Slovo "guru" je obvykle překládáno jako "odstraňovač temnoty". Je spojeno se
slovním kmenem "gr", z něhož se vyvinulo např. latinské gravitas, gravitace. Guru tedy označuje člověka "obtěžkaného moudrostí". Lidé jsou k němu přitahováni, protože je "těžší" než oni. Funkcí gurua ale není vychovat
poslušného žáka, nebo ho jakkoliv omezovat. Právě naopak, měl by představovat jakési zrcadlo žáka samotného, jeho podstaty, kterou je svoboda, a tu směrovat zpět k žákovi. Může to udělat jen když je sám vysvobozen z pout
své podmíněné podstaty. Jinak, i kdyby ji kombinoval s jakýmikoliv prvky vhledu a jasnosti, bude jen odrážet žákovy zvyky, tendence, nectnosti. Ramakrišnův žák, Vívekánanda, byl prvním guruem, který navštívil Západ na konci
minulého století. Byl následován Jóganandou, jehož centrum dodnes existuje v Kalifornii. Reputace těchto prvních reprezentantů Dharmy byla nepochybná.
Učitel má takové žáky, jaké si zaslouží.
Dnes
ale žijeme v jiných časech. Mnozí guruové končí v oblacích skandálů. Západním konzumerismem oblouzené buddhisty a hinduisty dnes můžeme běžně potkávat na ulicích měst – hrozí jim stejná past peněz, sexu a moc, jako
nám všem ostatním.
Ti, kteří si myslí, že vědí o co jde, by se měli vzpomenout na příběh Rakhala, jednoho z nejbližších žáků Ramakrišny. Ramakrišna dodržoval přísný celibát, používal ložnici se svým žákem, zatímco
Ramakrišnova žena, Sarada Dévi, spávala v jiném pokoji v domě naproti klášteru v Dakšinešwaru. Rakhal se postupně začal zajímat o to, proč jeho mistr často ložnici v noci opouští, a začal ho podezírat, že tajně
chodí za svou ženou. Jednou se odvážil mistra sledovat a šel přímo do ložnice Sarada Dévi. Tam byl ale nikdo nebyl. Když Rakhal odcházel, zaslechl šramot ve křoví a uviděl mistra, který si tam ulevoval. Když Ramakrišna Rakhala
spatřil, rozchechtal se a pochválil ho: "Správně, Rakhule, žák má dávat pozor na svého mistra ve dne i v noci."
Dalajlama jednou kritizoval západní hledače za jejich neschopnost rozeznat podvodníka a nedostatek trpělivosti při
hledání toho pravého gurua. V Tibetu je od žáka očekává, že bude o svém guruovi pochybovat, dokud si nebude jist jeho pevností a solidností. Praví guruové jsou výjimeční, přesto je ale systém guruů základní složkou
hinduistického života a v průběhu posledních tisíciletí se ustanovil celý systém pravidel, která je třeba dodržovat při hledání duchovního mistra. Jeden z důvodů, proč žijí žáci v ašramu či klášteru společně se svým
guruem, je možnost vidět mistra za všech okolností.
Západ tuto kulturu vztahu mezi učitelem a žákem postrádá a proto má tendenci na tento v Indii tak hluboký a téměř posvátný vztah projektovat to co známe - vztahy rodinné,
milenecké, soucitné, nebo, stále častěji, terapeutické.
Guru není psychoterapeut
Když jednou za Ramakrišnou přišla jedna žena s litanií na téma rodinných problémů, ten se otočil na dalšího člověka v místnosti a
ptal se: "Co po mně ta žena chce? Potřebuje spíše psychiatra."
Království psýché nebylo Ramanovou doménou. Pro něho, stejně jako pro ostatní, kteří realizovali pravdu své podstaty, nebyla psychika něčím zrovna důležitým.
Nepředstíral, že na ni, nebo její dilemata, věří. To, co dělal, byla oslava člověka síly a možností víry. V hlubším slova smyslu upozorňoval na hlubinnější "já" ležící za všemi náladami a úzkostmi. Dnes už je na Západě mnoho
terapeutů, kteří mají za sebou skutečnou duchovní zkušenost a opravdovou duchovní hloubku, a přece nežijí v míru se svou psýché natrvalo. Takoví duchovní rádci jsou pro většinu zápaďanů vhodnější než tradiční guru, který jim jen
žehná, nebo hovoří, pokud vůbec hovoří, jazykem tak radikálním, že je pro naprostou většinu lidí nerealizovatelný. Je třeba napřed rozvinout zdravé a silné ego, než vůbec začneme uvažovat o jeho rozpuštění.
Neexistuje člověk
osvícený 24 hodin denně. Existuje ale něco, čemu by se dala říci "osvícené jednání." Každý z nás to zná. Každému se alespoň jednou v životě podařilo, že v konkrétné situace udělal(a) to jediné možné, co se udělat dalo
a mělo. Zjednodušeně řečeno, když dostanu hlad, "problém" vyřeším tak, že si uvařím a najím se. Žádné jiné řešení neexistuje. Samozřejmě, forem a možností, jak hlad nasytit, je nesčetně. Tedy, osvícený člověk se liší od těch
neosvícených také v tom, že prostě "osvíceně", tedy adekvátně k situaci, jedná mnohem častěji, než oni. Přitom ale i on je člověk, a občas se musí jako člověk zachovat. Jeden ironický Zápaďan to okomentovat v jiné
souvislosti takto: "To se vám to mluví o lásce k bližnímu svému, ale milujte bližního svého za mínus dvaceti na venkovském záchodě, když máte průjem!"
Když je žák připraven, přijde učitel.
Guruem není ani duchovní
učitel, který dokáže pohovořit hodinu na jevišti a inspirovat 5000 lidí najednou, a pak se vrátit do své neurózy a do svého hotelového pokoje. Skutečný duchovní učitel poskytuje lidem službu tím, že je nasměrovává správným směrem a
inspiruje je k prvním krokům na Cestě. Nevyhledává ale intimní kontakty.
Čím záhadnější je guru, tím snadněji si o něm každý z publika vybuduje ideální obrázek a nebude tak muset pracovat na sobě. Skutečný guru sedí ve
stínu svého žáka stejně, jako by tam seděli ti, kteří žáka milují. Skutečný guru má spíše tucet žáků než tisíce. Jinak řečeno, kvalita gurua se nepozná podle počtu jeho žáků.
Hledáme-li duchovní radu, nebo instrukci, existuje celá
řada jiných možností. Chceme-li se zúčastnit daršanu s nějakým slavným typickým guruem, musíme zajet do Indie. Daršan velkého světce může změnit život člověka. Všechny hindské svitky zdůrazňují nezbytnost vyhledávat společnost
takových lidí, kteří jsou duchovnější než my sami.
Daršan, dokonce i daršan skrze média nebo pomocí fotografie, má-li se tak stát, a zjistí-li to oba ve svých srdcích, se může vyvinout v dlouhodobý vztah guru - žák. Není to
rozhodnutí racionální mysli. Guru se nehledá jako terapeut. Prostě se to stane, a cokoliv pak guru předepíše - modlitby, tantru, mantry - nic není důležitějšího než sám vztah.
Ale právě v tom momentu, kdy se to stane, je
člověk nejnáchylnější spadnout do pasti nějaké iluze a deziluze. Většina z nás touží po lásce a po spáse, ale touha snadno zacloní správný úsudek. Máte pocit nějaké i když velmi jemné formy manipulace? Musí váš pocit svobody
podstupovat nějaké kompromisy? Vyžadují se po vás peníze nebo práce? Naznačují vám, že tohle je ta jediná pravda všech pravd? Učí vás guru uctívat sebe nebo ono božské ve vás? Co se vám na guruovi nejvíce zamlouvá: charisma,
demonstrace nadpřirozených sil, sliby duchovního vysvobození, když se budete řídit jeho radami? Jak v každém hlubokém vztahu, nikdy si nemůžete být na 100% jisti tím, co cítíte. Co uděláte, když po nějaké době zjistíte, že
hluboký vztah ke guruovi narušuje integritu vaší osobnosti? Přehlédnete co, co je nabíledni, ve jménu uchování vztahu, nebo se propadnete do obav a beznaděje? Nejlepší je jednat podle vlastního svědomí, bez ohledu na následky.
Pravý guru
nebude nikdy aktivně vyhledávat žáky a zakládat svou organizaci - proč by měl, když nemá žádné potřeby? Pravý guru si neříká guru, to mu tak říkají druzí. Nikoho nehledá, jen reaguje na potřeby druhých.
Pro různé lidi pak bude představovat různé věci.
V Indii se guru nezabývá jen duchovním pokrokem svých žáků. Viděl jsem jednoho gurua sedět celé dny v hotelovém pokoji a přijímat návštěvy všech hotelových zaměstnanců,
kteří chtěli rady ohledně manželských nebo pracovních problémů, nemocí, nebo chtěli peněžní příspěvek, aby mohli poslat syna na studia do Anglie. Guru každého vyslechl, každému požehnal a věnoval obrázek svého gurua. Pro skutečného
gurua je každý člověk ztělesněním toho Nejvyššího.
Někteří guruové žijí ve svém domě, jiní obývají jeskyně. Někteří jsou sádhuové, jiní mají své rodiny. Duchovní zralost nesouvisí s životním stylem.
Většina guruů
ale žije v ašramech. Slovo ašram znamená místo zápasu a pro mnoho Indů je celý život jedním nepřetržitým zápasem. Ašram obvykle vznikne tam, kde se guru na delší čas usadí a kde se kolem něho shromáždí žáci. Ti obvykle koupí
půdu, nemovitost, zařídí vše potřebné. Většina současných ašramů v Indii je na místech, kde se shromaždují relikty po guruích, kteří už nežijí. Je možno tam strávit nějaký čas meditací. V některých ašramech žijících guruů
musíte pracovat, v jiných několik hodin denně meditovat. Vždy jde ale o různou formu téhož snažení. Guru vede žáka ke konkrétní zkušenosti.
Existují "učitelé", kteří jsou jen o pár lekcí před vámi. Neznamená to, že vás
nemohou něco důležitého naučit. Někteří učí tak, že neučí vůbec, jen jsou. S těmi je ale, zvláště dnes, těžké vyjít. Klidně vás, tak jako v Thajsku či Japonsku (nebo v Anglii) nechají měsíce dělat něco špatně. Proč ne. Může
to fungovat v zemích, kde mají času dost. Jenže my musíme chodit do práce, živit rodinu atd.
Jiní se učí tím, že učí (ve smyslu přísloví Nejlépe učíš, to, co sám nejvíc potřebuješ). Jednou jeden fyzik
prohlásil: "Když potřebuji něco nastudovat, tak na to téma vyhlásím přednášku." I ti jsou pro ty, kterým to vyhovuje, v pořádku. Absolvent druhé třídy může prvňáčkovi hodně pomoci. Pak je ale nutno jít dál.
Na západě ale nikdy
nebude fungovat to, co je v Indii (nebo Tibetu nebo v Thajsku či Barmě) běžné: hluboká víra v gurua. Vztah mezi guruem a žákem je v Indii vždy nesrovnatelně hlubší, plný poslušnosti a z evropského hlediska téměř
neuvěřitelné oddanosti. Zatímco my pochybujeme, a to nám brání vnímat guruovy instrukce tak jak jsou, a podvědomě pak získat další návody a postupy, jak dosáhnout cíle, sebe realizace, Ind guruovi bezmezně věří a jeho víra je pak
katalyzačním prvkem obrovské intenzity.
Pravý guru má radost, když ho jeho žák překoná.
"Potkáš-li Buddhu, zabij Buddhu", hřímají zenoví mistři. Jeden adept bojového umění se doslechl o novém mistrovi, který žije vysoko
v horách, a vypravil se za ním, aby ho vzal do učení. Mistr žáka přijal a nechal ho první měsíc poklízet. Když se žák ohradil, mohl pomáhat mistrově ženě při vaření, ale mistr ho stále častěji ostentativně pozoroval. Po
další námitce mohl pomáhat i mistrovi, ale zároveň ho mistr zepředu, zezadu, ale často i v noci, šťouchal svou holí. Žák se musel naučit neustále se mít na pozoru a uhýbat mistrově holi, ale když se ani další měsíc nic jiného nedělo,
rozzlobený žák se rozhodl, že od mistra odejde Jak byl rozzlobený, připravil si hůl a chtěl mistra, který se právě skláněl nad kotlíkem s míchal polévku, praštit. Aby se pomstil. Za všechno. Velmi opatrně se přiblížil
k mistrovi zezadu, napřáhl se a bác, praštil do pokličky, kterou mistr bravurně odrazil žákův útok. "Zítra začneme," řekl mistr.
Pravý guru je vždy jiný, než čeká jeho žák. Je-li to třeba, laskavě žáka i nakopne. Pravý guru
ví, že osvícení žáka není konec, ale prostředek. Dává a rozdává se tak, že se bariéry individuality rozpouštějí a není možné říci, jestli je to student, kdo se nabízí a odevzdává učiteli, nebo naopak.
Nejvyšší pravda se nedá
popsat, natož předat slovy. Velcí učitelé toho proto mnoho nenamluví, jen poskytnou a nabídnou své zkušenosti.
Na základě kapitoly z knihy Roberta Housdena Cesty posvátnou Indií přeložil, sestavil a dalšími
komentáři doplnil V.M.
