|
O smrti a umírání
Rozhovor s Elisabeth Kubler-RossovouCo vás přimělo věnovat tolik času, pozornosti a talentu věcem umírání a smrti? EKR: Začalo to v koncentračním táboře Majdanek. Viděla jsem tam na zdech
namalované motýly, namalované dětmi, které šly do plynových komor. Prohlížela jsem si ty motýly a uviděla jsem, že mne pozoruje jedna mladá židovka. Víte, já vyrostla ve Švýcarsku a neznala jsem, co to je hlad, nezaměstnanost, rasové
problémy, slumy atd. A takto "nepřipravená" jsem se ocitla rovnou v Majdanku. Zeptala jsem se jí, jak je možné, že lidé posílají tisíce dětí do plynu a pak se doma trápí, že jejich dítě má spalničky. Nějak jsem si to nemohla
srovnat. Byla jsem velmi nevinná a naivní. Ta mladá žena ztratila v plynových komorách všechny své bratry a sestry, rodiče, prarodiče. Ve vagónu už nebylo místo a tak ji vyhodili. Dodnes nechápe, jak ji mohli ztratit ze seznamu.
Strávila zbytek války v koncentračním táboře a přísahala si, že pokud zůstane naživu, bude o tom vyprávět světu. Když koncentrák osvobodili, řekla si ale: "Ach můj Bože, jestliže strávím zbytek života tím, že budu o těch
zvěrstvech vyprávět, pak nebudu lepší než Hitler. Budu zasévat semena nenávisti a negativity." A rozhodla se zůstat v koncentráku a dělat průvodkyni do té doby, než dokáže i Hitlerovi odpustit. Poslední věc, kterou mi řekla
bylo, že možná nevím, ale že v každém člověku je kousek Hitlera. Myslela jsem si, že je blázen. Přece v sobě nemám Hitlera. O pár dnů později jsem stopovala zpátky do Švýcarska, protože jsem onemocněla. Byla
jsem blízko smrti. Našli mě v bezvědomí na poli někde v Německu s tyfem. Pak jsem tři dny téměř umírala hladem v nemocnici. Došlo mi, že kdybych v tomto stavu uviděla malé dítě, které by kolem mne šlo
s kusem chleba, ukradla bych mu ho. A v tom okamžiku mi došlo, o čem ta žena hovořila. V závislosti na okolnostech člověk dělá tak hrozné věci, o kterých by s plným žaludkem nikdy ani neuvažoval. To byl počátek mé
celoživotní cesty. Když jsem se vrátila do Švýcarska, řekla jsem si, že budu studovat medicínu, a že se pokusím porozumět tomu, proč se z krásných nevinných dětí stávají nacisté. Jednou částí mých programů a přednášek je
například to, že se pokoušíme symbolicky dotknout se těch nacistických monster v každém z nás, zbavit se jich, a stát se Matkami Terezami. Tohle byl můj začátek a jsem za tu zkušenost nekonečně vděčná.
Je důvod ke strachu ze smrti? EKR: Ne. Není, pokud kolem sebe máte dost lidí, kteří vás milují, kteří se o vás postarají, a pokud budete moci, když budete chtít, zemřít doma. Nechcete-li zemřít v nemocnici a
nemůžete zemřít doma, požádejte, abyste mohli zemřít v hospici. K tomu je třeba vybudovat a zorganizovat především podpůrný systém z lidí, kteří vás znají, protože na tohle moc dobrovolníků nenajdete. S
umírajícím se musí mluvit. Když umíráte a nemůžete mluvit, což se mi stalo po mrtvici, musíte u sebe mít někoho, kdo bude mluvit na vás a za vás. Doufám, že až budu umírat já, budu moci umírat doma, se šálkem kávy a cigaretou u
postele. Je to zlozvyk, ale já vím, že je to zlozvyk. Domníváte se tedy, že existuje něco jako "posvátná nepatřičnost" (sacred inconsistency), jako je vaše cigareta, jinak klasifikována jako škodlivá? EKR: Kdybychom žili jen "zdravě", asi bychom museli zůstávat jen v posteli a živit se jen makrobioticky, bez občasných potěšení např. z čokolády, a asi bychom nesměli kvůli znečištění prostředí ani dýchat.
Myslím tím to, že naše Země je tak znečištěna, že asi neexistuje místo, kde by se dalo žít totálně zdravě. Samozřejmě se každý z nás snaží žít tak zdravě, jak je to v daných podmínkách možné. Já sama pěstuji například
organickou zeleninu asi pro sto lidí, žijeme na farmě a jsme dokonale soběstační. Ale mám své slabosti, piji například bezkofeinovou kávu, i když na tom zase až tak moc nezáleží, ale aspoň se pokouším žít ještě zdravěji. Jak stárnu,
už vůbec nepiji alkohol. Ještě nedávno jsem si občas dala sklenku vína, ale teď už ani to ne. Myslím, že jak se vyvíjíme duchovně, naše těla nám automaticky řeknou, co je pro ně akceptovatelné a co ne. Dnes už nedokáži
kouřit tak, jak jsem kouřila, když jsem studovala medicínu a v noci ještě pracovala. Přežila jsem. A až mi tělo řekne, že je čas přestat kouřit, přestanu. Když mi ale někdo říká abych přestala kouřit, nesvedu to. Protože mám
farmu, tak mám tak jednou do roka na talíři maso. Ne, že by mi už nechutnalo. Mám ale dojem, že na duchovní cestě, na které je každý člověk na světě, i když každý v jiném stádiu, každý časem zjistí, čeho se má v tom
okamžiku vzdát. To, čeho se pak člověk vzdá, je nahrazeno něčím daleko hodnotnějším. Jenže to těm ostatním říci nemůžete, protože by to pro ně byla nesprávná motivace. Myslíte si, že
v přístupu ke smrti mezi jednotlivými kulturami existují velké rozdíly? Které jsou podle vás nejpřirozenější? EKR: Například v Mexiku lidé navštěvují hroby svých blízkých. Přinášejí potraviny, mluví
s nimi, konají oslavy. Existují i jiné kultury, které se styků se smrtí nevyhýbají. A staré kultury byly také přirozenější. Jen v té naší materialistické kultuře dokonce i umřít stojí majlant. Mrtvým se dávají pohodlné boty
a hedvábné polštáře, aby je nic netlačilo. Je to nechutné a degradující. Kdysi i tady v Evropě lidé umírali mezi svými blízkými, doma, byli vystaveni v otevřené rakvi, všichni mohli přijít a rozloučit se, dotknout se jich.
Vzpomínám si, jak mi umřel strýc, a má matka s ním pak mluvila, jako by ji slyšel. Udělalo to na mne velký dojem. Nebyly tam šminky a rtěnka a všechno to ostatní předstírání. Věci se za posledních sto let velmi změnily, zvláště
ve velkých městech. Přesto jsou ještě místa, kde jsou pohřby přirozené. Ale i tam se to rychle mění. Ovlivňuje to víra nebo nevíra v reinkarnaci? EKR: U mých pacientů to bylo velmi, velmi vzácné.
Spíše měli ti, kteří věřili v reinkarnaci, problémy s tím, jestli udělali to, co mělo být uděláno. Většina mých pacientů ale nevědělo nic o reinkarnaci. Ono na tom až zase tolik nezáleží. Důležité je, jestli je otevřen přístup
k vaší duchovnosti. Věříte-li, máte pak méně problémů, ať už jste protestant, katolík nebo žid. Samozřejmě jsou v tom rozdíly, Židé mají například se smrtí hodně problémů. Vyptávala jsem se na to mnoha rabínů, jenže tohle
zrovna je náboženství, kde když se zeptáte dvaceti rabínů, dostanete dvacet různých odpovědí. Jeden říkal, že člověk pokračuje v životě v podobě svého syna a ten zase svého syna. Jenže, co se stane, když máte jen dcery?
Jiný říkal, že člověk přežije ve vzpomínkách jiných. No, po sto letech si možná už nikdo nevzpomene. Jak se s nevyhnutelností smrti může vypořádat ateista? EKR: Žádný problém. Když jsem začínala,
nevěděla jsem, do čeho jdu. Byla jsem vychována jako protestantka, v srdci jsem byla katolička, a měla jsem být židovka. Trochu ode všeho. Pak, při práci s umírajícími, jsem si začala uvědomovat, že jsme všichni stejní.
Všichni jsme se narodili stejně. Zemřeme stejně. Záleží jen na tom, jak člověk žije. Žije-li plným životem, nemusí ničeho litovat, protože udělal vše, co udělat měl. Udělá-li spoustu chyb, pak udělat spoustu chyb je zase lepší, než
nežít vůbec. Nejsmutnější pohled byl na ty umírající, kteří měli rodiče, kteří litovali: "Kdybychom tak mohli říct, že nás syn se stal lékařem!" Takoví lidé si myslí, že lásku je možno si koupit tím, že budou dělat, co si přeje
maminka nebo tatínek. Nikdy neposlouchají své sny. A dívají se zpátky a litují. Proto lidem říkám, a myslím to doslova, že pokud nedělají to, co je opravdu baví, ať dělají to, co jim pomůže najít a pak dělat to, co je opravdu baví.
Takoví lidé umírají s pocitem pýchy a jsou na sebe hrdi. Je možno někdy nebýt docela čestný k tomu, kdo umírá? EKR: Člověk musí být čestný, ale ne na 100%. Musí odpovídat na otázky, ale neměl
by odpovídat na víc, než na co je tázán, protože to znamená, že lidé na to ještě nejsou připraveni. Tvrzení, že se musí říkat jen pravda, je nesmysl. Možností, jak pomáhat, je nesčíslně. Člověk musí být na to, co říká, velmi opatrný.
Především nesmí nikdy vzít umírajícímu naději. Nikdo nedokáže žít bez naděje. Mým zlatým pravidlem bylo jít a zodpovědět jejich otázky nejlépe, jak jsem uměla. A pokud jde o obvyklé otázky, jakou procentuální naději mají...měla
jsem vynikajícího učitele, který jednou řekl, že z jeho pacientů mělo 50% naději na další rok života, 35% na dva roky života, 37% naději na dva a půl roky života atd. Vždy ale, pokud si to někdo spočítal, jedno procento
chybělo. Když se ozval, co s tím chybějícím procentem, můj učitel řekl: To je procento naděje. Můžete nám říci něco o práci s dětmi s AIDS? EKR: Co mne nejvíc trápilo, že se nám jen několik
takovýchto dětí podařilo dostat pryč z nemocnic. Nemocnice to nechtěly dovolit. Přitom máme například 150 rodin, které čekají na adopci dítěte s AIDS. Proč tomu tak je? Peníze. Instituce dostávají tisíc dolarů na den
a dítě. Financují výzkumy, zkoumají ty děti. Nikdo není zatím schopen to zarazit. Nikdo není schopen říci, jedna dávka kostní dřeně týdně je až moc. Ty děti by místo toho měly být milovány, měly by si hrát v trávě a pozorovat
motýly a měly by žít jako ostatní děti. Když se to povede, pak takové dítě vykvete jako květina. Co bylo na dětech, které se změnily z HIV pozitivní na HIV negativní, jiné? EKR: Stručně
řečeno, ty děti se doslova koupaly v lásce. Asi 10% našich dětí, když měly kolem sebe totální lásku, se staly HIV negativními. Z lékařského hlediska to zase není až takový zázrak. Jenže obvykle si lidé myslí, že když dítě
dostane AIDS, musí na to taky umřít. Není to pravda. Nemusí. To si zatím veřejnost neuvědomuje. Řekněte nám víc o svém centru ve Virginii. EKR: Budujeme místo, kde budeme pořádat školení a workshopy, a
protože je to na mém pozemku, nebudu už muset tolik cestovat. Přitom obyvatelé městečka se mne trochu bojí a říkají mi AIDS lady a prý mám spolky s ďáblem. Jsou to všichni křesťané. Hrozí mi, že pokud třeba zavolám ambulanci,
nikdo nepřijede. Mám s nimi těžkosti. Zatím mi dovolili ubytovat jen čtyřicet lidí najednou, a já bych potřebovala mnohokrát víc. Můžeme tedy pracovat, a ne tak intenzívně, jak bych si přála.
Jaký cíl ještě máte? EKR: Žít a hlavně pracovat co nejdéle. (Rozhovor vedl Daniel Redwood, chiropraktik a spisovatel, popularizátor alternativní medicíny. Jeho materiály jsou na http://www.doubleclickd.com) |
