|
Vize
Elisabeth Kubler-RossováJedné z mých prvních mystických zkušeností se mi dostalo během jednoho experimentu, kdy mi bylo umožněno opustit své tělo. Experimentátor ale zasáhl, protože se domníval, že jsem z těla vystoupila
příliš brzy. Zasáhl tak do mých úmyslů a já si před novým pokusem pevně předsevzala, že problém obejdu, když se naprogramuji, abych z těla vyletěla rychleji než světlo a dál, než se kdy o to člověk pokusil. Když experiment
začal, přímo jsem z těla vyrazila a pohybovala se neuvěřitelnou rychlostí. Jediné, na co jsem si po návratu dokázala vzpomenout, byl výraz šánti nilája. Neměla jsem tušení, jaký mají ta slova význam a původ. Ale
uvědomila jsem si, že jsem se vyléčila ze svých dlouhodobých zdravotních potíží. Následující noc jsem si uvědomila, že jsem zašla příliš daleko, a že teď na sebe musím vzít následky. Bojovala jsem s únavou, protože
jsem měla vnitřní tušení, že by se "to" mohlo stát znovu. A v okamžiku, kdy jsem se "tomu" poddala, na mne dolehl pravděpodobně nejbolestnější zážitek osamění, jaký může člověk mít. Zažívala jsem v pravém slova smyslu
stovky úmrtí, jimiž procházeli mí mrtví pacienti: fyzicky, citově, rozumově i duchovně jsem se ocitla ve smrtelném zápase a nebyla jsem schopna skoro dýchat. Věděla jsem, že nablízku není nikdo, kdo by mi pomohl: svou noc jsem musela
přestát sama. V oněch příšerných hodinách mi byly dány jen tři přestávky k zotavení. Mé bolesti by se daly asi nejlépe srovnat s porodními, jenomže následovaly nepřetržitě jedna za druhou. Během těch tří
přestávek, kdy se mi podařilo krátce se nadechnout, se odehrály události mající symbolický význam, který jsem ovšem pochopila až mnohem později. Během první přestávky jsem poprosila o rámě, o které bych se mohla opřít.
Ale jakmile jsem tutu prosbu vyslovila, zaslechla jsem vážný, ale laskavý hlas, který řekl: "Nemá to být." Po dlouhé době jsem pak v další přestávce poprosila o ruku, jíž bych se mohla chopit. Ale týž hlas se dal opět slyšet:
"Nemá to být." Během třetí přestávky jsem se rozhodla, že poprosím o koneček prstu. Nemyslela jsem tím nic víc než vědomí, že je někdo se mnou. Pak mi poprvé v životě svitlo, že musím mít odvahu snést všechny útrapy sama. Že
musím skončit se svým bojováním, a že musím změnit svůj odpor v pokojné, pozitivní sebeodevzdání. V okamžiku, kdy jsem v duchu toto "ano" vyslovila, utrpení skončilo. Bolest zmizela a dostalo se mi zážitku
znovuzrození, který nelze popsat lidskými slovy. Všechno se začalo chvět. Přikrývka, stěna, podlaha, lůžko, nábytek, ano, i obloha, kterou jsem zahlédla z okna. Jakoby se rozvibrovala celá Země a každá její
molekula. Pak jsem spatřila něco, co vypadalo jako lotosové poupě, které se přede mnou rozvilo do nádherného květu hýřícího barvami. A za ním zazářilo světlo, o němž tak často mluvili mí pacienti. Když jsem se rozevřeným vibrujícím
lotosovým květem začala k tomuto světlu přibližovat, byla jsem jeho září a úžasnou nezištnou láskou stále víc přitahována, až jsem s ním nakonec splynula. Vibrace ustaly. Zmocnil se mne hluboký klid a upadla
jsem do spánku, podobnému transu. Když jsem se probudila, věděla jsem, že budu muset sejít dolů a že se "to" stane při východu slunce. Oblékla jsem si šaty, obula sandály a kráčela z pahorku dolů. A tu se mi dostalo té
nejúžasnější extáze, jakou snad mohou lidé prožít na hmotné Zemi. Byla jsem uvedena do stavu absolutní lásky a s údivem jsem se dívala na všechno kolem. Cítila jsem náklonnost ke každému listu, oblaku či stéblu trávy, ke každé
živé bytosti. Ucítila jsem dokonce pulzování kamínků na cestě, ba kráčela jsem jakoby nad nimi a v duchu volala: "Nemohu vás přece pošlapat, nechci vám způsobit bolest." Když jsem došla pod pahorek, jasně jsem si uvědomila, že
se nedotýkám země. Nepochybovala jsem o pravosti tohoto prožitku: všeho se mi prostě dostalo z kosmického vědomí, jímž jsem poznávala život v celé jeho oživlé přirozenosti včetně všeobjímající lásky. Trvalo
několik dnů, než jsem se zase mohla orientovat ve své fyzické existenci, a několik měsíců, než jsem byla schopna se o svůj zážitek podělit. Na sympoziu o transpersonální psychologii pak přátelé můj zážitek pojmenovali slovy "kosmické
vědomí", a také mi řekli, že slova šánti nilája znamenají konečný pokoj a mír, který nás všechny čeká, domov, do něhož se jednou všichni vrátíme, až projdeme svými smrtelnými úzkostmi, bolestmi, žalem a starostmi a naučíme se
zanechat je všechny za sebou. |
