|
KOMUSÓ Mniši sekty Fuke Sekta Fuke byla velice zvláštní
náboženskou skupinou a dodnes zůstává hádankou. Za svého zakladatele prohlašovala čínského zenového mistra Fuke - čínsky Pu Hua - z období dynastie Tchang. Ale mistr Fuke ve skutečnosti nezaložil žádnou sektu a dosud se nepodařilo
vypátrat ani stopy po nějaké podobné sektě, která by dříve existovala v Číně. Sekta Fuke je zcela jistě japonského původu. Jsou tu evidentní historické nesrovnalosti a rozpory i v oficiálních dokumentech sekty. Už skutečnost, že Fuke
žil v 9. stol., a sekta byla formálně ustavena až ve století 18., vzbuzuje značné pochyby. Způsob života "mnichů nicoty" - komusó byl rovněž velice zvláštní. Jako součást své askeze měli povinnost hrou na šakuhači si vyprošovat
almužny pro domovský klášter a jídlo na svou obživu. Ale nejdůležitější aktivitou byl pro ně - prostřednictvím hry na šakuhači pěstovaný - suizen, meditace dechu, místo běžné zenové praxe - zpěvu súter a zejména meditace v sedu,
zazenu. Komusó měli řadu privilegií, například svobodu volného pohybu v době, kdy nebylo lze cestovat bez zvláštního povolení. Navíc nosili zvláštní hluboký klobouk z trávy (igusa) tengai, který jim zcela zakrýval tvář a poskytoval
tak naprostou anonymitu. Představovali se nanejvýš svým mnišským jménem, či jménem svého domovského kláštera. Nebo odpovídali nějakým zenovým koanem, zenovou průpovídkou,třeba: "Co se můžeš ptát toho, kdo je jen prázdnotou zabalenou
do tvaru těla, a nosí šakuhači nekonečné nicoty?" Japonské bratrstvo Komusó je náboženská skupina, vytvořená pro potřeby róninů (samurajů bez pána) a samurajů, kteří si přejí dočasně se vzdálit světu. Chrámy komusó nepodléhají
jurisdikci místních úřadů. Jsou vyhrazeny pouze pro samuraje. Je-li komusó na cestách, dodržuje zákony své sekty. Proto mu musí být dovolen svobodný pohyb. Během cestování, na ulicích, či v hostincích nesmí komusó sejmout tengai
(klobouk z trávy) a ukázat tvář. Komusó by neměl nosit zbraně při provádění takuhacu (sbírání almužny). Může mít jenom dýku kratší než jedna šaku - stopa (33,3 cm) - ukrytou ve svém oděvu. Komusó je také samuraj, který
pronásleduje své nepřátele během svých putování. Proto mu musí být umožněn volný vstup na shibai - divadelní zábavy, a pod. podniky, a je osvobozen od mýtních poplatků a cestovného v člunech, kamkoliv se vydá. Nikomu není dovoleno
hrát na šakuhači kromě mnichů komusó. Jestliže samuraj touží hrát na šakuhači, může obdržet povolení hlavního chrámu. Pouze samurajové smějí hrát na šakuhači a stát se komusó. Když komusó provádí takuhacu - shromažďování almužen -
nesmí mít sebou více než jediného komusó jako společníka. Komusó by neměl vybírat dary a požadovat stravu a nocleh od chudých. Neměl by se účastnit hostin, banketů a hazardních her. Neměl by přijímat úplatky. Když komusó
natrefí na svého nepřítele, oba požádají hlavní chrám o zbavení komusó (kněžského) statutu. Utkají se v souboji na půdě chrámu. Soupeři musí bojovat bez jakékoliv vnější pomoci. Takto mohou jednat pouze samurajové. Komusó může
usmrtit své nepřátele, nesmí se ale účastnit na skupinových potyčkách. Smí mít v zápase pouze jediného komusó jako společníka. Takto mohou jednat pouze samurajové. Komusó nesmí jet na koni ani používat nosítka při svém putování,
aby nebyl spatřen přilišným množstvím lidí. Řád komusó byl ustaven pro všechny samuraje pod sluncem. Nezapomínej pravou cestu rytířství, neboť v každé chvíli se komusó může stát opět samurajem.
Uč se kněžskému jednání, v srdci zachovávej rytířskost. Měj na paměti, že toto je náboženská sekta pro bušidó - samuraje. Proto máš zaručeno volné cestování celou zemí. (překl. Takahaši - R.Lee str. 117-121).
Téměř většina hudby pro šakuhači, kterou můžeme znát z nahrávek a z koncertů japonské tradiční hudby, nemá s původním fuke honkjoku příliš společného. Bývají to, i
v případě původních skladeb, téměř vždy verze hráčů dnes nejrozšířenějších škol Tozan, nebo Kinko, které programově opustily původní duchovní aspekt a nahradily ho důrazem na hudební stránku, na technickou virtuozitu a rafinovanou
sofistikovanost. Styl "mnichů nicoty" - komusó, tak jak se nám dodnes zachoval v linii tradované při chrámu Mjoan v Kjótu je především manifestací zenu, jeho důrazu na opravdovost, soustředění se na podstatné, oproštění se od
vší vnějškovosti. Odpovídá podivuhodně přesně ideálu Iči On Džobutsu - Buddhovství jediného tónu, jak ho prý formuloval legendární Kurosawa Kinkó v 18. století.Jako koan byl napsán příběh, že Fukezendži - zakladatel sekty Fuke - a
Rinzaizendži - zakladatel sekty Rinzai - se poprvé duchovně setkali v severní Číně více než před 1100 lety. Fuken ve své básni (Šida no Ge Fukezendži) pak manifestoval svoji mysl a pocit duchovního osvícení. To je báseň, která byla
předávána jako tajemství klasických (modelových) hudebních skladeb ze starých časů. Před 704 lety prý japonský vysoký duchovní Hotokokušin navštívil Čínu, aby studoval buddhismus, a Čosan, jenž byl následovníkem Čohakua v 36.
generaci, ho před návratem do Japonska naučil tuto skladbu. Od té doby se šakuhači rozšířila po celém Japonsku jako nástroj sekty Fuke a tak se na dlouho vzájemně propojily náboženství a umění a vyvinuly se až do nynější podoby."
Říká se, že když někdo hraje tyto skladby na šakuhači, je zbaven všeho mámení, divoké fantasie (představy) se rozplynou a může splynout s Taikjó, nebo Kokuu. Kokuu znamená prostor, kde nic neexistuje, nebo prostor, který zahrnuje
vše v rámci zákonitosti zajišťující, aby nic nebylo ve své existenci ničím rušeno (a naopak). A prostor zkondenzovaný v plyn, a plyn zkondenzovaný v (pevnou) materii, veškerá přirozenost Taikjó nemá tvar, ale není ani prázdná. Je to
základ vší podstaty (přirozenosti) plynu, jinými slovy je to prapočátek prostoru. Jinými slovy, cvičit hru Fukezen šakuhači znamená zbavit svou mysl myšlenek na pocty a zisk. V případě hry na šakuhači je nejdůležitější vzdát se
takovýchto myšlenek vědomě (záměrně). |
