Home

Číslo 8

 

Jean Liedloffová je autorkou známého titulu Koncept kontinua (Perseus Books 1986) a spoluzakladatelka časopisu The Ecologist, která dnes píše pro Sunday Times a přednáší po celém světě. Žije na svém hausbótu v Sausalitu, v Kalifornii (tel. 415 332 1570, www.continuum-concept.org). Ptal se Michael Mendizza.

Jean Liedloffová
Důvěřujte svým dětem

Psala jste o svém pobytu v různých kmenech indiánů v Jižní Americe. Uvedla jste, že jste do džungle jela, protože jste v New Yorku cosi postrádala. Můžete mi vaše důvody ještě jednou objasnit?

Jean Liedloffová: Jako malá holka jsem milovala Tarzana a všechno, co mělo cokoliv společného s džunglí. Dnes si to vykládám jako jakousi pozitivní touhu po něčem prvotním, primárním. Tarzan mi reprezentoval čistou bytost, někoho před pádem. Má první zkušenost s džunglí byla tak hluboká, že jsem pak zorganizovala další čtyři expedice. Lidé, se kterými jsme se setkali, žili v době kamenné. Odnaučila jsem se u nich spoustě iluzorních předpokladů o lidské povaze. Připadá mi teď, že jsme jako rasa udělali velké chyby – nepochopili jsme, co je člověk zač. Myslíme si o sobě, že jsme se narodili jako hříšníci, a to prostě není pravda.

Žila jsem s indiány přes dva roky, než jsem si všimla, že jejich děti se mezi sebou vůbec neperou. Celé dny si spolu bez dozoru dospělých hrají děti všeho věku, od batolat po děti v pubertě. A nejen že se neperou, oni se ani nehádají. O tom nám nikdy neřekli – že to je možné. Ti lidé jsou právě takovými lidmi, jako my, ale vypadá to, jako bychom my civilizovaní vychovávali své děti pro naši rasu jaksi nevhodně. Výsledkem je antisociální chování velké části naší populace. Ironií je to, že hlavní příčinou toho, že se tak sociální tvor, jako člověk, chová v našem případě tak antisociálně, je to, že jsme tak sociální. Naši rodiče, naši "vůdcové kmene", naše autoritativní postavy od nás očekávají, že jsme špatní, záštiplní, antisociální. Ukazuje se, že prostě plníme očekávání svých starších a vůdců.

Tady jsme, my velcí a vzdělaní bílí, kteří ve třiceti letech studujeme příručky o tom, jak se chovat ke svým dětem. Styděla jsem se indiánkám přiznat, že bílé ženy nevědí, jak se postarat o velmi malé děti, dokud si to nepřečtou v nějaké příručce, kterou napsal někdo, koho v životě neviděly. Kdybych jim to řekla, už by si mne nikdy nevážily. V džungli každý muž, každá žena i každé větší dítě ví, jak se postarat o miminko. Nechci být neuctivá k dětským lékařům, někdy je důležité umět rozeznat spalničky od příušnic, to ale v žádném případě nestačí, pokud jde o umění postarat se o tu správnou výchovu dítěte.

My používáme slovo normální jako by to bylo synonymum pro slovo přirozený – ale tak to není. Normální je pro nás to, co si myslíme o tom, jak by se dítě mělo chovat. Normální zahrnuje koliku ve třech měsících, při které děti neustále blinkají. Říká se tomu učeně, aby to nevypadalo jako nemoc, ale ona to nemoc je a dokonce bolestivá. Děti blinkají i mateřské mléko. Jak jsme mohli uvěřit tvrzení, že to není nemoc, když si stačí uvědomit, že po milionech let vývoje by přece žádný tvor neměl blinkat mateřské mléko!

Děláme vše tak, aby se to dítěti nelíbilo. Dítě křičí hlady, ale my říkáme ne, teď nic nedostaneš, normální dítě pije jednou za čtyři hodiny. Studie obsahu tuku v mateřském mléce potvrdily, že lidské miminko potřebuje kojit každých dvacet minut – a to je možné, když je dítě neustále na rukou matky. I pro matky je velmi důležité, aby měly své děti okamžitě po porodu na svém těle a v rukou, protože to spouští produkci určitých hormonů, jejichž důsledkem je hluboká mateřská láska.

Dnes je ale normální něco jiného. Když se dítě narodí, věří, že se narodilo do klidného a důvěryhodného prostředí, mezi blízké. Jenže to se nestane – z hlediska dítěte to vše vypadá, že svět je nepřátelské prostředí a všichni jsou proti němu: Cokoliv chci, oni dělají opak. Chci být v bezpečí u maminky. Chci být u někoho, kdo dýchá se mnou, a jehož teplo a vůně je příjemná, a který se mne dotýká a pomáhá mi správně vnímat mé tělíčko. Jenže nic z toho se nekoná a já křičím a křičím a nikdo si mne nevšímá, a tak křičím, dokud se úplně nevyčerpám.

Doufám, že se lidé už brzy vzpamatují a uvědomí si, že to, co s takovou láskou v srdci dělají, když následují lékaře a odborníky, je přímo opak toho, co by mělo být přirozené. Když krmíte dítě podle rozvrhu hodin, když mu odpíráte neustálý fyzický kontakt, když mu nedovolíte, aby s vámi bylo po celých 24 hodin – jste protivníkem svého dítěte. Miliony dětí, které právě v tomto okamžiku pláčí, touží po blízkosti člověka. Myslíte si, že tomu nerozumí? Jenže hlas přírody je ten jejich, ne ten lékařský.

 

Jak se to mohlo stát?

Jean Liedloffová: Když si to člověk uvědomí, je pak docela snadné sledovat, jak se to naše "normální" vzdálilo od přirozeného. Když se narodí holčička a její maminka neodpovídá na její pláč, dítě cítí, že nedokáže přivolat pomoc. Lidská přirozenost už je taková, že nedokáže obvinit rodiče, a proto začne uvažovat o tom, že ona sama není dost dobrá, hodná lásky. "Nestojím za to, aby zareagovala." To je obvyklá a všeobecná reakce takovýchto dětí. Věří v autoritu starších, svých rodičů. Pokud rodiče nepřijdou, děti cítí, že jejich instinkt, pláč, nebyl správný.  A důvěra v naše instinkty je tak podminovávána od nejútlejšího dětství.

Náš hlavní smysl tady na Zemi je zkoumat. Lezeme, čicháme, dotýkáme se a všechno pozorujeme. A dospělí lidé nám říkají: "Toho se nedotýkej! To je špinavé! Nedělej to! Nech to, zlomíš to!" Nepřetržitě tak podminovávají kompetenci a důvěru človíčka ve své instinkty. Když pak dítě přijde do školy, slyší neustále: "Seď tiše! Nehýbej rukama! Nemluv se sousedem! Neběhej!"

Nedávno mne napadla vlastně logická myšlenka, že zatímco učení je přirozené, vyučování není vůbec přirozené. Nepamatuji se, že bych kdy viděla kohokoliv z tak úspěšně žijících indiánů učit. Malé děti se neustále učí od dospělých, ale nikdy neučí. Děti se učí ze své iniciativy, hrou, mladší od starších a od dospělých, ale nikdo neučí.

Povězte více o té první fázi života dítěte, které říkáte "fáze na rukou"...

Jean Liedloffová: To je velmi důležitá fáze, protože dítě v té době nedokáže samo obnovit svou energii. Když si zlomíte nohu a budete muset dlouho nehybně ležet, začnete být podráždění a zjistíte, že se necítíte dobře také proto, že nemůžete dobíjet svou svalovou energii pohybem. I dítě, které jen osamoceně leží, nedobíjí svou energii a je podrážděné. To jsou stresy, které pak způsobují koliku, poruchy trávení atd. Když se dítě prohýbá a kope, je to jeho způsob, jak se snaží dobít energii. To děti na Bali nebo u amerických indiánů jsou neustále nošeny, jejich svalový tonus je pevný ale uvolněný, a nevydávají hlasité zvuky. Většinou jen tak příjemně broukají – nejsou v napětí.

 

V knize píšete o dítěti, které jste viděla hrát si u okraje hluboké jámy, a přece ho nikdo neokřikl.

Jean Liedloffová: Podobnou příhodu jsem viděla v jednom hotelu na Bali. Malý americký kluk jménem Donovan se batolil na okraji bazénu, zatímco jeho milující matka, mladá úspěšná Američanka, šla půl metru za ním s napřaženýma rukama, jako by hoch mohl každou chvíli spadnout do vody. Chvíli jsem si s ní povídala a vyzvala ji, aby, jestli to dokáže, nechala hocha samotného. Ona se odvážila nechat hocha odbatolit se k okraji bazénu. Donovan se octl na okraji, jednu nožičku strkal dolů, pak to zkoušel druhou. Ale nespadl. Pak uviděl vyvýšenou zídku a zamířil k ní. Normálně by mu to jeho matka asi nedovolila, ale tentokrát, se mnou, ho nechala. Hoch se doplazil až doprostřed zídky a tam objevil malou fontánku a začal si nadšeně hrát s vodou. Náramně se bavil. Mohl si hrát sám! Jenže v okamžiku, kdy to jeho matka nevydržela a přišla k němu, když ji hoch spatřil, rozplakal se, jakoby chtěl říci: "Mami, pomoz mi!" Bylo na něm ale přímo vidět, jak lituje toho, že okamžiky svobody jsou pryč.

Zbytečně častokrát jednáme, jakoby se člověku, v tomto případě dítěti, nedalo důvěřovat. Pokud zůstaneme přirození, dokážeme si poradit, právě tak, jako si dokážou poradit zvířata. Jestliže ale od dětství začneme této přirozenosti nedůvěřovat, přestaneme důvěřovat sobě i dětem.

 

Jak reagují rodiče, když jim říkáte, že jsou nepřátelé svých dětí?

Jean Liedloffová: Nesouhlasí a začnou vypočítávat, jak mají své dítě rádi a jak se mu celé dny obětují, jak ho opatrují. Jenže když to probereme, uvědomí si, že dítě celý den napomínají, peskují a všechno mu zakazují.

Pokud by byly děti od narození vychovávány s respektem, pokud by měly dostatek dotyků a blízkosti jiných, uprostřed dění, nepotřebovaly by, aby se o ně někdo staral, aby o ně pečoval. Chtějí vás pozorovat. Pak se ony budou otáčet kolem vás, ne vy kolem nich.

Když se budete přehnaně starat o dítě, vzbudíte v něm pocit, že nevíte, co a jak. To děti zneklidňuje. To, co opravdu chtějí, je pocit bezpečí, cítit, že jste klidní a že víte, co máte dělat. Myslíme si, že dobří rodiče se okolo svého dítěte motají. Mám pár pravidel. Jedno zní – nikdy nedělej pro své dítě to, co může udělat ono samo – i když to trvá trochu déle. Protože pokaždé to za své dítě děláte, vyšlete poselství, že je méněcenné, neschopné, zabraňujete mu v učení se a oslabujete jeho sebedůvěru.

Negativní zkušenosti z ranného mládí nejsou méně traumatické než pozitivní zkušenosti, kterých se dětem nedostalo. Důsledkem negativní zkušenosti (a chybějících pozitivních zkušeností) jsou různé formy iluzí a oslabených mínění – že to nikdy nedokáže, že není dost dobré, aby ho milovali, že je k ničemu a jiní se o něj musí starat.

Říkáme tak vlastně dětem, jak jsou špatné a pak nahlas říkáme, aby byli hodné a dobré. Takže je vyzýváme k tomu, aby nám předstírali, jak jsou dobré. Pokud si myslíte, že je někdo dobrý, přece ho o to pak nebudete žádat, že? Sousedi mají přijít na návštěvu, nebo jdeme s dítětem do školky a říkáme mu – teď buď hodný.

Dalším pravidlem je: Nikdy nedělej dítěti nic, aby se cítilo špatně. Tohle většinou děláme stále – slovy, pohledy. Trestáme je slovy – "Jsi zlý, jdi do kouta". Nebo to děláme poddajně: "To je v pořádku, drahoušku, že ubližuješ mamince. Ona to vydrží." Správnější by bylo poskytovat informace. Jestli se dítě chová asociálně, pak víte, že to, co chce, je informace. Nemusíte se rozčilovat, prostě mu to řekněte. Smyslem je neobviňovat a nevychvalovat, protože oba tyto způsoby jsou urážlivé. Očekávejte od svých dětí, že se zachovají správně. Pak budete dokonalým ideálem, modelem, a konflikty nenastanou. To je také způsob, jakým příroda vytváří chování.

(Přeložil V. M.)


Home
Tibetské mísy | Co je osvícení | Co je to osvícení? | Mozek: mýtus pro 21. století | Psychowalkman a zvuk | Ruce, které dávají život | Sluch: prvotní smysl | Environmentální a institucionální odpovědi na globalizaci | Trhliny amerického snu | Co nám dnes říká dílo Hildegardy z Bingenu? | Rituální přístupy k práci s posvátnými rostlinami | Jógín ve starém Řecku | Od globální nezodpovědnosti ke globální zodpovědnosti | Důvěřujte svým dětem | Něco převratného už začalo