|
Hazel Hendersonová, futuroložka a autorka známé knihy "Building a Win-Win World", členka představenstva "Worldwatch Institute", je
původem Angličanka a k tzv. "zelené ekonomii" ji koncem 70. let přivedla četba knihu Fritze Schumachera Malé je krásné. Z její iniciativy pak byl Schumacher několikrát pozván do USA, aby tam "boural" stále
přežívající ekonomické iluzorní mýty. Hendersonová, která je přesvědčena, že na "ekologizaci" ekonomie se bude stále více vydělávat, publikovala na toto téma několik knih (
Politika solárního věku, Vytváření alternativní budoucnosti, Měnící se paradigmata) a podílela se na několika zásadních dokumentech OSN (Nová definice bohatství a pokroku, OSN - alternativy financování). Spolu
s kapitánem Cousteauem je Hendersonová považována za osobnost, která nejvíce ovlivnila ekologickou povědomost veřejného mínění. Pracuje v poradním výboru Calvert Social Investment Funds (Washington D. C.) a
v hospodářské poradní radě WETV (Ottawa, Ontario). V roce 1996 získala spolu s držitelem Nobelovy ceny A. P. Esquivelem z Argentiny cenu Globální občan. Její články distribuuje Interpres Service do 400 novin ve 27
jazycích, s výjimkou USA. Environmentální a institucionální odpovědi
na globalizaci
Hazel Hendersonová(Forum 2000,13. října 1998) Globalizace, která se začala prosazovat na konci studené války,
nejpodstatněji zasáhla oblasti financí, liberalizace trhu a privatizace - oblasti stále řízené ekonomickými teoriemi 19. století a přitom komunikačními, přepravními, počítačovými a prostorovými technologiemi obepínajícími celý svět.
Tato specifická forma globalizace snižuje světovou kulturní diverzitu i biodiverzitu, a zároveň má záporný vliv na rozvojové země, chudé a zranitelné lidi a životní prostředí. Novinky v globalizačním procesu jsou
jak kladné, tak záporné. Pokračující trend může přinést těžké chvíle politikům i životnímu prostředí. Globalizace na poli financí a liberalizace trhu už dokonce prokázala na příkladu asijské ekonomické krize, která následně postihla
celý svět, svoji neudržitelnost. Už ale nemůže být zrušena. Televize, trysková letadla, internet a satelity nezmizí, jen jejich využití by se mohlo více přizpůsobit humánním účelům za pomoci většího rozšíření globálních
smluv, ujednání, norem a nových institucí celosvětového řízení. To se netýká jen nějaké celosvětové vlády, ale spíše multilaterálních spojení nacionálních, regionálních a lokálních suverénních subjektů za účelem řešení specifických
problémů, selhání trhu jako např. nekontrolované měnové spekulace, obchodů s drogami a zbraněmi, praní špinavých peněz, přesun kapitálu do daňových a znečišťovatelských rájů, degradace životního prostředí, exploatace přírodních
zdrojů, úbytek biodiverzity, stejně jako dalších nacionálních a regionálních bezpečnostních otázek jako terorismus, domácí a etnické konflikty, epidemie a změny klimatu. Etika Země
Předvídám i nové formy globalizace: "etiku Země" (opřenou o nové poznatky o naší planetě), ekologicky udržitelnou, vyrovnanou, humánní formy rozvoje. Obhajuji nutnost regulace globálních "horkých peněz" (hot money) a finančních trhů
za účelem internalizace jejich nákladů a dopadu na okolí, stejně jako globalizaci environmentálních norem, lidských práv, pracovních podmínek, kódu chování a těch nejlepších praktik pro etické tržní chování. Ano je toho
hodně,co je třeba udělat. Ale my lidé jsme nejadaptivnější živočišný druh a stejně taková je naše historie našich kultur a společností. Pesimisté, kteří tvrdí, že lidská přirozenost se nemění, se mýlí. Nové vědní výzkumy opět evokují
již opomíjenou "lidskou evoluci morálního smýšlení", která se objevuje dokonce už v denících Charlese Darwina. Mnoho futurologů včetně mne se dívá na současnou ekonomickou, sociální a ekologickou krizi
v souladu s příslovím "všechno zlé je k něčemu dobré". Je to příležitost ke znovu zamyšlení se nad dnešní globalizací financí, trhů, obchodu a materialismu, a nad tím, jak může sladěna s lokálními kulturami,
hodnotami, tradicemi, rozličným duchovním chápáním a ekologickými imperativy. Klíčem je systém myšlení, který se zabývá rovněž globálními a dlouhodobými důsledky. Je dobré, že se ukázalo, že tento systém myšlení je pro lidi naprosto
přirozený, protože lidé jsou schopni pochopit své vlastní tělo, které je také velice komplexním systémem, a také takové vyvíjející se systémy jako komunity, města, ekonomiky a národy. To nám pomáhá v poznání, že tyto systémy,
aby zůstaly zdravé, nemaximalizují jednotlivé proměnné, jako jsou ekonomika či ekonomická efektivnost, návratnost investic technologická vyspělost, výkonnost nebo rychlost. Takovéto přístupy mohou poškodit ostatní živé systémy,
se kterými jsou ve vzájemné interakci: společnost a ekosystémy. Představte si, že vaše játra se rozhodou maximalizovat svůj růst a vlastní prospěch - brzy by jste zemřeli. Je obecně známo, že rakovina vzniká, když růst jedné skupiny
buněk v našem těle se vymkne kontrole a zničí ostatní životně důležité orgány. Lidstvo už dávno začlenilo své hluboké pochopení této a podobných systémových teorií ve všech významných světových náboženstvích, viz třeba pravidlo
"Chovej se k ostatním tak, jak chceš aby se oni chovali k tobě." Modernizovaná verze pro náš zrychlený svět by mohla znít: "Přemýšlej o tom, co se stane, když všichni ostatní udělají stejnou věc, kterou se chystáš udělat
ty." Představte si, že by se všichni na světě pokusili napojit on-line a stát se burzovními makléři. Ve Spojených státech reklamy počítačových firem a poskytovatelů internetových služeb vnucují televizním divákům:
"Použijte svůj počítač a náš software a obchodujte se zbožím a s měnami - můžete porazit systém a vydělat miliony". Tragédie společného vlastnictví Klam spočívá v tom,
že v dnešní globální ekonomice, založené na win-lose konkurenci, nemůže být vítězem každý - ve skutečnosti musí za každým vítězem stát řada poražených. Pokud se všichni snaží porazit systém, systém bude poražen a zkolabuje. Na
konkurenci v 0subsystémech není nic špatného, avšak všeobjímající globální systémy musí být vyváženy a spravovány pomocí kooperativních win-win pravidel (obě či všechny strany "vyhrávají"), mezinárodními standardy a zákony. Pokud
tomu tak nebude, ekologické a ekonomické kouty budou přeplněny konkurenčními lidskými aktivitami, zničí se ekologická a zdrojová základna a s nimi i sociální struktura jednotlivých zemí. Tento fenomén byl vědci popsán jako
Tragédie společného vlastnictví (The Tragedy of The Commons). Vychází ze zkušeností pastýřů ovcí ve středověké Anglii, kteří pásli své ovce na pastvině známé jako společná. Pro každého pastýře bylo příliš lákavé zahnat na tuto
pastvinu o několik ovcí více, takže nakonec byla pastvina spasena a zničena pro všechny. V přírodě je konkurenční chování vyváženo spoluprací a inovací, např. mutacemi, společnou evolucí, a dalšími strategiemi založenými na
symbióze. Všechny sociální vědy, od antropologie a teorie her až po sociologii, se zabývají kompletní škálou druhů lidského chování od konkurence po kooperaci - výjimkou je pouze ekonomie. Tržní ekonomie se zaměřuje pouze na
konkurenci. Během poslední dekády soupeření mezi vládami a účastníky trhu se ukázala jedna věc: trhy potřebují pravidla. Demokracie používají dvě formy zpětné vazby plynoucí od jednotlivců k "rozhodovatelům": ceny
na trhu a volební hlasy. Ceny ovšem musí být správně stanoveny (zahrnutím sociálních a environmentálních nákladů) a hlasy musí být neúplatné. Dokonce i ideologové liberálních trhů uznávají, že volné trhy potřebují vládní regulace
např. v oblasti majetkových práv, smluv, státního a mezinárodního práva, účetních pravidel a údajů, vymáhání, policie, soudů a dokonce spolehlivého vybírání daní (na infrastrukturu, zdraví, vzdělávání a další veřejné služby).
Absence těchto sociálních institucí směruje trhy k anarchii, kriminalitě, násilí a mafiánskému prostředí. Přes to všechno iluze, že trh je schopen sám napravit své chyby, vymírají velice těžce. Dnes navíc jde
experimentování dál než k jednoduchým receptům a šokovým terapiím, jak tomu bylo v Rusku a východní Evropě. Většina budoucích zápasu mezi vládami a účastníky trhu se odehraje nad problémy reformy druhé generace - zahrnující
širší analýzy a měření úspěchů a zároveň toho, jak na sebe vzájemně působí regulace, sociální instituce a trhy. Starší ideologické bitvy, týkající se první generace tržních reforem byly vyvolány studenou válkou: komunismus kontra
kapitalismus. Vypouštěly se slogany zjednodušených a zavádějících děl soupeřících ekonomů, levicových, pravicových i těch ve středu: od Karla Marxe a Mao Tse Tunga po Raula Prebische, Johna Maynarda Keynese, Freidricha von Hayeka a
jejich slavné studenty Miltona Friedmana a Margaret Thatcherovou. Z aplikací těchto textů vzešla neporozumění a politické chyby: vlády by měly spíše vlastnit "výrobbní prostředky" (např. podniky v nosných odvětvích), než
regulovat trhy a firmy. Trhy by měly být raději oproštěny od byrokratické administrativy, raději aby se stále diskutovalo, které regulace jsou nezbytné. Zobecněné neoklasické ekonomické teorie známé jako "Washingtonský konsensus"
byly rozšiřovány po celém světě Spojenými státy, Světovou bankou a ekonomy Mezinárodního měnového fondu prostřednictvím půjček s podmínkami vyžadujícími strukturální změny. Ekonomické učebnice teoretizují, že cenový
systém (řízený jednotlivými "ekonomicky uvažujícími lidmi", kteří usilují o maximalizaci svých partikulárních zájmů) je nejefektivnější a proto preferovanou formou alokace zdrojů, která by se měla s konečnou platností stát
upřednostňovaným režimem ve všech zemích. Někteří dávají trhy do rovnosti s demokracií. Tyto učebnice připouštějí, že se mohou vyskytnout tržní selhání (díky nerovnoměrnému rozdělení moci, bohatství a informací), ale považují je
za výjimky. Po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 zmizela Washingtonskému konsensu konkurence. Přesto neblahá vrtkavost finančních trhů vedla k debaklům. Stát se stále oslabuje vůči globálním trhům a je stále méně schopen
se vypořádat s dopady globalizace na své vlastní občany. Globální kasino Dnes můžeme díky globalizujícím elektronickým trhům můžeme sledovat, jak tyto trhy urychlují dominanci cenového
systému nad rozličnými tradičními hodnotami, kulturami a institucemi, které tvoří "kulturní DNA kódy" různých společností. Trhy založené na elektronice a internetu zplodily globální kasino s měnovým obchodem 1,5 trilionu USD denně.
Takovýto tok virtuálních peněz zasáhl celou planetu a vytváří nákupní horečky po měnách některých zemích, přičemž majetkové hodnoty těchto měn vybublají v jiných zemích. Virtuální společnosti založené na internetu, prodávající
své produkty v kybernetickém prostoru, mohou být osudné pro malé lokální obchody, protože jejich nižší ceny jsou založené na vyhnutí se nákladným zdaněním a režijním nákladům opravdových obchodů. Elektronické obchody usnadňují praní
špinavých peněz a další kriminální aktivity. Umožňují snadný únik kapitálu a vyhýbání se zdanění, tím vlastně pomáhají vytváření zahraničních daňových rájů. Zvyšují rovněž těkavost, při které se velice daří obchodníkům a
překupníkům. Elektronické obchodování Chicagské obchodní komory nyní zahrnuje obchodování s emisními kvótami (např. právo do určité míry znečisťovat životní prostředí přidělené vládou jednotlivým
společnostem, které poté s tímto právem vzájemně obchodují). Podle teorie vytvoření takovéhoto trhu dovoluje díky cenovému systému snížit znečištění efektivněji, než by tomu bylo pomocí direktivních nařízení. Problém ovšem
spočívá v tom, že vlastně necháváme znečišťovatele znehodnocovat hodnotné veřejné zdroje (vzduch, který dýcháme), odměnou těm modernějším, čistším, "zeleným" podnikům je potom penalizace těch ostatních. Nejzvrácenějším
efektem těchto elektronických trhů však je to, že umožňují cenovému systému nakládat se zdroji - od těch globálních až po lokální. Obchodní magazíny a ekonomové oslavují schopnost kybernetických trhů všeobecně snižovat ceny
tím, že přemísťují vyjednávací role do rukou kybernetických obchodníků. Takto by tomu ovšem mělo být za ideálního předpokladu, že ceny budou plně zahrnovat environmentální náklady výroby a že každý bude mít na trh, i na ten
kybernetický, stejný přístup. Statistické iluze Realita je ale velmi odlišná. Okolo dvou miliard obyvatel planety Země přežívá při peněžním ekvivalentu několika dolarů na den, někdy i
míň. Někteří dokonce žijí mimo cenový systém, v tradičních nepeněžních společnostech. Vyměňují si zboží a služby na oplátku nebo obchodují v naturáliích. Dokonce i v průmyslových společnostech je asi 50% produkce a
služeb neplacených, poskytovaných dobrovolně v komunitách a domovech. V celosvětovém HNP není zahrnuto okolo 16 biliónů USD hodnoty této nezaplacené produkce a služeb (UN Human Development Report 1995). Podobně růst HNP
nadhodnucují přírodní zdroje a přírodní služby. Washingtonský konsensus byl ještě více zdiskreditován v polovině roku 1997 po kolapsu thajského bahtu, následovaného malajským ringgitem, indonéskou rupií a dalšími
devalvacemi, se kterými souběžně trvala pětiletá recese v Japonsku. Diagnózy proti asijské chřipce se jen hemžily, o prokázané nakažlivosti není žádných pochyb. Kritici MMF poukazovali na to, že jeho tradiční všelék: vysoké
úrokové sazby, rozpočtové škrty a měnové devalvace byl přijat za účelem zastavení marnotratnosti vlád, zatímco asijské problém vyplývá na povrch v soukromých sektorech. Dnes MMF pokračuje v restriktivní politice vůči
asijským ekonomikám, během které stoupá nezaměstnanost a veřejné protesty a tragicky se množí sebevraždy (36% v Koreji a 17% v Japonsku). Světová banka dokonce vydala zprávu
Po Washingtonském konsensu: záležitost institucí. Zpráva definuje instituce, jako ústavy, pravidla, zákony, smlouvy a méně formální zásady, mravy, etiku a dokonce stupně důvěryhodnosti, které jsou nezbytné pro fungování a
existenci trhů. To konečně odráží to, co systémoví analytici, jako já, antropologové, lidé, zabývající se teoriemi her a politologové říkají už několik desetiletí. MMF má oprávnění kontrolovat mezinárodní pohyb kapitálu, když je to
třeba, ale ve skutečnosti nevyvinul žádnou snahu takovéto kapitálové přesuny regulovat. Křehká ekonomika S rozptylováním lidských sídel po celé planetě se rovněž globalizuje
obrana ekosystémů a biodiverzity. Šest miliard členů lidské rodiny nyní spotřebovává nějakých 40% fotosyntetické biomasy naší planety, což potvrzuje i rychlost zanikání dalších druhových spoluobyvatel naší planety. To vytváří pro
lidskou společnost a řízení zcela nové nároky. James Taiter upozorňuje na to, že 95% lidských zkušeností bylo získáno během členství v potulných tlupách přibližně 25 sběračů/lovců. Konfliktům se čelilo tváří v tvář.
Společné statky měly teritoriální ráz a byly spravovány za účelem vyhnutí se nadměrnému využívání ekosystémů, a jednalo se především o rituály, mluvené tradice, přepadávání, dobývání nevěst, vraždy dětí a časté divoké potyčky. Lidé
tudíž mají velmi málo zkušeností s globální správou své společnosti, dokonce i v dnešních megaměstech jako Sao Paulo, Šanghaj a Mexiko City. I menší metropole jako New York a Londýn jsou velice "křehké" pokud se týče denního
zásobování a nakládání s odpady. Z dřívějších předměstí se stávají slumy a okraje měst metastázují tím, jak na konflikty nestačí hranice, veřejné statky, infrastruktura a daně. "Řízení růstu", tolik populární slovní spojení
v USA, koliduje s právem soukromého vlastnictví a ústavními svobodami tím, jak městské správy bojují o omezení dalšího připojování na kanalizace a o další rozšiřování infrastruktur. Jakékoli úvahy o dnešní
globalizaci musí začít pochopením role národních států, jejich politiky a vzorů jejich soupeřivého chování uvedeného do chodu Westfálským mírem roku 1648. Jejich národní suverenita, tím tedy i výchova k vlastenectví a armáda,
která má bránit jejich území, se jim stala svatou - to potvrzuje metody prokládání ekosystémů našimi předchůdci sběrači/lovci. Může být takto hluboce zakořeněný nacionalismus a patriotismus, založený většinou na patriarchálních
sociálních strukturách, rázem změněn jako pomocí kouzelného proutku? Může se lidská uvědomělost rozšiřovat a společnost demokraticky restrukturalizovat tak, že včas pochopí ekologickou skutečnost a vyhne se hrozivým kolapsům,
odumírání a zániku dalších biologických druhů, mezi kterými může být i ten náš? Takové myšlenky provázejí většinu environmentálních aktivistů, pracujících na lokálních, regionálních národních a globálních otázkách,
neustále. Po takto laděné přednášce na Michiganské státní universitě s názvem Za antropocentrismem
(Beyond Anthropocentrism) v roce 1969 jsem byla označena za "člověka hlásajícího zkázu". Současné trendy směrem k demokracii a trhu tedy mohou být prospěšné jen za předpokladu, že dva druhy zpětné vazby, vycházející z role jednotlivce - hlasy a ceny - nejsou zkreslené, např. volby nejsou zkorumpovány a ceny zahrnují sociální a environmentální náklady.
Planeta jako učebnice Dnes je nám naše planeta v důsledku pokračujících ohromných průmyslových, elektronických a biologických experimentů tím nejlepším učebním prostředím. Všichni
dostáváme během pozorování a rozpoznávání všech pozitivních (rozšiřujících se) a negativních zpětných reakcí k našemu chování lekce systémové teorie. Všechno to jsou potenciální signály, které by nás mohly postrčit k tomu,
abychom nově definovali vztahy k sobě navzájem a k přírodě. Západní, komunistické a socialistické perspektivy byly všechny postaveny na základě teritoriálních, soupeřících a zištných zásad a na stále větším využívání
technologií. Právo, úmluvy a tvoření standardů je daleko pomalejší než zvyšující se tempo technologických změn - řízených podnikatelskou expanzí v rozšiřujících se režimech volného trhu. Dnešní pronikání oblastí
globálních společných statky stále pracuje na předpokladech neoklasické ekonomie, která ignoruje environmentální a dlouhodobé náklady, přičemž trvá na zákonných principech vlastnického práva a na principech "kdo dřív přijde, ten dřív
mele" a "nálezci jsou vlastníky". Není divu že naše poslední planetární společné statky jsou v neustálém ohrožení - i přes tisíce knih a studií, které znovu a znovu vyprávějí slavné podobenství Garretta Hardina "Tragédie
principu společného vlastnictví" (The Tragedy of the Commnons). Některé globální statky, jako např. zemské elektromagnetické spektrum a kosmický prostor poblíž naší planety, se netěšily žádnému zájmů lidí, dokud nebyly vynalezeny
technologie k jejich využití: telegraf, telefon, rádio, televize, satelity, počítače a internet. Vznikají spory mezi uživateli a mezinárodní právo o několik desítek let zaostává. Internet Přela jsem se o to (1991, 1996), že nejnovějšími globálními společnými statky jsou internet a World Wibe Web stejně jako finanční kybernetický prostor – vše zatím neregulované a se zásadními otázkami okolo jejich stále
většího využívání. Například soubor pravidel a jazykové normy na internetu jsou stále neformální a kontrolované hrstkou vynálezců a programátorů pracujících dobrovolně ve standardizačních komisích vytvořených ad hoc. Ještě horší je,
že při stále větším množství informací poskytovaných internetem neexistuje žádná úmluva o informační kvalitě (odpovídající potřebám lidského a přírodního zdraví a přežití), která by čelila problémům desinformací, nebo zpřístupňovala
vzdělání a "více moudra". Internet má nedostatečné právní zabezpečení a společný fond z dolarových daní momentálně převálcováván černými pasažéry. Předpokládám, že během několika následujících let uvidíme jistý druh "Mezinárodní
agentury internetových standardů a dohledu, která bude mít za úkol vypořádat se s tímto druhem černých pasažérů a společných problémů za spolupráce s osvědčenými agenturami jako Světová organizace duševního vlastnictví
(World Intellectual Property Organization - WIPO) a Mezinárodní unie spojů (International Communications Union - ITU). Jaké jsou hlavní a klíčové důsledky přesunu občanů a obchodů do kybernetického prostoru?
Pojďme začít elektronickým obchodováním. Mnoho firem usoudilo, že peněžní transakce budou monopolizovat kybernetický prostor díky svoji lepší bezpečnosti, šifrovacím systémům, manipulace s kreditními kartami a systémy
elektronické hotovosti (e-cash). Elektronické obchodování nevyžaduje peněžní transakce, ale může vést k čistě informačním transakcím - např. barterové obchody špičkových technologií. Důsledky tohoto jsou jasné: peníze a
informace jsou nyní ekvivalenty - nemáme nyní na celém světě peněžní a zlaté standardy, ale informační standarty. Banky prosperují díky nedostatku peněz a zároveň se pochopitelně snaží kontrolovat transakce v kybernetickém
prostoru. Již dnes jsou každý rok v USA prostřednictvím elektronických obchodních sítí na počítačích vzájemně firmami vyměňovány služby a zboží za miliardy dolarů. Důsledky jsou pro světové bankéře zřejmé: pokud nevylepší
zajištění měn, peněžní management a kontrolní operace - prostřednictvím přestavby Bretton Woodských institucí a širším zpřístupněním úvěrů, nikoli pouze pro své kamarády v vládách a korporacích - budou nahrazeni čistě
informačními transakcemi. Současná technologická úroveň počítačových trhů může být při takovéto vzájemné vyměňování informací a špičkových technologií a při minimálních nákladech velmi efektivní. Rozvojové země již více nebudou muset
vydělávat cizí měnu, ale budou moci obchodovat s veškerým zbožím mezi sebou - uzavírat tří, čtyř, pěti a šestistranné obchody s počítači uchovávajícími revizní záznamy jako smluvní ujednání. Vyjmenovala jsem důsledky všeho
včetně potřeby tří různých druhů oběživa: 1) globální rezervní měny, 2) národní měny a v případě potřeby jejich monetární unie a 3) lokální měny pro potřeby pouze lokálních trhů. Podobně spojení počítačů a
komunikací vytvořilo ve finančním kybernetickém prostoru dnešní "globální kasino", kde se každých 24 hodin obchoduje s oběživem v hodnotě 1,5 triliónu USD. Mladí měnoví obchodníci v bankách a směnárnách po celém světě,
používající ekonomii 19. století, mohou dnes rozhodovat o měnách úrokových sazbách, budoucích smlouvách stejně jako o vládních politikách. Mohou tím nejdemokratičtějším způsobem přinutit zvolené politiky, aby zaktivovali domácí
regulaci a záchranné sítě pro udržení národních rozpočtů a měn "přitažlivými" pro obchodníky. Přitom 90% tohoto denního toku hot money
je spekulativního charakteru. Jak jsme viděli v Mexiku a nyní i v Asii, Rusku a Latinské Americe jsou schopni "vytlouct" oběživo a ekonomiky na jedné straně světa, a vytvořit bubliny finančních aktiv na Wall Street a v Evropě - díky tomu, že unikající kapitál hledá bezpečná úročiště. Je naléhavé harmonizovat existující pravidla pro obchodování s měnami, akciemi a obligacemi, usnadnit kontrolu a vytvořit lepší zúčtovací systém. Kamarádíčkovství se daří nejen v Bangkoku, Tokiu, Jakartě, Kuala Lumpuru a v Soulu, ale i ve Washingtonu, Londýně a v Bruselu. Hlubším poznáním z asijské krize je, že politika, která se snaží vyhnat HDP výš pomocí růstu založeného na otrockých mzdách, represi, rychlé exploataci lesů a minerálu, se může líbit kapitálovým trhům, ale je neudržitelná a hrozí jí nebezpečí kolapsu.
Sporné teorie přežívají I při přechodu našeho století do post-studeno-válečné éry se svět stále potýká s nevyřešeným dilema 20. století: národy se stále kolektivně snaží o
hlubší integraci svých národních trhů. Generace politiků - poučených 1. světovou válkou, Ligou národů, velkou hospodářskou krizí, 2. světovou válkou a nakonec Bretton Woodskými ujednáními z roku 1945 - se zaměřují na tři národní
ožehavé cíle, které se snaží sladit pomocí různých zásahů, od regulace až po koordinaci: 1) směnné kursy 2) domácí měnové politiky a 3) mezinárodní toky kapitálu. Ekonomické ideologie šly, po zjištění nákladů nezaměstnanosti a
sociálního zhroucení během Velké deprese, až za prosté formulace "zdravých peněz"- ke zlatému standardu a pokusům vyvážit národní rozpočty. Mnoho sporných ekonomických teorií ale stále přežívá. Loajální zastánci
Mnohostranné dohody o investicích (Multilateral Agreement on Investment - MAI) aktivně podporují práva globálních investorů, zatímco MMF navrhuje změnit změnit své poždadavky na to, aby se ekonomiky otevíraly globálním kapitálovým
tokům. Účastníci globálního trhu a jejich ekonomové podporují odloučení centrálních bank od "politického vlivu", deregulaci domácích ekonomik, zflexibilnění trhů práce, zatímco dodržování lidských práv, pracovních a environmentálních
standardů prý "deformujít" trh. Všechny tyto ekonomické přístupy jsou stále přednášeny na příliš mnoha universitách a obchodních školách. Studenti si stále osvojují teorie o rovnovážných modelech, dokonalých trzích a
cenách zahrnujících všechny náklady - jak vzdálené je to však od reality! Po dvě desetiletí jsem zdůrazňovala a zdůrazňuji nutnost vzít v úvahu externí náklady, a přeškolit všechny ekonomy pomocí teorie her, systémů a chaosu,
pomocí antropologie a ekologie. Trvala jsem a trvám na tom, že je pro profese zabývající se aplikovanou ekonomií třeba zavést stejný systém licencí a standardů zodpovědnosti, jako je tomu u lékařů a právníků, a zároveň rozšířit
modely politik zapojením víceodvětvových přístupů a expertů, jako je tomu při vybírání technologií, v systémové dynamice a u metodologií výzkumu termínovaných finančních obchodů. Takovéto interdisciplinární přístupy k WTO,
NAFTA, MAI a dalším tvůrcům obchodních pravidel by šly nad národní účetnictví založeného na HDP a současných "externích" sociálních a environmentálních nákladech směrem k cenám zahrnujícím plné náklady, ohodnocení životního
cyklu a napravení modelů oceňování investičních kapitálových aktiv (capital asset pricing models - CAMPs) - tak jak to navrhují mnozí kritici volného obchodu. Všichni tedy můžeme a musíme pochybovat o tradiční
ekonomii a já tleskám takovým kampaním, jakou je desetibodový program Globální postup proti chudobě Kanadské rady pro mezinárodní spolupráci s vysvětlujícími údaji a návrhy opřených o zdravý rozum, stejně jako práce
Sítě třetího světa v Penangu atd. Biodiverzita Biodiverzita je další nově vnímaný globální společný zdroj, v současnosti pod neustálým tlakem. Pochopení biodiverzity jako základního
informačního kodexu všech živých organismů - zdroje daleko bohatšího než uhlí nebo ropa - způsobilo dnešní masový vpád chemických a farmaceutických společností do posledních původně obývaných deštných pralesů a dalších nevyužitých
biomů. Shon po divokých rostlinných druzích a genomech po staletí opečovávaných domorodými obyvateli vedl k enormní nespravedlnosti a manipulaci se západním patentovým právem k ospravedlnění tohoto mohutného bio-pirátství.
To vedlo k úvahám o kultuře jako o společném zdroji společně s hodnotou udržení kulturní různorodosti jako bohaté zásobárny lidských "kulturních DNA kódů": informací, hodnot, etiky, zvyků, jazyků, umění a škály lidských
repertoárů chování, která po léta pomáhala lidstvu adaptovat se a přežívat v mnoha ekologických prostředích. V práci Vytváření alternativ budoucnosti
(Creating Alternatives Futures - 1978, 1996) jsem volala po sestavení databank takovýchto lidských kulturních DNA kódů, které by nám pomohly určit, jaké chování se osvědčilo pro přežití - neocenitelných při čelení ekologickým stresům. Určitě budeme potřebovat, pokud máme přežít navzdory problémům vytvořeným díky našemu chování v minulosti - ten nejširší repertoár od konkurence po spolupráci, společné užívání a kreativitu. V současnosti ekonomové stále obcházejí politický vývoj a nabízejí pro řízení globálních společných statků koncepty založené na rozšiřování vlastnických práv. Přinášejí s sebou své zastaralé modely Pareto optimality (která nepředpokládá nerovnoměrné rozdělení bohatství, moci a informací). Ekonomové navrhují ohraničit poslední společné statky jako "vlastnické režimy" pro ekonomickou efektivitu, a přitom opomíjejí fakt, že všechna taková schémata jsou v podstatě politickými alokacemi zdrojů. Futurologové a lidé zabývající se teoriemi her je vidí jako uzavřené systémy, vyžadující pravidla win -win. Dnes se konečně ekonomové rozsáhle zabývají kalkulacemi cen deštných pralesů, biodiverzity, povodí atd. a k uchování těchto společných statků využívají průzkum veřejného mínění, tzv. "ochotu platit" (Willingness to Pay - WTP). To vede řadové občany k tomu, aby podhodnocovali takovéto zdroje, které jim nepřinášejí přímý zisk, na rozdíl od komerčních vyvolávačů, kteří by z těchto zdrojů přímý zisk mít mohli. Z takto absurdní WTP jsou odvozeny "kontingentní" ceny, které jsou beznadějně nepřesné a drasticky podhodnocují společné zdroje. Mohli bychom si vystačit pouze kalkulací nákladů na náhradu, tyto zdroje jsou ovšem často nenahraditelné. Úkol lze tedy řešit pouze nástroji, které jdou až za peněžní ekvivalenty a za dovednosti ekonomů. Vše vyžaduje interdisciplinární týmy a vícenásobnou hodnotící škálu.
Systémový přístup Nasměrování organizací a společností k trvale udržitelnému rozvoji vyžaduje transdisciplinární a systémový přístup. Přesněji to znamená, že ekonomie -
dokonce i ekologická ekonomie, sociální ekonomie nebo jakýkoli další naturalizovaný míšenec této discipliny a jejich profesionálů - musí být podřízena nějakém širším systémovým modelům nebo přístupům. Jak jsem tvrdila v
Politice solárního věku
(Politics of the Solar Age - 1981, 1988) 300-letá historie ekonomie vedla k jejímu nadmíru abstraktnímu deduktivnímu zdůvodňování, které usilovalo o napodobení mechanistických modelů a kartesiánské vědy západní Evropy během období známého jako Osvícenství. Ekonomie tedy může být užitečná, ale nemůže poskytnout žádnou holistickou strukturu pro řízení organizací, společnosti a individuální volby směrem k trvale udržitelnému rozvoji.
Ekonomie má svoji roli - ekonomům ale nemohou zůstat "svěřeny" rozvojové politiky pojaté zastaralými nacionálními strukturami a makroekonomickými obchodními modely. Postrádáme částečné mikroekonomické zaměření na
ceny zahrnující plné náklady, ohodnocení životního cyklu, opravené statistiky internalizační sociální a environmentální náklady, stejně jako zevrubně opravené makroekonomické ukazatele. Důležité jsou i makroekonomické nástroje včetně
celého spektra ekologických daní: znečistění, exploatace panenských přírodních zdrojů, plánovaného opotřebení a znečistění, stejně jako reklamy a propagace takovýchto výrobků a služeb. Ministři financí stejně jako jejich ekonomové
budou poslouchat a často se i podřídí ministrům životního prostředí a sociálních věcí. I když na konkurenci zaměřená ekonomie je užitečná, nezahrnuje všechny kooperativní a win-win strategie studované lidmi zabývajícími se teoriemi
her, které jsou často "protikladné" a inovační a vyhýbají se "stádnímu" chování tolik prokázanému na trzích. Herní teoretikové (kteří získali Nobelovu cenu za ekonomii v roce 1994) nás mohou vyvést z dnešního nejnižšího
společného jmenovatele globálního hřiště, které je plné začarovaných kruhů, směrem k nejširšímu spektru odpovědí na naše krize a ke smysluplným kruhům: vyšším globálním standardům, firemním kodexům řízení a globálním ujednáním. Přesun zdanění příjmů a mezd k zdanění nadměrného využívání přírodních zdrojů může pomoci ke snížení rozpočtových deficitů a k posunu společností směrem k oceňování zahrnujícímu všechny náklady a
k ekologicky rozumnému chování firem a jednotlivců. Dotace a další "úplatky" k dosažení takových cílů jsou většinou spíše lose-lose hry (díky jejich dobře známým deformačním účinkům na technologické a strukturální
rozhodování často usilujícího o prosazování partikulárních zájmů, firemních a spotřebitelských výsad). Obchodovatelná povolení k znečišťování, prosazovaná některými ekologickými ekonomy, jsou téměř neobhajitelná -
s výjimkou mezinárodně spravedlivého rozdělení zdrojů, kterého nemůže být dosaženo prostřednictvím politických ujednání. Takovéto obchodování s licencemi ke znečišťování musí být uzákoněno na politické scéně a proto nemůže
v žádném případě patřit pod "volné trhy". Zkušenosti Chicagské obchodní rady z ustanovováním uzákoněných trhů pro obchodování s licencemi ke znečišťování nebyly valné a zdaleka nedosáhly přínosů slibovaných ekonomy. Trvale udržitelný rozvoj Posuny směrem k trvale udržitelnému rozvoji a k implementaci ujednání Agendy 21 jsou stále více vyžadovány občanskými sdruženími v mnoha
zemích, ale jsou mnohdy v rozporu se zájmy politických sil, institucí a finančních zájmových skupin - pracujících na principech win-lose ekonomie. Všechny tyto opoziční síly jsou kombinací dnešní deregulované a trhem řízené
globalizace technologií a financí posilované informačním systémem kontrolovaných obchodníky s oběživy a obligacemi, reklamními společnostmi a společenskými zásadami. Tyto konkrétné instituce, zájmové skupiny, společnosti a vlády
jsou manifestací uplynulých 300 let teoretizování v rámci tradiční ekonomie: win-lose maximalizujícího konkurenčních individuálních zájmů, ignorování sociálních a environmentálních nákladů. Většina skutečných ekonomik na světě
funguje pomocí nepeněžního systému: tradiční spolupráce, neplacená subsistence a výměnné (barterové) obchody založené na ekologicky zaměřeném živobytí ve vesnicích, v rodinách a komunitách po celém světě. O realitu se
neopírající dnešní globální finanční kasino, jeho 1,5 trilionů USD denní měnový tok a jeho současné deriváty za 50 trilionů USD, pochází od skutečných výrobců a spotřebitelů, malých obchůdků měst a "hlavních tříd" celého světa a od
pracujících ve skutečných lesích, na polích a v továrnách po celém světě. Absurdní trhy Burzy cenných papírů padají při zprávách, které jsou dobré pro reálnou ekonomiku, např. o nízké
nezaměstnanosti. Trhy mají při náznacích vyšší nezaměstnanosti často opačný vývoj. Vypovídá to o tom, do jaké míry se abstraktní ekonomiky finančního kybernetického prostoru odchylují od reálných země se držících ekonomik. Očekávání
investorů na globálních trzích obligací téměř dvakrát překročily průměrnou úrokovou míru posledního desetiletí, očekávání vyšších příjmů tak byly daleko větší, než může průměrný růst HDP většiny ekonomik OECD vůbec přinést. Se stále
se rozšiřujícími kapitálovými trhy a globalizací nadnárodních společností jsou vlády na stále větším ústupu. Jejich čelní představitele se pod vlivem win-lose ekonomie stále více angažují v "podbízivých válkách", ve kterých
"vábí" nadnárodní společnosti k umísťování jejich závodů v té které zemi, čímž se mohou vytvořit nové pracovní příležitosti. Tyto podbízivé války jsou přitom financovány daňovými poplatníky, kteří takto dotují
výstavbu nových závodů za často absurdně vysokých nákladů. Jako příklad uvedl Economist se sídlem Londýně (1. února 1997, str. 25), že v roce 1991 Portugalsko zaplatilo Fordu a Volkswagenu 245 000 USD za jedno vytvořené pracovní
místo, ve stejnou dobu stát Alabama v USA "uplatil" Mercedes-Benz 167 000 USD za jedno vytvořené pracovní místo. Penězi utopenými v takto vysokých dotacích společnostem by se mohla financovat mikrosféra, nebo by se
mohly zaručit životní příjmy mnoha budoucím zaměstnancům. Vlády by měly přepracovat úřední povolení pro činnost všech důležitých společností, ať mají sídlo kdekoliv. Měly by se takto rozšířit mandáty těch managementů,
které by šly až za tradiční maximalizací zisku akcionářům. Rostoucí se skupina sociálně zodpovědných společností, investorů a společných investičních fondů (představujících pouze v USA v aktivech 1,3 trilionu USD) je novým
"protikladem" přicházejícím s win-win strategiemi překračujících rámec "stádního" tržní chování. Prosazují přísnější globální standardy, kodexy chování spolupracovníků, zásady trvale ekologické udržitelnosti zahrnujícími
Principy pro trvalou ekologickou udržitelnost, stejně jako aktivity Světové obchodní rady pro trvale udržitelný rozvoj a také pojišťovny propagující energetické systémy, které zabezpečují menší nebezpečí pro naše klima než ty, které
spotřebovávají fosilní paliva a jadernou energii. Mysli globálně, jednej lokálně Lokální vlády nemohou odolávat tlakům globálních velkoobchodů, servisních
řetězců a budovatelů velkých nákupních středisek, kteří se snaží vytlačit lokální obchodníky. Tyto globální nadnárodní společnosti stále operují jako černí pasažéři při cenách nižších než náklady a při nezapočítání mnoha sociálních a
environmentálních nákladů. To jim dovoluje proniknout do lokálních trhů s cenami nižšími než náklady a po likvidaci lokální konkurence ceny zvednout. Rozvojové banky, místní úvěrové unie a mikro-kreditní skupiny by měly být
zvýhodněny před větvemi rozsáhlých národních a globálních bank, fungujících jako černí pasažéři na neregulovaných info-strukturách finančních kybernetických prostorů. Tyto banky, svázané do globálního kasina, přijímají lokální
depozita a platební šeky, ale tyto fondy mají potom tendenci každý den vše "vysát" z lokálních bank do globálního elektronického fond-transferových systémů (electronic funds transfer systems - EFTS), aby mohly být poskytovány po
celém světě. Při průměrných globálních úrokových mírách si lokální komunity a podnikatelé již dále nemohou dovol půjčit zpátky své vlastní vklady pro lokální rozvojové účely. Pro lokální komunity je rovněž důležité zapojování do
potřebného počtu výměnných obchodů, včetně technicky vyspělých výměn pomocí osobních počítačů, jako např. local exchange trading systems – LETS, a mnoho druhů jiných systémů prozatímních stvrzenek cirkulujících v městech USA,
Evropy a dalších zemí OECD. Tyto nástroje mohou doplnit omezené národní měny tam, kde byla monetární politika špatně pojata nebo příliš restriktivně zaměřena. Takto by se daly vyčistit lokální trhy, takto by se mohli zaměstnat
místní občané a a takto by se jim mohla poskytnout alternativní místní kupní síla. Takováto místní oběživa v každém státě a mnoha městech v USA během světové hospodářské krize pomohly místním komunitám přežít - je to
zdokumentováno v Depression Scrip of the United States, Mitchell and Shafer (1984). Musíme se změnit Klíčovým kritériem pro lidskou společnost a její vztah s ekosystémy je
trvalá udržitelnost v dlouhém období - tvrdí Komise Brundlandové v roce 1987 ve zprávě Naše společná budoucnost. To znamená rovnost nikoli pouze v rámci dnešní společnosti, ale i mezi-generační rovnost, včetně
komplexního souboru kompromisů, které budeme muset přijmout. Například na Kyótské konferenci o změně klimatu svolané OSN v prosinci 1997 byla hlavním problémem při redukci skleníkových plynů otázka rovnosti mezi zeměmi
průmyslového Severu a zemí rozvojové jižní hemisféry. Rovnost a relativně spravedlivé rozdělení příjmů není nahrazením "efektivity", jako je tomu v neoklasických ekonomických učebnicích, ale je předpokladem pro více efektivní
společnost a udržením kupní síly v domácích ekonomikách. Jak může proběhnout řízený přechod od neudržitelných, na fosilních palivech založených ekonomikách, k "zelenějším"technologiím Solárního věku, bohatého na
nové informace a založeného na obnovitelné energii a zdrojích a pracujícího v přírodních cyklech a s tolerancí? Země přirozeně bohaté na zdroje, ale nikoliv na peněžní hotovost, tzn. chudé rozvojové země Jihu,
odmítají být zavázány stejným 20% snižováním skleníkových emisí jako na hotovost bohaté země odpovědné za 80% dnešního celkového stavu. Toto podnítilo diskusi o tradičních ekonomických a právních pravidlech západních
společností. Bylo projednáno několik nových návrhů: "Mechanismus čistého rozvoje" (Clean Development Mechanism - CDM) sponzorovaný Brazílií, který by usnadnil rychlý transfer "zelených" technologií, jež by umožnily rozvojovým zemím
"přeskočit" industrializační fázi a nucený výprodej "ekologických" aktiv (biodiverzita, kyslíkové a uhlík pohlcující kapacity deštných pralesů, služby povodí, atd.) za technologie. Země Severu navrhly projekt společné implementace
(Joint Implementation) – to je ovšem spíše švindlování, při kterém společnosti získají kredit na další znečišťování výměnou za to, že se budou snažit snižovat emise uhlíku či vyvíjet úsilí na jeho pohlcování (např. vysazováním
stromů) v rozvojových zemích. Jak se dalo očekávat, ekonomy prosazované návrhy byly založené na rozšiřování trhů a vlastnických práv např. zavedením obchodovatelných povolení s CO2, stejných jako ty,
kterými se už americkým Clean Air Act v roce 1990 umožnilo obchodovat s SO2 na Chicago Board of Trade - CBOT. Rozvojové země ovšem budou proti, pokud nebudou CO2
povolení alokovány ve všech zemích podle počtu obyvatel, což by dovolilo těm chudým alespoň jejich prodej bohatým. Toto stále pokračující obchodování slouží západním ekonomům, kteří tak podporují další znečišťování. Na rozdíl od jejich prohlášení bylo obchodování s SO
2 na CBOT nespravedlivé, pokud ne protiústavní, protože se začalo nakládat se znečišťováním vzduchu - globálního společného statku, který všichni potřebují k k dýchání, pokud chtějí žít, být svobodní a šťastní. Na Columbijské universitě při technickém setkání připravujícím Konferenci pro klimatickou konvenci (Climate Convention Conference) v Buenos Aires (listopad 1998) jsem se zeptala poradce pro změnu klimatu
z Bílého domu: "Pokud USA opravdu chtěly široký, likvidní a efektivní trh s SO2, proč nedaly právo emitovat SO2
každému muži, ženě a dítěti v zemi?" Poradce souhlasil s tím, že by to byla nejlogičtější cesta, jak ustavit takový trh. Místo toho probíhá obchodování v globálním kasinu, pomocí něhož se nevědomky vzdáváme našich veřejných statků. Jak už bylo řečeno, takovéto trhy nejsou "zadarmo", ale jsou velmi nákladné na zřízení, následnou regulaci, monitorování emisí a správu "stropů" navržených ke snížení celkových emisí. Zatím se ale místo možného přínosu z rovnoprávnosti (chudí, střídmí uživatelé zdrojů by mohli prodat tyto práva bohatým "nenažrancům") držíme schémat obchodování se znečištěním.
Role OSN Tyto současné boje o globální veřejné statky jsou jedny z posledních v 55-ti leté historii OSN - jedné z nejdůležitějších sociálních inovací dvacátého století. Málo lidí v USA
ví, že práce při svolávání, dohadování a zprostředkování takovýchto ustanovování standardů, dohod a ujednání mezi 186 členskými státy zahrnuje obrovské množství aktivit OSN. Od roku 1945, kdy byla v San Francisku v hotelu
Fairmont podepsána Charta OSN určena "Nám lidem na Zemi", bylo zapotřebí mnoho usilovné práce k dosažení dohod jako např. o všeobecných lidských právech, o právu na práci, zdravotních standardech, vzdělání, výchově dětí, podpoře
umění, vědy a kultury, stejně jako více viditelné mírové role OSN. OSN svolává dostatečné množství summitů týkajících se skutečného řešení problému "Nás lidí na Zemi" (na rozdíl od národních vlád), týkajících se
potravin, bydlení, populace, zdraví, děti, lidských práv)a, vědy, technologie, chudoby a nezaměstnanosti, měst, životního prostředí, žen a rozvoje. Protože se těmito summity zabývají masmédia, dostávají se do centra pozornosti
v mnoha zemích, kde jsou neochotní politikové tlačeni k řešení těchto problémů. Není proto divu, že se OSN dostává pod křížovou palbu těchto politiků. Jako obětní beránek byla OSN použita v roce 1994 oběma
prezidentskými kandidáty Billem Clintonem i Bobem Dolem. Oba nesprávně a hanebně vydávali americké chyby při velení v Somálsku a v Bosně za chyby OSN. Takováto desinformační politika zavádějících mediálních kampaní jsou
největší překážkou trvale udržitelné budoucnosti. K vypořádání se s dnešní akcelerující destrukcí našich globálních veřejných statků je zapotřebí OSN - jako mezinárodního orgánu s mandátem "Nás lidí" a širším
členstvím všech národů. Kdybychom ji neměli, museli bychom si ji vymyslet. Nelze popřít, že OSN, stejně jako většina byrokracie a rozrostlých korporací, bude třeba do budoucna restrukturalizovat. Problémem pro OSN je to, že mocné
globální korporace se zmocnily Světové banky MMF a Mezinárodní obchodní organizace (WTO) ,původně pod mandátem OSN, a zároveň se jim podařilo ukončit činnost opozičních agentur zahrnující Centrum OSN pro nadnárodní společnosti,
např. ochromit činnost UNESCO, UNTCAD, UNIDO (nahlížených jako organizace kontrolované rozvojovými zeměmi) a přehlížet Mezinárodní organizaci práce (International Labor Organization) a program OSN pro životní prostředí (UNEP).
Program OSN, jehož cílem je vyhlazení chudoby a trvale udržitelný humánní rozvoj, potřebuje partnerství s korporacemi, které by splňovaly jeho vysoké požadavky. Jakýkoli kontrakt se znečišťující, zaměstnance vykořisťující či
jinak nezodpovědnými společnostmi by také mohl poškodit kredit OSN. Globální komise pro financování OSN (Global Commission to Fund UN) založena v roce 1994 je virtuální organizací se členy pocházejících z více
než 40 zemí zahrnující lidi od velvyslanců, poslanců a laureáty Nobelovy ceny až po vedoucí představitele občanských sdružení. Globální komise vypracovala zprávu o tom, jak by chráněné globální veřejné statky mohly také získat peníze
k záchraně takovýchto zdrojů, financování OSN a mnoha dalších humanitárních a rozvojových aktivit po celém světě. Zpráva Komise jasně prokázala, že kamenem úrazu na cestě ke spravedlivému, trvale udržitelnému lidskému rozvoji,
nejsou peníze. Přestože ujednání Agendy 21 podepsané 170 národy v Riu de Janeiru v roce 1992 předpokládalo, že posun priorit k trvale udržitelnému rozvoji by mohlo stát 650 miliard USD, Komise ukázala pravdu. Pokud
vlády jenom zastaví dotace neudržitelného rozvoje v hodnotě 750 miliard USD, zbyde ještě mnoho peněz navíc. Zpráva komise rovněž obhajovala obranu globálních veřejných statků pomoci podporování mezinárodních dohod, které by
umožňovaly uvalit uživatelské poplatky na komerční využívání oceánů, atmosféry, elektromagnetického spektra, prostoru a těch nejnovějších veřejných statků finančního kybernetického prostoru; globálního kasina a vymáhání pokut za
nepravosti jako obchodování se zbraněmi, znečišťování a měnové spekulace. Bezpečnostní pojistka Mezi dalšími návrhy se objevila Agentura OSN pro bezpečnostní pojištění (UN Security
Insurance Agency - UNSIA), nový možný globální společný systém pro politický risk-management, který může snížit světové armádní rozpočty pomocí výměny zbraní za pojištění. UNSIA je veřejno-soukromo-občanské partnerství mezi
Bezpečnostní radou OSN, pojišťovací sférou a stovkami občanských, humanitárních organizací po celém světě, které se angažují v řešení konfliktů a budování míru. Jakýkoli národ, který si přeje omezit armádní rozpočet a převést
tyto ušetřené peníze na investice do svého občanského sektoru, se může přihlásit do UNSIA pro mírovou "pojišťovací politiku". Pojišťovací odvětví by mohlo nahradit odhadce politického rizika a vytvářet politiku. "Prémie" by se mohly
dát do společného fondu pro financování náležitě vyškolených udržovatelů mírů, rychlých zásahových jednotek a on-line propojení existujících občanských, humanitárních organizací "na zemi", to vše pro vybudování důvěry a jistoty.
UNSIA se nyní opírá o návrhy několika nositelů Nobelovy ceny včetně Dr. Oscara Ariase a dalších. Systém UNSIA je přednášen na londýnské ekonomické škole a v dalších důležitých institucích. V dubnu 1996, kdy byla UNSIA
diskutována v Bezpečnostní radě OSN, se poprvé zvažovala potřeba zapojení občanských humanitárních organizací do mírových operací. V květnu 1996 požádala Rada bezpečnosti generálního tajemníka o prošetření proveditelnosti
"rychlého nasazení humanitárních zásahových jednotek" a v říjnu 1996 norská přislíbila na tento projekt milion USD. Stejně důležitý je i Mezinárodní kriminální soud podporovaný mnoha státy, USA zde ovšem hraje
obstrukční roli. Tobinova daň Zpráva Komise byla vydána na Summitu OSN o sociálním rozvoji v Kodani v březnu 1995. Reportéři se začali přítomných zmatených hlav
států vyptávat, zda-li podpoří návrhy Komise, zvláště pak co se týče malé daně na měnové obchody (někdy zvané Tobinova daň, kterou navrhl v 70. letech nositel Nobelovy ceny James Tobin). Daň by byla vybírána vládami a při své výši
0,05% nebo i méně by byla příliš malá na to, aby odradila investory, ale dosti velká k odstrašení spekulativního obchodování. Výzkum provedený jedním ze členů Komise, Alanem F. Kayem, presidenta Americans Talk Issues Foundation,
zjistil, že 69% dospělých Američanů je pro zavedení této daně. Právě tak vzrostla během pěti let z 67 na 70% podpora zavedení daně z prodeje zbraní, jejž výtěžek by šel na humanitární účely. Dnes existuje více než
400 webových stránek podporujících zdaňování měnových spekulaci, důvody jsou následující:zpomalení toků hot money v globálním kasinu, pomoc vládám nahradit ušlou daň od společností a finančních hráčů, kteří unikli do globálního
rychlého pruhu během deregulací v 80. a 90. letech, financování humanitární pomoci a humánního rozvoje a zacelení díry v rozpočtu OSN ve výši 1 miliardy USD, zapříčiněné neplacením poplatků ze strany USA.
Sociální inovace Představena byla i další řada sociálních inovací, např.: "Veřejně prospěšná" měnová směna řízená národními vládami stejným způsobem jakým vydávají a nakládají se svými státními
obligacemi Určitá nízká daň na letenky, která by pomohla zaplatit bezpečnostní školení Správy mezinárodní letecké přepravy a regulace těm, kdo používají letecké linky, nebo loterie pro tyto účely a pro financování
humanitární pomoci, což dělá pouze několik leteckých linek "Globální komise pro burzy cenných papírů" pro regulaci globálních finančních trhů a měnové a obchodní "těkavosti", paní špinavých peněz, podvodům a dalším nepravostem.
Mnoho těchto návrhů byly rovněž navrženy Komisí pro globální řízení v její zprávě Naše globální sousedství (1995) a ve zprávě Zájem o budoucnost (Caring for the Future - 1996) Nezávislé komise pro populaci a kvalitu života,
obojí vydáno v Oxford University Press. Všechny tyto návrhy musí zůstat v našem společném povědomí a v myslích mezinárodních politiků - připravené v okamžicích, kdy je k tomu čas, k nabídce. Mimo
to OSN nyní využívá svých 50 let již dříve zmíněných standardů a dohod k prověření společností přejících si vstoupit do kontraktů nebo do partnerství s rozvojovými aktivitami OSN. Zároveň je nezbytné, abychom
se zabývali desinformačním problémem, který vyplývá z propagace neudržitelné konsumní kultury globálními médii po celém světě. Nazvala jsem tento nový globální fenomén novou formou řízení: "Mediokracií", která změnila politiku a
vedla k dnešním ekonomikám, kde jsou čas a lidé méně hodnotnější než peníze. K zastavení těchto trendů se navrhuje Vedlejší fond pojištění pravdivosti reklamy (Truth in Advertising Assurance Aet-Aside - TIAASA), postupné
odstraňování odečítatelnosti reklamních výdajů z firemních účetních rozvah. Toto by mohlo začít rovnoměrně snižovat celkové množství reklamy a zároveň financovat občanské skupiny, které by kontrolovaly zavádějící propočty a
produkovaly vlastní proti-reklamu. My, lidé Země Již se začíná objevovat nový společný statek: globální, multi-kulturální přístup k televizi WETV (We je zkratkou pro "My lidé Země" a
také Whole Earth, celá země). Občané v mediokraciích a stávajících ekonomikách jsou už nasyceni množstvím on-line, kabelových a vysílacích médií. Požadují užitečnější obsah a zachycení řešení skutečných problémů komunit,
žádají vyšší kvalitu reklamy, vzdělání a programů pro děti. WETV se sídlem v Ottawě je veřejno-soukromě-občanská sít s vyspělou technikou a multimediální páteří v dnes 30-ti zemích s programy pro lidský rozvoj
dovolující vyjádření vlastních názorů na globální a lokální problémy nevládním organizacím a obyčejným lidem. Zjišťujeme, že kulturní diverzita je stejně důležitá, jako biodiverzita. Obojí je základem bohatství národů. WETV rostl
díky výměnám programů a partnerství s podobnými médii. Financována programy humanitární pomoci sedmi zemí v čele s Kanadou, WETV získala práva sestavovat veškerému televiznímu programování OSN a mnoha dalších producentů
veřejných služeb. WETV se nyní otvírá i pro soukromé investory a já jsem hrdá na to, že jsem mezi prvními. Jako členka její Obchodní poradní rady se nyní snažím přilákat další sociálně odpovědné investory a podniky, kteří ze strany
WETV přijmou přísná pravidla chování a standardy pro všechny partery ze soukromého sektoru a pomohou vést nové TV programy v nových trendech "Etického tržiště". Ještě pokrokovější je návrh WETV na rovnou účast občanských skupin
a nevládních organizací, které poskytují programy pro distribuci WETV. Toto nové oprávnění podílet se na práci WETV by mohlo jak podnítit rozšíření počtu diváků, tak vydělat dividendy při výdělečnosti WETV. WETV je přístupna na
www.wwetv.com Takováto kreativní spojení, jako WETV, jsou typická pro společnosti informačního věku a mohou podnítit novou všelidovou, multi-kulturní komunikaci s větším dosahem než v případě internetu (stále
nepřístupného většině lidí na světě). Nečekám, že se plody těchto iniciativ objeví během mého života - ale mohly by uzrát snad už za života mého vnuka – neboť naše společnost se vyvíjí směrem k ekologickému uvědomění a začíná
rozpoznávat rozdíl mezi penězi a bohatstvím. (Původní překlad J. Křišky a J. Musila upravil a titulky opatřil V. M.) |
