Thomas ArmstrongHarvardský profesor Howard Gardner věří, že naše kultura příliš zdůrazňuje logické myšlení na účet dalších druhů talentů a dovedností.
Představte si na okamžik, že žijete v prehistorické
době. Uprostřed noci vás probudil dusot mamuta Představte si dále, pro účel tohoto myšlenkového experimentu, že byste si mohl zavolat na pomoc kohokoliv z 20. století. Kdo by to byl? Einstein? Joyce? Roosevelt? Když se na tím
zamyslíte, zjistíte, že by vám asi žádný z oceňovaných velikánů našeho století moc nepomohl. Spíše byste uspěli s Schwarzeneggerem. Prehistorická inteligence měla víc než s rychlostí myšlení co do činění
s rychlostí reflexů, silou svalů, rychlostí běhu.
Vyrostli jsme v přesvědčení, že být chytrý znamená být sečtělým holohlavým vědcem. Inteligence ale znamená úspěšně reagovat na nové situace a být schopen se poučit
s minulých zkušeností. Když se vám porouchá na dálnici auto , kdo je na jeho opravu ten nejinteligentnější? Někdo s titulem z nějaké univerzity nebo mechanik který vyšel jen základní školu? Když zabloudíte ve
velkém neznámém městě, kdo vám nejlépe pomůže? Roztržitý ale vzdělaný profesor nebo kluk se smyslem pro orientaci? Inteligenci tedy závisí spíše na prostředí, okolnostech a požadavcích - ne na výši naměřeného IQ nebo druhu diplomu.
Existuje inteligence atleta, umělce, teologa, prodavače, architekta atd. Náš vzdělávací systém se soustřeďuje převážně na čísla a slova a nevšímá si jiných dětských dovedností a schopností. Možná i vy jste jedním z naprosté
většiny potenciálních umělců, hudebníků, spisovatelů, architektů nebo dokonce duchovních lidí, jejichž schopnosti se nerozvinuly, protože jim nikdo nevěnoval pozornost.
Profesor Howard Armstrong vyvinul teorii vícenásobných
inteligencí. Tvrdí, že existuje nejméně sedm hlavních druhů inteligencí - inteligence jazyková, logicko-matematická, prostorová, hudební, tělesně-pohybová, komunikační a niterná.
Jazyková inteligence - cesta slov
Tato
inteligence je asi nejrozšířenější formou, je to inteligence novináře, právníka, politika, vypravěče příběhů. Naše kultura právě tuto inteligenci, spolu s inteligencí logicko-matematickou, oceňuje nejvíce. Obdivujeme se lidem,
kteří mají velkou slovní zásobu, kteří se dokáží plynně vyjádřit před ostatními - například moderátorům, hlasatelům, senátorům či výmluvným manažerům. Obdivujeme spisovatele jako hvězdy. Před profesory cítíme úctu.
Nejužívanější
test IQ v naší kultuře počítá převážně s těmito typy inteligencí. Skutečná lingvistická inteligence je ale něco více než schopnost odpovídat na otázky standartního testu. Má co dělat s problémy větné skladby,
výslovností, sémantikou a je pragmatická. Lidé s vysoce rozvinutou lingvistickou inteligencí dokáží rozeznávat zvuky jazyka, a rádi si s jazykem hrají. Joyce například vymyslel tisíce jazykolamů a říkánek. Proust byl jako
školák často plísněn za to, že píše příliš dlouhé věty. Básníci mají schopnost nalézat nové významy synonym atd. Nejdůležitější složkou lingvistické inteligence je ale schopnost používat jazyk ke konkrétním účelům. To je či byla
inteligence Churchilla (dokázal inspirovat), Wericha (dokázal bavit), Asimova (dokázat instruovat) a dalších.
Pohybová inteligence - moudrost těla
V jedné kapitole Dubliňanů Joyce popisuje pokladníka
v bance Duffyho, který žije na předměstí Dublinu. Potká ženu, seznámí se s ní a začnou spolu chodit, ale rozejdou se, když se ho žena dotkne na tváři. Joyce poznamenal: Žil příliš blízko svého těla. Naznačil
tím, že tento muž žil v jakémsi mentálním vězení, oddělen od skutečných smyslových zážitků těla. V širším slova smyslu tak spisovatel charakterizoval společenský problém, rozkol mezi mentálním a fyzickým světem.
Ve starém
Řecku byla tělesná výjimečnost oceňována stejně jako umělecká nebo filosofická. I Římané věděli, že "ve zdravém těle zdravý duch". Východní kultury rozvíjely po celé tisíciletí kulturu těla ve formě jógy, tai-či, nebo aikida. Naše
kultura však od středověku umrtvovala tělo ve jménu ducha a velcí myslitelé začali ve svých pracích tělo ignorovat ve smyslu slavného výroku Descarta "Myslím, tedy jsem".
Jaksi tím udělal z nás všech jakési pány Duffy.
Intelektuální aktivita začala být identifikována jen s lingvistickou a logicko-matematickou dovedností. Fyzická aktivita byla něco druhořadého, odkázána do tělocvičen nebo ložnic. I dnes je pro většinu z nás atlet
synonymem jakési intelektuální tuposti a pracovat fyzicky znamená být druhořadým občanem.
Teorie vícenásobných inteligencí hledá spojení mezi myslí a tělem. Základem tělesně pohybové inteligence je schopnost výborně kontrolovat
pohyby těla (inteligence atleta, tanečnice, mima, herce) nebo dovedně pracovat s různými objekty (inteligence sochaře, truhláře, obuvníka, instalatéra).
Japonci například velmi oceňují tělesné schopnosti čajového mistra nebo
aikidisty. Holčičky na Bali tráví spoustu času procvičováním ohebnosti prstů na rukou, aby byly schopny vyjádřit určité emoce tanečními pohyby. Děti na Nové Guineji dokáží veslovat a kormidlovat mnoha způsoby s neobyčejnou
dovedností.
Tělo mnohých lidí se zdá být jakýmsi barometrem jejich vnitřních stavů a postojů. Říkáme často, že"to cítíme v kostech", že je to "až nad hlavu", nebo že to "leží v žaludku". Vychovatel Viktor Lowenfeld
hovoří o těchto haptických lidech jako o těch, kteří čerpají většinu informací z kinestetických zdrojů. Haptická osoba zkoumá svět tak, že se ráda a často pohybuje a stále se něčeho dotýká. Přibližně čtvrtina
populace dává přednost haptickému vnímání před běžnějším vizuálně-prostorovým vnímáním.
Tělo je inteligentnější nejen když vám pomůže, abyste lépe četli psali a mysleli, ale také, když je rychlejší, ladnější, snadnější
v pohybech. Jinak řečeno, Wayne Gretsky je mozkovým chirurgem hokejového hřiště a Rodin byl Einsteinem kamene.
Prostorová inteligence - myšlení vnitřním okem mysli
Americký vědec Louis Agassi byl člověk, který
miloval detaily. Jednou se jeden jeho asistent přihlásil o práci a Agassi mu dal prostudovat jednu neobvyklou rybu. Pak odešel, a asistent rybu chvíli studoval a pak čekal na svého profesora. Myslel si, že už rybu zná nazpaměť. Jenže
Agassi se nevracel a nevracel. Po několika hodinách byl asistent unaven, znuděn, zklamán. Z nudy začal rybu kreslit a počítat všechny její skvrny. Objevil, že předtím toho spoustu nezjistil, například, že ryba nemá oční víčka.
Když se profesor konečně vrátil a prohlédl si, co asistent zjistil, nespokojeně zakroutil hlavou a asistent musel rybu studovat další dva dny. O mnoho let později tento muž, dnes velmi uznávaná autorita ve svém oboru, stále na ty tři
dny vzpomíná jako na nejlepší lekci, kterou kdy dostal.
Příběh naznačuje, co znamená soustředěná pozornost, umění vidět i to, co je na první pohled zřejmé, a přesto to obyčejně nevidíme. Má to co dělat a prostorovou (tvarovou)
inteligencí. Jde o schopnost co nejpřesněji vnímat prostorový svět kolem nás. Je to inteligence architekta i Šerpy, vynálezce i mechanika, inženýra i cestovatele. Prostorově inteligentní člověk vidí věci - ať už v reálném světě
nebo ve své mysli - tak, jak jiní ne. Umí také své obrazové představy měnit a pracovat s nimi, ať už viditelně, jako kreslením, budováním, vynálezectvím, nebo jen ve své představě (rotovat s nimi, transformovat je).
Přímý
vizuální vjem světa je základem prostorové inteligence. Většinou vidíme všichni stejně, přesto jsou ale mezi námi takoví, kteří vidí ostře a do dálky jako třeba jestřáb. Člen kmene Gikwe dokáže z několika stop antilopy na poušti
Kalahari určit, jestli to byl samec nebo samice, jak byl velký a v jaké náladě tudy prošel. Eskymáci dokáží z nepatrných odchylek ve tvaru sněhu určit spoustu pro ně životně důležitých věcí. My už ale máme mapy,
značky a jiné formy verbálních a číselných informací, takže nám značná část toho, co máme před očima, jaksi uniká, protože používáme výhradně logicko-matematickou a lingvistickou inteligenci.
Inteligence bytového architekta,,
umělce, sochaře nebo výtvarného kritika je více vědomě estetizující. Vyžaduje navíc estetickou citlivost, schopnost posoudit např. světlo, stín, harmonii struktur a barev. Picasso jednou vyprávěl, že se procházel a najednou cítil
takovou zelenost, že ji musel okamžitě dostat na plátno.
Jste-li prostorově inteligentní, ve škole asi budete mít málo příležitostí projevit svou přednost. Většinou vás budou považovat za snílka. Přesto to budou asi právě tihle
snílci, kteří přinesou tvůrčí nápady a nové vize.
Hudební inteligence - využít melodickou mysl
Když byl Mozart dítě, navštívil Sixtinskou kapli v Římě a byl unešen hudbou, kterou tam slyšel. Naneštěstí
Vatikán tuhle hudbu (Miserere
od Gregoria Allegriho) zakázal provozoval kdekoliv jinde než v kapli. Mozart to vyřešil svérázným způsobem. Zašel ještě jednou do kaple a pak doma napsal celou partituru skladby zpaměti. Později několikrát prohlásil, že když skládá, slyší vždy celou skladbu v duchu. Schumann dokázal poslouchat piano a přitom "slyšet" všechny další nástroje orchestru. Čajkovskij dokázal skládat a přitom dokonale slyšet, jak budou všechny nástroje a tóny slyšet v konkrétním koncertním sále v Moskvě. Schopnost slyšet hudební tóny přímo v mysli je důležitým aspektem hudební inteligence. V jedné z mála studií bylo zjištěno, že 50% profesionálních hudebníků si dokázalo v mysli přehrát jednu populární píseň, notu po notě, jakoby ji hráli na pianu, zatímco z psychologů, kteří se také testů účastnil, to dokázalo jen 5%.
Hlavní součástí hudební inteligence je schopnost vnímat, oceňovat a produkovat rytmy a melodie. Hudební inteligence je ale vrozena každému, kdo má hudební sluch, dokáže udržet rytmus a poslouchat a oceňovat různé typy hudby.
Mnohé kultury na světě cvičí své příslušníky, aby byli hudebně gramotní. V Maďarsku díky vlivu Zoltána Kodályho hraje ve škole prakticky každé dítě každý den. V Ghaně mezi Dagombasy se říká, že jejich děti hrají hudbu tak
vášnivě, jako se americké děti dívají na televizi. V Japonsku dokázal vzdělávací program firmy Suzuki přivést ke hraní na housle miliony dětí.
Mnoho lidí není sice profesionálními hudebníky, přesto ale vyjadřují svou hudební
inteligenci tím, že mají hudbu rádi a rádi ji poslouchají.
Logicko-matematická inteligence - matematická mysl
Na konci Dona Quichota se Sancho Panza stane guvernérem jednoho malého vzdáleného ostrova a slíbí že bude
dodržovat všechny tamní zákony. Tradice velí, že každý návštěvník je dotázán, proč ostrov navštívil. Řekne-li pravdu, může na ostrov, zalže-li, je oběšen. Jednou ale na ostrov přijel turista, který prohlásil - přijel jsem, abych byl
oběšen. Kdyby ho pustili na ostrov, lhal by, kdyby byl oběšen, byla by to pravda.
Tato pasáž naznačuje, co to je logicko-matematická inteligence. Ačkoliv jsme probrali již čtyři typy inteligencí (můžeme vizualizovat, slyšet
dialog a zvuky, fyzicky cítit předměty)m je tu stále něco, co nepatří ani to prostorové, lingvistické, pohybové a hudební inteligence. Vzájemný protiklad dvou nekompatibilních ale logických vyjádření pozvedává naši inteligenci do
říše čistě konceptuálních myšlenek.
Tato forma myšlení, charakteristická pro vědce a teoretické matematiky, je nesnadno popsatelná. Při jednom testu teoretických fyziků zjistila psycholožka Roeová, že více jak 50% pokusných osob
používalo abstraktního myšlení. Někteří to popisují jak "pocit jistých vztahů", nebo že to "prostě vědí".
Howard Gardner definuje logicko-matematickou inteligenci jako schopnost rozeznávat logické a matematické vzory a umět
s nimi vědomě pracovat.
Komunikační inteligence
Shakespeare byl podle svých současníků sociálním chameleonem. Dokázal prý být spíše všemi ostatními než sám sebou. Určitě každý známe lidi, kteří mají rozvinutou
komunikační inteligenci. Základem této inteligence je schopnost správně rozlišovat záměry, motivace, nálady, pocity a myšlenky jiných lidí. Podle Gardnera jsou jen sociálně se chovající primáti schopni uvažovat o důsledcích svých
chování, kalkulovat s chováním jiných a počítat s výhodami nebo riziky v sociálních vztazích.
Jedna věc je chápat tyto mezilidské vztahy a procesy, druhá věc je používat zjištěné okolnosti k prospěchu sebe sama
nebo jiných lidí. Shakespeare byl v pochopení motivů a pocitů jiných lidí génius, se svým životem ale měl problémy. Zakladatel interpersonální teorie psychiatr Harry Stack měl také v jednání s ostatními lidmi velké
problémy. Komunikačně inteligentní lidé dokáží využít svých schopností vcítit se do jiných lidí například k přesvědčování, řešení konfliktů, k získávání důležitých informací, k ovlivnění kolegů či šéfů atd.
nejrůznějšími způsoby. Inteligence může být i schopnost přimět jiné, aby vám pomohli. Umět mobilizovat lidi. . je v životě ta nejlepší strategie. Podle jedné studie tráví špičkoví manažeři 50 - 90% svého času jednáním se šéfy,
klienty, kolegy a dalšími lidmi. Ukázalo se, že ti nejlepší manažeři dokáží mobilizovat ostatní v zájmu společného cíle.
Jedním z důležitých aspektů této inteligence je schopnost některých lidí nalézt v kolektivu
klíčové typy, kteří jim pak s mobilizací celého kolektivu pomohou. Podle R. Boltona 80% lidí, kteří nezvládli své zaměstnání, museli odejít, protože nedokázali vycházet s ostatními kolegy.
Podobně i v osobním životě
jednotlivce záleží na schopnosti nalézt si okruh přátel a vztahů s příbuznými a kolegy i četnost úspěchů nebo emočních či fyzických problémů. Jiná studie (zkoumala chování a vztahy lidí na svatbách, pohřbech, v kostele a na
jiných shromážděních) zjistila, že lidé, kteří byli v tomto žebříčku sociálních vztahů nízce ohodnoceni, měli velkou pravděpodobnost, že v příštích devíti letech předčasně zemřou. James House, předseda sociologické sekce
univerzity v Michiganu to vyjádřil takto: "nedostatek sociálních vztahů zvyšuje rizika úmrtnosti."
Inteligence vnitřního já
Ramana Mahariši, jeden z největších světců moderní doby, zažil ve svých sedmnácti letech
něco, co změnilo jeho život. Seděl sám v domě svého strýce, když ho náhle zasáhl "intenzívní záchvěv strachu ze smrti". Byl tehdy zdráv, ale intenzita toho pocitu ho přinutila, že si lehl na podlahu, zadržel dech a snažil se
prozkoumat smysl toho, když je člověk "mrtvý". Uvědomil si, že zatímco tělo může umřít, jeho já, pocit "já", bude žít dále. Později napsal, že ta myšlenka nebyla jen myšlenka, ale silný živý reálný pocit pravdy, kterou bez
jakéhokoliv dalšího přemýšlení akceptoval. Ona absorpce "já" pak nepřetržitě trvala stále dál. Mahariši se navždy změnil. Po několika týdnech opustil domov a odešel do svatého města Tiruvannamalai, kde zůstal dalších více jak padesát
let a kde učil lidi z celého světa, jak zkoumat sebe sama.
Maharišiho setkání s pocitem jáství bylo výjimečné. Takováto zkušenost reprezentuje ale proces, který většina lidí v té či oné formě také zažije.
Každý si položí otázku "kdo jsem?" Pro někoho to může vypadat jako Hlavní nádraží s množností odejet do všemožných směrů všemožnými způsoby (doufáním, hrou, přáním, vůlí, plánováním). Pro jiné to je stůl plný srovnaných
přihrádek, které obsahují jejich zkušenosti a pro které si každý může sáhnout, bude-li chtít zjistit, co to je být člověkem. Pro mystiky je to Zlatý Klenot Dokonalého Vědomí, který transcenduje světské aktivity ega. Bez ohledu na to,
jak je každý definujeme, ono "já" tvoří důležitou součást naší osobnosti na cestě poznání.
Podle Gardnera osoba s vysokou vnitřní inteligencí dokáže mezi početnými emocemi rozeznat a pojmenovat ty, které mu umožní pochopit je
a ovlivnit tak své chování. Takoví jsou terapeuté, moudří stařešinové a mnozí spisovatelé. Proust strávil značnou část dnů tím, že ležel na posteli a byl schopen upamatovat se na své dětství s množstvím neuvěřitelných
detailů. Výsledkem bylo mnohosvazkové dílo, které navždy poznamenalo historii západní literatury. Román začíná padesátistránkovým popisem nálad dítěte, které čeká na matku, aby ho políbila na dobrou noc.
Freud, když mu bylo
39 let, začal každý den trávit večer půl hodiny svému sebezkoumání. Používal stejných metod, jaké používal při práci se svými pacienty, tedy volných asociací, snů, a vzpomínek z dětství. Provozoval to celých 49 let a jistě to
značnou měrou přispělo k vytvoření psychoanalýzy.
Théravádoví buddhističtí mniši tráví několik hodin denně v intenzívní meditaci na svou mysl. Vyvinuli důkladný psychologický systém, který klasifikuje mentální procesy
založené na vnitřní zkušenosti vědomí. Rozeznávají například jedenáct pozitivních příhod, dvacet zdrojů mentální nestability, devět fází mentální kontroly a nesčetně dalších kategorií mentální práce.
Hledač sebe sama se musí
oddělit od své každodenní existence a najít klidné místo, kde se může otevřít tomu tajemnému a zázračnému v sobě samém. Prožili to i největší hledači, zakladatelé největších světových církví - Buddha (seděl pod stromem
Bodhi), Ježíš (odolal pokušení v poušti), Mohamed (hledal útočiště v jeskyni Hera během ramadánu). V šamanských kulturách se šamané často na celé týdny izolují a čekají na svou vizi.
Teolog Martin Buber vyprávěl
příběh muže, který, když zemřel, čekal, že se ho svatý Petr zeptá "Proč jsi za svého života nebyl více jako Mojžíš?", ale ten se ho zeptal "Proč jsi za svého života nebyl více sám sebou?"
Tím, že se pokusíme stát se více sami
sebou, ať to znamená cokoliv, se můžeme spasit už v tomto životě, když ne v těch dalších.
Společnost se mění a stejně tak se mění i požadavky na naši inteligenci. Na počátku jsem naznačil, že zatímco
v prehistorických časech to byla především inteligence prostorová a pohybová, dnes je opět čas změny: inteligence se mění tak jako móda. S nástupem počítačů přestávají nacházet uplatnění a ocenění jisté části
logicko-matematické inteligence, zatímco jiné, před třiceti lety nedůležité, dnes nabývají na důležitosti. Abstraktně snící povaleč, který byl před třiceti lety k ničemu, dnes vydělává velké peníze vymýšlením software
v Silicon Valley.
Lze předpokládat, že b nedaleké budoucnosti poroste zájem o jiné typy inteligencí než dosud. Jak se bude pozornost společnosti přesouvat od industriální produkce ke službám, porostou nároky na komunikační
inteligenci. Jak se přístup k informacím bude nadále usnadňovat, poroste důležitost vizuálních myslitelů. Howard Gardner naznačuje, že v budoucnu budeme muset začít uvažovat i o inteligenci duchovní a morální. Pro přežití
lidí na této planetě může být životně důležitá schopnost objevovat a aktivovat další druhy inteligencí, které snad v nás v podobě transpersonální, náboženské nebo pozemské, existují. Možná že další inteligence zatím dřímá
v hlubinách živoucí planety (teorie Gaia). Anebo budeme muset přenést centrum svých osobností, tedy z hlavy blíže k srdci. Ať to uděláme jakýmkoliv způsobem, tahle kultivace suprainteligence bude asi tou
nejinteligentnější věcí kterou jsme kdy udělali.
