|
Víte jak souvisí věda s bohyněmi? Počítače s ekosystémem? Řád s chaosem? Zkuste si soustředěně, pomalu, větu za větou, přečíst
(nebo nechat přečíst) a vychutnat příběh o tom, jak by také mohla (a jak bude muset) vypadat věda. Cesta vědy
Roger Bingham, Carl BykerMy lidé jsme vypravěči. Na začátku byl velký třesk. Začátek vesmíru a času. Naprostá
prázdnota. Všechny přírodní síly byly jako jedna naprostá jednoduchost v beztvaré prázdnotě. Z kolébky horkých kvarků se vytvořily protony a neutrony. Během pár minut si některé zvolily své kariéry jako jádra buněk. Mnohem později po
spojení s elektrony se z nich staly atomy. Tohle jsou příběhy, které nám věda vypráví o vesmíru a jeho vzniku. Ale je zde i jiný příběh. Příběh vytesaný v kameni. Jako chrám v Borobuduru na ostrově Jáva. Je přes tisíc let starý a
někteří lidé říkají, že také reprezentuje vesmír. Vesmír podle mahajánského buddhismu. My lidé jsme vypravěči. Ukažte nám slunce, měsíc a hvězdy a začneme vám vyprávět bezpočet příběhů o stvoření, životě, o dobru a zlu. Po celé
lidské dějiny to byl osvědčený způsob, jakým jsme se snažili vysvětlovat smysl našich zkušeností. Vyprávíme příběhy, abychom se ve vesmíru cítili jako doma. Věda se ovšem také snaží vysvětlit lidské zkušenosti. Hledá vzorce, vytváří
modely vesmíru. A v tomto smyslu je vlastně věda také vypravěčem. Ale její příběhy a vysvětlení nejsou vtesány do kamene, nejsou zde žádné neměnné monumenty. Poznání nás samých je součástí dávného lidského hledání a existují různé
způsoby vědění. Cesta vědy je cesta plná chyb. Není to cesta jistoty. Každá vědecká teorie je dočasná a musí se změnit, pokud to vyžadují nové důkazy. Ale je to právě cesta vědy se svými teoriemi a dočasnými pravdami, která umožňuje
psát nové epické příběhy o životě lidí. Již dlouho před experimentální vědou splňovaly stejnou potřebu mýty. Mozky našich předků žádaly vysvětlení okolního světa, který byl nesmírně ohromující. Ale mozek, který si kdysi představoval
ve hvězdách bohy, to je stejný mozek, který si nyní uvědomuje, proč hvězdy září. My všichni prahneme po vědění. Naše mozky chtějí znát vzorce, formulovat skvělé teorie a předvídat. V tomto smyslu máme vědu i mýty hluboko v našich
mozcích. Podle nedávných studií vývoje dítěte začíná náš život už s vrozeným instinktem k vědeckému poznání. Není to tak překvapující. Věda je jen výraz po vědění. A získat znalosti o světě objektů a událostí je pro novorozence
základní schopností k přežití. Víme, že už i docela malá batolata předvídají, stejně jako my dospělí lidé, chování objektů. Že jsou schopna předvídat výsledek určitých dějů a že jsou také schopna o těchto věcech přemýšlet a spontánně
si je vysvětlovat už ve velice raném věku. Záhadou, před kterou jsme teď postaveni, je objasnění, jak je to možné. Věříme, že malé děti mají vrozený mechanismus, který vlastně klasifikuje nebo kategorizuje různé události kolem nich.
Tento mechanismus například identifikuje události jako jsou kolize. Jeden pohybující se předmět narazí do jiného pohyblivého předmětu. Nebo případ zmizení, kdy se jeden předmět pohybuje za jiným a tím pádem zmizí.
Doktorka Bayer-Johnová věří, že děti mají to, čemu ona říká zařízení na nabytí znalostí. Mechanismus mozku, který řídí způsob, jakým si zdůvodní svět. Po velice krátkém vystavení životu mimo lůno jsou připraveni stát se malými
Einsteiny. Ano, to co děti mají v sobě, je jakési velice účinné vyhodnocovací zařízení, které vlastně čeká, až dostane data o okolních dějích. Tohle zařízení je pak připraveno se soustředit na jisté aspekty okolních dějů,
interpretovat to, co už ví o těchto dějích a předpokládat způsob, jakým by se pak mohly sledované předměty chovat ve hmotném světě. Podle psycholožky Alison Cocknicové může znalost těchto schopností dítěte pomoci rodičům, aby lépe
pochopili některé dětské výstřelky. Děti jsou vlastně jakýmisi malými vědci. Pro vysvětlení problému používají velice výkonné procedury, stejné jako používají vědci. Vytvářejí si teorie o světě kolem sebe a potom tyto teorie testují.
Některé chování dětí se snad zdá trochu divné a zlomyslné, ale když o něm začnete přemýšlet jako vědec, dává to mnohem více smyslu. Vezměte si příklad upuštění lžičky. To vám bude dělat každé patnáctiměsíční dítě, vy se
z toho nakonec úplně zblázníte a s křikem vyběhnete z místnosti. Tahle známá hra, kdy dítě upustí lžičku na zem, vy ji zvednete a dáte mu ji zpátky, řeknete ne, ne, ne, neházej ji na zem, upustí ji znovu na zem, vy ji znovu dáte
zpátky a ono se na vás krásně usměje a upustí na zem. Toto se vám může zdát od patnáctiměsíčního dítěte jako zlomyslnost. Ale když se na to podíváte jako na experiment, zjistíte, že je to velice dobrý experiment, a že jsou to vlastně
dva experimenty najednou. Vždycky, když pustíte tu věc, tak se pohybuje dolů, a pak je tu ještě jedna víc zajímavější záležitost. Když lžičku upustíte, máma přijde, zvedne ji a pak vám ji dá. A to je experiment o tom, jak lidé kolem
vás fungují. Tím zjistíte, že vlastně můžete přinutit lidi, aby se chovali určitým způsobem. Vědecký experiment může být třeba něco, jako tohle. Jako nějaká kreativní hra, která vám napoví o některých aspektech přírody. Ale mezi
vědou a jinými druhy vyprávění je velký rozdíl. Příběhy, které vypráví věda, musí být ověřeny, aby se zjistilo, zda jsou to příběhy reálného světa. Fundamentálně řečeno, věda a mýty uspokojují různé potřeby. Wajang
uling, indonéské stínové loutkové divadlo. Částečně učenec a částečně mystický vypravěč tu předvádí scény z velkého indického eposu Mahábhárata. Je to pověst o boji mezi dvěma rodinami. Morální hra o dobru a zlu. To je starý známý
mýtus. Velký obraz s nadčasovým vysvětlením. Tato moudrost je určena k tomu, aby si ji lidé brali k srdci a ne, aby byla zpochybňována. A přesto existuje v této dávné tradici hinduistického náboženského myšlení rezonance některých
nejmodernějších vědeckých myšlenek. Diváci, kteří sledují Wajang uling, vidí pouze stíny. Je to svět smyslové zkušenosti, který hinduisté nazývají mája. Ale za oponou, za oponou mája, tam je pravá skutečnost. Zde jiný svět stínů,
jiná mája. Doktor Rama Chandran navrhl počítačové zobrazení, pomocí kterého odhalil hranice naší smyslové zkušenosti. Vezměme si třeba příklad vnímání hloubky. Kdybyste třeba viděli vypoukliny a prohlubeniny osvětlené sluncem. Váš
mozek, který interpretuje hloubku předmětů podle stínů, okamžitě z tohoto obrázku vytváří zjednodušený předpoklad. Jako by to vzal zkratkou. Vychází totiž z toho, že slunce obvykle svítí ze shora. Ale co se nestane. Když tento
obrázek postavíte a skloníte hlavu tak, že se díváte na obrázek vzhůru nohama, stane se úžasná věc. Najednou zjistíte, že z vajec se stanou prohlubně a z prohlubní se stala vejce. Že se prostě vymění. Je to opravdu podivné, když si
tohle uvědomíte. Protože to znamená, že i když skloníte hlavu jiným směrem, váš mozek dál předpokládá, že slunce je nad vaší hlavou. Žádný inženýr by takový systém nenavrhl. Každý konstruktér by přeci okamžitě použil automatickou
korekci pro skloněnou hlavu. Jenomže náš mozek dál předpokládá, že máte slunce nahoře. Proč? Odpovědí na tuto otázku je, že náš mozek se vyvíjel miliony let přirozeným výběrem a vytvořil si tento zjednodušený předpoklad, aby ušetřil
čas. Protože když jste někde v koruně stromu, teď mám na mysli naše předky, primáty, tedy ti, když byli někde v koruně stromu a snažili se utéct nějaké šelmě, muselo to být rychlé. Neměli prostě čas na to, aby aplikovali správnou
korekci na polohu hlavou dolů. Podstatou bylo, že většinu času měli hlavu nahoru, takže jim prostě stačil zjednodušený předpoklad, že slunce je vždycky nad hlavou. A tím se vyhnuli nějaké změně výpočtů pro hlavu směrem dolů. S každou
generací je základní uspořádání našeho mozku včetně těchto zkratek předáváno dál v genech. V termínech evoluce je to ohromný úspěch. Lidský mozek je dokonalý. Rozeznává modely, stále se vyvíjí a rychle zpracovává informace potřebné k
přežití. Ale jak nám doktor Rama Chandran ukázal, má také pár starých triků. A tak se chováme, jako bychom měli slunce přidělané k hlavě a jsme klamáni mnoha dalšími vizuálními a jinými iluzemi. Svým způsobem, tak jak nám připomíná
Wajang uling, je naše poznání světa mája. Naše představy jsou nevyhnutelným důsledkem vlastní biologie, a to také platí o mýtu a o vědě. Tyto často si odporující pokusy vytvořit modely skutečnosti jsou však jen produkty stejného
mozku. Mnoho z lidských mýtů, které vyrostly z mlhavé minulosti, obsahují v podstatě dvě složky. Jedna je vysvětlující. Co způsobuje přílivy, co způsobuje bouře? Díky našemu zdravému selskému rozumu si už ani nemyslíme,
že přílivy jsou způsobeny nějakým velikým člověkem, který sedí na horizontu a zhluboka se nadechuje. Myslím si, že je pro většinu lidí snadné přehodnotit svůj pohled na věc. Druhou složkou mýtů je cosi, co má něco společného s naším
životem. Životem společenských tvorů. Dělíme se o společné zkušenosti. Jsme se schopni podělit jeden s druhým o tragédie, smrti, oslavy narozenin, oslavy změny období atd. Ale tyto dvě složky nemusí být bezpodmínečně propojeny. Je
velice důležité mít spojení s rodinou a se společností, mít společné rituály a společná pozorování. To je to, co dává ten pravý puls smyslu života. Ale ta vysvětlující složka může samozřejmě narůstat a měnit se. Proto mnoho mýtů
vypráví o začátcích stvoření vesmíru. O Zemi a o Měsíci. Dnes, po vesmírném projektu Apollo už mají vědci svůj vlastní příběh.Vědecké teorie hovoří o zformování Země a Měsíce asi před čtyřmi a půl miliardami let. A vypráví o tom, jak
potom zrození vody vytvořilo chemii života. Vypráví o přirozeném výběru a původu druhů. A vypráví o evoluci myslí dostatečně silných na to, aby si uvědomily vlastní původ. Tato vědecká teorie byla velice dobře známá posádce Apolla 8,
které v prosinci 1968 poprvé obletělo měsíc. A přesto na Štědrý večer četl astronaut Frank Borman lidem, kteří se doma sešli k oslavám vánočních svátků, první věty příběhu, který si miliony lidí vypráví po tisíce let. "Na
počátku Bůh stvořil Nebe a Zemi. A Země byla nesličná a pustá, všude byla tma a Boží Duch se pohyboval nad vodami. A Bůh řekl, budiž světlo, a bylo světlo. Poslyšte vzkaz od posádky Apolla 8. Bůh vám žehnej, vám všem na staré dobré
Zemi." Úspěch Apolla 8 byl možný částečně také díky géniovi 17. století, vědci, který také psal o Bibli, vědci, který se narodil na Štědrý den roku 1642. Jmenoval se Isaac Newton. Jistě znáte tu legendu. Píše se
rok 1666 a mor se rozšiřuje po celé Anglii. Isaac Newton se vrací z cambridgeské university zpátky do svého rodiště. Je mu 23 let. 23, a už je skvělý matematik, přichází s teorií barev a s gravitací. Newton vnímal souvislosti.
Vysvětloval, že síla, která způsobí, že jablko padá, je stejná síla, která drží Měsíc na oběžné dráze kolem Země. Že je to stejná síla, která způsobuje odliv a příliv. Jinými slovy, jeho systém měl punc veliké vědy. Vysvětloval,
zevšeobecňoval a předvídal. A vzpomeňte si, co Newton opravdu řekl. Že síla gravitace působí v prostoru. Akce na dálku, to je ovšem okultní myšlenka. Newton tomu dokonce říkal taková absurdita. No, možná že to je trochu absurdní, ale
funguje to. Můžeme to vyzkoušet. Tak například příliv je důsledkem nekonečného boje o nadvládu mezi Sluncem, Měsícem, Zemí a jejími oceány. Všechno je spojeno dohromady neviditelnými provazy přitažlivosti. Fakt, že se můžete podívat
na tabulky přílivů, a vědět co dělají oceány v kteroukoli denní dobu, je jedním z výsledků Newtonovy představivosti. On propracoval spojení mezi událostmi na Zemi a událostmi na obloze. Přinesl novou harmonii a jednotu do našeho
chápání přírody. Věda předpokládá, že příroda je jednotná, že svět je jako živoucí tapisérie, jedna nitka vedle druhé. Nabízí se otázka: je celý základ vědy ohrožen, pokud se změní jedna teorie? Nezničí výměna jedné
jediné nitě celou tapiserii? Vezměte si například Newtona. Pokud chcete rovnítko mezi jablkem padajícím ze stromu a astronauty chodícími po měsíci, je Newton váš člověk. Ale když půjdete z vnějšího vesmíru do vnitřního světa atomů,
už vám Newton nepomůže. Přibližte se k rychlosti světla a Newton vám také nepomůže. Potřebujete Einsteina. Newtonova teorie není samozřejmě zavržena, ale je obsažena v Einsteinově všeobecné teorii relativity. Přestože se tyto
převraty zdají být na stránkách vědeckých knih mírumilovné, může to být pro většinu z nás divoká jízda. Newtonův chod vesmíru nám dal smysl pro pořádek a utěšil lid, hladovějící po vysvětlení. A tak to vydrželo téměř tři sta let. Ale
pak nás nové myšlenky, a zdálo se, že téměř přes noc, vrhly zpět do nejistoty a dokonce otřásly i samotnými vědci. Jedna z posledních teorií, která způsobila rozruch mezi vědci, má zavádějící název chaos. Zavádějící
proto, že neznamená naprostý zmatek nebo převrácený pohled na svět, který máte na horské dráze. Chaos vkládá totiž další klíč do Newtonova perfektního stroje vesmíru. Základem chaosu je, že nezměřitelně malé rozdíly v původním stavu
systému dokážou vyprodukovat přímo dramatické změny. Například počasí. Představte si perfektní jasný, suchý den. A předpověď říká, že bude stejně. Přesto se během hodiny vytvoří mraky. Proč? Protože není možné popsat původní stav
systému s naprostou přesností až na individuální molekuly vzduchu. A tak je drobná neočekávaná změna na molekulární úrovni zvětšena ve všech proporcích jen pouhou možností závanu větru. Většina přírody je taková. Rovnice jsou zrovna
tak přesné jako Newtonovy, ale neexistuje způsob, jak popsat s naprostou dokonalostí původní stav. Neexistuje způsob, jak vypočítat, kde skončí molekula vody na vrcholu tohoto vodopádu. Vypadalo to jako ironie, když vědci v roce 1992
oznámili, že pohyb planet v naší sluneční soustavě je chaotický. Newtonův vesmír, ať už jeho kulturní model nebo vědecký, nebude už nikdy tentýž. V hodinovém stroji je chaos. Znamená to, že jsme odkázáni do nejistoty? Že věda udeřila
na neřešitelný problém? Zdaleka ne. Jízda na horské dráze chaosu uvolnila jiné způsoby přemýšlení o jednoduchém a komplexním. Od vzniku solárního systému až po současnost deštných pralesů a po zmizelé civilizace. Z těchto myšlenek
vyvstává nová disciplína, komplexní věda. Je například něco ve způsobu, jak se děti učí jazyk, nebo ve způsobu, jak se jazyky vyvíjejí? Co je paralelní s vývojem globální ekonomie, s vývojem vědeckých teorií, nebo s vývojem lidského
vědomí? Komplexní vědci by řekli, ano, to vše jsou příklady vývoje komplexních adaptačních systémů. Systémů, které dokáží vytvořit modely ve svém prostředí a poučit se z nich tím, že je zkoušejí. Dokáže komplexní výzkum pomoci
upřesnit jejich teorie? Například teorii přirozeného výběru? Pomůže jim pochopit, jak mohou nějaká jednoduchá pravidla vytvořit komplexnost, jako třeba systém tropického deštného pralesa? S vědomím, že život studia
deštného pralesa byl jenom kapkou v evolučním džbánku, se ekolog Tom Ray rozhodl simulovat evoluci na počítači. Zašel si pro pomoc do institutu v Santa Fe. Vytvořil jeden počítačový program a vyvíjel ho. Měl představu, že ho postupně
mnohokrát vylepší a zavede do něj časem veškerá fakta o biologickém vývoji. Pokusil se tam dát například parazitismus. Snažil se o to, čemu například Eldridge a Guld říkali přerušovaná rovnováha, což jsou dlouhé periody, ve kterých
se zdá, že evoluce nepokračuje dost rychle, a potom zas periody, kdy se v určitém krátkém čase dějí veliké změny. Doufal, že tam vloží něco jako sex. Ale jediné co měl, byl tento velice primitivní počítačový program. Program nazval
Tierra, což je španělský výraz pro Zemi. Byla to první virtuální ekologie. Jeho digitální organismy byly řádky počítačového kódu a obývaly prostředí počítače. Soutěžení o prostor v počítačové paměti a o čas v jeho centrální jednotce
fungovalo jako výběrové tlaky. Tento první program, přestože byl primitivní, také obsahoval další důležité elementy boje o přežití. Rozmnožování, mutace a smrt, symbolizovanou skákající lebkou. Aby vyzkoušel Tierru, začal Ray s
jedním ze samo se rozmnožujících digitálních organismů, který vypustil do virtuálního prostředí počítačové paměti. Vyzkoušel to v počítači a zkoušel mnoho, mnoho generací. A byl překvapen , že ten program sám vyprodukoval i
parasitismus. A vyprodukoval mnoho období přerušované rovnováhy a dokonce vymyslel něco jako sex. A to všechno on sám. Takže získal něco se silou opravdové biologické evoluce, a pouze s tímto prvním počítačovým programem. To
reprezentuje dramatický příklad toho, jak mohou nějaká velice jednoduchá pravidla vést k takové komplexnosti. Ano, jednoduchá pravidla spojená s nahodilými situacemi mohou vést do jakési komplexnosti nebo do jasné komplexnosti,
kterou člověk vidí v biologii. V tomto silikonovém vesmíru viděl Ray všechny hry života, kybersex, závody ve zbrojení mezi hostiteli a parazity, vývoj imunity, masové vyvražďování, podvádění, konflikty a spolupráce, ale nade vše se
zdokonalující rozličnost a komplexnost. Jak by řekl Darwin, nejkrásnější a nejnádhernější nekonečné formy se stále vyvíjejí. Je Darwinovo vysvětlení možností variací a přirozeného výběru dostatečné, aby objasnilo modely nálezů Toma
Raye? Je dostatečné, aby vysvětlilo tapiserii přírody? Někteří zastánci teorie komplexnosti říkají něco jiného. Domnívají se, že biologické systémy mají tendence k sebeorganizaci. Že výsledný pořádek svým způsobem sám spontánně
krystalizuje až na samém okraji chaosu. A že jisté formy a modely jsou hluboce vkořeněny do přírody. Že tedy existuje jistý řád ve volnosti. Také mluví o nově vznikajících aspektech chování vyprodukovaných komplexním systémem, které
nemůže být předvídáno z chování individuálních složek. Jako se vyvíjel digitální organismus Tierry, tak jako atomy vodíku a kyslíku tvoří počasí. Nebo jak mozkové buňky tvoří vědomí. Nebo jak lidské bytosti dělají revoluci.
(Mimochodem, pokus Thomase Raye skončil na nedostatku počítačové kapacity. Byl však nedávno obnoven a pod názve Síť Tierra probíhá na síti 150 počítačů rozmístěných po celém světě a propojených prostřednictvím internetu. Počítačoví
"živočichové" mající podobu jakési matematické rovnice, se mohou volně pohybovat v kyberprostoru, a je příznačné, že nejrychleji rostou v noci, kdy je přenosová síť nejméně zatížená.) Představte si přádelnu bavlny v
severní Anglii. Koncem 18. století to byl jeden z motorů rychlé industrializace Británie. Právě probíhala průmyslová revoluce. Podle komplexní teorie pak můžeme chápat ekonomii lidské společnosti a politické systémy jako vzorky
komplexních adaptačních systémů, které sledují podobná pravidla nebo vzory. Vezměte si jiné revoluce, biologickou, technologickou nebo kulturní. Okamžitě poté, co se objeví, vznikne období nestability. A dříve, než se všechno zase
uklidní, rozšíří se evoluční zvláštnosti. Pokud mají vědci pravdu, co se týče těchto modelů, bylo by možné vytvořit nějaký model lidských záležitostí stejně tak jako Tierra modeluje evoluci? Může být komplexní teorie převedena z
počítače do reálního světa? Bali je místem dávné moudrosti. Pěstitelé tu sázejí a sklízejí rýži. Je to místo bohaté na rituály a tradice. Není to místo, kde byste mohli očekávat, že uslyšíte slova jako emergentní
vlastnosti nebo komplexní adaptační systém. A přesto je chrám v Crater Lake na ostrově Bali centrem přesně takového systému. Je to místo, kde se dávná moudrost setkává s moderní vědou. Po tisíce let byli pěstitelé rýže na Bali
odkázáni na dohodu s ďáblem. Pro mnoho zdejších zemědělců je nejlepším způsobem, jak zabít škůdce, prostě nechat ležet svá pole ladem. Ale když pak začnou všichni sázet ve stejnou dobu, nemají dostatek vody. Řešení této situace byl
dávný rituální systém vodních chrámů, jakási dávná spolupráce. Farmáři se jednou za rok shromáždí v chrámech a rozhodnou se, co budou sázet, a kdy to budou sázet. Vyšlou malé delegace od jednoho chrámu k druhému, sbírají tam svatou
vodu a to jim vlastně umožňuje koordinovat a dělat rozhodnutí, založená nejen na svých potřebách, ale také na potřebách svých sousedů. To byl způsob, jakým byli schopni vyřešit problémy se škůdci a s nedostatkem vody. Brali v úvahu
rozhodnutí jedné oblasti nebo podle potřeby i ostatních oblastí. Ale pro experty tzv. zelené revoluce, kteří přišli na Bali v 70. letech, byl systém vodních chrámů nepoužitelným dědictvím minulosti. Zemědělci byli vyzváni, aby
opustili své tradiční modely sklizní a zavodňování. Bylo zakázáno sázet místní druhy rýže, místo nich byly zavedeny odrůdy s vysokým výnosem, chemická hnojiva a pesticidy. Ale něco bylo najednou špatně. Brzy následoval nedostatek
vody spolu s bezprecedentním rozmnožením škůdců. Sklizně rýže byly slabé. Pak se ovšem objevil antropolog z university Jižní Carolina Steve Lancing. Lancing byl dobrý znalec místních poměrů, porovnával rozdíly mezi novými metodami a
starými způsoby. Spolupracoval s ekologem Jamesem Cramerem, společně pak vytvořili studii systémů vodních chrámů. Lancing doufal, že pro znovuobnovení úrodnosti země využije novou komplexní vědu. Navrhl počítačový model, ve kterém
byli zemědělci zastoupeni organismem, jehož strategie pro přežití, kdy sázet, kdy nechat zemi ladem, měla přímý důsledek na úspěch jeho sousedů. Postupně programoval rok po roce sázení a sklizně a hledal nejlepší možnou strategii pro
každého pěstitele. Bylo to něco jako hledání bohyně pomocí počítače. Program běžel téměř jeden rok. Potom ho autoři porovnali se systémem vodních chrámů a byli ohromeni: výsledky byl téměř dokonale totožné. Dynamika, ekologie
rýžovišť, všechno bylo stejné jako naše řešení optimální k řízení těchto rýžovišť. Síť vodních chrámů, stejně jako jakýkoliv jiný komplexní adaptační systém, může tedy být způsobem, jak směřovat k něčemu, co někteří vědci
nazývají okrajem chaosu, místem optimální biologické rovnováhy, nebo ekonomického zisku, které je umístěno někam mezi řád a zmatek. V tomto případě je řešením pouze ten správný počet pěstitelů, kteří nechají své pozemky ležet
ladem. V té době je to nezbytným předpokladem úspěchu této sítě. Jak na to ale ti zemědělci přišli? Jak našli tu správnou rovnováhu mezi dělením se o vodu a kontrolou škůdců? Počítačový model představuje model toho, čím vodní
chrámy ve skutečnosti jsou - komplexním adaptačním systémem. Jak se vyvíjí a síť začíná existovat, sklizeň rýže se zvyšuje, většinou se téměř zdvojnásobí, takže, jinými slovy, bez jakéhokoliv našeho zásahu, kromě toho, že necháme
pracovat přírodu, získáme dvojnásobnou sklizeň. Jsou bohyně a počítače v moderní době slučitelné? Je v tomto případu nějaký morální aspekt? Snad jenom toto: každý komplexní adaptační systém, od individuální lidské
bytosti až po celý systém vodních chrámů, má schopnost učit se nové strategie. To máme společné i přes různou úroveň znalostí a různé příběhy, které vyprávíme. Skokomišové, indiáni ze severozápadu USA, mají svůj vlastní
příběh zrození. Stejně jako obyvatelé Bali, i tito indiáni mají posledních deset let vážné problémy. V jejich kdysi tak bohatém prostředí dnes vymírají krabi, lososi a krevety. Stařešinové kmene se dověděli o práci Stevea
Lancinga na Bali a požádali ho, aby za nimi přijel. Na první pohled jsou problémy s jejich řekou zcela jiné než problémy rýžovišť na Bali. Jsou to ale stejné komplexní adaptační systémy ovládané lidmi. Osud obou je opravdu
v našich rukou. Celé okolí řeky je provázaným ekosystémem. Pro Skokomiše je řeka koloběhem života. Pro Lancinga je to komplexní adaptační síť s nepředvídatelnými vlastnostmi. Pro ty, kteří o ní rozhodují, tedy divize
lesních podnikatelů, a vodní elektrárnu, je jenom obchodní záležitostí. Výsledkem je, jak ukazují Lancingovy satelitní záběry a počítačové modely, příliš mnoho nánosů, které dusí řeku, a naopak málo nánosů v ústí řeky. To
simultánně ničí jak líhniště lososů v horách, tak líhniště krevet v ústí řeky. Integrovaný fungující systém se nyní rozpadá. Vezmeme trochu vody a uděláme z ní elektřinu, pokácíme stromy a uděláme z nich dřevo.
Jenže tím v tomto procesu ničíme vše, celé povodí řeky, a to má za následek velké ekologické ale i ekonomické ztráty. Tak jako na Bali, Lancing využil svou vědu ke službě lidem, jejichž příběh nebyl vyslyšen. Musel se přiblížit
perspektivě zdejších Indiánů. Účelem počítačových simulací je udělat jakési scénáře typu "co kdyby..." abychom se podívali do budoucnosti a věděli, kam směřujeme. Když budeme věnovat pozornost každé části problémy zvlášť, tak tohle
povodí zničíme a pak bychom mohli přijít o většinu ekonomických hodnot této řeky. Ruiny Borobuduru nám připomínají, že společnost, která ztratí rovnováhu, padne. Nezáleží na tom, jak je silná, bohatá, nebo kulturní.
Nezáleží na tom, jak je technologicky vyspělá nebo komplexní. Záznamy dokazují, že všechny společnosti mají v sobě i sémě své vlastní destrukce. Mohou nám příběhy dávných zaniklých kultur nabídnout pojítko k vlastnímu
přežití? Do jaké míry hrálo roli vyčerpání přírodních prostředků? Do jaké míry hrálo roli válčení místo spolupráce? Do jaké míry hrál roli rozkvět zemědělských metod, spolupráce atd.? Jde tu o pochopení problémů současnosti,
pochopení toho, co se stalo v minulosti, a pochopení teorie, jak se komplexní adaptační systémy chovají a reagují. Komplexní věda je nová a nevyzkoušená. Pokud její strategie a modely skutečnosti opravdu fungují,
tak přežije. Je snadné předpokládat, že evoluce dosáhla vrcholu vytvořením člověka. Jako bychom proběhli nějakou imaginární cílovou páskou. Ale evoluce je pokračující proces. Závod není nikdy vyhraný. Vždy jsme posuzováni silami
přirozeného výběru. Nikdy nemáme větší záruku, než měli obyvatelé Borobuduru. Musíme se naučit ovládat naše prostředí a naše zdroje moudře. Musíme se naučit využívat zájmy přírody, a ne její kapitál. Pokud nedokážeme splnit tuto
podmínku udržitelnosti, lidská pouť neuspěje. Tak jako ostatní živočichové sledujeme i my cestu biologického vývoje. Oproti nim jsme si pro sebe vytvořili rychlou stopu. Kulturní evoluci. Pokud existuje řešení našeho údělu, bude
nalezeno právě v našich způsobech vědění a v naší předvídavosti. V příbězích, které vyprávíme. Přesto vyprávíme různé příběhy za různých okolností a tak často vzniká konflikt. Nikdo nemá
všezahrnující odpovědi pro největší metafyzické záhady života a smrti. Pro mnohé z nás, včetně vědců, by byly odpovědi na tyto a podobné otázky utěšující. Smrt našich milovaných může být popsána jako biologický, chemický nebo
fyzikální úkaz. Ale také jako vyprchání života. Když vám zemře otec, přijdete do kostela a pomodlíte se, ať jste věřící nebo vědec. V hlubokém smutku příběhy vědy neutěší. Je jasné, že pro většinu z nás není snadné
cítit se dobře ve vesmíru, který nám předkládá věda moderní doby. Je to vesmír bez středu, bez okraje. Bez toho, co bychom mohli označit jako hmatatelné. Na makroskopické nebo na mikroskopické úrovni se v něm zabýváme
představami, které nemají nic společného s každodenním životem. Když pak někoho vyzvete, aby bral s nadšením jeho případné rozšiřování vesmíru, kdy galaxie plují dopředu a všechno se pohybuje stále větší rychlostí a do
větší vzdálenosti, a řeknete mu "Vesmír je tvou součástí, máš radost?", asi nikoho nenapadne, že to tak prostě má být. Buď to odmítne, díky každodenním starostem, a řekne, tomuhle nebudu věnovat pozornost, nebo se ho nějak naučí
milovat. Hlavní směry naší historie jsou vytvářeny cestami mýtů. Cestami víry, která nám dává smysl života. Borobudur je zároveň poutní místo. A když tak stoupáte nahoru, říká se, že zároveň podnikáte i duchovní cestu
do vyšších úrovní vědomí. Dnes životu těch, kteří sem přicházejí, dominují vědecké objevy. To ovšem neznamená, že je jejich život méně smysluplný. Když poutník stoupal na Borobudur a dosáhl vrcholu monumentu, podnikal spirituální
pouť, která ho měla mentálně transformovat. Jeho mentální rámec měl být touto poutí ovlivněn. Stejně tak si můžeme být jisti, že jsme i my ovlivňováni svými poutěmi, ať jsou duchovní, lidské, nebo vědecké.
Ze seriálu Human Quest, odvysílaném na podzim 1997 TV Max,
přepsal V. M. |
