|
Jsme tak bohatí, abychom mohli
plýtvat nadáním dětí?
dr. Tomáš HouškaCo to vlastně inteligence a nadání je? Inteligence představuje soubor
převážně výkonových schopností. Často ji psychologové definují jako
schopnost přizpůsobit se podmínkám, schopnost učení či schopnost využití
dříve získaných poznatků v nové situaci. Bývá spojena se schopností
analýzy, obvykle i tvořivosti. Projevuje se v mnoha oblastech - analýza,
abstraktní představivost, sociálně komunikační dovednosti, verbální
projev apod. Míra inteligence je v populaci zastoupena podle Gaussovy
křivky, přičemž cca 96 % veškeré populace leží v pásmu IQ 70-130.
Vrchol Gaussovy křivky - neboli cosi jako průměrné IQ - je IQ 100.
Odchylka směrem k horšímu, IQ 70, představuje obtížně vzdělavatelné
děti, které navštěvují zásadně speciální (zvláštní, někdy i pomocné)
školy. IQ 50 představuje poměrně těžkou oligofrenii spojenou s
nevzdělavatelností. Práh pro přijetí do MENSY (mezinárodní organizace
sdružující lidi s vysokou inteligencí), IQ 130, je kvantitativně
srovnatelnou odchylkou, právě tak IQ 150 je podobnou odchylkou jako IQ
50, jenže s opačnou polaritou. Lidí s inteligencí nad 130 je okolo 2 %
(těch pod IQ 70 je o něco více, patří sem i ti, kteří tuto vlohu nemají
vrozenou, ale získali ji později následkem nemoci nebo úrazu), lidí s IQ nad 150 (nebo pod 50) jsou již jen desetiny procenta.
Vzdělání nabízené běžnou školou extrémně nadaným dětem je zcela
srovnatelné s tím, jako kdyby normální (průměrné) dítě mělo chodit do
třídy dětí oligofrenních. Jak by to na ně působilo? Samozřejmě, že by to
zpomalilo jeho duševní vývoj. Nikdo by je nenutil k duševní námaze
(učivo by zvládalo naprosto hravě) a to nejlínější tempo práce by mu v
podstatě vždy stačilo k dosahování výsledků výjimečných. Jednooký mezi
slepými králem se říká. Po několika letech takové školní docházky by
takové dítě působilo dojmem, jako by i ono samo bylo mírně retardováno -
a konec konců bychom nebyli tak daleko od pravdy; nedostatečné zatížení je opravdu
retardující.
Také u nadaných dětí funguje běžné vzdělání jako retardační a
pasivizační činitel; přestože takové děti postupně většinou vystudují i
vysokou školu, většina z nich nikdy nevyužije plnou kapacitu svého
intelektového nadání. A to ani nemluvě o vedlejších problémech - zvyknou
si na to, že k dobrým výsledkům není zapotřebí žádné námahy, obvykle se
ve škole nudí, a tak mívají problémy s kázní, na základě toho od
některých učitelů dostávají špatné známky (o špatné učitele, kteří si
nedokáží získat respekt jinak než "zkoupáním" nepohodlného žáka u tabule
přitom není nouze) a nakonec v osmé, deváté třídě většina z nich vůbec
nepůsobí dojmem výjimečnosti. Tedy v tom kladném smyslu. Známky mají
někteří z nich nic moc, někteří sice v celku dobré, ale nikoli nejlepší
ze třídy, jsou samotářští a nesdílní a řada z nich má vážné problémy
kázeňské.
A to se pro jistotu nerozepisuji o dětech dyslektických či
dysgrafických, kteří často přes své nesporné nadání skončí u soustruhu
či lopaty proto, že se nikdy nenaučí bezchybně psát a pohotově číst a
pro většinu učitelek jsou vývojové poruchy učení cosi jako hovorová
malajština. Takových dětí se totiž na schopnosti nikdo neptá: mají
špatné známky z českého jazyka a studium na gymnáziu a později třeba na vysoké škole je
pro ně nedostupné. Pro ně je speciální škola pro
intelektově nadané děti v podstatě jediným východiskem.
Na první pohled je možné namítnout, že i ve středověku byli jedinci,
kteří vynikali a konec konců, když jsou tak dobří, aš si poradí sami.
Vynikali a samozřejmě i dnes máme fenomenální osobnosti. Na jednu
takovou připadne však devět, které nevhodné školní vzdělávání srazí do
průměru. Ti, kteří vydrží, si tedy poradit dokáží (navzdory podmínkám),
jen okolí se stane na zbytek života dlužníkem: okolí si bez nich poradit
umět nebude, bude přijímat plody něčeho, k čemuž nepřispělo. O tom, že
atlet vypiplaný ve výborných podmínkách dosáhne lepších výsledků, než
samouk, který se k atletice dostal v 16 letech sportovní trenéři dobře
vědí a proto si své talenty pečlivě vyhledávají už mezi malými školáčky
a intenzívně se jim věnují. že totéž platí i pro děti nadané intelektově
nikdo pochopit nechce. Samozřejmě, talent vynikne, ale kdyby měl
kvalitní zázemí a odpovídající vzdělání, mohl by dosahovat mnohem
lepších výsledků. Přitom mezi vrhem kladivem a vědeckou prací vidím v
důsledcích pro lidstvo maličko rozdíl.
Když víme, že běžná škola je pro nadprůměrné děti nevhodná, jaká škola
by jim tedy vyhovovala? Jednoznačně potřebují mnohem rychlejší tempo.
Být mezi sobě rovnými, kdy mimořádný výsledek je dosažitelný jen po
mimořádném úsilí. A některé z nich navíc potřebují tempo rozdílné v
každém předmětu, protože řada z nich má už velmi vyhraněné zájmy a v
některých oborech dosahuje výborných výsledků. Třeba jsou excelentními
matematiky, ale nijak nevynikají v jazycích anebo naopak jsou vynikající
v literatuře a biologii, ale mnoho jim neříká matematika. Takže řešením
pro ně není zřízení "studijní" třídy. Vhodný je systém, kdy jsou na
různé předměty různě přeskupeny bez ohledu na věk, ale za to s
přihlédnutím ke
schopnostem, zájmu a výkonům v daném předmětu. Potřebují toho mnoho poznat, vidět, vyzkoušet. V praxi to znamená moci si vyzkoušet mnoho nepovinných předmětů či kursů, protože tam najdou velkou inspiraci pro svou orientaci především
ti ještě příliš nevyhranění.
Potřebují podmínky, které jim žádná "normální" škola není schopna
nabídnout, tak jako žádná "normální" škola není schopna odpovědně
vzdělat a vychovat děti mentálně postižené.
Co vlastně ta dvě procenta populace mohou udělat pro ostatní? Lépe je
zeptat se, co už udělala, protože výsledky práce výjimečných lidí se
táhnou jako červená nit celými dějinami. Kdyby nebylo výjimečně nadaných lidí, dost
možná bychom ještě sbírali kořínky a lovili hraboše.
Komunistický teoretik Plechanov si sice vymyslel teorii, podle které
pokrok pochází od dělnické třídy (a kterou nám všem horem dolem ládovali
do mozků), ale doufám, že ani není zapotřebí s ní polemizovat. Není tomu
tak. Prakticky všechny vědecké či umělecké počiny jsou dílem lidí s
výjimečnou inteligencí a velkou tvořivostí. S čím většími problémy se
společnost musí potýkat, tím jsou nápady, chytrá a rychlá řešení
důležitější a vzácnější. A jen považte, jaké problémy dnes musíme řešit,
počínaje těmi ekologickými (díra v ozonosféře, globální oteplování,
přelidnění...) a konče těmi sociálními. Nadaní lidé, chcete-li mozková
elita, jsou ti, kteří táhnou svět kupředu.
Američané podobný potenciál vyvažují zlatem. Pro Američany je typické
právě to, jak zástupci jejich managementu objíždějí svět a přesně takové
nadané studenty odvádějí do USA: samozřejmě jim mohou poskytnout nejen dobré výdělky, ale i možnost růstu a odpovídajícího uplatnění, která je pro vysoce
inteligentní lidi nejdůležitější. (Mimochodem, všimli jste
si, jak malé procento těch opravdu chytrých lidí preferuje materiální
bohatství? Mluvíme-li v souvislosti s nimi o elitě, nemá to nic
společného s penězi ani s tzv. horními deseti tisíci. Inteligentní lidé
patří v našem kocourkovském světě podle výše příjmů spíše na
dno této společnosti.)
Méně pověstný, avšak o to důslednější je v tomto směru Izrael - přes
doslova bojové podmínky maximálně podporuje domácí inteligenci a import
schopných lidí z ciziny. Izrael má dnes nejlépe vypracovaný systém péče
o
nadané děti; jsou školskými orgány systematicky vyhledávány v populaci
a je jim poskytováno vzdělání, které je může maximálně akcelerovat. Své
chytré děti si Izraelci hýčkají jako oko v hlavě a vědí proč. Díky tomu
totiž mnohé izraelské firmy a vývojová pracoviště patří ke světové
špičce, ačkoli Izrael je sotva znatelná ploška na glóbu. Země ve
válečném stavu s poloviční populací proti České republice patří k
naprosté špičce v počítačové technice nebo biochemii a daleko za sebou
nechává Německo, Velkou Británii nebo Francii. Bez ohledu na hrubý
produkt, příjem na hlavu a jiné ekonomické faktory, na nichž si naše
vláda tolik zakládá. Izraelci vědí, že za další generaci se i tyto
investice zhodnotí do podoby vyšší životní úrovně, jsou důslední -
nemyslí jen na hmotný blahobyt dnes, ale hlavně na budoucnost. Poslední desetiletí
ukazují, že investice do vzdělání a základního výzkumu jsou nejlépe investované peníze - jeden investovaný dolar přináší asi
čtyřicetinásobný zisk.
Zatímco vzdělání pro handicapované děti je běžné, speciální školy pro
mimořádně nadané děti u nás dosud neexistují. V Evropě tak stojíme bok
po boku Albánii. Bolševické rovnostářství tu zapustilo takové kořeny, že
mnoho lidí považuje za cosi nepřípustného existenci školy pro
intelektově mimořádně nadané děti. Průměrnost nezná nic lepšího
než sebe.
Pod patronací Mensy ČR u nás na jaře roku 1993 vzniklo speciální
gymnázium pro intelektově talentované děti - Osmileté gymnázium Buďánka,
o.p.s., které sídlí na Praze 5 (Holečkova 31a). V současné době na něm studuje 111 studentů v osmi bezkonkurenčně malých a rodinně působících třídách. Škola se maximálně snaží pracovat opravdu na osobnosti studentů a nepovažovat svůj
úkol skončený předání absurdního množství (většinou stejně zastaralých) informací: Vždyť její současní studenti budou vrcholu své pracovní kariéry dosahovat někdy ve čtyřicátých letech jednadvacátého století. Přesto se potýká se
značnými finančními problémy.
Hodně by mohli pomoci i úspěšní a osvícení podnikatelé. Nemluvím jen o
vizi, kdy nositel Nobelovy ceny bude jednou vzpomínat, že vystudoval
díky panu XY, případně o tom, že pan
podnikatel XY se může nesmazatelně zapsat do dějin pokroku podporou školy, na níž studuje řada (budoucích) významných vědců. Opravdoví podnikatelští velikáni za první republiky si něco takového kladli za prestižní cíl, a proto
podporovali vědu,
školství i umění. Ono si totiž mnoho těch nadaných studentů vybralo po
ukončení studií právě zaměstnavatele, který jeho školu podpořil a
kterému tím vložené náklady mnohonásobně mohl splatit. Baša si schopné
studenty přímo hýčkal. Naši podnikatelé k tomu zatím, zdá se,
nedorostli, a tak jejich sponzorské dary míří do fotbalových klubů a
manekýnských šaten.
Navázat kontakt s výjimečně nadanými studenty totiž pro takového
podnikatele může znamenat zajištění si spolupráce se špičkovými
odborníky, případně zajištění si budoucího špičkového manažera či
programátora - nadaní studenti za několik let dostudují a bude otázkou,
půjdou-li pracovat do NASA, Microsoftu a jinam (případně vychováme-li z
nich nevhodným zacházením ve škole geniální zločince), nebo uplatní-li
své schopnosti doma. Kdyby jediná z firem, které se bombasticky denně
prezentují v televizi slaboduchou reklamou, svou televizní šou na měsíc,
dva vysadila, byly by peníze na budovu pro Mensa gymnázium. Tam, kde by se k
tomuto kroku odhodlali, by prokázali, že svou konkurenci stylem
myšlení a úrovní předběhli o několik tříd.
Podporovat schopné totiž znamená budovat vlastní budoucnost. A náš vztah k nadaným dětem vypovídá o tom, do jaké
budoucnosti jsme schopni dohlédnout - je-li to alespoň o kousek dál než k zítřejšímu obědu a do příštích voleb - a potom potopa. |
