Psychologické, filosofické a duchovní aspektyJe těžké představit si něco, co je z hlediska každého člověka více univerzálnější a osobnější, než smrt a umírání. V průběhu
našeho života ztrácíme známé, přátele, rodinné příslušníky, a nakonec dojdeme k biologickému konci i my sami. Ve světle těchto fakt je udivující, že teprve na konci 60. let se začal v západní průmyslové civilizaci
projevovat jakýsi zájem o studium smrti a umírání. To se týkalo nejen všeobecné veřejnosti, ale i vědců a profesionálů z oborů, které by se o to měly zajímat, například lékařství, psychiatrie, psychologie, antropologie,
filosofie a teologie. Jediným logickým vysvětlením pro tento jev je masivní popírání smrti a psychologická represe v celé této oblasti.
Tento nezájem je ještě nápadnější, když srovnáme situaci starodávných a
předindustriálních kultur a uvědomíme si, že jejich postoj ke smrti a umírání byl diametrálně odlišný. Smrt hrála v jejich kosmologii, filosofiích, duchovním a rituálním životě, mytologii, stejně jako v každodenním životě kritickou a
ústřední roli. Praktická důležitost tohoto rozdílu se stává samozřejmá, když srovnáme situaci člověka, čelícího smrti v těchto dvou historických a kulturních podmínkách.
Typická osoba umírající v západní industriální
společnosti vyznává pragmatický a materialistický světový názor, nebo jím je přinejmenším ovlivněna. Podle hlavního proudu akademické západní vědy je historie vesmíru historií rozvíjející se hmoty. Život, vědomí a inteligence jsou
více či méně náhodné a nevýznamné vedlejší produkty tohoto rozvoje. Objevily se na scéně po miliardách let pasívní evoluce v triviálně malé části nezměrného vesmíru. Ve světě, který uznává za reálné jen to, co se dá změřit a zvážit,
není místo pro duchovnost jakéhokoli druhu.
Ačkoliv jsou všeobecně dovoleny, nebo formálně podporovány náboženské aktivity, z přísně vědeckého pohledu se jakékoli angažování v duchovnosti jeví a je interpretováno jako iracionální
aktivita indikující emoční a intelektuální nedospělost, nedostatek vzdělání, primitivní názory a náchylnost k magickému a infantilnímu myšlení. Přímé zkušenosti duchovních realit jsou vnímány jako manifestace vážných mentálních
nemocí a psychóz. Náboženství zbaveno těchto zkušeností z větší části ztratilo své spojení k hlubinným duchovním pramenům a v důsledku toho je dnes prázdné, beze smyslu a vztahu k našemu životu. Takto nedokáže soupeřit s pokušením
materialistické vědy s jejími technologickými triumfy.
Za těchto okolností přestalo být náboženství vitální silou našich životů, stejně jako v době umírání a smrti. Její odkazy k životu po smrti k následným
dobrodružstvím duše a pobytu na nebesích, stejně jako k nebi a peklu, byly odsunuty do říše pohádek a psychiatrických příruček. Celá duchovní historie lidstva byla patologizována. Při tom kolébkou všech velkých náboženstvích světa
byly transpersonální zážitky jejich zakladatelů, proroků a světců. Například můžeme uvést Buddhovo setkání s bohem Kama Mara a jeho armádou, nebo různé epizody z jeho minulých inkarnací doprovozených "trháním karmických připoutání".
Starý Zákon popisuje Mojžíšovu vizi Jehovy v podobě hořícího keře a Nový Zákon zase Ježíšovo pokoušení ďáblem během jeho pobytu v poušti. Islámské svitky popisují Mohamedovu cestu sedmi nebi, rájem a peklem v doprovodu archanděla
Gabriela. Podle tradiční psychiatrie všechny tyto zážitky indikují vážné psychopatologické stavy mentálně nemocných jedinců.
Psychiatrická literatura překypuje články a knihami o tom, jaká by byla nejlepší klinická diagnóza různých
slavných duchovních osobností. jmenujme Buddhu, Ježíše, Mohameda, Ramakrišnu nebo sv. Antonína. Vizionářské zkušenosti z oblasti transpersonální jsou obvykle přičítány těžkým psychozam schizofrenického typu, nebo epilepsii, jako v
případě Mohameda. Sv. Jan z Kříže byl označen jako "dědičně degenerovaný" a sv. Tereza z Avily jako "hysterická psychotička". Antropologové diskutují, jestli šamané jsou psychotici, hysterici nebo epileptici. Existuje dokonce práce,
která přisuzuje psychopatologická kritéria meditaci. Jmenuje se "Buddhistická meditace jako umělá kakatonie" (jejím autorem je slavný psychoanalytik a zakladatel psychosomatické medicíny Franz Alexander).
Podle západních neurověd
je vědomí produktem hmoty a fyziologických procesů mozku, a tedy kriticky závislé na těle. Smrt těla, zvláště mozku, je tedy nazírána jako absolutní konec jakékoli formy vědomé aktivity. Víra v posmrtnou cestu duše, život po životě,
nebo reinkarnaci je obvykle zesměšňována jako produkt přání lidí, kteří jsou neschopni akceptovat tak samozřejmý biologický imperativ smrti, jejichž absolutní podstata byla nade vší pochybnost vědecky prokázána. Jen velmi málo lidí
včetně většiny vědců, si uvědomilo, že nemáme jakýkoli důkaz o tom, že vědomí je skutečně produkováno mozkem...
Tento postoj efektivně ovládl vědecký zájem o zážitky umírajících pacientů a individuální zážitek blízké
smrti, až koncem 70. let. První zprávy na toto téma získaly velmi malou pozornost, ať už vyšly ve formě knih pro širokou veřejnost (Jesse Wiesse: The Vestibule, 1972 a Jean-Baptiste Delacour: Glimpses of the Beyond), nebo vědeckých
výzkumů, jako byla studie pozorování umírajících, organizovaná Carlisem Osisem v roce 1969. Od dob, kdy vyšel mezinárodní bestseller Raymonda Moodyho Život po životě (1975) a knihy Elisabet Kubler Rossové, Kena Ringa, Michaela
Sabboma a dalších průkopníků thanatologie, již máme ohromující množství důkazů o výjimečných charakteristických zážitcích blízké smrti, a hlubokých osobnostních změnách, které je provázejí. Materiál těchto studií byl široce
komentován a používán médií od televizních debat až k hollywoodským filmům. A přece jsou tato pozorování, která mohou otřást paradigmatem doby a revolucionizovat naše chápání podstaty vědomí a jeho vztahu k mozku, většinou
profesionálů stále odmítána jako irelevantní halucinace, vyprovokované biologickou krizí. Nejsou běžně zaznamenávána a zkoumána jako velmi důležitá část pacientovy anamnézy a nikdo také neposkytuje speciální psychologickou pomoc,
která by tyto události integrovala. Lidé, umírající v západních společnostech často postrádají efektivní a lidskou podporu. Máme tendenci bránit se emočnímu nepohodlí, které s sebou smrt přináší. Průmyslový svět má tendenci
odstraňovat nemocné a umírající lidi do nemocnic a hospiců. Důraz je kladen spíše na podporu životních systémů a mechanické prodloužení života, často nad rozumný rámec, než na kvalitu prostředí. V okamžiku lékařské krize je veškerý
kontakt spíše formální a minimální. Lékařští profesionálové, kteří již vyvinuli specifické formy psychologické pomoci a poradenství, nevěnují umírání větší pozornost. Tváří v tvář nejhlubší představitelné krizi, která zasahuje
zároveň biologické, emoční, mezilidské, sociální, filosofické a duchovní aspekty jedince, zůstává člověk jediný, pro kterého smysluplná pomoc není dostupná.
To vše se odehrává v rámci mnohem většího kontextu kolektivního
popírání pomíjivosti a smrtelnosti, která charakterizuje západní industriální civilizaci. Většina našich setkání se smrtí se odehrává v odlidštěné formě týmu profesionálů, extrémních emocí, a zahrnuje dokonce posmrtné holiče a
kadeřníky, krejčí, vizážisty a plastické chirurgy, kteří na těle, než je ukázáno příbuzným a přátelům, provádějí nejrůznější kosmetické úpravy. I média pomáhají zvětšit vzdálenost člověka od smrti tím, že ji převádějí do prázdných
statistik a hovoří o ni jako o tisících obětí válek, revolucí nebo přírodních katastrof. Podmínky života v moderních technologizovaných zemích všeobecně nenabízejí ideologickou nebo psychologickou podporu lidem, kteří stojí tváří v
tvář smrti. To velmi ostře kontrastuje se situací, s jakou se lidé s umíráním setkávali ve starobylých nebo předindustriálních společnostech. Jejich kosmologie, filosofie a mytologie, stejně jako duchovní a rituální život, obsahují
jasné poselství, že smrt není absolutní a neodvolatelný konec všeho, že život nebo nějaká forma existence pokračuje i po biologickém zániku. Eschatologické mytologie všeobecně souhlasí v názoru, že duše zemřelých musí projít
komplexní sérií dobrodružství ve vědomí. Posmrtná cesta duše je někdy popisována jako pouť fantastickými krajinami, které se v něčem podobají těm pozemským, v jiných případech setkání s různými archetypálními bytostmi, nebo jako
pohyb sekvencemi neběžných stavů vědomí. V některých kulturách duše dosahuje dočasných říší, jako křesťanský očistec, nebo lokas v tibetském buddhismu, v jiných věčnosti na nebesích - nebe, pekla, ráje, nebo sluneční říše.
Mnohé kultury nezávisle na sobě vyvinuly systém víry v metempsychózu nebo reinkarnaci, která zahrnuje návrat jednotky vědomí k jinému fyzickému životu na zemi. Koncept karmy a reinkarnace reprezentuje základní kámen
hinduismu, buddhismu, džinismu, sikhismu, zoroastrianismu, tibetského vadžrajánového buddhismu a taoismu. Podobné ideje lze nalézt v geograficky, historicky a kulturně tak rozdílných skupinách, jako v různých afrických kmenech, u
amerických Indiánů, v předkolumbovských kulturách, u polynéských Kahunas, vyznavačů brazilské Umbandy, u Gaulů a druidů. Ve starém Řecku byly tyto myšlenky popsány několika důležitými školami, např. pythagorejci, orfiky a platoniky.
Tato doktrína byla také přijata Esejci, farizejskými a jinými židovskými a položidovskými skupinami a tvoří důležitou část kabalistické teorie středověkého židovstva. Je také uznávána neoplatoniky a gnostiky.
Předindustriální společnosti tak zdá se souhlasily s názorem, že smrt nebyla koncem všeho, ale důležitou dobou přechodu. Zkušenosti nějak spjaté se smrtí byly považovány jako návštěvy důležitých dimenzí reality, které si zasloužily
být navštíveny, studovány, a pečlivě zmapovány. umírající byli obeznámeni s eschatologickými kartografiemi své kultury, ať už to byly šamanské mapy pohřebních krajin nebo sofistikované popisy východních duchovních systémů, jak je
známe třeba z tibetského Bardo Thedol. Tento důležitý text tibetského buddhismu představuje zajímavý protipól k výhradně pragmatickému důrazu na produktivní život a popření smrti, tak charakteristickému pro západní civilizace.
Popisuje čas smrti jako unikátní příležitost pro duchovní vysvobození z cyklu smrti a znovuzrození a jako období, které předjímá naši příští inkarnaci, pokud nedosáhneme osvobození. V tomto kontextu je možno chápat mezistavy mezi
životy (bardo) jako stav bytí daleko důležitější než samu inkarnovanou existenci. Je tedy prvotním zájmem každého připravit se na tu dobu už během života systematickým tréninkem.
Jiný charakteristický aspekt starých a
předindustriálních kultur, který obarvuje, je akceptace smrti jako integrální části života. V průběhu života tráví lidé, žijící v těchto kulturách hodně času s umírajícími lidmi, zacházejí s mrtvými těly, účastní se kremace a žijí s
pozůstatky. Pro zápaďana je návštěva místa jako Benáres, kde je tento postoj manifestován ve své extrémní formě, otřesnou zkušeností. V předindustriálních kulturách umírají lidé v rámci rozšířené rodiny, klanu nebo kmene. Dostává se
jim tak významné emoční podpory od lidí, které intimně znají. Důležité je také zmínit mocné rituály, provozované v čase smrti, které mají pomoci jedinci postavit se konečné přeměně, nebo poskytnout speciální průvodce, jako je např.
přístup popsaný v Bardo Thedol.
Velmi důležitý faktor ovlivňující postoj ke smrti a ke zkušenosti umírání, byla existence různých forem zážitkových tréninků umírání, zahrnující neběžné stavy vědomí. Nejstarší jsou
praktiky šamanismu, nejstaršího náboženství a léčebného umění lidstva, jehož kořeny sahají až do paleolitu. Mezi překrásnými obrazy zvířat, namalovaných a vyřezaných do stěn velkých jeskyní v jižní Francii a severním Španělsku, jako
je Lascaux, Font de Gaume, Les Trois Freres, Altamira a jiné, jsou postavy, které nepochybně představují prastaré šamany. V některých jeskyních byly objeveny stopy v kruzích, naznačující, že jeskyní obyvatelé pořádali tance, podobné
těm, které dodnes pořádají některé aboridžinské kultury k vyvolání neběžných stavů vědomí. Šamanismus není jen prastarý, ale také universální: vyskytuje se v severní a jižní Americe, v Evropě, Africe, Asii, Austrálii a Polynésii.
Šamanismus je neoddělitelně spojen se stavy změněného vědomí, stejně jako se smrtí a se stavy umírání. Kariéra mnohých šamanů začíná "šamanskou nemocí", spontánní počáteční krizí, vedoucí k hlubinné léčbě a psychospirituální
transformaci. Je to jakási vizionářská cesta, zahrnující návštěvu podsvětí, bolestivé a strachuplné mučení a zážitek psychologické smrti a znovuzrození, které následuje pobyt v jiných nadpozemských říších. V rámci této zkušenosti
šamanský novic propojuje síly přírody a království zvířat a učí se jak diagnostikovat a léčit nemoce. Znalosti z říše smrti, získané během této transformace mu umožňují volně se pohybovat tam a zpátky a zprostředkovávat podobné cesty
i jiným lidem.
Antropologové také popsali iniciační obřady, velmi důmyslné rituály, provozované různými domorodými kulturami, v čase důležitých biologických a sociálních změn, jako je porod, obřízka, puberta, sňatek, umírání atd.
zahrnují mocné mysl měnící technologie, které se zážitkově točí kolem trojice zrod - sex - smrt. Jejich symbolismus zahrnuje různé kombinace perinatálních a transpersonálních prvků. Klinická práce s psychedeliky a různé nedrogové
zážitkové přístupy, jako např. holotropní dýchání), nám pomohly pochopit tyto události a ocenit jejich důležitost pro jedince i skupiny lidí.
S iniciačními obřady byly i úzce spojena prastará mystéria smrti a
znovuzrození, komplexní posvátné a tajné procedury, které také užívaly mocných mysl měnících technik. Hojně se vyskytovaly v oblastech kolem středozemního moře, např. Babylónské ceremonie (Innana a Tammuz), egyptská mystéria, (Isis a
Osiris), orfický kult, bakchanálie, eleuzínská mystéria, corybantické rituály a mystéria Attise a Adonise. Tato mystéria byla založena na mýtických příbězích božstev, která symbolizovala smrt a znovuzrození. Nejslavnější byla asi
eleuzínská mystéria, pořádaná poblíž Atén každých pět let bez přerušení po dobu téměř dva tisíce let. Podle současné studie (Wasson, Hofmann a Ruck) byl rituální nápoj kykeon, používaný v rámci těchto mystérií, připravován z námele,
obsahující derivát příbuzný LSD.
Transpersonálně orientovaní badatelé nacházejí mnohé podněty v posvátné literatuře a v různých mystických tradicích velkých duchovních filosofií východu. Patří sem různé systémy jógy,
teorie a praxe buddhismu, taoismus, tibetská vadžrajána, súfismus, křesťanský mysticismus, kabala a mnohé jiné. Tyto systémy vyvinuly efektivní formy modliteb, meditací, meditací v pohybu, dechových cvičení a jiných mocných technik k
dosažení hlubokých duchovních stavů. Stejně jako zážitky šamanů při iniciačních obřadech a neofytů v prastarých mystériích tyto procedury nabízely možnost konfrontovat vlastní pomíjivost a smrtelnost, transcendovat strach ze smrti a
radikálně tak transformovat kvalitu svého života na tomto světě. Popis zdrojů dostupných umírajícím lidem v předindustriálních kulturách by nebyl kompletní, kdybychom nezmínili knihy mrtvých, jako je tibetská Bardo Thedol, egyptská
Pert em hru, aztécký Codex Borgia nebo evropské Ars moriendi. Když se tyto prastaré knihy o smrti poprvé dostaly do rukou západních učenců, byly považovány za fiktivní popisy posmrtných cest duše a jako přání lidí neschopných
akceptovat úšklebek reality smrti. Byly odloženy do kategorie pohádek a imaginárních výtvorů lidské fantasie s jistou uměleckou krásou, ale bez užitku pro každodenní realitu.
Hlubší studium těchto textů však odhalilo, že
tyto knihy byly používány jako průvodci kontextem posvátných mystérií a duchovních praktik a s velkou pravděpodobností popisují autentické zážitky. Z této nové perspektivy, která nazírá knihy mrtvých jako manuály pro umírající se
některé výrazy jeví jako chytré zamaskování použité kněžími, aby zakryly jejich skutečnou funkci a ochránily jejich hluboký esoterický smysl a poselství. Problémem je odhalit skutečnou podstatu procedur používaných starými duchovními
systémy k navození těchto stavů.
Moderní výzkum, zaměřující se na změněné stavy vědomí, přinesl na tuto problematiku neočekávané nové pohledy. Systematické studium zážitků při psychedelických sezeních, silné nedrogové
formy psychoterapie a spontánní psychospirituální krize ukázaly, že ve všech těchto situacích se lidé mohou potkat s celým spektrem neběžných zážitků, včetně sekvencí agónie a umírání, procházení peklem, božím soudem, zkušeností
znovuzrození, návštěvou nebeských říší a vzpomínkami z minulých inkarnací. Tyto stavy se překvapivě podobaly stavům popsaným v eschatologických textech dávných a předindustriálních kultur. Další chybějící část skládačky dodala
thanatologie, nová vědecká disciplína, která se specializuje na studium smrti a umírání. Thanatologické studie zážitků blízkých smrti autorů jako Raymond Moody (Life After Life, 1975), Kenneth Ring (Life at Death and Heading Toward
Omega, 1982, 1985), Michael Sabom (Recollections of Death, 1982), Bruce Greyson a Charles Flynn (The Near Death Experience, 1984) ukázaly, že tyto zážitky spojované se situacemi ohrožení života se také velmi podobají popisům ze
starých knih mrtvých a zkušenostem uváděným subjekty psychedelických sezení a moderní zážitkové psychoterapie.
Dnes je tedy jasné, že starobylé eschatologické testy jsou jakýmisi mapami vnitřních světů psychiky ve
změněných stavech vědomí, včetně těch, které jsou spojeny s biologickým umíráním. Zkušenosti se zdají přesahovat rasu a kulturu a pocházejí z kolektivního nevědomí, jak je popisoval C. G. Jung. Je možné strávit celý život
bez jediné takové zkušenosti mapující jiné říše nebo dokonce bez vědomí jejich existence, dokud do nich člověk není katapultován v čase biologické smrti. Pro některé lidi jsou však dostupné během jejich života
v nejrůznějších situacích, včetně psychedelického sezení, účasti na šamanských rituálech nebo během spontánní psychospirituální krize. To pro ně otevírá možnost vlastního výzkumu těchto teritorií psychiky , takže setkání se
smrtí pak v okamžiku biologického konce již není takové překvapení.
Rakouský mnich, žijící v 17. století, vyjádřil důležitost zkušenosti s umíráním takto: "Člověk, který zemře ještě něž zemře nezemře až zemře." Tahle
"smrt před smrtí" má dva důležité důsledky: osvobozuje jedince od strachu ze smrti a mění jeho postoj ke smrti, a právě tak ovlivňuje zkušenost smrti v čase biologického konce. Tato eliminace strachu také transformuje
způsob, jakým člověk vnímá svět. Z těchto důvodů neexistuje rozdíl na jedné straně mezi přípravou na smrt a umíráním, a duchovním cvičením vedoucím k osvícení na straně druhé. To je také důvod, proč se knihy mrtvých dají
využít při obou situacích.
Mnohé aspekty života v předindustriálních společnostech člověku psychologickou situaci umírání, na rozdíl od situace v dnešní západní technologické společnosti, značně usnadňovaly. Přirozeně se
naskýtá otázka, jestli to byla výhoda pramenící z nedostatku informací o podstatě reality, nebo zbožné přání sebeklamu. Pak by bylo možné spoustu věcí vyřešit důsledným poznáním pravdy a tím, že na sebe vezmeme důsledky
tohoto poznání. Jenže bližší zkoumání existujících důkazů ukazují, že to není ten případ.
Nejdůležitějším faktorem zodpovědným za základní rozdíly mezi světonázorem západních industriálních kultur a všemi jinými lidskými skupinami
v historii není nadřazenost materialistické vědy nad primitivními pověrami, ale naše hluboká ignorance, pokud se týče změněných stavů vědomí. Newtonsko-karteziánský světonázor západní vědy je udržován jen systematickým popíráním nebo
dezinterpretací všech důkazů, nashromážděných při studiu vědomí, ať už jejich zdrojem byla historie, antropologie, srovnávací náboženství, nebo různé oblasti moderního výzkumu, jako parapsychologie, thanatologie, psychedelická
terapie, biologická zpětná vazba, smyslová deprivace, zážitkové psychoterapie, nebo práce s jedinci při jejich psychospirituálních krizích.
Systematické cvičení různých forem změněných stavů vědomí, která charakterizuje rituální a
duchovní život starých a domorodých kultur, nevyhnutelně vede k pochopení přírody a reality, vztahů mezi vědomím a hmotou a tak se v základu velmi liší od systémů víry v technologizovaných společnostech.
Staré a
předindustriální kultury měly změněné stavy vědomí ve velké vážnosti, pravidelně je dosahovaly v sociálně uznávaných kontextech a trávily mnoho času a energie rozvojem bezpečných a efektivních technik, jak je vyvolat. Byly hlavním
nástrojem jejich rituálního a duchovního života, stejně jako prostředkem přímé komunikace s archetypálními říšemi bohů a démonů, sil přírody, říše zvířat, a vesmíru. Dovolovaly také diagnostikovat a léčit nemoci, kultivovat intuici a
mimosmyslové vnímání a uměleckou inspiraci. Používaly se také k praktickým účelům, např. k nacházení ztracených objektů a lidí. Podle antropologa Victora Turnera napomáhaly také skupinové kontinuitě a posilovaly kmenové svazky.
Západní společnost patologizovala všechny formy změněných stavů vědomí (s výjimkou snů) a trávila mnoho času tím, že zkoušela vyvinout efektivní způsoby, jak je popřít, když k nim docházelo spontánně a snažila se je postavit mimo
zákon... Západní psychiatrie nerozlišuje mezi mystickým a psychotickým zážitkem, a oba nazírá jako manifestaci mentální nemoci. Ve svém odmítnutí náboženství nerozlišuje mezi primitivní lidovou vírou nebo fundamentalisticky doslovnou
interpretací posvátných knih, a mezi sofistikovanými mystickými tradicemi a východními duchovními filosofiemi, založenými na po staletí systematickým introspektivním výzkumem psychiky. Takovýto přístup patologizoval celou duchovní
historii lidstva.
Shrňme stručně pozorování z různých oblastí výzkumu, které popírají materialistický přístup, podle kterého biologická smrt představuje konec existence a vědomé aktivity jakéhokoli druhu. V jakémkoli
výzkumu tohoto druhu je důležité udržovat otevřenou mysl a soustřeďovat se, jak jen je to možné, pouze na fakta pozorování. Neotřesitelné a priori přístupy k existujícímu paradigmatu, které charakterizují střední proud vědy, je
stejný jako známé postoje ve fundamentalistických náboženstvích. Věda v pravém slova smyslu je nepředpojatě otevřena k jakémukoli výzkumu jakéhokoli existujícího jevu. S tímto na mysli můžeme rozlišit existující důkazy do dvou
kategorií:
1) zkušenosti a pozorování, které popírají tradiční chápání podstaty vědomí, a jeho vztahu ke hmotě
2) zkušenosti a pozorování, které se specificky vztahují k pochopení smrti a přežití vědomí.
Ad 1) Práce se
změněnými stavy vědomí přinesly rozsáhlý počet důkazů, který představuje vážnou výzvu newtonsko-karteziánskému paradigmatu materialistické vědy. Většina těchto dat se vztahuje k transpersonálním jevům, které representují důležitou
část spektra zkušeností pozorovaných ve změněných stavech vědomí. Naznačují naléhavou potřebu radikální revize našich současných konceptů podstaty vědomí a jeho vztahu ke hmotě a mozku. Materialistické paradigma západní vědy bylo
dosud hlavní překážkou pro jakékoliv objektivní zhodnocení údajů, popisujících události, odehrávající se v čase smrti.
Při transpersonálních zážitcích je možné transcendovat obvyklé hranice těla, ega, prostoru a
lineárního času. Zmizení prostorových hranic může vést k autentické a přesvědčivé identifikaci s jinými lidmi, zvířaty nebo tvory, rostlinami a dokonce anorganickým materiálem a procesy. Člověk takto může transcendovat časové hranice
a zažívat epizody z životů jiných lidí nebo zvířecích předků, stejně jako kolektivní rasové a karmické vzpomínky. Transpersonální zážitky nás navíc mohou uvést do archetypálních říší kolektivního nevědomí a zprostředkovat setkání s
útěšnými nebo úděsnými božstvy různých kultur nebo navštívit mytologické říše. Ve všech těchto typech zážitků je možno získat přístup ke zcela novým informacím, které překračují cokoliv, co jsme získali dosud konvenčními způsoby.
Podle materialistické vědy vyžaduje jakákoli vzpomínka materiální podstatu, např. síť neuronů v mozku nebo molekuly DNA v genech. Je ale nemožné představit si jakékoliv hmotné informační médium přenášené různými formami výše
popsaných transpersonálních zkušeností. Takové informace zcela jasně nelze získat během života jedince obvyklými způsoby, tedy pomocí smyslového vnímání. Zdá se, že existují nezávisle na hmotě a jsou obsaženy v samém poli vědomí nebo
v jiném typu polí, která nedokážeme detekovat současnými vědeckými nástroji. Pozorování při studiích transpersonálních zkušeností jsou podpořena fakty, která pocházejí i z jiných cest výzkumu. základní metafyzické předpoklady
newtonsko-karteziánského myšlení vyzývají vědci jako Heinz von Foerster a Rupert Sheldrake, kteří seriózně zkoumají takové možnosti, jako je "paměť nezávislá na hmotě" a "morfogenetická pole".
Tradiční
akademická věda popisuje člověka jako vysoce vyvinuté zvíře a biologický myslící stroj. Na základě zkušeností a studií v běžném stavu vědomí se jevíme jako newtonské objekty z atomů, molekul, buněk, tkání a orgánů. Avšak
transpersonální zkušenosti jasně ukazují, že každý z nás může být také manifestací vlastností pole vědomí, které přesahuje prostor, čas a lineární kauzalitu. Úplně nová formulace beroucí v úvahu vlnově částicový paradox moderní
fyziky, popisuje člověka jako paradoxní bytost dvou doplňujících se aspektů: může vykazovat vlastnosti newtonských objektů, ale také vlastnosti nekonečných polí vědomí. Vhodnost každého z těchto popisů záleží na stavu vědomí, ve
kterém jsou tato pozorování konána. Fyzická smrt pak zdá se ukončuje jednu polovinu této definice, zatímco druhá dosahuje plného vyjádření.
Ad 2)
a) Jevy na prahu smrti
Výzkum prokazuje různé
zajímavé jevy, odehrávající se v čase smrti. Patří sem například nesčetné návštěvy lidí, kteří právě zemřeli, jak to hlásí jejich příbuzní, přátelé a známí. Bylo zjištěno, že tyto jevy statisticky značně překračují pravděpodobnost v
dvanáctihodinové době od úmrtí. Existují také zprávy o nevysvětlitelných fyzikálních událostech, odehrávajících se v čase smrti, jako jsou zastavené nebo rozběhnuté hodiny, zvonění zvonků, pád obrazu nebo fotografií ze stěn atd.,
které se zdají oznamovat nějaké osoby. Jedinci, přibližující se smrti, často zažívají setkání se svými mrtvými příbuznými, kteří je vítají v jiném světě. Tyto vize na smrtelném loži jsou velmi autentické a přesvědčivé. Jsou také
často doprovázeny euforickými stavy a zdají se usnadňovat umírání. Byl také uveden značný počet případů, kdy měli umírající jedinci vizi o osobě, o jejíž smrti on nebo ona nic nevěděli.
Zvláštnímu zájmu se těší zážitky blízké
smrti (NDE - near death experience), které se přihodily téměř jedné třetině lidí, jež potkaly různé formy život ohrožujících situací, jako jsou dopravní nehody, tonutí ve vodě, infarkty nebo operační stavy. Raymond Moody, Kenneth
Ring, Michael Sabom, Bruce Greyson a další tento jev intenzívně zkoumali a popsali charakteristické znaky, které typicky zahrnují rychlofilm života, cestu temným tunelem, osobní ohodnocení s etickým zhodnocením života, setkání se
zářící božskou bytostí a návštěvou různých transcendentálních říší. Méně časté jsou bolestné úzkostné nebo hrůzyplné typy NDE.
V rámci našeho programu psychedelické terapie pacientů s rakovinou v centru v Maryland Centru v
Baltimoru, jsme byli schopni získat důkazy o podobnosti NDE se zážitky vyvolanými psychedeliky. Pozorovali jsme několik pacientů při jejich psychedelických zážitcích a později aktuální NDE, když se vyvinuly jejich nemoci. Uváděli, že
tyto situace byly velmi podobné a popisovali psychedelická sezení jako neocenitelný zážitkový trénink umírání.
Velmi výjimečný a fascinujícím aspektem při NDE je výskyt ověřitelné zkušenosti zážitku mimo tělo (OOBE - out
of body experience). Tento termín se používá pro označení zážitku, kdy vědomí vystoupí z těla, aniž by se ztratila schopnost přesného smyslového vnímání. Thanatologické studie opakovaně potvrdily, že lidí, kteří jsou v bezvědomí nebo
dokonce klinicky mrtví, mohou zažít OOBE, během kterého pozorují svá těla a záchranné operace jakoby shora, nebo ze vzdálené pozice. Současné thanatologické výzkumy se soustřeďují na potvrzení některých předběžných pozorování těchto
zážitků u congenitaly slepých osob. Klasické popisy OOBE se dají nalézt v duchovní literatuře a filosofických textech všech věků. Moderní thanatologický výzkum tak potvrdil popisy z Tibetské knihy mrtvých (Bardo Thedol), podle které
jedinec po smrti vstoupí do těla bardo, které překračuje omezení času a prostoru a může svobodně cestovat okolo Země. Ověřitelné OOBE se odehrávají nejen v kontextu blížící se smrti, ohrožení života nebo klinické smrti. Mohou se
odehrát i v rámci sezení zážitkové psychoterapie (jako je primární terapie, rebirthing nebo holotropní dýchání), v kontextu zážitků, vyvolaných psychedeliky a také spontánně. Tyto události mohou představovat v životě jedince
izolované epizody, nebo se pravidelně vracet jako součást krizí nebo psychických otevření nebo jiných typů duchovního vývoje. Autenticita OOBE byla demonstrována v rámci kontrolovaných klinických studií při experimentech známých
psychologů nebo parapsychologů (Charles Tart s paní Z. na Kalifornské universitě v Davisu a testy vnímání řízené Karlisem Osisem a D. McCormickem).
OOBE s potvrzeným mimosmyslovým vnímáním okolí mají v problematice
vědomí po smrti zvláštní význam, protože demonstrují možnost vědomých operací nezávislých na těle. Podle západního materialistického světonázoru je vědomí produktem neurofyziologických procesů v mozku, a je tedy absurdní domnívat se,
že vědomí se může oddělit od těla a při tom udržet své možnosti smyslového vnímání. A přeci je to právě toto, co se děje při mnoha dobře dokumentovaných případech OOBE. Lidé, kteří měli OOBE, se mohou dostat blízko ke smrti, ale ve
skutečnosti neumírají. Je rozumné předpokládat, že jestliže vědomí může fungovat nezávisle na těle už během života, mělo by to dokázat i po smrti.
b) Minulé životy
Existuje kategorie transpersonálních
zkušeností, která má přímou souvislost s problémem přežití vědomí. Zahrnuje znovu prožívané, nebo vzpomínkové episody z jiných historických období a různých částí světa. Historická a geografická univerzalita těchto zážitků
naznačuje, že reprezentují velmi důležitý kulturní fenomén. Mají také značný význam pro pochopení podstaty vědomí, psychiky a člověka samotného i pro teorii a praxi psychiatrie, psychologie a psychoterapie. Pro hinduisty, buddhisty a
nepředpojaté znalé výzkumníky vědomí není reinkarnace věcí víry, ale empirická věc, založená na různých zkušenostech a pozorováních. Podle Christophera Bache jsou důkazy tak četné a výjimečné, že vědci, kteří si nemyslí, že si
reinkarnace zaslouží seriózní studium, jsou buď neinformovaní nebo mají krátké vedení. Pečlivé studium spousty důkazů je pro jakýkoliv závěr absolutně nezbytné. Jak se zmíníme později, víra v reinkarnaci má na lidský život a
možné důsledky na světovou situaci velký etický dopad.
Spontánní dětské vzpomínky na minulé životy
Existuje mnoho případů malých dětí, které si vzpomínají na své předchozí životy v jiném těle, na jiném místě
a s jinými lidmi. Tyto vzpomínky se obvykle vynořují spontánně v době, kdy se děti naučí mluvit. Představují často v životě těchto dětí značné komplikace a jsou dokonce spojovány s některými patologiemi, jako jsou
fóbie, podivné reakce na určité lidi nebo různé idiosynkrazie. Tyto případy byly popsány různými dětskými psychiatry. Přístup k těmto vzpomínkami zmizí obvykle ve věku pět až osm let.
Ian Stevenson , profesor
psychologie na universitě v Charlottesvillu uspořádal více jak tři tisíce takových případů a některé popsal v knize Twenty cases suggestive of reincarnation, unlearned languages and children who remember previous lives
(1966, 1984, 1987). Jeho zjištění jsou velmi udivující. Byl schopen nezávislým vyšetřováním potvrdit dětmi vyprávěné příběhy, často s neuvěřitelnými detaily, i když vypustil vše, co bylo ověřitelné konvenčními postupy.
V některých případech vzal dítě přímo do vesnice, kterou si pamatovalo ze svého předchozího života. Ačkoliv tam nikdy nebylo, znalo topografii vesnice, našlo dům ve které bydlelo, rozeznalo příbuzné a pamatovalo si jejich jména.
Důvodem, proč si děti pamatují své předchozí životy mohou být okolnosti smrti, zvláště ty spojené s nějakým šokem, který "může prolomit amnézii". Nejživější bývají vzpomínky na událostí vedoucí ke smrti. Tyto děti typicky
nevědí nic o událostech, které se odehrály dřívější osobnosti po jeho nebo její smrti. To je důležitý moment při rozhodování, jestli třeba telepaticky nerekonstruují detaily života z myslí těch, kteří zemřelé znali, nebo mají tyto
detaily ve svých vzpomínkách. Nejsilnějším důkazem na podporu reinkarnační teorie je pravděpodobně výskyt mateřských znamínek, která představují následky zranění nebo jiných událostí pamatovaného života.
Při
vyhodnocování těchto důkazů je důležité zdůraznit, že Stevensonovy případy nepocházely pouze z "primitivních a exotických" kultur ve kterých s na reinkarnaci věří, ale také ze západních zemí, včetně Velké Británie a USA. Jeho
výzkum měl vysokou hodnotu a značný ohlas. V roce 1977 tomuto tématu věnoval téměř celé své číslo Journal of Nervous and Mental Diseses.
Spontánní vzpomínky na minulé životy dospělých
Spontánní
vzpomínky na episody z minulých životů se často přihází během spontánních episod duchovních krizí, ale také během více méně běžných stavů vědomí. Akademická psychiatrie a současné teorie osobnosti jsou založeny na pohledu
"jednoho času". Tradiční profesionálové jsou si vědomi existence vzpomínek z minulých životů, ale léčí je jako indikace vážných psychopatologií.
Vyvolané vzpomínky z minulých životů
Vzpomínky na
minulé životy mohou být vyvolány celou řadou technik, které zprostředkují přístup k hlubším vrstvám psychiky, například hypnózou, psychedeliky, smyslovou deprivací, prací s tělem a různými silnými psychoterapickými metodami
(primární terapie, rebirthing, holotropní dýchání). Přesto že o ně terapeuté své klienty nežádají, a většinou v ně nevěří, často se objevují zcela nezávisle na stávajícím filosofickém a náboženském přesvědčení. Vzpomínky
na minulé životy se objevují ve stejných souvislostech jako vzpomínky na dětství, dospívání, porod a prenatální vzpomínky.
Existují důležité argumenty pro to, abychom předpokládali, že vzpomínky na minulé životy jsou autentickým
jevem a že tedy mají pro psychologii a psychoterapii velmi důležité důsledky. Především vyhlížejí velmi reálně a často zprostředkují přístup k přesným informacím o historických dobách, kulturách a dokonce událostech, které
by jinak nebyly zjistitelné běžnými způsoby. V některých případech lze neuvěřitelnou přesnost některých detailů objektivně ověřit
Ani většina našich současných vzpomínek nemůže být ověřena tak důkladně, jako
některé Stevensonovy případy. I já jsem zažil a publikoval některé velmi zajímavé případy, které byly ověřeny nezávislými historickými zjištěními.
