Rozhovor s V. MatouškemNa šakuhači je asi obtížné se naučit hrát. V čem tkví největší potíže?
Ve tvoření tónu. Podle mne je na šakuhači nejobtížnější tón vytvořit.
Šakuhači je z tohoto pohledu nejtěžší ze všech fléten, na které jsem kdy hrál. Zobcové flétny jsou co se týče techniky hry jednoduché, ale třeba na příčnou flétnu nebo nay a peruánskou kenu, kde se fouká na hranu, je to
obtížnější. V případě šakuhači musí hráč zvládnout tolik různých jemných nastavení nátisku, že prvních několik let se mu tón často vůbec neozve. Stačí aby bylo trochu zima, zvlhne vnitřek flétny a už se flétna ani neozve.
Není právě obtížnost hry na šakuhači, tedy nutnost maximálního soustředění, jedním z důvodů, proč si ji vybrali mniši zenové sekty Fuke?
Důvodem je také souvislost s jejich verzí pránajamy, cvičení dechu. Obtížnost
tvoření tónu je možná jakási cena za nesmírnou zvukovou bohatost tónu a subtilní možnosti ho tvarovat. To je asi jeden z důvodů. Obtížné tvoření tónu je vyváženo možnostmi, které ostatní flétny neposkytují.
Zenová tradice ale
pracuje s melodií jako s druhotným elementem, v té jde především o zvuk a jeho kvalitu. V druhém plánu je to asi to dechové cvičení.
Pro šakuhači se nepíší noty, ale jakési značky. Co znamenají, co určují?
Zapisují se hmaty. Polohy prstů. Plus úhel nátisku, ale to vše je určeno přibližně. Když je tam značka meri, musí se hrát níž, ale může to být o čtvrttónu, půl tónu, přesnou výšku tónu je třeba naposlouchat si od mistra.
V Honkjoku se nezapisuje rytmus, ale fráze. Princip suidan znamená, že každá fráze znamená jeden výdech. Může to být jeden tón, nebo deset tónu. To vše je třeba do toho výdechu rozmístit. Mistr hraje déle. Konkrétní časové
proporce je opět třeba naposlouchat. Někdo hraje něco rytmicky, ale to zapsáno není. Značky samotné vycházejí z katakany.
Mniši sekty Fuke meditovali hrou na šakuhači, a někde jsem se dočetl, že prý jejich metoda dosažení
osvícení byla přísně tajná. Netkvělo ono tajemství právě jak v nutnosti koncentrace, tak v bohatosti alikvótních tónů? V čem to podle tebe bylo?
Snad to byla jakási forma iniciace. Už jen skutečnost, že členem
řádu se mohl stát jen samuraj, který musel prokázat samurajský původ, z mnišství Fuke činí exkluzívní záležitost. Sekta měla výjimečná privilegia i mezi jinými buddhistickými řády. Byla to jakási aristokratická záležitost.
Esoterické bohoslužby se pak konaly v noci a zase asi byly přístupné jen užšímu okruhu těch nejzasvěcenějších.
Ty máš zkušenosti s jógovou meditací, ze zpěvu manter, s jakýmsi uměleckým transem při hře
v Relaxaci, a mnohé tvé vlastní kompozice vyžadují něco podobného. Teď můžeš tyto formy dosahování vnitřního klidu porovnat s hrou na šakuhači. V čem jsou rozdíly? V čem je meditace dechu (na šakuhači) hlubinnější?
To vše jsou rovnocenné cesty. Záleží na konkrétním člověku, jeho podhledu na svět. Já jsem vyzkoušel všechny tyto metody, a došel jsem k šakuhači jako pro mne nejvhodnějšímu způsobu meditace dechu. Je to moje pránajama.
Zároveň má i hudební aspekt. Ne v tom klasickém slova smyslu, ale především v tom, že přednostně pracuje se zvukem. S odstíny zvuku. Šakuhači nehraje melodie. Tam se fráze skládají z určitých zvukových komplexů.
Když jsem poslouchal nahrávku tvého živého vystoupení na šakuhači v rozhlase, a porovnával ji s nahrávkami oficiálními a klasickými, tedy japonskými, zjistil jsem, že se mi daleko více líbí to, cos zahrál živě ty. Mělo to
daleko více alikvótů, jasněji byly slyšet různé proplétající se vrstvy zvuků. Klasikové mistři byli něžnější, měli přesnější a laskavější přechody a nástupy, ale tvá hra mi připadala, pokud se týče oné "meditace dechu", a případných
účinků na mysl hráče a posléze posluchače, účinnější. Čím to může být?
Podle mého názoru je hlavní důvod v tom, že nahrávky, které se k nám většinou dostávají, jsou nahrávky škol Kinko nebo Tozan, které jsou jakousi
akademickou verzí Honkyku, doplněnou o zkultivování tónu a virtuosní prvky. Sofistikovaná verze. V případě školy Tozan hra rezignuje na původní zenovou tradici, to už je šakuhači jako řadová koncertní flétna.
Navíc se
většinou jedná o starší nahrávky z doby, kdy nahrávací technika nedokázala zachytit onen zvukový ideál a také ho dobově přibližuje evropskému zvuku. Došlo k posunu, Fuke styl je syrový, Kinko je rafinovanost, kultivace.
Japonci sami se za svou tradiční hudbu donedávna jako by trošku i styděli. Dnes, zejména díky zájmu cizinců o hru na šakuhači, se i sami Japonci vrací k původním zenovým ideálů hry. Velký boom začal zájmem o školu Tozan, ale
stále víc lidí se zajímá o původní kořeny.
Při hře mnichů šlo o nalezení vlastního zvuku. Byl to pro každého jakýsi koan? Byla důležitější meditace nebo hra?
Platí to jako v zenu obecně. Hudební aspekt byl považován
za vedlejší. Umění koncentrace a zenového soustředění bylo primární. Když někdo byl vynikajícím hráčem, to jeho autoritu umocňovalo. Takový Watazumi který působil v 60. letech, byl fenomenální hráč a mohl si dovolit cokoliv.
Tvrdil, že skladby které hraje, nemají žádný vztah k Honkjoku, že je to jeho vlastní cesta. Prohlásil dokonce celou tradici za svou vlastní. Jednou se před dámami vymočil při čajovém obřadu do keramiky nesmírné ceny. To byla
jeho zenová lekce oněm dámám.
Každý mnich musel mít tři věci a tři potvrzení (seals). Především šakuhači, kterou si většinou mnichové sami vyráběli, slaměný klobouk tengai, a šerpu kesa. Mají také tři potvrzení - osobní
identifikační papíry, cestovní pas, který zaručoval volné cestování po celém Japonsku, a potvrzení o příslušnosti k určitému klášteru. Každý mnich měl domovský klášter.
Tohle musí mít každý mnich. Každý medituje, cvičí. Jde o
to, jak daleko se kdo na té cestě dostane.
Jaký je rozvrh hodin v takovém klášteře? Ráno ve čtyři se vstane, potom jsou obřady, včetně zazenu, pak se hraje na šakuhači, společnou hrou určitých skladeb, pak je zazen, odpoledne
je věnováno bojovým uměním, cvičením. Byl to samurajský řád, a mnich se kdykoliv mohl znovu stát samurajem. Pak následují večerní obřady, a pro okruh zasvěcených, esoterické obřady v noci.
Třikrát od měsíce má každý mnich
povinnost vyjít za brány kláštera a při hře (s kloboukem tengaiem, nesměl ukazovat tvář) vyprošovat almužny pro klášter a pro sebe.
Během dopoledne každý cvičí sám. Je to jak v hudební škole. Všichni, každý jinak, hrají jednu
skladbu.
Tak jsme i my hráli školní koncert a zachoval se tento princip. 7 z nás hrálo skladbu Rokudan.
Smysl je jediný - dosažení tzv. Buddhovství jediného tónu.
Měl mistr autoritu založenu na kvalitě hry? Není
v tom někdy spíše přání otcem myšlenky?
Samozřejmě, obecně platí v zenu i tady, že primární je duchovní aspekt, oni sami to za hudbu nepovažovali. Takže se mohlo stát, že duchovní autorita mistra převážila jeho
hudební schopnosti. To je velmi častý případ.
CD které mám z chrámu Mejandži, nahrál opat kláštera, ale hudebně je to průměrný výkon.
Jak se pozná kvalitní šakuhači? V čem tkví dokonalost určitého nástroje? U
houslí to prý bylo ve Stradivariho závěrečném lakování, jak je to u šakuhači? Může to poznat i cizinec?
Tajemství asi tkví ve vnitřním lakování, lakem uruši. Nejkomplikovanější technologická záležitost při výrobě. Pak
závisí na shodě okolností. Každý bambus je jiný, každá šakuhači je zcela svébytná "bytost", která vydává vlastní osobitý zvuk. Je třeba si vybrat, která je ti nejbližší, tedy když si můžeš vybrat. Nejlépe je si ji sám vyrobit.
Jako žák se musíš naučit, a pak si vyrobíš až tomu bude rozumět. Z počátku vybere žákovi nástroj mistr.
Cizinec to pozná, až když vystuduje. Tom Deaver vystudoval u mistra, učit se řadu let ve slavné škole, v Kjótu,
Japonci ho ale neberou. Jsou vůči jeho výrobkům předsudky, jen proto, že není Japonec, přestože zvukově jeho flétny jsou uznávané a ctěné. Uživí se, ale existuje pořád řad hráčů, kteří, přestože se jim nástroj líbí zvukově, tak
si ho nekoupí, jen proto, že není Japonec.
Smysl pro detail je Japoncům vlastní. Umějí se také potrápit při až asketickém cvičení. Tkví tajemství hry šakuhači, právě tak jako třeba při hře na indické bubínky tabla,
v celoživotním cvičení? Jak cvičí mistři?
Myslím že hra je pro ně jejich cvičení zenu. Nedá se to nacvičit. Je to aktivita, která je na celý život. Když chtějí nacvičit skladbu, kterou ještě nehráli, cvičí jako všichni
ostatní. Když ale jednou je člověk mistr, tak všechny tradiční skladby zná, a potom hraje svou osobností, co ho napadá. Je to praktikování suizenu. Meditace. Včetně koncertů.
To platí pro tu úzkou skupinu lidí, kteří se věnují
zenové tradici, ale těch je že všech šakuhačistů jen 1%. Většina ostatních hraje na šakuhači jako na řadový hudební nástroj. Honjkoju je vůbec nezajímá.
