina ženy, naprosto jedinečný flétnista
(spousta zvukových efektů a vynikající techniky) Takašide Tanaka, radost poslouchat! PHONOSPHERE I pro šakuhači a cuzumi, začíná zcela ve tmě, pak bubínek, Micuhaši sensei ze sálu postupně přichází na pódium, střídá s dlouhou
šakuhači, na konci zase klasickou, hraje s nesmírným citem, bubeník občas úder, mění výšku zvuku napínáním šňůry. Mistr je skutečný virtuos se vším všudy, hezké, všechna čest. PHONOSPHERE II pro komorní orchestr a prostor. Opět
vynikající kompozice, hypnotické rytmy, postupně se rozvíjející do tempa, troje bicí, jedny vzadu, další nalevo a vpravo vedle pódia v sále (všechny 3 bicistky milé děvy!), sólová trubka vzadu v sále. Nakonec báječná finta, po
dlouhém breaku všech bicích se všichni soustředěně připravují s maximálním soustředěním zahrát...., tremolo bicích se ztiší..a nic se nestane, je KONEC! Skvělé! Jdu do šatny za svým učitelem, cestou jsem odchytil dirigenta a
poblahopřál mu. Potkal jsem Kaori, představila mi svoji matku (co mi poslala ten gigantický balík věcí denní potřeby), dal jsem jí CD Mozartových symfonií. Dolů o 2 patra za mistrem, ten je obklopen fanoušky, ukázněně čekám až si mě
učitel všimne, poblahopřál jsem, byl opravdu bez diskuse skvělý. Ještě 1/2 hodinky cvičit na šakuhači a je 23:00, do tří píšu své úkoly v tradiční notaci - plnícím štětcem, který jsem odpoledne, po řadě omylů a notném zapatlání
se, přece jen uvedl do provozu. Všude to tu rozvěsím, abych si to líp opakoval, musím to umět zpívat i hrát, je toho moc. 12. 6. 96 - středa: V 10:35 vstávám, dnes to bude nadupané, v jednu už mám být ve
studiu NHK, kde má mistr nahrávací session. Chvilku cvičím na šakuhači, volá Juki, snad se dnes sejdeme se spolužákem Petrem, se kterým jsem kdysi bydlel na koleji, hned po škole se ozve. V půl jedné vyrážím do Šindžuku, přestup jest
hračkou, neb Jamanote Line na Šibuja, kde poblíž je NHK, je hned protější kolej. Zas taková legrace to nebyla, bloudil jsem přes hodinu, než jsem těch pravých cca 600 m urazil (vyrazil jsem nejprve dle intuice, a nebylo to dobře,
pak už jsem dlouho šel na správnou stranu, ale znejistěl jsem a zas se vrátil, nakonec jsem se musel ptát, tak to chodí). Konečně zcela obrovitá budova NHK, obklopena prostorem jak letiště. Tam mě bez problémů nasměrovali do studia
506. Ve čtyři hotovo, pak ještě chvilku diskuse s učitelem, ukázal jsem mu zápis Hon-Širabe, od Billa, upozornil mě důrazně, že mistr Jokojama nehraje tradiční Fuke školul, ale svůj vlastní styl (!), nahraje mi to v tradiční verzi.
Vzali jsme zbytek Petrovy becherovky a jedem ke mě. Juki přinesla plno jídla, udělala nám nudle s jakousi omáčkou a zeleninou, jíme (já si tam přidal i rýži) a dopíjíme becherovku při veselém tlachání. Kolem půlnoci jdeme Juki
vyprovodit na nádraží. Do dvou s Petrem pijeme čaj, pak na futony. Tak to chodí. 14. 6. 96 - pátek: Cca ve 2 jdeme nakupovat, Jukiko mi vybrala učebnici pro 1. třídu, ze které jest prý nejlépe se učit psát, v papírnictví ještě
látkovou podložku pod papír, aby se nenamočil stůl, velký štětec a papíry na kaligrafi. Děvuchy jdou pěšky na Nakano (tam Mari bydlí?), mírně prší. Odpoledne vařím oběd (zelenina mi už zkysla - ono je taky v mojí miniledničce hodně
nad nulou), pak na pár hodin odpadám. V 19:00 se probírám a konečně opět psát. V mezičasech cvičím na šakuhači až do 23, pak poslouchám a nahrávám 3. lekci, na minidisku nechávám jen hudební ukázky, při tom píšu. Rozbil jsem
nešikovně sklenici a vrazil si hned sklo do paty, tak to chodí. 17. 6. 96 - pondělí: Cvičím na šakuhači, promýšlím svou přednášku o dudách - občas mi tu, vlivem velkých výkyvů vlhkosti, hrají neuvěřitelně
falešně! 18. 6. 96 - úterý: 6:35. Poslouchám dokola Taki-Oči, snažím se usnout. V deset mě vzbudil telefon, jakási dívčina mi něco znovu a znovu vysvětlovala japonsky i když jsem jí všemožně opakoval, že
nerozumím - v několika jazycích, nakonec rezignovaně řekla good bye, já též a bylo. Tak to chodí. Do 11:55 pokračuji v seznamu svých skladeb v angličtině, je to fuška. Do 14 se učím znaky, uff! Poznamenal jsem si důležitý postřeh:
civilizovaná země - za veřejné záchody se tu neplatí! Do 17:30 cvičím na šakuhači, pak vyrážím na koncert orchestru rozhlasu v Praze do Uena - pěkně jsem to zvrtal a podvědomě vyjel do Ikebukura. Na spicha s Jukiko u Koen Guči
(východ do parku) o 10 min později. Juki mi přinesla nádherný dáreček, sadu velkých štětců, jeden další veliký ve zvláštním pouzdře, vějíř a báječnou soupravu na kaligrafii - kámen k roztírání tuše, tuš, malé štětce, dvě kamenná
razítka s ručně řezanými draky, porcelánová nádobka s červenou barvou na razítkování a malý sešitek (leporelo) - to vše v kouzelném pouzdře. Tatínek si to prý přivezl z Číny a nikdy to nepoužil. Nevím co na to říct. 19. 6. středa
Po přestávce koncertu přichází děva v zelených šatečkách a můj mistr učitel v klasickém oblečku z dějinného období Edo (černé kimono a neuvěřitelně široké kalhoty), uniformy to japonských hráčů tradiční hudby. Skoro 10 minut
vysvětlujících komentářů k šakuhači - poznávám kdy mluví o potulných mniších fukešó, nebo-li komusó, jak nosili na hlavě klobouk tengai ... - a k následující skladbě. Poblahopřál jsem mistrovi k jeho výkonům, chvilku povídáme,
dal jsem mu fotku ze studia NHK, chvíli bloudím zamčenými prostorami všech těch Suntry Big a Little Hallů, garážemi jsem konečně snaživými zřízenci vymotán mezi mrakodrapy a vyrážím domů. 21. 6. 96 - pátek:
Po půl jednácté vyrážím do Uena na setkání s Haruko, a na Gagaku Class. Potkali jsme se bez problémů, jejím autem do školy, - Tokyo Geidžucu Daigaku - několik set metrů, hned za Ueno Koen (Ueno parkem). Na lekci gagaku (mají tu i
gamelan, taky prý mohu hrát, úžasné). Všichni se pomalu scházejí, je poslední lekce před prázdninami. Každá nástrojová sekce má svého vedoucího, který učí a vede ostatní ve skupině, jsem představen vedoucímu hičiriki sekce,
zkouším podle hmatové tabulky hrát, je to veselé, přítomní oceňují jak mi to jde, cirkulární dech atd.. Zkouším také rjúteki (příčná flétna, 7 tónových otvorů) vedoucí sekce (vždy je to některý z učitelů) mi vysvětluje základy hry,
poslal jednoho kolegu okopírovat pro mě hmatové tabulky. V absolutním nadšení, koupil jsem si plastové, zcela dokonalé napodobeniny hičiriki a rjúteki, půjčila mi Haruko. Přestože z plastu, hrají skvěle. Skutečné nástroje stojí:
hičiriki - 100 000 až 300 000 jenů, ryúteki - ještě víc, opět nevím proč, je to jen vyvrtaný kus bambusu, velice jednoduchých tvarů. V 17:45 doma, studená sprcha a honem cvičit šakuhači, za chvilku mám hodinu. Po sedmé o 2
patra níž u mistra, předchozí žák právě končí, hned na kobereček. Děláme jenom Koroni a Taki - Oči, pěkná dřina. Spoustakrát opakujeme každý detail, je třeba si pamatovat tisíc věcí, které nejsou zaznamenány v partu, každá ozdoba
používá zcela jedinečnou kombinaci prstů, polozakrývaných tónů, různých druhů a úhlů odklonu nástroje, síly dechu. Zavalen informacemi po hodině zcela ready, uff! Najednou mi zas připadá zcela nemožno se to alespoň trochu naučit.
Koupil jsem si od mistra útlé noty pro šakuhači (35 stránek), život není peříčko. Poslouchám další 2 žáky, společně preludují stejnou skladbu, mistr předzpěvuje, udává rytmus, sem tam něco předehraje, občas má telefon, rád dlouze
rozpráví, někdy je to skoro k nepřečkání. Tak to chodí. 25. 6. 96 - úterý: Po třech hodinkách spánku širšásána a hned vyrážím - v nových sandálech do deště, docela prší (monzuny jsou konečně tady?) - osvědčeným vlakem do
Šindžuku. Tam dost nemotorně (neb poprvé) přestupuji na soukromou železnici Keio Line, nikde nic v angličtině, a než jsem ze zřízenců vydoloval kudy kam pro jízdenku, za kolik, který vlak staví na stanici Sasazuka, dost jsem se
zapotil. Podruhé je to vždy najednou snadné, když člověk už ví kam se podívat, zjistí, že nakonec vše je někde celkem pochopitelně napsáno a přehledně uvedeno. Tak to chodí. Pěkná místnost plná bubnů (daiko, atd.), různých
perkusí, četných dalších nástrojů - koto v 15 verzích. Přichází mistr a postupně i další dva kolegové - šakuhačisté. Nejmíň hodinu rovnáme a probíráme noty, doplňuji ze svých not 3. part pro KOAN, který někde zmizel, odpovídám
na dotazy, co, kde, jak a tak, překládám názvy. Pak zkušebně přehrávají, vychytávají se problematické pasáže, nakonec vždy celá věta, kterou můj učitel nahrává na kazeťák. Jsou to naprosto soustředění profesionálové, je slyšet, jak
jsou zvyklí systematicky pracovat. Jsem okouzlen zvukem. Takhle nějak jsem si to sice představoval, ten reálný zvuk je ale opravdu silný zážitek. Moc se mi ulevilo, měl jsem trochu strach že hráči budou konzervativně předpojatí. Vše
je však v pohodě, všechny moje nastražené interpretační schválnosti bez problému zvládají. INCANTATIO je pro mě překvapivě působivé ve své asketické strohosti několika tónů. Je vidět, že také oni jsou zaujati zcela neočekávanou
hudbou, a překvapeni. KOAN je obzvlášť náročný, má nesčetná řešení, interpreti jsou stále v pozici nezbytné volby jedné z cest a nikdy nevědí, jak se ta jejich zkombinuje s ostatními. Dobrodružství hledání řešení, které ve světě
logiky neexistuje. ORDO bez problémů, dokonce bravurně zvládají požadované improvizační prvky, včetně zpěvu do nástroje na konci. CANON zní skvěle - musel jsem jim vysvětlit požadovaný aleatorní princip. Mistr přichází s nápadem hrát
poslední třetinu na znamení jako "unisono", zní velice působivě, je to též jedna z možných variant - akceptuji. POSTSCRIPTUM je opět šokující svou asketickou neúprosností kombinujících se vzorců, ve výlučně čtvrťovém
pohybu s nekonečnými pauzami. Něco takového ještě neslyšeli a já myslím taky ne. V povznesené náladě - konečně s vědomím jistoty co jsem vlastně stvořil - dokud si to člověk neposlechne je nutně v nejistotě - zvolna
procházím Sasazaku, kupuji drobnosti, v klidu jedu zpátky a ze Šindžuku domů. Kolem pošty s dopisy, zevnitř na mě usilovně mává známá dívčina od přepážky - vešel jsem a ona mi podává tisícijenovou bankovku, kterou jsem tu včera prý
vytrousil. Tak to v Japonsku chodí. Doma oblíbená studená sprcha, vybalil jsem, zkouším nahrávání s novým kabelem, OK, chvilku píšu, pak spím - v 19 probuzen usilovným pilováním ledu před domem. Učedníci ledových skulptur pana
Nakasona opět v akci, jest úterý. Krásný den, už neprší. Uvařil jsem poslední denkigamu rýže. Takových 40 kg tu ještě sním. To je za chvilku. Vzhůru cvičit na šakuhači. Nakonec jsem většinu času strávil prohlížením svých lejster,
všeljakými drobnými činnostmi a najednou bylo po jedenácté. Opakuji japonské abecedy, občas si potichoučku na šakuhači přehraji 1. dan z Rokudan. Kolem půl třetí na futon a spím jako dudek. 27. 6. 96 - čtvrtek: V 10:45 vstávám,
poslouchám Honširabe, širšásána. Cvičím intenzivně celý den na šakuhači, i šakurokusun (kratší šakuhači v E), to jde dnes obzvlášť bídně, ve výškách ne a ne se rozeznít. Několik hodin, znovu se záznamem lekce, se učím Taki-Oči, to
jde ještě hůř. Po páté vyrážím do National Theatre na koncert, nevím přesně co. Trvalo to než jsem ho obešel a našel vchod, pěkně obrovité. Skvělá hudba již v plném proudu. 28. 6. 96 - pátek: V 9:45 vstávám a dozapisuji a
opravuji dojmy ze včerejška. Krásné ráno, dokonce je vidět kus modré oblohy! Širšásána a cvičím na šakuhači Koroni. Mezi tím mi hrneček vař udělal další dávku rýže. K tomu zeleninu, rajčátka a pomeranč. Pak ještě dopis a je čas
vyrazit do National Theatru (jako včera). Tentokrát jsem zcela nepochopitelně zabloudil ve známých podzemních prostorách na Šindžuku, než jsem se vymotal, bloudil jsem celým bezdomoveckým sídlištěm z vlnité lepenky. Zajímavé místo,
leckdy krásné příbytky velice architektonicky nápadité, často vysoce působivě vyzdobené zajímavými malbami a sprejovými graffiti. Nakonec jsem se přece jen domotal k metru a šťastně přestoupil, stačilo se jen důsledně dívat na
cedule. První skladba - jakási "kantáta" o řadě částí, druhý. kousek, tři kotistky zběsile cvrlikají, koto zní ve forte neuvěřitelně hlasitě, třetí skladba, čtyři šamiseny, pobrnkávají nejčastěji v unisonech, s
občasnou hoquetovou pasáží. Většinou mám smůlu a sedí vedle mě dámy, či babičky, které soustavně šustí papíry a prohrabují se igelitovými taškami na klínech, tak i dnes. Moje sousedka neustále nervózně muchlá program a zcela
bezohledně hlučí, jak chrující se vepřík. Neudržel jsem se a několikrát si intenzivně přál aby se jí udělalo nevolno, už tu nemohla vydržet a musela odejít. O přestávce skutečně zmizela, doufám, že jsem to s tou její nevolností
nepřehnal. Je to už po třetí, co jsem se takhle zbavil nežádoucích sousedů, to se dějí věci. 29. 6. 96 - sobota: Do 9:40 doplňuji zápisky. Pak cvičím na šakuhači, fax Juki - životopis a seznam skladeb, a zase šakuhači.
K jídlu jsem si vyrobil cosi jako topinky, nařezanou veku posypanou sýrem jsem lehce zapekl na pánvi. Docela mi to chutnalo. Celý den zběsile cvičím na šakuhači, mám hodinu. Chvilku též na hičiriki, nějak to nejde, asi potřebuji
poradit s plátkem. Ostříhal jsem DDR strojem vous a vydrhnul a posléze vypařil (20 minut v padmásáně) v lázni svůj organismus, opravdu to již potřeboval. A zas cvičím šakuhači, občas zkusím i rjúteki, ta mi docela jde. V půl
osmé jdu na hodinu, ale Kaori mě posílá ještě dolů, opět cvičím. Pak nahoře další hodinu čekám. Dobrali jsme podrobně Taki-Oči, pak ještě zas na hodinu domů, znovu cvičím právě probrané, v půl dvanácté znovu dolů a po půlnoci
konec. Mistr mě zkasíroval za vstupenky na včerejší a předvčerejší koncert. 30. 6. 96 - neděle: V 11 vzhůru do dalšího japonského dne. Opět sluníčko a parádní teploučko. Poslouchám Etenraku. Širšásána, cvičím na šakuhači,
fax a opět hrát. Ve 14:30 volá z nádraží Hitomi Nakamura, jdu pro ni. Je to moc milá dívčice, typicky japonsky drobná a štíhlá, delší krásné vlasy, moc sympatická, 31 let. Je to profesionální hičirikistka, hraje v gagaku, a učí
hičiriki na několika školách. Nejdřív vařím japonský čaj - plátek se prý zcela nutně musí namáčet v horkém čaji - a zapnul jsem poprvé půjčený větrák, na počest hosta. Nejdřív upravuje zkušenou rukou samurajským nožem (tradičního
tvaru) plátek, ukázala mi několik fint, jak má být nastaven, jak se noří do čaje, etc...., častým hraním sám ještě změkne a odlehčí se. Ukázala mi jak se tvoří glisando povysunováním plátku mezi rty, jde to až o několik tónů (!).
Vysvětlila mi princip tradiční "solmizace", zvané šoga, která neurčuje přesnou výšku tónu, ale rozlišuje jen nahoře a dole, zato má různé slabiky, pro opakovaný tón, glissando a další přednesové nuance. Každý se musí
nejdříve totiž naučit to, co bude hrát, zazpívat. Učíme se slíbené známé Etenraku, nazpívala mi to na minidisk, báječně soustředěně. Jsem nadšen, pak mi to i nahrála na nástroj, jakoby bez námahy (mě to šlo tedy hodně ztěžka), je
opravdu skvělá. Zopakoval jsem si hmatové pozice a jejich symboly ve znacích, pak mě vyzkoušela, umím-li to zazpívat, to jsem celkem uměl - stále jsem to poslouchal z nahrávky od Haruko - a pak zkouším i hrát, zatím dost bídně,
uvidíme příště. Pak vařím rýži a zeleninu a opět cvičím na hičiriki právě probrané části Etenraku. A zas ke své šakuhači. Asi v 19:30 jsem zřejmě upadl do polosnu, probrala mě telefonem Jukiko asi ve 22:15, honem ještě cvičím na
šakuhači, tentokrát i po jedenácté, jen jsem přešel do nižšího (tiššího) rejstříku. 10. 7. středa V 8:30 vzhůru, vůbec se mi nechce z pelechu, stále jen leje a leje, je docela zima. Večer mám premiéru. Přípravy
v plném proudu, chystají se programy, probíhá generálka, organizuje se. Se zúčastněnými aktéry připravujeme nejdřív "panelovou diskusi", pak jsem stihl ještě kousek generálky své Cesty zvonů,
zní to v sále moc hezky, vděčná akustika. Seznámení se sympatickým starším Američanem Davidem Loebem, už 20 let píše pro japonské tradiční nástroje, má Japonku za ženu, doma mluví japonsky, na minulých dvou ročnících tohoto
koncertu měl své kompozice. Kateřina mi upletla konečně pořádný copánek. Dostali jsme, tak jako ostatní zúčastnění, každý veselou plastovou krabici s obědem, otevře se víko a uvnitř v různých přihrádkách je rýže s všelikými
přílohami. Něco z toho jsem i mohl jíst, úžasné. Při jídle probíráme s prof. Jamagučim můj příliš bytelný příspěvek - The Musical Tradition of Japan and its Most Inspiring Moments for Contemporary Composition Practice (Hudební
tradice Japonska a její hlavní inspirativní momenty pro soudobou kompoziční praxi) - do panelové diskuse. Operativně jsme ho zkrátili o inspirace z duchovních konceptů (stručnost je krásná!). Dal mi báječný dárek, 2 skvělé knihy.
Panelová diskuse byla hodně veselá. Všichni mluvili a mluvili, já jim nerozuměl. Já s Jukiko jsme přednesli můj připravený, již zmíněný hudebně-vědný veselý exkurz. Abychom šetřili čas, já vždy proslovil heslo, a Jukiko pak 2 minuty
vyprávěla svůj připravený překlad, na doporučení jsem s lítostí vynechal podstatnou pasáž o východních spirituálních koncepcích. Podtrhl jsem význam takových výměn a vzájemných inspirací, a řádně poděkoval, zkrátka sehrál svou
očekávanou roli tak na 1-, pro normální lidi to muselo být určitě delší než snesitelné, tak to chodí. Po půlhodinové přestávce, kdy jsem se konečně seznámil s Tomem Deaverem, pohovořil s ním a s Billem, dal jim klíč, aby měli kam se
uchýlit po akci, začal vlastní koncert. Nahrávám na svůj minidisk, jsem na akusticky docela příhodném místě. Vedle mě Jukiko a Kateřina, pak Jamaguči
(sympaticky se omluvil předem za případné pochrupování - únava po náročné cestě - opravdu pak řadu skladeb dokázal prospat). Přestávka ve shonu a tlachání s lidičkami. Pak jsem už povolán na jeviště a jsem vyzván, abych něco zásadního pronesl. Vyprávím chvilku zkazky o šakuhači jakožto nástroji duchovního probuzení, spiritualitě, Jukiko statečně překládala, chudák holka mi polovinu věcí nemohla rozumět. Zřejmě to byly pěkné zkazky, neb všichni intenzivně tleskali. Pak už moji 3 švarní šakuhačisté hrají. Opravdu znamenitě, na konci také publikum v náležitém nadšení, Bojko Stojanov dokonce volá bravo!, a snad i pár ostatních, no moc veselo. Reflektor mě vyhledal v publiku a já kynu na interprety, kteří byli skutečně vynikající, je to radost psát pro opravdové muzikanty. Po ovacích vše končí, jsme znovu pozváni na pódium, dostáváme parádní kytice (já ji hned věnoval J
uki, byla moc statečná, zasloužila si ji), děkovačka a pomalu se rozcházíme. S profesorem Jamagučim, Haruko, Juki a Kateřinou, ta tu měla svoji profesorku, tak byla trochu mimo, jsme se zvolna přesunuli do
jakéhosi salonku v podniku asi o 10 domů dál, stále leje a leje. Tam se odehrál ten docela podařený večírek, plný jídla, pití a komunikace, jak to tak chodí (Kateřina se mu nakonec vyhnula, že musí domů, mistr ji dost dlouho
přemlouval). Večírek, bohužel jak se dalo čekat, typicky japonsky řádně upovídaný. Každý musel stále řečnit! Někteří dvakrát i víckrát. Došlo nakonec i na mě, leč já se z toho šalamounsky vyzul, že to řeknu japonsky, uklonil se a
vážně prohlásil: arigató (díky). Všichni zajásali. Bojko Stojanov chvíli koukal jakoby nerozhodně ke stropu a řekl: love.
Vtipné. Ostatní už museli mluvit alespoň trošku dýl. Nejvíc samozřejmě můj oblíbený mistr. Dobře jsem pojedl, neb měli i sýry. Někdo mi stále kongratuloval, vyprávěl, jaký měl hluboký zážitek z mojí skladby, jaký má duchovní náboj, etc..., příjemně se takové řeči poslouchají, což o to. Opravdu veselým spíkrem se ukázal buclatý 1. šakuhačista z mých interpretů
, skutečně radostný člověk. Popili jsme spolu ředěnou whisky a byl čas k odchodu, "každy ma svuj domov". 1. 9. 96 - neděle: V osm vstávám, širšásána, dojedl jsem houstičky se sýrem, jablko a banán. Čtu
si nové knihy, cvičím na šakuhači. V jedenáct spolehlivý Ken, vyrážíme do Kjóta. Prý poznám význam slova šibui, velice těžko přeložitelné (například hudba šakuhači je šibui), už se těším. V Ryóandži (dži znamená chrám) jsme
navštívili slavnou kamennou zahradu - 15 kamenů a bílý písek, pravou to esenci zenu. Prošli jsme zahradou, nahrával jsem zvuky hmyzu, ptáků, vzdálené civilizace i kolem procházejících lidí. Pak jsme se vydali do Tenrjúdži.
Pozoruhodná originální vodní nádrž Sogenči ve tvaru znaku pro "srdce" kokoro - znamená pro zen osvícené srdce, neboli "Buddha nature". Za rybníkem s plno rybami malý vodopád bez vody - Rjúmonnotaki. Fotil jsem
zběsile. Pak se vydáváme ještě do chrámu Kijomizu (čistá voda). Krásný výhled na město, okolní kopce a lesy. Napil jsem se z pramene (měli tam speciální ultrafialový sterilizátor na aluminiové naběračky - veselé). Vše to bylo
nesmírně krásné, plné pozitivních vibrací a vznešeného klidu. Pálící slunce, parádní teploučko. Chudý student (jak se o sobě vyjádřil) Ken utratil spoustu peněz za cestu, vstupné bylo všude tak kolem 500 jenů. Pokoušíme si vzájemně
objasnit pojem šugyo - cosi jako spirituální praxe. 3. 9. 96 - úterý: V pět jsem se probudil a zhasnul světlo (večer jsem usnul kolem půlnoci s odhodláním ještě pracovat). Širšásána, napsal jsem kus dopisu a snažím se poklízet,
než mi sem vtrhne můj milovaný zvěřinec. Moc jsem toho nestihl, po šesté, s banánem k snídani v ruce, vycházím do slunečného rána na spicha s Mari v Nippori v 7:15. Asi v půl osmé jedeme expresem na letiště, povídáme o
literatuře a historii. V 8:50 již na letišti. Čekáme s Mari u východu do 9:40, kdy moje rodina, zcela poslední, vyjela se dvěma plnými vozíky zavazadel. Zviřínci mě na uvítanou řádně poskákali, fotím to, Klárka to točí svou
čerstvě zakoupenou videokamerou Panasonic. Pak začíná strastiplná cesta s obrovskými zavazadly. Jedem zpět na Nippori, pak Jamanote line na Takadanobaba. Tam asi 20 minut přemlouváme různé taxikáře, aby nás se zvěřincem přece jen
naložili, nikdo nechce. Nakonec se jeden přece jen slitoval, naložili jsme všechny kufry dozadu, za ně jsem ještě zastrčil brašnu s kamerou. Kufr auta samozřejmě nešel zavřít, taxikář ho přivázal popruhem. Za chvilku jsme před domem,
vytahuji kufr za kufrem, pytel za pytlem, Mari zatím zaplatila pouhých 680 jenů a sympatický šedovlasý taxikář odjel. Hned vzápětí jsme si vzpomněli, že kamera zůstala vzadu v kufru. Pozdě. Mari ale tvrdila, že zavoláme na nádraží. S
Klárkou - chce se pokusit potkat na nádraží znovu naše dobračisko taxikáře, což já považuji za pošetilé - a Veronikou jdeme do Takadanobaba. S Nikou na hranolky a zmrzlinu, po hodině bezúspěšného vyhlížení jdeme zpět, v
supermarketu nakupujeme plno dobrot. Před domem už na nás volá jeden zaměstnanec pana Nakasona a ukazuje nahoru. Tam dveře dokořán, vedle naší brašny s videokamerou spokojeně chroustá jakési sušenky Anežka. Jsme omámeni z tak
rychlého návratu kamery. Tak to chodí (v Japonsk 5. 9. 96 - čtvrtek: V půl sedmé vstávám. Dopsal jsem Monthly Report za srpen a vytiskl. Chvilku se pokouším cvičit na šakuhači, ale nedaří se mi soustředit,
stále někdo něco potřebuje. Po poledni vyjíždíme s Klárkou a vším zvířectvem nejdříve na Šindžuku, pak metrem Marunouči line, pak pěšky k Ark Mori Building, Klárka to točí, zviřátka prolézají plastiku hřídele a veselí se. V 21. patře
všichni chvilku diskutujeme s p. Sunamim, dostal všechna příslušná lejstra potřebná k proplacení cesty a též všechny mé přednášky z Osaky. Na zpáteční cestě Klárka omylem zmáčkla jakýsi nouzový spínač na záchodku a za kvílení
poplašného signálu jsme briskně vyklidili budovu. Nad vchodem do Suntory Hall se odsunula kamenná deska a objevil se veselý orloj, zahrál syntetickou hudbu a zase zmizel. Vpravdě přízračné. Děti hledají kamínky zabetonované
mezi dlážděním. Za tmy doma. Klárka dělá večeři, já zkouším cvičit na šakuhači, zviřátka se veselí skoro do jedenácti. Já na rozdíl od nich zcela vyčerpán odpadám únavou krátce po půlnoci. 7. 9. 96 - sobota: V 8:30
budíček, Klárka mi v rychlosti upletla copánek a vyrážím na Kifu-kai annual trip of dedicating šakuhači music (tak zní oficiální název akce na letáčku, kvůli mě specielně též v anglické verzi). S přestupem na Šindžuku, oranžovým
expresem do stanice Tokyo. Můj spolužák architekt Jasuo Kobajaši o chvilku později. Stíháme v pohodě expres do stanice poblíž Šúzendži na poloostrově Izu. Jdeme na japonské tradiční nudle, pak taxíky až před chrám Rogendži. Nejprve
jdeme ke svatyni poblíž Asahidaki vodopádu (před kterým kdysi stál chrám, kde vznikla prý skladba Taki Oči. Mladý kněz zvoní na ruční zvonek a několik minut prozpěvuje sútry. Nato všichni zpaměti hrajeme Čoši. Pak v hlavní síni
chrámu, po opětovném zpěvu súter doprovázeném tentokrát údery na chrámovou mísu a střední (cca 40 cm) velké mokugyo ("dřevěnou rybu"), znovu asi 2 hodiny hrajeme. Vyfotil jsem to a nahrávám. Pak hrajeme ještě Darani,
nakonec sám Micuhaši sensei na hlubokou nišakujonsun ("2stopy4palce") flétnu hraje Reibo, Toužení po zvonu, jeden z nejdůležitějších kusů z honkjoku, hraný kdysi zejména při nočních esoterických obřadech sekty fuke. Nahrál
jsem to s báječnými zvuky přírody - jeden cvrček semi dokonce jednu chvíli jako by zkoušel soutěžit, či přidávat se k hrajícím flétnám. Spirituální náboj byl nesmírně silný, navíc to bylo krásné. Uprostřed seance jdeme pár set
metrů vedle do dalšího chrámu, kde hrajeme znovu, fotím oltář. Pak opět pokračujeme v Rogendži. Nakonec všichni odpočívají a já jdu sám na 20 minut k Asahidaki vodopádu. Nainstaloval jsem minidisk pod vodopádem a stoupám o 50 m
nahoru k další svatyni. Vstoupil jsem do vody a zahrál Kjorei, jsem zvědav co se vyklube z nahrávky, mělo by to být trochu šumění vody s přírodními zvuky, zejména se mi a hodně z dálky moje ještě trochu nedocvičené Kyorei. Příjemný
kněz Šhindžo Jošino, který byl prý v Praze, mě zve k návštěvě, mohu zůstat a meditovat po libosti, bez jakýchkoliv nákladů a starostí. Nad tím budu rozhodně přemýšlet, budu na to pamatovat. .Na procházce nakukujeme do obchůdků,
mistr střílí ze špuntovky, na porcelánová zvířátka, dostal jsem je jako dárek od jeho fanynky. Obhlížíme starožitnosti, pravý samurajský meč stojí překvapivě polovinu toho, co šakuhači. Líbil by se mi. Mají tu i samurajské brnění a
pár nástrojů, starý gong, mokugyo, etc., vše ale řádně předražené. Mistr mi koupil dřevěnou figurku jezevce Tanukiho, která se mi moc zamlouvala. Pěkná procházka. Banket měl samé chody pro mě nepoživatelné, rybičky, a jiné bytosti,
vše tak smíchané, že se mi spíš dělalo nevolno, než, že bych měl chuť do jídla. Nakonec jsem si "vyžumral" dvě misky samotné rýže a přece jen se najedl. Popili jsme trošku sake a piva. Všichni vesele rozprávěli a já jim
jako obvykle moc nerozuměl. Konečně jsem ale našel člověka, který viděl kdysi film Onibaba, výborně (!). Po večeři se pokračuje v nekonečných rozpravách, já vyrážím nahrávat noční zvuky hmyzu kolem chrámu. Jasuo jde se mnou,
povídáme o životě. Nainstaloval jsem minidisk na opuštěném místě zurčícím intenzivním cvrkotem a s Jasuou se jdeme na chvilku znovu ukázat na. Zpátky pro přístroj, procházím se a nahrávám další scenerie, sbírám kamínky, nasávám
atmosféru. Konečně si ujasňuji, co představovala kovová rohatá maska samuraje ve filmu Onibaba. Byla to Hania - rozhněvaná tvář staré ženy s růžky. Protikladem je mírná ženská tvář - Okame, jak mi vysvětlil Jasuo. Tak v půl
jedné jsme s Jasuou vyšli ještě do veřejné horké lázně, kde se koupou chlapi s ženami (které si ovšem troufnou) dohromady. Bylo to opravdu horké, ještě nikdy v životě jsem v tak horké vodě nebyl. Když to snesli ostatní kolem mě
rozhodl jsem se to vydržet také. Byl jsem tam tak tři minuty, nejvíc mě kupodivu pálila chodidla. Zvláštní zkušenost, ještě po hodině mě brní celé tělo a jsem vesele do ruda. 8. 9. 96 - neděle: V noci mi bylo pěkné horko, kvůli
četným komárům jsem musel být pečlivě přikrytý (přikrývku jsem vyndal a spal jen pod povlakem). Jasuo vyšel na pár minut vyčistit si zuby a hned jsem měl další mystické setkání - na stěně přede mnou, kde se vzal, tu se vzal, dobře
dvaceticentimetrový pavouk, zřejmě pravý domácí našeho pokojíku. Neváhám a fotím opatrně, abych ho nevyplašil, ani se nepohnul. Otočil jsem se po zvuku kroků na schodech - a byl pryč. Jasuo kroutil nevěřícně hlavou, když jsem mu to
vyprávěl. Tak to chodí. Jdeme spolu do horké hotelové lázně, v 8 snídaně - rýže se spoustou příloh, pro mě už ukázněně připravili vše bez masa. Pak malá procházka městečkem za "suvenýry", nakoupil jsem za pár drobností a
veselostí. Rozloučení v hotýlku Mizuguči a jdeme si prohlédnout chrám. Občas mi cestou kolegové ukazují různé zvláštnosti jako třeba zvláštní fialové květy - Asagao (ranní tvář), vyprávějí mi o dalších podobných jako hirugao (polední
tvář), jugao (večerní tvář), etc. Vítá nás náš známý kněz, opravdu sympatický mladík, několik dní v týdnu je i v jiných chrámech (včera právě v Rogendži u Asahidaki vodopádu). Vzal nás na prohlídku chrámu a specielně pro nás otevřel
výhled na krásnou zenovou zahrádku, s vodopádkem, rybami a rostlinami, fotím s nadšením. V 11:30 odjíždíme autobusem překrásnou přírodní scenerií do městečka Heda na břehu Pacifiku Došel mi film, poslední záběr je pohled na
Pacifik. Pak chvilku v muzeu mořských potvůrek a památek na ruskou loď (mise dobré vůle), která tu ztroskotala v roce1858. Japonci pak rok stavěli loď dle ruských plánů, byla to prý 1. loď západního typu, kterou postavili. Před 30
lety vylovili v zátoce kotvu a udělali z ní památník doplněný dvěma neskutečně socialisticky realistickými (rychle jsem si odvykl !) sochami a nápisem "Na pamjať Japano-savětskoj družby" - musel jsem pro mistra přečíst
v azbuce (!), což se mi naštěstí s největším vypětím podařilo. Pak procházka a taxi zpět. Nalodili jsme se na loď a přejeli ve chvilce obrovskou zátoku, skvělé pohledy, prosluněné moře, zalesněné srázy, obrovské kopce. Zpěněná
čára za zádí. 10. 9. 96 - úterý: V 8:30 vstáváme. Cvičím na dudy, přednášky se nezadržitelně blíží, zpíváme, pak cvičím na hichiriki. V 11:30 přišla Hitomi. Zapsal jsem si technologický postup na výrobu plátků, nahrál jsem si
Hitomi hrající Bairo, skvělé. Chvíli diskutujeme. Koupil jsem si CD její kapely a dlužím ji už celkem 4500 za lekce. Popili jsme becherovku. Klárka se zviřátky zatím venku. Odpoledne cvičím na šakuhači. Zviřátka sledují pravidelnou
úterní výrobu ledových soch. Jdu na lekci šakuhači, konečně jsem představil Klárku. Diskutují s mistrem, ten ji pěkně vystrašil, že tu přistěhovalci z Číny, Koreje a Tajwanu unášejí děti. Pak hrajeme, nejprve na 2,4 šaku, to mi skoro
vůbec nezní, pak na standardní, což je o něco lepší. 11. 9. 96 - středa:S Haruko krásně celý den pracujeme na sobotní přednášce,
diskutujeme o muzice, hrabeme se v knihách. Asi ve 13 báječně obědváme chleba se sýry, zeleninami a ovocem. Velice dlouhé (cca 30 sec.) a intenzivní zemětřesení, hned volám domů, ale nikdo to nebere - Klára se zvířenou právě u
souseda tatamisty (vyrábí tatami tradičním způsobem, šije ručně) pana Tomokazu Kumekawy. S Haruko jsme dokončili i druhou část přednášky. Půjčil jsem si opět další knihy, tentokrát o nástrojích ze Šosoin. Cvičíme na přednášku dudy
a náš zpěv. Já pak ještě cvičím na šakuhači,. jde to bídně. Chvilku s Klárou prohlížíme krásné knihy o starých nástrojích. Pulíruji své přednášky do 1:35. Čas odcvičit a zalehnout na volné místo v souvislém futonovém poli.
14. 9. 96 - sobota: V noci mi byla jen pod prostěradlem pěkná zima, ráno celý prostydlý jsem si ohříval nohy udětí, které byly pod dekami pěkně prohřáté. Faxuji Haruko poslední změny v textech, pak ještě jednou jsem projel pár
písní s dudami. V jedenáct Jukiko, je tu šrumec. Jedeme do Research Archives for Japanese Music of Ueno Gakuen University, jak zní oficiální název místa, kde se akce koná. Už v klidu připravujeme magnetofon, video, já předlaďuji
dudy, máčíme plátek hičiriki v O-ča, etc. Sešlo se pár hudebních vědců, skladatelů. Něco po půldruhé začínám. Vyprávím o inspirujících podnětech japonské tradiční hudby pro Evropu. Haruko statečně překládá, připravila krásný program
s četnými obrázky, např. cirkulárního dechu, notovými ukázkami. Předseda, profesor Tokumaru (byl též loni v Praze s Haruko) nenápadně podřimuje, pouštíme kousek videa se Širokou stezkou z mé "Hudební vizitky" v ČTV, pak i
Koan a Canon z Cesty zvonů. Hned navazuji s přednáškou o "Moldánkách". Předseda se definitivně probral při předváděčce cirkulárního dechu na hičiriki - není se co divit, je to pěkně zvučný nástroj - obešel jsem kolem sálku, úspěch a
parádní potlesk, tohle nikdy nezklame. Nenápadně došla Jukiko a pak i Klárka se vším zvířectvem. Po proslovech jsem konečně zahrál a zazpíval své ukázky, pak holčičky zazpívaly a zatančily Holka modrooká, zpíváme pár věcí s Klárkou
dvojhlasně, a už je třeba skončit, zas už není čas. Doma pak už jenom relaxuji, občas pocvičím na šakuhači, veselíme se se zviřátky. Dobře jsme se najedli a brzy zalehli. 15. 9. 96 - neděle: V půl osmé vstáváme a
připravujeme se na výpravu do Kamakury. V devět na spicha s Jukiko na Higaši Nakano. Potkali jsme se šťastně i s Ecuko, jak domluveno. Hned na nádraží Veronika našla na zemi 1500 jenů, má opravdu šťastnou tlapku. Zvolna jsme prošli
městem sakurovou alejí do chrámu Hačimen, je tu právě svátek, vše přecpáno návštěvníky, spousta lidí se připravuje na tradiční běh městem se třemi domečky - svatyněmi na držadlech. 21. 9. 96 - sobota: Kolem osmé už všichni vstali
a následuje obvyklý šrumec se snídaní, strojením, úklidem. Já do toho cvičím na 2,4 šaku. Anežka je už v pořádku, vyrážka se skoro ztratila, zejména ze všech míst, která včera přišla do styku s posvátným kouřem před chrámem Senšodži.
Pozoruhodné. Na metro a jedu na spicha s Haruko v Iidabaši. Naložila mě do svého fára a jedeme na koncert čehosi na způsob lidové hudby dnes. Je to cosi od folklóru opravdu vzdáleného, spíše všelijaké podivné fúze. Stejnou trasou
metrem zpět. Po páté jsem doma, všichni však kdesi venku. Obešel jsem bezúspěšně nejbližší parky. Tak jsem si sedl a dopisuji zážitky. Setmělo se, jdu domů, tentokrát už všichni doma. Veronika prý objevila ve smetí menší televizi,
tak jsme se s Klárou pro ni s kočárem od Haruko vypravili. Přivezli ji domů, trochu umyli. Je to starší typ, ještě bez dálkového ovládání. Připojil jsem ji na pokojové zdířky s nápisem TV a vida, krásně funguje. Tak to chodí.
Uložili jsme děti, čtu pohádku. Cvičím na 2,4 šaku, s Klárkou do jedné vzhůru, pak pozici štíra a zalehnout. 25. 9. 96 - středa: V 8 vstáváme. Cvičím na šakuhači, s dětmi a Klárkou do supermarketu. Doxeroxoval jsem knihu o
rekonstruovaných nástrojích. Stavujeme se na poště zaplatit za telefony v srpnu, Klárka si všimla, že tam mají pro zákazníky připraveny psací potřeby, nůžky, lepidlo, dokonce brýle, vše co člověk může na poště potřebovat. K tomu
nezbývá než jim poblahopřát, tak to chodí. Doma cvičím na hičiriki, zkouším též o-hičiriki, delší nástroj zrekonstruovaný podle starých záznamů. Cvičím znovu na 2,4 šaku, s Klárku cvičíme klavír. Večer posloucháme japonštinu, já pak
ještě dopisuji záznamy, poslouchám poslední lekci. Kolem půlnoci jsem si natáhl nohy a usnul jsem, ve 4:40 jsem se vzchopil a šel definitivně spát. 27. 9. 96 - pátek: V osm vstávám, cvičím Mukaidži na šakuhači a 2,4 šaku. Kolem
druhé jdeme kousek za trať do obchodu s levnou zeleninou. Nakoupili jsme různých hloupůstek. Já sítka na čaj, polštářek na červené razítečko a rozdvojku. Trochu zeleniny, pak byl překrásný lijavec, čekáme pod plachtou asi půl hodiny
než přešel. Cestou zpátky Veronika opět našla peníze, tentokrát 500jenovou minci, kterou někdo nechal v automatu. Objevili jsme pěknou polici a zachovalý tradiční nízký stolek, pro ten se vrátíme v noci. Pokračuji v cvičení,
v půl sedmé veselý samurajský film plný zločinců maskovaných jako mnichové komusó s klobouky tengai na hlavách. Samuraj skládající origami je všechny zlikviduje i nejzločinnějšího z nich, kterému kdysi vysekl přes čelo jizvu.
Teď ho už ovšem dorazil. Opravdu veselé, a té krve, tak to chodí. Ve 20 na lekci šakuhači. Probíráme Koku. Dost komplikovaná skladba s řadou pro mě dosud neznámých technik. 1. 11. 96 - pátek: Konečně jsem našel prodejnu Tokiwa
Gaki, koupil jsem tam dva brokátové obaly na šakuhači (za 2800 kus, místo 4500 v Medžiro!) a tradiční desky na noty. V Geidai jsme se sešli s Haruko, nastavili jsme kopírování videokazet s hudebními pořady na systém PAL. Pak spolu na
oběd, já opět šťastně pojedl zdařilou kombinaci nudlí a rýže. Dal jsem jí peníze za plastový nókan, noty na šinobue a za vstupenky na Nó a na Kabuki. 2. 11. 96 - sobota: Ve 4:15 budíček, vpravdě drsné, deštivě kalné ráno.
S Klárkou se vypravujeme na cestu do Kyota V 9:59 jsme na nástupišti 13 v Kyotu, Toru Sejama nás hned objevil, dostal lahvici sake a jdeme se ubytovat do rjokanu - tradičního japonského hotelu. Ten náš se jmenuje Čidori Rjokan. Je to
kouzelný obstarožní domeček, pěkné. Toru a já jsme se vydali na spletitou cestu různými vlaky na - naším oblíbeným profesorem Jamagučim organizované a vedené - 4th Forum of Asian and Pacific Performing Arts in Hyogo. Dorazili jsme
již šťastně po všech zdravicích a referátech. Panelová diskuse vedená profesorem byla opravdu kouzelná, spíše "diskuse kolem kulaté podlahy", všichni totiž seděli v půlkruhu na zemi. To je opravdu vynikající nápad, lze tak mnohem
obtížněji upadnout do spánku, po chvíli začnou přece jen brnět nohy, a tak diskutující nediskutují neúměrně dlouho, jak je tady, ale i jinde zvykem. Zavedl bych to na našich konferencích, interpelacích poslanců. Moc jsem z toho
neměl, diskutovali většinou v japonštině. Tak to chodí. 3. 11. 96 - neděle: Asi v 7 vstáváme, Toru jde se mnou nakupovat a xeroxovat noty pro Toma. Nakonec jsme se zdrželi a z nádraží jedeme pro jistotu taxíkem do
chrámového komplexu Tofukudži, v jehož areálu je ten nenápadný malý chrámek Mejandži, který byl a zůstává nejvýznamnějším centrem tradičního fuke stylu hry na šakuhači. Hned jsme nahráli zahájení dnešního festivalu fuke hráčů,
sdružených od roku 1952, kteří se sjíždějí každoročně z celého Japonska, aby celý den hráli koten honkjoku v - pokud možno - ortodoxním fuke stylu. Jeden po druhém, či ve skupinkách slavnostně předstoupí, usednou do seiza pozice před
sochu legendárního zakladatele sekty Kočiku Zendžiho na oltáři, a zahrají postupně svůj dedikovaný kousek. Je tu i Tom Deaver s krásnou přítelkyní Joko. Přinesl mi moji šakurokusun (1,6 šaku), já mu dal zbytek peněz. Zdá se mi to
trochu moc, dal jsem ji posoudit Šimurovi, potvrdil mi, že je to tak akorát, tak to chodí. Asi jsem měl být tvrdší při smlouvání. Potkali jsme Maki s Klárkou a Anežkou, jdeme ještě projít jednu z četných zenových zahrad v
Tofukudži. Na nádraží v Kyótu jsme se rozloučili a nasedli do nejbližšího šinkansenu do Tokya. Ve vlaku Klárka uchvácena jedním člověkem sedícím naproti přes uličku. Vypadal a tvářil se a zíval jak drak z čínských maleb. Klárka ho
chtěla vyfotit. 10. 11. 96 - neděle: Procvičili jsme svých pár písní. Ve dvanáct jsme vyrazili na Takadanobaba do podniku Daitoki na slavnostní setkání Česko-japonské společnosti. Plno známých, jen můj učitel kaligrafie Izan
Ogawa přivedl devět svých přátel. Taktéž je tu i řada lidí z naší a Slovenské ambasády. Domluvil jsem prodej moldánek. Hráli jsme Hořela lípa, pak slovenskou Ach Bože (slovenský kulturní atašé mi hned objednal slivovici). Bylo to
vpravdě veselé. 12. 11. 96 - úterý: Kolem osmé osaměle vstávám, ostatní spí. Opakuji si šogu svých kousků do gagaku class, v půl desáté už jsem to nevydržel, uvařil O-ča, namočil plátek a zahrál spáčům pár břeskných frází na
hičiriki. Hned byli vzhůru. Já s Nikou a Ášou doma zkušebně balím a vážím, co a jak odvezeme, či pošleme. Upadl jsem z toho do těžké deprese. Masako mě uprosila abych jí nechal dudy, které jsem už slíbil v neděli na setkání
společnosti sympatickému skladateli jménem Nakadžime. Zkouším marně volat, napsal jsem mu fax, bylo mi z toho nesmírně nepříjemno. Dobře hodinku jsem pocvičil. Uložili jsme nakonec přece jen úspěšně v půl jedenácté děti, Juki se
rozloučila, půjde nás vyprovodit na letiště. Ucpal se záchod, různě se ho snažíme prošťouchat, Klárka nakonec s úspěchem. Oddechl jsem si. Byl by to drsný konec pobytu. Už abych byl doma. Nemám rád provizorní existenci, je to právě
ta, ve které se zrovna nacházím. Tak to chodí. 14. 11. 96 - čtvrtek: V devět zkouším probudit Klárku, která se ne a ne probrat. Večer jsme si říkali, jak ráno brzy vstaneme. Ty maratóny posledních dnů ji pěkně zmohly.
Pozvolna se celý zvěřinec mátoří a začíná obvyklý kolotoč. S Klárkou jsme dobalili balíky a vyrazili na poštu. Tam jsme vzbudili pěkný rozruch, vše museli přezabalit do jejich skvělých krabic, aby to bylo lacinější, a při tom nebylo
přes váhu. Pomáhali nám krásně dvě poštovní děvuchy a jeden zřízenec, měli krásné krabice. Škoda té práce, co jsme si s tím dali doma. Tak to chodí. Na Sakuragičo jsem úspěšně vystoupil a po chvíli našel i Ongakudo. Vpustili mě až
na druhou skladbu Toru Takemicu November dan. Můj učitel se skvěle předvedl v sólech pro šakuhači i v duetech s biwou. Je neuvěřitelně technicky dokonalý! Udělal jsem i pár fotek. Za chvilku naběhla milá dívčina a srozumitelnou
angličtinou mě upozornila, že fotit a jíst - začal jsem o přestávce lehce svačit - je přísně zakázáno. Šel jsem tedy posvačit na chodbu a slíbil už nefotit, tak to chodí. Potkal jsem pak svého učitele, poblahopřál jsem mu.
15. 11. 96 - pátek: V 8 vstáváme. Já s pocitem škrábání v krku. Jsem nachlazen (?). Klárka se zviřínky se opět chystá na Disneyland. Já namísto dojednaného kopírování kazet s tradiční hudbou v Geidai tím pádem čekám doma na člověka
od mizu neboli vody, který přijde vybrat peníze. Klárka asi 15 minut vysvětluje panu Tomokazu, že potřebuje napsat v japonštině zprávu pro pošťáka na dveře, že nejsme doma a balík má nechat u něho. Veselé, nakonec se domluvili.
Očekávaný balík od Maki s keramikou přišel ještě před mým odchodem. Cvičím na hičiriki, v 11:15 člověk od mizu, vody, vysolil jsem peníze a vyrazil na poštu, zaplatil za telefon a vzhůru na gagaku. S Haruko a vedoucím hráčem
zkoušíme šo, rychlokurz údržby a hry. Ve 20:15 doma. Pokračuji v balení, uvařil jsem si rýži. Těsně před půlnocí zviřínci a Klárka z Disneylandu. Všechno se dnes ztrácelo a nacházelo, taky peněženka, kamera a Verunka. Tak to chodí.
Dostal jsem oscilocoxin, kloktám šalvěj a baštím česnek. Uvidíme zítra. 16. 11. 96 - sobota: V 8:15 na nádraží, jedeme do Nakana, pak autobusem na Ekoda. Před nádražím nás čeká Mari. Jedeme dál s řadou přestupování do stanice
Kokukoen - letištní park. Tam už nás čeká můj učitel Izan Ogawa a jedna z jeho kožišin. Jdeme do jeho soukromé kaligrafické školy. Asi 30 moc milých lidiček. Dobrá hostina. Pak jsme zahráli na dudy a niněru pár písniček. Dostali jsme
spousty dárečků, včetně našich kaligrafických pokusů proměněných na závěsné obrazy. Skvělé! Doma zběsile uklízíme, před pátou Kaori, v pětu Nakasona, dostal jsem zpět šikikin. Výborně! Kaori s Nakasonem u nás, ukazujeme byteček,
poškozené polepení dveří u skříně a všechny věci, co jsme sem nanosili ze smetí - ledničku, televizi, police. Řekl si o 4000 za to, že to tam můžeme nechat. Ulevilo se mi řádně. Závěrečná lekce na šakuhači, dokončili jsme Koto Buki
Čo a domluvili se co mám dělat dál, uvidíme. Přišel balič kota, zabalil ho v 5 minutách do impozantní krabice, vzal svých 7000 jenů. Tak to chodí. Dostal jsem svou novou nišakujonsun (2,4 šaku dlouhou šakuhači) a zaplatil. S Klárkou
za kamerou se učím znovu oblékat kimono.Vykoupal jsem se, Klárka namáčí (!) prádlo na zítřejší praní, tomu opravdu nerozumím. 17. 11. 96 - neděle: Ve dvě vyjíždíme. Dobré spoje, ve tři jsme v Sakuragičo v Ongakudo a posloucháme
závěr kompozice pro tradiční nástroje gagaku, violoncello a zpěv. Mnichové sekty Tendai a Šingon zpívají šomjo, do toho dva sólisté se současnými vstupy. Zní to zajímavě. Je konec a jdu se ukázat svým učitelům a známým. Išida
upozorňuje, že bude drobná recepce. Klárka je nadšena, konečně! 18. 11. 96 - pondělí: Ve 4 "budíček", nakonec se mi podařilo vzbudit i Klárku a pokračujeme v balení a vyklízení, volala Haruko, že přijede i její
manžel s druhým rodinným fárem, a že nás do Uena vezme všechny. V půl šesté budím jen velice zvolna se probírající zviřátka. Přišel se rozloučit Kifu Micuhaši, přijela Haruko s manželem a průběžně vše nakládali. Je tam i pan
Tomokazu a jeho paní. Před sedmou jsme vyjeli. Pan Komoda je krásný vládní úředník. V Uenu na nádraží všichni nosí naše zavazadla, pomáhají už i Mari, Yukiko a David. Komodovi se rozloučili, ostatní jedou s námi na letiště. Čekáme na
expres v 8:24. Máme dohromady 130 kg zavazadel, 30 kg přes limit. K tomu ovšem plno dalších, které neseme do letadla, aby se nevážily. Já na zádech batoh s knihami, v každé ruce kufřík s nástroji a nejtěžšími věcmi (CD, knihy,
papíry...). Vše to nejméně dalších 60 kg. Celkem 20 ks zavazadel. Nikdy bych tomu nebyl býval věřil. A to jsem kdysi jezdíval na čundr s jednou útlou dečkou. Tak to chodí. Při nastupování jsme zjistili, že se nám do tašky s jídlem
vylila sladká umešu. Dopil jsem zbytek. Pak hodinu a 20 minut jízdy čistíme ubrousky zbylé poživatiny a sebe. Snažíme se ještě sníst, co se dá, různě diskutujeme s Davidem a děvuchami, ještě bych tu pobyl. Všude jsme se svými
monstrózními zavazadly a četným svým zvěřincem vzbudili patřičný dojem a útrpné úsměvy. Vybral jsem jednu obzvlášť sympatickou děvu u váhy a nastalo cca 20 minut pravdy. Nakonec to bylo 130 kg. Děva sa usmívá, jakože je vše v
pořádku, zřízenec gumičkuje nové a nové cedulky. Prošlo to, ulehčeně jsem si oddychl, se zbytkem (13 ks) si už poradíme. Zaplatil jsem letištní taxu, rozloučili jsme se s Davidem, Mari a Jukiko - bez nich by to byl parádní horror - a
vyrazili jsme na pasovou kontrolu. Pak už jen stále vlečeme svých 13 zavazadel a Ášu dál a dál, až konečně dojdeme i do letadla, to je úleva. V Praze jsem Veroniku po značném úsilí vzbudil, samozřejmě jako poslední se hrabeme
se spoustou zavazadel a spících dětí z letadla, letušky nám nosí další a další naše tašky, až jich je v autobuse pěkná hromada. Už vnímám útrpné poznámky spolucestujících v jadrné češtině. Tak to chodí. Jako poslední se z letadla
vypotácela Klárka nesoucí Jiříka (22 kg), kterého se jí nepodařilo vzbudit. V autobuse jsme ho přece jen probrali, a poslední kus cesty k výdeji zavazadel už byla celkem v pohodě, alespoň už nebylo kam spěchat. Naše zavazadla osaměle
kroužila na páse, který pak vzápětí vypnuli. Nejtěžší kufr s mými věcmi se během transportu rozepnul a byl v plastovém pytli, ten bohužel byl také protržený a pár drobností jsem sbíral kolem. Dodatečně jsem zjistil, že řada
maličkostí jako krabičky s dárky, kazety, sešit matematiky, etc, se ztratily. Tak to chodí. Já hlupák jsem kufr nezamkl, zdál se mi tak solidní. Naložili jsme tři vrchovaté vozíky a vlečeme to k východu. Klárka bez pasu projela s
jedním napřed celní kontrolou, nikdo si jí nevšímal. Horší to bylo se mnou. Jakýsi přičinlivý celník, kterému jsem se zjevně nezamlouval, se s podezřením zadíval na 2 m dlouhou krabici a už se ptá.:"Co v tom vezete?"
"To je koto", snažím se po tom všem o co nejvstřícnější tón. "Co to je? To mi nic neříká!" "To je japonský tradiční hudební nástroj." "To je ze dřeva?" "Ze dřeva", přikyvuji.
"Kolik to stálo?" "Koupil jsem to ve vetešnictví za 3500 Y. Už si připadám trochu jak při výslechu mých rodných vyšetřovatelů STB. "A co máte to ostatní ?" Výmluvně ukazuje na zbývající mé dva vozíky.
"Byl jsem půl roku jako stipendista Japan Foundation na studijním pobytu v Japonsku, a to je pár věcí, které jsme tam používali." "Hm. Co je v téhle krabici?" "To je denkigama, rýžovar."
"Kolik to stálo?" "Asi 13000 jenů." "Kdy jste to koupil?" "Už nevím." "To musíte vědět! Co ty další věci?" "Jsem etnomuzikolog a zabývám se hudebními nástroji, tak jsem jich pár
koupil." Klára, která se mezitím vrátila podívat, co se děje, zoufale lomí rukama nad mou prostoduchou neschopností. "Kolik to všechno stálo?? Střílím od boku hodně podhodnocenou cifru. "Máte od toho všeho účty?" "Od něčeho
ano, od něčeho ne," říkám po pravdě. Uvědomuji si najednou, jak se potím, zaplavuje mě vlna zoufalství, zase jsem se nechal vmanipulovat do postavení vyslýchaného provinilce. Celník si vítězně bere můj pas a říká: "Pěkně tu
počkejte, budeme si to muset hezky všechno probrat." Zoufale stojím uprostřed houfu svých dětí s utkvělou myšlenkou, že jsem úplný blb a nepřítomně naslouchám litaniím své dobré ženy Kláry. Za chvilku se celník objevuje znovu,
najednou s podivně mírným výrazem. "Tak si to vemte a můžete jít". A velkorysým gestem ukazuje ke kýženému východu. Ještě trochu nevěřícně tlačím hory našich zavazadel k východu. Tak to chodí. Jsme z Japonska doma. (Z mnohasetstránkového Deníku osamělého pištce v Japonsku vybral V.Marek) |
