Steven HalpernV roce 1969 jsem v rámci intenzívního studia léčivé síly hudby meditoval
pod posvátnou sekvojí v Kalifornii. Najednou jsem uslyšel hudbu,
která byla úplně jiná než cokoliv jsem předtím slyšel. Otevřelo to mé srdce a povzneslo duši. Obklopilo atmosférou klidu, míru a nekonečné lásky. Okamžitě jsem
věděl, že tohle je moje životní poslání.
Steven Halpern
Daniel Redwood: O léčivé síle hudby jsem poprvé slyšel před mnoha lety vyprávět folkovou zpěvačku Odettu. Kdy jste s tím přišel poprvé do styku vy?
Steven Halpern: Pokud si vzpomínám, tak to bylo na střední škole, četl jsem v nějakém časopise, jak Edgar Cayce říká, že hudba má moc léčit. Po roce 1965 jsem pak slyšel lidi mluvit o léčivé síle hudby a o tom, že
tady existuje dlouhá tradice využití hudby pro léčebné účely, stále častěji. Začal jsem se o to více zajímat, začal jsem studovat knihy o Pythagorovi a léčebných postupech starých Řeků a Egypťanů. Problém byl, že neexistovaly
nahrávky, abych slyšel, jak ta léčivá hudba vlastně zní.
DR: Co jste tedy udělal, abyste se k některým starým hudebně léčivým tradicím dostal?
SH: Přečetl jsem všechno co se dalo. Vyhrabával jsem
zaprášené knihy ze spodních regálů knihoven. Vyhledával jsem a učil se od lidí, kteří pro mne mohli mít určité informace. Hodně jsem meditoval a jaksi se tak ladil na naši dobu. Jinými slovy, hudba, která fungovala ve starém Řecku,
kde se s ní lidé setkávali jen při příležitosti slavností a rituálů, musela být docela jiná, a asi by nefungovala dnes, kdy nás obklopuje od rána do večera. Dnes prostě potřebujeme jinou léčivou hudbu.
DR: Co tedy je na tom, že jsme dnes obklopeni mořem zvuků, pozitivního a negativního?
SH: Pozitivní je třeba to, že ta správná hudba může ve správný okamžik na hudbu připravenému člověku skutečně pomoci. Hudba
může zvýšit produktivitu a efektivitu, chcete-li to v úřednických termínech. Správně použitá hudba může člověku pomoci lépe se soustřeďovat a využívat zdroje tvůrčích možností.
Negativní na tom je fakt, že naprostá
většina hudby, která nás denně ze všech stran obklopuje, není složena za účelem posílení zdraví. Místo toho je složena tak, aby v nás zesílila jistou závislost, abychom pak chtěli více rytmů a více hudby. Hudba je tak spíše
zábavou a rozrušením, než prostředkem k sebeposílení a dosažení duchovní harmonie. Lidé si už ani neuvědomí, že v obvyklém rádiu je hudba jen vatou mezi jednotlivými reklamami.
DR: Hudba z rádia tedy neuklidňuje?
SH: Naprostá většina rozhlasových stanic vysílá hudbu, která neuklidňuje. Samozřejmě, když například dlouho řídíte auto, příliš zklidňující hudba by nebyla to pravé. Jenže naprostá
většina lidí, kteří poslouchají rádio, něco dělají a neuvědomují si, že to, co se vysílá, je spíše oslabuje.
Já jsem dlouze zkoumal, jak mě ovlivňuje ten který druh hudby. Pracoval jsem s výtvarníky a zkoumali jsme,
při které hudbě jsou nejvíce tvůrčí a výkonní. Kromě jiného se ukázalo, že každý člověk vyžaduje pro každou činnost jiné zvukové pracovní prostředí.
Je třeba se ale samozřejmě zeptat, co to vlastně je relaxace. Většina lidí
v Americe neví, co je to relaxace. Abych parafrázoval Franka Zappu, nepoznali by relaxaci, ani kdyby k nim přišla a kousla je. Lidé si myslí, že relaxace je jít na pivo a na kuželky nebo se koukat v televizi na fotbal.
DR: Jak byste definoval relaxaci vy?
SH: Relaxací rozumím takový stav, kdy se dýchání zpomalí, srdeční tep je pod 60 úderů za minutu a mozek produkuje vlny alfa. To se ovšem nedá měřit bez speciálního
zařízení. Dá se ale měřit puls a počítat dech. Ještě k tomu, o čem jsme mluvili dosud - stačí si uvědomit, že naprostá většina hudby je dnes komponována v tempech daleko vyšších než 60 úderů za minutu.
DR: Jak to vše ovlivňuje fysiologii lidského těla?
SH: Zjednodušeně řečeno, existuje jev, kterému se říká rytmické zfázování. Váš srdeční tep lze zmanipulovat a zrychlit vnějšími stimuly. Může to být zvuk ledničky, rytmus
jedoucího vlaku nebo rytmus bubnů v nějaké hudbě. Protože ale většina bubeníků hraje rychleji než v tempu 100 úderů za minutu (a protože většina dnešních "bubeníků" jsou počítače), naše srdce a těla jsou tlačena do
nepřirozených rytmů. To má za následek stres a nervozitu. To vše se navíc děje pod hladinou naší vědomé pozornosti.
DR: Rád bych u problematiky počítačových rytmů a elektronicky generované hudby zůstal. Bude
počítačová hudba, která je ovšem např. pod 60 úderů za minutu, relaxující?
SH: Řeknu to takhle: je tu přinejmenším stejný rozdíl, jaký je mezi organicky vypěstovanou zeleninou a mezi zeleninou urychlenou pomocí
chemických hnojiv a pesticidů. Většina lidí z té urychlené zeleniny neonemocní. Ani já se jí nevyhýbám. Negativní efekt je totiž velmi malý. Většina automatických bubeníků a počítačem vytvořených velmi přesných rytmů se
neshoduje s přece jen trochu nepravidelným rytmem organických tkání nebo přímo srdce: nerezonuje to. Srdeční tep zní docela pravidelně, ale jemné zrychlování nebo zpomalování je typickým aspektem rytmů organického života. Proto
nás živá hudba jaksi hřeje. Počítačová hudba je naproti tomu pro většinu citlivých lidí příliš studená a jaksi sterilní.
DR: Jakou část rytmů v pop music hrají živí lidé a jakou automatičtí
bubeníci?
SH: Co se týče popu, nejsem si jist, ale v případě disco je 100% hudby hrané počítači a automatickými bubeníky. Disco styl dokonce donutil mnoho bubeníků skončit, protože to je lacinější a pohodlnější
umístit na scénu jen malou krabičku a můžete mít jakýkoliv rytmus v jakémkoliv tempu, a nemuset jednat s člověkem, jeho emocemi, přáními a osobností. Několik studií se zabývalo vlivem disco rytmů na tep srdce a psychologii
člověka, a prokázal se negativní vliv.
Netvrdím, že automatický bubeník je špatná věc. Na těch posledních verzích je teď už možné nastavit si algorytmy, které vytváří pocit jakési "lidskosti". Některé se dokonce
nazývají "počítače s lidským cítěním". Pokud jde ale o mne, dávám přednost skutečnému člověku. Chci onu lidskost cítit přímo. Jinak řečeno, je-li vám pod 25 let, a vyrostli jste ve městě, je váš život plný docela jiných rytmů a
vaše tělo i psychika je také trochu jinak esteticky naladěna. Tim Leary naznačoval, že právě tohle je důvod, proč se mladá generace s touto hudbou cítí O.K. Když jste mladým, můžete do svého těla pustiti téměř cokoliv a
přežijete. Můžete poslouchat velice hlasitou hudbu a nepoškodit si sluch tak rychle, jako člověk, kterému je nad 45 let. Když jdu já na rockový koncert, v uších mi zní ještě pár dnů. Můj vnitřní ušní mechanismus už asi není tak
přizpůsobivý. Většina lidí si ale neuvědomuje, že negativní účinek hlasité hudby je kumulativní.
DR: Jak a kde jste svou hudbu začal používat?
SH: Různě. Když jsem připravoval svou diplomovou práci,
hrával jsem lidem v nemocnicích při před a pooperačních stavech, na operačních sálech, v sanatoriích. Vůbec první pokusy jsem zkoušel v čekárnách s magnetofonem a předem natočenou hudbou. Během několika minut
přestaly malé děti plakat, starší se přestaly prát a lidé přestali reptat, že čekají dlouho. Bylo to na holistické klinice Dr. Irvinga Oylea. On sám jednou vyšel z ordinace a ptal se co se to děje, že nikdy nic podobného
neslyšel. Podíval se na mne, zeptal se kdo jsem a pozval mne na rozhovor. Spřátelili jsme se a on se pak stal mým odborným poradcem. Tak začalo období hudby, která je na desce Spektrální svita.
DR: "Spectrum suite" je výjimečná skladba i nahrávka. Pracoval jste na ní delší dobu, nebo inspirace přišla najednou?
SH: Styl kompozice přišel z čistého nebe.
DR: Jak byste ten styl kompozice
popsal někomu, kdo ji nikdy neslyšel?
SH: Je velmi volná, bez pevné formy, jen tak uplývá. Tenkrát jsem ji nahrál na elektrické piano, ale může se hrát i na obyčejné piano. Není v ní skoro žádný rytmus.
Jednoduché melodie jsou založeny na pentatonické pětitónové řadě tónů. Nikdy žádná disonance, žádné hrany, hudba jen tak tiše dýchá. Mezi notami je často dost prostoru, což posluchači dovoluje stát se součástí té hudby.
DR: Já jsem tehdy při jejím poslechu zjistil, že právě ty pauzy změnily mé představy o rytmu.
SH: To se stává více lidem. Prostor a ticho jsou od samého počátku integrální součástí mé hudby. Po čase jsem zjistil, že
mou hudbu mají potíže poslouchat právě ti, kteří jsou téměř závislí na rychlém hlasitém rytmu obvyklé hudby. A nezáleží na tom, jestli poslouchají disco, rock, heavy metal nebo Beethovena či Bacha. Stejné potíže mají i ti, kteří si
před poslechem dali pár šálků kávy. Jejich tělo není schopno zpomalit a tak se vytváří jakási energetická disonance. Ale tak je to i se mnou, když jsem mimořádně výkonný, i moje hudba zní jinak. Jednou jsem svou hudbu slyšel
v jakési depresi a vůbec se mi nelíbila. Bylo to pro mne poučení. Pak ale stačí uvědomit si, že většina lidí je v tomto stavu neustále...
DR: Reagují na vaši hudbu rozdílně i příslušníci rozdílných kultur?
SH: Ne z těchto důvodů. Hudba je univerzální jazyk. V roce 1977 jsem byl v Anglii na festivalu Body, Mind and Spirit. Byli tam
Angličané, ale i Evropané, kteří neznali anglicky, a hudba se líbila všem. Nejvíc ale jedné ženě z Nigérie a jednomu Japonci. Na zvukové a buněčné úrovni se moje hudba líbí bez jakéhokoliv omezení. Mé desky se prodávají všude na
světě, včetně Číny, Japonska, Austrálie, Jižní Ameriky a celé Evropy.
Z teoretického hlediska používám noty stejně jako čínský nebo japonský malíř kaligrafie používá prostor. Několika jednoduchými tahy načrtne horu
a veškerou ostatní plochu papíru nechá prázdnou. Jedna stará čínská báseň říká "Použij KI nebo nemaluj vůbec". Tohle by se dalo vztáhnout i na hudbu: "Hraj KI nebo nehraj vůbec." Dalším zlatým pravidlem je heslo: "Komponuj ze sebe."
Abych mohl něco složit, musím být v dokonale relaxovaném stavu, protože právě tento stav se pak jaksi přenese do skladby a později je přenášen do niter posluchačů. Za ta léta jsem si to mockrát dokonale ověřil.
DR: meditujete pravidelně?
SH: Ano, i když ne tak dlouho, jak bych si přál. Každý den začínám pěti nebo deseti minutami meditace, a během dne si dopřávám meditační minipřestávky. Bohužel mám málokdy čas dopřát si řádnou
půlhodinku meditace, jak doporučují někteří zkušení. Ale mně osobně fungují i ty pětiminutovky. Rád a často medituji v přírodě (nebo na přírodu), a někdy na louce pod stromem nebo u potoka pak sedím déle. Nepoužívám mantry.
Začínám několika údery na japonské chrámové mísy, tiše si zazpívám a pak vstoupím do království ticha. Dělám to tak od té doby, kdy jsem se na škole v roce 1966 naučil meditovat.
DR: Spolupracoval jste
s celou řadou dalších hudebníků. S kterými se vám to líbilo nejvíc? Co jste se od nich naučil?
SH: Hrát s někým dobrým je vždycky veliké potěšení. I při výběru hudebníků se řídím spíše intuicí. Jeden
z prvních byl Paul Horn.
DR: Jehož vynikající album Inside Taj Mahal je dnes již klasickým titulem hudby New age.
SH: V té době se mi nepodařilo se s ním kontaktovat, ale sešli
jsme se v roce 1984. Být s ním ve studiu je neobyčejný zážitek. Řekl jsem, že první kousek bude v D molu. Meditovali jsme chvíli, což byla vlastně naše zkouška, a pak jsme to rovnou natočili. Šlo to úplně samo. I
zbytek kapely, basistu a bubeníka, se nám podařilo okamžitě dostat do stejné nálady. Byla to téměř telepatická komunikace. Natočil jsem také několik alb s Dallasem Smithem, který hraje na lyricon.
DR: Co je to lyricon?
SH: Dechový syntezátor...vypadá jako soprán saxofon, ale dostanete z něho daleko více zvuků. Dallas také výborně ovládá bambusovou flétnu. S ním se točí stejně hladce.
DR: Takže i při natáčení jde o improvizaci?
SH: Ano. Když mám někde doprovod, je to většinou trošku jazzově improvizační. Ani Paul Horn není přítelem playbacků. Říkal, že přichází z míst, kde se hudebníci sejdou a za den
to všechno natočí.
DR: Desku Ancient echoes jste natočil s harfistkou Georgií Kellyovou. Zní to jako jakási meditativní cesta. Jaké máte vy z téhle desky pocity? A je to váš hlas, který
tam zazní?
SH: Je. Chtěl jsem natočit něco s harfou, ale jen Georgie byla ochotna někoho doprovázet. Načrtli jsme nějaké aranže a pak jsem to všechno za jednoho úplňku ve studiu poblíž pláže ve Venice
v Kalifornii natočili. Měli jsme asi tak 40 minut, ale když jsme si to naposledy přehrávali, najednou to ze mne muselo ven a začal jsem zpívat. Přitom jsem byl ten školní typ, kterému zakáží zpívat. Nikdo tedy nebyl více
překvapen než já sám.
DR: Ještě štěstí že vám na škole nezakázali hrát.
SH: Zkoušeli to, ale bylo to nějak ve mně a nikdo to nemohl udusit. Takže v tom studiu ve Venice jsem se
otočil na režiséra, řekl, že ještě nejsme hotovi, poprosil jsem Georgii aby hrála tiše na harfu a začal jsem zpívat. Zní to jako nějaký starobylý, invokační zpěv. Vůbec si nepamatuji, jak jsem to nazpíval. Když jsme si to pak poprvé
poslechli, podívali jsme se na sebe a žasli. Nikdo něvěděl, odkud to přišlo. O rok později, když album vyšlo, mi nějací Rosekruciáni po koncertě řekli, že bych to neměl zpívat na veřejnosti, že je to téměř stejné jako jedna jejich
invokační píseň. A ptali se, kde jsem se to naučil, když nejsem člen řádu. Když jsem jim vysvětlil, jak to vzniklo, řekli, tak to je něco jiného, to je v pořádku. Byl jsem na to naladěn a nějak to přišlo. Říká se přece, že právě
tak i Mozart byl naplněn svou hudbou. Když mi to jde, ztrácím sám sebe, ztrácím vědomí hranice mezi hudebníkem a hudbou. Stávám se hudbou. Stávám se hudebním nástrojem.
DR: Jaké prostředí máte nejraději pro živé hraní?
SH: Má nádherné zážitky z hraní na velkém křídle v katedrálách a kostelech a tam, kde mohu kontrolovat i osvětlení a pracovat i s barevnými světly. Vždycky se mi ale dobře hraje před dobře naladěným a otevřeným
obecenstvem. Vzpomínám také na koncert v oválné hale v hotelu ve Virginia Beach, kde se celá hala naplnila jakousi silnou pozitivní energií. Měl jsem dojem, že za tím pianem levituji a ono hraje samo.
DR: Když se ohlédnete, co jste dokázal? A jaké máte plány do budoucna?
SH: Cítím, že jsem začal jakýsi nový druh hudby. Naplnil jsem tak své poslání. Cítím, že i na konci 20. století lze skládat léčivou hudbu.
Hudbu, která lidem pomůže nalézt kořeny jejich duchovnosti. A možná hudbu, která pomůže dodat tomuto světu více harmonie. Začal jsem kdysi hrát protože jsem tak meditoval. Viděl jsem a vidím kolem sebe spoustu stresu. Chtěl jsem
lidem pomoci něčím, co není návykové, co je po ruce.
Co bych ještě chtěl? Rád bych pro tuhle hudbu pomohl vytvořit i odpovídající prostředí právě v těch nemocnicích, čekárnách, na operačních sálech a všude tam, kam
podle mne patří. Jsem součástí výzkumného projektu, který by měl odpovědět na spoustu otázek, jak tahle hudba léčí. Pracujeme s dětmi na školách, ve školkách a v porodnicích. Učíme je, jak nebýt obětmi zvukového prostředí,
které je obklopuje. Věřím, že by k všeobecnému vzdělání měla patřit i jakási individuální zvuková dieta. Aby si lidé uměli k obvyklé hudbě pustit i něco pro odpočinek a relaxaci. Jsem přesvědčen, že na individuální ale i na
sociální bází by ubylo násilí, děti by se lépe učily a rostlo by jejich sebevědomí.
Rád bych tuhle hudbu zavedl i do hospiců. Pomáhá i při práci s počítačem. Ideální by bylo, aby se člověk při téhle hudbě narodil,
vyrostl, učil se a třeba i umíral. To je možná moje poslání.
