Rozhovor se Stanislavem GrofemCo vás v tehdejším Československu vedlo ke studiu medicíny a psychiatrie?
SG: To bylo velmi zajímavé. Nikdy jsem nechtěl být psychologem nebo dokonce ani lékařem.
Moc mne zajímalo umění a zvláště animovaný film. Mým hrdinou byl Disney. Právě, když jsem měl maturovat, tak jsem se šel zeptat na zaměstnání do filmových atelierů. Jenže přítel mi tehdy půjčil Freudovu knihu Lekce
z psychoanalýzy. Přečetl jsem ji téměř jedním dechem a během několika dnů jsem se rozhodl studovat medicínu a posléze psychoanalýzu.
Začal jste tedy jako ortodoxní freudián, ale dnes jím nejste. Co a kdy změnilo
váš názor?
SG: Tehdy to byl docela intenzívní vnitřní konflikt. Psychoanalýza mne moc ovlivnila a intenzívně jsem studoval i její teorii. Jenže když jsem začal léčit své první klienty, zjistil jsem, jak úzký okruh pacientů
zabírá. Ne každý pacient byl pro psychoanalýzu dobrý a pokud ano, vyžadovalo to dlouhou dobu léčby. Třikrát nebo pětkrát týdně po celé roky. To mne velmi zklamalo. Začal jsem litovat, že jsem raději nešel dělat kreslené filmy.
Tou
dobou jsem pracoval na fakultě a studovali jsme účinky Mellarilu, léku švýcarské firmy Sandoz. Oni tenkrát syntetizovali LSD, a protože jsme byli jedni z jejich klientů, poslali nám vzorky, abychom je vyzkoušeli a napsali jim,
k čemu by se to dalo použít.
V kterém roce to bylo?
SG: To bylo v roce 1954. Byl jsem stále ještě jen medikem, a abych to mohl použít, musel jsem nejprve dostudovat. Jenže já
se přihlásil jako dobrovolník na LSD sezení. A to bylo tak intenzívní otevření mého nevědomí, že jsem se okamžitě začal zajímat o psychedelika víc, než o psychoanalýzu. Později jsem si uvědomil, že LSD mohu použít i při své původní
práci jako katalyzátoru, nebo že mohu zkombinovat oba přístupy.
Pro mnohé z nás je velmi obtížné představit si, jaké to může být, vzít poprvé LSD, a ještě v polovině 50. let. Očekával jste, co jste
zažil?
SG: Vedl jsem si velmi detailní záznamy.Věřil jsem tehdy, že pokud se cokoliv stane, bude to vysvětlitelné freudovskými termíny. Ale to, co se stalo, šlo daleko za rámec psychoanalytických termínů.
Dá se to popsat slovy?
SG: Asistentka, která mne sledovala, byl velkým fanouškem EEG a tak jsem jí uprostřed pokusu posloužil coby pokusný králík. Otočila mne různými dráty a byl jsem vystaven silnému
stroboskopickému světlu. Smyslem pokusu bylo zjistit, jestli můj mozek převezme světelnou frekvenci. Zároveň šlo o to, jestli bude tenhle pokus o "ovládnutí mozku" ovlivněn farmakologicky. Uprostřed mého prvního LSD
experimentu, když jsem pozoroval stroboskop, se změnila podstata všeho a já byl katapultován ze svého těla. Nejprve jsem ztratil laboratoř, pak kliniku, potom Prahu a nakonec i planetu. Měl jsem pocit, že jsem osvobozené vědomí
kosmických rozměrů. Byl jsem svědkem něčeho, co bych dnes popsal jako pulzary, quasary, Velký třesk a expandující galaxie. Mezitím asistentka v rámci pokusu měnila frekvenci stroboskopu. Když jsem se vrátil do svého těla, moc
mne zajímalo, co se vlastně dělo. Sehnal jsem si a studoval veškerou dostupnou literaturu. A psychedelika se stala součástí mé práce. V tomto zkoumání lidské psychiky, tedy změněných stavů vědomí, ať už s drogami nebo bez
nich, jsem pak pokračoval i v USA.
Jaké jsou výhody psychospirituální práce s drogami nebo bez použití drog?
SG: Díky drogám jsme tehdy jako nějaký vedlejší efekt objevili další,
později jsme to nazvali transpersonální
dimenzi duchovnosti. Přitom to začalo jako psychofarmakologický výzkum mozku. Začal jsem se o to zajímat stále více, ale ukázalo se, že práce s psychedeliky byla, díky nekontrolovanému experimentování mezi mladými lidmi, politicky stále komplikovanější. Začal jsem se tedy zajímat o podobné stavy vědomí, ale dosažitelné bez použití drog. Je třeba ale přiznat, že právě psychedelika nám tuhle oblast otevřela. I můj zájem najít nefarmakologické způsoby byl inspirován tím, co jsem zjistil pomocí psychedelik.
Jaká z těch nefarmakologických metod vás zaujala nejprve? Jak jste pak dospěl ke své dnešní práci?
SG: Musím říci, že dokud jsem měl možnost dostat se k psychedelikům, používal
jsem je. Zabýval jsem se i NED (near death experience), zkušeností blízké smrti, stejně jako různými šamanskými rituály, ale také meditací. Zúčastnil jsem se rituálů v Severní Americe, s šamany v Mexiku i
v Brazílii. Když jsem pak přišel do Kalifornie, žil jsem nejprve v Esalenu, a pak jsem se rozhodl zůstat a pokračovat ve výzkumu nefarmakologických metod. Spolu se svou ženou jsme vyvinuli holotropní dýchání, při němž je
celá řada zážitků změněného vědomí navozována velmi jednoduchými metodami. Zavřete oči, zrychleně dýcháte při poslechu zvláště vybrané hudby.
Dostanou se tak někteří lidé hlouběji než jiní?
SG: To
platí ale i pro psychedelika. Někteří lidé jsou vůči psychedelikům nějak imunní, zatímco jiní mají velmi silné zážitky i po velmi malých dávkách. Jsou dokonce známi lidé, kteří dosahují změněných stavů vědomí i bez psychedelik nebo
holotropního dýchání. Děje se tak dokonce proti jejich vůli. Říkáme tomu "psychospirituální krize". Je to všeobecný jev.
V některých kulturách je tento jev rozeznáván jako součást osobního rozvoje.
V naší kultuře jsou přinejmenším symptomy tohoto jevu považovány za patologické. Mění se přístup naší kultury?
SG: Napsali jsme se ženou na tato témata řadu knih. Základní myšlenkou je to, že i zde v naší
kultuře existují stavy změněného vědomí, které se my ovšem snažíme léčit utišujícími léky jako psychózy. Pokud bychom na ně ale pohlíželi v závislosti na tradicích jiných kultur nebo ve světle výzkumů změněných stavů
vědomí, pak bychom je museli pojímat jako krize osobního růstu nebo příležitosti duchovního otevření. A v tom případě bychom měli takové příznaky ne potlačovat, ale podporovat. Jsou-li tyto jevy správně chápány a podporovány,
pak jsou spíše léčebné a vedou k duchovní transformaci.
Kdo by měl a kdo by neměl projít holotropním dýcháním? Mají pak lidé, kteří jím projdou, kam jít?
SG: To není problém, kdo by měl
a kdo by neměl, ale otázka kontextu. Jde o to, jestli lidé skutečně chtějí pracovat na velmi vážných problémech, nebo jestli raději odletí do jiného města na jinou příjemnější terapii a pak se vrátí domů nezasaženi. Pro někoho, kdo
nemá vážné emoční problémy, to není třeba, ale s lidmi, kteří mají psychiatrickou diagnózu "border line", pracujeme třeba 24 hodin v kuse.
V Kalifornii a v San Diegu existují střediska, kde jungián
John Perry vede programy právě pro lidi, kteří prožívají psychospirituální krizi nebo případy spontánní sebetransformace. Místo aby jim podával utišující prostředky, povzbuzuje je v tom, co se děje a pomáhá jim dostat se skrz
to. To je přesně to, co v naší společnosti chybí - místa, kde by lidem nabízeli pomoc, ne kde je potlačí.
Jaké mapy vědomí jste v posledních letech vyvinul?
SG: Jestliže pracujete
se stavy změněného vědomí, zjistíte brzy, že musíte postupem času neustále měnit závěry klasické psychologie a psychiatrie. Tradiční model bere v úvahu pouze tělo a mozek. V termínech, kterým se v počítačové řeči říká
software (program, učení v nejširším smyslu), tento model zahrnuje jen postnatální biografii. Freud řekl, že jsme rozeni jako tabula rasa, tedy v čistém nepopsaném stavu, a pak nastupují vlivy matky, prostředí, školy,
sexuálních problémů atd. To je ale dnes již nedostačující a zjednodušující model, ke kterému bych rád dodal několik významných dimenzí. Ukazuje se, zvláště máme-li k dispozici stále širší přístup do nevědomí, že to není všechno.
Existují i dvě jiné úrovně, které jsem nazval perinatální a transpersonální. Perinatální se vztahuje k traumatům porodu. Existuje celá řada technik, které se v této souvislosti používají, např. primální terapie, rebirthing,
holotropní dýchání i psychedelická sezení.
Kromě toho ale existuje i další úroveň, která se dnes nazývá transpersonální. Zde nalézáme různé mytologické sekvence, výjevy ze života našich předků a historie rasy, zážitky
minulých životů. Mnohé tyto stavy byly popsány v literatuře a pereniální filosofii. Tato mapa lidské psýchy ukazuje, že každé individuum je jakýmsi prodloužením veškeré existence. Podporuje to tvrzení Upanišád. Tat twam asi znamená
"To jsi ty". V konečné analýze to tedy naznačuje, že individuální psychika je porovnatelná s veškerenstvem kreativní energie a vyžaduje to tedy radikální revizi západní psychologie.
Co lidé při
holotropním dýchání, zvláště z té zážitkové části, získají?
SG: Budu hovořit v termínech neběžných stavů vědomí, a v tomto smyslu by holotropní dýchání bylo velmi zajímavé a užitečné nejen pro
profesionály, tedy psychiatry, psychology, psychoterapeuty, ale také pro teology, a protože všichni máme psychiku a pro každého člověka je velmi důležité znát sebe sama, bylo by dobré pro každého. Co se týče zážitkové části, dává
lidem pocit, co je v termínech zkoumání sebe sama vůbec možné. Je-li na této terapii něco pro ně zajímavé, to musí posoudit oni sami. Již jsme vyškolili přes 200 lidí a dalších 200 se právě školí. Workshopy se pořádají po celých
USA a na mnoha místech v Evropě.
Rozhovor se Stanislavem Grofem vedl v roce 1996 Daniel Redwood (e-mail:
