pro hledání pravdy v církvi
rozhovor s dominikánem Odilo I. ŠtampachemMezináboženský dialog
Jsi známý svou (nejenom) náboženskou tolerancí, co pro tebe znamená Společnost pro studium sekt a nových náboženských směrů?
Myslím, že má u mnoha lidí velmi špatnou pověst. Já sám jsem se do ní před lety přihlásil a jsem jejím členem. Můžu konstatovat, že jde o prostředí lidí, které spojuje zájem o tématiku nových náboženských směrů. Nespojuje je ovšem
vždycky přístup k těmto novým směrům. Členové společnosti se liší v tom, jak tyto nové směry hodnotí a podle mých zkušeností jde o celou názorovou škálu. Nemám příležitost se blízce setkávat se všemi členy společnosti,
ale s tím okruhem pěti či šesti lidí, se kterými se vídám častěji, konstatuji, že vedeme různé debaty. Dá se říct, že můj přístup k novým duchovním směrům je tolerantní, a nejenom to, často je pokládám za přínos. Nemyslím si,
že by to všichni ostatní kolegové ze společnosti viděli zrcadlově obráceně. Řekl bych dokonce, že se jejich přístup vyvíjí. Nechci mluvit o jednotlivých lidech, protože si nejsem jist, jestli by se s tímto svým vnitřním
vývojem chtěli podělit. Je to však jasně viditelné na veřejných akcích společnosti. Dnes už se stalo samozřejmostí, že na konference, které bývají dvakrát do roka a pojednává se na nich o nějakém duchovním směru, je vždycky pozván i
zástupce tohoto směru. To je znamením vývoje, že společnost bude nové duchovní směry opravdu studovat, tak jak to má v názvu, a že nebude tím, jak ji možná řada lidí vidí a jak mají někteří její členové tendenci vystupovat, totiž
společností na potlačování náboženské konkurence. Souhlasím ovšem s tím, že když se pod záminkou nějakého náboženství opravdu potlačuje svoboda lidí a ohrožuje se jejich zdraví, tak je na to třeba poukazovat. Ale označování nějaké
náboženské společnosti za sektu a třeba ještě nebezpečnou, v tom je třeba zachovávat maximální opatrnost a zdrženlivost. Musíme si uvědomit, že je to o lidech a že se tím dotýkáme jejich cítění, smýšlení a tak podobně.
Myslím, že se tato rozumná uměřenost v rámci společnosti stále víc uplatňuje.
Můžeš zmínit i jiné formy probíhajícího dialogu s některými z nových náboženských směrů?
Společnost se snaží tyto nové směry studovat a
dialog tam má pouze dílčí zaměření. Chystá se ovšem vydávat časopis, který ještě nemá název, ale bude věnován nové religiozitě. Již se chystají rubriky a jedna z nich - jak jsme se domluvili při přípravných pracech - bude mít název
mezináboženský dialog. Ten by měl být v každém čísle zastoupen několika stránkami. Byly tady sice i jiné pokusy vydávat časopisy věnované mezináboženskému dialogu, např. časopis, který se přímo Dialog jmenoval, ale který už jsem
dlouho neviděl a nevím, jestli vychází dál. A v Praze začal vycházet takový malý časopis nenápadných mladých lidí, který se jmenoval Sdílení - také nevím jestli bude pokračovat. Jestli se podaří tenhle projekt, byl by to konkrétní
příspěvek k mezináboženskému dialogu.
Která mimokřesťanská spiritualita nejvíc oslovuje tebe?
Ke studiu a k přemýšlení je pro mne zajímavý dialog s buddhismem, ale nesoustřeďuji svou pozornost jenom na něj. Jsem také
aktivně zapojen do Společnosti křesťanů a Židů, protože tato dvě náboženství jsou si velmi blízko a my křesťané máme vůči židům velké dluhy. Vztahy mezi křesťany a židy vypadají v různých zemních různě - u nás nejsou bohužel příliš
daleko rozvinuté - jinde je vzájemná tolerance a ochota ke spolupráci mnohem větší. Jsem ochoten přemýšlet i o tzv. abrahámovské ekumeně, tj. spolupráci tří velkých monoteistických náboženství Západu v širším slova smyslu -
křesťanství, judaismu a islámu. Dával bych ale velký pozor na to, aby tato abrahámovská ekumena nebyla nějakou svatou aliancí proti ostatním. Takové tendence reálně existují, buď jde o spojenectví proti orientálním náboženstvím nebo
proti novým duchovnáím směrům.
A tvé vztahy s hnutím Haré Kršna?
S lidmi z tohoto hnutí jsem v kontaktu, přijdu občas na návštěvu do jejich pražského chrámu. Debatujeme zcela neformálně a neoficiálně o různých otázkách,
které nás zajímají. Mám možnost dostávat jejich mezinárodní časopis vydávaný v angličtině, ve kterém jsou často články věnované dialogu s křesťanstvím - od autorů jak krišnovských, tak křesťanských -, které jsou na odborné úrovni, s
odborným aparátem, odkazy atd. Některé jejich projevy jsou mi samozřejmě vzdálené, není to můj svět, např. jejich pojetí vesmíru a jiných planet mi připadá trochu fundamentalistické, ale cením si jich a věřím, že jim jde o lásku k
Bohu a věřím, že ta oddanost, ta láska, kterou projevují Krišnovi, je nakonec adresována témuž Bohu ve kterého věřím i já. Jednou z forem našeho kontaktu bylo, že při jedné z návštěv věnoval pražský krišnovský chrám našemu
klášteru sadu literatury z řady Šríma Bhagavata, kterou postupně vydávají v češtině, já jsem jim zase věnoval nějaké knihy z křesťanské spirituality.
Křesťanství a new age
Tvůj názor na new age a kontakty s ním?
New age nepovažuji za nějakou konkrétní společnost, pod tímto názvem rozumím především skutečně nový věk, ten, kterému někdo říká postmoderní doba. Je to prostě ona doba po pádu moderních
jistot, doba duchovní plurality. Samozřejmě že existuje i cosi, co by se dalo nazvat hnutí new age - jsou to lidé, kteří si intenzivně uvědomují zvláštnost současné doby a zvláštním způsobem ji reflektují, ale jsou to lidé velmi
různí. Proto ani nejde vymýšlet nějakou doktrínu new age, diskutovat s ní a shledávat na ní věci přijatelné a méně přijatelné. Pro mne jde spíš o tu atmosféru, nový životní styl. Prostě důraz na určité hodnoty, soulad člověka s
prostředím, hlubinné dimenze lidského života, celostné pojímání lidské mysli, která nemá být jenom ústrojím racionalismu apod. Snažím se číst materiály, které s tímto hnutím souvisí a kladl bych do této souvislosti i časopis Baraka a
některé jiné. Snažím se mluvit s lidmi, kteří se řadí, nebo jsou řazeni do tohoto hnutí a účastním se různých diskusí.
New age by mohlo inspirovat církev k návratu ke struktuře sítě, jak ji známe z prvních křesťanských století?
Když se řekne new age, je to pro většinu členů církve jako když se vytáhne červený hadr a začne se jím mávat. Představa, že by se církev měla inspirovat hnutím new age připadá řadě mých spolubratří naprosto nemyslitelná.
Myslím si, že je třeba hnutí new age vnímat jako výzvu a ne ho démonizovat, je v něm totiž leccos zajímavého. Když je řeč konkrétně o síti, tak to je pro toto hnutí typické, že nechce být hierarchicky uspořádaným společenstvím a je
volným seskupením iniciativ a skupin. Uspořádání církve se zdá být v naprostém protikladu, vyvinula se historicky tak, že je to mocenská pyramida, na jejímž vrcholu je papež a kardinálové, všeobecný sněm církve a pak jsou jednotlivé
dílčí církve, rozptýlené po celém světě. Ty jsou zase uvnitř uspořádány hierarchicky, laici byli v tomto tradičním pojetí vykládáni tak, že jsou to pasivní příjemci služeb a autoritativních rozhodnutí církve. Tento pyramidální model
církve se začíná překonávat a zdá se, že církev se pozvolna vrací k tomu, čím tak nadějně začínala.
Jak takový návrat vypadá v praxi?
Na jednotlivých místech je tendence přibližovat se k modelu sítě posilováním role
laiků, a to tak, že nemají být jenom vyslovovateli přání a rádci kněží a biskupů, ale mají přejímat spolurozhodování a spoluodpovědnost. Výrazem jsou pastorační rady v diecézích, farní rady ve farnostech. Je samozřejmě třeba opravdu
dbát o to - ujímá se to velmi pomalu a někde je to formální -, aby se participace všech na rozhodování a na práci opravdu uskutečňovala.
Starectví
Byrokraticko-hierarchické organizační struktuře se výrazně
vymyká fenomén starectví v pravoslavném Rusku. Jaké bylo jeho postavení, vliv a poslání?
To, co je z literatury známo jako role starců, není typické jenom pro Rusko, myslím, že jde o základní otázku charisma versus úřad.
Na jedné straně úkol učit, pastýřsky usměrňovat a řekněme vést duše je svěřen těm, kteří k tomu mají oficiální pověření, tedy biskupům, kněžím a jáhnům. Vedle toho jsou ale vždycky v církvi lidé, kteří nemusí mít oficiální pověření a
mají přitom jakousi vlohu - zřejmě je to víc než přirozené nadání, spíše o duchovní obdarování učit, nahlížet do nitra a pomáhat řešit vnitřní problémy. Někteří ze starců byli zárověň kněžími. Ale byli - a jsou - starci, kteří jsou
laici, laičtí mniši a poustevníci a plní toto poslání. Starec je mnich, ktrý přijal na sebe intenzivnější asketické závazky, odešel na určitou dobu do poustevny, kde v úplném osamění rozjímal, modlil se, kontemploval, hledal pravdu a
teprve po jisté době začal tuto službu poskytovat. Ani ne z vlastní iniciativy, jako spíše vyzván těmi, kdo tuto službu potřebovali.
Jaké metody při tom starci používali?
Ti praví to dělali ve velké pokoře. Nestavěli se do
role vůdců a učitelů a nedávali tvrdé závazné příkazy, ale spíše rady a doporučení. Svědectví o nich praví, že opravdu dokázali jasnozřivě vidět do nitra lidí, kterým radili. Když někdo má takový dar, je to významná pomoc v duchovní
službě, ve východní tradici se tato schopnost označuje řeckým výrazem kardiognose, řekněme vidění do srdce.
Má starectví nějaké analogie v jiných křesťanských prostředích?
Myslím, že takovéto obdarované osoby se
vyskytovaly i jindy a jinde, než je klasická doba starců v Rusku. Ze západního křesťanství si vzpomínám na duchovní postavy, které - přestože šlo o laiky - usměrňovaly lidi kolem sebe, a to včetně vysokých církevních autorit,
které jim kupodivu naslouchaly. Napadají mě například svatý Benedikt, jako významná postava iniciativy klášterů, které zpočátku nesdružovali kněze ale laické bratry. Další je sv. Bernard z Clairvaux, který - ač sám neměl žádné
oficiální pověření - velmi silně ovlivňoval své okolí. Pak bych připomenul Kateřinu Sienskou, Terezii z Avily, Terezii z Lissieux, Julianu z Norwiche, Hildegardu z Bingen atd. To jsou všechno mužské a ženské postavy, které byly
učiteli a učitelkami duchovního života, podobni ruským starcům. Myslím, že důležité je právě to vyvážení role charismatu a úřadu v křesťanství, takovéto postavy najdeme v různých vyznáních.
Jurodiví
Z ruského kontextu známe ještě jeden zajímavý pojem - jurodiví?
Výraz pochází z ruštiny i když ani v tomto případě nejde o monopol této duchovní kultury, existuje také pojem známý ze západního světa - hlavně ze
středověku - blázni pro Krista. Občas se připomíná, že boží moudrost se z hlediska moudrosti tohoto světa jeví jako hloupost. Nejde o podcenění vzdělanosti, přirozeného lidského hledání pravdy, ale v duchovní moudrosti jde o
tajemství, která překračují lidské možnosti a ta se z hlediska nějaké ploché racionality mohou zdát divná. Když se tahle přesažná transcendentní božská moudrost, tak nepochopitelná a záhadná člověku, který pro ni nemá smysl, promítne
do života, tak jsou to potom ti blázni pro Krista - jurodiví, kteří se řídí úplně jinými pravidly.
Jak takové přesažné chování potom vypadá?
Pochopitelně, že by někdy šlo - případ od případu - zaměnit ho za obyčejnou
duševní nemoc, ale pravý případ je ten, kdy takový jurodivý například nerespektuje to, co mu přikazuje současná převládající ideologie. Mám-li to říct dobově, jurodivý se nikdy nechová tržně, nesleduje svůj prospěch a zisk,
nejedná racionálně, aby dospěl k nějakému úspěchu či prospěchu. Jedná např. zcela nezištně, což může někomu připadat naprosto bláznivé a nenormální. Je také typické, že ti blázni pro Krista provokují své okolí, protože tím co říkají,
chtějí demaskovat všelijakou hru na zbožnost nebo na mravnost. Ukazují svými kousky nebo provokativními otázkami - které kladou i vysokým autoritám - skutečnou dřeň dotyčné lidské bytosti, na kterou se obracejí. To si myslím, že je
užitečná a dnes trochu zapomenutá role v křesťanském společenství.
Duchovní vůdce
I v křesťanském prostředí se používá pojem duchovní vůdce, o co jde?
Křesťansky řečeno je v pravém smyslu duchovním
vůdcem nebo mistrem Ježíš. On dokonce v evangeliích přímo říká, že je mistrem a "vy všichni jste učedníci". Lidé se ovšem mohou doprovázet na duchovní cestě a již zmiňovaní starci a charismatičtí rádcové duší jsou takovým
příkladem. Z této zkušenosti a praxe vzešel model tzv. duchovního vůdce. Konkrétní podobu dostal až později, například v době raného mnišství se ještě spíš mluvilo o duchovním otci.
Vyžaduje se také
totální podřízení duchovnímu vůdci?
Toto pojetí duchovního vůdce, který dává pokyny nejenom ohledně duchovního života, ale i pro soukromý život, se považuje za tradičně jezuitské. Ale i oni sami toto pojetí přehodnotili a dnes
je spíš tendence mluvit o duchovním rádci nebo průvodci. Ví se, že kdyby se u někoho dlouhodobě uplatňovala role absolutní duchovní autority - ať je to zpovědník nebo někdo další - toho vedeného by to deformovalo, stal by se
závislou bytostí, neschopnou rozhodování. A o to nesmí jít v křesťanství ani v jiných duchovních školách. Jde o podobný problém, jako při guruovském principu v orientálních náboženstvích. Pokud je guru přítelem a rádcem,
tak je vše v pořádku, ale pokud pro sebe vyžaduje božské pocty, tak je to velmi problematické. Může se tisíckrát říkat, že pocta se nevzdává jeho osobě, ale tomu božskému, co v něm sídlí, ale to se v psychice žáků někdy
velmi nesnadno rozlišuje.
Můžeš uvést nějaké paralely s touto úctou v západním modelu?
Křesťanství je výrazně monoteistické a chápe distanci Boha a člověka velmi výrazně. Ale i když ta autorita nebude božská, tak u
silně pojatého duchovního vůdce je "jeho hlas je božím hlasem a jeho vůle je výrazem boží vůle".
Souvisí to nějak s koncepcí poslušnosti v křesťanství?
Občas se slýchá, že hlavní křesťanskou ctností je poslušnost. Pokud
jde o poslušnost Bohu, je to v pořádku. Ale Boží vůli člověk nepoznává bezprostředně, tu mu vždycky někdo tlumočí. A proto vlastně poslušnost Bohu vždycky znamená poslušnost člověku nebo instituci. A když se toto prohlásí za hlavní
ctnost, vede to ke všem těm nebezpečím poslušnosti o kterých i v našem století něco víme.Pokud poslušnost znamená naslouchání, společné hledání cesty, v rozhovoru zaposlouchání se do přání a potřeb lidí, tak je to na místě. Pokud to
znamená, že někdo chce rozhodovat o tom, co by si měl rozhodovat každý sám, tak to vychovává k nesamostatnosti a je to špatné.
Křesťanská duchovní cvičení
Jaký je průběh křesťanských duchovních cvičení?
Duchovní
život má svoji nenaplánovanou a spontánní stránku. Přesto má ale smysl vést duchovní život - svůj vlastní nebo pomáhat vést druhé - také určitým metodickým postupem. To zvlášť platí pro ty, kteří skládají profesi čili řeholní
sliby, tedy řeholníky. Ti se tomu věnují, abych tak řekl, profesionálně. Soustavná nejen intelektuální, ale i duchovní průprava probíhá v noviciátu. Příležitostnými duchovními cvičeními procházejí i v dalších obdobích řeholního
života. Pro ně je metodou duchovního života každodenní rozjímání, duchovní četba, rozhovory s duchovní autoritou, kterou přijali atd.
A ti ostatní?
Pro ty, kteří žijí mimo toto prostředí (včetně diecézních
kněží), je dobré, aby alespoň občas prožili přiměřenou dobu takovéto duchovní obnovy, kdy mohou na chvíli pozapomenout na své světské starosti a problémy, nebo si je - v jistém smyslu - musí vzít sebou. Sám výraz duchovní
cvičení se rozšířil z jezuitského prostředí. Zakladatel jezuitů sv. Ignác z Loyoly napsal knížku Duchovní cvičení (exercicie). Jeho duchovní cvičení jsou rozplánována na 30 dní. Takto rozsáhlými exerciciemi procházejí jezuité sami -
jako nejbližší dědici této tradice - jenom vzácně, jednou nebo dvakrát za život. Existují adaptované, zkrácené, podoby exercicií, které vytvořili pozdější autoři.
Prošel jsi některým typem těchto duchovních cvičení?
Ano,
devítidenními ignaciánskými exerciciemi asi před čtrnácti lety v takové velmi netradiční podobě, podle textu, který vypracoval významný teolog našeho století Karl Rahner a já ho měl k dispozici ve strojopisné verzi českého překladu.
Bylo to v době kolem mého kněžského svěcení a probíhalo to takovým kuriózním způsobem. Nebylo možné, aby se mi někdo věnoval devět dní. Začínali jsme v pátek jednoho týdne a končili v neděli týdne příštího. V práci jsem si samozřejmě
musel vzít dovolenou. Tato duchovní cvičení mi poskytoval Tomáš Halík. Bývá pokládán za jezuitu, i když jím není, ale ignaciánská spiritualita je mu blízká. Probíhalo to tak, že byl se mnou ten první víkend a v neděli večer mě
opustil. Od pondělí do pátečního poledne jsem meditoval a modlil se v úplné samotě uprostřed lesů. Na závěr pak zase přijel a společně jsme to uzavřeli.
Existují nějaké další způsoby či varianty?
V dominikánské tradici,
ke které se hlásím, má takové týdenní setkání, jemuž se také říká duchovní cvičení, spíše ráz intenzivního klášterního života, který v tom běžném chodu podléhá všelijakým kompromisům podle požadavků doby a prostředí. Je to
důsledná liturgie, více rozjímání, nějaká přednáška. I další řády - např. karmelitáni či benediktini - poskytují takové služby. V zásadě má jít v duchovních cvičeních vždycky o to vést člověka, aby žil duchovně, ztišil
se, usebral a otevřel Bohu. To vše se dá dělat různými způsoby.
Můžeš to nějak rozvést?
Ignaciánský způsob staví spíš na představivosti. Meditace je spoluprožívání evangelních událostí (o které se tato cvičení
většinou opírají), nebo fiktivních příběhů, např. meditace o dvou praporech, kde si volím prapor Kristův proti praporu ďáblovu, a to zase imaginativním způsobem. Sleduje se tam také - vedle obrazotvornosti - i rozvoj citů
a vůle. Výsledkem může být nějaké závažné životní rozhodnutí. Mělo by být střízlivé, po poradě se zpovědníkem apod. Jinde se zase klade důraz spíše na formování mysli, nebo zase naopak na ztišení. V poslední době se často
dělají duchovní cvičení s využitím prvků orientálních duchovních směrů. Mluvívá se například o zenových exerciciích a podobně. Formy jsou prostě rozmanité, a to jak co do délky trvání, tak co do programů a důrazů na různé stránky
lidského nitra, které se prostřednictvím těchto duchovních cvičení probouzejí. Lze říct, že katolická a obecně křesťanská spiritualita je velice pestrá, nemá jeden daný směr. Jako základní konstantu má orientaci na Ježíše Krista,
souvislosti s biblí, ale není to jedna duchovní škola
Ježíšova modlitba
Jedním velmi osobitým duchovním cvičením je Ježíšova modlitba, odkud pochází?
V našem západním světě - na rozdíl od vzdálenějšího
východu - máme tendenci až příliš mluvit a někdy se mylně domníváme, že se nám Boha podařilo zaklít do našich obrazů a pojmových struktur. Přesto se v křesťanství vždycky tušilo, že tohle není pravda a že musíme být opatrní a
zdrženliví. Jeden ze způsobů, jak tuhle zdrženlivost pěstovat je východní křesťanské hesychastické hnutí. Hesychia je mlčení - je třeba se naučit tichosti, naučit se mlčet. Hesychastické hnutí je spojeno s tzv. apofatickou - nebo
tedy srozumitelně řečeno negativní -teologií. S vědomím, že o Bohu toho víc nevíme než víme, že zůstává nevyslovitelným tajemstvím a přibližovat se k němu takovou diskrétní meditativní cestou můžeme spíš, než vytvářením nějakých
koncepcí či složitých myšlenkových konstrukcí. Jádrem praxe hesychastů byla právě tzv. Ježíšova modlitba, která se tak jmenuje ne proto, že by se Ježíš tuto modlitbu modlil, ale protože jméno Ježíš je středem této modlitby.
Jakou měla tato modlitba podobu?
Někdy šlo dokonce o pouhé opakování jména Ježíš, jindy o nějakou krátkou modlitební formuli. Tradičně například - Pane Ježíši, Kriste synu Boží, smiluj se nade mnou. Tahle modlitba se nejprve
vyslovuje vědomě, ten kdo jí dostane od svého duchovního mistra, se ji má modlit několiksetkrát nebo tisíckrát za den. Modlitba se tak stane jistou samozřejmostí a pulzuje v nitru bez zvláštního úsilí. Nakonec ta slova přejdou do té
hesychie, do toho mlčení, a pak už je v nitru přítomen jen obsah té modlitby a nikoliv slova sama. Je to tedy jakési tiché otevření se a vrcholem je zření - jak říkají klasici tohoto směru - nestvořeného světla, nestvořené Božské
energie, ve které toho nepřístupného Boha spatřujeme. Nestvořená Božská energie je rozptýlená ve stvoření, je přítomná ve světě, ale pro naše zraky skrytá. Ten, kdo takto medituje, ji nakonec svým duchovním zrakem zahlédne.
Kdy a kde se Ježíšova modlitba objevila?
Prvními svědky modlitby podobné tomu, co dnes známe jako Ježíšovu modlitbu nebo také modlitbu srdce, jsou raní mniši na konci třetího století v Egyptě a v Palestině. Z jejich časů
existuje soubor historek podobných těm, které známe o chasidech nebo zenových mniších. Jsou to tzv. apoftegmata otců a v nedávné době vyšel jejich výběr v českém překladu. Dále se objevuje v pozdější východní mnišské tradici
spojené s reformou mnišského života, kterou ve čtvrtém století zavedl sv. Basil Veliký. Dalším významným klasikem negativní teologie a víry, že se s Bohem setkáváme v tiché modlitbě v podobě božských energií, je svatý Simenon, nový
teolog, autor vrcholné byzantské éry. Ze sklonku byzantské éry, kdy se těžiště pravoslaví přenáší do slovanské oblasti je další postava, a to svatý Řehoř Palama - napřed mnich na Athosu a pak soluňský arcibiskup. Hesychastické hnutí
pak kvetlo v Rusku a je spojeno s již zmíněnou tradicí starců. O tamější praxi Ježíšovy modlitby jsou různá svědectví, nejznámější je spis Poutník vypráví o své cestě k Bohu. Na jednom místě v Rusku - v Optinské poustevně
-ještě na počátku dvacátého století nějací starci byli. V dnešní době těžko říct, na Athosu (řeckém autonomním mnišském centru pravoslaví) ale hesychastická tradice určitě žije i nyní.
Dostala se v tomto století nějak na Západ?
Především díky přílivu emigrantů z Ruska do západních zemí se náš svět s touto pravoslavnou spiritualitou v širším měřítku seznámil. Mnoho lidí v západním křesťanství, kteří hledají
duchovní cestu a nepodařilo se jim ji najít ve svých tradicích, používá Ježíšovu modlitbu jako metodu duchovního života. Znám takové i tady v Praze a sám jsem tuto modlitbu jednu dobu praktikoval. Existuje o tom také mnoho knih
ze západního prostředí.
Hereze
Hledání může ovšem často vést až k herezi. Jakou vůbec mají heretici v křesťanství úlohu?
Křesťanství občas vystupovalo tak, jako bychom my křesťané byli
vlastníky jediné a všeobsáhlé pravdy. Výstižnější by bylo říct, že pravda o kterou křesťanství jde, není abstraktní nebo pravda nějakých pouček. Spíš jde o to, co naznačuje sám Ježíš, když o sobě říká: já jsem pravda, že jde o
pravdu živou, zosobněnou Pravdu, která se nedá zvládnout a postihnout, a která zůstává vždycky před námi a nad námi. Z tohoto hlediska nejsou žádné naše pokusy slovně vyjádřit obsah víry úplně výstižné, nic není definitivní a
historicky vzato se porozumění tomu, co Ježíš přinesl, vyvíjelo. Dá se říct, že slovní vyjádření pravdy víry se hledalo krok za krokem, a když se hledá, tak se vyslovují různé názory, a nelze mít někomu za zlé, když se pokusí o
nějakou interpretaci.
To je ovšem spíše pojetí minulosti?
Dříve v církvi více platil princip, který se někdy nazývá synodální. To znamená princip společného hledání pravdy v dialogu, konfrontací a dialogem těchto
různých dílčích postřehů se postupně docházelo k řešení, která pak byla prohlašována za řešení jménem celé církve. To dělaly především sněmy. Ta různá dílčí řešení, která pak už byla neaktuální, byla odmítnuta, předtím ovšem přispěla
k té definitivní formulaci. Líbí se mi postřeh G.K.Chestertona, který o herezích říká, že jsou to zblázněné pravdy. Chce tím říct, že jsou to dílčí pravdy vytržené ze souvislosti a příliš zdůrazněné.
Bylo tomu opravdu vždycky tak?
Je pravda, že pokud měl někdo potřebu nějakou takovou dílčí pravdu zdůraznit, připomenout ostatním, mohlo to být vyvoláno opomenutím této pravdy v tomto společenství. Vychází mi to tak, že to, co
nazýváme herezemi, je jednak nutnou součástí hledání nějaké nikdy ne definitivní formulace a jednak připomínání nějakých aspektů víry, na které se zapomíná. V tomto smyslu se dá říct, že heretici jsou přínosem pro hledání pravdy v
církvi. Někdy je to dokonce tak, že to, co se zdá být pravověrné, odpovídá tradici a dobře vystihuje pravdu víry, je jenom slovně správné, je to jenom verbální ortodoxie, tak je to málo přínosné, protože pravověrnost, která je
jenom mechanickým opakováním hotových pravd a hotových textů moc cenná není.
A příkazy "shora"?
Jsou samozřejmě i mimořádné formy, kdy autority církve v některých zvláštních situacích, zejména v případech, kdy docházelo ke
sporům při řešení důležitých otázek v oblasti nauky, pokládaly za potřebné se vyslovit.
Jak se tato forma nazývá?
Dogmata. To slovo má špatný zvuk a když se řekne dogmatický, tak se obvykle myslí úzkoprsý,
nepružný a podobně. Tím by ovšem dogmata být neměla, jsou pouze lidsky nedokonalým a provizorním vyjádřením té pravdy, která je samozřejmě přesahuje. A lpění na tom, co jsem si dovolil nazvat verbální ortodoxií, nikdy nepřineslo nic
skutečně dobrého, protože střežit čistotu víry musí současně znamenat střežit čistotu života. Někdy se proto vedle ortodoxie mluví o ortopraxi. Když bereme pravověrnost v tom pravém smyslu, jako pravé slavení Boha jeho správným
vyznáváním a když si uvědomíme, že oslavovat Boha lze také životem, tak nám pravověrnost zapadá do praktické životní souvislosti. Ale jakmile bychom zůstali u pouhého hlídání, aby to, co teď říkám, bylo v souladu s tím, co už někdo
oficiálně a závazně řekl, tak to nevede vůbec k ničemu, leda ke stagnaci. Přirozený rozvoj porozumění víře to blokuje. Proto když někdo velice striktně pravověrně učí, hlásá křesťanskou víru a přitom je netolerantní,
bezohledný, sobec a cynik jak se někdy stává, tak to činí jeho pravověrnost velmi podezřelou. A naopak, když se někdo zcela nedrží doslova předepsaných formulací a snaží se nově porozumět, nově vyjádřit, a jeho život svědčí o tom, že
opravdově věří, tak jeho ortopraxe potvrzuje, že jeho víra je čistá.
Gnóze
Která z historických herezí je ti nejbližší?
Zajímavá je pro mně gnóze, přesněji řečeno gnosticismus. Jsem typ člověka, pro
kterého není samozřejmostí vřelý náboženský život, hlavním obsahem mého duchovního života je hledání pravdy, touha po poznání. A gnósis je poznání - myslím, že gnostický aspekt do života křesťanů patří. Byli gnostici, které později
označili za heretiky, nebo byli vůbec mimo rámec křesťanství - navazovali na tradici židovskou tradici nebo na tradici řeckou. Byli ovšem i takoví, kteří zůstávali uvnitř církve, jako Klémens Alexandrijský a Órigenes. Vůči nim byly
také lecjaké výhrady, ale bohudíky jsou to - přes všechny dobové i pozdější námitky -respektované osobnosti. Jsem rád, že se církev nevyrovnala s gnózí jenom polemicky, ale také se jí nechala poučit..
Inspirují
tě ještě některé další osobnosti ovlivněné gnózí či jinak podobně laděné?
To dobré, co gnóze přinesla, se projevuje u různých pozdějších autorů východního křesťanství, dal by se zmínit sv. Řehoř Nisský a inspirující postava
známá dnes pod jménem Dionýsius Pseudoaeropagita. A z osob, které byly všelijak zpochybňovány a často i oficiálně některé jejich úvahy či myšlenky odmítnuty, mi nejsou úplně cizí dva dominikání, Giordano Bruno a Tomasso Campanella a
další dominikán Mistr Eckhart, který sice dožil život respektován svým okolím, ale po smrti byly některé jeho věty označeny za heretické nebo z hereze podezřelé. Potěšilo mě, když jsem se dozvěděl, že nedávno generální kapitula
dominikánského řádu požádala Řím o revizi rozsudku nad některými texty Mistra Eckharta. Přál bych si, aby jeho myšlenky byly pochopeny v dobrém.
Hereze dnes
A heretici v dnešní době?
Je zvláštní, že
jsem musel připomenout hned tři dominikány, ale je pochopitelné, že hledám impulsy ve vlastní tradici, ke které patřím. Vypadá to, jakoby dominikáni byli v církvi především od toho, aby střežili pravověrnost. Nic proti tomu, když se
tomu správně rozumí a dělá se to správným způsobem. Když se to dělalo prostřednictvím inkvizice, byla to tragédie a je velmi špatné, že do dneška jsou v tomto prostředí lidé s inkviziční mentalitou. Přesto v dominikánském
společenství pokračuje i linie tvořivého hledání odpovědí na ony složité duchovní otázky lidského života.
Které konkrétní osobnosti máš na mysli?
Rád bych připomenul dvě. Jednou z nich je japonský dominikán Vincet Šigecu
Óšida, který si do křesťanství přinesl svou buddhistickou zkušenost. Měl se svého času vyjádřit, že se cítí být na sto procent buddhistou a na sto procent katolíkem. Kdyby řekl, že se cítí na padesát procent buddhistou a na padesát
katolíkem, tak to je velice představitelný postoj a není na tom nic zajímavého, je to prostě obyčejné míchání prvků dvou náboženství a toho je kolem nás plno. Ale dvakrát sto procent, to je divné, protože dohromady je to jenom jeden
celek, jeden Óšida. Zřejmě tím myslí to, že promyslel a hlavně zakusil, že se mu tyhle dvě duchovní cesty jeví jako přeložitelné jedna do druhé. Jakoby v jeho nitru jedna odpovídala druhé a jakoby to byly dva způsoby vyjádření
téhož. On není teoretik a nepíše o tom velké knihy, je to spíše praktik duchovního života. Sám vede velmi netypický dominikánský život v malém venkovském klášteře v džungli, vede duchovně okruh lidí a vyjadřuje to, co říká spíše v
nějakých kratších textech k praktickým otázkám. Proto možná není tak známý, jako osobnost v mnohém velmi podobná, kterou je Bede Griffiths. Óšida mě natolik zaujal tím, co jsem o něm slyšel, že jsem se pokusil o kontakt, vyměnili
jsme si několik dopisů a on mi také poslal několik svých textů v angličtině. Korespondence se bohužel přerušila, ale chtěl bych na ni navázat a uskutečnit s ním nějaké osobní setkání
A ta druhá postava?
Tou je Mathew Fox,
kterého s potěšením čtu na stránkách Many i Baraky. Je to člověk, který se svými přáteli, z nichž některé jsem měl možnost poznat v Praze, vytvořil tzv. spiritualitu stvoření. Je tím míněno to, že se do křesťanské - speciálně do
katolické - spirituality v novověku dostal kult utrpení. Jde o takové to bolestínské, uplakané, trochu hysterické křesťanství. Proti tomu tito autoři stavějí především přijetí stvoření, přijetí sebe sama jako tvora, radost ze
stvoření a jeho darů, otevřenost vůči všemu co jako dar člověku přichází, čili důraz proti tomu, o čem jsem před chvílí mluvil. Pro M. Foxe to znamená ochotu nejenom tolerovat, ale také spolupracovat s lidmi z nových duchovních
směrů. Není v tom jako křesťan sám, další takovou postavou z katolické mnišské tradice je benediktin David Steindl-Rast, který se podobně jako on dovede otevřít. Byl jsem smutný z toho, když jsem se před časem dozvěděl, že tyto
aktivity vedly k propuštění M. Foxe z dominikánského řádu, zůstává ovšem členem církve a katolickým knězem. Byl bych rád, kdyby byl i dominikánem, chápu, že jeho pojetí je jednostranné, ale je to odpověď na jinou jednostrannost. Jeho
pojetí je důraz, na který se zapomnělo a který připomíná radosti stvoření a otevřenost všemu přicházejícímu, včetně spolupráce se všemi, kteří svým vlastním způsobem hledají duchovní hodnoty.
Zmínil jsi osobnost Bede Griffithse...
Bede Griffiths byl kamaldul z té části kamaldulského společenství, která patří k benediktinskému řádu. Byl to Angličan, který odešel do Indie dlouho před II. vatikánským koncilem. Už
tehdy si přál žít v souladu s tamní tradicí. Způsob, kterým své přání mohl realizovat byl zpočátku ten, že dostal souhlas - ač on sám byl západního původu - používat liturgii východního, a to malabarského ritu (to jsou místní,
tomášovští křesťané v Indii). Když to později, po II. vatikánském koncilu, bylo možné, vrátil se k ritu západnímu - latinskému. Tehdy totiž začalo být možné obměňovat tento ritus a přizpůsobovat ho místním tradicím. Dělal to velmi
důkladně, žil v křesťanském ašramu, on a jeho společníci se oblékali jako indičtí sanjásinové a styl života v ašramu značně připomínal ašramy hinduistické. Liturgie byla svým obsahem křesťanská, ale čerpala mnohé podněty z
indické duchovní kultury a tradice. Své zkušenosti vyjádřil v řadě různých textů, jedna jeho kniha má vyjít i česky. Z osobností, které jsou v přátelském kontaktu (z křesťanské strany) s jinými náboženstvími, zašel ve své životní
praxi nejdál ve smyslu přijetí podnětů z druhé strany a jejich prožití. Nedělal pouze to, co dělají mnozí jiní - a co je jistě také dobré -, kteří si vypůjčí jeden prvek a zařadí ho do své souvislosti. On se mnohem víc ponořil do
indické duchovnosti. Jsem rád, že tento jeho podnět byl oceněn. Existuje církevní dokument, který zpracovává zkušenosti dialogu křesťanských mnichů s podněty z jiných tradic - jmenuje se to Dialog a kontemplace - a ta zkušenost,
kterou reprezentuje Bede Griffiths tam je výslovně oceněna jako nejriskantnější, ale zároveň nejpřínosnější.
Možnosti Internetu
Co pro tebe v souvislosti s podněty z jiných tradic znamená konfrontace se
světem počítačů - kyberprostorem a Internetem?
Tradičně a dlouhá staletí se různá náboženství včetně křesťanství prožívala v jiném světě než v tom, ve kterém nyní žijeme. Jednotlivé kulturní a náboženské okruhy byly vůči sobě
uzavřeny a izolovány jeden před druhým. Pouze v oblastech, kde se geograficky dotýkala různá náboženství, docházelo ke kontaktům nebo konfliktům. Až v našem století se různé směry o sobě dovídají a náboženští lidé se vedle toho také
dovídají víc o nenáboženském světě, od kterého mohli být dříve odděleni. To souvisí s přílivem informací, naše doba se charakterizuje různě, možná nejpřiléhavější charakteristika konce dvacátého století je, že jde o informační éru. V
tom samozřejmě počítače - a hlavně počítačové sítě - hrají největší roli. Myslím si, že prožívat duchovní život a tvářit se, že tohle všechno tady není, znamená být uzavřený ve svém prostoru, a to už prostě nejde.
Co z toho tedy vyplývá?
Hranice kultur a civilizací se překračují nebo dokonce smazávají, a tak jako je evropské křesťanství prostřednictvím misií přítomno i jinde ve světě, dochází dnes i k opačnému jevu. Kterékoli
náboženství, kterákoli duchovní škola je volně k dispozici nejenom v podobě knížek, ale hlavně prostřednictvím Internetu. Pro mně je to přínosné. Duchovní život se sice neskládá jen ze sběru informací - moudrost je víc než chytrost
nebo informovanost -, ale informace k němu patří, například jako podněty a výzvy v duchovním životě. Hledám a nacházím je tam, těší mne to a odkazuje k těm zdrojům, se kterými se dá pracovat jinak.
Jak by mělo křesťanství odpovědět na výzvu, kterou Internet přináší?
Mělo by své sdělení, poselství, říkat k lidem, kteří znají - nebo alespoň mohou znát - leccos z různých duchovních směrů a mohou srovnávat. To znamená
nemluvit výlučným monopolním způsobem: My jediní jsme tady a my jediní nabízíme pravdu, my jediní nabízíme jedinou spolehlivou cestu ke spáse. Přítomnost různých směrů je výzvou k dialogu a křesťanství, které nebude podáváno v
dialogu s tím, co ho obklopuje, a které uvnitř nebude dialogické, je z jiné doby než z té, ve které žijeme. Má-li křesťanství žít i dnes, musí být i z téhle doby. Je mi velmi cizí, když se občas v křesťanských a konkrétně kněžských
teologických kruzích říká, musíme se přizpůsobit dnešnímu člověku. Nesmíme prostě být včerejší, musíme být lidmi této doby a žít v ní. Můžeme se samozřejmě k různým věcem stavět kriticky. Být dnešním člověkem neznamená být naivní a
přijímat všechno s otevřenou náručí. Je ale třeba pluralitně reagovat na pluralitu dnešního světa.
Můžeš zmínit, jak konkrétně Internet využíváš?
Zajímají mne způsoby duchovního života v různých náboženstvích. A Internet
mi dává různé možnosti, umožňuje mi mou odbornou práci dělat lépe. Jednak tam lze najít přímo informační zdroje, a jednak odkazy na knihy, které si potom mohu snáz sehnat, protože už vím, kde a jestli vůbec jsou. Dokonce si pak mohu
tyto knihy přes Internet i objednat. A protože nejde jen o akademický zájem, ale zároveň i osobní hledání, láká mě samozřejmě možnost seznamovat se s různými duchovními proudy.
Jsi přes Internet s někým v kontaktu?
Elektronickou poštu využívám zatím většinou jenom vnitrostátně. Jednak k rychlé korespondenci s lidmi, s kterými nějak spolupracuji a jednak k účasti na některých zdejších internetových konferencích. Nemám totiž Internet dlouhou
dobu. Až pro mne bude samozřejmostí, chci se zapojit do nějaké mezinárodní konference v angličtině, protože je obtížné potýkat se současně s jazykem i technikou. Proto jsem zvolil možnost začít česky a pak pokračovat cizojazyčně.
Těchto konferencí jsou stovky - religionistické, teologické, filosofické, tyto otázky běží na Internetu velmi intenzivně.
Duchovní síly
Můžeš na závěr přiblížit některou ze svých kněžských duchovních aktivit?
Párkrát mi byla dána příležitost k aktu, který se chápe ne jistě jako nějaké dětinské zahánění démonů, ale prostě očištění nějakého prostředí. Běžně a populárně se mluví o vykrápění bytů, jde o požehnání obydlí jehož
součástí je použití svěcené vody. Dnes o to lidé málo stojí, stejně jako málo lidí využívá možnost, že kněz může při setkání udělit požehnáíní, nějak jsme tomu všichni odvykli. Když ale takovou příležitost mám, tak jsem rád, že
to můžu udělat a lidé, u kterých jsem požehnal obydlí, mi pak často říkali, jak se tam zlepšila a pročistila atmosféra. Cítí se tam prostě lépe, vnímavější lidé dovedou tuto věc postihnout. O dalších věcech jsem jsem jen slyšel.
Např. o případu jednoho bytu, ve kterém se projevovaly nějaké parapsychologické jevy nepříjemné pro jeho nové obyvatele. Když se pak k tomu dostal jeden můj spolubratr a provedl obřad požehnání bytu, tak tyto jevy zmizely. Nechci to
brát nějakým pověrčivým způsobem, ale myslím, že přílišná skepse také není na místě.
Máš ty sám zkušenost s působením duchovních sil?
Vlohy vnímat duchovní síly po pravdě řečeno moc nemám, ale dá se
říct, že život křesťana, který se modlí a rozjímá, je svým způsobem v kontextu duchovních sil dobrých i méně dobrých. Ty dobré člověk svolává ku pomoci a s těmi zlými zápasí. A zvlášť jako kněz pokládám za svůj úkol mít na
tomto zápase účast. Jako křesťan věřím, že nad silami temnoty síly světla zvítězily a symbolem tohoto vítězství je pro křesťana Ježíšův kříž a zmrtvýchvstání. Pro jednotlivé případy se to ovšem vždycky znovu přibližuje a opakuje.
S Odilonem Štampachem za BARAKU rozmlouval Pavel Hlavatý
