Jste znám jak přední autor mnoha prací o psychedelikách, změněných stavech vědomí a ekofilosofii. Jak jste se k tomu všemu dostal?
Metzner: Jako
psycholog se výzkumem lidského vědomí a psychedelických stavů, zabývám už třicet pět let. Má první psychedelická zkušenost se datuje rokem 1961, kdy jsem právě dokončil studia na Harvardu. Pak jsem několik let spolu s Timothy
Learym a Richardem Alpertem pokračoval ve výzkumu potencionálních terapeutických a jiných aplikací psychedelik, zvláště LSD a psilocybinu. Koncem 60. let jsem přestal brát psychedelika, jak z politických, tak zdravotních důvodů,
a začal jsem zkoumat různé další metody transformující vědomí. Jednalo se o různé východní a západní esoterické tradice, včetně hatha jógy, meditace, alchymie. Prošel jsem také mnoha formami psychoterapie, včetně práce s tělem,
dechem a hlubokými stavy tranzu.
Koncem 70. let jsem se přestěhoval zpátky do San Franciska, kde už více jak deset let pracuji jako děkan na Kalifornském institutu integrálních studií. Tehdy jsem se seznámil
s pracemi Michaela Harnera, který učil, jak se do těchto stavů dostat pomocí bubnování a použití dalších zvuků. Rezonoval jsem i s dalšími aspekty práce Harnera: mít jasný účel šamanské cesty, věnovat dostatečnou pozornost
způsobu a metodám cesty do podvědomí a zpátky a použít takovou cestu k vyřešení praktického problému. V druhé rovině této práce je pak psychoterapeutická dovednost, získaná třeba několika šamanskými ponory do jiných
skutečností denně. A tak jsem se začal zajímat o tuto formu šamanismu.
Delší dobu jsem pak zkoumal různé praxe původních obyvatel Ameriky, včetně půstu, pobytu v divočině, potní lázně a různých rituálů. Zároveň jsem
četl Westona, LaBarreho, Evanse, Schultese, Fursta a další, kteří dokumentovali šamanské metody práce s psychoaktivními rostlinami. Jako klinický psycholog jsem musel prostudovat také antropologickou literaturu, včetně materiálů
o domorodém využití posvátných rostlin.
Uvědomil jsem si, že některé psychedelické rostliny, jako např. peyotl a ayahuasca, byly v některých kulturách bezpečně používány po stovky, ne-li tisíce let. Jedním
z důvodů, proč jsem přestal brát syntetická psychedelika bylo to, že zatím neznáme možná nebezpečí vyplývající z jejich dlouhodobého užívání. Přitom vědění různých kmenových kultur tady bylo po ruce. Rozhodl jsem se tedy
obnovit svůj výzkum možnosti terapeutické aplikace psychedelik.
Jak jste se pak ale dostal k ekologii?
Metzner: Během 80. let jsem zažil celou sérii ekologických zjevení. Někteří lidé
zažijí náhlé a dramatické úkazy a body obratu v jejich životě, má zjevení měla formu postupných pochopení. Jsem si samozřejmě jako mnoho jiných lidí vědom toho, že život je na naší planetě ohrožen. Počet obyvatel brzy dosáhne
kritické meze a ekologické katastrofy jsou neodvratné. Jak mé vědomosti narůstaly, začal jsem být i více radikální. Musím ovšem podotknout, že můj radikalismus se projevoval psaním článků.
Je zjevné, že ekologická
destrukce způsobovaná lidmi a jejich činnostmi je nějak zakořeněna v samých základech naší moderní materialistické kultury, která se stále více izoluje od přírody a duchovna. V kontrastu k tomu je dále zjevné, že
šamanské kultury jsou založeny na úctě k přírodě a její oslavě. Animistický světonázor tvrdí, že všechny živé bytosti jsou obdařeny živoucí, duchovní inteligencí. To ovšem způsobuje naprosto rozdílné etické hodnoty a vztahy.
Je jasné, že západní materialismus se vzdaluje od duchovnosti a přírody, a že to začalo už v ranné křesťanské teologii. Je ale také zřejmé, že ten rozpor byl v 16. a 17. století značně urychlen a prohlouben
vzestupem mechanistické vědy. Západní medicína, ale i náboženská praxe, je založena na předpokladu, že lidé jsou odděleni a něčím více než součástí přírody.
Cítil jsem, že pokud chceme lidstvu zabránit, aby zničilo
přírodu, musíme tento rozpor, tuto propast mezi duchovností, přírodou a vědou, zmírnit nebo odstranit. Jako důsledek mé práce s posvátnými rostlinami a také dalšími šamanskými metodami jsem si vyvinul velmi silné psychické
spojení se světem přírody. To mne pak vedlo k aktivní práci v oblastech zelené psychologie a ekopsychologie. Jsem přesvědčen, že současný zájem o šamanismus, hlubinnou ekologii, přírodní formy léčitelství, organické
farmaření a použití posvátných rostlin nejsou izolované jevy. Vidím je jako synergické prvky vznikajícího nového světonázoru, který by mohl obnovit náš duchovní svazek se světem přírody a možná podpořit vznik nového ekologického
vědomí.
V 80. letech jsem spolu s Johnem Seedem vedl různé semináře kultivace ekologického vědomí. I když většina mých ekologických přátel již neužívá psychedelika, a někteří je neužili nikdy, byl jsem překvapen
zjištěním, že v 60. letech mnozí z nich psychedelika brali. To mne přimělo k zamyšlení.
V 60. letech bylo iniciováno hned několik hlubinných transformativních trendů. Jmenujme hnutí proti válce ve
Vietnamu, ženské hnutí, sexuální revoluci a počátek environmentálních aktivit. Mám dojem, že v tom všem jistou katalyzační roli mohly hrát i psychedelika. Netvrdím, že psychedelika byla jediným a osamělým hybným momentem, ale ta
synchronizace všech těch nejrůznějších hnutí zahrnuje změny jistých částí jistých aspektů vědomí, u počátků jejichž nastartování mohla stát psychedelika.
Hned jeden z prvních výzkumů účinků psychedelik,
halucinogenů, používám střídavě oba tyto názvy, abych prokázal, že dochází k rozšíření obvyklých stavů vědomí, což vede k přehodnocování dosavadního způsobu vnímání skutečnosti. Několik studií prokázalo, že při
vhodném terapeutickém použití poskytují psychedelika možnost jakéhosi vhledu do stávajícího neurotického způsobu pojímání reality, včetně změny typů a aspektů chování. Jiné studie prokázaly, že psychedelika mohou otevřít brány
k transcendentálním, náboženským nebo transpersonálním dimenzím vědomí. Věřím, že pokud se nám podaří rozšířit naše vnímání nad a za tradiční kulturní paradigmata, použití psychedelik a ostatních psychoaktivních látek v tom
bude hrát významnou roli.
Znám vojenské veterány, kteří brali LSD, ještě než dostali do Vietnamu, a kteří tam okamžitě zjistili, v čem je problém. Podobně to zažívali a zažívají ekologičtí aktivisté. Jakmile člověk
rozšíří vědomí, jednou z prvních věcí, která se stane, je posun směrem k ekologické zodpovědnosti. Lidé si uvědomí, že si znečišťují vodu a vzduch. Jakmile naše kultura změní způsob, jakým nazírá život, pak jí dojdou i
další důsledky.
Vaše teorie o roli psychedelik ve spuštění změn vědomí je velmi zajímavá. Nicméně nejsem tak docela přesvědčen, že užití psychedelik automaticky pozvedne vědomí. Znám lidi, kteří
berou rekreačně psychedelika celá léta bez jakéhokoliv viditelného pokroku.
Metzner: I já se občas potkávám s lidmi, kteří jsou schopni vzít velkou dávku, být mimo šest dnů, a když se jich pak ptáte, co zažili,
nejsou schopni si na nic vzpomenout. Nemám s takovými lidmi problém, ale myslím si, že právě tento aspekt byl příčinou, proč tolik lidí, kteří brali psychedelika v 60. letech, nedošli k žádným výsledkům. Šli tak
daleko, jak mohli, ale pak přestali, protože nedošli nikam. Na druhé straně ovšem znám hodně lidí, kteří brali psychedelika v šamanském či terapeutickém kontextu a kteří pak prošli hlubinnou pozitivní transformací. Ne, že by
všichni dosáhli osvícení, ale zcela jistě se nezměnili k horšímu.
Mohl byste se zmínit o svém výzkumu ceremonií brazilského hnutí Santo Daime?
Metzner: Santo Daime je vysoce synkretická
tradice, kombinující křesťanské a psychoterapeutické prvky. Náboženství Santo Daime, tak jako další skupiny, používá ayahuascu v kontextu šamanských léčebných rituálů a velmi se rozšířilo. Poskytuje tak mnoha nejrůznějším lidem
transformativní duchovní zážitek.
Pokud definujeme šamanismus jako extatickou cestu šamana do jiných dimenzí za účelem léčení nebo věštby, pak tyhle nové formy náboženství čistým šamanismem nejsou. Podle mých zkušeností je smyslem
daimských ceremonií zprostředkování kolektivní mystické zkušenosti. V Daime byly tradiční šamané nahraženi knězi, a cíle rituálů se přesunuly směrem od dramatického šamanského léčení k povzbuzení vlastní imunity a posílení
sociálních svazků komunity.
V určitém smyslu mi daimské ceremonie připomínají kombinace peyotlového shromáždění původních indiánů a setkání gospelových zpěváků. Účastníci dostanou standartní dávku a pak celou noc zpívají své
náboženské písně. Navíc hodně tancují a pohybují se.
Písně často vzývají Pannu Marii, zmiňují Starý nebo Nový zákon, ale také místní božstva. Zpívají se písně k invokaci duchů posvátných rostlin, ale také chvalozpěvy na
slunce, měsíc a hvězdy a také duchy lesa. Mnohé písně jsou o nutnosti vyhnout se hněvu, zášti, závisti, nebo o potřebě lásky.
To, že se přitom prakticky skoro nemluví, mi připadá zvláště příjemné. Kromě několika modliteb se jen
zpívá a tancuje.
V Daime se tancuje ve dvou polokruzích, muži na jedné a ženy na druhé straně. Pak všichni udělají dva kroky vlevo a dva kroky zpátky. Pohyby jsou synchronizované a vytváří jakési vlny, které účastníky unáší
sem tam. Takto se dá prakticky bez námahy tancovat klidně šest nebo osm hodin - což by člověk, pokud by tancoval sám, zcela jistě nezvládl.
Někteří dlouholetí účastníci Daime tvrdí, že se dokáží účastnit zároveň jak této pozemské
ceremonie, tak podobné, která se odehrává na rovině astrální, nehmotné. Říkají, že daimské písně jim pomáhají cestovat tam a zpět, a že propojují hmotný a nehmotný svět.
Ať ty písně přicházejí odkudkoliv, zcela jistě
mají ohromnou sílu. Během jednoho obřadu Daime jsem sám cítil obrovskou vlnu empatické energie jedné konkrétní písně. Cítil jsem, jak nejprve zasáhla celou skupinu a pak se dokonce rozšířila do celé komunity. Pak jsem cítil, jak se
rozšířila na celou oblast pralesů, pak celé planety, a dokonce celé sluneční soustavy a ještě dál. Pak se energie písně vrátila zpátky, tam, kde jsme byli, a do času, který jsme prožívali. Otevřelo mi to všechny tyto duchovní
úrovně a umožnilo je vědomě prožít ve hmotném těle.
Ty písně mají i svou rytmickou kvalitu. Při jednom obřadu se to zdálo být až příliš intenzivní - nemohl jsem to už snést. Musel jsem si lehnout. Viděl jsem sám
sebe ve vizi nějaké pobitevní scény. Byl jsem velmi vděčen všem ostatním, kteří nepřestali zpívat, protože zvuk písně mi pomohl dostat se z té vize. Po patnácti minutách už bylo vše v pořádku.
Jsou ceremonie podobných společností Uniao de Vegetal a Barquinia podobné?
Metzner: Uniao de Vegetal, UDV, je něco zcela jiného. Byl jsem na několika seancích a nezdály se mi jakkoliv šamanské či
mystické. Spíše si myslím že to je jakýsi hybrid mezi protestantskou mší a shromážděním společnosti Anonymních alkoholiků. Několik maestres, učitelů, sedí za stolem a odpovídají na nejrůznější otázky. Někdy trochu zpívají, ale
ostatní lidé nezpívají vůbec. Jen sedí a naslouchají kázáním. Jen občas někteří účastníci dostanou informace o hoasce, což je jejich jméno pro ayauhascu, ale pokud jsem měl možnost vidět, smyslem není docílit vizí. Přesto si těch
lidí vážím, protože hodně pomohli mnohým drogově závislým, a jejich heslo, Luz, paz, y amor (světlo, mír a láska) povzbuzuje hodně lidí k jakémusi vnitřnímu vyčištění.
V roce 1988 jste
napsal článek Molekulární mysticismus, ve které jste psal, že Američané mají tendenci brát posvátné léky pro rekreační účely. Hrozí totéž zneužití i u ayahuascy a jiných posvátných rostlin, nebo si myslíte, že by na druhé straně
mohly pomoci transformovat naše kolektivní vědomí?
Metzner: V 80. letech jsem strávil hodně času přemýšlením, proč se my Zápaďané tak rychle a snadno naučíme zneužívat psychoaktivní látky, které obyvatelé
Latinské Ameriky tak úspěšně integrovali do svých kultur. Mám dojem, že je to tím, že původní obyvatelé Ameriky tyto látky používali vždy jen k náboženským, léčebným a rituálním účelům. Tyto ceremonie byl vyústily
v zážitky, které měly daleko smysluplnější důsledky než jen průměrný psychedelický trip Zápaďana.
Když jsem začal studovat šamanské léčebné a věštebné rituály, zjistil jsem, že to jsou pečlivě strukturované zážitky. Jejich
rituály tak jejich účastníkům poskytly jak smysluplný rámec, tak bezpečný obsah pro psychedelickou zkušenost.
Všiml jsem si paralel mezi prvky jejich ceremonií a dnes již slavnou Learyho hypotézou o nezbytnosti "setu a
settingu". On věřil, že pychedelika fungují jako zesilovače nebo katalyzátory, a že výsledný obsah psychedelické zkušenosti je určuje set (úmysl, očekávání a základní rys osobnosti) a setting (stávající momentální fyzický stav
člověka a jeho sociálního prostředí). Stručně řečeno, psychedelika mohou člověka posunout ke změněným stavům vědomí, ale obsah těchto stavů závisí spíše na úmyslech a očekáváních uživatele.
V zásadě s Learym souhlasím, ale věřím také, že tu musíme vzít v úvahu i základní charakteristiky užitých psychedelik. Podle mne peyotl katalyzuje jiné zážitky, než například houbičky nebo LSD.
Metzner: I já jsem zjistil, že existují kvalitativní rozdíly mezi tím, jak člověk zažívá různé posvátné látky. Například houbový psilocybin vyvolává, zdá se, čistě nervové reakce. Mazatekové hovoří o tom, že houby rodí jazyk.
Mazatécká šamanka Maria Sabina říká, že duch houbiček je jako dítě – chce si hrát a smát se.
Ayahuasca má také některé tyto kvality, ale její duch je spíše klikatý, jako hadí - ve vzduchu, ve vodě, v zemi a
v ohni. Existuje názor, že ayahuasca je odvozena z šamanské představy o molekule DNA. Takový ibogain je kmenem Fang v Africe užívána jako nástroj pro komunikaci s předky. Ibogain je dnes používán mnohými
terapeutym, aby stimuloval ranné vzpomínky, které jsou pro psychoanalytickou práci tak důležité. Je jisté, že některé kvalitativní rozdíly mezi psychedelickými rostlinami jsou způsobeny jejich rozdílnými farmakologickými vlastnostmi.
Avšak jde možná také o rozdílná kulturní a osobní očekávání.
Za ta léta, co s halucinogeny pracuji, jsem zjistil, že ne všechny rozdíly se dají vysvětlit rozdílnými farmakologickými
vlastnosti. Například kaktus San Pedro a peyotl. Když jsem ho roku 1985 při seanci vedené šamanem Eduardo Valderonem vzal, čekal jsem, podle toho, jak moc se podobá peyotlu, stejné účinky, ale bylo to něco zcela jiného. Když jsem to
šamanovi druhý den říkal, odpověděl, že San Pedro je měsíční rostlina – kvete v noci za měsíčního světla, zatímco peyotl je spíše sluneční rostlina.
Metzner: Možná je to tak. Já jsem pracoval jak s kaktusem
San Pedro, peyotlem, tak se synteticky nejbližším ekvivalentem meskalinu, MDMA, a měl jsem vždy jiné pocity. Rozdíly jsou způsobeny také rozdíly míst, kde ty rostliny rostou. Když jsem začal výzkum s ayahuascou, zjistil jsem, že
někteří lidé ji v Jižní Americe berou proto, aby se naučili lépe vnímat životní prostředí. A tak mne napadlo, co by se asi stalo, kdyby ayahuascu začali brát Evropané a lidé v Severní Americe. Vím, že mnozí Evropané mají
vize pralesa a pralesních zvířat, někteří naleznou hlubší vztah k životnímu prostředí a jiní zase objeví hlubiny své psychiky.
Ceremoniální aspekt bezpochyby ovlivňuje kvalitu zážitku, ale
všiml jsem si, že i ve stejném prostředí jsou další zážitky jiné.
Metzner: Zcela samozřejmě existují rozdíly v intenzitě a pocitech z různých rostlin. Má zkušenost však naznačuje, že individuální úmysly
ovlivňují výsledek možná daleko víc, než farmakologické vlastnosti rostliny. Pokud někdo vezme halucinogen, aby dosáhl šamanských zážitků – k léčebným, věšteckým účelům nebo aby se naučil přežít – pak obvykle dostane, co
zamýšlel, nezávisle na tom, jakou rostlinu vzal. Pokud se někdo soustředí na zážitky a vzpomínky z dětství, také je zažije. Jestli se soustředí na duchovní transformaci, pak mu psychedelika usnadní vhled nebo poskytnou znalost.
Souhlasím, přesto ale musím dodat, že mnozí potvrzují, že jednotlivé rostliny mají jakoby svou vlastní vůli. Jakoby říkali: "Chtěl ses podívat na to a to, ale já ti ukážu něco jiného..."
Metzner: To dovedou zvláště psilocybinové houbičky. Někdy to vypadá, že říkají: "Chtěl ses podívat na svůj vztah s otcem. Co takhle podívat se na to z galaktické perspektivy?" Já měl podobný zážitek,když jsem začal pracovat
s ibogainem.
Slyšel jsem o lidech, kteří měli v Brazílii při rituálech ve společenství Umbanda a Santeria zvláštní zážitky: aniž by cokoliv věděli, začali se chovat jako určitá
božstva z náboženství Yoruba. Naskýtá se otázka, odkud všechny ty kontexty, na které se lidé v tranzu při rituálech ladí, pocházejí? Pokud ty informace nejsou uloženy v paměti nevědomí, nabízejí se některá šamanská
vysvětlení, např. že ty informace pocházejí z minulých životů, nebo jsou telepaticky přenášeny z paměti jiných lidí, nebo jsou součástí nějaké transhistorické paměti.
Metzner: Sám uvažuji o vědomí jako o
cyklech expandujících kruhů, nebo sfér. Je tady vědomí jedince, a pak vědomí kmene nebo kulturního pole, a to je součástí kolektivního vědomí lidstva. Nad vědomím lidstva, kterému Jung říkal "kolektivní nevědomí" existuje pole vědomí
savců a pak obratlovců, a pak vědomí planety Gaia a vědomí vesmíru. Pokud se člověk při rituálu dostane dál, než za okruh svého vědomí, může potkávat jiné lidi. Může se setkat s obrazy, které pocházejí z jiných kultur. Pokud
bude trénovat, může zvládnout setkání i s vědomím jiných zvířecích druhů, nebo rostlin, posvátných míst, Země a dokonce i vesmíru. Šamanské věštebné techniky často zahrnují vědomé vyladění na mnohé různé bytosti propojením
těchto polí či sfér.
V neošamanské komunitě neustále probíhá spor o rozdílu mezi imaginárními cestami a transpersonální vizí. Podle mne je tu rozdíl, jako když mluvím k jiným nebo
k sobě samému. Co si o tom myslíte vy?
Metzner: Já považuji transpersonální model výhodný proto, protože nám poskytuje jazyk, kterým o změněných stavech vědomí můžeme, aniž bychom museli používat etnocentrického
jazyka náboženských nebo šamanských tradic, hovořit. Bohužel my psychologové jsme byli naučeni uvažovat o jakýchkoli stavech vědomí jako o něčem, co se vytváří výhradně v mysli člověka. Někteří jungiáni snad věří koncepci
jakýchsi nezávislých entit, ale myslím si, že i většina jungiánských psychologů věří tomu, že všechny symboly mají původ v lidském vědomí. I pro post-jungiána Jamese Hillmana je imaginární říše převážně produktem lidského
vědomí. Nikdo z nich nikdy neuvažoval o existenci nezávislých duší existujících v paralelních realitách.
Většina šamanských kultur, a zvláště ty, které pracují s psychedeliky, na to mají zcela odlišný
názor. Předpokládají, že existují mnohé další dimenze světa, a že ty jiné světy jsou obydleny nezávislými duchy a bytostmi, které mohou, a také toho využívají, interagovat s naším světem. V tomto smyslu mohou šamanismus a
některé psychoterapie spolupracovat, ale šamanismus jde mnohem dále, protože pracuje s mnohem širšími, transpersonálnějšími realitami, než my západní psychoterapeuti. Oba tábory věří, že člověk může zdědit některé problematické
nebo neurotické komplexy od rodičů. Západní psychoterapie se soustřeďuje na možnosti a způsoby, jakými tyto komplexy byly předány. V některých formách psychoterapie, např. v Gestaltu, jsou lidé povzbuzováni k dialogu
se svými vnitřními rodiči a jejich vlastnostmi, jako by to byly samostatné bytosti. Mohou takto, metaforicky, pracovat s energiemi předků, ale obvykle neuvažují o tom, že by takto mohli hovořit přímo se svými předky. Při jedné
seanci s ibogainem měl přítel velmi živou vizi svých dědečků, které ovšem nikdy v životě neviděl. Sedli si spolu a dlouho povídali. Věděl naprosto jistě, že to jsou jeho dědečci, znal je. Tyhle vize jdou za to, čemu říkáme
paměť, a dovolují poznat sama sebe, nebo své předky způsobem, který by jinak vůbec nebyl možný.
Když člověk zkouší být šamanem, ať už s pomocí psychedelik nebo jinak, zjistí, že tyhle šamanské světy existují vždycky
a jsou neustále po ruce. Člověk tak může hovořit s duchy při snídani, nebo když řídí auto, vždy, když je požádá o pomoc. Většina šamanských cest zůstává v říši té které osobnosti, protože prostě nejdou dost hluboko a
daleko. Všiml jsem si ale, že když už člověk umí navázat kontakt se svým vědomím, pak mu jde i ten krok dále, navázání kontaktu s transpersonálním vědomím.
Z osobní zkušenosti vím, že
skutečně existuje cosi mimo a nad rámec naší osobní zkušenosti a individuálního vědomí. Mám například dojem, že známý fenomén deja vu pochází z nevědomé paměti jakýchsi prorockých snů.
Metzner: Souhlasím. Mám
pocit, že tak polovina našich snů jsou sny prorocké. Já jsem to zjistil náhodou. Když jsem pracoval jako děkan CIIS, musel jsem absolvovat spoustu setkání, takže jsem se naučil každé ráno zkontrolovat s kým a kde se mám sejít.
Několikrát jsem si ale uvědomil, že se mi zdálo o setkání na ten den, ještě než jsem nahlédl do diáře. Bez nahlédnutí do diáře bych si myslel, že ty sny byly o jiných setkáních. Pak jsem zjistil, že často mívám sny o setkáních
s lidmi ještě předtím, než se s nimi skutečně setkám. Ten časový rozdíl byl asi pět až sedm dnů. Jakoby mne sny připravovaly na to, co přijde.
To mi připomíná studie Harolda Puthoffa a
Russella Targa, které naznačují, že onu ne-lokální, chcete-li transpersonální mysl je možno kontaktovat v budoucnosti i v minulosti.
Metzner: Dospěl jsem k závěru, že vize i vzpomínky plní
v zásadě stejnou funkci, jen jdou opačným směrem. Naše vědomí má schopnost nahlédnout do budoucnosti tak, jako do minulosti, nebo kamkoliv na této planetě.
Zjistil jsem to, když jsem pracoval na knize Studna
vzpomínek (Well of Remembrance). Zpracovával jsem pověsti o bozích a bohyních severní Evropy, a často jsem zjistil, že mi sny a vize při řešení mnoha problémů značně pomohly. Dokonce mne často nasměrovaly k dalším zdrojům. Jeden
ze snů měl co do činění s pověstí o Odinově objevu studny vzpomínek u stromu světa. V norské tradici znají tři způsoby věštění, které pracují se studnou vzpomínek. Můžete se, jako Odin, ze studny napít a tak si na všechno
vzpomenout, nebo můžete do studny ponořit své oko a mít tak jakýsi periskop. Třetí metodou je použití božího oka ve smyslu sebepoznání, nahlédnutí zpátky, dovnitř, kde je vše uloženo. Pokud se ponoříte do studny celý, vzpomenete si i
na hlouběji uložené věci. Podle mého existují dva směry věštění, které využívají symbolu stromu světa. Když si chcete vzpomenout na něco, co bylo, sednete si na kořeny, když chcete vědět, co se teprve stane, vylezete si do větví
stromu a čím výš vylezete, tím dále do budoucnosti vidíte. Když se stromem splynete, vzpomenete si na hlouběji uložené věci v hlubším kulturním kontextu. Pozor ale na to, že vrchol stromu není pevný a větve se ohýbají.
Budoucnost je flexibilnější než minulost.
Připadá mi, že toto šamanské použití představ a obrazů, jako stromu a nutnosti vyšplhat se na vrchol, funguje jako jakýsi mentální přístroj, který umožňuje
zaostřit a vyhledat z kosmického internetu co je třeba. Je pak užitečné ustavit přesné parametry nebo koordináty, aby se člověk v nezměrnosti vesmíru neztratil.
Metzner: Ano. Proto také šamani využívají
krystaly, peříčka a jiné ceremoniální pomůcky. Jsou to jejich vizualizační pomůcky právě za účelem soustředění a vyladění, ale šamanské rituály jsou něčím mnohem víc. Ve většině šamanských společností existují určité předem dané
kroky, kterými musí šaman během věštebného procesu projít. Musí udělat to, pak zase tamto, vyloudit ten a ten zvuk a myslet na to a to. V souvislosti s Learyho teorií setu a settingu se zdá, že šamanské rituály je možno
nazírat jako struktury, které lze přirovnat k setu a settingu, a které šamani postupně objevovali a zahrnuli do svých rituálů. Za předpokladu, že ty nejběžnější šamanské postupy jsou těmi nejdůležitějšími, jsem začal zkoumat
právě tyto postupy a snažil jsem se pochopit, jak mohou pomoci procesu léčení nebo věštění.
Při již zmíněných peyotlových shromážděních indiánů sedí účastníci v kruhu na zemi kolem ohně. Ceremonii vede jeden člověk, kterému
pomáhá několik pomocníků. Poté, co v několika formách vezmou svou dávku peyotlu, začnou někteří zpívat speciální píseň a doprovází se v rychlém tempu na chřestidla a vodní bubny.
Curandero, léčitel, vždy dosti dlouhou dobu zpívá a pak řídí rituál.
Při houbových rituálech Mazateků se rituál odehrává v noci, při svíčkách. Léčitel, což je často žena, většinou celou noc zpívá své poetické písně.
V kultu Bwiti v africkém Gabunu pijí účastníci rituálu ibogain, a pak jsou provázeni hlubinným zážitkem zrození a smrti, při němž mohou rozmlouvat s duchy předků. Sedí na zemi v kostele a dívají se na oltář
s obrazy božstev a předků. Samozřejmě opět neustále zní bubny a celou noc se zpívá a tancuje.
Když jsem studoval bohatou etnografickou literaturu, zjistil jsem, že všechny rituály mají některé základní společné prvky - je zde
zřetelná tendence konat rituály v noci, používat určité množství psychedelik, rituál se odehrává v kruhu, je přítomen vůdce, a vždy se dlouze bubnuje, zpívá a tančí.
Základním prvkem každého rituálu se zdá být
šamanský zpěv a tanec. Protože šaman, curandero, léčitel, je ústřední postavou těchto rituálů, také nejvíce zpívá a tančí. Verbální obsah některých písní se zdá přeprogramovávat vědomí pacientů nebo účastníků rituálu. Většina písní
je ale velmi jednoduchá, některé používají jen nesrozumitelné slabiky. Hodně se používá rychlého rytmu, a téměř vždy se šaman doprovází na chřestidla a buben. Protože rytmus samostatně zpívaných písní se velmi blíží rytmu bubnování,
domnívám se, že také podporuje tok vizí.
Za pomoci popisů rituálů v etnografické literatuře jsem docela snadno sestavil seznam základních částí rituálů. Vždy šlo o noční rituál, o nějakou halucinogenní látku, o tanec
v kruhu, posvátný zpěv a bubnování. Avšak více jsem těmto jednoduchým metodám porozuměl až poté, co jsem se některých rituálů aktivně zúčastnil.
Došlo mi, že v noci se rituály konají hlavně proto, aby denní
světlo a denní aktivity nenarušovaly proces tvorby a kultivace vizí. Šamanské vize hrají v jejich rituálech ústřední roli. Sibiřští šamani přitom konají jakousi imaginární, ale vizuální pouť, při které se kontaktují s duchy
nemocí nebo s bůžky a s bytostmi obývajícími alternativní reality, a snaží se od nich získat znalosti, které by vzali zpět do svého světa. V americké tradici šamani získávají znalosti přímo od rostlin a stromů. Věří, že
v každé léčivé rostlině dlí duch oné rostliny, rostlinný učitel, který pak komunikuje s tím, kdo medicínu vezme.
Právě tak je zřejmé, že také šamanův zpěv je pro konečný úspěch léčení velmi důležitý. Kdysi
jsem měl dojem, že i slova šamanských písní mají důležitou úlohu při jakémsi přeprogramování pacientovy mysli, ale v mnoha kmenech jsou šamanské písně velmi jednoduché a často jsou to jen popěvky, doprovázené jednoduchým
bubnováním nebo chřestěním. Možná, že rytmus bubnování a zpěvu má jen udržovat proud vizí.
Zmínil jste několikrát kruh.
Metzner: Ve většině šamanských tradic hraje dominantní roli
šaman a ostatní účastníci sedí nebo tančí kolem něho v kruhu nebo polokruhu. Prakticky vzato, kruh umožňuje všem zúčastněným vidět, co se děje, a šamanovi zase mít všechny na očích. Existuje zde ale také hlubší smysl použití
struktury kruhu. Kruh je velmi starý a přirozený tvar, který lidi udržuje v kooperativní náladě. Lidé odjakživa sedávali např. u ohně v kruhu a vyprávěli si příběhy o svých cestách, ať už vnitřních, či těch skutečných. Je
docela dobře možné, že samo shromáždění v kruhu posiluje duchovní cítění. Vzpomeňme rady starších a rady moudrých, akt společného kouření dýmky atd.
V poslední dekádě jsem pozoroval rostoucí počet hnutí
v Evropě i v USA, při jejichž rituálech lidé berou psychoaktivní látky, společně celé noci tančí při hlasité hudbě, a při kterých lze zažít celou řadu např. duchovních, šamanských a psychoterapeutických zkušeností. Zvláště
jsem se zajímal o neošamanská hnutí, ve kterých jejich členové berou halucinogeny za účelem duchovního či náboženského růstu. V několika z nich se rituály ustálily ve formě velmi podobné radě starších či kruhovým
shromážděním. Ač nejsou tak formální, mají hodně společného např. s brazilským obřadem hnutí hoasca a rozhodně se jedná o duchovní a náboženskou záležitost. Hodně lidí studuje duchovní literaturu, hodně z nich jsou
aktivními přívrženci vipassány, tantry nebo holotropního dýchání. Mnozí jsou velmi poučeni i co se týče psychoaktivních látek. Často je takové celonoční sezení s tancem doplněno postupnými výstupy všech zúčastněných, kteří
hovoří o svých duchovních cílech a aspiracích.
Řekl jste, že se tam berou jen malé dávky halucinogenů. Možná to tak je u Daime ceremonií, ale v mnoha společnostech, které berou ayahuascu,
bere šaman docela velké dávky.
Metzner: V tradičních ayahuascových společnostech bere šaman stejné, někdy větší dávky, než účastníci rituálu. Oni jsou ale velmi trénovaní a umějí své vize kontrolovat, takže se
nikdy neztratí.
Při rituálech se silnými psychedeliky, jako jsou ayahuasca nebo houbičky, má člověk někdy co dělat s velmi silnými emočními zážitky. Slyšíte kolem sebe spoustu pláče, vzdychání a naříkání. Všiml jsem si ale, že při
Daime ceremoniích jsou dávky vypočítány tak, aby člověka dostaly na okraj, ale netlačí ho dál. Když jsem zavřel oči, viděl jsem vize, když jsem je otevřel, viděl jsem ostatní účastníky ceremonie. Ať už se obřadu účastní deset nebo
padesát lidí, sedí se v kruhu, pohyby všech jsou synchronizovány a pro každého je důležité, aby zůstal do jisté míry soustředěn na to, co se děje okolo něho.
Zkušení účastníci Daime obřadů říkají, že berou právě
tolik ayahuascy, aby zesílili vnitřní dimenzi vnímání – emoční, mentální a astrální tělo. Pak začne společné zpívání a tanec a vybuduje se tak kolektivní vědomí, které přesahuje vědomí individuální. Část těchto praktik je spojeno
právě s rozvojem tohoto propojení a zvládnutí umění zacházet právě s tímto transpersonálním spojením.
Během ranných fází psychoterapeutických výzkumů dostávaly pokusné osoby velmi silné dávky, aby se dostaly do
kontaktu s velmi hlubinnými problémy. Problémem je, že když vezmete silnou dávku LSD nebo psilocybinu, dostanete se do kontaktu s hluboce emočními problémy, které jsou vytlačeny do mimoracionálních sfér. Právě proto
s takovými osobami zůstávali i asistenti, kteří halucinogen nevzali, aby mohli při seanci pomáhat. Tehdy bylo nemyslitelné, aby si terapeut také vzal dávku halucinogenu a aby tak lépe věděl, čím jeho pacient prochází. Uznávalo
se, že by to asi bylo lepší, ale problém byl s tím, jak zůstat objektivní. V některých neošamanských léčebných skupinách si i vedoucí a asistenti berou malé dávky, aby tak pomohli všechny účastníky obřadu společně vyladit.
Jen občas si ale vezmou dávku větší, protože si chtějí zachovat schopnost kontrolovat průběh seance.
Když má někdo během šamanského rituálu problémy, šaman, ať už pomocí tyčinek, nebo peříček,
zasáhne a o problém se postará. Děje se tak i v neošamanských skupinách?
Metzner: Zápaďané obvykle nezasahují tak, jak zasahují šamani. Neprošli přece šamanským tréninkem – nejsou šamani. Při několika
neošamanských seancích jsem ale zažil něco, co se šamanské intervenci podobalo. Vůdce například použil pro člověka, který měl problémy, nějakou mantru, nebo řízenou vizualizaci, aby ho, pokud se ztratil, přivedl zpět. Většinou ale
ten, který seanci vede, hraje roli spíše pomocníka a spoluúčastníka, než vedoucího. Pokud se najde někdo s vážnějšími problémy, obvykle mu posílá energii, například zpěvem nebo vizualizací, větší počet dalších zúčastněných. Jen
zřídka účastníci takovýchto seancí ztrácejí kontrolu – také proto jsou dávky psychedelik velmi malé.
Jednou jsem zažil, že dva lidé nemohli přestat mluvit. Rušili tím ostatní v kruhu, a tak je asistenti po marných
pokusech ztišit odvedli do vedlejší místnosti. Ti dva ale zpanikařili. Později vysvětlili, že v okamžiku, kdy je odvedli ven z kruhu ostatních, propadli panice. Kruh vnímali jako záchranu a poslední pouto s životem.
Nemohli zpívat, ale přesto cítili, že kruh ostatních je jejich jediným bezpečím. Zdá se, že kruh takto poskytuje všem tento pocit bezpečí.
Mezi indiány platí pravidlo, že pokud vezmete svou dávku,
pak nesmíte opustit kruh.
Metzner: Podobné je to i u ostatních společenství, ale říkejte to Zápaďanovi, který tak uctívá individualismus. Má rada zní, že pokud neuznáváte jakákoliv pravidla, nechoďte do kostela nebo
na takovéhle shromáždění. Ani v kostele přece nemůžete dělat, co chcete.
Přesto se mi ale zdá, že ohraničit tyto tak silné halucinogeny pravidly psychoterapeutických, léčebných nebo
náboženských seancí také není dobré. Zároveň ale doufám, že jsme se v 60. let poučili a nedovolíme vzít psychoaktivní látky komukoliv.
Metzner: Už tehdy ale např. Leary trval na tom, že nelze podávat vědomí
měnící látky komukoliv, a zvláště ne bez jeho souhlasu. Zodpovědnost, to je to hlavní. Tyhle problémy nemají indiáni z Native American Church, kde se psychedelika berou s úctou a velmi zodpovědně.
Myslíte si, že je nějaká naděje, že USA a jiné státy budou následovat příklad Brazílie a budou k náboženskému použití psychedelik tolerantnější?
Metzner: Věci, týkající se legalizace
psychoaktivních látek jsou velmi komplikované a zřídkakdy racionální. V USA byla psychedelika omylem zařazena mezi návykové drogy, jako heroin, kokain a crack. Domnívám se, že rozlišovat mezi látkami, které jsou společensky
nebezpečné a látkami, které rozšiřují vědomí a mohou léčit, je velmi důležité.
Podle mne není správné zařadit léčivé rostliny na seznam drog, zvláště když jsou důkazy o tom, že ayahuasca a San
Pedro nejsou návykové a fyzicky škodlivé. Existuje i mnoho historických důkazů, že tyto látky byly zakázány z náboženských důvodů, protože misionáři chtěli mít celou Ameriku křesťanskou.
Metzner: Osobně si
myslím, že současná státní protidrogová politika je ještě důsledkem puritánské kultury nedávné minulosti. Náboženské právo stále považuje užívání psychoaktivních látek za jakousi rekreační diverzi.která vede člověka k hříchu,
zločinu a sebedestrukci.
Dnes je naprosto prokázané, že marihuana nedělá z lidí zuřící maniaky, a přesto stále hodně lidí odmítá její legalizaci. Není žádný rozumný důvod, proč by společnost neměla rozlišovat mezi
návykovými drogami a rekreačním a terapeutickým užíváním psychoaktivních látek. I během prohibice vláda rozlišovala mezi alkoholem a posvátným použitím mešního vína v křesťanských komunitách. Měli bychom vnímat tyto problémy
odděleně a potlačovat případně jen zneužívání, nikoliv užívání psychoaktivních látek. Ironií je, že jsme legalizovali rekreační užívání alkoholu, které je nesrovnatelně nebezpečnější a sociálně destruktivnější, než užívání
marihuany a jiných rostlinných psychedelik.
Mělo by nám konečně dojít, že prohibice nic neřeší. Zákaz marihuany v USA platí už šedesát let, a zcela jistě její užívání nepotlačil. Mimochodem, v zemích, které
marihuanu zakazují, např. v USA a v Irsku, ji užívá asi 25% mladých, zatímco např. v Holandsku, kde je marihuana legálně dostupná již dvacet let, ji užívá jen 9% mladých.
Evropané jsou v tomto
ohledu daleko před USA. Probíhá řada seriózních výzkumů pro lékařské a terapeutické využití psychedelik. Holanďané řadu let testují terapeutické využití ayahuascy a ibogainu. Jeden projekt již prokázal, že ayahuasca je velmi účinným
pomocníkem v boji s alkoholismem a drogovou závislostí, částečně protože má silný očistný účinek, a částečně protože mění vědomí. Odvážím se předpovědět, že v Evropě bude brzy legalizována. Možná i u nás bude
v brzké době legalizováno užívání některých psychoaktivních látek. Testuje se ibogain, MDMA se používá pro zmenšení bolestí a stresu u nemocných rakovinou.
Rád bych byl takový optimista, jako
jste vy, avšak vláda USA již v těchto souvislostech prokázala skutečně velkou dávku iracionality a ve věci legalizace např. náboženského užívání psychedelik je stále velmi tvrdohlavá. Prakticky každá studie, která byla
provedena, prokázala, že např. peyotl je nenávykový a léčivý halucinogen a antropologové doložili jeho historicky velmi dlouhé používání. Přesto to vládě USA trvalo sto let, než ho legalizovala pro náboženské užívání pro indiány.
Myslím, že je velmi důležité, aby pokračovaly výzkumy šamanského, náboženského a terapeutického používání psychedelik. Doufám, že jednou vláda pozná, že musí ctít právo lidí s úctou a zodpovědností užívat posvátné rostliny. Do
té doby musíme lidi učit, aby si posvátných rostlin vážili. Příklad Brazílie se třemi legalizovanými náboženskými hnutími, která užívají ayahuascu, je hodný následování.
Metzner: Někdy uvažuji, co by se asi
stalo, kdyby se ta tři brazilská náboženství, která užívají ayahuascu, stala největšími náboženstvími světa v příštím tisíciletí. Někteří lidé se zatím smějí, když jim to říkám, ale Daime je dnes populární už i například
v Německu a v Holandsku. Slyšel jsem dokonce lidi praktikovat písně Daime při řízení v autě.
Právě tak dramaticky roste počet lidí, kteří berou ayahuascu při šamanských rituálech. Hodně lidí také cestuje do Brazílie
a Peru, šamani odtud jezdí do USA. I to bude mít zcela jistě jakýsi kulturní efekt.
Před dvěma tisíci lety se z ekosystému jedné pouštní kultury vyvinula tři velká náboženství – judaismus, islám a křesťanství. Paul
Sheppard ve své knize Nature and Madness (Příroda a šílenství) popsal, jak pouštní atmosféra tvarovala a předurčila monoteistickou tradici, která se tam vyvinula. Pokud by se Daime, UDV a Barquinia stala světovými náboženstvími,
zcela jistě by tím začala zásadní změna stávajícího světonázoru. Tato náboženství se vyvinula v zásadně jiném prostředí, zahrnujícím řeky a deštný prales, je tedy o neustálém růstu a změně.
Brazilská kultura je velmi otevřená
a akceptuje různost. Myslím, že rozvoj ayahuascových rituálů napomůže i rozšíření "brazilského" vědomí do naší anglo-protestantské kultury. Brazilci nemají problémy s koncepty reinkarnace, duše, nebo paranormálních jevů. Naše
kultura by zcela jistě ze závanu přizpůsobivosti, odlišnosti a tolerance mohla jen získat.
