|
Riane Eislerová
Čtyři pilíře pro budoucnost Hovořili jsme o tom, jak vytvořit lepší budoucnost. O tom chci hovořit i já, ale z perspektivy, která se bude asi lišit od většiny předchozích příspěvků - z perspektivy
nového teoretického rámce (kulturní transformační teorie), a nových systémů klasifikace (model partnerství versus model dominanční), na kterých jsem pracovala posledních dvacet let (viz R. Eislerová: Posvátná rozkoš - Sex, mýtus a
politika těla, a recenze knihy Číše a meč, agrese a láska, Nakladatelství Lidové noviny 1995, MANA č. 5, podzim 1996).Vzory, které jsem v modelech partnerství a dominance rozeznala, tu byly vždycky (v partnerském modelu se
různost, např. rodová, nerovná ani nadřazenosti, ani podřízenosti, zatímco v modelu dominančním je jedna polovina lidstva nadřazena druhé, ať už jde o patriarchát nebo matriarchát). Avšak jsou viditelné jen díky určitému
přístupu, který se dodnes ve většině politických, ekonomických a sociálních analýzách nepoužíval. Hovořím o integrovaném systematickém přístupu, který by do úvahy bral i tak zvanou privátní sféru našich osobních intimních vztahů.
Podíváme-li se stručně z této perspektivy napětí mezi modelem partnerství a modelem dominančním, jako dvěma možnostmi strukturování lidských vztahů, od intimního k mezinárodnímu, na moderní dějiny, začneme chápat a
vidět, že to bylo období posunu směrem k partnerskému modelu. Jedno sociální hnutí za druhým vyzývalo tradiční modely dominance. Od božského práva králů vládnout nad svými poddanými až k dnešnímu téměř zbožštěnému právu
mužů dominovat nad ženami a dětmi. Od pacifistického hnutí o nepoužívání síly k mírovému hnutí a k hnutím, která vidíme dnes a která protestují proti používání síly v intimních vztazích - hnutí proti znásilňování,
násilí v rodinách, bití dětí - až k tomu velmi současnému ekologickému hnutí, které zpochybňuje kdysi tak oslavovanou roli člověka jako pokořitele přírody. Tato hnutí nejsou náhodná. Jsou propojena. Jsou součástí
narůstající atmosféry partnerské důvěry, která je možná díky dislokaci a znerovnovážnění technologickými změnami během industriálního věku a nynější postindustriální revoluce. Zároveň ale prožíváme dobu tuhého odporu dominančního
modelu a jeho periodických návratů. Někdy lokálních. Někdy globálních. Právě takovým obdobím procházíme právě nyní. Otázkou tedy je, jak vybudujeme základy pro udržitelné hnutí směrem k partnerské společnosti, směrem k méně
násilné, ekologičtější a ekonomicky vyrovnanější společnosti, žijící na této zemi. Stručně se zmíním o čtyřech pilířích těchto základů, které nejsou obvykle v politických analýzách brány na zřetel.
Prvním pilířem jsou vztahy v raném dětství. Proč? Protože jsou to právě tyto vztahy, rozvíjené dotekem, které na neuronové, buněčné úrovni ustanovují mentální mapy způsobů, jak budou budoucí vztahy strukturovány. Vyrosteme-li
ve společnosti, kde je akceptována to, co dnes nazýváme násilím v rodinách a zneužíváním dětí, naučíme se, že porušování lidských práv je normální a prostě se s tím nic nedá dělat. Vyrosteme-li ve společnosti, která je
více orientována na partnerský vztah k dětem, a která tento vztah intenzívně podporuje, se od malička naučíme, že zde musí existovat respekt k právům jiných lidí. Jestli ale silnější vítězí pomocí síly nad slabším,
naučíme se to a pak používáme nejen v individuálních, ale i mezinárodních vztazích. Ráda bych tedy navrhla vyhlásit globální kampaň proti násilí a zneužívání v intimních vztazích, zvláště během raného dětství. Zábleskem
naděje byl Rok rodiny, vyhlášený OSN, který hovořil o rodině jako o nejmenší jednotce demokracie, a vyhlášení práv dítěte. Teď ale potřebujeme podporu a pomoc pokrokových politických, náboženských, ekonomických vůdců, kteří
by mohli takovou kampaň rozšířit a financovat. Zvláště důležité je věnovat pozornost dívkám, od zabíjení novorozeňat, obřízky, až po neposkytování stejný výživy jako chlapcům, což přežívá v mnoha náboženstvích a má devastující
následky nejen na životy těchto dívek, ale i na jejich děti, jak chlapce, tak holčičky, protože tyto podvyživené a nemocné ženy rodí fyzicky a mentálně poškozené děti. To vede k druhému pilíři, který souvisí s něčím, co přece
zní tak samozřejmě. Lidstvo je rozděleno na dvě poloviny, ženy a muže. To, jak se společnost, nebo rodina, a vše ostatní, co je také součástí interaktivních systémů, k tomuto rozdělení staví, není jen druhotný problém "ženské
otázky". Je to divné, viďte, když je problém, který se týká poloviny lidstva, posuzován jako "druhotný". Ovšem pro dominanční model společnosti je to typické. Ráda bych zdůraznila, tak jak to dělám vždycky, že se tu nejedná o případ
střetu žen a mužů, nebo o něco, co je ženám a mužům vrozeno, ale že to je věcí sociální struktury. To, jestli je rodina nebo společnost demokratická nebo autoritářská, přece ovlivňuje všechny naše vztahy, od rodiny až
k ekonomickému systému. Nadřazení jedné části populace nad druhou je základní model pro střet skupiny uvnitř se skupinou vně týchž mentálních map, které, všeobecně řečeno, vedou k rasismu, antisemitismu a jiným podobně
ošklivým -ismům. A tak jako druhou základní strategii změny navrhuji pokrokovými vůdci podporovanou iniciativu pro urovnání vztahů mezi pohlavími. Něco se začíná měnit, ale pokrok je příliš pomalý. Nejsme zvyklí myslet na
vztahy mezi dvěma polovinami lidstva, tedy mezi dvěma rozdílnými pohlavími, jako na něco zvláště důležitého, protože nás naučili podceňovat cokoliv, co se týká ženské půlky společnosti.To je ale přesně ten způsob, jakým nás naučili
uvažovat a proč nevidíme to, co je-li jednou artikulováno, zní tak samozřejmě. Jsou-li lidé, kteří se starají o druhé, což je činnost pro společnost naprosto základní jak pro zdravý vývoj rodin, tak pro zachování životního prostředí,
jsou-li tedy tito lidé - ženy - podceňovány, jsou popírány i základní vztahy v oblasti sociální politiky. Tato nerovnováha pak ovlivňuje vše ostatní. Já se zmíním jen o ekonomice, protože to je podle mne třetí pilíř možných změn.
Marx psal o odcizení práce. Já píši o odcizení pečovatelské práce. Prožíváme dobu, kdy produktivní typ práce, tak jak jsme ji definovali v industriální éře, rychle mizí. Máme tedy šanci - je to krize, ale samozřejmě zároveň
šance - znovu předefinovat, co to je být "produktivní" a která práce je nejdůležitější. Freedmanovy návrhy garantované výše příjmu nic neřeší. Právě proto jako třetí pilíř změn vidím iniciaci takových sociálních a ekonomických
instrumentů, které by vyvolaly ocenění pečovatelské práce jak v oblasti tržní, tak v oblasti netržní ekonomiky. Uvědomíme-li si, že všechny ekonomické instituce jsou lidským vynálezem, můžeme vědomě vyvinout a
otestovat ekonomické strategie, založené na partnerských vztazích, které by pak mohly být základem tak potřebného post-kapitalistického a post-komunistického ekonomického systému, který by ocenil práci, jež udržuje naše životy. A to
mne přivádí k čtvrtému pilíři, kterým je duchovnost. Používám termín duchovnost jak v transcendentním tak ve skutečném slova smyslu, ne jako něco odděleného, z jiného světa, trestného, ale jako něco, co je součástí
našich každodenních životů a jako vyjádření naší nejhlubší touhy a nejvyšší aspirace. Takováto duchovnost vyžaduje odvahu, duchovní a morální kuráž nás všech, kdekoliv žijeme, ale zvláště pokrokových politických, pedagogických,
náboženských a ekonomických vůdců, odvahu postavit se násilí, zneužívání a diskriminaci nejen v oblasti mezinárodních, ale i individuálních vztahů. Právě tento apel světových vůdců by mohl být oním čtvrtým pilířem změn.
Budování světa založeného na partnerských vztazích je zvláště v dnešní době smrtelné kombinace dominančního modelu chování společnosti a nejmodernější technologie otázkou přežití celého lidstva. Je to ale také otázka
realizace nejvyšších lidských potenciálů. My lidé jsme jedinou rasou, která se vědomě snaží vytvořit rovnovážnější, méně násilnou a mírovější společnost. Nepodaří-li se nám vybudovat základy pro rovnoprávné partnerství co se týče
dětí, pohlaví, a nepodaří-li se nám vrátit skutečnou ekonomickou hodnotu pečovatelské práci, a nenajedeme-li my a naši vůdci duchovní odvahu to realizovat, pak bude naděje na vytvoření lepší společnosti pro nás i naše děti velmi
malá. |
