Rozhovor s Nickem HerbertemMyslím, že mysl je součástí přírody právě tak jako světlo nebo elektřina.
Nick Herbert má doktorát z experimentální fyziky na Stanfordské universitě. Učí na různých universitách a ústavech.
Napsal celou řadu knih, a píše do různých magazínů články o kvantové teorii a možnostech cestování rychleji než světlo. Rozhovor z roku 1989 byl otištěn v knize D. J. Browna a R. McClen-Novickové Mavericks of the mind .
Conversation for the new millenium.
Jak jste se dostal k fyzice?
Původně jsem chtěl být knězem. Ale nějak se přehodila výhybka a já se rozhodl, že lepší bude stát se vědcem. A nejlepší vědu nabízela fyzika. Jednu
chvíli jsem si myslel, že to nejfantastičtější nabízí Bůh, ale dnes si myslím, že to nejfantastičtější nabízí věda.
Odpovědi na otázky po původu přírody? Co je podstatou skutečnosti?
Ano. Mým patronem je svatý Kryštof.
Možná si vzpomenete že to je také patron řidičů a cestovatelů. Ale původně je to patron těch, kteří hledají onu sílu všech sil, moc všech mocí. Byl to nejsilnější člověk v království a tak se rozhodl, že nabídne své schopnosti
někomu, kdo si je nejvíce zaslouží. Jenže na jednom i druhém dvoře zjistil, že králové ani princové jeho pomoc nepotřebují. A tak nakonec skončil jako přenašeč lidí přes řeku. Jednom přišel malý hoch a požádal, jestli by ho přenesl.
Žádný problém, zněla odpověď. Jenže hoch byl stále těžší a těžší. Úplně vyčerpaný Kryštof nakonec sice dorazil na druhý břeh, ale nechápal, co se děje. "Nesl jsi Krista, který nese na ramenou celý svět," zněla odpověď. A
Kryštof, tedy ten, který nosí Krista, už našel toho, komu by mohl sloužit. Ta historka se mi moc líbí, protože i já hledám toho, komu bych sloužil. Právě teď sloužím vědě. Tedy fyzice. Hledám problém problémů a snažím se pracovat jak
nejlépe umím.
Mohl byste vysvětlit podstatu Bellova teorému a myšlenky, které vás inspirovaly k vašim experimentům?
Rozhodl jsem se odlišovat Vzhled, Realitu a Teorii. Vzhled je to, co vidíme. Všechno kolem nás
je Vzhled. Realita je hypotetická podstata ležící za věcmi, to tajemno za tím vším. Teorie jsou historky, které jsme si okolo Vzhledu a Reality vymysleli. Bellův teorém, tedy důkaz odvozený z fyziky, říká, že Vzhled, zejména ve
fyzice, nemohou jisté experimenty vysvětlit, pokud nebudeme předpokládat něco z Reality. A to, co musíme předpokládat je, že když rozdělíme dva systémy, zůstanou záhadně ve spojení. Toto spojení je rychlejší než světlo, nedá se
ničím zastínit a není omezeno prostorem. Je to skutečně velmi záhadné spojení.
Existuje však na rovině reality, ne na rovině Vzhledu. Je to jakési neviditelné, podzemní spojení, nicméně existuje stejně, jako že 2 + 2 jsou 4. Co ale
s tím, když existuje jen v rovině Reality? Můžete to dokázat, ale nikdy to neuvidíte. Složil jsem o tom dokonce písničku, nazval jsem ji Blues Bellova teorému, a zpívá se v ní o tom, jak to, že když jsem se
s tebou konečně setkal, jsem tak osamělý?
Může Bellův teorém a fakt, že všechny částice byly kdysi v okamžiku Velkého Třesku spojeny, vysvětlovat různé záhadné jevy jako telepatii a synchronicitu?
Ano. Ale to by
bylo příliš snadné říci, že všichni jsme spojeni a můžeme tedy zvládnout telepatii. Protože, opakuji - proč se cítím tak sám?
Když totiž něco spojíš, pak rozdělíš a pak zase spojíš, ty pozdější spojení nějak vymažou spojení
předchozí. Proč třeba neexistuje telepatické spojení u každé babičky a dcery a vnučky - vždyť jsou jaksi geneticky spojeny do jedné nepřerušované linie. Možná ale takové spojení existuje, jen v rovině, které si nejsme vědomi.
Belllův teorém by tedy vysvětloval telepatii, ale co vysvětlí to, že nejsme každý telepat? To je myslím si docela důležitý problém, kterému se zatím stále ještě věnuje příliš málo lidí, a to jen z hlediska psychologie, ne
fyziky. Zatím nejpřesvědčivější odpověď zní, že by to bylo příliš hrozné, vidět do hlavy každého člověka, protože každý má spoustu problémů a bolesti. Platí to taky naopak, ani já nechci, aby mi do mě viděli druzí.
Mnozí
fyzikové si mysleli, že když naleznou tu nejmenší částice, ze kterých je vše utvořeno a pak bude vše jasné. Jenže zatím nalézají stále menší a menší verze částic - co si o tom myslíte?
Konečná částice? Hm. Líbilo by se mi,
kdyby fyzika došla až na konce a kvarky a leptony byly skutečně základem všeho. Někteří lidé si to dokonce i myslí. Mne ale tohle příliš nevzrušuje. Já si myslím, že problémem problémů je otázka, co je to vědomí, a že fyzika si
vybrala lehčí problémy. Můžeme nakonec poznat všechny částice částic - no a co potom? Pak se stejně budeme muset zabývat tím, co to je mysl a vědomí. Mám ale takový pocit, že jsme docela blízko...
Osobně se domnívám, že kvarky
mohou být tím základem a nic menšího už není. Jenže když se tak podíváte dovnitř "přírody" a hledáte neoddiskutovatelná fakta, musíte měřit. Pracovat s rozměry. Jenže fyzika nemá dobrý model představy, co vlastně měření je.
V kvantové fyzice se to přímo nazývá "problém měření" a je to i hlavní filosofický problém. Ale naštěstí, nebo naneštěstí, fyzika se s tím nikdy nepotýká přímo, protože víme, jak měřit. Děláme to pořád. Dokonce i obyčejní
lidé vědí jak něco změřit. Nikdo tedy nikdy neviděl kvantový svět přímo, v jeho vibračních možnostech, protože nemáme způsob, jak takový svět změřit.
Jak ovlivnilo studium kvantové fyziky váš názor na vědomí?
No, už
se do toho dostáváme. Cítím, že kvantová fyzika je jedna strana vědomí, je to materiál který manifestuje vědomí. Kvantoví fyzici v základě popisují něco, co je vědomé, a v samotné kvantové fyzice je to, čemu říkáme pocit
vědomí. Určitá možnost se stává aktuální.
Z říše všeho toho, co je možné, vybíráme pár věcí a aktualizujeme je?
Ano. Přesně tak. Nezní to stejně jako když se někdo rozhoduje?
Ano. Myslíte si tedy, že
vědomí může existovat i bez "hmotné nádoby"?
V jistém smyslu určitě ano. Nemyslím si ale že to je možné pro náš typ vědomí. Ale v mozku přece nemusí být právě tento typ hmoty. Jiná mysl, jiné možnosti. To co my
lidé umíme, je zkoumání možností a jejich realizace, aktualizace. Musíte vesmír mít, abyste ho mohli realizovat. Potřebujeme hmotu. Vypadá to, že náš druh vědomí a hmota jsou neodlučitelné. Když zemřu, většina mého vědomí zemře se
mnou. Ale kdybych mohl mysl změnit...Četl jsem nedávno knihu Iana Stevensona (Dvacet případů reinkarnace) a moc mne právě z tohoto ohledu zaujala.
V každém případě jsou ale možnosti mysli neuvěřitelné. Možná brzy své
názory změním. Může tu být nějaká Velká mysl, i když moje malá zemře. Stevenson uvedl dvacet, ale prý má na 600 případů ověřené reinkarnace. A je-li jen jeden z nich pravdivý, pak to popře tvrzení, že vědomí zemře spolu
s tělem.
Popsal jste kvantovou teorii jako teorii možností, a zdůraznil jste, že je třeba brát v úvahu nejen vzhled, ale i realitu. Jak myslíte že porozumění kvantovému světu ovlivní bariéry a struktury lidské
existence a jak by se toho dalo využít?
Aha, projekt Domu potěšení. Představu vnitřního světa je třeba brát vážně. Kvantová fyzika podle mne naznačuje, že tu jsou potenciály na kterých můžeme surfovat. Každý si s některou
tou možností denně hrajeme, ale mohli bychom se odvážit i dále. Je to jako kdybychom žili u hezké mořské zátoky: vždy je tu možnost vydat se na širé moře. To si myslím že kvantová fyzika naznačuje - že jednoho dne budeme schopni
vydat se na oceán mysli. Surfovat v kvantovém moři. V kvantové teorii existuje něco, čemu se říká Fermiho moře, což označuje oblast nekonečných možností, které mohou zaujmout elektrony. Jestliže je vědomí také důsledkem
kvantových možností, pak jedna z dalších možnosti bude vyjít ven z těch malých jeskyní, ve kterým jsme zatím omezováni. Domnívám se, že právě v tomto nám může kvantový fyzika pomoci. A najdeme-li skutečně spojení mezi
hmotou a myslí, a bude-li to kvantové spojení, pak nalezneme i cestu ven z jeskyně a šupsneme do oceánu.
Nicku, vy v časopise MONDO 2000 vedete rubriku "Věda na okraji". Můžete vysvětlit, proč si myslíte, že je to tak
důležité?
Pracoval jsem v Silicon Valley na různých výzkumech a často jsme s kolegy diskutovali, co to vlastně skutečný výzkum je. Co udělat, jaké podmínky naplnit, aby bylo možno iniciovat a financovat skutečný
výzkum? Společnost dnes zatím vyžaduje jen krátkodobý a zisk přinášející výzkum. Skutečný výzkum by měl lidem umožňovat zkoumat celý život. Dělat chybné závěry. Hrát si. Vytvořit pro výzkumníky takové velké vědecké pískoviště. Tam,
kde si lidé mohou hrát, a kde pracují na něčem, co z počátku vypadá velmi neužitečně, vznikají skutečné objevy.
Vzpomínám si třeba na Jima Culbertsona v San Luis. Pracoval nějaký čas pro různé instituce, ale jeho
skutečným zájmem bylo pracovat na teorii vědomí. Napsal již v 60. letech knihu Mysl robotů, ve které uvažoval, zda roboti mají nějaké vnitřní zážitky. Svou teorii založil na speciální teorii relativity a pracoval na ní pak řadu let.
Možná na jeho teorii skutečně něco je. Pak by to změnilo naše životy. Potřebujeme víc takových vědců. Já bych byl také rád takovým vědcem "na okraji", ale dám se příliš ovlivnit módními vlnami zájmu a prací svých kolegů.
Je velmi
důležité mít si s kým popovídat, ale je také důležité zachovat si svou nezávislost. Umět udržovat rovnováhu mezi kontakty a nezávislostí. Já to někdy řeším tak, že odejdu do lesů, abych nebyl závislý na institucích a mohl
udržovat jen osobní kontakty. Takhle jsme založili v 70. letech skupinu nazvanou Teorie Vědomí. Mohli jsme pracovat kdekoliv, žít kdekoliv, ale stále jsme se stýkali a diskutovali.
Einstein strávil léta hledáním sjednocené
teorie pole a mnozí další dělají totéž. Myslíte si že je jen otázka času, kdy taková teorie bude objevena a jak by to pak mohlo ovlivnit lidské vědomí?
Jak jsem již zmínil, domnívám se, že jsme docela blízko. Nepřekvapilo mne,
kdyby byla tato teorie objevena v nejbližších letech. Měli bychom pak kompaktnější obraz světa. Zjednodušila by ho. Dnes známe čtyři druhy sil a kolem stovky elementárních částic, ale stále jsou jich dva druhy, kvarky a
leptony. Bylo by určitě hezké moci říci, tohle je základ a od toho se vše odvíjí. Pomůže to lépe svět popsat. Ale co dál? Zatím si nedovedu představit jedinou praktickou aplikaci.
Budeme pak schopni vyvinout nové technologie?
Asi ne hned. A problém vědomí bude pořád stát stranou. Je legrační uvědomit si, že ve Středověku praktikovali alchymii jako obřadní magii a brali za dané, že mysl je spojena
s hmotou. Chemie, fyzika i mysl, to vše bylo v jejich uvažování propojeno. Jenže pak si vědci řekli "Dělejme vědu tak, jako kdyby mysl nebyla vůbec důležitá. Zapomeňme na mysl." A kupodivu, zvláště ve fyzice, to skutečně
vypadalo, že s myslí není třeba počítat.
Já se domnívám, že jsme tak minuli větší část problému. Že vše, co jsou fyzici schopni popsat, je jen malinkatá část skutečného světa. Jsou přitom přesvědčeni, že kolem je přece tolik
hmoty a nikde žádná změřitelná mysl. Mysl je jen malinkatý jev v hlavách savců. A hmoty je v planetách, hvězdách a galaxiích tolik! Já si myslím, že tohle je totálně chybný přístup. Že existuje i hodně mysli, nejméně tolik
jako hmoty, jen si toho nejsme vědomi. Podezírám tedy fyziku, že popisuje jen velmi malou část tohoto světa.
Myslíte si tedy, že fyzický svět je živý, vyvíjející se a vědomý? Jak bychom se tomuto světu mohli přiblížit?
Již
dnes se můžeme zeptat, jak mnoho ze současného světa můžeme vysvětlit, zahrneme-li do svých teorií i mysl. A ukazuje se, že překvapivě mnoho. Předpokládejme, že existují chemické reakce, které ke svému průběhu potřebují, abyste se
pomodlil. Fyzika by pak musela konstatovat, že reakce nelze vysvětlit, protože se tu uplatňuje mysl. Takto je cokoliv, co zahrnuje mysl, mimo rámec zkoumání současné fyziky. Buď tedy musíme rozšířit definici fyziky, připustit, že
mysl je součást zkoumaného světa, nebo zkusit něco jiného. Já bych uvítal hybridní experimenty, takové, při kterých by bylo zapotřebí počítat i s myslí. Směs fyziky a psychologie. Zatím však o žádném takovém nevím.
Jaké jsou možnosti pro cestování rychlostí rychlejší než světlo a cestování časem a jak by pak ovlivnily vědomí člověka v budoucnu?
Myslím že existuje si půl tuctu možností pro dosažení rychlosti vyšší než rychlost světla,
a dvě na které bych přísahal jsou zakřivení prostoru a kvantové spojení. Zakřivení prostoru je založeno na schopnosti zakřivit Einsteinův časoprostor. Lze tedy prostor zakřivit a cestovat rychleji než světlo. Ještě nevíme, jak to
udělat, ale rovnice všeobecné teorie relativity do dovolují. Ani fyzikové proti téhle ideji neprotestují. Mohli bychom použít černých děr nebo něčeho jako kleští z černých děr. Zajímavé je, že ve stejném týdnu, kdy vyšla má
kniha Rychleji než světlo, tedy v prosinci 1988, vyšel v časopise Physics Review článek tří hochů z Kalifornské univerzity o možnosti, jak sestrojit stroj času právě za pomocí zakřivení prostoru. S přesnými
instrukcemi. Realizovat to ještě nedokážeme, ale už známe princip. Existují tzv. červí díry, černé díry vznikající v kvantovém vakuu, které spojují jinak nekonečně vzdálená místa. V porovnání např. se vzdálenostmi ve
světě atomů to ale zas tak nekonečné vzdálenosti nejsou. Podaří-li se zjistit, jak by takové červí díry šlo prodloužit a formovat, podaří se i cestovat na určitá místo rychleji než by tu vzdálenost urazilo světlo. Tyhle černé díry
jsou velmi nestabilní a pokud by se člověk nepohyboval rychleji než světlo, stejně by se v nich ztratil.
Problém je tedy jen jak tyto kvantové červí díry stabilizovat. Je třeba mít k dispozici nějakou hodně malou zápornou
energii, menší než vakuum. V klasické fyzice by to bylo nemožné - energie které je méně než nic. Vždycky přece operujeme s pozitivní energií. V kvantové fyzice ale existuje něco, se nazývá Casimerova síla a to je
záporná energie. Stačí tedy dostat negativní sílu do černých děr a otevřít je tak a použít jako časový tunel.
Článek byl inspirován knihou Carla Sagana Kontakt. Psal v ní o tunelech, který vedly přímo na planetu Vegu. Experti
na gravitaci tehdy prostě položil otázku, jestli existuje něco, o čem by měl jako autor nápadu vědět. Představte si tu situaci. Sedíte v křesle, a za pár vteřin jste na Veze. To by tedy byla rozhodně rychlejší rychlost než
rychlost světla, protože Vega je od nás vzdálena asi 10 světelných let. Sagan tedy experty požádal, aby uvážili, jestli je něco takového možné, a oni řekli, O.K., popřemýšlíme o tom. A vznikl článek o možnosti časových tunelů. Sci-fi
inspirovala vědu. Mimochodem, já jsem také přečetl haldu sci-fi knížek. Miloval jsem je. Stále je miluji a čtu. Nelze tady samozřejmě hovořit o nějaké praktické inspiraci, ale zcela jistě to funguje na obecné rovině.
Jinou
možností jak cestovat rychleji než světlo je použít principu Bellova teorému. Možná takto nebudeme moci posílat hmotu, ale posílat informace mezi jednou a jinou myslí a mentálně takto ovlivňovat snad možné bude. Zatím se ale nikdo
nepokusil tyto hypotézy teoreticky zformulovat. Já sám jsem strávil tři roky pokusy poslat takto, tedy rychleji než světlo, informace, ale nepodařilo se mi to. Vypadá to, že zatímco příroda tohoto principu běžně používá, člověku je
nedostupný.
Jak byste testoval výsledky experimentu s cestování v čase?
To je dobrá otázka. Pokud bych něco poslal v čase zpět, již to existuje a stalo se to. No, hodně těchto pokusů závisí na tom, jak vy
sám vidíte minulost. Dala by se změnit? Existují alternativní vesmíry? To je také dobrá otázka. Ale také závisí na vašem modelu vesmíru. Není-li minulost změnitelná, není možné cestovat v čase zpět. A je-li to možné, už se tak
stalo a vy jste toho výsledkem. Podle mne je minulost částečně změnitelná. Existují věci, které už jsou zmrzlé, nemůžete s nimi už nic udělat, ale také věci, které je možné změnit. Je toho spousta, co už známe, ale je také
spousta toho, co nás nikdy nezajímalo. Nikdo neví, jestli se staly nebo nestaly. A ty můžeme změnit. Nemůžeme ale změnit to, co již víme, že se stalo.
Proč vnímáme čas jako nepřetržitý proud jedním směrem?
Také dobrá
otázka. Kdo ví? Mám dojem že důvody jsou psychologické. Einstein hovořil o tom, že minulost a budoucnost jsou iluze. Fyzika nerozlišuje minulost nebo budoucnost a ani přítomnost v ní nemá zvláštní postavení. Ve čtyřdimenzním
časoprostoru existuje jen obrovský věčný vesmír. Pocit, že čas pluje, je druhem iluze, kterou jsme vynalezli my lidé. Je to spíše iluze vědomí než něco fyzikálního. Je legrační, že kdybychom neznali nic než fyziku, a kdybychom
se všichni řídili podle fyzikálních zákonů, o iluze proudu času bychom nic nevěděli. Vesmír by se nám jevil jako věčný vždy přítomný proces.
Mohli bychom se tedy zeptat takto: proč příroda potřebuje rychleji než světlo se
pohybující subatomickou realitu k udržení makroskopických jevů, pro které je rychlost světla nepřekročitelná?
To, že podle Bellova teorému je Realita propojena rychlostí vyšší než světlo, zatímco Vzhled nikoliv, je jen
naše idea. Nikdy to nikdo neviděl. Je to divné - podzemí vzájemně propojeno, nad zemi vše odděleno? Proč? Zní to, jako by nějaká všemocná snad božská síla, přítomná za vším, dávalo pozor, aby se nic neztratilo. Nevím, proč to tak je.
Je to záhada. Nelíbí se mi ale božské řešení, protože by to bylo příliš snadné.
Rozmazlila mne kvantová fyzika. Zatímco filosofové celá století uvažovali o všech věcech a jevech zdola shora, fyzikové objevili kvantovou teorii,
která je podivnější a překvapivější, než cokoliv předtím.
Není to podobné tomu, o čem hovoří dálněvýchodní filosofie?
V jistém smyslu, ale ne pokud se týká světa částic a pravděpodobných proměnách vln v aktuální
částice. Je ale pravda, že v západních filosofiích není zmíněno nic podobného o vzájemné propojenosti. Taoisté hovoří o Tao, které nelze pojmenovat a které obklopuje všechno, a to zní jako kvantová teorie. Není pochyb.
V jistém smyslu je kvantová teorie takovou myšlenkovou mateřskou školkou, abychom se připravili na další lekce a nutnost změny myšlení, které ještě přijdou. Zatím jsme i ve svém myšlení ještě stále příliš ustrašení a váhaví.
Příroda nás překvapuje a bude překvapovat. Nic z toho, co si dokážeme představit, bude tak úžasné jako to, co ve skutečnosti existuje. Takže idea něčeho snadně božského je příliš jednoduchá. Zkusme něco složitějšího a
krásnějšího.
Co možnost cestovat v čase udělá s lidmi? Jak budou vnímat další rozvoj? Jak budou sledovat věci a události?
Nevím. Bude to velký zmatek.Větší než dnes. Budeme se muset s tím naučit žít. Čas pak
bude jen dalším druhem prostoru. Nedělá nám potíže cestovat prostorem tam a zpátky, ale pokud jde o čas, trpíme jakýmsi předsudkem. Jestliže začneme považovat čas za další formu prostoru, co pak? Jiným problémem, zatím jen při
počítání rovnic, je, že čas a prostor se při rychlostech vyšších než je rychlost světla v rovnicích převracejí. Nevím, co to znamená. Stane se to i ve skutečnosti? Mimochodem, totéž se děje v černých dírách.
A co
časový paradox? Jako třeba možnost cestovat do minulosti a zabít svou babičku. Tohle řeší třeba teorie paralelních vesmírů, jak se na to ale díváte vy?
Teorie paralelních vesmírů to dokáže vyřešit, vaše babička pak bude
babičkou někoho docela jiného. Ale vyřešit by to dokázala i teorie hotových a ještě nehotových věcí, o které jsem se již zmínil. Věci, které jsou fixní, jako existence vaší babičky, změnit nelze. Předpokládám, že cesta zpět
v čase bude podobná snu. Některé věci prostě nebude možno udělat. Některým směrech se nebudeme moci pohnout, jako ve snu, v jiných to půjde snadno. Jakoby v moři pravděpodobnosti pluly ostrovy skutečnosti. Pokud vím,
tohle je moje myšlenka, ale ve sci-fi knihách se dočtete o dalších, velmi elegantních řešeních časového paradoxu. Nejvíce se tam hovoří o paralelních vesmírech, mnohé vypráví o možnosti cestovat do minulosti, ale nemožnosti cokoliv
změnit.
Co je asi ve středu černých děr?
Čas a prostor jsou dokonale zakřiveny. Zavinuty v sobě. Ani světlo nemůže uniknout. Fyzika přestává platit. Hmota, jak ji známe, nekonečně zhoustne. To je špatná zpráva. Žádný
výlet do černé díry. Někteří fyzikové tvrdí, že kvantová mechanika nějak včas zasáhne, ale ještě se to nepodařilo dokázat. Nikdo neví, co se v černé díře stane.
Píšete, že kvantová tantra by mohla zrevolucionalizovat lidské
vztahy. Co tím myslíte?
No, vytáhlo by nás to z našich malých soukromých jeskyní užívat si nekonečného oceánu. Vidím to jako možný způsob využití a vychutnání Bellova teoremu. Tenb hovoří o té prapodivné propojenosti,
která zní jako kouzlo voodoo, a nejvíce kouzel ve voodoo je spojeno s láskou. Aby jeden miloval druhého nebo aby dokázal přestat milovat. Taková kvantová tantra by byla plna kouzel lásky, která by fungovala. Bylo by to praktické
uplatnění Bellova teoremu na lidské úrovni. Ale to je jen má úvaha, nemám nejmenší ponětí, jak by to šlo realizovat.
Mohl bys něco říct o telesmyslech?
To je mé oblíbené téma. Jde o myšlenku získání nových těl, tak, že by
se člověk opticky a radiově spojil s nejrůznějšími roboty a vzal tak na sebe jejich podobu. Robot by se mohl podobat rybě, orlovi, nebo netopýrovi, a člověk by plně zažíval jejich existenci - cestoval by, létal, vnímal jejich
smysly. Mimochodem, to by bylo velmi poučné pro ekologii.
Ve sci-fi se takto člověk mění, aby mohl třeba pracovat na povrchu Jupitera. Prý na podobných projektech projekce mysli člověka do stroje pracují Japonci. Ale já sám ještě
netuším, jestli je vědomí úzce spojeno s hmotným tělem, nebo existuje i mimo ně. Je znám dost značný počet případů, kdy jedno tělo obývalo více osobností, ale není znám ani jeden opačný případ, kdy by jedna osobnost obývala dvě
těla. Číma očima by se pak člověk díval? Obojíma zároveň? Je-li možné vidět svět očima druhého, pak mne to velmi zajímá. Myslím, že to by mohl být jeden způsob důkazu existence kvantové tantry.
Slyšeli jsme, že jste pracoval na
zařízení, které by umožnilo kontakt s mrtvými. Můžete nám říci co od toho očekáváte a jaké s tím máte zkušenosti?
Pokud jsou kvantové procesy nějak spojeny s vědomím, a pokud existují ony potenciální,
neaktualizované procesy, mohou být nabrány či použity nějakými duchy. Zkoušíme tedy kvantové procesy propojit s nějakým komunikačním zařízením. A povzbuzujeme duchy aby je zabydlely a zkusily s námi komunikovat skrz nějaké
kvantově mechanické médium. Mohou-li mrtví okupovat mozek, proč by nemohli okupovat stroje? A tak jsme od 70. let konstruovali stroje, pomocí různých radioaktivních zdrojů propojené s počítači, které byly zase
propojeny s psacími stroji či řečovými syntezátory. Když jsme to spustili, hovořilo to jakousi velmi rychlou angličtinou nebo něčím, co by se dalo nazvat kombinace maďarštiny s předčítáním Joyceova románu. Myslím, že naše
zařízení nebyla ještě dost komplikovaná, aby mohla být zabydlena duchy. Nabídli jsme jim mozek mravence, nebo něco ještě menšího. Bylo to z naší strany příliš jednoduché, ale také docela zábavné.
Jednou jsme se pokoušeli
spojit s duchem Houdiniho. Bylo to v den jeho nedožitých stých narozenin. Byli jsme v San Francisku, na stěny jsme upevnili jeho plakáty a sedli jsme si při svíčkách a ve tmě do kruhu. Najednou začal být slyšet ťukot
"metafázového psacího stroje", jak jsme to nazvali. Pak jsme četli text, ale nemohli jsme najít žádný smysl, žádné poselství, jedno bylo ale jisté - psací stroj něco zaznamenával. Papíry byly hustě popsány nesmyslnými pásy písmen,
ale na jednom byl mezi písmeny oválný prázdný prostor a v něm byla jedná větička - psáno bez mezer - inaninfinitetime - tedy In an infinite time (v jakémsi nekonečném čase). Tohle se dá samozřejmě chápat v mnoha rovinách.
V každém případě mne to ale přesvědčilo, že vesmír má smysl pro humor. Nakonec se tahle stránka dokonce ztratila. Vidělo ji několik desítek lidí, ale důkaz v rukou nemáme.
Na podobných pokusech pracoval i Edison a
dokonce někde z jeho pokusů existuje krátký filmový záznam.
Na čem pracujete v současnosti?
Pracuji na knize Elemental Mind. Měla by to být kniha o mém modelu mysli. O možnostech počítačového nebo biologického
modelu. Počítačový model předpokládá, že mysl je nějaký druh software pro hardware mozku, který nějak předpokládá vznik podprogramu vidění sebe sama, vzniku "já". Heslo jednoho mého přítele je "My jsme ti hoši co vložili JÁ do
IBM." Výhledově bychom tedy mohli sestrojit vědomé počítače. Taková malá ega.
Druhá možnost je, že mysl je vlastnost komplexních biologických systémů, která vznikne, dosáhnou-li ty systémy dostatečné složitosti. Vědomí je pak
jakási nechtěná evoluční možnost vývoje biohmoty. Má kniha se snaží prokázat, že ani jedna z těchto možností není ta pravá. Domnívám se, že naše mysl je specifickým vzorkem specifického způsobu manifestace Univerzální Mysli.
Hledám pro své tvrzení důkaz. Mimochodem, když jsem tak přemýšlel o jiném názvu pro mysl, napadlo mne použít slova molekulární. Molekulární mysl versus elementální mysl. Molekulární mysl je místo, kde se to vše dává dohromady a
vytváří se mysl, a elementální mysl je místo, kterého je mysl sama základem. Jinak řečeno, nepotřebujeme ji vytvářet, už tu odjakživa je. Vše co tedy potřebujeme je nějaký systém, pomocí kterého bychom ji mohli manifestovat. A o to
se ve svých současných projektech poouším.
