|
V roce 1972 se rodilý Bangladéšan Muhammad Yunus, profesor na universitě v USA, rozhodl vrátit do své hladomorem zpustošené
vlasti.V roce 1996 přednesl na Světovém fóru v San Francisku strhující referát, popisující jeho dlouhodobý ekonomický experiment, který začal s jednoduchou hypotézou: Chudí lidé v Bangladéši, pokud se jim poskytne malá
finanční půjčka na nízký úrok, budou schopni za několik let půjčku vrátit. "Od počátku jsem věděl," říká Yunus, "že to musí fungovat, ale že je to také něco, co bude
nesnadné pochopit. Cítil jsem, že jinak nemá většina chudých žádnou šanci jakkoliv změnit svou životní úroveň."Svůj plán půjčit peníze chudým, negramotným a ženám, se pokusil navrhnout několika bankám. Banka Grameen, která do toho
tenkrát šla, je dnes uznávána a oceňována jako představitelka nových idejí a modelů ekonomického rozvoje Třetího světa. "Muhammad Yunus vytvořil první instituci s duší," řekl představitel IONS Robert Schwartz, když Yunuse
představoval účastníkům Světového fóra. Banka s duší
Muhammad YunusRád bych vám povyprávěl svůj osobní příběh, který začal před dvaceti pěti lety. Najednou jsme
v Bangladéši byli konfrontováni s hrůzami války. Učil jsem v té době na americké universitě, ale jakmile byla moje zem nezávislá, vrátil jsem se zpět, abych pomohl při obnově. Situace v Bangladéši se ale ani po
válce moc nezměnila. V roce 1974 navíc zemi postihl hladomor. Byl jsem bezradný. Přes své vzdělání a titul doktora ekonomie jsem nevěděl, co dělat. Chodil jsem třídou, plnou vyzáblých, téměř umírajících dětí, a říkal jsem si, že
přece musí existovat nějaká teorie, nějaký způsob, jak jim pomoci. Není nic strašnějšího než smrt hladem. Nemohl jsem se s tím vyrovnat. Rozhodl jsem se, že budu cestovat po vesnicích, zjistím, jak vesničané žijí, a
pokusím se najít nějaký způsob, jak situaci změnit. Seděl jsem pak s vesničany a povídal si s nimi o jejich životě a po nějaké době jsem zjistil, že všechna moje akademická arogance zmizela. Nezkoušel jsem vyřešit globální
problém, ani národní problém, vzdal jsem se obvyklé "ptačí perspektivy" ekonoma. Zkoušel jsem vidět život vesničanů z jejich téměř "červí" perspektivy, zkoušel jsem řešení problému najít téměř po čichu a po hmatu.
Jednoho dne jsem uviděl ženu, která vyráběla bambusové židličky. Sedl jsem si k ní a dlouze se jí vyptával, protože jsem chtěl vědět, jak a za co žije. Měla, na rozdíl od mnoha jiných vesničanů, práci a tedy i nějaký příjem.
Jenže jsem zjistil, že tvrdě pracující žena si za den vydělá ekvivalent dvou centů. Nemohl jsem uvěřit faktu, že někdo vyrábí tak krásné bambusové stoličky, pracuje tak tvrdě a vydělá si přitom za celodenní dřinu tak málo. Žena mi
vysvětlila, že nemá dost peněz, aby si koupila bambus, a tak si surovinu musí půjčovat od obchodníka, a tomu pak musí hotové výrobky prodávat s tak malým ziskem. To vysvětlovalo tak malý výdělek. Ta žena byla vlastně nájemní
dělnicí někoho jiného. Pak jsem se zeptal, kolik stojí bambus na jednu židličku? Prý dvacet centů. Užasl jsem. Málem jsem sáhl do kapsy a dal jí dvacet centů, ale pak mi došlo, že v podobné situaci jsou jistě i další vesničané.
Spolu s jedním studentem jsme pak několik dní chodili po vesnicích a sestavili jsme seznam čtyřiceti dvou lidí v podobné situaci. Když jsem pak sečetl sumu, která by všem těm lidem okamžitě změnila život, nemohl jsem věřit
svým očím: bylo to pouhých dvacet sedm dolarů! Zastyděl jsem se za to, že jsem členem společnosti, která nedokáže čtyřiceti dvěma vesničanům, šikovným řemeslníkům, poskytnout dvacet sedm dolarů. Vytáhl jsem proto peníze
z peněženky, dal je svému pomocníkovi a řekl: "Vezmi ty peníze, rozdej je těm lidem, řekni, že je to půjčka a že mi to, až budou mít, musí vrátit. Mezitím mohou vyrábět a prodávat své výrobky za smysluplnější cenu." Když
vesničané dostali peníze, byli velmi nadšeni. V životě se jim nic podobného nestalo! Já jsem mezitím přemýšlel, co dělat dál. Napadlo mne založit nějakou místní banku, třeba jako součást místní university. Když jsem o tom řekl
manažerovi university, ten málem spadl ze židle: "Zbláznil jste se? Takový nesmysl - půjčovat chudým lidem?" Zkoušel jsem ho přesvědčit, aby to aspoň zkusil, že jde o málo peněz. On ale odmítl, prý to ani podle předpisů nejde, a
poradil mi navštívit jeho nadřízené. Postupně jsem pak navštívil celou řadu jemu podobných lidí, ale každý reagoval stejně. Po několika dnech jsem začal sám sebe nabízet jako ručitele. Slíbil jsem se zaručit za půjčky vesničanům.
Slíbil jsem bance, že podepíši vše co budou chtít, jen ať vesničané ty peníze dostanou. Banka tvrdila, že vesničané ty peníze nikdy nevrátí. Já jsem chtěl, aby jim dali alespoň šanci. Pak se stalo, že prvních čtyřicet
dva vesničanů mi do centu všechny peníze splatili. Byl jsem tím nadšen a opět jsem šel za bankovními manažery. To je jen taková jejich finta, říkali, abychom jim půjčili víc peněz a ty pak nikdy nevrátí. Tak jsem vesničanům půjčil
větší obnosy, ale i ty mi byly vždy do centu vráceny. Zase jsem to vyprávěl bankéřům, ale ti říkali: "Možná v jedné vesnici to funguje, ale zkuste zapojit dvě vesnice a uvidíte, že narazíte." Tak jsem začal půjčovat peníze lidem
dvou vesnic - a hádejte, co se stalo. Fungovalo to. Od té doby to byl už jen boj mezi mnou a bankovními úředníky na nejrůznějších pozicích. Namítali, dvě vesnice, možná, ale v pěti to rozhodně nebude fungovat. Tak jsem
svůj program rozšířil na pět vesnic. Zase jsem všechny půjčené peníze dostal bez problémů zpátky. Řekli - deset vesnic. Tak jsem projekt rozšířil na deset vesnic. Měl jsem výsledky, které nemohli popřít, protože to byly mé peníze,
které jsem půjčoval, ale oni odmítali výsledky akceptovat, protože byli naučeni, že chudým lidem se půjčovat nesmí, že nejsou důvěryhodní. Já jsem naštěstí takto "poučen" nebyl. Nakonec jsem si uvědomil, že bankéře nepřemluvím, a
napadlo mne, že si založím vlastní banku.Trvalo mi dva roky, než mi to vláda dovolila, neustále totiž namítali, proč chci banku pro chudé, když je v zemi tolik ostatních bank. Vysvětloval jsem jim, že od nich nechci žádné
peníze, jen povolení. V roce 1983 jsme se pak stali oficiálně nezávislou bankou. Dnes pracujeme pro 36 000 vesnic v Bangladéši. Půjčili jsme peníze již více jak dvěma miliónům vesničanů. Máme dvanáct tisíc zaměstnanců.
Postupně jsem pochopil ledacos o současném bankovnictví. Především je to systém vůči chudým lidem předpojatý. Je předpojatý také proti ženám. Bankéři nechápali: "Jak můžeš tvrdit, že jsme zaměřeni proti ženám?" Tak jsem po nich
chtěl seznam všech dlužníků a řekl jsem, že se vsadím, že nebude obsahovat ani procento ženských jmen. Museli uznat, že jsem měl pravdu. Snažil jsem se, aby nejméně polovina našich klientů byly ženy. Nebylo to ale
snadné. V Bangladéši nesmí muž oslovit jen tak vesnickou ženu. Komunikovali jsme tedy velmi složitě a nepřímo, ale zvěst o našich snahách se postupně roznesla. Přesto ale obvyklá reakce zněla: "Ne, já nepotřebuji peníze, dejte
je mému muži." Takto jsme, člověka za člověkem, vesnici za vesnicí, obcházeli zem a přesvědčovali ženy, aby uvěřily, že pro ně bude výhodné půjčit si a osamostatnit se ekonomicky. Nakonec to vypadalo tak, že taková žena
si to po nějaké delší době rozmyslela, a peníze si vypůjčila spolu s dalšími čtyřmi ženami. Den před slavným dnem přijetí půjčky nespala, stále se radila co a jak s penězi udělá, aby nenadělala rodině a příbuzenstvu
problémy. Ráno pak dostavily její přítelkyně, které by se toho všeho nezúčastnily, nebýt jí, a pak se slzami v očích přijala ten poklad, dvanáct nebo patnáct dolarů! Pak slíbila, že nikdy nezklame svého věřitele, který jí svěřil
takovou značnou částku. A od dalšího dne tvrdě pracovala, aby co nejrychleji půjčku v malých týdenních splátkách splatila. Když platila první půjčku, byla vzrušená a šťastná, že to dokázala. Druhá splátka byla další zjevení.
Když splatila celou sumu, byla to už docela jiná osoba. Dokázala to. Všichni říkali, že k ničemu není, a ona něco dokázala a cítí se ne jako nikdo, ale jako Někdo. Dokázala se postarat o sebe a dokáže se postarat i o celou
rodinu. Měl bych se zmínit o tom, že ony čtyři sta milionů dolarů, které jsme půjčili loni, je víc, než součet jmění všech venkovských oficiálních bank v celé Bangladéši. Navštívil jsem bankovní manažery: "Říkali jste, že
chudým lidem se nemá půjčovat, ale ti už dvacet let dokazují, kdo je tady skutečně důvěryhodný." Půjčujeme třeba sumu 300 dolarů, což jsou peníze dostačující na stavbu jednoduchého domu s cementovým základem,
plechovou střechou a jednoduchou latrínou. To sice nezní jako palác, ale pro ty lidi to palácem je. Takto si postavilo dům tři sta padesát tisíc rodin. Nikdy jsme neměli potíže se splátkami. Jestliže takto může člověk
založit banku, půjčovat peníze a dostávat své peníze zpět a mít zisk, a navíc se tak lidé dostanou ze své chudoby - co víc člověk může udělat? Naskýtá se pak jiná otázka: jsou důvěryhodné oficiální banky? Někteří lidé
říkali, že v tom musí být nějaký trik, že něco utajujeme atd. Pozvali jsme tedy do Grameen Bank nezávislé vyšetřovatele. Mnozí z vyšetřovatelů přišli nepřátelsky naladěni, ale všichni odešli přesvědčeni, že je vše
v pořádku, a začali naši práci obdivovat. Zprávy do jedné konstatovaly: příjem rodin, které si takto z počátku vypůjčily peníze, neustále stoupá. Světová banka zjistila, že jedna třetina z těch, kteří si od nás
vypůjčili, překročila hranici bohatství a další třetina je připravena tuto hranici překročit. Na mezinárodní konferenci v Káhiře, věnované problematice přelidnění, jsme prokázali, že úroveň plánování rodiny je mezi
rodinami, které si vypůjčily od Grameen banky, dvakrát vyšší. Jak to? Vždyť my přece nejsme nějaký úřad pro plánování rodiny. Jsme jen banka. Musí to být v něčem jiném. Začnou-li lidé rozhodovat o svých životech, začnou plánovat
také velikost své rodiny. Chudobu nevytvářejí chudí lidé. Chudobu vytvářejí instituce okolo nás. Měli bychom se nad úlohou takovýchto institucí znovu zamyslet a přeformulovat ji tak, aby nediskriminovaly chudé lidi.
Když slyšíme o politickém apartheidu, litujeme lidi v něm žijící. Jenže kolem nás funguje apartheid finančních institucí a my s tím nic neděláme. Domnívám se, že tohle je zodpovědnost všech společností. Hovoříme o lidských
právech, ale nespojujeme s nimi i právo nebýt chudý. Chudoba je popřením lidských práv. Podobné projekty jako Grameen Bank se dnes objevují v dalších padesáti šesti zemích, včetně USA. Na Zemi ale žije pod
hranicí chudoby více jak miliarda dalších obyvatel. Jsem přesvědčen, že kdyby se podařilo i pro ně zorganizovat podobné půjčky, dosáhlo by se stejně dobrých zkušeností jako v Bangladéši. Zkoušíme na příští rok zorganizovat
jakýsi mikro-summit ve Washingtonu s cílem sehnat do roku 2005 peníze na půjčku dalším stovkám miliónů chudých žen na této planetě. Pokud se nám to podaří, bude to znamenat začátek konce chudoby na tomto světě. Společnou prací
toho určitě dosáhneme. Těším se na den, kdy chudobu budou naši pravnuci moci vidět už jen v muzeu. Je to možné. Pojďme se do toho pustit. (Z časopisu Noetic Sciences Review, jaro 1997, přeložil V. M.) Muhammad Yunus, Grameen Bank, Mirpur Two, Dhaka 1216, Bangladesh |
