|
Buddhův kompas
shin OttamaRozhovor s rozeným Čechem, který v Asii přijal roucho buddhistického mnicha. Po delším pobytu v barmských klášterech, Ashin Ottama jezdí nyní často do
České republiky, aby se tu aktivně účastnil procesu ujasňování nových hodnot pro soudobý život jedince i celé společnosti. Vvyučuje pokročilé formě Buddhovy meditace vhledu, poznání a lásky. Slovníček
- několik základních výrazů Theravádového buddhismu Theraváda
- nejstarší buddhistická škola, která se relativně úzce přidržuje toho, co Buddha původně učil. Theraváda, jako jediná z 18 škol ranného buddhismu, se dochovala jako živá tradice až podnes. Dhamma (Dharma) -
Buddhovo učení vedoucí k vnitřnímu osvobození bytosti. V širším významu je to označení pro hlubokou, základní pravdu existence, postižení pravé podstaty a charakteristiky věcí i života. Sangha
1) společenství osvícených Buddhových žáků (ariya-sangha); 2) obec Buddhových mnichů (bhikkhu-sangha); 3) v širším kontextu, společnost lidí, kteří jsou na cestě vytyčené
Buddhou. Jak se v Theravádovém buddhismu poznají zkušení mniši a učitelé od těch začínajících? Jak se dívá buddhismus na chudobu? Proč mniši žebrají? "Seniorita" a postavení mezi mnichy není
ani tak dáno stupněm osvícení, jako spíš počtem vaso (období dešťů) - to znamená počtem let mnišské ordinace. Jestliže křesťanství bere jistý specifický ohled k chudým, buddhismus bere jistý specifický ohled k bohatým. V
zemích Západu být chudý nebo bohatý má samozřejmý sociální dopad, ale eticky je tato okolnost rozuměna jako neutrální. V některých spirituálních směrech je chudoba chápána dokonce jako jistá ctnost nebo přednost a bohatí lidé se za
svoje bohatství v jistých situacích trochu stydí a skrývají ho. V Asijském chápání být bohatý je eticky správné a dobré, oproti tomu být chudý je nejenom nežádoucí, ale i špatné. Chudými je v Asii trochu opovrhováno. Bohatí si totiž
svoje bohatství karmicky museli "vysloužit" dobrými činy. Chudoba je důsledkem špatných činů minulosti, především lakoty. Buddhističtí mniši chodí na pochůzku za almužnou, ale nechodí "žebrat". Mnich je ctěn,
protože svojí existencí dává lidem možnost dělat dobré skutky. V buddhismu (a myslím i v jiných asijských tradicích) neděkuje ten, kdo přijímá, nýbrž ten, kdo dává. Pro Evropana je asi pobyt v jihoasijském
buddhistickém klášteru šok.Jak jste to prožíval? Kdybychom bez jakékoliv přípravy navštívili některý barmský nebo thajský klášter, budeme se možná cítit jako na nějaké jiné planetě. Pokud to nezvyklé prostředí a dění
budeme vnímat očima turisty, ovane nás - možná i unese - exotické kouzlo asijské religiózní kultury. Jestliže ale navštívíme klášter se záměrem z celého toho prostředí a dění také něco hlouběji pochopit, ocitneme se na prahu dlouhého
procesu sestavování 10 000-kouskového puzzle. Otevře se nám rozsáhlá oblast slibující hluboké obohacení, ale také nekonečnou frustraci. V Barmě i Thajsku je buddhismus stále ještě stěžejním a neodmyslitelným elementem národní
kultury, který má také centrální podíl na formování barmské a thajské svébytnosti. Teprve v konfrontaci s tak odlišnou kulturou, jako je například ta asijská, si začneme uvědomovat rozsah a hloubku vlivu, který na nás všechny má naše
evropská křesťanská tradice. První rok mého barmského pobytu jsem trávil v Rangúnu v Mahasi meditačním centru. V době prázdnin tam mnoho rodičů přivádělo své potomstvo - většinou lépe až špičkově situované rodiny. Na dobu měsíčního
až dvouměsíčního pobytu tam děti dostávaly noviciát a učily se základům buddhistické tradice. Vzpomínám na jednu situaci, kdy se mniši ráno připravovali vyrazit do ulic města na tradiční pochůzku za almužnovým jídlem. Novopečený, asi
tak sedmiletý klučina-novic s oholenou hlavou a velkou černou miskou sebevědomě zaujal své místo na konci dlouhé řady mnichů. Matka, která doprovázela první dny jeho klášterního pobytu, se sepjatýma rukama ho vybídla, aby si upravil
sjíždějící róbu (sama se ho totiž nechtěla dotknout), pak poodstoupila, poklekla do prachu cesty a třikrát se vlastnímu dítěti poklonila až na zem. Jiný zážitek z Barmy. Pobýval jsem v té době v jednom velmi prosperujícím oblastním
klášteře chudé oblasti. Klášter měl mnohé vymoženosti moderní techniky jako počítač, televizi, video. Při jedné ranní pochůzce za almužnovým jídlem rozcuchaná žebračka na chodníku zdvihá svoji malou, vyhublou, očividně mentálně
nezdravou dcerušku, aby vložila-upustila do speciální nádoby nesené na začátku procesí jednočatovou bankovku (asi 20 haléřů). Když nakonec bankovka přece jenom spadne do dekorované, skleněné mísy, matka pokleká na silnici a děkovně
se klaní tlustému mnichovi v čele zástupu. Jiný zážitek, tentokrát z Thajska. Před třemi lety se vesnickému džunglovému mnichovi Ačanu Čáovi ze severovýchodní thajské provincie dostalo státního pohřbu. Thajský král Bhumibol se
svojí manželkou, v čele dvorního a vojenského doprovodu, před objektivy četných kamer státní televize osobně zapálil kremační hranici. Když se s těmito situacemi setkáme bez přípravy, prostě nám z toho hlava zůstane nechápavě
stát. Podíváme-li se ale na tyto věci z perspektivy hlubších historických souvislostí, situace se začne rychle měnit. V případě Barmy, Thajska a Sri Lanky to především znamená seznámit se s historií a okolnostmi Buddhova života,
navíc bude asi také potřebné obeznámit se alespoň částečně s květnatou buddhistickou legendou. Můžete pro neznalé osvětlit, kdo to byl Buddha? Buddha, civilním jménem Siddhattha Gotama, se narodil
asi tak v šestém století před Kristem v severní Indii v zemi Sákyjů jako syn vladaře Suddhodany. V té době existovala v Indii již mnohá království, u Sakyjů se ale pravděpodobně jednalo o kmenové vladařství rady starších - jakýsi
polodemokratický systém ve kterém Suddhodana měl čelní pozici. Legenda nicméně Siddhatthu portrétuje jednoznačně jako královského prince. V jeho 29 letech, po 13 letech manželství se svou krásnou sestřenicí Jasodhárou, se mu narodil
první a také jediný syn Ráhula. Ve stejné době Siddhattha si s nebývalou naléhavostí uvědomuje základní neuspokojivost a nedokonalost lidského bytí: každý život je ohrožen rizikem nemoci a nevyhnutelně končí smrtí. Siddhattha se
zříká svého sociálního postavení a následuje příkladu mnoha jiných odhodlaných lidí své doby: odchází do bezdomoví hledat řešení na neutěšenost lidského života. Tito putující "samanové" (nikoliv "šamanové")
se nepočítali k vlivné kastě bráhmanských kněží; přesto tehdejší společnost jejich snažení s úctou respektovala a podporovala. V Indii dodnes potkáme tyto bezdomovské "sadhu
" nejrůznějších forem, žijících někdy až úděsným způsobem askeze. Po šesti letech Siddhattha odložil praxi sebetrýznění jako nedůstojnou a po zážitku velkého osvícení putuje zemí jako Buddha = "Probuzený"
a učí "střední cestu" mentální kultivace, která se vyhýbá extrémům přehnané askeze, ale i nekontrolovaného požitkářství. Rychle vzniká obec laických i mnišských přívrženců. Buddhovi mnichové, kterým se říká "bhikkhu
", dobře zapadají do tehdejšího společenství "samanů" - poutních filosofů a mudrců. Plně osvícení Buddhovi žáci byli považováni za Buddhovi "spirituální syny". Nejenom léta mentálního tréninku a
Buddhův osobní příklad, ale i mnohá konkrétní řádová pravidla tvořily základ kultivovaného chování a vznešeného vystupování bhikkhů. Obecné obyvatelstvo potom často chápalo bhikkhů
jako "královské syny" a prokazovalo jim i velký sociální respekt. Jak došlo ke vzniku Théravádového buddhismu? Již krátce po smrti svého zakladatele je Buddhova nauka vystavena vlivům
dynamického vývoje myšlení indické společnosti. Původní bhikkhu-sangha
i učení samo se začíná rozvětvovat, později i štěpit. 70 let po Buddhově odchodu se vyskytují neshody ve výkladu některých mnišských řádových pravidel, později pak i v různé interpretaci některých doktrinálních aspektů. Asi 150 let po Buddhově smrti existuje již prvních 18 škol různého pojetí. Theraváda je jedna z nich. Je to směr, který se obrací zpět k původnímu Buddhovu učení a ke komentářům nejstarších mnichů - "
therů". Asi 500 let po Buddhově smrti, v době jisté obecné dekadence buddhismu, pronikají do původní Buddhovy tradice nové ne-duální spirituální postoje ve formě velmi ušlechtilých nauk Mahájány. V těchto formách učení
dochází nejen k nové formulaci stěžejních textů, ale i k citelnému posunu samotného cíle spirituálního vývoje. Když se různá pojetí Buddhova učení začínají šířit do nových geografických oblastí - často za spolupůsobení králů a
císařů - začínají se také vytvářet lidové formy hluboké religiózní víry, které v prolnutí s místní kulturou a tradicí se pak právem označují jako různé druhy buddhismu.
Jak jste v Barmě začínal? Jak se tam vyučuje? Buddhovo učení mě "uchopilo" již dávno před tím, než jsem se stal mnichem. S praxí meditace a aplikováním principů Buddhovy nauky ve svém životě
jsem začal krátce po tom, co jsem přišel do Švýcarska v roce 1969. Když jsem o 20 let později odjížděl do Rangúnu, věděl jsem již dost přesně, kvůli čemu tam jedu. Skoro celý první rok jsem se tam věnoval dalšímu prohlubování
velice specifické a také velice náročné a intenzivní meditační metody barmského učitele Mahasi Sajadó, kterou jsem spolu s mnoha jinými způsoby meditace důvěrně znal z početných meditačních kursů ve Švýcarsku i mnoha
dalších západních zemích. Po deseti měsících systematického výcviku v Mahasi centru učitelé ukončili moje období formální meditace a poslali mě do speciální školy, což byla pobočka tohoto centra. Zatímco v meditačním centru
bylo průměrně okolo 500 meditujících, ve škole nás bylo jen asi patnáct, a z toho jen dva, někdy čtyři cizinci. Smyslem této školy bylo připravit budoucí učitele na jejich působení - jak v Barmě tak i v zahraničí. Do
školy byli vybíráni žáci, kteří úspěšně prošli stupni meditace vhledu v meditačním centru, barmští mniši museli navíc mít za sebou velmi obtížné teoretické zkoušky "učitelů Dhammy". Pro Barmánce to byla vlastně už
jenom doplňková jazyková škola, pro cizince místo k důkladnějšímu studiu Buddhova učení, ale také příležitost k hlubšímu proniknutí do velice svébytné barmsko-buddhistické tradice. Systém barmské monastické výuky se vymyká
všemu, čemu je naše mysl zvyklá. Studium textů spočívá hlavně v tom, že žáci se učí celé knihy Buddhových proslovů nazpaměť. Zcela zajímavě to potom vypadá při zkouškách, které jsem párkrát mohl sledovat v hlavním
meditačním centru. Znělo to vznešeně - tak trochu jako v nebeském včelím úlu: u stovky jednotlivých stolečků seděli zkoušení mnichové-adepti naproti starším zkoušejícím mnichům. Žáci odříkávali rychlým tempem texty
v prastarém jazyce páli (jeden z jazyků či nářečí staré Indie, velice blízký jazyku, kterým mluvil Buddha) a zkoušející mnichové porovnávali žákův výkon s kanonickou knihou.
Jakým způsobem mniši dostanou tolik textů do své paměti? Při jedné z mých cest Barmou jsem navštívil jeden proslulý studijní klášter pro novice a mladé mnichy ve věku patnácti až asi čtyřiadvaceti let. V
klášteře bylo ubytováno asi osm set žáků v hnědém rouchu. Celé dni od rána až do večera jeden starší mnich na pódiu předříkává a stovky přítomných po něm opakují texty dokolečka tak dlouho, až se to naučí. Většina zkoušek, které
tam potom probíhají, jsou vlastně zkoušky paměti. Na podrobnější chápání významu a obsahu textů je kladen jistý důraz až teprve v pokročilých "ročnících" mnišského vzdělání. Není právě pochopení
významu těch textů to nejdůležitější? Mohou se žáci ptát? V meditačním centru jsme jednou měli návštěvu vysokého sajadó - mnicha učitele. Velkou výjimkou bylo, že uměl dobře anglicky.V současné době vede jeden
klášter v Kalifornii. V neformálním setkání bylo možné zavést nit hovoru také na téma barmských výukových metod. Sajadó si rád zavzpomínal na léta svých studií v přísném klášteře v Mandalay/Mandalej (střední Barma), a
prozradil mi s pobaveným úsměvem, že v době jeho studia platil v klášteře obecný zákaz se na cokoliv ptát. Jak jste se s těmito metodami výuky srovnal coby západní člověk? Když jsem si při
nástupu do školy evropským způsobem postěžoval na svou chabou paměť, učitelé nade mnou zoufale lomili rukama: jestliže mi schází inteligence, nemohu přece v jejich škole prosperovat. Vždyť se na studium nehodím! Na vysvětlenou
dodám, že v Barmě největší popularity požíval jeden slavný mnich, který se naučil všechny kanonické texty nazpaměť. Brilantní recitací 40 tlustých knih potom bez problému zaujal první místo této kategorie v Guinessově knize
rekordů. Myslet si o tom můžete co chcete, ale v asijském spirituálním systému to není zase tak docela ujeté a má to své opodstatnění. Když byl Buddha požádán, aby stručně vyjádřil tu nejdůležitější esenci svého učení,
pronesl jediné slovo: "sati". Plný význam tohoto pojmu se dá těžko vyjádřit jedním slovem. V překladech se dnes používá "jasné uvědomování" nebo "všímavá pozornost". Původní význam sati ale byl
"vzpomínat". Někteří učitelé to vysvětlují logickým propojením "vnímat tak silně, abychom si to zapamatovali". Jedna věc je jistá: Aby si někdo byl schopen zapamatovat taková kvanta textů, jeho mysl musí být
nadskutečně silná, pevná, přímá, poddajná, čistá, integrovaná, projasněná, vycvičená. Podobných vlastnosti nabývá mysl v některých typech hluboké meditace. Studium v barmských klášterech je druh meditace! Samozřejmě takový
silný jednostranný systém má své nevýhody. V barmském systému jsem často pociťoval naprostý nedostatek chápání (i nezájem o chápání) v našem slova smyslu. Povážlivé na tom je, že tento systém učení se do jisté míry přenesl
i do normálního školství a universit, takže jsem viděl studenty biflovat stránky anglicky psaných učebnic fyziky a chemie. Jak probíhaly Vaše dny ve škole? Většinu času jsem věnoval samostudiu, ale
organizoval jsem tam i mnoho dalších zajímavých činností. Moje znalosti angličtiny nejsou zrovna oslnivé, přesto jsem ve škole tuto řeč také vyučoval. Pro mě to byla zajímavá změna i poučný experiment. Navzdory trénované
paměti, většina barmských mnichů naší školy si po pěti letech každodenního, celodenního úsilí osvojila jenom pasivní znalost anglických slovíček a gramatiky, mohla číst texty, ale nebyla schopna ani té nejjednodušší souvislé
konverzace. To mi nedalo, a začal jsem pořádat "diskusní večery", později i regulérní hodiny anglické konverzace. Krásné a zajímavé na tom bylo, že se tu od základu různé kultury setkaly v prostředí vzájemného respektu a
veselé přívětivosti. V takovém prostředí jsme mohli mluvit i o osobních věcech, k čemuž by jinak - v rámci relativně tuhého monastického systému - sotva mohlo dojít. V průběhu intenzivní meditace jsem udržoval jenom
minimální kontakt, ale v době mého školního pobytu jsem rozvinul čilý korespondenční kontakt s mnohými známými i příbuznými. Vzpomínám na jeden náš "diskusní" večer, krátce po tom, co jsem dostal dopis od mého bratra z
Toronta. Přišel jsem na naše večerní setkání s barevnou leteckou obálkou. Mnichům shromážděným ve strohých školních lavicích říkám na úvod pár jednoduchých vět o svém bratru, vyprávím o mých několika návštěvách amerického
kontinentu a o tom, jak jsem si vždycky musel po přistání řídit hodinky. Mnozí mniši nemají školní vzdělání v obecných předmětech, samozřejmě ale mají představu různých dalekých zemí. Zkouším zmínit existenci časových pásem,
připomínám mnichům dobře známou skutečnost posunutého času na krátkovlnných rádiových stanicích. Po této malé přípravě ale přecházím k hlavnímu tématu: "Přátelé, kdybych teď chtěl ukázat na mého bratra v Kanadě tímto
prstem..." a kroužím neurčitě svým nataženým ukazovákem nad hlavou, před sebou a kolem sebe, "...kterým směrem musím ukázat?" Následovala živá debata v barmštině, kdy méně pokročilí se dožadovali ujasnění otázky
od více pokročilých. Otázku jsem ještě párkrát zopakoval a vysvětlil. Po chvíli se rozhostilo jakési ticho, které svědčilo o tom, že všem přítomným bylo jasné, na co se ptám. Pak se ale otevřela jiná vlna rozpravy mezi mnichy: to jak
dávaly hlavy dohromady. Asie obecně, Barma ale zvláště si je velmi vědoma světových stran. Významné stavby jsou vždy stavěny s ohledem na světové strany... Po chvíli ukazuje jeden vesnický mnich nejistě jedním směrem, platnost jeho
úsudku je ale většinou přítomných okamžitě uvedena v potaz a zamítnuta. Začínají se prosazovat důraznější názory. Směry značené snědýma rukama se silně různí, nakonec ale přece jenom západní směr důrazně převládne. Když se
konečně zase všichni dívají k tabuli, vystupuji opatrně ve své róbě na stoličku a důrazně ukazuji směrem dolů: "Můj bratr tam!" pobaveně sklouzávám na jejich úroveň angličtiny. Ze třídy se ozývá polo-nechápavé,
polo-překvapené "Áááhh??!" Přidávám další polínko: "Můj bratr jí teď snídani a já ukazuji na jeho nohy" dramatizuji dál situaci. Jazykové nejistoty tlumí náraz. Kreslím na tabuli velký kruh a malého panáčka na
horní části pomyslné koule: "Tady jsme my" začínám svojí osvětu. Obtížně kreslím druhého člobrdíka vzhůru nohama na protější straně kruhu: "No a tady je můj bratr." Cítím, jak mi nikdo nevěří. Zřetelný výraz v
jejich obličejích říká víc než jejich barmská a anglická slova: "A jakto, že nespadne?!!!" Šibalsky se usmívám: "Pingú ne svá bá dé, pejá!" ("Chodí jako pavouk, vážení!") říkám barmsky a
ukazuji na jednoho pavouka na stropě. Všichni se smějí protože vědí, že žertuji. Brácha nemá na podrážkách přísavky, jeho stůl není k podlaze přišroubován a pokud vím, když něco upustí, tak to nevylétne ke stropu. Na kousku
drátu mám připevněný kulatý magnet, který jsem vyndal z mých walkmanových sluchátek. Seshora přikládám připínáček hlavičkou k magnetu. "Nespadne, hmm?" podněcuji jejich představivost. Pak přidržuji jiný připínáček
zespoda. Hlavička připínáčku přiskočí na magnet. "Taky nespadne, aha!" fandím si. Přidávám další připínáčky ze všech stran: "Taky nespadnou dolů!". Jeden z pokročilejších mnichů je zamyšlen. Buddhistická legenda
popisuje zemi jako jakýsi koláč, který plave na nekonečném oceánu a ta voda má spočívat na polštáři vzduchu. Zajímavé: kdybychom se provrtali skrz zeměkouli, pravděpodobně bychom se dovrtali až na dno protějšího oceánu a kdybychom se
vynořili z té vody, byl by tam vzduch... Je konec hodiny, trochu znejistěné osazenstvo se rozchází na pokoje. Trvalo potom nejméně dva dni, než jsme spolu opět mohli v pohodě pít zelený barmský. Něčím hlubokým jsem v nich otřásl. Rád bych se ještě vrátil k době Vašeho pobytu v meditačním centru. Jak jste se stal mnichem? Mnichem jsem se chtěl stát hned na začátku před 25ti lety. Napřed mě odradil dopis ze Sri Lanky,
později jeden barmský učitel. Potom jsem se dost zapletl do světských záležitostí, takže jsem si na tu róbu nějakých 15 let musel počkat. Z jedné strany je to škoda, z druhé strany toho nelituji. Formální podmínky k praktikování
Dhammy jsou na obou stranách přibližně stejně obtížné, to znamená zdaleka ne ideální. Potkávám nyní dost mladých lidí, kteří se chtějí stát mnichy nebo mniškami. Neodrazuji nikoho, zato každému kladu výrazně na srdce, aby se napřed o
celé věci důkladně informovali. Mladí lidé jsou plní ideálů a neuvědomují si - nebo dokonce nechtějí uvědomit - že život mnicha a mnišské sanghy má také svoji úplně normální mezilidskou problematiku soužití, jako všude tam, kde se
různorodí, nevyspělí lidí se sejdou dohromady na základě nějakého společného zájmu. V principu právě není tolik míst, kde by evropský theravádový mnich mohl žít a některé z těch existujících možností mohou být nevhodné. Jak v Evropě,
tak hlavně v Asii život mnicha má také svoji velmi realistickou stránku a ten, kdo jde jen za svými ideály, obyčejně velmi rychle přistane na svém nose. Zvláště mnohá Asijská místa jsou zcela nedoporučitelná. Prvně jsem se stal
mnichem v Americe, kde Sajadó U Pandita ordinoval pět zájemců do mnišského stavu na dobu dvouměsíčního meditačního kursu. Současnou róbu jsem dostal v Mahasi Centru v Rangúnu. Zájemce si oholí hlavu a učitel mu dá
róbu. Tím se ale člověk ještě nestává mnichem. Oholením hlavy a zahalením do hnědého prostěradla se ještě nikdo mnichem nestává - to máte pravdu. Adept musí projít ordinační procedurou, která trvá asi půl hodiny. V
Barmě a Thajsku je možné v mnohých klášterech získat dočasné mnišství vlastně velmi jednoduše. To se váže k Asijské tradici, kde se samotnému aktu přijetí mnišské ordinace - i kdyby to bylo jenom na pár hodin - připisuje dalekosáhlý
karmický efekt. Barma stále ještě dost dodržuje tradici, která nabádá každého muže, aby se nejméně jedenkrát v životě stal alespoň na krátkou dobu mnichem. Ordinace nového mnicha je tradičně spojena s darem klášteru. Netřeba
podotknout, že klášterům, provádějící krátkodobé ordinace civilních lidí, se nevede špatně. Naproti temporérní ordinaci stojí ta opravdová ordinace na celý život. Formálně se procedury od sebe neliší, ale učitelé dobře vědí o
co u koho jde. U skutečné ordinace učitel je velmi opatrný a podrobně zjišťuje všechny faktory a motivace adepta. Ale systém se do jisté míry reguluje sám. I když by se mohlo zdát, že život mnicha je vlastně snadný, pravda je jiná.
Správný mnišský život je příjemný jenom velmi vyspělým lidem. Ti, kdo v róbě hledají snadný život v ní zpravidla dlouho nevydrží. Ať tak či onak, theravádový mnich může svoje mnišství kdykoliv ukončit odložením róby.
V Mahasi meditačním centru mohou tudíž meditovat nejen mniši ale i civilisté. Ano, a nejen muži ale i ženy. Popravdě, mladé ženy v Barmě mívají nejlepší meditaci, naproti tomu nejbeznadějnější jsou prý učení
mnichové. To se ale nedá generalizovat, Mahasi Sajadó byl například jak velký meditující, tak i význačný učenec. Rád bych zde opravil mylný názor mnoha lidí: Jen velmi malé procento mnichů v Asii skutečně medituje. Většina z nich se
věnuje studiu, vyučování a jiným činnostem. Popsal byste trochu chod takového meditačního centra? Mezi klášterem a meditačním centrem existuje dost citelný rozdíl. Tradiční klášter - zvláště na
vesnici - plní v Barmě mnoho úloh. V pravdě je to sociální i spirituální centrum celé vesnice, kam lidé chodí často a rádi. Přijdou tam nejen kvůli religiózním ceremoniím ale i se všemi radostmi a strastmi života. Není to
pravidlo a vlastně ani původní význam, ale často je takový klášter důležitou sociální institucí vesnice. Meditační centra jsou relativně nového data. Několik barmských učitelů v první polovině století znovu oživilo praxi Buddhovy
meditace vhledu. Byly vytvořeny velmi intensivní techniky, kterými se dá v relativně krátkém čase dosáhnout jistého významného pokroku v meditaci. Meditace přestává být doménou mnichů a je dostupná komukoliv. Okolo významných učitelů
se vytvářejí meditační centra uzpůsobené pouze na praxi meditace. Mahasi centrum vzniklo někdy v roce 1948, dnes má víc jak 60 budov. Hlavní správu má management laiků, přizvaní učitelé jsou mniši. Začít s praxí meditace může
prakticky kdokoliv kdykoliv. Nejvíc lidí se tam nahrne v době "Vodního festivalu" v polovině dubna. Je to doba barmského Nového roku a lidé si berou volno. To je tam pak i několik tisíc meditujících. Když je
tam sejde tolik lidí, jak se tam směstnají? Chodí na toaletu, stojí frontu na oběd... má to určitá pravidla? Asijští lidé se dokáží organicky vžít do každé situace kreativním způsobem. Je tam takový ten přirozený
zmatek a přitom nikdo není zmaten. Je to plynulé tření a plynutí a na konec to všechno dopadne nádherně. Samozřejmě se tam používá například dutý kmen jako gong, začátek a konec meditace oznamuje nějaký zvon, takže v těch
hlavních rysech je to organizováno. Nepřipadá Vám úcta barmských a thajských lidí k objektům buddhismu přece jenom trochu přehnaná? Ani ne tak přehnaná, jako možná trochu jednostranná. Přehnaná se nedá říct, protože cíl je absolutní. Buddhovo učení se týká nejen osvobození v tomto životě, ale i definitivního
osvobození celé existence. Ten, kdo věří, že smrtí úplně všechno končí, bude brát Buddhovu nauku v nejlepším případě jako nedozírně hlubokou psychologickou metodu. Ten, kdo věří anebo alespoň připouští možnost pokračování existence
po smrti nebo nějaké formy přerozování, zaujme k Buddhovu učení respekt, který bude limitován jen jeho stupněm vývoje, chápání a stupněm jeho mentální důslednosti. Jak jednou člověk uváží nebo dokonce pozná, že svět lidských smyslů a
pojmů - to znamená celý náš svět a vesmír - je jenom jedna úroveň, úzká výseč, jediná vrstvička veškerenstva, celá životní orientace se začne od základu měnit. Člověk získá přístup k nové spirituální dimenzi nazírání. S doceněním
pravděpodobnosti existence totálně jiných úrovní života souvisí pravděpodobnost nějakého druhu následné existence a nebo znovuzrozování. Ať tak či onak, Buddhovo poselství nabízí pomoc lidem na každé úrovni jejich vývoje. Skutečné
plné osvobození celé bytosti je extrémně řídké. Popravdě řečeno, také jen málo lidí si přeje dosáhnout nejvyššího osvobození. U mnoha lidí totiž existuje nesprávná představa, že v nejvyšším osvícení "moje individuální 'já'"
zanikne. Pocit a představa 'já' projde v pokročilém stádiu spirituálního vývoje netušeným a nepředstavitelným osvobozením, ale to, že se otevře klec našeho egocentrického pocitu "já" neznamená, že adept něco
"drahého" ztratí. Co zanikne je jenom ulpělost na lživé představě sama sebe, egocentrická deformace vnímání, a strach o "já". Západní lidé používají původní Buddhovu nauku ponejvíce k tomu, aby zbavili tento
přítomný život zbytečného utrpení a neutěšenosti. Mentální strast a trápení si každý z nás z převážné části vyrábí sám: plně osvícené bytosti jsou zcela osvobozeni od všeho mentálního soužení a nesnází. Praxe Dhammy pomáhá Západním
lidem pozvednout úroveň jejich života a zvýšit jejich schopnost přijímat radost. Asie si zase z Buddhovy nauky nejvíc vzala nauku karmy. Na úrovni "náboženství" se lidé buddhistických zemí ponejvíce věnují shromažďování
prospěchu pro příští životy tím, že vytváří dobrou karmu ve směru Buddhova učení. Dobrá karma je podklad pro radost, zabývat se Dhammou a podporovat Buddhovo učení tvoří karmický podklad osvobození. Možná, že jsme občas z asijské kultury zmateni právě proto, že si myslíme, že jejich etické hodnoty, odvozeny ze zákona karmy, se prostě podobají našim "přikázáním"...
Biblická přikázání a hlas svědomí jsou překvapivě podobné zákonům karmy, ale zásadní rozdíly jsou tu samozřejmě také. Karma tvoří předpoklady a podmínky pro
mnohé okolnosti a události v našem životě, netvoří ale neodvratný osud. Karma by měla být chápána jako jeden z nejdůležitějších principů života. Zákonům karmy snad nejlépe porozumíme, když si je představíme jako neosobní, téměř
"fyzikální" zákonitosti, které velmi silně ovlivňují odvíjení života jedinců. Tyto principy tady jsou, ať o nich víme nebo nevíme, fungují, ať je respektujeme nebo nerespektujeme. Problém spočívá v jejich správném
vystopování a vystižení. Že každá naše akce má zpětný účinek na kvalitu naší mysli je evidentní, že kvalita naší mysli a kvalita našeho života jsou spolu v direktní souvislosti je také evidentní, že plný efekt našeho konání se
neprojeví okamžitě je také evidentní. Život je organická spleť vzájemného ovlivňování a je nesmírně obtížné v něm správně rozeznat obecně platné zákonitosti. To, co v tomto směru Buddha rozpoznal, je geniální svojí hloubkou i
základní jednoduchostí. V současné době, kdy se v Západním světě - a zvláště v Čechách - rozhostilo jakési "etické vakuum" provázené dezorientací životních hodnot, radím lidem aby si tyto věci znova nechali projít hlavou.
Učení karmy ve starých textech bylo označováno jako "světlo světa". V analýze karmy, tzn. v rozboru příčin a následků v životě bytostí, se Buddha ani tak nezabývá tím, jaký následek má ten či onen čin na okolí a ostatní
lidi, jako spíš tím, jaký efekt má ten či onen čin na jedince samotného. Další důležitá okolnost je ta, že karmu netvoří čin sám, nýbrž úmysl se kterým je mentální, verbální anebo tělesný čin konán. Karmu můžeme chápat jako potenciál
úmyslu, který se může kumulovat. V průběhu času karma má tendenci "vybít svůj potenciál" vyvoláním příslušného následku. Pojem dobra a zla se v buddhismu přesouvá do rozpoznání toho, co je prospěšné a neprospěšné. Jako
"dobrá karma" (= příčina) se označuje to, co vede k vnitřnímu štěstí, radosti a volnosti (= následek). "Špatná karma" je to, co v konci konců vede k neštěstí, neutěšenosti a uvázanosti. Myšlenky, slova a skutky
motivované úmyslem chtivosti, sobeckosti, nenávisti a zaslepenosti jsou neprospěšné, protože jejich karmická síla uzavře jedinci schopnost prožívat volnost a radost a otevře ho ke vnímání neštěstí. Myšlenky, slova a skutky motivované
soucítěním, přátelstvím, ohledem, chápáním druhých lidí a moudrostí otvírají jedincovu mysl směrem k vnitřnímu osvobození a zvyšují jeho kapacitu přijímat opravdové štěstí a radost. To není tak, že by radosti okolo nás nebyl
dostatek! - radost a volnost je všude, my ale nejsme schopni ji vnímat a přijmout. Karma je veliká síla, která je schopná ovlivňovat nejen okolnosti našeho života, ale i průběh událostí. Kde jsme se narodili, náš charakter, lidi
se kterými navážeme kontakt, naše nadání, inteligence, poměr radosti a bolesti v našem životě - všechny tyto věci jsou silně ovlivněny kvalitou naší karmy. V Buddhově perspektivě to není ani vědomí, ani "duše" nebo pocit
"já", nýbrž individuální karma, která tvoří návaznost jednotlivých životů v procesu smrti a nového zrození. Člověk, ani jakákoliv jiná bytost, se tudíž nerodí "prázdná", nýbrž silně karmicky předznamenaná. Nejenom
rodiče, ale i potenciál individuální karmy musí být přítomný, aby se nová bytost mohla narodit. A je to právě tento "tvůrčí", karmický aspekt existence, který materialistům schází v jejich nazírání reality. Učení karmy
jasně říká, že nejsme obětí okolností, nýbrž že jsme odpovědni za to, co jsme. Nemůžeme všechno najednou, ale v delší časové perspektivě platí, že jsme architekty vlastního života. Směr našeho života je v našich rukou, my sami
stojíme u kormidla. Buddha nám dal kompas. (Za BARAKU rozmlouval V. M.) V prosinci 97 Ashin Ottama bude opět v Praze. Od 27.12 povede sedmidenní "Novoroční kurs meditace mettá a vipassaná", který
organizuje Bodhi Praha c/o Ing. J. Hašková, Churáňovská 5,
150 00 Praha 5. |
