Mitch Nur: Asi v roce 1970 se ke
mně díky příteli, který pracoval v nahrávacím studiu, dostal, ještě než vyšla, kousek nahrávky zvuku tibetských zvonků a mís. On byl totiž zvědavý, co na to řeknu, a ptal se v dopise, jestli vím, co to je. Já jsem v té
době byl už několik let znám svou sbírkou hudebních nástrojů. Nevěděl jsem přesně co to je, ale byl jsem unešen harmonickou kvalitou zvuku těch nástrojů. Věděl jsem, co to není, ale nebyl jsem si jist, co to přesně je. A tak jsem
příteli zavolal a řekl, že vím, že to není sklo, že to není nic syntezátorového, ale že opravdu nevím, co to může být. On mi prozradil, že to jsou tibetské mísy. Já se hned ptal, jestli to jsou moderní, současné nástroje, nebo nějaké
velmi staré a jestli se dnes dají sehnat. On povídal, že pokud ví, existuje pár lidí, kteří tyhle nástroje sbírají, a že pro ně jezdí do Nepálu. A tak jsem prodal téměř všechny své hudební nástroje a odjel do Nepálu.
To byl můj
první výlet do Nepálu. Kolem let 1975 a 1976 jsem v zásadě nasbíral základ své sbírky tibetských mís a tehdy jsem začal na mísy hrát i na koncertech.
Tibetské mísy mne fascinovaly od prvního okamžiku, kdy jsem je
slyšel. Kvůli nim jsem strávil nějaký čas i v buddhistických klášterech. Učil jsem se u různých hudebníků hrát např. také na sítár, a strávil jsem hodně času zjišťováním, jak a kdy vznikly tibetské mísy. Dověděl jsem se,
že ani oni přesně neví, odkud a kdy se mísy vzaly. Domníváme se, že jejich působ tkví v šamanské tradici původních Tibeťanů a Nepálců.
Když jsem pak hrál na mísy v zemi jejich původu, začal jsem oceňovat také to, že
to nejsou nějaké hudební nástroje, ale jakési zvukové nádoby. Mísy na zvuk. Navíc vyrobené tak záhadně a dokonale, že vůbec netušíme, jak je kdysi mohli lidé zhotovit.
Tehdy tedy začala cesta, na které jsem dosud. Stále
jsem fascinován zvukem a působením tibetských mís. Za ty roky jsem prozkoumal prakticky vše, co se dalo zjistit tady na Západě, a snažil se prozkoumat co se dalo i v Himálajské oblasti. Hovořil jsem se spoustou mnichů a lamů, a
podařilo se mi hovořit i se šamany tradice bon. Celou tu dobu jsem se snažil objevit a obnovit velmi sofistikované způsoby práce s kovem a zvukem, aby mistrovství tehdejších výrobců a šamanů nezaniklo.
Co si myslíš o současné západní hudbě? Co by nám mohly dát tyto dálněvýchodní nástroje?
Mitch Nur: Především si myslím, že my Zápaďané máme, co se týče hudby, docela jiné "uši", než lidé, žijící
na Dálném východě. Za ta léta jsem zjistil, že tonalita jejich hudby je daleko přirozenější, koresponduje s přirozenými proporcemi, vibracemi a rytmy lidského těla. Takové typické piano z tohoto hlediska není dobře
naladěné. Právě tak rozdílný je přístup hudebníků. Na Západě se klade důraz na techniku hry a provedení skladby. Zjednodušeně se dá říci, že západní hudba postrádá duchovní aspekty. Dálněvýchodní nástroje i jejich hudba tyto
duchovní kvality nikdy neztratily. Západní hudba jakoby ztratila tuhle schopnost dotknout se duchovna v člověku.
Co symbolizuje a znamená, že západní společnost znovu objevila takové hudební
nástroje, jako jsou tibetské mísy nebo peruánské píšťalky?
Mitch Nur: Návrat. Naše fascinace jejich zvukem je způsobena také tím, že my jsem ztratili schopnost kolektivního, jakéhosi kmenového propojení. Rodiny už nejsou
spolu – ať je to způsobeno vzděláním, zaměstnáním, koníčky – a tato ztráta podvědomého propojení se rozšířila i do celé společnosti. Indiáni tvrdí, že kmen je tak silný, jak silný je jeho nejslabší člen. My Zápaďané jsme ztratili
kontakt jak se svou duchovností, tak s ostatními členy našich původních rodin, klanů a kmenů. Tibetské mísy i peruánské píšťaly právě tyto aspekty života člověka znovu vyzvedávají. Jejich zvuk nás nasměrovává tam, odkud jsme
přišli. K tradicím. Jejich původ je šamanský a pomáhají člověku propojit svět pozemský se světem nebeským, pomáhají mu dostat se jinam. Západní nástroje udržují člověka jaksi vně. Dnes hrají většinou jen profesionálové, my
ostatní jsme jen posluchači. Svou tradici jen posloucháme, necítíme ji.
Pro nás je hudba něčím navíc, něčím co není nezbytně nutnou součástí našich životů. Je to, nebo bylo to v Nepálu a Tibetu jiné?
Mitch Nur: Pro nás je hudba především zábava a z tohoto úhlu pohledu hudbu také vnímáme. A hodnotíme. Jsme vnějšími pozorovateli a hodnotiteli. Na východě je to jiné. Posluchači sedí okolo hudebníka a jsou součástí
toho, co se děje. Jsou spojeni a propojeni hudbou. My jen sedíme a myslíme si – tak ukaž co umíš, pobav mě. Tady je vakuum. Prázdno. S veškerou tou technologií, kterou máme, považujeme hudbu za něco pozemského. Na Východě
považují hudbu za věc nebes a vesmíru a člověk se učí třicet let hrát, než vůbec poprvé vystoupí. Vzpomínám na jedno sólo na indické bubínky tabla – trvalo čtyři dny! Zápaďan vystupuje sólově po pár letech cvičení a kdyby se dal do
sólování, za pár hodin by nevěděl, co dál hrát.
Tyhle nástroje souvisí s původním náboženstvím obyvatel Tibetu, tradicí bon. Původně slovo bon označoval různé náboženské a magicko-rituální tradice.
Etymologicky to slovo pochází ze spojení bon pa – recitovat magické formule, protože podle Tibeťanů získává každý adept a každý šaman svou kouzelnou sílu z recitace manter. Jinak řečeno, pomocí vibrací manter se ti šamani
dostávali do kontaktu, a pracovali s jemnými energiemi, které, podle nich řídí veškerou naši existenci. Říká se, že šest překladatelů pomohlo přeložit jazyk energií do jazyka lidí a že přišel na území dnešního Tibetu
z oblasti království Olmo Lundringa, které leželo spíše západněji, směrem k Iránu. Podle jiné verze slovo bon znamená zpívat. Bonpové, lamové, kteří praktikovali bon, založili kláštery Menri a Yundrung Ling ve
středním Tibetu a postupně pak na dalších téměř třech stech místech. Dnes existují kláštery jen v Nepálu a v Indii a uvažuje se o založení mezinárodního institutu v Nepálu.
Následovníci původních bonpů
jsou dnes někdy nazýváni, na rozdíl od žlutých čepic a červených čepic – černé čepice. Také se dnes studuje názor, že tibetský hluboký a alikvótními tóny oplývající zpěv mnichů byl vyvinut v tradici bon a sekty Gyume a Gyuto
tuto techniku pak převzaly. Padmasambhava, který založil buddhistickou tradici v Tibetu, napsal: "Zpívejte ve stylu velkých svatých bon, jasným hlasem, který je umístěn nad hlubokým, jako když štěká černý pes...". Dnes je jasné,
že původ tibetských mís je také v tradici Bon střední Asie a snad pochází z daleko starších šamanských technik. Thupten Lobsang Leche napsal: "Mísy jsou součástí Šambhaly a probudí sémě Dharmy. Urgyen rinpoče ukryl
tajemství výroby mís do země. Pokud budeš naslouchat písni mís, nikdy nepřijdeš do Naraku, pekla..." Slovo šambhala je sanskrtské slovo označující mystické království Olmo Lundringa, domov tradice Bon.
Co na tibetské mísy a podobné nástroje a jejich vliv na člověka říká západní psychologie?
Mitch Nur: Je tu jeden aspekt, díky kterému může tuhle hudbu snadno akceptovat i západní psychologie. Tak, jak se
zrychlují naše životy, tahle hudba nás může pomoci, alespoň někdy, zpomalit. A jakmile zpomalíme, opět začneme navazovat kontakt – s věcmi, rytmy, lidmi, dobou. Začneme objevovat, co jsme ztratili, a říkat – vida, to jsem
netušil, to jsem nevěděl... Zjistíme, že tu najednou existuje daleko více možností, než jsme si původně mysleli.
Západní psychologie začíná objevovat, že právě ve zvuku zvonů, mís a píšťal je celkem snadno použitelný přístup
k intuitivnější části nás samých.
Dnes ale mladí v Indii poslouchají spíše rock a pop, že?
Mitch Nur: To ano. Zatímco my tady posloucháme indickou hudbu a hrajeme
na mísy, oni poslouchají rock a pop. Ale myslím, že oni se nenechají zkazit tak rychle. Tam se pořád vyskytuje například velká úcta ke starším, úcta k tradicím. My jsme ztratili úctu k tradicím a ztrácíme tradice samotné.
Jsme čím dál tím více chaotičtí.
Věci se ale mění a míchají, hráč na tabla, který žije půl roku v New Yorku nemůže nebýt ovlivněn západní civilizací a její rychlostí a hudbou.
Mitch Nur:
Když jsme viděli, jakou oddanost a práci věnují svému nástroji a své hudbě, začali jsme východní hudebníky brát se stále větším respektem. Oni poznávají naši hudbu a v obou případech jsme fascinováni přínosem těch druhých. A i
my na Západě začínáme hudbu nejen studovat, ale také brát ji duchovně. Být jí oddáni.
To vypadá jako postupné sbližování levé a pravé hemisféry – ve smyslu nutnosti většího propojení levé a pravé mozkové
hemisféry člověka – v globálním měřítku.
Mitch Nur: Ano. To je hezká metafora. V jistém smyslu nám tu takový internet nahrazuje jejich kmenové propojení. Kdysi měl každý kmen svůj buben a své způsoby komunikace.
Internet dnes opět vytváří jakési globální sousedství a umožňuje lidem, aby to, co potřebují, dostali přímo až do domu. Na monitor svého počítače. Dnes je možno pomocí vyhledávačů objevit i to, o čem člověk nikdy neslyšel. Udělá
chybu a objeví něco, co ani nevěděl, že hledal! Přeťukne písmenko a octne se na rumunské stránce a přeskočí na japonskou. A to je moc dobře. Znovu začínáme objevovat, že my jsme obyvatelé jedné vesnice, že jsme příslušníci jednoho
kmene, a že si opět začínáme "dopisovat", že se sebou opět začínáme mluvit.
My Zápaďáci jsme ale výzkumníci a hračičkové, a i při učení se hře na cizí hudební nástroje objevujeme techniky hry, které by
tamní hráči nikdy neobjevili, protože je to prostě nenapadne. V jistém smyslu je právě tohle výhoda. Jak jsi přišel k šengu a jak jsi získával informace?
Mitch Nur: V mém případě to začalo setkáním s jednou
šamankou, která měla o tomto nástroji několik vizí. Šeng je záhadný nástroj. Nikdo prý neví, odkud pochází a jak je starý. A tak jsme tuto šamanku požádali, aby ve svých vizích (ve stavu tranzu) zkusila něco vypátrat. Je známo, že
v západní literatuře existuje jedna jediná zmínka, popisující šeng a vliv zvuku šengu na člověka. Všechno ostatní je záhada.
Při pátrání po jakýchkoli informacích o šengu jsem neváhal vyzkoušet cokoliv. A když jsem
pak měl možnost, požádal jsem tuhle šamanku o spolupráci. Ona mi pak řekla, že cítila, že šeng se objevil načasovaně, v tu správnou dobu. Že bylo plánováno, aby se šeng objevil v tu dobu, kdy bude moci být efektivně, nově a
jinak, použit. Ve svých vizích viděla, že právě v závislosti na povaze doby a způsobu použití začnou vznikat skupinky lidí, kteří budou hrát na šengy. Navrhla také, abychom začali vytvářet jakési formace, které by mohly
lépe směrovat úmysly, spojené se hrou na šeng. Smyslem, posláním šengu není být jen tak obyčejným hudebním nástrojem, ale spíše doručovat, předávat úmysly (to deliver intentions). Způsob hry na šeng se prý také postupně změní.
Ve svých vizích viděla, že nejefektivnější to bude ve skupinkách po devíti lidech, a také tehdy, když se lidé seskupí do jakýchsi geometrických formací, které pomohou zesílit schopnost soustředit se na onen předávaný úmysl. Jakmile
pak lidé tyhle skupinky vytvoří, dostane se jim velmi silného pocitového potvrzení, že jsou na správné cestě.
My jsme to už párkrát zkoušeli a zjistili jsme, že záleží na tom, jak a kde lidé v té geometrické
formaci stojí, když hrají. Zjistili jsme, že se tím vytváří jakýsi ochranný deštník nad skupinkou, a že se tak velmi zesílí jak oblast, do které a na kterou je vysílán onen úmysl, tak sám proces předávání. Lidé navíc mají velmi silný
pocit posilování skupinových propojení. Každý z nich s jistotou ví, jak je nenahraditelný a důležitý.
Bylo ve zvuku šengu i pro tebe, zkušeného sběratele a hráče na tibetské mísy,
něco nového, překvapivého?
Mitch Nur. Ano, bylo. Jako bychom objevili zvukový pramen, proud, který tryskal a zároveň se vracel a čím více jsme ho použili, tím více ho bylo. Pak tam byl velmi silný pocit, že jsme
na správné stopě. Pocit, že člověk nemusí dojít až na konec stezky, protože už teď ví, že jde správným směrem. Že teď stačí jen pokračovat a ten velký objev se za nějakou zatáčkou, ve správném čase, zjeví.
Šamanka mi
také potvrdila, že zvuk šengu bude v budoucnu hrát velmi významnou společenskou roli. A my víme, že i vědci a futurologové se shodují v tom, že se v nejbližší budoucnosti objeví stále více nových technologií a
možností, jak zkoumat a působit na člověka pomocí zvuku. Ať už to bude v oblasti vědy a komunikací, nebo medicíny či psychologie. Ukázalo se, že kdokoliv slyšel šeng, prohlásil, že to je zvuk, jaký nikdy předtím neslyšel. Dnes víme,
že zvuk tibetských zvonů a mís studují i státní instituce mnoha zemí na světě, že se o ně zajímají vědci, pracující na problému gravitace atd. Myslím, že se to už nedá zastavit, a že už začalo něco velmi převratného.
Mimochodem,
teď připravuji šamanské kurzy na internetu. Lidé si budou moci stáhnout určité články a lekce o různých typech šamanismu.
Loni jsme s přítelem Mexičanem, šamanským bubeníkem, navštívili hory nad městem Santa Fe.
Chtěl nám ukázat místa, kde prý kdysi šamani hrávali Zemi. Dlouho jsme to místo nemohli najít, a tak jsme se dostali do tranzu a brzy jsme to místo, které bylo téměř poseto krystaly, našli. Two Horses Running pak začala hrát na šeng,
a k našemu údivu se z okolí slétli ptáci, přilezli ještěry, přiskákali syslové a přiběhli myši a všichni bez hnutí poslouchali. Když to skončilo, tak jsme se na sebe jen nevěřícně dívali a ptali se jeden druhého – co to
bylo? Příroda i zvířata – všechno to svým způsobem odpovídalo na zvuk šengu. Nejprve jsme ptáky a zvířata slyšeli z dálky odpovídat, a pak se všichni přiblížili.
Ale podobné zážitky máme i například při hraní na didžeridu.
My zažíváme v Čechách něco podobného při zpěvu alikvótních tónů. Two Horses, slovo spirituální by se i v angličtině dalo napsat spiRITUAL, tedy spiRITUÁLNÍ. Jakoby samo o sobě naznačovalo, že ke
své duši se člověk nejrychleji dostane pomocí rituálu. Právě tak ale spirit znamená dech, dýchat, životní energii. Žiješ, dokud dýcháš. Pověz, co pro tebe znamená slovo duchovní?Jak souvisí s duchovností hudba?
Two Horses Running: Pro mne je hudba spojená s duchovností odjakživa. Už jako dítě jsem neustále tancovala. A věděla jsem to, co vím i dnes - že život nás všech by byl daleko příjemnější a pestřejší, kdybychom
ho brali jako tanec. Já jsem napůl příslušnice indiánského kmene Cherokee a napůl od Středozemního moře, a tak jsem byla od dětství vystavena mnoha možnostem chápat život více duchovněji než je obvyklé. Indiáni mne učili, že každý
den je něco, co je třeba brát posvátně a čeho je třeba si vážit. A že neexistuje rozdíl mezi tím, čemu říkáme duch a čemu říkáme obyčejný život.
Zatímco indiáni mne učili, že kmen je tak silný, jak silný je jeho
nejslabší člen, a tedy jak důležitý je jedinec, má západní část byla vychována v duchu učení, že církev a společnost je to, co je důležité, jedinec je jen její součástí a jeho služebníkem. Naštěstí jsem tento způsob myšlení
nedokázala převzít. Žila jsem sice uprostřed západní společnosti, ale když mi bylo devět let, potkala jsem svého prvního "východního" mnicha. A když mne mnich začal učit svému vidění světa, cítila jsem se okamžitě jako ryba ve vodě.
Bylo to přesně to, po čem jsem toužila. Co jsem potřebovala. A čím víc jsem toho vyslechla, tím více jsem si byla jista, že to je právě ta moje přirozená cesta bytím, která může být velmi snadno zkombinována s mým tradičním,
rozuměj, indiánským, viděním světa.
A právě zkušenost s tibetským buddhismem a vzpomínky na původní indiánskou duchovnost mne naučily, že rytmus života je něco, co je neoddělitelnou součástí mne samotné. Něco, co ze mne nikdy
nikdo nemůže vytrhnout.
Věděla jsi už tehdy, když ti bylo devět, deset, že jednou budeš tak aktivně pracovat s hudbou?
THR: Mám takový dojem, že jsem se narodila a už jsem zpívala.
To je nádherné! Možná je zádrhel západní společnosti v tom, že my, když se narodíme, tak první zvuk, který vydáme, je
nespokojený křik. A ty říkáš, že ses narodila a hned jsi zpívala... Možná, že to je recept na všechny problémy budoucnosti – roďme děti tak, aby si zpívaly! Mimochodem, dnes již tušíme, že náš praprapředek se dorozumíval a komentoval
svět kolem sebe zpěvem – naše uši mají dodnes dvakrát více vláken, které snímají spíše vyšší, zpěvové frekvence...
THR: Ano. Já jsem přesvědčena, že děti by si skutečně měly pořád a od prvního okamžiku zpívat. A měly by
cítit, že zpěv a tanec jsou život víc, než cokoliv jiného. Připadá mi to, jakoby se Západ odchýlil od toho, co je, tedy spíše co by mělo být zřejmé a normální.
Někde jsem nedávno četl, že průměrné zdravé
dítě se směje každých 40 vteřin! Dnes je nástrojem tvého života šeng, ale na co jsi hrála předtím?
THR: Už jako malá jsem uměla udělat buben. Ale ještě předtím jsem byla schopna naslouchat zvukům přírody a
zvukům ptáků. Celé hodiny jsem seděla ve větvích stromů a napodobovala jsem zpěv ptáků. Nakonec jsem uměla napodobit spoustu zvuků ptáků i zvířat tak věrně, že přilétali nebo přihopkali, zvědaví, co se to děje. To byli mí první
přátelé. Takto vzato byli mými prvními skutečnými učiteli stromy. Naučila jsem se oceňovat, jak pevně jsou spjati se zemí, jak dokonalými jsou ale tanečníky.
To vše pak vytvářelo způsob, jakým jsem byla vychovávána a
vzdělávána. Samozřejmě jsem musela chodit do základní školy, ale jak jsem mohla, utíkala jsem do přírody. Měla jsem ráda matematiku a umění. Hudbou se tam naneštěstí moc nezabývali. Neměla jsem tam tedy hodně kamarádů a kamarádek,
protože americké školy jsou zaměřeny výhradně na sport. Když jsme se přestěhovali z Oklahomy do státu Connecticut, neměla jsem pak už vůbec příležitost stýkat se s indiány. Musela jsem si vystačit sama, a tak jsem třeba
často vyluzovala zvuky tím, že jsem ťukala kamenem o druhý kámen. Tehdy jsem netušila, že intuitivně dělám to, co dělávali šamani před desítkami tisíc let. Takto totiž vyvolávali ducha kamenů. Zjistila jsem, že mohu srdcem tepat do
rytmů zvuků kamenů. Nepřipadalo mi to tenkrát nijak výjimečné. A naštěstí mi to procházelo, protože jsem byla malá holka.
Dalším štěstím pak bylo, že blízko nás stál buddhistický klášter. Jednou jsem zatlačila do brány,
ta se otevřena a stál tam mnich. Usmál se na mne a já jsem vešla dovnitř. A mniši mi poskytli to, co jediné jsem postrádala – rodinu. V tom klášteře jsem pak téměř denně byla čtyři roky. Utíkala jsem tam z domova i
uprostřed noci - oknem. Tehdy jsem netušila, že je to jakási forma vzdělání, a že mne mniši něčemu učí. Až před lety, kdy jsem už seriózně studovala tibetský buddhismus, jsem najednou zjistila, že toho už spoustu znám a vím. Že mne
ti mniši tenkrát naučili, ať už verbálně nebo neverbálně, spoustě věcí.
Tehdy jsem také slyšela poprvé šamanský vícehlasý zpěv. Tehdy mi to připadalo normální. Připadalo mi normální, jak mniši pracují s hlasem.
Bohatost a jakási samozřejmost, se kterou mniši zpívali, mne pak později přinutila uvědomit si, jak šťastné dětství jsem měla, a jak jsem již tehdy dospěla k zjištěním, která jsou pro mnoho jiných lidí celoživotně nedostupná.Ať
byl zpěv mnichů tichý nebo hlasitý, nikdy neobtěžoval. Jakoby vznikal někde mimo.
Je i pro nás Evropany či Američany možné naučit se zpívat tak hlubokými hlasy, jakými to dokáží tibetští mniši?
THR: Do jisté míry ano. Chce to ale disciplínu a léta tréninku. A to je pro Zápaďany problém. My chceme všechno hned teď a tady. Na Východě je to Cesta, která je vším. V atmosféře všeobecné víry
v reinkarnaci není člověk štván a nespěchá.
Možná by technologie mohly pomoci. Se studenty jsme pracovali na projektu bytu, který by každého, kdo vstoupí, zharmonizoval. Ve dveřích a v klice by
byla testovací čidla, která by člověku změřila všechny údaje, včetně mozkových vln, a pak by počítač pustil takovou hudbu a takové vibrace, které by člověka co nejefektivněji a nejrychleji zharmonizovaly.
THR: Už aby to
bylo. To by se mi líbilo. Ten, kdo něco takového vyrobí, vydělá majlant. Myslím, že se to tímto směrem už vyvíjí. Narůstá přece počet lidí, kteří se vyznají v technologiích, ale zároveň studují východní filosofie a způsoby
života. Mnozí sice zatím nevědí, po čem jejich duše touží, ale nepřestávají hledat. Pokud by se našla technologie a metoda, která by umožnila zjistit, co člověku schází, aby se dokázal vyladit na zdroje harmonie uvnitř i kolem sebe,
pak by to možná bylo právě to, co by nám umožnilo dosáhnout poněkud globálnější a tak potřebné změny vědomí.
Ale nehledě na technologie, pokaždé, když vezmu na semináři nebo na koncertu do rukou tibetskou mísu nebo
zvon, a zahraji, cítím, jak většině z nich spadne brada a oni jsou do hloubi duše zasaženi něčím, co nečekali, ale po čem vždy toužili. Mohou se přímo dotknout pocitu bezpečí, klidu a míru. Chci tím říct, že my už máme metody a
prostředky, jak zharmonizovat člověka, jeho tělo a především jeho mysl.
Na seminářích často jen povzbuzujeme lidi, aby si dovolili být zasaženi, pohnuti, aby si dovolili se otevřít. Aby si dovolili zastavit se, otevřít,
a podívat dovnitř sebe sama.
Kdy a jak jsi se poprvé potkala s šengem?
THR: Před několika lety jsem vkročila do obchodu s tibetskými suvenýry a nástroji a uviděla jsem tam
šeng. Nevěděla jsem, že se to tak jmenuje, ale přitahovalo mne to, a když jsem se majitele, se kterým jsem se už několikrát viděla na různých seminářích, zeptala, co to je a jak se na to hraje, řekl, že neví. Dívala jsem se na šeng a
připadalo mi, že na mne ty činely volají – Hej, koukni se na nás. Původně jsem si chtěla koupit malé činýlky a na šeng jsem neměla dost peněz, ale moc mne přitahoval. Za nějakou dobu jsem byla na Mitchově semináři a on najednou
vytáhl šeng a zahrál. Zvuk mi explodoval v uších a spustil vodopád vzpomínek a pocitů. Okamžitě jsem věděla, že vím, co to je, že si jen musím vzpomenout, co se mnou ten nástroj udělal a co já udělám s tím nástrojem.
Mitchi, jak bys porovnal účinek peruánských píšťal a šengu? Jak se liší? Co mají společného?
Mitch Nur: Oba nástroje pocházejí z naprosto odlišných kulturních tradic,
přesto však byl původní úmysl totožný. Šeng byl vytvořen a používán, aby zprostředkoval dynamickou složku zvuku, aby se člověk dostal ZA. Za cokoliv, co se tím myslí. Šamanská kultura v Jižní Americe, která zhotovovala píšťalky,
také chtěla překročit limity, které ji omezovaly. Ti lidé se také chtěli dostat ZA každodenní realitu. V jejich případě šlo o navázání kontaktu s předky. V obou případech ty dnešní kultury prakticky ztratili kontakt
s uměním takto využít zvuk.
Když o mnoho set let později začali archeologové vykopávat peruánské píšťaly, mysleli si, že to jsou vázičky. Nikdo netušil, že se na tom dá vyloudit zvuk. A pak se objevil člověk, který
byl schopen objevit a obnovit původní smysl píšťal, právě tak, jako dnes jiní obnovují a objevují původní smysl šengu nebo tibetských mís a zvonů.
Tak jako jsme objevili i didžeridu?
Mitch Nur: Didžeridu tu ale neustále byla. Neustále se na ni hrálo. Samozřejmě Západ didžeridu neznal. Jenže když dnes položíš píšťalku na stůl někomu v Ekvádoru nebo v Peru, nikdo nebude vědět, co to je. Právě tak
když ukážeš současným Tibeťanům šeng, nepoznají, co to je. Když ukážeš kterémukoliv Australanovi didžeridu, všichni vědí, co to je. Didžeridu, jak potvrzují skalní malby, je známa 40 000 let, takže je možné, že je to nástroj dokonce
ještě starší než buben. Didžeridu také pomáhala tehdejším i dnešním hráčům dostat se ZA. Nikdy ale nezmizela z povědomí obyvatel Austrálie, zatímco šeng a peruánské píšťaly ano. Dnes například nikdo v Peru neumí peruánské
píšťaly vyrobit, protože od dob vpádu Španělů se nevyráběly, vyrábí je jeden jediný člověk na světě, Američan, žijící v Novém Mexiku.
Dnes to ale vypadá, že je to právě a jen zvuk, který může
sjednotit lidi na celé planetě.
Mitch Nur: Ano. A v jistém smyslu se to už děje v případě didžeridu. Za posledních deset let se didžeridu tak rozšířila, že dnes ji lidé dokáží vyrobit a hrát na ni
prakticky po celém světě. Znám člověka, který před lety jel s didžeridu do Mongolska, aby tam na ni lidi naučil hrát.
Co bys chtěl vzkázat českým čtenářům BARAKY?
Mitch Nur: Myslím, že jsme na samém začátku. A i uprostřed různých krizí, zmítajících současný svět, je čas a prostor hledat a nalézat nové, ale i tradiční metody, jak být spolu. Máme přitom co dohánět – zatím jsme neobjevili ani
všechny možnosti didžeridu, takže šeng a peruánské píšťalky a bůhví jaké nástroje ještě čekají na naše další objevy. A právě západní přístup k využití těchto nástrojů může být začátkem zcela nových výzkumů a objevů. Například
hra na peruánské píšťaly umožňuje lidem setkat se tak, jak se nikdy předtím nesetkali.
Přitom hra na píšťalu cosi přináší hráči, ale už vůbec ne posluchači. Takže je v tom pojistka, abychom nebyli za
pár let zaplaveni druhořadými nahrávkami.
Mitch Nur: Je to tak. Píšťalky se nedají nahrát. Musíš prostě hrát. Musíš se osobně angažovat, abys to zažil. Je v tom pojistka, aby to lidi zase nezneužili.
Zatímco peruánské píšťalky známe už pár let, šeng je zatím ten poslední nástroj, který jsme objevili. Jakoby ty nástroje byly jakýmsi tajným pokladem, zakopaným na dlouhou dobu a objeveným v ten pravý čas – v době, kdy jsou
na ně lidé připraveni.
I Češi. I členové parlamentů kdekoliv na světě.
Mitch Nur: (směje se) Až si členové parlamentu sednou a hodinku si spolu zahrají na píšťalky nebo na šeng, změní
to celou jich životní perspektivu.
THR: Hra na šeng nebo peruánskou píšťalu změní především toho, kdo na ten nástroj hraje. A to je něco, co my na Západě neumíme. My chceme působit na ty druhé, ale
sami děláme, jako že se nás to netýká. My chceme vylepšit ty druhé, ale na sebe už zapomínáme.
Když se člověk účastní zvukové terapie šengem, jakoby byl pod deštníkem silné zvukové energie, a nic kromě zvuku neexistuje. Nedávno se
mi podařilo pomocí šengu zbavit jedno ženu neplodnosti. Neměla bych se divit, protože šeng je dnes určen ženám. Je to nástroj pro ženy. Ženy se musí snažil nezneužít sílu tohoto nástroje a používat ho se soucitem. Ženy dávají život.
V tomto smyslu je objev nástrojů jako šeng nebo didžeridu nebo peruánská píšťala dalším důvodem k optimismu: věci se začínají měnit a metody a nástroje ke spuštění změn se začínají objevovat...
THR: Nemáme jinou možnost, než vstát, vydat se na cestu a změnit se. A jakmile člověk začne, věci se začnou dít.
