|
Lidé se zážitkem na prahu smrti
jsou tedy jakýmisi moderními šamany a sám zážitek (NDE) můžeme považovat za klasickou formu šamanského zasvěcení. NDE je ve své formě a dynamice v podstatě šamanským zážitkem, ať už si to dotyčný uvědomuje nebo ne. Samozřejmě že kromě podobností se oba typy zážitků vyznačují i vzájemnými rozdíly. Zatímco člověk po NDE je seznámen s tajemstvími smrti, šaman se stává mistrem smrti. Na rozdíl od NDE může vejít do světa smrti, ale také z něho odejít a tak nám tento posmrtný terén, jehož obrysy člověk s NDE jen letmo zahlédl, zpřístupnit. Pro tento svůj vrcholný výkon jsou šamani všude vysoko vážení a přiznává se jim nejvyšší společenské postavení. Kalweit to hodnotí následovně: "Jako někdo vyvolený, jako někdo, kdo dokáže procházet hranicemi transcendentna, šaman se pohybuje mezi dvěma světy - světem žijících lidí a světem mrtvých, tedy světem nehmotné existence. Je to hrdina, který překonává nadpřirozená nebezpečí a jako takový je oslavován v tradicích lidí, zvěčněn v jejich mýtech a eposech. Šaman překračuje běžnou formu existence, opouští banální svět a cestuje do éterické, jemné sféry, která je jinak přístupná lidem jen při smrti nebo těžké nemoci, nehodě, šoku, mimořádných emocích a ve snech. Toto vědomé a ovládané vniknutí do takto uzavřené říše je třeba považovat za jeden z největších vynálezů lidstva. Proto jsou šamané vážení a uctívaní všude tam, kde vykonávají svou praxi."
Je to tedy spíše šaman, než člověk s NDE, který nám pomáhá odhalovat říši za hranicí smrti. Sledujme proto zorné pole jeho pohledu. Z hlediska šamana můžeme
usoudit, že zážitek NDE, který se objevuje v nebezpečné životní situaci, je stejný jako ten, který se učí dosáhnout šaman v rámci svého výcviku. Nejde tedy o říši, která je přístupná a očekává nás jen při naší smrti. Existuje i teď a
tady a je dostupná během jeho života každému, kdo se naučí kód přístupu. Od šamana se můžeme naučit, jak záměrně tohoto světa dosáhnout. Dá se to až překvapivě jednoduše popsat, ale v praxi už není tak jednoduché toho docílit. Klíčem
ke všemu je imaginace, i když pod tímto pojmem nemám na mysli to, co člověka běžně, okamžitě napadá. Podívejme se na toto slovo zblízka, abychom zjistili, jak otevírá dveře do tzv. života po smrti.V západním světě má
slovo imaginace dosti pejorativní význam, a znamená něco jako fantazie, představa. Všichni známe kritický výrok - to je jen tvoje představa! Tento pohled na imaginaci je přímým dědictvím dnes už překonávaného karteziánského dualismu,
který nás nutí vybrat si mezi dvěma pojmovými kategoriemi, mezi myslí a hmotou, a s vývojem vědy byla ontologická priorita přidělena hmotě. Je ale možné, že existuje třetí oblast - říše imaginace sui generis, ne jako
něco nereálného, ale objektivně samo existující, jako kumulativní produkt samotné imaginativní myšlenky. Tento názor zastává v posledních desetiletích mnoho vědců, kteří se zabývají srovnávacím náboženstvím, mytologií, psychologií,
šamanismem a NDE. Jako první začal rozlišovat slova imaginární a imaginální francouzský islamista Henri Corbin v roce 1972. Toto rozlišení považuji pro osvětlení podstaty NDE i toho, jaký druh života můžeme očekávat po smrti za
absolutně nejdůležitější. Co chápe Corbin pod slovem imaginální? Nejde tu o žádnou fantazii nebo představivost v běžném slova smyslu. Toto slovo označuje třetí oblast, ke které přístup není závislý na smyslovém vnímání ani na běžném
poznání včetně fantazie. Obvykle je tato oblast skrytá a můžeme ji chápat jako tzv. změněné stavy vědomí, které destabilizují obvyklé vnímané modality a kognitivní systémy. Pokud je dostatečně narušíme, odhalí se, podobně jako se
odhaluje noční obloha, když zmizí sluneční svit, imaginální říše. Nejdůležitějším atributem imaginální říše, je to, že je ontologicky reálná. Corbin, který byl vášnivým studentem mystických a zvláště vizionářských zážitků, říká:
"Je třeba chápat, že svět, do kterého tito vizionáři pronikli, je dokonale reálný. Jeho realita je ještě nepopiratelnější, a koherentnější, než v empirickém světě, kde je realita vnímaná smysly. Po návratu si člověk dokonale
uvědomuje, že byl někde jinde a v žádném případě není schizofrenik. Tento svět je skrytý za samotným smyslovým vnímáním a je třeba ho hledat pod jeho zdánlivou objektivní jistotou. Nemůžeme ho tedy kvalifikovat jako svět imaginární,
tedy nereálný nebo neexistující. Tento imaginální svět je ontologicky právě tak skutečný, jako svět smyslů a intelektu..." Tento svět je nejen reálný, ale má tvar, rozměry, a co je pro nás hlavní, vyskytují se v něm
i lidé. Corbin o tom píše: "Tento svět má rozměry, postavy, barvy, ale tyto vlastnosti nemohou být smysly vnímané stejně, jako by byly vlastnostmi hmotných těles. Ne, tyto rozměry, postavy a barvy jsou předmětem imaginativního
vnímání nebo psychospirituálních smyslů." Podle Corbina je imaginace tvořivou silou a je třeba ji chápat jako nějaký samostatný smyslový orgán, tedy to, co alchymisté nazývali imaginatio vera - pravdivá imaginace.
Svět, který nám odhaluje, a který poznal například Blake, je super citlivou realitou, která může být pochopena přímo. Začínáme tedy vidět šamanovýma očima, jeho imaginální vizí. Ale před tím, než pochopíme, co vidíme,
musíme se pozastavit nad klíčovým bodem jeho imaginální cesty. Co vidí člověk, když se dívá očima imaginace? Podle Corbina vidíme náš vlastní, niterný duchovní stav, který se transformuje a projektuje venku, do zdánlivě objektivní,
externí vize. Jinými slovy, to, na co se díváme, a čím, je naše duše. Duše a imaginace jsou v tomto druhu formulace nerozlučně spojené. Vědci, kteří imaginaci chápou takto, se blíží k Herakleitovi a Aristotelovi, podle nichž je
přirozeným jazykem duše obraz. Avens například uzavírá například svůj brilantní esej o imaginaci tvrzením, že duše je imaginace a že je tedy naším absolutním ontologickým bodem: "Pouze duše (říše imaginace) se nedá redukovat na
nic jiného, a tak vytváří naši skutečnou ontologickou realitu." Corbinův argument nás přivádí přímo na práh smrti, protože tvrdí, že imaginace je v konečném důsledku "čistě duchovní schponost", nezávislá
na těle, a proto je schopna existovat, i když tělo zanikne..." Duše je nezávislá na kapacitě těla a aktivitě imaginace. Naopak, když je oddělena od tohoto světa, může sama pokračovat v aktivní imaginaci... Po tomto oddělení se
všechny síly duše shromažďují a soustřeďují do výlučné schopnosti aktivní imaginace." Světlo po smrti Když jsme tedy při smrti uvolněni, imaginace tvořivého vyjadřování naší duše už není připoutaná k našemu
fyzickému tělu. To, co vidíme, i když se nám to zdá externí, je vlastní obraz duše. Vidíme světlo. Světlo, vlastní záři duše, neporovnatelně zářivé, nádherné, prvopočáteční a bezpodmínečné. Světlo je symbolem i průvodním jevem NDE a
je všeobecně uznávaným výrazem našeho božského centra, které se manifestuje v duchovním zážitku. To světlo je čistou podstatou duše, neposkvrněnou lidským charakterem, i když způsob, jakým se prezentuje (odstín, jas) zřejmě odráží
stav duše, naše skutečné nitro, jak o tom hovoří ti, kteří to zažili. Původní světlo se láme prizmatem duše a tak vzniká svět obrazů - imaginální svět. Whitton a Fisher píší: "Prostředí života mezi životy je odrazem každé
myšlenkové formy a očekáváním člověka. Tibetská kniha mrtvých tvrdí, že obyvatel barda produkuje své vlastní okolí z obsahu své mysli. Rudolf Steiner tvrdil, že myšlenky a mentální obrazy naší vnitřní říše se nám po smrti objevují
jako náš vnější svět. Po smrti se všechny naše myšlenky a mentální reprezentace objevují před duší jako majestátní panorama." Teď tedy chápeme konzistentnost a přesvědčivost známého sledu hyperreálných obrazů, které
charakterizují cestu do jiného světa. Vyprávění lidí o zážitcích při smrti, které se zdají tak nápadně podobné, navzdory časovým a kulturním rozdílům, bychom mohli naivně považovat za důkaz jakési stejnosti geografie posmrtné
oblasti. Nejde tu však o skutečnou topologickou stejnost posmrtné říše, jako spíše o univerzálnost lidské duše. Znamená to, že po smrti neodcházíme na jiné místo, ale na místo toho vstupujeme do stavu vědomí, kde obrazy jsou naší
realitou, a kde tato realita není daná zvenku, nýbrž reaguje na naše myšlenky, očekávání a přání naší duše. Abychom to uviděli z jiného úhlu, vraťme se do kontextu šamanismu, protože je to šaman, který na tuto oblast má
nejpronikavější pohled. Podívejme se ještě jednou na to, co říká Kalweit: "Zeměpis jiného světa by se neměl chápat jako naivní popis jiné země..., ale jako pokus přivést vědomí ke zjištění, že to ono samo si jiný svět vytváří...
Neexistuje říše smrti jako taková. Jiný svět se skládá ze všech těch vlastností, kterými je naše vědomí jedinečné, jakmile se stanou na těle nezávislými." Šaman, kterého moderní věda vidí jako osobu mimořádně
nadanou imaginativními sklony, a který si tento svůj talent dál rozvíjí, je člověk, který se naučil vidět svět očima své duše. Už během života vstupuje tam, kam ostatní vejdou až branou smrti. Šaman dokonale probudil svou imaginatio
vera. Cesta duše se nakonec musí oddělit od společné linie, kterou známe z vyprávění lidí s NDE. Po společné universální fázi se musí projevit zvláštnosti každé duše ve vysoce individualizovaném imaginálním světě. Je ale
třeba obrátit svou pozornost jinam. Navrhuji, abychom se vrátili do tohoto světa, protože ačkoliv svou duši potkáme v příštím světě, vytváříme ji teď a tady. A právě toto tvoření duše (jak to nazval Keats) je, na rozdíl od vnímání
podstaty duše po smrti, to, co od nás život vyžaduje. Pro nás je důležité vědět, že se totéž, čeho dosáhl šaman svým výcvikem s praxí můžeme naučit i my, i když jinými prostředky. Každý může vzdělávat a regulovat svou
imaginaci tak, aby se dostal do kontaktu s duchy a nechal se jimi učit. Paracelsus Líčení nádherného života, který nás čeká po smrti, může být z jistého hlediska nebezpečné. Může totiž přivézt člověka do stavu pohodlného
sebeuspokojení. Představa, že světlo, které nás obklopuje na začátku NDE bezvýhradnou láskou, zařídí vše, bez ohledu na to, jak jsme žili, je představou naivní a klamnou. I Blake, básník NDE a kapacita ve vizionářské imaginaci,
tvrdí, že je možné odbočit ze zlaté stopy do skutečné smrti. Připomeňme si také tvrzení Platóna, že celý smysl filosofie je zabezpečit generální zkoušku na smrt, tzn., že filosofie je prostředkem tréninku duše, jejíž hodnota bude
plně evidentní po smrti. To jsou hlasy z historie, vznášející se nad dnešními nadšenci NDE a připomínající, že si už teď a tady píšeme scénář posmrtného imaginálního dramatu, že to my sami vytváříme osud své duše. Světlo
může skutečně odrážet naši skutečnou podstatu a zrušit osobní pocit hříchu, ale nemůže nás zbavit zodpovědnosti za své životy. Takto se pak zřejmým stává nejen naše podstata, ale i to, jak jsme žili. Protože to, co bylo subjektivní,
se stává imaginálně objektivní, a to, co vidíme, je reprezentací toho, čím jsme byli v hlubině své duše. Možná, že to zní jako kázání o ctnostech morálního života, ale jde mi o něco jiného. Chci říci, že celý tento
článek zdůrazňuje duši jako prostředek imaginativního života. Že duše a imaginace jsou neoddělitelné. Že vytvářet duši znamená kultivovat imaginaci. Podobně hovoří i Terence McKenna, nástupce Blakea v kosmickém věku: "Imaginace
je vše... Z ní jsme vyšli a k ní jdeme." Když tedy vstoupíme do světa imaginace již před tím, než zemřeme, poznáme svůj zdroj i osud. Znamená to praktikovat umění šamana i platónskou filosofii zároveň a vidět tak imaginální
ještě během života. Skutečný význam NDE netkví v tom, co nám slibuje po smrti, ale v tom, co nám říká o způsobu, jak máme žít tady a teď. Jak se máme probudit do božské imaginace a naplnit vášnivou touhu duše, zažít své
nekonečné hloubky PŘED smrtí. |
