Žijeme ve velmi
zajímavé době. V posledních letech jakoby explodoval zájem o duchovní otázky a už není ostuda se k duchovnosti přiznat. Pro stále více lidí je dnes akceptovatelné začít otevřeně hovořit o některých
nejzákladnějších duchovních problémech a klást si otázky jako: Kdo jsem? Jak budu žít? Dokonce i slovo "osvícení" je bráno jako legitimní koncept, který už našim západním uším nezní úplně cize.Na východě bylo o osvícení
vždy hovořeno jako o cíli veškerého duchovního snažení. Východní mysticismus a duchovnost pomalu, ale jistě infiltrovaly západ svými filosofiemi a terminologiemi. Věříme, že právě dnes, kdy naše psychologické a duchovní perspektivy
jsou ovlivněny a ovlivňovány těmito novými a mocnými koncepty, je důležité zastavit se a pečlivě uvážit, co ta slova, se kterými se už začínáme cítit pohodlně, skutečně znamenají. Pravdou je, že osvícení, tento konečný cíl veškerého
duchovního snažení, vždy prezentovalo zážitek něčeho, co je absolutní a co může hodně udělat s lidským životem. Čím více o tom tušíme, tím více jsme tím fascinováni a tím hlouběji objevujeme rozlehlost rozdílných názorů na tento
tak vyzývající koncept. Indický učitel z 8. stol. Šankara, zakladatel védantské advaity, jehož myšlenky ovlivnily indické myšlení až do dnešních dnů, hovoří o absolutnu jako o "čirém vědomí nebo plnosti". Buddha je naopak znám
tím, že prohlásil, že absolutno je prázdno nebo nicota. Ptát se, co je osvícení a co udělá s lidským životem, je velmi nejistá záležitost a je stále více zjevné, že i ty nejrespektovanější autority, co se týče těch
nejzákladnějších odpovědí, vzájemně nesouhlasí. Jestliže se tedy dvě nejvíce respektované autority indické duchovní filosofie zdají diametrálně odlišné co se týče základní definice toho, co je absolutno, co si pak počít se snahou
experimentálně zjistit, co je osvícení. Jestliže mají Šankara a védantičtí filosofové pravdu, když tvrdí, že to, co je konečné, a tedy absolutní, je plnost nebo čisté vědomí, mohli bychom pak vyvodit závěr, že osvícení je
experimentální objev toho, o čem se na západě mluví jako o bohu nebo lásce nebo vědomí Krista? Znamená to tedy, že existuje něco, jehož realizací se osvobodíme? Pokud byl Gautama skutečně osvícený, pak by to ale znamenalo, vzhledem
k jeho doktríně prázdnoty, že absolutní podstatou všech věcí je prázdnota nebo nicota, a že bůh neexistuje? Odhaluje nám objev prázdnoty, že ve skutečnosti nic neexistuje a tento zážitek objev nás konečně vysvobodí?
Tohle jsou velmi důležité otázky, kterými bychom se měli velmi vážně zabývat, abychom došli skutečného pochopení toho, co to osvícení je a co může udělat s podstatou lidského života. Když začneme blíže zkoumat aktuálnost našeho
základního vztahu k životu, zjistíme, že to, co se nám zdá jako absolutní, se brzy jeví daleko závažnější, než jsme původně předpokládali. Proč? Protože pro většinu mají základní názory na konečnou podstatu reality velmi hluboký
vliv na způsob našeho vztahu k životu. Např. ti z nás, kteří jsou přesvědčeni, že existuje něco, co je absolutní (bůh), mají tendenci být přesvědčeni, že život je ve své podstatě pozitivní a smysluplný. Ti z nás, kteří
jsou přesvědčeni, že vlastně neexistuje nic, jsou obvykle ve svém přesvědčení, že život je ve své podstatě dobrou věcí, nebo že má smysl, lehce zvyklatelní. Právě proto, že tyto otázky mají na náš vztah k životu tak velký vliv,
i když si toho někdy nejsme vědomi, je třeba se jim velmi vážně věnovat.
Hlavním problémem je samozřejmě to, že odpovědět na tyto otázky v rámci lidské mysli vždy bylo a určitě vždy bude velmi těžké. Ten, kdo má to
výjimečné štěstí, že se k takovýmto odpovědím dostane přímo, je označován za osvíceného. Pro většinu ostatních lidí je ale ona nebetyčná výzva postavit se těmto otázkám tváří v tvář právě tou největší překážkou
k dosažení osvícení. Tou výzvou je sama absolutní podstata otázek samých – protože jakákoli otázka, která se táže po absolutnu, automaticky nutí člověka konfrontovat se se smyslem života a smrti způsobem, který je zároveň
absolutní výzvou.
Fakt, že jakmile se lidé odváží ptát se na absolutno, vždycky se najdou takoví, kteří důsledků svých odpovědí začnou zneužívat, činí problémy ještě komplexnějšími. V jakémkoli absolutním závěru o
podstatě života a smrti je zároveň problém malé chybičky, která vede k tomu největšímu omylu, který je možno udělat: člověk pak uvěří bez jakýchkoli pochybností, že nalezl absolutno – i když ve skutečnosti nenalezl nic víc než
vlastní touhu po absolutní jistotě.
A navíc, a to je na tom ironické, dokud se neodvážíme klást otázky, které pátrají po absolutnu a dokud se neodvážíme nalézt odpovědi, nikdy osvícení a jeho osvobozujícího chápání, které nám
největší myslitelé lidstva stále slibují, nedosáhneme.
Kdo je Adža?
Setkání s absolutnem
Ve Vivékanandově ášramu poblíž jihoindického města Bangalore se
každoročně koná konference "Meze výzkumu jógy a jejích aplikací". Tématem je vždy vztah mezi vědou a duchovností, výzkum vědomí a lékařské aplikace jógy. Během své první návštěvy jsem nevěděl, co mám očekávat, ale když jsem se
konference účastnil podruhé jako řečník na téma osvícení, už jsem tušil, že je zde možné cokoliv. Na této akci, kde se v tolika rovinách běžně potkávalo posvátno s všedním, se běžně potkávaly ty největší osobnosti
v dokonalé režii matky Indie. Přesto, že jsem to vše věděl, jsem byl překvapen a potěšen, že jsem měl výjimečnou příležitost strávit nějaký čas s cele osvíceným džňáninem, který realizoval absolutno.
Adža nebo
dědeček, jak ho nazývají ti, kteří ho znají, je živoucím příkladem výjimečné duchovní atmosféry Indie a jeho osobní historie je právě tak podivná a záhadná jako zázračná. Narodil se v roce 1916 a jako celkem bohatý farmář
neprojevoval žádný zájem o duchovní záležitosti. Jednoho dne, když mu bylo 36 let, byl bez zjevného důvodu postižen nesnesitelnou bolestí v srdci, která se pak rozšířila do celého těla. Celých šest měsíců mu od této bolesti přes
veškerou snahu nikdo nemohl pomoci. Pak se bolest tak náhle, jak se objevila, ztratila. Přestože nikdy nebyl myslitelem, tato zkušenost ho donutila začít o podstatě bolesti a člověka více přemýšlet. Začal si klást otázky, co bylo
příčinou té bolesti, která mučila jeho tělo a co bylo příčinou konečného vysvobození. Díky jednoduchosti a čistotě uvažování nakonec našel své odpovědi. Zjistil, že bolest je pouto, jehož příčinou je karma. Uvědomil si, že karma se
vytváří v mysli, jejíž myšlenky se točí kolem malého já. Nakonec se ptal: jaká je příčina touhy po majetku, po penězích? Odpověděl si, že veškerý strach a nejistota pocházejí z připoutání k penězům. V tu chvíli
zažil nádhernou a zároveň hrozivou vizi. Objevila se před ním překrásná žena, jejíž tělo bylo červené a z jejíž úst, k jeho hrůznému zjištění, neustále proudila krev. Rozpoznal v ní smrt. Jak ji tak pozoroval,
dostavila se další silná vize. Příčinou touhy po penězích, uvědomil si, je touha vlastnit, a touha vlastnit je smrt. V ten okamžik žena zmizela a objevily se před ním dveře spolu s otázkou: Kdo jsem. Dveře se otevřely a on
hlavou opustil své tělo. Potkal se s kouzelnými bytostmi, které ho provázely na pouti tím, co nazývá třetí úrovní. Po celou tu dobu ležel na podlaze svého pokoje a vypadal jako mrtvý. Muslimský rolník ze sousedství u něho celou
noc seděl, protože mu něco vnuklo, aby se o tělo souseda staral. Pak se náhle zjevila velká světelná koule a vstoupila do těla ležícího. Adža otevřel své oči a řekl: "Ten, který zde byl, je pryč – někdo jiný přišel." A pokračoval:
"Nejsem tělo, nemám matku, nemám otce, jsem světlo."
Další tři měsíce seděl ve svém domě a nepromluvil. Jak se jeho mysl přizpůsobovala novým podmínkám, byl tak citlivý, že i ten nejtišší zvuk byl pro něho nesnesitelný.
Z domu vyšel úplně změněn a dokázal celé hodiny nahý zpívat a tančit v dešti nebo nekonečně dlouho zírat do slunce. Spal na kamenech a pod stromy. Jeho rodina se domnívala, že se zbláznil a nakonec se jim podařilo dostat ho
do blázince. Když se ho lékaři ptali na jméno, říkal, nemám jméno, když se ho ptali kde bydlí, řekl, že všude. Po dvou měsících vyšetřování lékaři prohlásili, že není šílený a propustili ho.
Dalších dvacet let strávil
jako putující avadhúta (ten, kdo odhodil všechny své zájmy), ponořen do podstaty vědomí já tak hluboce, že se zdálo, že docela zapomněl na svět, který ho obklopuje. Po celou tu dobu se o potřeby jeho těla staral jeho soused.
V roce 1961, když byl právě v Rišikéši, uslyšel hlas, který volal: "Přijď za mnou, jsem zde v Ganešpúrí." Okamžitě se tam vydal a v Ganešpúrí se setkal s legendárním swámi Nitjanandou. Strávili spolu pouhých
pět minut. Nikdo neřekl ani slovo, jen se upřeně dívali vzájemně do očí. To byl moment, který Adža nazval návratem zpět na zemi. Brzy poté znovu začal používat oblečení.
Vrátil se do své vesnice a opět většinu času trávil
v naprostém mlčení. Před sedmi lety přišel do vesnice slavný pandit Góvindačarja a přednášel o védantě. Adža upadl do mystického transu. Pandit se ho zeptal: "Co se ti stalo?" Adža odpověděl: "Když jste hovořil o tom, abychom
šli dovnitř, tak jsem šel dovniř." Góvindačarja rozpoznal hlubokost jeho zkušeností a od té doby rostla reputace žijícího mistra advaity.
Když Adža začal jednoduše jednoho večera na konferenci hovořit o podstatě naší
existence k převážně indickému publiku, téměř jsem ho nedokázal sledovat. Ani on sám se necítil v roli člověka sedícího před velkým počtem lidí pohodlně. Hovořil o nepředstavitelné laskavosti a o obrovské schopnosti mysli.
Popisoval neuvěřitelnou energii pohybující se jeho páteří a mluvil o velké důležitosti jednobodově soustředěné touhy po osvobození. Znovu a znovu zdůrazňoval absolutní nezbytnost zklidnění mysli. Jeho autenticita byla stále
zjevnější. To byl muž, který neměl tvář, neměl jméno a co bylo nejpřekvapivější, zdálo se, jakoby neměl ani mysl ani osobnost v našem obvyklém chápání toho smyslu slova. Formulovat slova a popisy mu činilo obtíže a často
opakoval, že se o tom mluvit nedá – že se to dá pochopit jen přímým zážitkem. K mému překvapení někteří agresívnější účastníci konference po tomto něžném muži začali vyžadovat důkaz, že jeho zkušenosti jsou opravdové. Žáci
světce je ale začali překřikovat a nekonkrétně tvrdili, že jejich guru je živoucím důkazem nejvyššího osvícení, tak jak je popisováno v upanišádách. V sále se brzy všichni rozkřičeli a atmosféra připomínala cirkus. Adža
zůstal tiše sedět a neřekl ani slovo.
Později toho večera jsem se s několika svými studenty s Adžou setkal v jeho pokoji. Když jsme dorazili, právě končila jiná audience a známý lékař George Sudaršan,
mimochodem kandidát na Nobelovu celu a přítel Krišnamurtiho i Mahariši Maheš Jógiho, se ptal: "Když dva lidé stojí bok po boku a pozorují na noční obloze jasný měsíc, jak se stane, že jeden pociťuje intenzívní zvědavost, proč jsou
věci takové, jaké jsou, a ten druhý není vůbec na nic zvědavý?" Adža odpověděl způsobem, jakým odpovídá i na mnohé jiné otázky: "Ty sám to musíš prožít, teprve pak pochopíš." Lékař se s touto odpovědí nechtěl spokojit a namítal,
že takto by mohl odpovědět každý, a že se Adža vyhýbá otázce. V tu chvíli jsem si uvědomil, že zažívám dva naprosto rozdílné pocity. Na jedné straně jsem oceňoval lékařovu odvahu nesouhlasit a neakceptovat od osvíceného muže
cokoli jiného, než tu nejpřímější odpověď. Na druhé straně jsem byl uchvácen údernou duševní vyrovnaností gurua. I když se mohlo zdát, že Adža není schopen otázku zodpovědět přímo, byl jsem unešen hlubokou přesvědčivostí samé
podstaty jeho osobnosti. Zdálo se být ironií, že zatímco lékař nebyl schopen přijmout velikost muže, který před ním seděl, ani Adža nedokázal zjistit, proč je jeho reakce na lékařovy otázky tak neodůvodnitelná.
Setkal jsem se
s ním ještě dvakrát a z našich hovorů vznikl tento rozhovor.
Andrew Cohen
Adža: Především, měli bychom se představit, aby pak panovalo vzájemné pochopení a harmonie. Pak může začít náš rozhovor a pak teprve
bude náš rozhovor užitečný. Jinak půjde jen o slova, a slova jsou jen slova. Když jsme se nedávno setkali, popisoval jsi své osvícení, ale ostatní to ještě neslyšeli, takže mohl bys to zopakovat?
Cohen: Bylo mi šestnáct let.
Adža: Komu bylo šestnáct let?
Cohen: Mladému muži, který byl přesvědčen, že má nějaký problém a že je něco špatně.
Adža: Pokračuj.
Cohen: Náhle se otevřely dveře vnímání.
Vypadalo to, jakoby zmizely stěny místnosti a já se ocitl v nekonečném prostoru. A ten prostor byl naplněn energií. A ta energie byla vědomá a já jsem si toho byl vědom.
Adža: Co jsi teď – je to pořád to samé vědomí?
Cohen: Ano.
Adža: Takže to není tělo, o kterém mluvíš jako o sobě. To vědomí, které jsi tehdy zažil, je ono "já", které cítíš také teď?
Cohen: Ano, je to totéž.
Adža: Není to tělo?
Cohen: Je zde jen jedno "já".
Adža: A co se stalo potom?
Cohen: Uvědomil jsem si, že energie, které jsem si vědom, je inteligentní, a že podstatou toho všeho je láska. Nekonečná a téměř nesnesitelná láska.
Bylo jasné, že také vše, co ve vesmíru existuje, je téže podstaty, tedy vědomí. A že každý bod ve vesmíru je stejný jako každý jiný bod ve vesmíru. Teď jsme například v téhle místnosti a předtím jsme byli v Evropě a předtím
jsem byl v Americe. I když se ta místa zdají odlišná, tehdy jsem si uvědomil, že každé místo, na kterém jsem, je totéž místo. Plakal jsem, ale slzy netekly. Mé hrdlo se otevíralo a zavíralo.
Pak ta zkušenost
vybledla, ale když mi bylo dvacet dva let, začal jsem opět hledat tutéž zkušenost. Začal jsem meditovat a cvičit s mnoha různými učiteli a pak jsem potkal toho svého učitele. Vyprávěl jsem mu o své zkušenosti. Vyprávěl jsem o
tom již mnoha lidem, ale nikdo nikdy nevěděl, co říct. Tento učitel řekl: "To jsi prožil Všechno." V tu chvíli se můj zážitek vrátil. Znovu jsem pocítil nekonečnou lásku a energii a trvalo to několik týdnů. Od té doby jsem o
Absolutnu začal neustále mluvit, nemohl jsem si pomoci. Jakmile jsem o tom začal mluvit, přišlo to a mé tělo se opět naplnilo štěstím a jiní lidé to cítili a byli tím přitahováni.
Adža: A jak jsi na tom teď?
Cohen: Prožívám
totéž. Prožívám to vždy, když učím, když hovořím o Absolutnu. Rozdíl je jen v tom, že teď nepochybuji.
Adža: Na počátku tu bylo "já" a to bylo jen a jen "já". Pak ale začalo bytnět a pak dosáhlo stavu, kdy neexistoval čas a
prostor. Ty a já pak bylo jedním – nejvyšším božstvím. To jen my používáme slovo "já". Je to ale jen označení. Používáme slovo "můj", ale já jsem nic, nejsem tělo, nejsem ani síla. To, co jediné existuje, je světlo, jehož podstata je
satjá, konečná realita. Je to pravda, dokonalé štěstí, mír – podstata vší existence.
Kdo je ona energie, ona síla? Jaký je její zdroj? Jaký je můj zdroj? Vydám-li se hledat zdroj tohoto "já", dosáhnu sebe-osvícení. Pak
zjistím, že ta síla existuje v tomto těle, a pochází i z tohoto sebeosvícení. Má všechny kvality a podstatu Toho. Jakmile to poznám, začnu se rozvíjet. Já se začne rozvíjet a stane se Tím. To je podstata všeho – expanze.
Pro člověka, který touží osvobodit se, je jediná bezpečná a nejpřímější cesta ven z pout života a smrti – klid mysli. Každý z nás má schopnost nalézt odpovědi na ty nejhlubší otázky - a když se mysl zklidní, přijdou
odpovědi. Nestane se to za den či dva, ale je jisté, že jednou z ticha přijde odpověď.
Cohen: Když je mysl klidná, neexistuje žádný problém a není tedy nutno hledat řešení. Mám ale pár otázek pro čtenáře našeho
časopisu.
Adža: Cokoliv se zeptáš, odpověď přijde z onoho "utiš svou mysl". Musíš soustředit mysl samu na sebe. Pokud i poté potřebuješ nějakou odpověď, můj život je dokonalou odpovědí. Když pozoruješ, co dělám,
pochopíš a uvědomíš si To. To je mé poselství. To je moje odpověď.
Cohen: Mohu se přesto něco zeptat?
Adža: Ať ti odpovím na cokoliv, mělo by ti to být k užitku. Nejdůležitější je ale čin. Obdržíš-li poselství, dokážeš jej
uvést do praxe?
Cohen: To je to, na co se chci zeptat. Jaký je vztah mezi neexistencí a akcí v čase a prostoru?
Adža: Člověk ztrácí svou existenci skrz vědění a akci. Skrze ně se vysvobodíš. Pak budeš dživa mukta
– osvobozená bytost. Když ale to já zmizí, co zůstane? Kde pak je ta otázka?
Cohen: I když je svobodný, stále něco vyjadřuje svými činy?
Adža: Nemám pocit nějakého vědomí, že jsem džňánin nebo dživa mukta. Nemám žádný pocit. Když
já zmizí, ve vědomí se neobjeví ani pocit onoho já. Pro džňánina ta otázka vůbec neexistuje. Naše myšlenky jsou transformovány kontemplací a pak naše každodenní činy zduchovní. To, co bylo běžné, bude duchovním životem. Takový je
život jógína. Je to život plný zázraků.
Cohen: Je v tom záhada. Z ničeho se stane něco, skutečný začátek něčeho. Totéž se děje s dživa muktou, on je také ničím. A přesto z toho ničeho něco povstává: slova, činy
atd. Na to se chci také zeptat.
Adža: Už jsem hovořil o tom, jak se z každodenní rutiny stává život naplněný duchovními činy. Pokud se člověk dokáže plně takto věnovat každodenním povinnostem, pak je pomalu
transformován. Dokáže-li pak pomocí kontemplace dospět až k otázce Kdo jsem? – pak, i když zůstává v hmotě těla, je pomalu vysvobozován z koloběhu života a smrti. Stane se velkým Já a toto Já je svobodou. V tom je
smysl zrození. Jakmile člověk toto poslání naplní, naplnil i svůj život. Život bez duality a mimo smrt. A dokázat to může kdekoliv na světě – protože totéž platí i co se týče celého lidstva. Jakmile si to uvědomí celé lidstvo – pak
zmizí všechny problémy a otázky.
Cohen: Pak zmizí rozdíl mezi zrozením a smrtí
Adža: Ano. Jen tam, kde je zrození, může být i smrt. Myslíme si, že jsme toto tělo. Všechny smysly nám to tvrdí. To je tajemství
zrození, života a smrti. Pokud se ale jedinec dokáže vysvobodit z pout svých činů a svého těla, pak se ztotožní s nejvyšším Já, které je jeho podstatou. Jakmile se člověk kontemplací na otázku Kdo jsem osvobodí ze své
karmy, dosáhne nejvyššího. A to je ono Já, které září, které je dokonalým štěstím, to je satja, konečná realita. Ona realizace je džňána, svoboda, mokša, osvobození. Musíme se naučit chápat, jak tohoto stavu dosáhnout. Jaký
druh akce nás k němu dovede? Zpěv božího jména, kontemplace, odpuštění a nenásilí, pravda, soucitná akce. Ten, kdo dokáže transformovat své nejvyšší Já do svých činů, prožívá neustále stav požehnání a stane se požehnáním.
Cohen: Když hovoříte o karma józe nebo o soucitném konání, máte na mysli nějakou konkrétní duchovní činnost?
Adža: Správná je jakákoliv akce, při níž člověk nečeká výsledek. Když cokoliv děláte nesobecky a bez očekávání výsledku,
dostanete se do stavu, kdy zmizí emoce a děláte jen to, co právě děláte. Zmizí pocit "Já něco dělám." A co se stane s tímto "já"?
Evoluce probíhá krok za krokem. Nestane se najednou. Člověk musí projít mnoha
různými fázemi. Avšak tím nejzákladnějším stavem blaženosti je sama blaženost. Podstatou požehnání je požehnání. Je to základní pravda, základní skutečnost. Není to nějaký stav, zážitek a slova to nemohou vystihnout. Nejkratší cestou
k tomuto stavu je prostě neustále v něm být. Může vás ale napadnout - kde to dokonalé štěstí je? To štěstí je tady a teď, je vždy přítomné. Individuální duše je spoutána pouty akce, ne tak ale nejvyšší. Ta se ani nerodí a
existuje mimo náš dualistický svět činů. Cesta k tomu všemu ale začíná meditací. Člověk se musí vnitřně připravit. Zvládnout disciplínu. Pouhé sezení v meditaci ale není všechno. Nejen tělo se musí zklidnit, především se
musí zklidnit mysl. Dokud se člověk nenaučí kontrolovat mysl, neví, co je to meditace.
Cohen: Když říkáte, že zde nic neexistuje, myslíte tím, že právě teď nezažíváte žádnou zkušenost? Přece ale toho tolik dáváte...
Adža:
Čí zkušenost? Slova jsou jen slova. Není to ale tělo, které hovoří. Je tu něco, co tělo, intelekt a mysl inspiruje. Obvykle člověk říká "Já mluvím". Ale tak to přece není. Slova odněkud přicházejí. Rozdíl je v tom, že
neříkám "Já říkám, já hovořím."
Cohen: Já mám zkušenost, že vztah mezi stavem blaženosti, ve které "já" neexistuje, a dokonalou činností ve světě času a prostoru, se může zdát velmi záhadný. Rád bych tedy věděl víc o tom, jak
definujete tento vztah tomu, kdo už ví, co to je stav požehnání, ve kterém není ani kousek "já". Jak jsou pak skutky takového člověka manifestovány? Jaký je vztah mezi tímto stavem a vyjádřením dokonalé akce v tomto světě jevů?
Adža: Podle mne tady žádný vztah neexistuje. Jaký je tvůj názor na dokonalou akci na tomto světě?
Cohen: Dokonalou akcí rozumím akci, která vychází z čisté lásky a ve které není ani stín duality a jáství atd. Není tu ani
náznak pýchy, závisti, ega a sebevědomí. Je to vyjádření čisté lásky, která si není vědoma sama sebe. Je to akce sama o sobě. Tak konají realizované duše.
Adža: Je to obtížné vyjádřit slovy, ale pokud strávíte nějaký čas
v blízkosti člověka, který je ve stavu neustálého štěstí, pak to pochopíte. Nic vám neřekne, bude s vámi komunikovat tichem, ale skrze jeho činy pochopíte, o co se tu jedná. Skutečně to pochopit znamená prožít to.
Co je to láska? Hovoříme o lásce spojené se smysly? Nebo o něčem, co je mimo smyslové vnímání? Někteří lidé jsou ztělesněním lásky, ale podstata jejich lásky je mimo svět smyslů. Nemůžete ji vidět očima, nemůžete ji
popsat slovy. Láska není něco, co by se dalo někam umístit – to je její základní vlastnost. Není to něco, co takoví lidé jen vyjadřují. Láska je jejich podstatou. Existují v tomto světě, ale nejsou tímto světem. Jsou a zároveň
nejsou. To je to, čemu se říká sebeosvícení. Jejich podstata je požehnání, pravda, život. Není to ale život pozemský, je to život mimo dualitu a mimo zánik.
Cohen: Takže to, jak žijí a co jsou, je odpovědí na tu otázku. To, jací
jsou, je odpovědí na otázku o vztahu mezi ničím a něčím.
Adža: Nedá se to popsat. Dá se to jen vnímat a pochopit, ale ne protože by měli co říci. Není možné popsat stav blaženosti, dokonalého štěstí.. Prožíváš-li to, pak
je to tvoje zkušenost, ale nedá se o tom mluvit. Prožitek a popis prožitku není totéž. Slova ukazují to, co je manifestováno, ale slova nejsou To. Má zkušenost je zkušenost univerzální duše, která je energií, světlem a silou. Je
součástí evoluce a vyvíjí se.
Cohen: Světlo se vyvíjí?
Adža: Světlo přichází se silou, ale jen světlo zůstává ve vyvíjející se formě. Nakonec už není síla. Podstatou hmotného těla je duše, která není nic,
než sebeosvětlující světlo a síla. A během evoluce se ta síla rozpustí a zůstane pouze světlo. Ale ani to se nedá vyjádřit slovy a lze to pochopit jen v přítomnosti člověka, který to již uskutečnil. To je jedna z těch
odpovědí, na otázky k nimž vedoucí lze přijít jen v hlubokém tichu. Jinak je to jen součást přednášky, která nikomu nic nepřinese.
Cohen: Chápu, že ty nejdůležitější odpovědi nelze předat slovy a že je lze nalézt jen
v tichu. A přece z vlastní zkušenosti vím, že když se člověk ptá na takové otázky, často se přihodí zázračné a výjimečné věci.
Adža: I když se stanou neuvěřitelné a zázračné věci, jak říkáš, slova jsou stále jen slovy.
Cohen: Ale slova džňánina mají moc osvítit.
Adža: To dokáží džňáninové. Ale kde jsou? Kdo je džňánin? A co je to, co džňánin poznal?
Cohen: Džňánin a to, co poznal, jsou jedno a to samé.
Adža: To je tvá zkušenost?
Cohen: Ano.
Adža: Neberu ti tvou zkušenost. Ale džňánin nikdy nemá zážitek a pocit "já jsem džňánin". Prostě je tím, čím je. Je to jeho základní stav bytí. Dokonalé štěstí.
Není zde ten, kdo by to štěstí zažíval.
Cohen: Jeden váš žák mi vyprávěl, že když člověka více poznáte, jste schopen vidět jeho minulé životy. Je to pravda?
Adža: Nejsem astrolog. Nečtu mysli jiných lidí. To je opak
duchovnosti. Osvobození by se mělo přihodit v tomto životě. Někdy nám říkají, že z těch a z těch důvodů to nelze v tomto životě a že musíme čekat na další inkarnaci. Jenže o tom zase až tak moc nevíme, a tak je
jistější snažit se docílit osvobození v tomto životě.
Cohen: V tom s vámi souhlasím, ale moje otázka pramenila z toho, co jsem slyšel o jiných lidí. Osobně se také domnívám, že to je jen mrháním času
a v opačném směru, než bychom se měli vyvíjet. Informace o minulých životech vám nikdy neřekne, co se mohlo stát.
Adža: Když se ale naučíš ptát stylem otázky Kdo jsem, můžeš nalézt odpovědi na jakoukoliv otázku na světě. Ale
člověk by měl jen a jen hledat. Když se ten, který hledá, stane jen a jen hledáním, dosáhne stavu, který je átman, stav štěstí a hlubokého klidu. Do té doby zde je i ego, poté ego zmizí.
Někdy se stává, že nějaká událost
způsobí duchovní probuzení. Lze to nalézt v životopisech slavných Indů, jako byli Valiki, Tulsi Das, Ramana Mahariši, Džiddu Krišnamurti. V mém případě to byla bolest, která šest měsíců trvala a pak přestala. Pak
následovalo období kontemplace. Nepravda se stala pravdou. Temnota se stala světlem. Když dozraješ, jsi sladký. Ale ta sladkost tady byla neustále. Hořkost byla transformována do sladkosti. Pochybnosti se staly kontemplací. Pro tohle
bychom si měli být vědomi důležitosti myšlenek. Neměli bychom uvažovat o svých starostech nebo problémech, měli bychom je plně zažít. A pak přijde exploze.
Jen je třeba vzdát se mysli.
Cohen: Řekl jste již dříve, že tahle
zkušenost je universální a aplikovatelná pro celé lidstvo.
Adža: Ano, to je otázka pro celé lidstvo. Potřebujeme svobodu. Nikdo nechce žít v poutech. Mé poselství je o tom, že nejen jedinec by se měl osvobodit, ale jde o
osvobození celého lidstva.
Samozřejmě, když dosáhne osvobození jeden jediný člověk, pak bude mise mého života naplněna. Proto jsem souhlasil s tímto rozhovorem – doufám, že třeba někomu pomůže. Jinak bych jen
mlčel. Jde o osvobození každého jednotlivce. Jakmile člověk dosáhne osvobození, pak se nenarodil nadarmo. Cílem našeho života je osvobození. Každý ho může dosáhnout. Všichni jsem se zrodili právě jen za tímto účelem. Osvobodím-li se
já sám, stále ještě nemohu být úplně šťastný, protože tak šťastný, jako jsem já, by měl a mohl být každý člověk na Zemi. Zažívám odlesk té možnosti, a skutečné dokonalé štěstí bude mou součástí až tehdy, až bude svobodné celé lidstvo.
Cohen: Je to tedy pro blaho všeho lidstva.
Adža: Ano. Je to poselství celému lidstvu. Je-li v člověku čistota, pak je mysl, srdce a jednání tímtéž. Mysl a srdce by měly být čisté a pak jsou čisté i
skutky. Každý člověk to může dokázat.
Nejsem v mysli, jsem ve stavu mimo myšlení a pocity. Hovořím, ale nic nevím. Nepřemýšlím, nečtu knihy. Pro skutečné pochopení to není třeba. Pro intelektuální rozhovory je
třeba přečíst spoustu knih, ale pro zkušenost Jáství to není třeba. I kdybych seděl někde v koutě, vyzařovalo by to ze mne. Září to celým vesmírem.
Takže... co uděláte s tím, co jste teď natočil?
Cohen: Bude to
součástí článku o vás, o vašich zkušenostech, a to, co jste řekl, může někomu v Americe pomoci.
Adža: Zdá se, že jste nám docela blízký. Necítím z vás úplného cizince.
Cohen: Cítím to také tak.
Adža: Není ani žádná Amerika ani žádná Indie. Je jen jeden vesmír.
