Svět už dávno byl, když na něj přišel bůh. Uložil
si ryby do malé laguny, ale když spal, vylezl z díry v zemi předek Guaykurú a ukradl mu je. Ráno bůh počítal své ryby, a chyběly mu. Postavil na stráž bílou volavku. Jak zapadlo slunce, usnula. Postavil ptáka čahá - usnul, jak vyšla
večernice. Postavil černého ibise karau, a ten uhlídal. Bůh strčil ruku do díry v zemi a vytáhl Guaykurúa: "Vítej, bratře." Člověk plakal, sám, vytáhl mu tedy bůh ženu. Vytáhl pak celé kmeny, také Portugalce, Španěly,
Paraguayce. Rozdělil zemi mezi národy a na Guaykurú zapomněl. Přišli si stěžovat, a on řekl: "Už pro vás nic není. Vybojujte si místo a vládněte druhým." Proto jsme dobří bojovníci.Tuto indiánskou legendu, poněkud ovlivněnou
působením jezuitských misionářů, si autenticky zapsal v Jižní Americe počátkem století do deníku český cestovatel Alberto Vojtěch Frič (1882 - 1944). Vypravoval mu ji náčelník obávaného bojovného jízdního kmene, známého pod jménem
Guaykurú - Kaďuveo, považovaného za nejhrdější národ mezi hrdými indiány v povodí horního toku rio Paraguay, jazykově příbuzného s kmeny "Čé" (Araukáni - Rankelčé, Tehuelčé apod.), kteří ovládali jižněji položenou pampu a jižní
Andy, dosahovali až do Patagonie a Chile a dali velkou práci argentinské a chilské armádě, než se je podařilo koncem minulého století pokořit a z velké části vyhubit. Kaďuveové, sídlící v nížinách Mato Grossa mezi řekou Paraguay a
pohořími Serra Bodequena a Serra dos Gaviaos (Orlí hory), byli za svou udatnost naopak odměněni brazilskou vládou. Za účinnou pomoc ve válce proti Paraguayi dostali všechen dobytek, zatoulaný na jejich území, tisíce kusů, a pečlivě
si ho označkovali. Váleční zajatci - příslušníci sousedních kmenů - byli spíše než otroky "adoptivními dětmi", měli stejná práva a nikdo nezneužíval jejich práci. Když přinesla "otrokyně" trochu dříví nebo vody, byla to
nejspíš laskavost té, která pro ní vařila.
Náčelník, stojící s rozpřaženýma rukama proti měsíci v úplňku, donotoval tichý zpěv a dodal na vysvětlenou:
Pak bůh udělal zvířata. Vystříhal je z listů a udělal krokodýly, želvy,
pštrosy, samá nehezká zvířata. Jeho syn (Ježíš) musel opravit svět. Z cigaretového papíru. Namaloval šťávou koně. Pochopili jsme a od těch dob jsme jezdci. Na měsíci je ještě vidět malování, jako mají naše ženy.
Kaďuveové byli
podle Friče krásní lidé: mandlové oči, stálý poloúsměv, ušlechtilý výraz, vždy laskaví a přístupní. Ženy půvabné i podle evropských měřítek, držením těla i barvou pleti připomínající bronzové sochy antického nebo renesančního umění.
"Nádherná jako vize Sandra Botticelliho," zapsal si deset let před Fričem do deníku jiný cestovatel - Ital Guido Boggiani (1861-1901), když se mu podařilo vyfotografovat vznešenou kaďuvejskou dívku, ozdobenou podivuhodnými
ornamenty, které nemají v žádné jiné kultuře obdobu. Boggianimu vděčíme za uměleckou dokumentaci těchto maleb, zachycených v kaďuvejské vesnici Nalike roku 1897, i za mistrovský fotografický vhled do světa jedněch z posledních
přírodních kultur, dosud nedotčených vlivem bílé civilizace. V roce 1901 zabili Boggianiho indiáni Tumrahá a jen zázrakem se dodnes dochovaly některé naexponované negativy, které přivezl roku 1905 do Prahy A.V.Frič.
Asymetrické
arabesky prolínané filigránskými geometrickými motivy, jimiž kaďuvejské ženy i jejich otrokyně pokrývají podle nepochopitelných pravidel svou kůži, přivedly k filozofickým úvahám i slavného francouzského etnologa Clauda Lévi-Strausse
(nar. 1908), který Kaďuveje navštívil ve třicátých letech a popsal svou cestu v knize "Smutné tropy". Povšiml si, že s ničím nesrovnatelný styl, virtuózní technika i záhadná inspirace kmenových kreslířek (sám shromáždil na 400
kreseb, z nichž ani jedna nebyla shodná) zůstávají po generace stejné, ačkoliv kmen prošel od počátku 20. století rychlým úpadkem. Vpád bělošské civilizace se všemi průvodními znaky - alkoholismem, prostitucí, infekcemi -
negativně ovlivnil všechna ostatní tradiční řemesla, včetně kdysi dokonalé výroby a zdobení keramiky.
Originalitu kaďuvejské kresby Lévi-Strauss nespatřoval v prostých základních motivech, které se nezávisle vyskytují v jiných
částech světa i v předkolumbovské Americe (např. umění archaické Číny, severozápadního pobřeží Kanady a Aljašky, Nového Zélandu, nálezy v Hopewellu v údolí Ohia, keramika caddo v údolí Mississippi, Santarémo a Marajó při ústí
Amazonky , ale také třeba slovácké ornamenty, jejich původ je možné vysvětlit mimo jiné fyziologicky jako entoptické vize - viz Baraka č. 1/1997), ale v umném a systematickém způsobu, jak jsou motivy navzájem kombinovány. Upozornil
na dualismus v tvorbě (zrcadlení ženského a mužského principu - ženy malují, muži Kaďuvejové tvoří sošky z různých materiálů, stejná míra dekorace i abstrakce stylu, detail a celek, střed a okraj, doplňující se nevídaná kombinace
geometrické a křivkové kompozice, střídání linií a ploch, umožňujících zaměňovat negativ a pozitiv střídavým zaměřováním oka, symetrie a asymetrie, připomínající evropskou heraldiku, apod.).
Kdysi byly údajně vzory tetovány, ale
později se ustálila malba šťávou z plodu stromu genipapo (Genipa braziliensis). Na rozdíl od většiny mdle přesládlého tropického pralesního ovoce je jeho dužina se spoustou mišpuli připomínajících peciček kyselá jako citrón,
osvěžující a hasící žízeň, ale přesto ho nikdo nejí. Jeho šťáva totiž všechno, s čím přijde do styku - ruce, rty, zuby, jazyk, obarví na modro a trvá tři čtyři týdny, než se to podaří umýt. Této vlastnosti využívají
některé indiánské kmeny k tetování - ale takový vzorek, který se nemusí vždy povést, pak musí člověk nosit až do smrti. Proto je výhodnější barvu používat k malování kůže. Vymačkanou průhledně zelenou šťávu indiánky na misce rozetřou
kamenem s práškovým dřevěným uhlím, aby se dalo kontrolovat stejnoměrné nanášení barvy, a malují "štětcem" ze štěpin bambusové kůry. Po několika hodinách se uhlí smyje, šťáva na vzduchu pomalu oxiduje a do druhého dne se začne
objevovat krásný modře azurový ornament, jehož barva je den ze dne intenzivnější. Když po několika týdnech začne kresba blednout, je možné vzor změnit nebo opravovat tak dlouho, až je doveden k naprosté dokonalosti. Každý
indiánský kmen měl nějakou dovednost, kterou vynikal nad jiné. Kmen Guató z lagun nazývali "pány kanoí a velkých těžkých luků", Boróry "pány zpěvů, veršů a rytmu", Čamakoky "pány péřových ozdob" a Kaďuveje "pány
ornamentu".
Kromě zmíněných maleb na lidském těle, keramice i na vydělaných volských kůžích, které sloužily v domácnostech zejména jako podložka na ležení a byly přímo vzorníky ornamentů a jejich kombinací, vytvářeli si
Kaďuveové také jednoduché osobní značky - podpisy. Jsou složené ze základních motivů (kapičky, nožičky, srdíčka, kolečka apod.), a Frič si ověřil, že se z nich v některých případech dají vystopovat příbuzenské poměry. Teprve třicet
let po jeho poslední návštěvě Kaďuvejů mu však došlo, že klíčem k jejich systému není rodová linie určovaná "po meči", ale pokrevní příbuzenství podle mateřského práva. Forma organizace společnosti, kde má vůdčí postavení žena
(matriarchát) je znakem prvobytně pospolného řádu a zdá se tedy, že kaďuvejské umění je neobyčejně archaickým poselstvím, předávaným kmenovými malířkami po dlouhé generace.
(Tabulka + popisek: Fričova tabulka osobních značek,
vypalovaných dobytku, které Kaďuveové kombinují v duchu klanového příbuzenství, připomíná prehistorické petroglyfy, runy, nebo pozůstatek důmyslného písma.)
Frič mohl ve čtyřicátých letech, kdy psal svou vynikající knihu Indiáni
Jižní Ameriky, už jen v paměti zpětně, na základě někdejších náhodných pozorování, hledat neověřitelné souvislosti. V době jeho mládí převládaly tzv. "degenerační" klerikální teorie (podle biblické tradice může původně dokonalý
člověk, pocházející od Adama, izolací od kulturního vývoje - například přestěhováním do drsnějších přírodních podmínek - klesnout až k primitivnímu divošství s primitivním společenským zřízením a se skupinovým manželstvím). Litoval,
že neznal evoluční teorie v časech, kdy mohl prakticky provádět výzkum v terénu a že se příliš pozdě seznámil s tehdy potlačovaným dílem Lewise Henry Morgana (1818-1881) ("Vyšší kouzelníci vědy z něj pečlivě plagovali, ale nám mladým
byl tabu - jaké hříchy pášou vědátoři, kteří umlčují nové objevy, když odporují jejich teoriím, a tají je před svými žáky, aby nezviklaly jejich vědeckou prestiž!"), který svým pozorováním sociální organizace u severoamerických
Irokézů udělal průlom v periodizaci vývoje společnosti (vývoj od "divošství" přes "barbarství" k "civilizaci").
Frič i jiní cestovatelé si nicméně povšimli mimořádného postavení kaďuvejských žen, jejich autority a
nezávislosti, slavností u příležitosti narození a nejvýznamnějších okamžiků ve vývinu urozených dívek i vůdčích úloh v různých rituálech (průvody bojovnic, tance, turnaje, obřadní pitky), které však považovali za napodobování
mužských rolí. Stejně si vykládali jejich ornamenty: protože zaznamenali, že se tímto způsobem zdobí jedině ženy (kmenové malířky se těšily posvátné úctě a o praktické stránky života se jim starala družina otrokyň), usuzovali, že jde
o obzvláště rafinované líčení s výraznou erotickou motivací: "Kaďuvejské ženy se těší na obou březích rio Paraguay značné reputaci," píše Lévi-Strauss, "mnozí míšenci a mnozí indiáni jiných kmenů přišli do Nalike, aby se tu
oženili a trvale usadili. Jemné a subtilní linie, které jsou stejně výrazné jako rysy obličeje a které tyto rysy hned podtrhují, hned zakrývají, dávají vzhledu ženy cosi rozkošně provokujícího. Je to jakási malířská chirurgie, která
provádí transplantaci uměleckého díla na lidské tělo... Nikdy nebyl bezpochyby erotický účinek líčení využitkován tak uvědoměle a s takovou systematičností."
"Žena je vždy ženou," dodává Frič. "Nestačí jí jen krása,
kterou jí dodala příroda - vždy chce být ještě hezčí. Jak krásně vypadá indiánka, která pomaluje svůj obličej i celé tělo podivnou, ale vkusnou malbou, aby se líbila svému muži nebo milenci! Mně osobně se to zamlouvá víc, než líčidla
a pudry pražských děvušek a nahá kaďuvejská dívka s tělem pokrytým modrými ornamenty mě nepobuřuje na rozdíl od hlubokých výstřihů dam z lepší společnosti, koketujících svými uměle sešněrovanými těly."
V zápětí ovšem dodává,
že Indiánkám, které si nehrají jako Evropanky s falešným studem a pokryteckou morálkou, je vyzývané chování cizí a nepotřebují stavět na odiv fyzickou krásu. Dívky se vdávají již kolem dvanáctého roku, bývají často zaslíbené
manželovi jako docela malé holčičky a rodiny jsou přísně monogamní s obapolnou věrností, někdy až za hrob. I Lévi-Strauss přiznává, že ačkoliv se podle něj Kaďuvejky a jejich otrokyně malují jen pro vlastní potěšení, musel mít
tento zvyk nějaký hlubší význam. Podle nejstarších svědectví si příslušníci nejvyšších kast (zdejší národ uznával dědičnou šlechtu i jednotlivce povýšené do urozeného stavu) malovali pouze čelo a jen plebs si zdobil celý obličej.
Antropolog Lévi-Strauss s přezíravostí evropocentrického vědce usuzoval, že domorodci dávali tímto způsobem, hraničícím s hříchem, najevo "suverénní pohrdání k hlíně, z níž jsme hněteni": "Člověk musel být omalovaný, aby byl
člověkem: ten, kdo zůstával v přirozeném stavu, nelišil se nijak od zvířete... Malby dávají důstojnost lidské bytosti: uskutečňují přechod od přírody ke kultuře, od "hloupého zvířete" k civilizovanému člověku... " Ocenil
také prozíravost jezuity Sáncheze Labradora, který mezi Kaďuveji žil v letech 1760 až 1770, a viděl v jejich umění dílo ďáblovo. Misionáře provokovalo, že divoši skrze své umění odmítají být obrazem božím - chtějí snad tito
primitivní Atlanti svými neumělými kompozicemi v podobě postavení hvězd na nebi neobratně zobrazit spojení vesmíru a tohoto světa?! Přes odpor, který v něm vzbuzovalo hyzdění přirozeného vzhledu lidské tváře jako výtvoru Stvořitele,
snažil se najít nějaké logické vysvětlení této činnosti. Znepokojovalo ho množství času, který malování věnují a zanedbávají kvůli němu lov i domácí práce, i nepochopitelný účel: "Tráví hodiny kreslením svých arabesek proto, aby
ošálili kručící žaludek? Nebo proto, aby je nepřátelé nemohli poznat?" Byl si vědom, že malby mají pro ty pohany prvořadý význam, tím spíš, že o nich nechtěli příliš mluvit. Indiáni jim vysvětlili nejvýš několik jednotlivých
motivů, ale jinak tvrdili, že nic nevědí, nebo že to zapomněli - nechtělo se jim o tajemství svého kmene vypravovat cizincům. "Proč jste tak hloupí?" ptali se však misionářů. - "A proč máme být hloupí?" ptali se vzdělaní
běloši. - "Protože se nemalujete jako my..."
Yvonna Fričová
Fotografie k tomuto článku i další sto let staré snímky jihoamerických indiánů v čísle byly převzaty z výpravné monografie nakladatelství Titanic "Guido Boggiani, fotograf" (k dostání v knihkupectvích
Maťa, Seidl a u jiných slušných knihkupců) a vytištěny ze stejnojmenného CD-ROMu firmy CD-foto Bler. Poznámky o jihoamerických indiánech byly čerpány z různých rukopisů A. V. Friče.
Putovní výstavu fotografií G. Boggianiho
můžete shlédnout v Moravském zemském muzeu v Brně (Etnografický ústav), Kobližná 1, od 29. 5. do 29. 6. 1997, v Chebském muzeu, nám. Krále Jiřího z Poděbrad 3, od 3. 7. do 3. 8. 199, na Novoměstské radnici
v Praze, Karlovo nám. 22, od 7. 8. do 7. 9. 1997 a od října do konce roku v Muzeu J.. A. Komenského v Uherském Brodě.
Abychom pochopili symboliku domorodých ornamentů, musíme si uvědomit, nakolik je jejich
mentalita ovlivněna posvátnou mytologií. Tak pojem narození člověka je zcela totožný s pojmem zrození slunce. Panna spolkne lesklou bobuli, jehlici borovice, špičku šípu nebo jiný symbol slunečního paprsku, otěhotní a jako matka Země
porodí synka, který rychle roste, dělá zázraky, nasytí lidi a přinese jim zdraví, oheň a jiné medicíny. Ve variantě podobné našemu Jonáši nebo Noemu (nebo Červené Karkulce!) vstoupí udatný hrdina na západě do útrob v temnotách,
propluje potopou v rybě či lodi a vystoupí s pomoci ptáka, posla dobrých zpráv, když voda opadá do propasti. Mladá kaďuvejská maminka pokryla své tělo ornamenty, snad aby se její syn stal náčelníkem, vůdcem svého lidu...
Mladící všech kmenů, kde si žena volí muže, se snaží získat náklonnost nevěsty tím, že se krášlí: nechá si narůst dlouhý vlas a pečlivě si ho hledí. Provrtá si kůži pro různé ozdoby, na krk navěsí náhrdelníky se zuby svých loveckých
trofejí - jsou důkazem schopnosti uživit rodinu.
Za dobrého manžela je považován dobrý lovec, který se postará, aby se mu jeho žena pořád líbila a zůstala i při dlouhých pochodech a těžké práci pěkně tlustá.
Jméno dívky znamená "šermířka" a dostala ho za svou vynikající obratnost. Zvláštními šavlemi ženy v Gran Chacu dobývaly jedlou dřeň z poražených palem Copernicia, dal se jimi ubít drzý jaguár, ale hodily se i pro bitku o
budoucího manžela.
Obr. 58
Stařec z kmene Čamakoko.
Každý indián ovládá dokonale výraz své tváře a aby poznal, co si myslí druhý, musí si všímat nejjemnějších změn. Přijde-li k němu běloch, nedbá na jeho slova, ale čte
z jeho tváře. Běloch ovšem v jeho tváři nevidí nic a on necítí potřebu se s cizincem o své myšlenky dělit. Odtud asi pramení většina mylných názorů na "divochy".
Ženy z kmene Čamakoko s osadníky z Puerto Braga.
Některé indiánské kmeny trestaly ženy, přátelící se s bělochy, smrtí. Motivem byl strach z nákazy nebo nepřijatelnost křížení s jinou rasou. V Gran Chacu byly ještě počátkem tohoto století nacházeny stopy krutých poprav - mrtvé
zřejmě hladem, přivázané ke kmenům palmy a ohlodaných supy.
Vicente se zakrvácenou hrudí.
Kouzelník Čamakoko zpívá a poskakuje s neuvěřitelnou vytrvalostí z jedné nohy na druhou ve stále rychlejším tempu, chřestí
posvátnou tykví, kouří a ofukuje kouřem nemocného. Nejí ani nepije. Po dvou i třech dnech a nocích (!) začne chrlit krev a léčení je u konce. Je schopen takových výkonů jen několikrát do roka a umírá velmi mladý vysílením.
Muž z kmene Kaďuveo.
Čaroděj vykonává i mnoho "politických" rituálů - například sčítání hlasů při válečných poradách. Zapálí dýmku s petunem a dává ji kolovat od úst k ústům. Kouřit petun není žádný zvláštní požitek - pár bafů
a zem je nahoře a obloha dole. Vyjde-li dávka petunu pro všechny, bude válka, když nestačí, bude uzavřeno příměří. Kdo chce mír, napodobuje šamanův ceremoniál - fouká kouř do všech světových stran, potí se, třese, až upadne do
bezvědomí. Mírumilovný nebo zbabělec takové volby odstůně a do války pak stejně nejde. Jen šaman snese větší množství petunu - v extázi je schopen prorokovat nebo vidět místně vzdálené věci - je to jeho řemeslo a je k tomu od
dětsví cvičen. Někdy však čaroděj může volby také zfalšovat: chce-li mír, načechrá petun v dýmce a zeslabí ho přidáním jiných rostlin, chce-li válku, namíchá paznehty a jiné neřádstvo do kuřiva, aby ani nejzbabělejší nevydržel dlouho
kouřit.
Otrokyně z kmene Čamakoko.
Podle náboženského zákona musí ženy u Kaďuvejů nosit krátce zastřižené vlasy a vytrhávat si řasy i obočí, aby nepřipomínaly pštrosa. Ornamenty se váží k individualitě jejich nositelky
- nijak nerespektují reliéf obličeje a připomínají často "mapy" čínských akupunkturistů.
Aonči z kmene Čamakoko.
Indiánská dívka se nestydí za své tělo. Všichni se od malička znají a každý večer se společně koupou.
Šaty jsou jen ukázkou společenského postavení a nadto překážejí v práci.
Smějící se Míllet.
Čamakokové pořádají maskové tance, při nichž komunikují s duchy zemřelých, zvaných digičibí. Před důležitým rozhodnutím muži
opustí vesnici a v lese se tajně přestrojí do honosných péřových obleků a kožešin tygrů - svých totemových předků, zakryjí si tváře, pomalují se červenou barvou ze semen urukú, bílou hlinkou a černou z dřevěného uhlí, vyzdobí se
náramky a chřestidly apod. Ve vesnici zatím šaman připravuje taneční prostor, kam pak duchové vtrhnou a bojují rituálními kamennými palicemi. Ženy a děti se v hrůze schovají za narychlo zhotovenou zástěnu nebo ukrývají tváře v zemi,
aby se uchránily před pohledy zlých duchů. Kdyby některá žena přišla na to, že tančící duchové jsou jen převlečení muži, vymřel by podle jejich víry celý kmen.
Míllet z kmene Čamakoko.
Postižená místa šaman pevně
stahuje, aby přehlušil bolest pacienta. Obzvláštní účinek se přisuzuje bandáži z kůže nějakého silou vynikajícího zvířete.
Iualái s hadem.
Léčebné schopnosti šamana umocňují jedovatí hadi - například Tumrahá
využívali zhypnotizovaných chřestýšů.
Juancinova manželka.
Žena kaďuvejského šamana, vypravěčka pohádek Akoré, byla uloupena kmeni Tereno jako válečná otrokyně, ale pro své vynikající malířské schopnosti byla přijata do
šlechtické kasty.
Šaman Ápulei.
Každé pírko na čarodějově obleku u Čamakoků má svou symboliku. Čaroděj zpívá melodie beze slov nebo jen vyráží divoké skřeky, ale každý zasvěcený pozná smysl jeho počínání podle toho, jaká
péra zastrčil do své obřadní hole, jaké péřové náramky zdobí jeho paže a z jakého peří je jeho ornát.
Muž s péřovou čelenkou.
Tumrahá, neboli "divocí" Čamakokové neužívali žádné rostlinné léky, ale jejich kouzelníci
léčili hypnózou a fakírismem. V jejich poetických zpěvech se tradovaly pradávné kosmologické mýty.
