David HykesPředstav si, že hudba tu není ani pro vášeň, ani pro lítost, ani pro city.
Představ si, že hudba může prokvétat prostorem tak rozsáhlým a mnohovrstevným, že si
to ani nedokážeš představit, pokud se sám nerozpustíš v jejím světle. A teprve pak začni poslouchat hudbě Davida Hykese...
Louis Dandrel
Harmonický zpěv je specifická, nezávislá disciplína meditativní
hudby, stejně jako gregoriánský chorál nebo severoindický zpěv khyal. Je založen na zesílených "harmonických", alikvotních tónech, takže jeden zpěvák může zazpívat i celý akord nebo melodii najednou tak, že zvýrazní a rozrezonuje
svrchní harmonické tóny nad zpívaným tónem základním. Tyto harmonické a v hudbě naprosto univerzální tóny, vyskytující se ve veškeré, ať zpívané nebo hrané hudbě, jsou v oblasti světla tímtéž, čím je barevné spektrum
v oblasti světla. Stejně jako různé barvy spektra dohromady tvoří námi vnímané bílé světlo, tyto čisté různě smíchané tóny pak teprve vytvářejí to, co jsme schopni vnímat jako hudbu.
Harmonický zpěv je podle mne globální posvátná hudba naší doby.
Je úplně jiný než co jsme dosud znali, přesto je to zároveň důsledek umění a experimentů některých jiných dávných kultur, se kterými se snažíme udržovat
kontakt. Z počátku jsme se inspirovali zvláště tibetským a mongolských hrdelním zpěvem a jejich prací s harmonickými tóny. Pak jsme sami objevili některé další věci.
Naše práce je otevřena každému, pracujeme i se
začátečníky. Harmonický zpěv se dá na začátečnické úrovni nacvičit za pár dnů, je to ale dlouhodobá práce, ve které nemůžete oddělit odbornou stránku od stránky meditativní. Učíme tedy jak začátečníky, tak profesory konzervatoří.
Lidé odedávna věděli, a při jejím studiu a praktickém provozování měli vždy na paměti, že hudba má léčivé a posvátné kvality. V tomto smyslu byly roky, kdy jsem studoval u Gurdjieffa, také velmi důležité. Prakticky
jsem si ověřil, že některé základní hudební principy jsou jakýmsi modelem jak pro jevy lidské, tak kosmické. Ověřil jsem si, že hudba je posvátná a měla by posvátnu také sloužit. Zjistil jsem také, že jakékoliv, nejen hudební umění,
by nikdy nemělo sloužit egoismu a falešnému pocitu mistrovství, ale naopak by mělo být počátkem duchovních změn. Gurdjieff vždy hovořil o existenci něčeho, čemu říkal "objektivní hudba", a to je také to, co jsem hledal i já.
Umění naslouchat
Při nácviku a praktickém harmonickém zpěvu studujeme také to, jak naše produkce přirozených vysokých zvukových frekvencí našeho hlasu - zvláště když zpíváme živě, v dobrých
akustických prostorech jako jsou katedrály, kostely a dómy - produkuje něco, co koresponduje se starobylými idejemi o zvuku a posvátnu. Díky zpěvu jsme našli způsob, jak se dá vylepšovat umění naslouchat. Neustále studujeme procesy,
při kterých stále komplexnější druhy vibračních signálů stále vylepšují kvalitu slyšení, které je naším nejdůležitějším smyslem.
Základním konceptem, se kterým pracujeme, dalo by se říci synonymem pro naslouchání, je
pozornost. Vědomá pozornost. Každý jsme dnes nějakým způsobem více či méně nahluchlí. Nemám na mysli hluchotu v tom tělesném slova smyslu, i když často jde i o tohle. Člověk neustále něčemu naslouchá, ale dělá to velmi povrchně.
Samozřejmě je nutno spoustu dojmů jaksi odfiltrovat, ale v extrémních případech to pak má za následek vážné problémy na několika úrovních. Problémy s nasloucháním mohou vést k problémům, které se týkají tělesné
rovnováhy, pozice těla, sebedůvěry a všech problémů se slyšením a schopností naladit se na žádané frekvence, které jsou částí hudebního tónu nebo našeho hlasu. Pak jsou tu ještě problémy energetického rázu.
Cítím, že
harmonický zpěv odstraňuje ten druh "hluchoty", který má co dělat se zvukem, který do nás proudí - ať už je to hlas, hudba, přírodní zvuky - a nese s sebou určitý druh energie, na kterou my reagujeme určitými dojmy. Tato energie na
nás pak má, když jí umíme naslouchat s plnou pozorností a úctou, a jsme si vědomi její "harmonické podstaty", docela jiné účinky. Totéž se pak děje i co se týče jejích odrazů a dopadů v našem vnitřním světě.
Existují zde tedy tři hlavní otázky: 1) Jak se naučit hlouběji naslouchat, abychom slyšeli více ze zvuků kolem sebe a abychom z nich také více pochopili? Harmonické tóny jsou součástí všeho, co slyšíme - vlastního hlasu, hlasů
jiných, hudby atd. 2) Pokud se naučíme naslouchat pozorněji a pracovat s kompletními sadami vibrací, jak potom z těchto zvuků dostat více? Jinými slovy, jak získat ze zvuku víc energie? 3) Jak toto umění naslouchat využít,
abychom lépe pomáhali svým bližním? Umět slyšet stále častěji víc a hlouběji nám snad může pomoci být vždy v životě tam, kde je nás nejvíce třeba, a dokázat být součástí toho, čemu Gurdjieff říkal všeobecná kosmická harmonie.
Je samozřejmě velký rozdíl, dostaneme-li se do království těchto zvuků nevědomě - což se občas stane každému z nás - nebo je vědomě slyšet a vědomě s nimi pracovat. Podle mne je zde rozdíl v tom, čemu říkám "harmonické
slyšení", a co je prací s vědomou pozorností v celém spektru komunikativních vibrací. Takovýto druh naslouchání je pak branou do neskutečně rozsáhlého světa hudebních a duševních zážitků.
Energie našeho způsobu slyšení je
velmi podmíněna způsobem, jakým používáme svůj hlas, když mluvíme. Většinou jsme totiž jen otroci svých mentálních a emočních zvyků. Přestože naše hlasy obsahují daleko více informací a energie, než si dokážeme uvědomit, redukovali
jsme jak svůj hlas, tak úroveň naslouchání na něco, co jde jen přímo z hlavy do hlavy nebo z emoce do emoce.
Většinou jsme docela zapomněli na dávné myšlenky o tom, že hlas je vyjádřením těla jako celku. Každý
z nás je jakousi hudební skladbou složenou z různých vibrací a úrovní. Naše vnitřní orgány, mysl, srdce - vše v nás je živé a pohybující se, všechno produkuje vibrace a vše se účastní výjimečné symfonie, která se
neustále odehrává v koncertním sále našeho těla.
Můžeme si pomoci představou, že role hlasu je podobna roli parabolické antény, kterou používají radioastronomové. Taková anténa zaznamenává jakékoliv zvuky a
soustřeďuje je pak do srozumitelnějších paprsků. Lidský hlas je podobně sumarizační vlnou, složenou ze všech zvukových vln produkovaných orgány našeho těla a stavem jejich vibrací.
Nasloucháte-li řečníkům tradičních kultur,
zjistíte, že toho moc nenamluví. Včera pršelo. Jdu do města. To je způsob, jakým mluví. Ale přesto je cítit v tom, co říkají, a jaksi i kolem toho, co říkají, velký prostor. Jakoby zde šlo nejen o mentální informaci, ale ještě i
o jiný druh komunikace. Právě tuto citlivost k významu harmonických složek našeho zvukového prostředí jsme my již ztratili.
Kdybychom si dokázali uvědomit skutečný význam naslouchání, naše hlasy by byly jiné. Lépe
bychom komunikovali, protože naše hlasy jsou zrcadlem stavu celé bytosti. Je to jako v astrofyzice: víte-li o vzájemných vztazích prvků spektra, odražené světlo hvězd vám řekne spoustu věcí.
Platí to například o celé kulturní
tradici severní Indie, kde se stále některé hudební tóny považují za posvátné. Ráno tam zpívají speciální ranní rágy, se speciálními stupnicemi a tóny, a večer zase jiné, speciálně večerní rágy. Hudebníci vědí o hlase a umění
naslouchat a o nejlepším čase pro poslouchání určitých vibrací neuvěřitelné věci. Jakoby měli na způsob, jaký zvuk zahrát a kdy a v jakém prostředí ho zahrát, ale také kdo a jaký je posluchač a jak ovlivnit jeho mentální stav,
propracované vědecké způsoby.
I my bychom měli umět, vně i uvnitř, ve správný čas zaznít správným zvukem. V tom, jak mluvíme a zníme, se odráží to, jak se cítíme, na co myslíme. To vše je součástí umění naslouchat.
Harmonické tóny života
Jak nám může pomoci schopnost slyšet harmonické tóny? Co nám harmonické tóny skutečně říkají? Jaké je jejich poselství? Je v nich vůbec nějaké poselství? Obsahují něco, co
k nám také mluví? Je ve vibracích, které doprovázejí naši řeč, ještě další úroveň komunikace? Kladná odpověď na tyto otázky závisí na stavu mysli zpěváka nebo posluchače.
Možná v naší mysli také existují jakési
harmonické tóny. Možná by se naše líná nebo hlučná mysl dala na povrchu ztišit a člověk by pak zaslechl i hlubinnější myšlenky než ty, které právě vyslovuje. Dokážeme naslouchat zvukům a jazyku známého světa. Jak bychom se mohli
naučit naslouchat i tomu zatím neznámému, kterého je tolikrát víc?
Všeobecně řečeno, mysl možná interferuje se svým vlastním hlukem, a my pak cítíme strach nebo napětí. Jak by se to dalo ovládnout? Jak poodhrnout závoje vnímání? A
proč? Jsme součástí rozsáhlého neznáma. Dříve či později do něj vstoupíme. Vše může být otázkou duchovní vznešenosti, nebo, jinak řečeno, úcty k nekonečnu neznáma. Potřebujeme se připravit a vycvičit, aby nám umění slyšet a
zpívat harmonické tóny pomáhalo právě tak, jako nám vyladění na náš obvyklý svět pomáhá čelit požadavkům každodenního života.
Možná pomůže uvědomit si, že všechno vibruje a tedy nám něco říká. Všechno, co existuje, dokonce i
kámen, vibruje. Kámen nám neříká přímo "Jak se máš?", ale něco přece jen, tím kde a jak leží, vyjadřuje.
Postupujeme-li po pomyslném evolučním žebříku (i když i od kamene bychom se toho mohli hodně naučit), jsme stále blíže
našemu "vlnovému rozsahu". Zvířatům jsme přece jen blíže než kamenům. A pak následuje řeč, hudba a všechno to, co je za tím. A co nám říká slunce? Co říkají hvězdy?
I v kameni existují harmonické tóny a zákony,
které platí i pro nás. Smyslem umění naslouchat je naučit se slyšet to, co nás může naučit harmonie stvoření v nás i ve světě kolem nás. Člověk má prostě více možností, jak reagovat, než kámen. Může v sobě stvořit také
aspekty života, které kámen nemůže. Jsme na vyšší úrovni, s více možnostmi, ale také větším rizikem a větší zodpovědností. Jak tedy dosáhnout toho, abychom šli dál a ne se jen udržovali na dané úrovni? Myslím, že
nejdůležitější pro náš vnitřní růst je naučit se řeči toho, kdo už ví. Náš způsob, jak slyšíme, můžeme zcitlivět tak, abychom rozuměli tomu, co je životem řečeno.
Naučit se vyladit na kvalitu vibrací řečníka a být
schopen slyšet to, co nám může změnit život, to je to, co si přeji, a co studuji tím, že se zabývám harmonickým zpíváním a posvátnou hudbou. Naučíte-li se lépe naslouchat, možná uslyšíte i své skutečné učitele a jejich učení - a to
je to nejcennější zjištění života. Jak řekl můj učitel: "Ty zvuky jsou velmi zajímavé, ale co zajímá mne, je to, jestli existují harmonické tóny vědomí!"
Smyslem umění naslouchat není slyšet víc, ale slyšet lépe,
přesněji, jasněji. Harmonické tóny jsou ve všem. Jinak řečeno, není nic co bychom nemohli trénovat a vylepšit nasloucháním (dokonce i nasloucháním tichu).
Ve skutečnosti je naslouchání založeno na tichu. Jen jsem-li
dokonale tichý, mohu naslouchat. Intenzita hudebního zážitku, ať to je harmonický zpěv nebo Beethoven nebo cvrček na louce, je přímo úměrná schopnosti vnitřního ztišení. Vnitřní klid a umění naslouchat jsou ženich a nevěsta
mystického spojení. Nejlépe slyšíme, když jsme uvnitř nejtišší. Když vylepšujeme svůj vnitřní klid. Ticho a klid, které hledáme ve svém bytí, za určitých podmínek vibrují prostě silněji.
Cesta nahoru je cestou dolů
Jak víme, že jsme právě tyhle podmínky už dosáhli? Mají co činit s fyzickým stavem našeho těla, s naším postojem, se vztahem mezi organickými energiemi vibrací, ze kterých jsme
jaksi složeni, jako dýcháním a pocity. Jsou tu ale i další faktory, zvláště jakási touha či potřeba něco udělat. Můžeme tohle všechno registrovat a adekvátně pak reagovat?
Tím, že tělo a mysl zklidníme, připravujeme
půdu pro vznik toho správného zvuku. Začínáme jen mručením (mmm), základem dalších zvuků. Pak, jako květy na větvi stromu, vykvetou harmonické tóny. Potom dostanou harmonické tóny ve vztahu k celku smysl, protože je můžeme chápat
právě jako květy či plody práce těla - tohle lidé více chápou, až zjistí důležitost péče o "kořeny". Takto, krok za krokem, narůstá jakési "harmonické vědomí". Jak říkali alchymisté, cesta nahoru je cestou dolů. To ovšem platí jen
jako součást praxe.
Základní tón, nota, na které startujete, musí být naplněna rezonancemi právě tak jako harmonickými tóny. Bez rovnoměrného zastoupení obou rovin není možné ani zpívat, ani pochopit symbolický význam
harmonického zpěvu jako přítomnosti posvátného i individuálního, jen dosud nekompletního a nerealizovaného.
Jsme to jen a jen my, kdo svými hlasy vytváříme harmonické tóny, protože nás přivádějí "blíže" tomu, co všichni hledáme,
než cokoliv jiného. Zpíváme, abychom oslavili zázrak stvoření, nebo, jinak řečeno, abychom zjistili, jaké to je, když je "nebe na zemi". Možná se nám to jen zdá, ale my, kteří harmonické tóny zpíváme a učíme zpívat, máme pocit, že
jsme tu na Zemi právě proto, abychom z ní učinili Nebe. Jsme tu a zpíváme proto, abychom se podělili, a vytváříme svůj "radostný hluk" ne proto, aby nás slyšel Stvořitel, ale abychom my slyšeli Stvořitele.
To je
úroveň, na které žijeme, cvičíme, zpíváme, a na které můžeme oživit a pomoci rozkvést harmonii. Asi bychom to nemohli dělat na Měsíci nebo na Slunci, musíme a můžeme to dělat, jen protože jsme lidé. Jinak řečeno, snažíme se zpívat
lokálně, ale naslouchat globálně.
Úrovně harmonické energie
Otázky zůstávají? Jak nám mohou harmonické tóny pomoci? Co nám říkají?
Harmonické tóny jsou jako zvolání, jako připomínka přítomnosti vyšší
úrovně bytí. Neverbálně přivolávají zpět podstatu všech náboženství a duchovních tradic. Možnost dosažení jiné úrovně, možnost dostat se pomocí naslouchání blíž posvátnému.Je to idea jiné úrovně vibrací.
Skrytou podstatou celé této
práce je dostat se do kontaktu právě s těmito úrovněmi. Lidé, kteří se aktivně účastní práce v Harmonickém sboru, aktivně praktikují harmonický zpěv, se zabývají různými druhy umění nebo duchovními disciplínami. Tímto
druhem zpěvu je ale možné kombinovat různé kvality jejich duchovnosti a prokázat, že lidé rozdílných Cest mohou pracovat společně.
Není to věc jen vnější techniky harmonického zpěvu. Skutečná práce tkví v tom, jak
v harmonickém zpěvu nalézt společné harmonie a harmonické energie. Je třeba se ptát na kvality energií našeho chování, dokonce na tonality nebo rozladění našeho vědomí nebo etických rozhodnutí. Sami mezi sebou říkáme, že
"skutečný výsledek lepšího naslouchání je to, že lépe slyším, kdo jsem."
Na té praktické úrovni je naše práce spojena s otázkami lepšího a více vědomého slyšení ve vztahu k životním energiím v rámci
prostoru těla. Většina z nás vnímá své tělo spíše mentálně, než s aktuální pozorností.
Kromě umění být si vědom, co se děje uvnitř, potřebujeme i určitý smysl pro vnímání toho, co je vně. Jako byste
neposlouchali, co je v místnosti, ale cítili, že místnost naslouchá vám. Naslouchání se promíchá s prostorem. Vyžaduje to ovšem zcela rozdílný, méně mentální způsob vnímání, který ovšem dovoluje svobodněji přijímat, cokoliv
se stane. Naše úroveň žití sahá daleko dále, než si obvykle uvědomujeme, a umožňuje nám jakousi pomyslnou výměnu informací s prostorem, ve kterém se vyskytujeme. Samozřejmě pak platí, že čím vědoměji vnímáme své okolí, tím lépe
slyšíme, zpíváme, nebo píšeme atd. Čím více jsme si vědomi atmosféry - jak jsme třeba slyšeni jinými - tím lépe pak nalezneme správné ladění.
To, jak jednáme, jak se projevujeme, jaké jsou vibrace našich pohybů, řeči a gest, pak
rezonuje i v našem okolí a zpětně ovlivňuje i nás samotné. Tibeťané a Indové tomu říkají karma.
Všechny harmonické tóny na téhle straně věcí jsou "moje", ale skutečné měřítko kvality tkví v otevřenosti a kvalitě naslouchání
otázce "kdo je to já?" Možnosti vypadají nekonečné stejně jako ticho a energie. Někdy některé zážitky člověka utiší natolik, že vnímá už jen "zvuk ticha", a "tam" může být kdekoliv. Když se naše vědomí takto otevře harmonickým
vibracím a Stvoření jako celku, je to jako když nasloucháte "hudbě sfér".
Navíc tu ale existuje i rozsáhlý prostor harmonického zpěvu vaší vlastní bytosti. Dosáhne-li člověk jakéhosi vyššího stavu vědomí, při němž jsou
energetické vibrace čaker sjednoceny a seřazeny za sebou jako čočky, vzniká a prochází docela jiné světlo. I v tomto případě zde ale při harmonickém zpěvu musí existovat naprosté ticho.
S ohledem na zvuk mohou být tyto
tzv. jiné oktávy zkušenosti nacvičovány právě harmonickým zpěvem. Oktávy impresí, jak je nazval Gurdjieff, jsou jako harmonické tóny symfonií vibrací, což je ale zároveň normální funkce lidského organismu. Jak nahoře, tak dole - jaká
je ale skutečná lidská přirozenost?
Jedna z několika Gurdjieffových idejí tvrdí, že tyto harmonické tóny bytí či jakýchsi vyšších center myšlení, pocitů a smyslových vjemů nás stále volají, ale my jsme k nim hluší, a náš
způsob vnímání světa, jakýsi spánek, nám brání je slyšet. Podle Gurdjieffa ale tato vyšší centra stejně neustále pracují, a jsou to právě nižší centra, naše obvyklé myšlení, pocity a smyslové vjemy, které jsou rozladěny.
Je velmi obtížné, téměř výjimečné, být schopen akceptovat, že to je právě ono "já", které se musí změnit. Pouhé přidání vyšších informací, nových idejí, technik atd., nefunguje a spíše překáží skutečné práci, kterou člověk potřebuje
na sobě udělat.
Umění naslouchat může být studováno jak z hlediska fyzikálních zákonitostí v oblasti rezonancí těla, tak hlouběji jako procesy slyšení a smyslového vnímání, aby se nakonec oba tyto přístupy propojily a
byly chápány jako vnitřní proudy energií.
Měnící se harmonické tóny
To, jak slyšíme, a harmonické tóny, které slyšíme, se neustále mění. Proto bychom se vždy měli vyvarovat systémových
formulací. Představte si třeba, že někdo objeví tón své srdeční čakry a začne o tom přednášet a napíše knihu. Lidé mu začnou psát nadšené dopisy a on si začne myslet, že objevit něco všeobecně platného, jakousi formuli. Pokud ale
skutečně naslouchá, pokud je k sobě upřímný, zjistí, že tón jeho srdeční čakry bude druhý den jiný a třetí den zase jiný. Možná si pak pomyslí, že onen trochu jiný zvuk je jen mentální rezonance, nebo že zní jinde než
v těle a než zněl včera. Jsme možná jako na poušti a jsou tam i oázy, ale ve skutečnosti je to písek, který se neustále pohybuje. Co funguje dnes nemusí znít zítra.
Můžeme se domnívat, že název "harmonické tóny" v sobě
zahrnuje něco éterického a věčně neměnného. Je to ale jako bychom žili v oceánu vibrací a naše váha nebo zářivost naší energie se neustále měnila. Většinu času jsme neustále starými zvyky a typy myšlení taženi směrem dolů,
ale někdy se jakoby dostaneme blíž k povrchu a zahlédneme světlo, ucítíme čerstvý vzduch. Harmonické tóny, které zazpíváme dnes, nebudou stejné zítra a nebudou mít ani stejný význam. Vibrace, kterými jsme v kontaktu
s tou formou světa, kterou žijeme, se neustále mění. Nelze proto konat za chvíli tak, jak konáme teď. Náš stav bytí se nepřetržitě mění - a naneštěstí jen mezi několika málo akordy.
Proces učení a zvládnutí tohoto
umění a těchto dovedností nikdy nekončí a měl by se neustále vyvíjet a měnit. Je to jako s jiným učením: měli bychom zpívat tak dlouho, až zapomeneme na techniku, jak to děláme, a začneme cítit skutečné vibrace. Proto je tak
fascinující pozorovat cele soustředěného skláře nebo hrnčíře při práci. To možná vysvětluje, proč se kolem starších vynikajících řemeslníků vznáší atmosféra klidu a míru. Jako by zapomněli na svůj výuční list a jejich znalosti byly
jen tou druhou, ne tak podstatnou rovinou, na které stojí jejich umění. Jejich dovednost a mistrovství je integrální součástí jejich osobnosti, ne něco odděleného. Výsledný výrobek je pak plný vibrací jejich skutečných osobností.
Jen skutečné harmonické tóny jsou harmonickými tóny bytí. Bytí chce čas. Není to technika kterou se dnes naučíte a zítra budete umět.
Harmonický řád
V harmonickém zpěvu, ve kterém jsou slova jen
druhotnou záležitostí, cítím něco velmi blízkého univerzálnímu jazyku posvátné hudby. Při tomto zpěvu spolu mohou pracovat lidé s naprosto rozdílným přesvědčením. Nikdy jsem proto nikoho předem nevylučoval. Paradoxně ale čím
lépe ten který zpěvák zpívá, tím více se zjevuje jeho pravá osobnost - jeho motivace, tenze, pochopení nebo pochyby. Hlas je jako podpis nebo puls - vypovídá o skutečné podstatě té které osobnosti. Tak jako lze ze spektra světla
hvězd určit, jaké prvky tvoří jejich základ, z hlasu lze poznat základní podstatu člověka.
Co nám tedy harmonické tóny říkají? Hovoří o potenciálně jiných úrovních a vibracích a symbolizují i poznatek, že tytéž úrovně jsou
skryty i v umění naslouchat. Tyto potenciály ale závisí na stavu, úrovni myšlení a cítění každého člověka a čekají na okamžik svého probuzení.
V základě existují jen dva správné přístupy: hledání vyšších stavů bytí a jejich
aktuální přítomnosti v sobě samém. Cokoliv jiného už nemá potřebnou motivační intenzitu.
Umění naslouchat, které je neoddělitelnou součástí zpěvu harmonických tónů, je jak tlaková vlna nebo síla. Může být intimním, mystickým
partnerem zvuku. Každý harmonický tón evokuje jiný druh naslouchání. Problém je jen v tom, že naše obvyklé naslouchání se podobá hlubinné rybě, která žije daleko od světla. Naše obvyklé naslouchání je tím, jak žijeme a myslíme,
tak podmíněno, že obýváme jen jakoby nižší úrovně zvuku. Musíme se vynořit a nalézt nové, rovnovážnější způsoby slyšení.
Harmonické tóny mohou přinášet poselství. A to už má něco společného s magií, protože náš svět je světem
vibrací. Hudba jsou také vibrace. To, jak svět vidíme, má co dělat se způsobem, jak mu nasloucháme a jak posléze vykrystalizovalo naše vědomí. Vypadá to, že obvykle vidíme jen jakousi zmrzlou architekturu toho, co bychom mohli
skutečně slyšet, a to také podmiňuje úroveň našich dojmů. Náš dojem ze stavby je podmíněn tím, z kterého patra se na budovu díváme, a vědomí je výtah (měl bych říci "výtahy", protože zcela jistě chceme prozkoumat celou budovu).
Harmonie, tak jak ji známe z hudební nauky, je jakési rozkrájení dortu na kousky. Každý člověk dostane kousek. Zpěv harmonických tónů nám umožňuje dát všechny kousky dortu zase dohromady. Hlasy splývají, a je to jako by se různé
kousky zázračně spojily a objevil opět celý dort. Důležité je, že se člověk dostane jaksi mimo hranice své osobnosti. Kombinace vlastního zvuku se zvuky jiných vytváří zcela jinou perspektivu. Je to jako kaleidoskop, který twistuje.
To umožňuje osvobodit se směrem, který sledujeme. Dostaneme se tak za své zvyky, někam do neznáma. Má to hodně společného se šamanismem, nebo esoterními postupy, nebo náboženskou vírou nebo magií - nazvěte to jak
chcete.
Rozvíjení kvality vnímání pak změní vše ostatní. Vnímání samo se uspořádá podél linií toho, čemu říkáme "harmonický řád" a člověk pak začne vnímat svět jinak. Jakoby nalezl a osvobodil jakýsi vnitřní prostor slyšení, o
kterém dříve nic netušil. Někdy se stane, že tělo začne jinak i dýchat, jako by dýchalo poprvé. Člověk začne fungovat.
Ještě něco v těle se změní: vytvoří se jiná atmosféra. Hustota pocitů a vjemů, diktovaná obvykle
vnímající myslí, se pročistí, provzdušní. Člověk začne vnímat, jako by skutečně "tam" byl, a "tam" je nyní "zde". To je cílem naší práce - zážitek v těle.
Harmonický zpěv to vše umožňuje. Schopnost slyšet se prohlubuje,
zkvalitňuje, tak jako když šplháte na horu a vidíte stále větší kus krajiny.
Mezi jednotlivými úrovněmi harmonických tónů je překvapivě mnoho volného prostoru. Lidé, kteří zpívají, pak snadno a lehce navštěvují ten či onen prostor
tak, jako když člověk chodí obchodní čtvrtí a navštěvuje jeden obchod za druhým. Naslouchání se jakoby samo snaží hledat další prostory a pobývat v nich. Často hovoříme o hláskových bodech ve spektru otevřených zvuků,
které jsou něčím takovým, jako jsou kmitočty rozhlasových stanic na škále radiopřijímače. Existuje neomezené spektrum možností, ale jen omezený počet vysílacích stanic.
Aby člověk nalezl harmonické tóny, musí pozorně
naslouchat i prostoru mezi jednotlivými stanicemi, samohláskami. Obvykle zapomínáme, že hudba sfér zní MEZI sférami. Možná, že sféry prostě mají plné ruce práce s laděním.
Hlas, to jsou harmonické tóny plus všechen ten
prostor. Jako spektrum bílého slunečního světla - jen několik základních barev stačí, aby vytvořily všechnu tu nádheru kolem. Totéž platí o zvuku. Celý zvukový vesmír (ne-li vesmír celý) je stvořen z harmonických tónů.
Sonický vesmír se neustále reformuje podle toho, jak se v rámci fyzikálních zákonů vzájemně ovlivňují jeho aspekty. Mohu denně zpívat stejně vždy při východu slunce, přesto se můj zpěv nikdy nebude opakovat. Skutečná
hudba, skutečná harmonie se odehrává mezi notami a za tóny. Hudba je způsob, kterým se vše propojuje.
Svět který jsme vytvořili, ať už lépe či hůře, je vyroben z not a harmonických tónů našich osobností. Svět, ve
kterém žijeme, je přímým odrazem našich úmyslů, nebo jejich nedostatkem, vytvořit "nebe na zemi".
Společně
Harmonie znamená pracovat společně, ať už budujeme katedrálu, pečeme chleba nebo učíme. Naše schopnost
pracovat společně je měřítkem intenzity naší touhy po životě. Gurdjieff řekl: "Zákony platí všude stejně, ať se jedná o Boha nebo mikroba. Mění se jen počet center."
Soustředit se na něco společně přináší jiné pocity. Jako když se
společně rozhodnete tlačit velké auto: okamžikem koordinace to mezi vámi zajiskří, věci dostanou jiný rytmus a každý se vyladí na společnou vibraci, která pohne autem. Jednotliví lidé našli své místo.
Stejné je to i při
zpěvu harmonických tónů. Čím citlivěji budeme naslouchat jednotlivým zvukovým vrstvám, tím jemnější strukturu vytvoříme. Čím jemnější prostor vytvoříme, s tím jemnějšími vibracemi pak přijdeme do styku. To je to, co mám na zpěvu
nejraději. Budujeme něco společně. Něco reálného.
Jedna věc je něco společně vytvořit nebo vybudovat. Druhá věc je pak o to pečovat. Harmonický zpěv se zabývá jak tvořením, tak udržováním. V tomto smyslu "udržování" znamená
domácí cvičení, péče o tak cenný materiál. Jako bychom pečovali o posvátné místo.
Jak udržovat harmonické tóny stále svěží? Je to dlouhý proces plný práce. Nezpíváte-li, nedokážete vytvořit dokonalý tón.
V opravdové meditaci nebo při opravdovém rituálu se dokonale a naplno ponoříte do toho, co děláte. Nic nemůžete ošidit, dělat jen na půl. Skutečná síla ceremonie tkví v tom, že si takto připomínáme, abychom nikdy nepřestali
hledat posvátno, a to můžeme nalézt, jen pokud dokážeme uvnitř sebe samých nalézt ticho.
Největší dar tohoto kouzelného života tkví v tom, že jsem se znovu narodil. Teď už opět umím naslouchat. Už opět mohu znovu a
znovu pomáhat druhým a vždy cítím onu neobyčejnou sílu vždy tam, kde právě jsem. Znovu a znovu mohu být svobodný, abych oslavoval, děkoval, miloval a byl vděčný. Tohle jsou ty skutečné harmonické tóny, harmonické tóny srdce.
Harmonické tóny, které jsou živé. Zbytek už je jen divadlo.
