|
Prvním laureátem ceny Nadace Dagmar a Václava Halových Vize 97 se 5. října 1999 stal autor holografické teorie mozku, americký vědec rakouského
původu Karl Pribram. Osmdesátiletý neurochirurg vypracoval holografickou teorii mozku, podle níž nelze jednoznačně určit, kde je umístěno centrum paměti, neboť je rozptýleno v celém mozku. (ČTK) Usměvavý, drobný ale s bílou hřívou vlasů kolem hlavy velmi viditelný vědec se ukázal i na konferenci Forum 2000. O několik dnů později byl dokonce poctěn čestným občanstvím města Příbrami.
Pribram se sice narodil ve Vídni, jeho předci ale pocházejí z Příbrami a kořeny rodiny sahají až k příznivci Janu Husa, arcibiskupovi Janu z Příbrami.Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97 vydala sborník článků
Karla Pribrama Mozek a mysl (kontakty: tel. 2437 2414, http://www.vize.cz, e-mail: vize@iol.cz), v České televizi jsme měli možnost vidět pětiminutový dokument. Karl Pribram
Mozek: mýtus pro 21. století
(přednáška z l2. transpersonální konference, Praha 1992)Myslím, že můj otec by na mě byl pyšný. Studoval v Praze a protože ovládal čtrnáct jazyků, nerad viděl jak jsem např. v latině ztrácel nit už po prvních
větách: musel pak zpaměti dokončit celou knihu za mně. Moje rodina, jak je vidět už podle jména, pocházela z města nedaleko Prahy, proslulém svými doly na stříbro v dávnější a těžbou uranu v nedaleké minulosti. Rodinná historie
vzpomíná zvláště jednoho mého strýce, Evalda, který byl blízkým přítelem Franze Kafky. Všichni jste četli něco od Kafky, ale asi nevíte, že tak trochu démonicky píše o době, kdy byl zaměstnancem mého dědečka. Praha tedy vyplňuje
jistou část historie mé rodiny a já jsem rád že jsem teď tady. Tak jak tomu rozumím, jde o to, změnit ten styl struktury společenského chování, který převládal posledních dvě stě tři sta let. Povím vám o některých
výsledcích výzkumu, které mne naplňují nadějí a které vypadají že budou ve výše naznačeném směru velmi efektivní. Jeden z hlavních problémů, který s sebou přinesla industriální revoluce, byl rozpor, napětí mezi duchovní podstatou
člověka a materialistickými aspekty technické civilizace. Obvykle se tomu zkráceně říká problémy vztahu mysli a těla, nebo mysli a mozku, ať už se projevoval rozpory mezi církví nebo esoterními disciplínami na jedné a stále více
převládajícímu tzv. vědeckému názoru na svět na druhé straně. Máme stále tendenci vidět a řešit věci jen z jejich jedné stránky, a zapomínáme na tu druhou. Nenaučili jsme se vidět svět v jeho doplňující se komplexnosti.
Je to vlastně paradox: mužský svět dominuje svým materialistickým přístupem, přičemž samo slovo "matter" hmota, je odvozeno od slova matka: měl by tedy směřovat spíše ke světu ženského chápání. Jak ty dva zdánlivě tak
rozdílné přístupy a světy dát zase dohromady? Samozřejmé řešení je prosté: láska. Jak to ale udělat? Při výzkumu lidského mozku, což je nejdokonaleji organizovaná struktura ve vesmíru, se daří celkem přirozeně obcházet
dualismus spíše mechanistického vědeckého přístupu a nastupující informační revoluce. Minulý rok jsem publikoval knihu Mozek a vnímání. Pokusil jsem se v ní posunout holografickou teorii mysli o kousek dál. Osobně mne na tom
zarazilo, jak rychle si laická veřejnost holografickou teorii osvojila a jak hologram dnes hezky reprezentuje onen mystický aspekt naší existence - protože tu nepochybně existuje jistý velmi důkladný řád Vesmíru i mozku,
distribuovaný jak směrem k celku, tak do jeho jednotlivých částí. Každá část pak reprezentuje i celek - můžete vzít jen kousek negativu hologramu a stejně dostanene obraz celý. Tohle tedy bylo velmi rychle akceptováno laickou
veřejností, ne tak mými kolegy a mozkovými chirurgy, a představuje v oblasti výzkumu mozku, přes ohromné množství dílčích problémů, veliký krok kupředu. Jak naznačil David Bohm a mnozí další, mechanistická věda
posledních dvou století používala ke svému studiu především čočky. Dokázala-li by se na svět dívat bez nich, možná by svět viděla spíše jako hologram. Je tedy něco ve vzduchu, a to, o čem hovoří David Bohm a kvantová fyzika, má
společné rysy s tím, o čem hovoří výzkumy mozku. Denis Gabor napsal pár let před vynálezem hologramu článek, ve kterém nastolil podobný problém. Byl matematik a hologram byl vlastně matematickou demonstrací, že při elektronkové
mikroskopii by obraz zkoumaného předmětu byl lepší, kdyby se snímaly obrázky vzoru interferencí místo obrazu samotného předmětu v tom kterém bodě. V roce 1946 tedy Gabor publikoval článek, který mu mimochodem tři nebo čtyřikrát
zamítli, protože mu nikdo tenkrát nerozuměl a který jsme dlouho nemohli nikde nalézt. Matematik Fourier dokázal teoreticky to, co patří k největším objevům 70.let, totiž, že každý vzor, třeba architekturu tohoto sálu,
lze analyzovat pomocí vlnových forem. Vlnové formy se pak od sebe liší frekvencí, amplitudou a vztahem k sobě navzájem. Gabor v roce 1948 dokázal, že se dá spektrum převést do "hologramu". Někdy se této Fourierově technice
říká rozprostřené formy, protože informace o celku jsou rozprostřené po celém fotografickém negativu. Jakákoliv část reprezentuje celek. Energie je ve fyzice rozměr změny. Ten je vyjádřen hustotou frekvence vlnových
forem. Na druhé straně rovnic je časoprostorové kontinuum a způsob, jakým jej většinou zažíváme. Stojím tu před vámi a vy mne vidíte. Můžete mne odlišit od stolu nebo jiných předmětů, kategorizovat, (doufám) - a to jsou všechno
časově prostorové aspekty věcí. Jde tu tedy o implikátní, zavinutý holografický řád. Takto byly věci chápány přinejmenším do roku 1965. Protiklad chápání prostoru a času na jedné, a holografické analýzy na druhé straně, vyvolal
potřebu nějak oba aspekty začlenit do stejně koordinovaného prostoru. Protože Gabor byl velmi praktický muž, zkoumal, jaké jsou limitní možnosti intenzity telefonních hovorů v kabelu přes Atlantický oceán. Telefonní
hovor, to je v elektrické formě spousta vln. Dá se tedy vzít pouhý vrchol jedné také vlny, a z ní se dá usoudit, jaká je frekvence celé vlny: dá se to zkrátit. Kde je ale zde limit, jak až se to dá zestručnit? Během 70. let se
zjistilo, že vztah mezi časoprostorem a informací charakterizuje také to, čemu říkáme vjemové pole zrakového neuronu. Dá se změřit opravdu z jednoho neuronu. Máme tedy jedno vjemové pole, jednu informaci, a když ji pomocí Gaborových
elementárních funkcí pomocí počítače znásobíme, dostaneme přesně to, co se děje v našem mozku: nepřehledný zmatek. Gabor prokázal, že (Hilbertova) matematika, kterou použil, a kterou použil Heisenberg k definici kvanta ve fyzice,
platí také pro oblast komunikace a zavedl termín informační kvantum. Je tedy jasné, že stejný matematický popis se dá aplikovat na oblast komunikace, na oblast mikrosvěta ve fyzice a na mikroskopicky zaznamenatelné procesy v mozku.
To je podle mého názoru obrovsky důležité zjištění. Nejsnadněji je to všechno pochopitelné, pomůžeme-li si příkladem piana. Máme tu nějaký mechanismus, a piano je mechanismus, a systém prostorově organizovaných kláves s
nízkými tóny vlevo a vysokými tóny vpravo, které jsou prostorově spojeny se strunami upevněnými v ozvučných deskách. Struny rezonují na určité frekvence. Když se to umí, z piana se line nádherná, třeba Mozartova hudba. Mozek je,
jak věřím, organizován podobně. Je zde nějaké prostorové uspořádání, např. čelních laloků, časové uspořádání a v rámci složitého systému neuronových kontaktů a sítí jsou tu rezonance, na které lze aplikovat Gáborovy elementární
funkce. V 60. letech bylo zjištěno, že určité části mozku reagují rezonancemi na určité frekvence. Není to nic nového, lidé žijící na konci minulého století by se mohli zeptat - no a co? Prožívali podobnou změnu
paradigmatu. Mimochodem, i v případě piana je to obdobné, pianový model byl navržen v 80. letech minulého století Ohmem v oblasti elektřiny. Je to jako pohyb ve spirále, už tehdy tu byly jisté ideje a dokonce jisté důkazy. Velmi
komplikovanou neuronovou síť můžeme využít dvěma způsoby. Jeden z experimentů, který jsme provedli v 60. letech ukázal, že když podráždíme neurony v zadní části mozku, signál se rozdělí do skupin, podle nějakých kategorií.
Podráždíme-li přední části mozku, všechny části reagují společně a výsledkem je jakýsi holoprostor či hologram: všechno je propojeno: přestože každý kanál v případě zadního podráždění funguje nezávisle, podráždíme-li frontální blok,
mozek reaguje jako celý orchestr, sjednoceně. Má práce sestávala z pokusů zjistit, jaké jsou rozdíly mezi zadní a přední částí mozku a hlavně jak funguje ta přední. Tedy, jakmile stimulujeme přední části mozku, ať už
chemicky nebo třeba zpěvem mantry, dostáváme jakýsi holografický model funkcí a operací který nám umožňuje dělat věci, např. spojené s našimi esoterickými tradicemi. Naše vnímání času a prostoru je (enfolded) zabaleno v
hologramu. Jinými slovy, nemůžeme jej objevit aniž bychom jej netransformovali. Každá příčina a následek probíhají v čase a neplatí-li časoprostorové podmínky, není-li tedy čas, všechno probíhá současně. V tomto ohledu zde existuje
spousta otázek, pro které prostě nemáme odpovídající termíny a slova. Například otázka "out of body experience", zážitek mimotělní zkušenosti, a spousta dalších, je zatím mimo dosah našeho uvažování a nedostáváme odpovědi,
protože nejsme schopni položit ty správné otázky. Prostor a čas, tělo a ne-tělo, vesmír a my, to všechno rezonuje mezi sebou do takové míry, že námi chápané hranice a limity zde neexistují, jsou irelevantní. Nemáme slova, nemáme
jazyk, který by tyto věci dokázal popsat: slovo logos vlastně znamená kategorie, koncept. Možná tyhle problémy budeme muset raději zahrát nebo zatančit, než vyslovit. Existuje již množství důkazů o tom, že způsob, jakým jako
individua existujeme, do jisté míry odráží způsob, jakým jsme se jako rasa vyvinuli. Lidské embryo nejprve vypadá jako ryba, pak jako obojživelník a tak dál. Rád bych předeslal, že snad náš kulturní vývoj sleduje podobné principy
jako organická evoluce. Že dnes vstupujeme do nového období, ve které holografický způsob vnímání zkušeností (předními mozkovými laloky) bude integrován do paradigmatu tzv. vědeckého materialismu. My máme tendenci to staré vyhodit a
ve vztahu mezi vědou a náboženstvím se to již děje. Vědecké důkazy, které v tomto aspektu měly svůj počátek v Gaborových pracích, naznačují, že věda a duchovnost spolu souvisí. Rád bych poukázal na tři nejnovější objevy.
První se týká kulturního vývoje společnosti. Existují důkazy, že frontální mozkové laloky se vyvíjí nejméně ve třech etapách : v prvních letech života, pak mezi 7. a 8. rokem, a k překvapení vědců se nedávno zjistilo, že
nejdůležitější nárůst frontálních laloků se odehrává mezi l7., l8. a 21. rokem. Jinými slovy, zatímco naše děti studují na středních školách, jejich mozky prodělávají nejradikálnější proměnu. Přední laloky jsou oblasti, které pracují
např. s hodnotovými žebříčky a esoterickými a duchovními aspekty naší existence. Z toho co jsem se dočetl o prastarých civilizacích, mohu usuzovat, že se tehdejší lidé chovali násilnicky. oko za oko, zub za zub. Možná naše
civilizace ještě kulturně nedospěla do stadia, ve kterém by mohla adekvátně využít funkcí frontálních mozkových laloků. Možná prostě musíme i kulturně dospět na úroveň, která by nám umožnila akceptovat i vnitřní rozměr našeho
člověčenství. Ray Bradley studoval komuny a komunity po celá desetiletí tak, že sledoval vztahy v párech. Ptal se prostě: ke komu cítíte příbuznost? Ke komu patříte? Kdo vám dává příkazy? Koho milujete? Nakonec mu z
odpovědí vyšly fascinující diagramy: převažovaly dvě oblasti, které nazval Láska a Moc. Moc ve vztahu k hierarchickým vztahům - ve smyslu ty proti mně, já s tebou nebo já ne s tebou. Ukázalo se, že každý v komunitě věděl přesně co se
děje mezi ostatními členy. Existuje nějaké všeobecné povědomí o vztazích mezi členy komunity které jaksi obaluje (enfold) všechno co se pak ve skupině děje. Všechno o čem jsem hovořil a co se týkalo organizace systémů
nebo struktur, je relativně statické. Jsou to popisy, jak funguje nějaký systém, popis metafory jak funguje piano, jak funguje mozek, ale ve skutečnosti je samozřejmě vše v nepřetržitém pohybu. V kvantové fyzice a jinde se o tomto
dynamismu hovoří jako o entropii, změně organizace v čase a prostoru. Většina toho, co bylo ve fyzice až do doby před několika desítkami let vykonáno, se týkalo ideje, že všechno je zvratné, přeměnitelné: čas, prostor. Ilya
Prigogine před několika desítkami let zjistil, že některé chemické látky se někdy chovají tak, že si udržují svou momentální stabilitu úplně mimo rámec přírodních zákonů akce a reakce a daleko od stavu, který bychom nazvali
rovnovážným.. Dnes jsou tyto ideje známy jako např. teorie chaosu a běžně se operuje s koncepty různosti v jednotě. Říkával jsem tehdy že nerozumím pojmu "komplexnost", a trvalo mi, než jsem pochopil, že tu jde
o určitý paradox: operujeme s velkou růzností, která ale zároveň naznačuje jistý druh jednoty. Oponoval jsem zastáncům teorie chaosu, že ač souhlasím s existencí jistých "míst (pozitivních) změn", musí zde být ještě něco,
co z toho nepořádku (pro který vědci používají slovo chaos) a zmatku vyvolá nějakou stabilitu. Otázka možná zní jinak: jak se vy nebo já máme chovat v tak složitém systému, jakým je naše současná společnost? Pracuji v týmu s několika
čínskými vědci a jeden z nich to vyřešil následně: při počítačových simulacích, které pokračují až k tomu, co bychom nazvali chaosem, zjistil, že pokud to bude chtít kontrolovat a tu a tam zasáhnout, stačí, aby ovlivnil jednu
malou část systému, a zbytek systému v patřičném čas zareaguje a dočasně se stabilizuje. A to je poselství, se kterým jsem se chtěl podělit. Vy i já, tím, že stabilizujeme své individuální části komplexního systému (tedy
že přestaneme říkat "já sám nic nemohu změnit" a budeme pracovat na stabilizaci svých míst a částí), můžeme vyvést celý systém z chaosu do harmonie. Vím že neříkám nic nového, ale dnes na to máme už vědecké důkazy. A
vzpomeňte si na dobu, kdy v roce l989 několik jedinců změnilo svět. To, co se stalo přímo tady, v Praze, může být nádherným příkladem, jak by to mohlo fungovat i jinde. |
