Když jsem byla požádána, abych se svým synem Brianem vystoupila na této konferenci, nejdříve jsem byla velmi překvapena, proč se tak zajímá o historii mé rodiny. Ale když jsem si
v bulletinu loňské konference přečetla moto Montessori škol - "Život je nejlepší škola", pochopila jsem, protože právě tohle bylo životní filosofií naší rodiny posledních 18 let. Se svým mužem Paulem jsme se totiž rozhodli, že
své děti nepošleme do školy a vzděláme je sami doma. Brianovi je dnes 18 let, Matthew má 10 a Andrew 10 let a nikdy v životě do školy nechodili. Proč jsme se rozhodli vzdělávat své děti doma a neposlat je do školy? Každá
rodina má své vlastní důvody a bylo by nejsnadnější uvést, že jsme se rozhodli děti do školy neposlat z náboženských důvodů. Ale tak to u nás nebylo. Vše se vyvinulo postupně a rozhodnutí bylo založena spíše na vnitřních
rodičovských než pedagogických pocitech. Když byly Brianovi tři roky, docela jsem se těšila, až půjde do školky. Dokonce jsem ho už zapsala a zaplatila jsem registrační poplatek. Měla jsem takovou radost, že můj syn je už tak veliký,
že půjde do školky!
Brian do školky nikdy nešel. Mezi dnem únorové registrace a začátkem září se postupně změnily naše názory na mnoho věcí. Třeba problém výživy. Já sama mám celý život problémy se špatnými zuby a nadváhou.
Vyrostla jsem na čokoládě a bonbónech a dostala jsem od rodičů a babiček všechno sladké, o které jsem si řekla. Moje švagrogá pak jednou okomentovala mou snahu o to, aby Brian jedl zdravě, poznámkou, jen počkej, až přijde do jeslí.
Lekla jsem se a o něco později skutečně zjistila, že v jeslích děti běžně konzumují koblihy, sladké koláče, oplatky, bonbóny a pijí přeslazené limonády. Brian přitom do svých třech let nikdy žádné koblihy, bonbóny a oplatky či
limonády nejedl a nepil. Jeho cukrovím byly rýžové koláčky, jeho bonbóny byl hrášek, pil jen vodu. I jeho narozeninové dorty nebyly právě tradiční. Jednou to byl třeba dort z melounu a svíčky jsem udělala z banánů nahoře
s jahodami.
Správná výživa byla velmi silnou motivací: byla jsem přesvědčena, že když si mé děti od mala nezvyknou na sladkosti, ve starším věku se dokáží samy rozhodnout, co je zdravé a co ne. Brianovi byly tři roky a já
prostě snahu o jeho stravovací návyky nechtěla vzdát a nechat na někom jiném.
Řečeno sportovní terminologií, první gól v síti jeslí a jedna nula pro mne.
Pak mi švagrová řekla, že jakmile půjde Brian do jeslí, skončí náš
dosavadní bezstarostný život, protože budeme moci cestovat jen když bude mít prázdniny. Byli jsme zvyklí kdykoliv se sbalit a jet. Cestovali jsme skutečně hodně, protože manžel jezdil kvůli práci a my jsme chtěli být s ním.
Takže když bylo mladšímu Mattheowi 16 měsíců, pyšně jsem říkala, že už viděl 16 států.
Dva nula pro mne a proti jeslím.
Když jsme v neděli dopoledne chodili do kostele, Brian zůstával tu hodinku v kostelní škole.
Jednou jsem ho vyzvedávala a jak jsem mu chtěla obléci kabát, předvedl mi podivnou pantomimu. Položil si kabát naruby na zem a pak se podivně soukal do rukávů. Kluk, který si již měsíce dokázal kabát snadno obléci a zapnout. Zeptala
jsem se ho, co to dělá, a od odpověděl, že se tak musí oblékat, protože to tak chce pan učitel. Uvědomila jsem si, že nechci, aby někdo jiný ovlivňoval a kontroloval mé dítě.
Tři nula pro mne. Rozhodli jsme se rok počkat, jesle
vynechat a dát ho až do školky, až mu bude pět let.
V té době jsem nevěděla o možnosti vzdělávat děti doma vůbec nic. Myslela jsem, že to jinak nejde. Ale když bylo Brianovi pět let, dva z mých přátel se rozhodli vzít své děti
ze školy a vychovávat je sami doma. Takže nejen školka, ale ani škola není to ideální?
Rozhodli jsme se tedy, že Briana ošidíme o pravidelný autobus do školky a že půjde až do první třídy do školy. Ale mezitím jsem se začala
zajímat o možnost vzdělávat děti doma. Začaly se vynořovat další problémy.
Za prvé, školní autobusy neužívají bezpečnostní pásy. Brian seděl v autě vždy v bezpečné sedačce nebo měl pás, to byla naprostá samozřejmost.
Nedovedla jsem si představit, že posadím své dítě denně do autobusu, ve kterém nejsou bezpečnostní pásy a který řídí člověk, kterého vůbec neznám.
Za druhé, v autobuse a ve škole by se Brian stýkal s dětmi, jejichž
vulgární slovník a agresivní styl komunikace pro mne byl nepřijatelný.
Tyhle věci by se daly nějak vyřešit. Mohla bych Briana vozit do školy sama a do jisté míry ovlivnit i to, ve které třídě a se kterými dětmi by byl. Jenže, bylo
tu ještě něco.
Za třetí, zkušenosti z příbuznými a jejich dětmi. Viděla jsem přímo před očima, jak se z jiskřivých hravých malých osobností stávaly nudní dospělí. Jeden synovec maturoval s vyznamenáním a za rok byl
ve vězení. Jiný skončil u alkoholu a u drog, dívky byly brzy těhotné, bez práce. Tohle jsem pro své syny nechtěla. Přemýšlela jsem, co bych já sama mohla změnit. Zjistila jsem, že většina mých synovců a neteří žila pod své
možnosti. Možná je ve škole něčemu naučili, ale nenaučili je mnoha základním a pro mne velmi důležitým dovednostem. Ve škole totiž, jak se mi zdálo, vyrůstali především v atmosféře strachu, negativního tlaku, měly velmi
nízké sebevědomí, slabé vazby na rodinu, téměř žádné morální vlastnosti a povědomost o hodnotě peněz.
Právě v době, kdy jsme se začali vážně zamýšlet, jestli Briana pošleme do první třídy, byla vzat do vazby právě před svými
šestnáctiletými narozeninami jeden můj synovec. Byl to velmi tichý hoch, nikdy s ním nebyly problémy. Když se to můj muž dověděl, podíval se na mne a zeptal se - vzdělávání doma? A oba jsme věděli, že už jsme rozhodnuti.
Co je to vzdělávání doma? Je to alternativní vzdělávací metoda. Rodiče berou plnou zodpovědnost za vzdělání svých dětí mimo běžný rámec sítě veřejných či soukromých škol. Vzdělávání doma je dnes stále populárnější. Odhaduje se, že
v USA bylo vzděláváno doma více jak milion a čtvrt dětí (v roce 1979 jich bylo jen 30 000).
Vzdělávání doma znamená pro různé lidi různé věci. Pro jedny je to škola doma. Děti jsem učeny tomu, čemu by se učily ve škole,
jenže jsou učeny doma. Mají přísný režim, plán práce, zkoušky, dostávají známky.
Jiná možnost je vychovávat a vzdělávat děti bez přísného plánu, bez zkoušek a testů, bez učebnic, ve smyslu rčení - nejlepší školou je sám život.
Mezi těmito extrémy existuje celá řada organizovaných i neorganizovaných vzdělávacích systémů a programů, lišící se podle toho, jestli například vyučují učitelé, přátelé, najatí instruktoři, nebo podle toho, kolik stojí pomůcky,
učebnice, knihy nebo výlety a exkurze. Existuje nesčetně možností a kombinací a ani dvě rodiny neučí své děti stejně. Vše se neustále vyvíjí, co platilo dnes nemusí platit zítra, nebo příští rok. To je také hlavní výhoda tohoto typu
vzdělání - nekonečná přizpůsobivost.
Jiná otázka je, je-li vzdělávání doma legální. Vzdělání je ve všech 50 státech USA povinné. Mnozí si myslí, že to automaticky znamená posílat děti do školy, ale tak to není. Znamená to jen, že
musíte své děti patřičně vzdělat a jednou z možností je vzdělávat je doma.
Každý americký stát má svou vzdělávací politiku. Jednotlivě se liší ve čtyřech kategoriích: ve věku, od kdy a do kdy musí být dítě vzděláváno,
v nárocích na rodiče (učitele), v předpisech pro psané zprávy, a v metodách zkoušek. Například dítě se musí začít vzdělávat ve 28 státech do 7 let svého věku, v 15 státech do 6 let, ve 4 státech do 5 let a ve třech
státech do 8 let věku. Ve 35 státech je stanoveno, že dítě musí chodit do školy nejméně do 16 let věku, v 6 státech do 18, ve 4 státech do 17, ve 4 státech do 15 a v jednom státě, Mississippi, do 14 let věku. Hledáte-li
tedy možnost, jak zkrátit povinnou školní docházku co nejvíce, můžete žít v Arizoně, Washingtonu nebo Connecticutu než je vašemu dítěti 8 let, a pak se přestěhovat do Mississippi a tam žít než mu bude 14 let.
Co se týče
požadavků na rodiče (učitele), ve 37 státech nevyžadují pedagogické vzdělání, ve 4 státech je naopak vyžadují, v 9 státech alespoň jeden z rodičů musí mít vysokoškolské vzdělání.
Písemné zprávy o pokroku a dovednostech dítěte
mohou být také velmi rozdílné, ale v zásadě lze říci, že vzdělávání doma umožňuje vzdělávat děti bez termínů, přirozeně.
My jsme dělali to, k čemu jsme došli v průběhu každodenního života. Necítila jsem se
jako učitelka. Byla jsem především maminka a tak jsme si užívali spolu. Často jsme chodili na výlety. Z počátku jsem si obstarala i patřičné učebnice, ale vždy jsem je po několika pokusech odložila. Pokaždé, když jsme zkusili
dělat něco tak, jak nám doporučovaly, zjistili jsme, že je to nudné. Během dvanácti let Brianova vzdělávání doma jsme společně dělali jen jeden skautský program a dva typické školní projekty - vědecký den pro třetí třídu a dějepisnou
práci v pro pátou třídu. Jinak jsme se učili převážně ze života., bez předchozího plánu.
Například všichni mí tři synové velmi rádi vaří. Byli jsme tým, který vymýšlel jídelníčky, recepty, potřebné nákupy, a to vše třikrát
denně. Jídelníčky a recepty byly ideální školou pro nácvik čtení. Kluci si velmi brzy zvykli své poznámky si kreslit a postupně se kresbičky začaly měnit v psaná slova. Nikdy jsme nenacvičovali pravopis. Účelem bylo, aby se
naučili přečíst si, co potřebovali, když chtěli nakoupit. Jak četli stále víc, vylepšil se jim i pravopis. A jak jsem poznala bez diktátů že se lepší? Prostě se mne stále méněkrát ptali, jak se které slovo píše.
Počty jsme se
učili při vážení jednotlivých surovin pro vaření a při tom všem měření, dělení na poloviny, čtvrtiny, jednotlivých receptů. Recepty z jiných zemí pak poskytly příležitost povídat si o zeměpise a dějepise. Jednou ročně jsem se
sousedy pořádali mezinárodní večeře: každá rodina přinesla jiné jídlo, do každého byla zapíchnuta vlaječka jiného státu, a o každém jídle a o každé zemi někdo něco zajímavého řekl. Moc jsme se na takové večeře vždycky všichni, děti i
dospělí, těšili.
Hráli jsme spoustu her. Skládanky, hádanky a hry na rozvoj logického myšlení. Jako dítě jsem si myslela, že například šachy jsou velmi obtížné. Když bylo Brianovi šest let, přišel jednou od sousedů a řekl, že si
zahrajeme šachy, že se je právě naučil. Zjistila jsem, že zná pravidla líp než já.
Od začátku jsem chtěla, aby si hoši uvědomili hodnotu peněz. Ještě než se začal Brian skutečně vzdělávat, zavedli jsme každé pondělí pravidelné
výlety na pláž. Hoši tam sbírali prázdné lahve, které v místním obchodě vrátili a za každou dostali 5 centů. Hned po cestě jsme se stavili v bance a hoši se vždy své peníze uložili na své účty. Postupně se tak naučili
šetřit si, ale brzy také věděli, co to je úrok. Už od svých 5 let si velmi dobře uměli spočítat, kolik peněz mají na účtu. Cestou do banky jsem se jich vždy ptala například kolik lahví musí nasbírat, aby měli dolar.
Měli tak
vždycky své kapesné a já jsem si od nich záměrně často půjčovala a pak jim peníze vracela. Když bylo Brianovi šest let, nejenže uměl to, co se v jeho věku požaduje, totiž počítat do 100, ale šli jsme se jednou podívat do
knihovny, protože chtěl vědět, co následuje po trilionech!
A učebnice stále neotevřené na polici a tak to šlo i další roky.
Nejobvyklejší formou zkoušky je obvyklý standartizovaný písemný test. Ten vyžadují téměř všechny
státy. Je ovšem všeobecně, mezi školáky i neškoláky, neoblíben a asi je také důvodem, proč není znám přesný počet těch, kteří jsou vzděláváni doma.
Na vzdělávání doma je udivující i to, že se zdá, že vlastně vůbec nezáleží na
předmětu - děti, které jsou vzdělávány doma, mají např. podle studie Dr. Raye o 30 až 37% lepší výsledky v jakémkoliv předmětu a testu. Nebyly přitom rozdíly mezi dětmi, které doma vzdělávali rodiče - učitelé, nebo rodiče, kteří
neměli vůbec žádné pedagogické vzdělání. Navíc ve srovnání s dětmi, které měly ve škole obvyklé výsledky, měly děti vzdělávané matkami, které měly jen základní vzdělání, o plných 55% lepší výsledky (Home Education Across The
United States, 1997). Navíc se například ukázalo, že zatímco v běžné škole jsou mezi dětmi ve čtení a počtech významné rozdíly mezi rozdílnými etniky, děti vzdělávané doma měly bez ohledu na rasu stejně dobré výsledky.
Co se
týče způsobilosti rodičů, různé státy požadují různé testy nebo zkoušky (například zatímco v Oklahomě stačí, mají-li rodiče "dobrou vůli" děti vzdělávat, v Arizoně musí rodiče do půl roku po zahájení vzdělávání dětí
doma projít státní zkouškou ze čtení, gramatiky a počtů, na Floridě musí rodiče každé dva roky poskytnout inspekci ukázky prací dítěte).
Já sama jsem se neřídila žádnými předpisy a osnovami. Hrála jsem s hochy
monopoly, šach, karty, slovní hry, skládali jsme puzzle a cokoliv, co mohla dělat rodina pohromadě. Jak jen to šlo tak jsme jim četli z knih. Podporovali jsme je při drobném prodeji limonády, dýní nebo donášce novin, všichni
chodili do skautských oddílů. Kluci denně trochu četli a psali, ale nezáleželo na tom, co. Nikdy jsem je nezkoušela, nikdy nedělali žádný test.
Co je tedy požadováno po rodičích? Pro stát New York platí od roku 1988, že rodiče
musí svůj úmysl vzdělávat své dítě doma oznámit dopisem. Školský úřad musí do dvou týdnů odpovědět. Za druhé, každé dítě musí mít jakýsi individuální výukový plná. Každého čtvrt roku musí rodiče poslat zprávu o tom, jak si dítě vede
v jednotlivých předmětech. Jak jsem byla zkušenější, mé zprávy byly stále kratší. Na konci každého ročníku musí dítě napsat nějakou práci. Já jsem se spokojila tím, že jsem každý rok na konci napsala, jak si můj syn dobře vede.
Jednou jsme na zprávu ale zapomněli, já jsem nevěděla, co mám napsat, a tak jsem v rychlosti popadla učebnici (myslím že jsem ji otevřela poprvé a naposledy), abych se nechala inspirovat. Uviděla jsem kapitolu o návštěvě
v ZOO. O tom jsme číst nemuseli, protože jsme se syny byli v ZOO mnohokrát. O pár kapitol dále tam byl článek o práci v mincovně. Ani to nebyl problém, protože ten rok jsme byli na výletě v mincovně hned dvakrát.
Mé zprávy byly vždy bez připomínek akceptovány. Netvrdím, že je to tak vždycky. Vím o lidech, kteří museli psát podobné zprávy několikrát za sebou. Proč jsem měla takové štěstí? Myslím, že školský úřad byl přesvědčen, že učím doma
tak, jak se učí ve školách. Navíc byli v průběhu tří let, kdy jsme se viděli dvakrát do roka, potěšeni Brianovými výsledky. Z počátku jsem si vedla deník a zaznamenávala do něj, co jsme ten den s Brianem dělali.
Tenkrát Brian ještě neuměl číst. Při druhém setkání za čtyři měsíce jsem přinesla jeho kresbu a k údivu komise Brian přečetl vše, co mu ukázali. Na třetí setkání jsme přinesli Brianův "vědecký" projekt. Usmyslel si, že nakreslí
svou hlavu pomocí světelné projekce jako plakát. Všichni jsme mu pomáhali a vyšlo to velmi pěkně. Z plakátku bylo jasně patrné, že je to Brianova hlava, ale jeden člen komise se pak Briana zeptal, jak to nakreslil. A Briaanova
odpověď byla vyčepávající: popsal, jak jeden člen rodiny držel baterku, druhý papír, třetí obkreslil obrys Brianovy hlavy. Od té doby jsme již nikdy ke komisi nemuseli, stačily naše stručné zprávy.
Ve státu New York se na začátku
4. třídy vyžaduje písemný test. Z mých synů ten test absolvoval jen Brian. Měla jsem tehdy zlomenou nohu a dva měsíce jsem musela být doma, takže jsem se moc nemohla bránit a souhlasila jsem, že Brian na dva dny půjde do školy
udělat testy. Později mi přišly Brianovy výsledky, ale na dotaz, jak si vedl ve srovnání s ostatními dětmi, mi neodpověděli. Ptala jsem se přítelkyně, která učila ve vedlejším městě, a tak mi řekla, že by Brian byl druhý
nejlepší z celé školy. Byla jsem příjemně překvapena. Uměl číst a počítat, ale nikdy v životě nedělal žádný test. Testy dělal v pro něho naprosto neznámém prostředí, navíc mi denně pomáhal doma a staral se o bratříčka,
kterému tehdy byl jeden rok - připravoval mu jídlo, pomáhal prát. Prostě jsme jen stále byli spolu - a ono to fungovalo i na úrovni vzdělání.
Lidé mi často říkali, jaká jsem výborná učitelka. Já se ale nepovažuji za učitelku -
snažila jsem se jen být dobrou matkou. Snažila jsem se jim předat lásku ke čtení a neustálému vzdělávání.
Když jsem začala své děti vzdělávat doma, doufala jsem, že to dotáhnu tak do 4. třídy, ale pak jsem rok co rok
přidávala. Druhý sen, Matthew, mne překvapil, když se rozhodl, že 9. třídu absolvuje ve škole. Ukázalo se, že to snadno zvládl. Neměl problémy nejen se známkami, ale ani se spolužáky. Skeptici namítali, že děti vzdělávané doma
postrádají sociální kontakty. Jenže stačí si uvědomit, že děti ve škole jsou většinu času samy v lavicích. Mí synové byly v nějakém sociálním styku prakticky neustále - rodina, ale také časté nákupy, obchody, banka, pošta,
výlety.
Má rada je jednoduchá: čtěte, čtěte, čtěte svým dětem od prvních dnů. Nepřestaňte, až se samy naučí číst. Pomůžete jim vybudovat širokou slovní zásobu, naučí se milovat knihy. Nesnažte se vše vysvětlovat těmi
nejjednoduššími slovy.
Naučte své děti vážit si hodnoty peněz a umět s nimi zacházet. Neustále se svými dětmi mluvte. I v autě, v autobuse, ve vlaku. Navštěvujte společně parky, muzea.
Odměna? Není vyjádřitelná
slovy a známkami. Jen jsem ráda, když vidím své syny, jak dokáží bez problémů obstát v životě.
Brian je vášnivý horolezec a právě byl přijat na univerzitu.
Jsem na své syny pyšná.
