Ačkoliv byla otázkám životního prostředí v posledních desetiletích věnována značná globální pozornost, včetně světového setkání v Riu v roce 1992, zdraví planety a jejích obyvatel
se stále horší. Agenda 21, která vzešla z následné diskuse, je dokumentem skýtajícím naději a nabízejícím komplexnější pohled na mnohé problémy, však vyžaduje víc než jen dobrý úmysl, mezinárodní úmluvy a smlouvy a stále vyšší
finanční náklady. V konečném smyslu bude vyřešení globálních ekologických problémů založeno na morálních a etických kvalitách rovnosti, spravedlnosti a soucitu pro všechny. V tomto kontextu by mohla konference na téma
buddhismus a ekologie upoutat pozornost světa na základní otázky přežití naší společnosti: jak bychom měli žít a vzájemně se dělit, a kolik bychom měli produkovat a spotřebovávat.Současný obraz
Hlad a podvýživa
Stále
zvyšující se počet lidí umírá hlady nebo trpí podvýživou. Odhady kolísají od 450 milionů (FAO) až k miliardě (Světová banka). Experti se shodují, že počet podvyživených lidí nikdy nebyl tak vysoký a že situace je stále
horší. Podle Světového výboru pro potraviny počet hladovějících lidí stoupl v 80. letech 5x rychleji než v předchozím desetiletí. UNICEF odhaduje, že každoročně umírá hlady a na nemoci s podvýživou spojené asi 15 milionů
dětí.
Potravinová jistota vyspělých zemí je ohrožena nejen zvyšující se populací, jak se často uvádí, ale také nevyřešenými otázkami různých hospodářských smluv, podpor, dovozních omezení a vzájemných dluhů.
Vyspělé země
reprezentují 25% světové populace, ale konzumují 3/4 světové produkce potravin. Vyjádřeno pomocí obilovinového ekvivalentu, čtyři miliardy lidí žijících v rozvojových zemích spotřebovávají asi 250 kg obilnin ročně, zatímco lidí
žijící v Evropě a v USA spotřebovávají 450 kg obilovin na hlavu. Nadměrná spotřeba na jedné straně způsobuje nedostatek na straně druhé.
Množství potřebných potravin přitom není nijak velké. Podle propočtů FAO by stačilo
15 až 20 milionů tun obilovin. Problém netkví v nedostatku produkce potravin, ale spíše ve způsobu, jakým prosazují vyspělé země své vlastní zájmy. Ani vyspělé, ale ani rozvojové země nevěnují dostatečnou pozornost problémům
rovnosti všech lidí a spravedlivému přerozdělení zdrojů.
Životní styl a konzumerismus
Životní styl obyvatel USA a dalších bohatých zemí je založen na stále se zvyšující konzumaci. To má za následek zvyšující se ekologické
problémy a problémy s průmyslovým odpadem.
V USA například energie spotřebovávají na rok a na hlavu v ekvivalentu 10 127 kg uhlí, v Německu to je 5377, Japonsku 4032, Číně 810, Indii 307 a Bangladéši 70kg. Jinými
slovy, průměrný občan USA spotřebovává 20x více papír a 100 x více cementu než obyvatel Indie.
Více obchodu tedy znamená více spotřeby, více dopravních nákladů, více spáleného paliva a spotřebované energie a také více ekologických
škod. Studie Nadace Xochicall v Mexiku ukazuje, že na obě na stole v nutriční hodnotě asi 2 200 k/cal musíme vynaložit asi stejné množství energie ve formě výroby, dopravy, obalu a prodeje.
Bude-li nárůst výroby a
spotřeby v rozvinutých zemích pokračovat stejným tempem a stylem jako doposud, dočkáme se světa rozděleného na spotřebu a plýtvání na jedné straně a hlad a nemoci na straně druhé. Dosavadní způsoby řešení nefungují. Když se
například po protestech veřejnosti a ekologických organizací v Kanadě snížila spotřeba životu škodlivého azbestu, ve spolupráci s vládnou našli výrobci odbyt v zahraničí a dnes Kanada 95% své produkce azbestu vyváží do
rozvojových zemí. Podobné je to s pesticidy - zatímco západní země je omezují a zakazují, výroba neklesá, jen se přesměrovala do rozvojových zemí. Ty pak vyváží stále víc potravin zpět do vyvinutých zemí. Stále větší počet
světových producentů nebezpečných látek prostě přemístilo svou výrobu na území rozvojových zemí, kde jsou nedostatečné zákony.
Mezinárodní dluhy a pomoc
Rozvojové země ve snaze o ekonomický růst exportují mnoho primárních
produktů na účet svého životního prostředí a půjčují si peníze na technologický rozvoj. Lesy na Filipínách, v Indonésii a Malajsii jsou káceny na export do Japonska. Stejně tak se dřevo vyváží z Afriky do Evropy takovým
tempem, že za chvíli bude nutno dřevo pro vlastní potřeby dovážet.
V roce 1989 dlužily země rozvojového světa USA 1,2 bilionu dolarů a ročně platily 77 miliard na úrocích. Již od roku 1983 platí rozvojové země svým věřitelům
na úrocích více, než si od nich půjčují. Ekologické škody však již nelze nahradit.
Buddha kázal danu, jakousi formu desátku, aby každý alespoň jednou za život někomu něco dal. Z tohoto pohledu věnovalo
potřebnějším Japonsko 0,32%, Norsko 1,14%, Anglie 0,32%, Německo 0,41 a USA 0,32% svého hrubého národního produktu (a to ještě pomoc většinou směřuje tzv, strategickým partnerům, jakými jsou Izrael, Egypt, Turecko či Filipíny a
Salvador). V naprosté většině případů pak šlo o dary politické, tedy ne ve smyslu Buddhovy dány.
Bible to formuluje takto: "Jaký zisk bude mít člověk, který získá celý svět, ale ztratí duši?"
Současný obraz světa není
povzbuzující. Mále li žít a jednat jako správci života na Zemi, musíme věnovat větší pozornost etickým principům.
Buddha a jeho učení
V 6. století př.n.l. se narodil Sidharta Gautama. Ve 20 letech se stal dle tradice svého
rodu členem rady starších. Jednou se stalo se něco, co zcela změnilo jeho život. Příhoda je to významná, protože naznačuje Gautamův přístup k problému konfliktu zájmů a důraz, jaký kladl na sebezodpovědnost za vlastní činy, bez
ohledu na jejich důsledky. Právě v souvislosti se současnými zdánlivě neřešitelnými konflikty v ekonomice, ekologii a politice stojí takový přístup za povšimnutí. Mají-li být různé konference a programy úspěšné, musí nutně
reflektovat, tak jako tomu bylo v případě Budhy, etické přístupy a spoluzodpovědnost.
Říká se: Dvě království, Sakya a Koliya, měly společnou hranici vyznačenou řekou Rohini. O její břehy se neustále bojovalo. Jednou se
Sakyové, právě když byl Gautama členem shromáždění moudrých, rozhodli, že musí spornou otázku rozhodnout jednou provždy a dát Koliyům lekci na ponaučenou. Senapati oslovil shromáždění takto: "Naši lidé jsou již neustálými útoky
Koliyů unaveni. Nesmíme již více dopustit takovou agresi. Doposud jsme je tolerovali, ale to musí přestat. Musíme je zastavit jednou provždy. Navrhuji vyhlásit jim válku."
Siddharta Gautama ale oponoval. Řekl: "Válka nic neřeší.
Zaseje jen sémě další války. Navrhuji, abychom zvolili dva zástupce, stejně tak Koliyové, ti zvolí pátého, který jim bude předsedat, a společně problémy vyřeší dohodou."
Senapati ale řečnil znovu a tak přesvědčivě, že při hlasování
byl Gautamův návrh přehlasován. Gautama pak měl tři možnosti: přidat se k válčícím a bojovat, pokračovat v protestech proti vládní politice a být za to trestán nebo oběšen nebo vyhnán ze země, nebo dovolit, aby byl on a jeho
rodina společensky exkomunikováni a bojkotováni. Gautama zvolil druhou možnost a odešel do exilu.
Život jako poselství
V posledních desetiletích se začalo intenzívně hovořit o životním prostředí a nutnosti trvale
udržitelného rozvoje. Všichni mluvčí se shodují na nutnosti posunu k ekologičtějším technologiím i politice. Málokdo ale otevřeně hovoří o nutnosti změny stávajícího konzumerismu a životního stylu, tedy přání vyrábět a
spotřebovávat stále víc. Různé návrhy jsou plné dobrých úmyslů, ale mezi jejich cíli a prostředky k jejich dosažení tkví hluboký rozpor. Etický rozpor.
Ačkoliv se občas dokonce o etických otázkách hovoří, málokdo je ochoten
změnit vlastní chování, vlastní životní styl a hodnoty. Tváří v tvář krizi volil Buddha vyhnanství - vyměnil bohatství za chudobu, pohodlí za nepohodlí, domov za tuláctví. Kolik lidí žijících v průmyslově vyspělých zemích
by dokázalo totéž?
I Gándhí žil to, co kázal. I on věděl o nebezpečích konzumerismu a záměrně žil v chudobě a střídmosti.
Zdá se, že my jsme svou morálku již ztratili. Problémy konzumerismu a životního stylu nejsou otázkami
pro konference a diskusní fóra. Jsou to otázky přežití. Dosud totiž většina z nás doufá, že vše vyřeší ekonomický růst a nové technologie.
Existuje již dost studií, které přesvědčivě prokazují, že lidstvo se řítí špatným
směrem. Víme, že něco je špatně, ale nikdo z těch, kteří žijí spokojeně a své děti posílají do exkluzívních škol, se nepřipouští, že krize humanity se týká i jich. Nejsme připraveni na trvale udržitelnou společnost. Musíme
změnit něco uvnitř.
Buddhismus ukazuje cesty dovnitř každého z nás, k netušeným potenciálů, změny. Praxe nenásilí, nelpění na hmotných statcích, života v harmonii s přírodou a vším živým je dnes pro Zemi
nanejvýš aktuální.
Ve svém prvním kázání se Buddha zeptal svých žáků: "Proč člověk zotročuje jiné? Proč si nevšímá neštěstí jiných? Je to proto, že jeho vztah k jiným není správný?"
Dnes vidíme, že vztahy lidí i národů mezi
sebou nejsou správné. Podívejme se na situaci z hlediska mezinárodního obchodu: Proč někteří lidé (a národy) touží zotročit a dominovat druhým?
Rozvojové země nejsou rovnoprávnými členy různých nadnárodních organizací (např.
GATT), naopak, vyspělé země tyto organizace zneužívají ve svůj prospěch. Statisíce mexických rolníků je na mizině, protože Mexiko dováží levnější kukuřici z USA, kde její pěstování dotuje stát. Podobně stát dotuje mléčné výrobku
v Holandsku a statisíce farmářů v rozvojových zemích přichází o možnost obživy, protože jejich mléko a sýry jsou dražší.Podle UNDP ztrácejí rozvojové státy ročně 100 miliard dolarů na různých celních přirážkách a bariérách.
Rozvojové státy nepotřebují charitu, ony potřebují příležitost rovnoprávně se účastnit světového obchodu.
GATT, UNCTAD a Světová banka a jiné mezinárodní instituce jsou vůči rozvojových zemím silně předpojaty. Britské, francouzské,
španělské či holandské koloniální říše byly založeny na zotročování lidí a vykořisťování přírodních zdrojů. Díky systému mezinárodní "pomoci" dnes rozvojové země klesají stále víc do pasti úroků, dluhů a chudoby. Musíme se ale ptát:
je možná trvale udržitelná společnost s dominancí a zotročováním druhých?
Závěr
Trvale udržitelný rozvoj ekonomiky a odstranění hladu a podvýživy nejsou důsledkem jakýchsi ekonomických principů nebo technologické
inovace, ale jsou založeny na morální síle, která hlad a stále rozšiřující se propast mezi bohatými a chudými prostě nebude akceptovat.
Buddha učil, že "náboženství, které učí lidskou nerovnost nestojí za to -
náboženství nesmí tolerovat jakoukoli represi." K tomu, abychom zachránili Zemi, potřebujeme nový řád světa založený spíše na buddhistické filosofii a učení. Ve svém prvním kázání se Buddha ptal svých žáků: "Potřebuje lidstvo
lásku?" "Potřebuje," odpověděli. Pokračoval: "Tvrdím, že to samo o sobě nestačí. To co potřebujeme je maitri, něco, co je širší než láska. Znamená to vztah nejen k lidem, ale ke všem živým bytostem."
Začíná být stále zřejmější, že hlubinnější ekologický posun nemůžeme očekávat od člověka, který nezmění své vnitřní postoje a hodnotový žebříček. Začíná být stále zřejmější, že tady pomůže jen vnitřní individuální posun směrem
k harmonii s přírodou, nenásilí a lásce ke všem živým bytostem. Trvale udržitelný rozvoj nebude fungovat bez konceptů ahimsa a maitri, nenásilí, neubližování a lásky ke všem živým bytostem.
Vědci začínají
být stále unešenější z vzájemné propojenosti všeho se vším. Zvířata, rostliny, hmyz i baktérie jsou partneři člověka ve stejném systému. Myšlenka člověka jako pána tvorstva začíná být nahrazována ideou člověka žijícího
v symbióze s přírodou. V 6.století př. Kr. Buddha učil lidi žít v harmonii s přírodou - ale ne coby pánové tvorstva (jak to učila židovsko-křesťanská ideologie). Narůstá potřeba uzákonění "práv přírody", jakési
právní ochrany.
Trojí usmíření
Usmíření člověka s přírodou je jen část toho, co je třeba v ekologických hnutích podněcovat. Jde o víc. Jak podotýká Eric Ashby, "jde o další dvě usmíření: harmonizovat potřeba
člověka se zdroji surovin, které může Země poskytnout a jejich spravedlivou distribuci. Další usmíření, kterého je třeba, je usmíření mezi lidmi navzájem - mezi černými, bílými, žlutými, hnědými, mezi lidmi žijícími v různých
ideologických a náboženských systémech atd."
Buddha učil o nezbytnosti správného chování - aby člověk nezotročoval nebo nedominoval druhým. Kázal princip maitri a dana, daru pro blaho jiných, a také podle
toho i žil. I Gándhí hovořil o neubližování a také podle svých zásad i žil. Na otázku jednoho reportéra, jaké je jeho životní poslání, Gándhí odpověděl: "Můj život je mé poslání." Kdo z ekologických vůdců může říci totéž?
Vyřešení globální ekologické krize je problémem také morálním a etickým a dokud to nezjistíme a nezačneme se podle toho i chovat, nic nezměníme.
