Tomáš KoukolíkPočátky zkouškového systému v Číně sahají do doby dynastie Západní Han (201 př.n.l.- 8 n.l.). Po porážce dynastie Qin (221 př.n.l. - 206 př.n.l.) museli hanští
panovníci řešit problém, jak spravovat rozsáhlé území, aniž by nechali vládu pouze v rukou dědičné šlechty. Proto se rozhodli hledat schopné muže ke správě země mezi uchazeči o možné úřednické místo. V roce 196 př. n.l. vydal císař
Gaozu, zakladatel dynastie Han, edikt, ve kterém nařizoval princům, místním prefektům i dalším úředníkům vyhledávat a doporučovat muže vynikající pověsti ke zkouškám, jejichž cílem bylo získání úřednické hodnosti. Tento postup se v
průběhu doby ustálil. Úředníci však doporučovali čas od času, zejména v dobách přírodních katastrof, další kandidáty na základě císařských dekretů. Úředníci, kteří nedokázali nalézt a doporučit schopné kandidáty, byli potrestáni a
někdy i degradováni.
Důležitým krokem ke "standardizaci" zkoušek bylo nařízení císaře Wudiho, ovlivněného pravděpodobně návrhy Dong Zhongshua a dalších konfuciánských vzdělanců. Ti žádali, aby u zkoušek byla prověřena
znalost konfuciánských klasických knih. V roce 124 př.n.l. bylo do hlavního města svoláno mnoho mladých slibných mužů. Pod vedením literátů se vzdělávali ve znalosti klasiků konfucianismu. Po ročním studiu a následných zkouškách byly
studentům podle výsledků přiděleny funkce. Z tohoto ročního studia se vyvinula císařská akademie Tai Xue. Dekret z roku 124 př.n.l. tedy poprvé jasně stanovil vztah mezi doktrínou konfucianismu a výběrem budoucích vládních úředníků.
Znalost klasiků konfucianismu se postupně stala nejdůležitějším kritériem výběru čínských úředníků-vzdělanců. Převládající kritéria "poslušnost vůči starším a neúplatnost" a "poslušnost vůči starším a neúplatnost,
čestnost a opravdovost" vyjadřovala přesvědčení, že pro zisk místa nejsou důležitá rodová privilegia a technické i administrativní dovednosti, ale morální kvality. (obr)
Za doby dynastie Tang (618-907) se v hlavním
městě v pravidelných intervalech konaly zkoušky v různých kategoriích. Tehdy také vznikl oficiálně užívaný termín výběr kategorií pro zkoušky keju
, používaný až do 20. století. Za dynastie Song (960-1279), kdy byla moc císaře téměř absolutní, dosáhl zkouškový systém jako převládající způsob výběru a jmenování úřednictva svého vrcholu. V následujících stoletích byl pozměněn jen málo a byl používán až do roku 1905. Postupně se ustálila metoda výběru kandidátů na místní úrovni. Kandidáti nepotřebovali doporučení a každý, kdo uspěl u zkoušek na místní úrovni, se mohl účastnit zkoušek na úrovni provincie. Pokud kandidáti uspěli, byli posláni do hlavního města k metropolitním zkouškám.
Zkoušky byly písemné. Nestrannost při posuzování kvality uchazečovy práce byla zajištěna dvojím způsobem: jméno autora na jeho práci bylo zakryto, takže zkoušející nevěděl, čí práci čte, proti možnému rozeznání rukopisu
autora byly nejdříve všechny práce opsány speciálními opisovači a teprve tyto kopie byly předány zkoušejícím. Jméno původního autora bylo odkryto až po přečtení a ohodnocení práce. Tato opatření se nejdříve vztahovala pouze na
metropolitní zkoušky, ale nakonec byla uplatňována i u provinčních zkoušek. Ke zrušení této praxe nikdy nedošlo. Kandidáti metropolitních zkoušek byli přezkoušeni císařem při palácové zkoušce. Teprve po tomto přezkoušení
mohly být zveřejněny seznamy úspěšných kandidátů. V mnoha případech císař odmítl schválit ty kandidáty, kteří byli navrženi zkoušejícími ke schválení v předchozím kole zkoušek, a naopak vybral ty, kteří byli odmítnuti. Císař
navíc osobně rozhodl o umístění kandidáta. Takto byla podstatně omezena role ministerstva civilních záležitostí a ministerstva obřadů ve prospěch císaře a jeho nejbližších poradců. Tento systém zajišťoval poměrně velkou míru
nestrannosti, přestože se nepodařilo korupci a protekci zcela vymýtit.
Muži vybraní na základě umístění při zkouškách se stávali převládající složkou vlády centrální i místní. Úspěšné absolvování zkoušek se stalo nejdůležitější
cestou k moci a majetku, na rozdíl od předchozí praxe, kdy teprve silná ekonomická pozice umožňovala získat i politická privilegia. Od této doby neměl nikdo automaticky zajištěnu důležitou pozici pouze na základě rodu nebo zděděného
majetku. "Studovat, uspět u zkoušek, stát se úředníkem a být bohatý" se stalo krédem každého ctižádostivého mladého muže .
Literatura nutná ke studiu už byla dostupná, neboť knihy se tiskly. A široká dostupnost
literatury i velké množství studentů postupně vedlo k vytvoření celé třídy literátů, úspěšných kandidátů metropolitních zkoušek. Teoreticky se zkoušek mohl zúčastnit každý kromě tzv. nízkých lidí, tj. řezníků, herců, zlodějů, poslů
atd., v praxi se však ke zkouškám hlásili lidé, kteří měli co do účasti rodinnou tradici nebo dostatek prostředků k výchově kandidáta, což často souviselo. Ženy se zkoušek zúčastnit nesměly. Kariéra ve státní správě nebyla tedy ženám
umožněna. Přestože existují příklady vzdělaných žen, tradiční společnost pohlížela na jejich vzdělávání jako na jistý luxus. (obr Sung)
Hlavní náplní zkoušek byla znalost klasických knih konfucianismu. Do
"uzákonění" neokonfucianismu Zhu Xiho
(1130-1200) jako státní ideologie byla možná u zkoušek osobní interpretace v rámci konfucianismu, ale po nástupu dynastie Yuan, která přijala neokonfucianismus jako státní ideologii, nebyla osobní interpretace možná. Jakákoli odchylka od ortodoxie byla považována za nepřípustnou. Tato stagnace individuálního myšlení posilovala od dynastie Ming až do 20. století homogenitu a kontinuitu moci a sloužila k výběru standardních administrátorů impéria. Také přispěla ke sterilitě studia a vzdělanosti.
Průběh zkoušek za dynastie Ming (1368 - 1644)
Příprava ke zkouškám a kariéře úředníka
V rodinném životě v tradiční Číně platilo, že pro budoucnost bylo významné pouze narození syna. Ten, kdo měl jenom dcery, byl
považován za bezdětného. V tradiční čínské společnosti neměly totiž ženy přístup ke kariéře ve státní správě. Jen synové mohli projít školami a stát se případně i úspěšnými úředníky-literáty. Kariéra úředníka-literáta byla ve
společnosti ceněna nejvíce. Veškeré úsilí velkého množství rodin směřovalo k tomu, aby syn, případně synové, úspěšně absolvovali alespoň nejnižší stupeň civilních zkoušek a nemuseli fyzicky pracovat jako jejich rodiče a také požívali
řadu dalších společenských výhod.
O budoucího literáta se pečovalo ještě dříve, než se narodil. V této péči se mísí praktická opatření s četnými pověrami a magickými představami. Bylo-li jasné, že žena čeká dítě, dostalo se jí
zvláštní péče. Musela sedět vzpřímeně na speciálně upravených polštářích, nesměla si při spánku opírat hlavu o paži, neměla jíst některé druhy jídel a měla poslouchat nahlas recitovanou poesii a klasické knihy. To vše mělo přispět k
narození talentovaného chlapce.
Pokud se narodil chlapec, byla to příležitost k velikým oslavám, jestliže se narodila dívka, nikdo velkou radost neměl. Třetí den po narození položili dívku na podlahu pod lůžkem. Měla uchopit
keramickou střešní tašku a oblázek. Tak si měla zvykat na podřízenou roli a těžší život. Jestliže se narodil chlapec, vystřelovalo se v raných dobách z "magického luku" do čtyř světových stran a do nebe i do země. Později,
když převážil význam literárních znalostí nad vojenskými, tento zvyk nahradilo rozhazování drobných mincí mezi služebné jako dárek. Na mincích bylo často napsáno přání rodiny : "První místo u zkoušek". S přípravou ke
zkouškám se mělo začínat co nejdříve. Zkoušky byly zaměřeny téměř výhradně na morálku, memorovali se klasické knihy konfucianismu. Matematice a textům povahy přírodovědecké nebyla příliš věnována pozornost. Tyto obory byly
"přenechány" obchodníkům, lékařům a jiným úzce specializovaným profesím.
Obsahem studia bylo Pět klasických knih a Čtyři knihy a další díla. Procvičovalo se také psaní esejů a básní. Vlastní výuka začala okolo tří let
věku. Dítě si při hraní s matkou nebo chůvou začínalo pamatovat první znaky čínského písma. Bylo to těchto prvních jednoduchých dvacet pět znaků. Znaky byly vybrány a seřazeny tak, aby dohromady tvořily jednoduchou
básničku:
Ukažme svou práci otci.
Konfucius sám učil tři tisíce.
Sedmdesát bylo schopných literátů.
Vy mladí studenti,
osm nebo devět.
Dobře pracujte, abyste získali humánnost
a budete rozumět obřadům.
To byly povzbuzující verše. Sám student jim ale v této chvíli nemusel ještě rozumět. Nejdříve byl znak napsán formou obrysu
červeným inkoustem na jeden list papíru. Potom žáci tento obrys vyplnili černým inkoustem. Nakonec znak psali sami.
Další knihou, kterou děti četly, byla Čítanka jednoho tisíce znaků, kniha Hledání osvěty a
pasáže ze Čtyř knih a Pěti klasiků. První verše Čítanky znějí: Nebesa jsou temná, země je žlutá, Vesmír je obrovský a nekonečný.
Celá kniha měla dvě stě padesát řádek, znaky se neopakovaly. To bylo prvních
tisíc znaků, které čínské děti zvládly. Zároveň se studiem písma se děti učily i základům mytologie a nejstarších dějin své země.
Formální vzdělání začalo v osmi letech. Děti chodily do škol podle svých možností a
postavení rodiny. Bohatší rodiny měly své soukromé domácí učitele, často z řad méně úspěšných absolventů zkouškového systému. Ostatní děti chodily do místní chrámové nebo vesnické komunální školy. Třída měla obvykle osm nebo devět
žáků. První text, který se žáci učili nazpaměť, byl počátek Konfuciových Hovorů, které patří do Čtyř knih. Žáci nejdříve opakovali text po učiteli, mnohokrát jej předříkali nazpaměť, takže si pasáž dokonale zapamatovali, potom
sami pasáž psali. Zároveň je učitel učil zásadám etického chování, správného vystupování a respektování starších. Celkový počet znaků v předepsaných knihách (Hovory Konfuciovy - 11 705, Mencius - 34 685, Kniha proměn - 24 107, Kniha
dokumentů - 25 700, Kniha poezie - 39 234, Kniha obřadů - 99 010 a Komentář Zuo Zhuan - 196 845) je dohromady 431 286. Toto množství znaků studenti museli umět prakticky nazpaměť. Znamenalo to v průběhu šesti let denně
zvládnout dvě stě znaků. Po namemorování textu se procvičovaly komentáře a odpovědi na zkouškové otázky. Aktivní účast mladých studentů na studiu byla chápána jako zásadní. V podstatě docházelo k postupné indoktrinaci oficiální
konfuciánskou ideologií. Studenti věřili, že cílem jejich životů je stát se "žáky Konfuciovými" a stát se "ušlechtilým mužem". Zároveň věděli, že dosažení postavení literáta jim propůjčuje větší míru finanční
nezávislosti a osvobození od daní i fyzické práce. To byla i v tradiční Číně jistě také značná motivace.
Existovaly dva druhy zkoušek, přijímací zkoušky do škol (vznikly za Mingů) a vlastní zkoušky. Přístup ke
zkouškám měli jen držitelé titulu shengyuan, kteří úspěšně absolvovali přijímací zkoušky do škol. Za dynastie Ming školní systém sestával z university v hlavním městě a škol prefekturálních, oblastních a místních v
jednotlivých provinciích.
Vlastní zkoušky spočívaly z místních zkoušek xianshi, prefekturálních zkoušek fushi na úrovni prefektury a kvalifikujících zkoušek yuanshi, které lze nazvat závěrečnými.
Přístup k těmto zkouškám nebyl prakticky omezen, zúčastnit se nesměli jen ti, kdo drželi předepsané období smutku za zemřelé rodiče a příslušníci tzv. "nízkých povolání". Pro přijetí ke zkouškám musel zájemce vyplnit
dotazník, ve kterém určil svůj věk, specifické znaky, stav rodiny, zdraví a výšku. Tyto zkoušky byly určeny převážně pro mladé studenty do patnácti let, kteří ještě "neoblékli čapku dospělosti", proto téměř všichni uváděli
nižší než skutečný věk. Úředníci předsedající zkouškám tento nešvar většinou tolerovali. Zachovali se úsměvné příběhy o tom, jak si starší student oholil vousy a po návratu domů ho vlastní žena nepoznala a ptala se ho, kde bydlí.
Místní zkoušky probíhaly ve velké zkouškové hale patřící k vládnímu úřadu.
V den zkoušek se ve tři nebo čtyři hodiny ráno ozval výstřel z děla. To byl signál pro studenty, aby se připravili. Asi o jednu až jednu a půl hodiny později se ozval druhý výstřel, což byl signál k tomu, aby se studenti dostavili ke zkoušce. S sebou si vzali psací potřeby, papír a jídlo. Po třetím výstřelu se otevřely brány napravo a nalevo od hlavní brány zkouškové haly. Kandidáti se nahrnuli dovnitř i s příbuznými. Každý hledal svůj stůl a místo. Po určeném signálu všichni příbuzní museli zkouškovou halu opustit. Potom se objevil předsedající úředník v ceremoniálním obleku a učitelé z místních škol se svými žáky. Každý kandidát po vyvolání svého jména přešel dopředu a poklonil se předsedajícímu úředníkovi. Kandidát převzal balík listů pro odpovědi a vrátil se na své místo. Tyto listy pro psaní odpovědí měly formu složené knihy bílého papíru s červenými řádky. Poté, co všichni obdrželi listy, licenciáti odešli a předsedající úředník sám zamkl vchod do haly klíčem a upevnil na zámek pečeť. V té době už bylo ráno kolem sedmi hodin. Potom se posadil a vyvolal první otázku. Byla napsána velkými znaky na desce
bang tak, aby ji každý v hale viděl.
Jestliže zadání tvořil nedokončený citát, např. z Konfuciových Hovorů: "Existují tři věci, kterých se ušlechtilý muž obává", měl kandidát na citát navázat a dopsat: "Bojí
se vůle Nebes, bojí se velkých mužů, bojí se slov Božských mudrců". Kandidát dále musel přidat komentář Zhu Xiho a text rozvést a uzavřít svým vlastním vysvětlením. "Známkovalo" se odlišně u mladíků a starších
účastníků, ti byli posuzováni daleko přísněji. Dostávali také složitější otázky. Asi po hodině obešel pomocník odpovědný za dozor kandidáty a na papír otiskl razítko, které potvrzovalo, kam až ten který kandidát dopsal. V průměru to
bylo již několik řádek. Jestliže ještě nic nenapsal, tak byl později podezříván z opisování a nemohl se umístit dobře, i kdyby jeho odpověď byla vynikající. Mezi devátou až desátou hodinou se začalo pracovat na zbytku zkoušky. Otázky
byly dvě, jedna byla vybrána opět ze Čtyř knih a druhým úkolem bylo zkomponovat báseň o pěti znacích na řádku na dané téma a rým. Tento úkol měli studenti odevzdat do večera. Když se setmělo, nesměli pokračovat a museli své práce
odevzdat. Odcházeli z haly ve skupinách po padesáti, pokaždé byla brána opět uzavřena. Odpovědný úředník poté tři až čtyři dny opravoval práce. Jména autorů byla zakryta, jen čísla sedadel byla vidět. Někdy byl ještě porovnáván
rukopis, a jestliže se objevila nesrovnalost, kandidát byl vyloučen a potrestán.
Po skončení "známkování" byly na velkých papírech oznámeny výsledky. Na nich bylo padesát jmen. Nejlépe umístění kandidáti byli
napsáni na papírech nahoře. Další jména byla psána podle umístění proti směru hodinových ručiček. Poté bylo každé jméno označeno černou značkou a červenou tečkou a doprostřed papíru zkoušející napsali "uspěl".
Takto označené papíry s výsledky byly vylepeny na dveřích vládního úřadu. Toto pečlivé zkoušení mělo zaručit poctivost na straně zkoušejících. Na nich totiž leželo nejtěžší břímě odpovědnosti.
Den po oznámení výsledků se konala
druhá zkouška. Ta se skládala ze tří částí. První část byla vybrána ze Čtyř knih, druhá z Pěti klasiků a ve třetí části se komponovala báseň. V tomto kole se nekladl rozdíl mezi mladé a starší uchazeče. První část zkoušek byla
nejdůležitější a značná část kandidátů neuspěla. Druhé a třetí kolo zkoušek nebylo tak přísné, neúspěšných bylo jen několik procent kandidátů. Den po výsledcích druhého kola se konalo třetí kolo zkoušek.Téma bylo vybráno ze Čtyř
knih, dále se komponovala báseň. Den po oznámení výsledků bylo čtvrté kolo, odpovídalo se na otázky ze Čtyř knih, komponovala se báseň a psal se esej na historické téma týkající se otázek vládnutí. Pátý test byl formální, nikdo
nepropadl. Byla opět položena otázka ze Čtyř knih, ale kandidáti museli napsat jen několik prvních vět ze své odpovědi.
Večer posledního dne zkoušek pozval odpovědný úředník úspěšné kandidáty na večeři. Na konci banketu zkoušení
pogratulovali zkoušejícím za úspěšný průběh zkoušení a poděkovali. Po poslední páté zkoušce examinátor vypočítal průměr ze všech zkoušek a výsledky byly oznámeny stejně jako předtím. Zkoušející byl formálně odpovědný za úspěch těch,
kteří byli dobře ohodnoceni u prefekturálních zkoušek. Tam tito kandidáti málokdy neuspěli. Jestliže ale propadli, byl potrestán i předchozí zkoušející. Cílem prvního kola zkoušek bylo eliminovat co největší počet uchazečů tak, aby
byly naplněny kvóty pro jednotlivé školy. Kvóty se lišily podle "kulturního podhoubí" a populace v jednotlivých oblastech. Počet úspěšných kandidátů kolísal od pětadvaceti do tří až čtyř na školu a oblast. Proto byla u
prvního kola nesmírná konkurence.
Okresní zkoušky xian shi
byly poměrně obtížné. Byly však jen úplným počátkem kariéry. Jen úspěšní mohli pokračovat k prefekturálním zkouškám. Ty řídil prefekt v hlavním městě prefektury. To bylo větší město s trvalým zkouškovým komplexem shiyuan. V
den zkoušek časně ráno se kandidáti shromáždili podle svých oblastí před zkouškovým komplexem a vešli do něj vedeni svými učiteli z místních škol. Zkoušky opět probíhaly ve třech kolech. Asi polovina uchazečů neuspěla. Každá skupina
dostala různé otázky a rozhodovalo se o úspěšnosti umístění podle jednotlivých oblastí. Výsledky byly oznámeny stejně jako u místních zkoušek.
Kvalifikační zkoušky
se konaly brzy po oznámení
výsledků prefekturálních zkoušek. Přesné datum záviselo na příjezdu úředníka zodpovědného v provincii za školství. To byl nezávislý úředník odpovědný pouze císaři. Jeho hlavním úkolem bylo dohlédnout na průběh zkoušek. Dvakrát v
průběhu tří let navštívil deset nebo více prefektur v provinciích, jednou pro "výroční" zkoušky, po druhé pro speciální přípravné zkoušky keshi
určené pro kandidáty, kteří se chtěli zúčastnit vlastních civilních zkoušek. Kvalifikační zkoušky probíhaly v téže době a byly vlastně nejdůležitější, neboť byly poslední ze série zkoušek vedoucích k titulu licenciáta.
Brzy ráno v den zkoušek se před branami zkouškového komplexu shromáždilo velké množství lidí, nejen studenti, ale i jejich učitelé, úředníci a licenciáti. Po třetím výstřelu z děla se brány otevřely a kandidáti vešli dovnitř a
shromáždili se u Druhé brány Yimen, kde je prefekturální úředníci zkontrolovali, nemají-li u sebe knihy, papír, nepovolené pomůcky nebo peníze na úplatky úředníkům. Pokud je našli, viník byl potrestán a nemohl se zkoušek
zúčastnit. Pokud bylo vše v pořádku, směli kandidáti předstoupit ve skupinkách před prefekta v hlavní hale a uklonit se mu. Následovalo potvrzení autenticity kandidátů. Poté dostali papíry a mohli se posadit na svá místa ve velké
hale. Ta obsáhla až tisíc kandidátů. Na deskách každého svazku papírů pro odpovědi byla nalepena malá nálepka a v místě jejího dotyku s deskami byla otištěna tři razítka. Každý kandidát napsal na nálepku své jméno, utrhl ji a
ponechal u sebe. Od té doby až do konce zkoušek bylo jméno drženo v tajnosti, k identifikaci kandidáta bylo použito jen číslo sedadla. Do doby, než se každý usadil, se rozednělo. První otázka byla vybrána ze Čtyř knih. Kandidáti z
jednotlivých oblastí měli různé otázky. Byly nalepeny na velkou desku s níž se chodilo v hale, kde kandidáti seděli. Po dvou hodinách byla oznámena druhá otázka ze Čtyř knih. Dále se komponovala báseň na dané téma. Kandidáti měli na
napsání svých odpovědí čas do večera.
Tato zkouška byla poslední zkouškou před vstupem do státních škol. Proto bylo hodnocení velmi přísné. Muselo být naprosté ticho a dozor nad studenty byl také přísný. K tomu, aby byl dodržen
striktní režim, připravil úředník zodpovědný za školství deset pečetítek, na nichž bylo vyryto: 1) opuštění místa, 2) výměna papírů (podezření z opisování od lepšího), 3) upadnutí papírů (podvádění), 4) mluvení, 5) rozhlížení se, 6)
výměna míst (za uvolněné místo), 7) neuposlechnutí pravidel, 8) předříkávání kompozice básně nahlas, 9) neposlušnost a 10) nedokončeno.
Pokud se na papíru kandidáta objevilo jedno nebo více těchto razítek, nebo měl-li nehezký
rukopis, což byla pozdější praxe dynastie Qing (1644 - 1911), neuspěl a jeho esej nebyl ani čten. Okolo první až druhé hodiny odpoledne úředníci zvolali: "Rychle dokončete své čistopisy". O hodinu později zvolali:
"Rychle odevzdejte své práce". Poté si každý kandidát zkontroloval své odpovědi, ujistil se, zda odtrhl nálepku se svým jménem ze hřbetu svazku a dostal propustku. To byla bambusová vrubovka, kterou hodil do košíku u
vnitřní brány. U vnější brány musel čekat než se shromáždí padesát kandidátů a potom mohl opustit komplex ve skupině. První skupina takto opustila komplex mezi třetí a čtvrtou hodinou odpoledne, druhá o hodinu později a poslední
kolem páté.
Direktor studií poté četl jednotlivé práce, pomáhali mu jeho osobní sekretáři. Těch byl různý počet, šest pro malou provincii, deset a více pro provincii velkou. Osobní sekretáři znali vkus svého nadřízeného a vybírali
vhodné eseje. Kandidáti také znali eseje, které psal direktor sám, a snažili se přizpůsobit jeho vkusu. Po tři roky tak tento vysoký úředník kontroloval průběh zkoušek v provinciích.
Po dvou dnech byly výsledky oznámeny. Obyčejně
prošlo asi o 30% více uchazečů než povolovaly školní kvóty. Odpoledne téhož dne, nebo ráno druhého dne, se konalo další kolo zkoušek. Kandidáti si sedli na svá místa a napsali jen čísla svých sedadel na papír. Tentokrát se kvóta
nepřekračovala. Kromě těch, kteří se kvalifikovali na vstup do místních škol, byli lepší kandidáti vybráni ke studiu na prefekturálních školách. Následovala další dvě kola. Ve třetím kole si kandidát kromě zadání z klasiků musel
vybavit a znovu napsat prvních několik vět ze své odpovědi v prvním zkouškovém kole. Toto byla vlastně dvojí kontrola autorství. Obvykle nikdo nepropadl. Poslední kolo bylo formální: otázky ze Čtyř knih a Pěti klasiků a poezie a
pasáž z císařského ediktu. Mezitím direktor procházel eseje z předchozích kol zkoušek, aby ověřil rukopis. Teprve potom byly oznámeny výsledky. Za ty odpovídal prefekt, direktor je pouze schválil.
Úspěšní kandidáti
mohli nastoupit do škol. To doprovázel zavedený obřad. Výsledky zkoušek byly vyvěšeny v hlavní síni chrámu, obřadní vstup do školy symbolizoval formální status úspěšného kandidáta jako Konfuciova žáka. Potom noví držitelé titulu
shengyuan
poděkovali v ceremoniálních šatech direktorovi studií. Direktor si s každým z nich promluvil a dal jim speciální ozdobu na klobouk zvanou "zlatá květina", což byla vlastně jejich vstupenka do škol. Potom byla jména úspěšných kandidátů oznámena do jejich domovů a toto oznámení vystaveno v domě kandidáta. Následovaly velké oslavy. Po návratu licenciáta domů proběhl v místní škole přijímací ceremoniál při němž kandidáti shromáždění v Konfuciově chrámu přísahali věrnost principům Konfuciova učení.
"Výroční" a speciální přípravné zkoušky
Školy a zkouškový systém byly původně odděleny a fungovaly nezávisle. Teprve později došlo k jejich spojení. Před vlastními úřednickými zkouškami se
držitelé titulu shengyuan museli zúčastnit těchto speciálních zkoušek. To byl to vlastně další stupínek k jejich kariéře úředníků. Ve školách existovaly dva druhy studentů: pravidelní studenti, kteří se dělili do tzv.
"stipendijních studentů"a tzv. "dodatečných studentů". Každý student dostával vládní stipendium. Bez stipendií byli pouze dodateční studenti a tzv. "druhotní studenti", kteří byli přijímáni dvakrát za
každé tři roky.
Ve škole byli jen tři učitelé - profesor, lektor a instruktor.
Tito učitelé nebyli dobře placeni a svou práci přehlíželi, často to byli staří lidé, kteří byli ve svých funkcích dlouhé roky. Jestliže tedy chtěli držitelé titulu shengyuan
uspět u dalších zkoušek, museli studovat sami. Pokud chyběla snaha, nebyli dobří a neuspěli. Mezi studenty a učiteli státních škol existovala nevraživost. Přesto byli držitelé titulu shengyuan
legálně studenty škol a museli proto skládat "výroční" zkoušky. U těchto zkoušek bylo vybíráno po jednom tématu ze Čtyř knih a jednom z Pěti klasických knih. Jedno téma bylo vybráno z Knihy písní a jedno z císařského ediktu. Zkoušky se konaly pouze jeden den. Jejich výsledky byly rozděleny do šesti tříd. Nejlepší studenti mohli jít k dalším zkouškám, další dostali volno a ještě měli nárok na stipendium a případně, jestliže nebyla kvóta obsazena, zisk postavení dodatečného studenta,. Studenti z prostřední kategorie nedostali nic a ti z nejnižší kategorie byli potrestáni. Studenti v páté skupině byli "odsouzeni" k nošení "tmavých šatů" a také nemohli ve studiu pokračovat. Studenti z nejnižší, šesté, kategorie byli vyloučeni ze školy. Mohli se ale vrátit později. Pokud opět neuspěli, byli ze školy vyhnáni, zbaveni všech dosavadních titulů a stali se opět řadovými občany.
Většina držitelů titulu shengyuan
studovala individuálně a nevěnovala školám příliš pozornost. Vláda také školy zanedbávala a dávala přednost literátským zkouškám. Školství stojí peníze a pro vládu bylo výhodnější v určitých intervalech vypisovat zkoušky, než se starat o kvalitní výuku v síti škol. V praxi to znamenalo, že odpovědnost ležela na jedinci, nikoli na instituci.
Držitel titulu shengyuan
už nebyl onen patnáctiletý mladík, ale dospělý muž. Nosil speciální oděv a klobouk a byl na devátém, nejnižším stupni byrokratického systému. Nebyl tedy funkčně ještě úředník, ale už se tak na něj pohlíželo. Byla mu prokazována úcta. Pokud ne, následoval trest za pohrdání úředníkem. Přesto nebyli držitelé titulu
shengyuan osvobozeni od placení daní. Nesměli také kritizovat vládu a nemohli pracovat tak, jako např. řemeslníci nebo příslušníci cechu. Bohatým jednotlivcům tyto předpisy nekomplikovaly život. Středně bohatí a chudší ale
často pracovali ve vládních úřadech jako pomocníci. Někteří jimi zůstali po celý zbytek života.
Zkoušky, které byly organizovány jako součást vlastního civilního zkouškového systému, nebyly součástí školních zkoušek a
sloužily výhradně jako nástroj pro výběr lidí do byrokratického systému. Neměly vlastně se systémem vzdělání nic společného. Systém těchto úřednických zkoušek se od dynastie Song ustálil. Existovaly tři hlavní zkoušky: provinční,
metropolitní a palácové, kterým předsedal císař.
Provinční zkoušky a přezkoušení
Provinční zkoušky byly prvním stupněm v systému literátských zkoušek. Byly pořádány jednou za tři roky v letech Myši,
Králíka, Koně a Kohouta. První kolo zkoušek bylo konáno devátý den osmého měsíce, druhé kolo dvanáctý den a poslední kolo patnáctý den osmého měsíce. Šestnáctý den zkoušky skončily. Osmý měsíc spadá na naše září,
kdy je v Číně nejlepší počasí v roce. Zkoušky se konaly v hlavním městě provincie vždy pro všechny uchazeče z provincie. Zkoušející byli vysíláni z hlavního města centrální vládou. Pro jednu provincii to byl vždy hlavní zkoušející a
jeho zástupce. Byli vysíláni s časovým předstihem, aby dospěli ke zkouškám i do nejvzdálenějších provincií včas. Např. z Pekingu do provincie Yunnan to trvalo průměrně tři měsíce. Proto už koncem čtvrtého měsíce rozhodli
nejvyšší úředníci u dvora o jmenování zkoušejících. Jejich kandidaturu schválil císař. Prvního dne pátého měsíce bylo formálně rozhodnuto. Po rozhodnutí museli zkoušející do pěti dnů vyrazit do provinčního hlavního města. Často
cestovali lodí. Na místě je uvítali generální guvernér a guvernér provincie, správce pokladny, provinční soudce, prefekt a nižší úředníci. Byli seznámeni i s pomocníky u zkoušek. Ti sestávali jak z dalších zkoušejících, tak z
administrátorů. Místní vynikající učenci byli určeni jako pomocní zkoušející. Ve velké provincii jich bylo osmnáct, v malé osm. Tito úředníci se jmenovali "úředníci z vnitřní sekce", administrátoři se naopak nazývali
"úředníci z vnější sekce". Dále předsedali tzv. dozorčí, ti byli jmenováni gen. guvernérem a guvernérem. Dále u zkoušek pracovali pomocní úředníci, sběrači odpovědí, regulátoři, inspektoři, opisovači kopií a ti, kteří je četli.
Úředníci se nesměli míchat do záležitostí druhých.
Zkoušky probíhaly ve zkouškovém komplexu, který byl postaven v každém hlavním městě provincie. Vypadal z výšky jako úl. Skládal se z tisíců malých cel jen pro jednoho člověka.
Jedna stála vedle druhé. Jejich rozměry byly standardní. "Výbava" spočívala jen ve třech dřevěných deskách, z nichž nejvýše položená sloužila jako polička, níže položené byly stůl a lavice. Podlaha byla z udusané země. Cela
byla otevřená, bez dveří, kandidáti si jen přinášeli látkový závěs, který pověsili nahoře za dveřní výplň a vytvořili si tak primitivní soukromí. V tomto malém prostoru trávili kandidáti tři dny a dvě noci, aniž mohli celu opustit.
Jídlo a pití i toaletní potřeby měli s sebou.
Celý zkouškový komplex byl uprostřed rozdělen dlouhou a širokou ulicí v jejímž středu stála vysoká budova, strážnice a signální věž. Severně od této strážní a signální věže
byla část pro zkoušející. Kanál ji rozděloval na část zkoušejících a část administrátorů. Examinátoři byli úplně uzavřeni ve své části a až do skončení "známkování" ji nesměli opustit. Takto uzavřeni strávili v komplexu až
jeden měsíc. Proto musel být komplex dopředu zásoben velkým množstvím jídla a vody. Komplex uzavírala jediná "Velká brána". Voda na pití, vaření jídla a roztírání tuhé tuše byla přiváděna k tzv. "Vodní terase", která
se nacházela napravo a nalevo od "Velké brány". Nočníky byly umisťovány na koncích uliček a potom se vynášely na východní stranu komplexu. Na severu bylo podobné místo pro zkoušející. Pokud někdo v průběhu zkoušek zemřel,
nezbývalo nic jiného než tělo zabalit do rohoží a vyhodit přes zeď ven. Brána nesměla být do konce zkoušek otevřena. (obr. komplexu)
Po příjezdu examinátorů do hlavního města provincie se uspořádalo celonoční sezení.
Nižší úředníci se pátého dne osmého měsíce odebrali do komplexu, kde byli prohledáni. Šestý den se po banketu uspořádaném generálním guvernérem a guvernérem odebrali do komplexu i hlavní zkoušející a jeho zástupci s guvernérem nebo
generálním guvernérem. Za administrativu odpovídali proktoři. Cestou do komplexu byli hlavní zkoušející a dozorce neseni městem v otevřených nosítkách tak, aby je lidé mohli vidět. Po jejich příjezdu vystřelilo dělo,
otevřela se "Velká brána" nejdříve nalevo, pak napravo a poté mohli zkoušející dovnitř.
Mezitím se účastníci zkoušek sjížděli z celé provincie do hlavního města. Jestliže cestovali lodí, na lodi byl umístěn nápis
"Účastník provinčních císařských zkoušek v provincii ..." Nebyli kontrolováni a nemuseli odvádět mýtné. Po příjezdu do města se účastník ubytoval ve vládní "recepční stanici", koupil si svazky papírů na odpovědi o
čtrnácti nebo šestnácti listech. List měl po obou stranách dvaadvacet linek pro pětadvacet znaků. Bylo nutné koupit si pracovní listy pro psaní konceptu. Na deskách čistopisu bylo místo pro jméno kandidáta, jeho věk a zvláštní
znamení. Po vyplnění odevzdal kandidát desky úředníkům. Od nich dostal stvrzenku. V den zkoušek mu byl jeho svazek vrácen proti stvrzence. Třetí den se kandidáti odebrali do zkouškového komplexu. Okolo půlnoci se ozval první výstřel.
Okolo půl jedné v noci druhý. V jednu hodinu ráno se ozvaly tři výstřely. Po nich byla otevřena "Velká brána". Kandidáti se shromáždili do skupin od deseti do sta podle jejich bydliště. Jednotlivé skupiny identifikovaly
lampióny a vlajky. První skupina se shromáždila pod lampiónem, který nesl znaky "První skupina". Druhá skupina se shromáždila pod dvěma lampióny. Deset a více skupin se shromáždilo pod pět lampiónů v řadě. Proto nebyla
orientace složitá ani ve tmě. Ráno se kandidáti shromáždili pod příslušnými nápisy. Následovala identifikace kandidátů jejich instruktory. Potom byli propouštěni jeden po druhém přes "Velkou bránu". Doprovázel je nižší
úředník. Sluhové kandidátů už nesměli dále. Každý byl pečlivě prohledán, nemá-li zakázané pomůcky. Poté dostali kandidáti vstupní certifikát a podrobili se druhé prohlídce. Pokud snad bylo něco nepatřičného nalezeno nyní, byl
kandidát i první inspektor potrestáni, jestliže bylo vše v pořádku, tak kandidát prošel "Dračí branou" a ocitl se na široké cestě, po jejichž stranách byly uličky s celami. Každá ulička byla označena. Kandidát si pak našel
"svou" celu. Dohromady se těchto zkoušek zúčastnilo deset až dvacet tisíc kandidátů. Celý den pak museli sedět ve svých celách a naslouchat pokřiku vojáků, kteří dohlíželi na kandidáty, jeden na dvacet kandidátů. Večer byla
"Velká brána" zapečetěna a celou noc se nic nedělo. Kandidáti příliš dlouho neodpočívali, nebotˇ druhý den hned brzy ráno zkoušky začaly. Proti stvrzence si kandidáti mohli od pomocníků odebrat své svazky papírů na
kompozici. Bez potvrzení by nebyly platné.
První den se zadávala tři témata ze Čtyř knih a báseň. Otázky byly vyvěšeny na velkém kusu papíru s razítky examinátorů a každý jednotlivec dostal kopii těchto otázek. Potom mohli
kandidáti psát, a to až do večera dalšího dne. Měli tedy dost času. Nejdříve psali nanečisto, pak psali čistopis. Museli se tentokrát starat o vše sami. Někdy kandidát z nervového vypětí a fyzických útrap onemocněl nebo dokonce
zemřel. Široké masy obyvatelstva věřily, že případná úmrtí kandidáta u zkoušek souvisejí s jeho špatnými životními skutky. Tradují se půvabné příběhy o tom, jak duchové odměnili nebo potrestali toho kterého kandidáta za jeho dobré
nebo špatné činy.
Po skončení zkoušek desátého dne kandidáti odevzdali své čistopisy a dostali propustky. Ve skupinách pak mohli opustit komplex. O půlnoci téhož dne se vrátili a ráno jedenáctého dne mohli opět vstoupit
do komplexu. U druhého kola zkoušek bylo zadáno pět otázek z Pěti klasických knih Wujing. Na čistopis se muselo připojit ještě několik prvních vět z odpovědi prvního kola, sloužících k verifikaci zkoušek, a psala se báseň
shi. Druhá verze první odpovědi se nesměla odlišovat od originálu o více než deset znaků. Pokud to kandidát nedokázal, byly mu další zkoušky zakázány. Druhé kolo zkoušek skončilo až večer třináctého dne. Další den ráno se konalo
třetí kolo. To začalo ráno patnáctého dne. Obsahem zkoušky byl kritický esej na politické téma. Téma bylo vybíráno královským examinátorem a bylo velmi těžké. Přesto bylo zadání dlouhé a někdy byla odpověď naznačena již otázkou.
Stačilo jen odstranit tázací partikuli na konci zadání. Eseje nebyly příliš dlouhé, někdy dosahovaly délky pouhých tří set znaků. Nikdy však neměly příliš kritický charakter. Zkoušky skončily právě na svátek podzimní rovnodennosti,
patnáctého dne osmého měsíce. Kandidáti tak strávili u zkoušek celý týden.
Hodnocení esejů
V předchozích zkouškách byli někteří kandidáti neúspěšní už po prvním nebo druhém kole. U provinčních zkoušek se
opravovaly všechny práce dohromady až nakonec. To bylo obrovské množství esejů k přečtení. Kandidát sám psal černým inkoustem tzv. černou verzi.
Ti, kteří opravovali eseje, tuto verzi neviděli. Kopie byly pořizovány opisovači, ti neznali totožnost autora originálu, znali jen číslo sedadla. Kopie byly psány červeně. Tyto červené kopie byly dále s originály předány ke kontrolnímu čtení kontrolory, kterých bylo několik set. Ti udělali případné opravy žlutým inkoustem. Oba úředníci, jak opisovači, tak kontroloři, se museli podepsat na opravené kopie. Originál a kopie byly pak předány kustodovi, jenž si originál nechal. Kustod kopie předal zkoušejícím za striktního dohledu z ruky do ruky. Červené kopie nejdříve "známkovali" pomocní zkoušející modrým inkoustem. Doporučili umístění nebo neúspěch. Jestliže napsali "průměrné" nebo "bez jiskry", znamenalo to, že práce propadla. Jestliže naopak napsali "vynikající obsah a styl", napsali na desky "doporučuji" a práce s vysokou pravděpodobností uspěla. Takto označené práce byly předány zástupci hlavního zkoušejícího a hlavnímu zkoušejícímu, kteří většinou předchozí rozhodnutí schválili. Někdy se stalo, že schválili i práci odmítnutou předešlými zkoušejícími, ale ze solidarity vůči svým kolegům ji doporučili až na patnácté místo, tedy poměrně nízko. Hlavní examinátor a jeho zástupce používali jen černý inkoust. Po skončení známkování se výsledky zprůměrovaly a dospělo se ke konečnému závěru o tom, kdo uspěl a kdo ne. Počet úspěšných kandidátů byl opět určován kvótami. U velkých provincií mohl být titul udělen devadesáti kandidátům, u malých čtyřiceti. Udělení titulu předcházela důkladná kontrola: originály byly porovnány s červenými kopiemi. Pokud souhlasily, tak se přelomila pečeť a odkrylo se jméno autora. Nejdříve zástupce hlavního zkoušejícího napsal
qu a poté hlavní zkoušející napsal zhong, což dohromady znamená "vybráni". Zástupce hlavního zkoušejícího potom napsal kopie jmen kandidátů jedno po druhém a dva soubory odpovědí byly opatrně zachovány.
"Černé" originály byly poslány na ministerstvo obřadů do hlavního města země. Úspěšní kandidáti byli napsáni na velký bílý papír na kterém byly vyobrazeni drak napravo a tygr nalevo. Nahoře byla volná plocha pro pět
nejlepších a ostatní jména byla napsána od šestého dolů. Oznámení výsledků proběhlo mezi pátým a pětadvacátým dnem devátého měsíce. Ti, kteří uspěli, se stali držiteli titulu juren, doslova doporučený muž. Nejlépe umístěný
juren
požíval obrovské úcty a měl vysokou prestiž. Úspěšní kandidáti mohli ihned k dalším zkouškám, které probíhaly třetího měsíce následujícího roku a každý třetí rok potom. Oznámení úspěchu bylo stejné jako u předchozích zkoušek a úspěšní kandidáti se vraceli do provinčního hlavního města, aby poděkovali zkoušejícím. Zkoušející pozvali úspěšné držitele nových titulů na "Banket šťastného znamení". Pokud byl v oblasti někdo, kdo se zúčastnil těchto zkoušek před šedesáti lety, byl také přizván. Jestliže tento starý literát měl mezi úspěšnými syna nebo vnuka, tak se mluvilo o "přidání kytičky do brokátu".
Absolventi děkovali zkoušejícím a vzniklo mezi nimi přátelství na celý život. Vzájemně si pak pomáhali, a to i rodinným příslušníkům. Nazývali se spolužáci tong nian. I mezi zkoušejícími a absolventy vznikl
určitý blízký vztah úcty na celý život.
Kandidáti si mohli svoje úspěšné eseje za malý poplatek vyzvednout a nechat je případně vytisknout pro další zájemce. Ostatní neúspěšné eseje byly obřadně spáleny ve speciálním ohništi,
které se jmenovalo "oplakávání ztracených znaků". Mezi lidmi se tradovalo, že ten, kdo našel kousek popsaného papíru, nezvedl jej a nespálil, neměl u zkoušek úspěch a naopak.
Nejlepší eseje byly svázány a poslány císaři do
hlavního města. Knihkupci měli i přes všeobecné zákazy o úspěšné eseje také velký zájem, neboť je mohli prodávat jako tzv. modelové eseje. Tyto sbírky úspěšných esejů nakupovali další studenti, kteří se na zkoušky připravovali.
Provinční zkoušky byly velmi náročné a někdy se stalo, že se jich účastnili kandidáti, kterým se tak dlouho nedařilo uspět, že se z nich stali bělovlasí starci. Pokud jim bylo více než sedmdesát let, získali titul bez ohledu na své
umístění u zkoušek. Nemohli ale počítat s úřadem, takže šlo vlastně jen o prestiž. Za dynastie Qing se tato věková hranice posunula na osmdesát let.
Metropolitní zkoušky a přezkoušení
Metropolitní zkoušky se konaly v
zkouškovém komplexu v hlavním městě země a byly určeny pro ty, kteří úspěšně absolvovali provinční zkoušky i jejich přezkoušení. Konaly se třetí měsíc roku následujícího po provinčních zkouškách, tedy v roce Buvola, Draka,
Ovce a Psa. Historicky byly metropolitní zkoušky nejdůležitějšími zkouškami a za dynastie Tang jejich úspěšné absolvování vedlo přímo k zisku titulu jinshi.
Metropolitní zkoušky se, podobně jako zkoušky předchozí, skládaly ze tří kol. První kolo bylo devátého dne třetího měsíce, druhé kolo dvanáctého dne a třetí kolo patnáctého dne třetího měsíce. Zkouškám předsedal ministr obřadů, který vlastně vykonával funkci ministra školství. Císař pro tyto zkoušky jmenoval jednoho hlavního examinátora a tři zástupce a osmnáct pomocných zkoušejících. Ti hned po svém jmenování šestého dne třetího měsíce odešli do komplexu a zůstali uvnitř až do skončení zkoušek. Císař teoreticky volil otázky ke zkouškám sám, v praxi nechal rozhodnutí na svých vysokých ministrech, ale konečné schválení prováděl osobně.
Ráno osmého dne třetího měsíce se kandidáti shromáždili do skupin po padesáti z každé provincie. Jakmile prošli prohlídkou, mohli vstoupit do komplexu. Týž den dostal ministr od císaře krabici se zapečetěnými otázkami. Osobně ji
odnesl do zkouškového komplexu a odevzdal hlavnímu zkoušejícímu. Ten krabici okamžitě otevřel a nechal otázky připravit. Ráno devátého dne byly otázky předány zkoušeným. Tentokrát to byly tři otázky ze Čtyř knih a kompozice básně.
Ráno desátého dne kandidáti své práce odevzdali a odešli.
Další den ráno se vrátili, aby se připravili na druhé kolo zkoušek, které mělo začít dvanáctého dne třetího měsíce. Tentokrát museli kandidáti odpovědět na pět otázek z
Pěti klasických knih, tyto otázky vybíral hlavní zkoušející, nikoli císař. Toto kolo zkoušek skončilo třináctého dne. Poslední zkouška proběhla patnáctého dne a kandidáti odpovídali na otázky formou pěti esejů. Otázky vybíral opět
hlavní zkoušející a císař je schvaloval.
Opravené eseje určily pořadí kandidátů podle jejich čísla sedadla. Potom ministr obřadů požádal císaře o schválení. Červené kopie nejlepších deseti prací byly předloženy císaři. Kvóty
určující kdo získá titul se v průběhu doby měnily v závislosti na poptávce po úřednících. Poté, co císař skončil se čtením prací, odnesl ministr obřadů výsledky do zkouškového komplexu, kde znovu porovnali červené kopie s černými
originály a určili pořadí jmen která napsali na krásně upravenou desku. Ta byla umístěna již dříve před ministerstvem obřadů. Tento obřad se obvykle uskutečnil před patnáctým dnem čtvrtého měsíce a poté mohli i zkoušející opustit
zkouškový komplex.
Nejlépe umístěný kandidát u metropolitních zkoušek se nazýval "první metropolitní graduant", druhý se nazýval "druhý nejlepší", šestý se jmenoval "první na seznamu",
protože u metropolitních zkoušek, stejně jako u zkoušek provinčních, byla jména veřejně oznamována až od šestého nejlepšího.Ti, kteří se umístili do patnáctého místa, se jmenovali "nejlepší". Ti, kteří uspěli, získali titul
gong shi
a mohli se zúčastnit dalších, tj. palácových zkoušek. Úspěšní kandidáti samozřejmě měli radost, ale předtím, než se mohli zúčastnit palácových zkoušek, museli ještě odevzdat na ministerstvu obřadů vlastní rukou psané životopisy a jejich úspěšné práce byly přezkoumávány znovu u zkoušejících pro přezkum odpovědí. Pokud bylo všechno v pořádku, seznam úspěšných kandidátů byl konečný. Poté pozval ministr obřadů úspěšné kandidáty a ty, kteří uspěli před šedesáti lety na společnou hostinu zvanou "Les zázračných nefritových stromů". Nejdříve se zapálily vonné obětiny a poté každý provedl třikrát úplnou poklonu směrem k císařskému paláci s přáním mnoha let císaři. Pak už se mohli pustit do jídla. Úspěšní kandidáti také mohli vytisknout své eseje pro přátele a rodinu. Po této zkoušce mohli kandidáti rovnou přistoupit k palácovým zkouškám.
Palácová zkouška a přezkoušení u dvora
Za dynastie Ming a Qing palácové zkoušce předsedal císař. Ve skutečnosti četli odpovědi vysocí dvorští úředníci. Na rozdíl od svých kolegů u metropolitních zkoušek ale eseje
nehodnotili. Hodnotil je císař, respektive další vysocí úředníci. Jednalo se o osm úředníků včetně akademika z Velkého sekretariátu.
Jeho funkce odpovídala funkci premiéra. Zkoušce předsedali různí vyšší úředníci z různých ministerstev. Zapojeni byli dokonce cenzoři, kteří normálně vykonávali funkci prokurátorů, a někdy také eunuši.
Pro kandidáty se
chystaly speciální předtištěné formuláře svázané do svazků, do kterých pak vpisovali své odpovědi. Na desky kandidáti napsali své jméno, věk a rodinný původ. Následovalo šestnáct stran s šesti vertikálními linkami tištěnými červeným
inkoustem. Pravidlo předepisovalo, že kandidát psal na řádku jen čtyřiadvacet znaků, ale jak husté bude písmo musel každý rozhodnout sám za sebe. Vnější linku tvořila široká červená čára. Svazky pro psaní odpovědí byly samy o sobě
krásně vyhotovené. Každý kandidát dostal jeden takto vyhotovený exemplář společně s otázkami v den zkoušek. Mezitím služebníci v paláci Baohedian
v Zakázaném městě připravili sedadla a stoly pro kandidáty. (obr. úspěšných esejů)
Brzy ráno 21. dne 4. měsíce prošli kandidáti hlavní palácovou bránou Wumen a shromáždili se před branou Taihemen.
Ta byla obyčejně zavřená a jen boční brány na východní straně a západní straně byly otevřeny. Jimi kandidáti prošli podle čísel svých sedadel, ti, kteří měli sudé číslo sedadla prošli západní branou a ti, kterým bylo přiděleno liché číslo prošli branou východní. Po shromáždění všech, svolaném ministerstvem obřadů, dostal každý čisté svazky papírů pro psaní odpovědí a shromáždil se na náměstí před palácem
Taihedian. Kandidáti, stále rozdělení do dvou skupin poté, co prošli malými branami na západě a východě, vystoupili pod nejvyšší terasu paláce Baohedian.
Následovalo ještě ceremoniální rozdání otázek ke zkouškám, při kterém se kandidáti a zkoušející vzájemně třikrát uklonili. Potom se kandidáti usadili na svá místa a zkoušky mohly začít.
Císař byl u palácových zkoušek
nejvyšší odpovědnou osobností. Proto se i podoba otázek lišila od všech ostatních tím, že měly formu císařského ediktu. Poté gongshi
otevřeli obálky s otázkami. Otázka byla zahájena oslovením kandidátů a po vlastním zadání končil edikt slovy doporučení jak nejlépe napsat odpovědi. Esej musel mít určitou délku a méně než tisíc znaků nebylo považováno za dobrý výkon. Při zkouškách byl kandidátům servírován čaj a zákusky. Císař se také někdy přišel podívat osobně.
Po odevzdání esejů přišlo na řadu jejich známkování. Každý z osmi vysokých úředníků musel přečíst asi třicet prací a navrhnout jejich předběžné známky. Každému prošly postupně rukama všechny eseje. Každý napsal na esej
své hodnocení. Prázdné kolečko znamenalo plný počet bodů, plné kolečko 80% úspěšnost, trojúhelník 60%, linka 40% a "X" 20% úspěšnost.(Obr. známkování) Poté byl z výsledků vypočítán průměr. Tato práce trvala tři dny. Dohoda
o nejlepších deseti pracích také nebyla jednoduchá, každý chtěl prosadit "svou" práci. Ráno čtyřiadvacátého dne čtvrtého měsíce byly práce předloženy císaři a ten měl při jejich posuzování poslední slovo. Většinou se ale
držel rozhodnutí svých examinátorů. V den, kdy císař rozhodl o umístění kandidátů, byly výsledky zveřejněny. Speciální obřad nazvaný "zveřejnění pořadí" nebo "vyvolání jmen" se konal za přihlížení císaře. Slavnost
se konala pětadvacátého dne čtvrtého měsíce v paláci Taihedian, kde obvykle probíhaly nejvýznamnější akce.
Den po skončení obřadu předání titulu byli noví držitelé pozváni na slavností banket a slavnost pořádanou
ministerstvem obřadů. O čtyři dny později se noví držitelé titulu jinshi shromáždili před branou Wumen,
aby se poklonili směrem k císařově rezidenci a vyjádřili tak své díky ještě jednou. Jeden z nich měl napsat poděkování za celou skupinu. Snažili se najít někoho, kdo měl větší zkušenost. To často trvalo dost dlouho. V určený den všichni
jinshi přišli k bráně Wumen, kde je již očekával vrchní ceremoniář. Předali mu děkovné memorandum a na povel se uklonili směrem k císařské rezidenci. Vrchní ceremoniář jim jako projev císařské přízně předal pět uncí
stříbra, šaty, klobouk a další dary.
K tomu, aby tento nejvýznamnější krok v životě spousty budoucích úředníků nebyl zapomenut, sestavovalo ministerstvo obřadů písemné památeční zápisy. Měly pevnou strukturu a po předání císaři
byly rozeslány do všech vládních úřadů v celé Číně. Někdy samotní noví úředníci nechali vytisknout své zkouškové odpovědi pro přátele a rodinu. Nebyly to ale odpovědi u palácových zkoušek, ale metropolitních. Palácové zkoušky
byly vlastně podání císaři a nesměly být volně k dispozici. Přesto se je řada knihkupců snažila získat a prodat s velkým ziskem těm, kdo se na palácové zkoušky teprve chystali.
Tituly získané u zkoušek a jejich ekvivalenty v češtině a angličtině
1) Shengyuan - Bakalář , Government Student, Bachelor.
2) Xiucai
- Kultivovaný (mladý) talent, Budding Talent, populární jméno pro držitele titulu shengyuan.
3) Jiansheng - Student císařské koleje, Licenciát, Student of the Imperial College.
4) Gongsheng
- Císařský student, Imperial Student.
5) Juren - Doporučený muž, Magistr, Recommended Man, Master, Provincial Graduate.
6) Gongshi
- Představený učenec, částečně se překrývá s dalším titulem Jinshi. Presented Scholar.
7) Jinshi - Doktor, Představený učenec, Učený mistr. Doctor, Metropolitan Graduate.
Transkripce
čínských pojmů používaná ve článku je mezinárodní transkripcí pin yin. Existuje i česká transkripce.
Autor používá, stejně jako v původní diplomové práci, ze které tento článek vychází, mezinárodní transkripci.
