aneb duchovnost po americku"Ale ty nemůžeš být osvícený!" říká Rinpoče.
"Proč ne?" ptám se.
"Protože nedokážeš číst v mé mysli, nedokážeš létat
a nedokážeš se zjevit na deseti místech najednou."
"Ale Rinpoče, to nemá vůbec co dělat s osvícením!" prohlásil jsem.
Rinpoče, čtyřicetiletý podsaditý muž, vyskočil ze svého křesla a sedl si na židli přímo přede mne. Položil
ruce na mé ruce, takže se svým nosem téměř dotýkal mého nosu a upřeně mi hleděl do očí, jakoby mne chtěl probodnout svýma zářícíma očima.
"Andrew," řekl, "a taky nesmíš chodit a vykládat, že jsi osvícený."
Aniž bych
se pohnul a aniž bych uhnul očima, řekl jsem, "Rinpoče, já jsem nikdy neřekl, že jsem osvícený."
"Vím," trval na svém, "nesmíš říkat, že jsi osvícený. To není správné."
Opět jsem zopakoval, že jsem nikdy neříkal, že jsem
osvícený. Rinpoče svou větu zopakoval po třetí. Řekl jsem: "Rinpoče, sám nechodím a nevykládám, že jsem osvícený. Ale pokud se mne lidé zeptají, nemohu popřít svou zkušenost."
Kátmandú, únor 1991
Tak začíná první autobiografická kniha "mladého amerického duchovního učitele" Andrew Cohena (1955), jehož duchovní centrum Foxhollow jsem navštívil. Cohen vyrostl v New Yorku, mládí strávil v Evropě a
poté intenzívně cestoval, především po Indii a Nepálu.
Při svých občasných návštěvách Amsterodamu nikdy neopomenu navštívit prodejnu knih, hudby, krystalů a jiných esoterických pomůcek poblíž nádraží, která se jmenuje
Himalaya. Vždy si koupím nějakou knihu o hudbě a nějaký ten americký duchovní časopis. Před lety jsem tak objevil časopis s provokativním názvem What Is Enlightenment?
(Co je osvícení?) Pro BARAKU jsem dva články z tohoto časopisu přeložil. Když jsem pak připravoval svou cestu do USA, napadlo mne, že by bylo zajímavé pokusit se udělat pro BARAKU rozhovor právě s Andrew Cohenem. Z časopisu to sice trochu zavánělo sebestředností, ale čekal jsem příjemný dialog s chytrým, vzdělaným, a o osvícení a duchovnosti velmi poučeným Američanem, který je pragmatický a který nepodlehl kouzlu a pasti dálněvýchodní duchovní exotické turistiky.
Ve své knize (a samozřejmě také ve svém časopise) Cohen píše: Zjišťujeme, že individuální zkušenost se zdá být stále méně důležitá než kolektivní kontex, ve kterém k naší zkušenosti dochází. Kontext
dokonalé a nepřerušené jednoty realizace Jáství... Simultánní poznání jednoty mnohých, zjevující tak nezměrné evoluční potenciály. Zdá se, že jeden každý z nás je povolán uvědomit si, že manifestace Jednoty na tomto světě je
možno docílit nejen jako individuální zkušenost jednotlivce, ale i jako objektivní fakt pro všechny ostatní.
Na titulní straně časopisu Co je osvícení? z léta roku 1995 je to vytištěno ještě pádněji:
Otázka: Jaký je rozdíl mezi osobním a nadosobním osvícením?
Odpověď: Jaký je rozdíl mezi tím, když škrtneme sirkou, a mezi lesním požárem?
Andrew Cohen, velmi mladě vyhlížející, drobný,
upravený a pečlivě artikulující Američan, začal počátkem 90. let učit o nadosobním osvícení a zároveň kolem sebe systematicky budovat okruh stoupenců a duchovních žáků. Učil již několik let předtím v Kátmandú. V jiné své knize (
Autogiografie probuzení) popsal mystický stav propojenosti s celým vesmírem (vyhrkly mu slzy, plakal štěstím) při rozhovoru s matkou. Ta mu později řekla, že takto propukal ve šťastný pláč, už když byl malý.
Po několika telefonátech jsem se tedy rozjel navštívit centrum poblíž městečka Lee ve státě Massachussetts, abych se setkal s novodobým a moderním guruem, a abych se pokusil zjistit, jak vypadá a funguje současná
americká duchovnost. Berte následující řádky ne jako kritiku, ale subjektivní zaznamenání dojmů a pocitů ze setkání s tou nejsoučasnější americkou duchovností. Možná je to jinde jinak. Přál bych to jak Američanům, tak i všem
ostatním duchovním hledačům kdekoliv na větě. Takto jsem nabyl dojmu, že alespoň podle toho, co jsem viděl a zažil, v USA jde jedněm o jakési hobby a druhým o zdroj docela slušného zisku.
Zjistil jsem a
zjišťuji neustále, že kolem pojmu osvícení panuje spousta zmatků, dezinformací a nepochopení. Tento časopis vydávám proto, abych podpořil výzkum a diskusi na toto téma, a abych se podělil o své objevy s těmi, které to také
zajímá.
Andrew Cohen
Když si vydavatel ve svém časopisu pravidelně tiskne oslavné tirády na své osvícení (došlo k němu v roce 1986) ve stylu "...Andrew Cohen není pouhý duchovní učitel – je to
duchovní fenomén. Od okamžiku svého osvícení žije, dýchá a hovoří pouze o jediném – o možnosti dokonalého vysvobození z pout nevědomosti, podezírání a sobectví. Neúnavně cestuje, přednáší, píše knihy a pořádá setkání
s duchovními učiteli všech tradic, aby všem ukázal, že je možné uskutečnit nebe na zemi...",
zní to podivně. Jak lze vidět i na rozhovorech s jinými "svatými muži", Cohen o svém osvícení mluví a píše neustále. Je tedy pouhý populista? Jak získává tolik přívrženců? Má přece centra nejen v USA, ale také v Evropě a Austrálii. Není "západní", v tomto případě americká duchovnost jen jakýmsi pohodlným a vcelku spíše luxusním koníčkem lidí, kteří plýtvají energií a nedokáží recyklovat suroviny, protože jsou přece nejlepší na světě? Není to spíše stále výnosnější obchod?
Andrew Cohen je Američan a podle rozlohy centra a počtu stoupenců to asi dělá dobře. Přiznám se, že kdybych hledal nějakou duchovní zkušenost, a kdyby mi někdo v Praze dal do ruky prospekt s nabídkou
"...dosáhněte osvícení ne sám a pro sebe, ale v duchovní komunitě stejně nadšených lidí," asi bych i já okamžitě zašel na jeho přednášku nebo si zaplatil kurs v jeho centru. Při návštěvě jeho centra jsem nečekal nic, ale
odnesl si hluboké zklamání z jakési povrchnosti duchovního hledačství a příchuti organizované duchovní turistiky. Jestli tam někde byla skutečná duchovnost, byla skrčená někde v koutku, zasutá pod tisícerými možnostmi
utratit dolary. Jestli v tomto přepychu někdo duchovně pracuje, gratuluji, já bych to rozhodně nedokázal.
Se "západní" duchovností jsem se setkal už na podzim 1989, kdy jsem nějakou dobu žil
v Amsterodamu. Často jsem navštěvoval tehdejší duchovní centrum, kde se v přízemí daly koupit duchovní knihy a časopisy, v suterénu byla vegetariánská kavárna a jídelna, a v jednotlivých patrech pak byla meditační
místnosti, cvičební prostory pro tai-či a další tělesné techniky a metody, a v podkroví byly menší meditační místnosti, kam za 5 guldenů chodili zájemci cvičit jógu nebo meditovat v několika stylech, včetně zenu.
Když jsem se organizátorům zenových sezení představil a nabídl "výměnu zkušeností", gongovou terapii nebo ukázku, jak "sedíme" v Československu, nebyli zrovna nadšení. Marně jsem vysvětloval, že např. úder na gong je
velmi silným duchovním povzbuzením, a že tak u nás občas zkvalitňuji mnohdy už velmi formální sezení. Marně jsem zdůrazňoval své japonské a polské zenové zkušenosti. Neměli zájem.
V meditační místnosti sice měli nádhernou
zlatou sochu Buddhy a vždy krásné velké čerstvé květiny na oltáři, ale sezení bylo krátké (30 minut) a jaksi plytké. Postrádal jsem jakýkoliv závan intenzity. Vždy několik lidí přišlo, zaplatilo 5 guldenů, převléklo se do barevně
sjednocených kimon a na půl hodinky si sedlo. "A co dál?" ptal jsem se v duchu. "Proč nepoužívají třeba zenovou hůl?"
Po několika sezeních jsem na to přišel. "Mistři", tedy instruktoři meditací, byli "hmotně"
zainteresováni. Vydělávali si na svůj chléb vezdejší a čím víc lidí přišlo, a čím bylo sezení příjemnější, tím více vydělali. Ani je tedy nenapadlo vytáhnout, nebo dokonce použít zenovou hůl, která by mohla případné další, nepoučené
zájemce odradit.
Mimochodem, zažil jsem ještě jedno "kulturní", v tomto případě i "jazykové" nedorozumění. Když už jsem se rozhodl vrátit se do Prahy (v televizi jsem na CNN sledoval rozebírání berlínské zdi), šel
jsem si naposledy zameditovat. Vzal jsem s sebou svůj gong. Řekl jsem, že jsem tam naposledy a jestli by jim nevadilo, kdybych v posledních pěti minutách sezení převedl, jak to dělám, když vedu takovéto sezení
v Československu. K mému překvapení (asi protože mne už znali a věděli, že sedět umím) mi to dovolili. A tak jsem seděl s nimi a když nastal ten správný čas, tleskl jsem hlasitě rukama, vzal gong a posledních pět minut
sezení jsem za občasných mocných zvukových vln zintenzívnil meditaci zúčastněných tak, jak to asi v životě nezažili. Všichni byli velmi nadšení, následovala mnohahodinové diskuse a instruktoři se užasle ptali – proč jsi nám to
neřekl dříve? Ale vždyť jsem vám to nabízel mnohokrát, bránil jsem se. Kdybys řekl, o čem to je, mohli jsme takto sedět už měsíc, říkali. A mně to došlo: já jim vykládal o gongu - jenže holandština nezná "G" jako naše g – oni to
vyslovují velmi nezněle, chrčivě – spíše jako chchchch. Místo onomatopoicky znělého a zvučného gonnngggg jim to zní spíše jako chchchonchchch. Když jsem jim tedy vyprávěl o síle zvuku gongu, "slyšeli" jen vyprávění o chonchu a
v tom si žádnou sílu nedokázali představit.
Jinak řečeno, jejich duchovní praxe byla jen jakousi mírnou a docela pohodlnou praxí v mezích západního, v tomto případě holandského pohodlí. Smysl sezení – mnohdy
namáhavě a bolestivě poznat a překonat sám sebe, dosáhnout osvícení (probuzení, realizace) a být tak schopen pomáhat zbavit všechny živé bytosti utrpení – jaksi utekl.
Jaké by to asi bylo, kdyby se podobně vyladění
lidé sešli a byli schopni být spolu bez jakéhokoliv pocitu odlišnosti, byli schopni se vzájemně dělit o dobré úmysly a hluboký pocit extatické intimity a společně pracovat na dosažení osvícení?
Andrew Cohen
Z autobusového nádraží v New Yorku vyjíždí přepychové (klimatizace, WC vzadu) autobusy směr Massachusetts každou půlhodinu. Jízda je to vskutku vyhlídková (kolem nejprve celá horní polovina Manhattanu, pak až na americky
střižený trávník i podél silnic podivně známá pahorkatina s množstvím osamělých chat, jako když člověk jeden do hor u nás). Městečko Lee je vlastně jen hlavní ulice s kostelem a obvyklým obchodem, kde můžete koupit všechno,
včetně lístků na autobus. Zatelefonoval jsem na domluvené číslo a přijel si pro mne jeden z hlavních organizačních vedoucích duchovního centra. Jemně mrholilo, ale luxus centra (dvě jezírka, rozlehlý pozemek, přepychové chatky a
domy, pěstěné aleje stromů) mne upoutal okamžitě. Když mne pak ubytovali (každý duchovní adept má k dispozici 2+1 s přepychovou koupelnou a kuchyňkou, vybavený telefonem a televizorem s možností navolit 52
kanálů) a v nádherné velké zasklené verandě obrovité jídelny nakrmili (nepřeberné množství džusů, koláčků, chlebů, salátů, čajů a různých podivných ochucovadel, zdravých sladidel a solí a hořčic a bůhví čeho ještě), a když mi
oznámili, že "guru" na mne má čas odpoledne mezi třetí a čtvrtou, začal jsem tušit, jak to celé dopadne.
Zavedli mne do superluxusní velké místnosti, vybavené nejhustším kobercem, po jakém jsem kdy šlapal. Dostal
jsem minerálku na malý stoleček se dvěma židlemi uprostřed, a instrukce, abych na nic nesahal a abych vyčkal mistrova příchodu. Jedinou výzdobou místnosti, kromě těžkých barevných závěsů, byly zarámované fotografie mistra.
Mistr
skromně vešel, posadil se na židli přede mne a čekal. Pozdravil jsem, zapnul diktafon - a mistr se mne zeptal, proč nemám druhý diktafon, protože rozhovory s ním si pro jistotu žurnalisté nahrávají vždycky dvakrát.
Rozhovor to byl téměř hodinový. Andrew mluvil, jak se od něho čekalo – v dlouhých větách, s pečlivou výslovností. Byl ale "studenej jak psí čumák", jak říkávala moje máma. Tušil jsem, že tento rozhovor asi nikdy nepřeložím,
protože není proč. To, co říkal, už všechno napsal ve svých časopisech a knihách. A tak když jsem stopnul nahrávání, řekl jsem mu, že teď se může ptát on mne. Na chvíli vypadl z role a nechápal, o co jde. Řekl jsem, že také
přednáším, že jsem také na ledacos přišel, a že se také o to, co vím, dělím s ostatními, že také vydávám časopis a dělám rozhovory s moudrými muži a píšu knížky a že má duchovní cesta byla také plná dobrodružství, dřiny a
úžasných momentů. Začal se tedy váhavě ptát, a docela dobře jsme si (konečně) popovídali. Za další půl hodinku vešel zmatený organizátor, protože jsme měli už dávno skončit – a mistrův čas je přece tak drahocenný. Ruce jsme si
nepodali – mistr už byl zase Mistrem.
Před večeří jsem se mohl zúčastnit pravidelné hodinové meditace Cohenových žáků, členů organizačního vedení a redakce časopisu. V malé místnosti byl koberec a pár polštářků, na
kterých v rádoby dokonalých pozicích seděli ti, kteří tak vydrželi sedět celou hodinu, a vzadu bylo pár řad židlí pro ty, kteří tak dlouho sedět s pokrčenýma nohama nevydrželi. Hlavní organizátorka zazvonila, všichni se
společně poklonili směrem k fotografii mistra a oddeklamovali několik veršů, které mistr osobně složil právě pro tuto příležitost (připomnělo mi to doby, kdy pionýři slavnostně po celých třídách skládali slib věrnosti
Československé lidově demokratické republice). Po hodince (odkašlávání a poposedávání, pro mnohé to bylo přece jen příliš) se opět deklamovala mistrova slova a klanělo směrem k mistrově fotografii.
Časopis What Is Enlightenment?
dělá pár nadšenců a Cohenových žáků v DTP studiu přímo v centru. Grafici se pochlubili, že obálka čísla 13 zvítězila v celoamerické soutěži o nejlepší výtvarný návrh obálky časopisu. (Pochlubil jsem se tedy, že BARAKA taky zabodovala a jedna její obálka byla otištěna v jednom prestižním japonském časopise, který se zabývá designem a mediální grafikou.) Všichni společně několik hodin denně (někdy i v noci) pracují, aby stihli vydávat mistrovy knihy a časopis. Odměnou je jim pobyt v tomto přepychovém duchovním centru (dříve to byla turisty velmi vyhledávaná rekreační oblast, pak pozemky a budovy vlastnila ještě bohatší "duchovní" společnost Kripalu jóga, jejichž inzeráty a pozvánky k jógovým pobytům lze nalézt ve všech přepychových a celoamerických časopisech), které několikrát do roka pořádá kursy pro dvě stě zájemců najednou.
V těch několika číslech časopisu, které mám k dispozici, lze najít zajímavé články o nebo od známých duchovních učitelů (swami Krišnananda, Australan Barry Long, matka Meera), dlouhá a učená pojednání
amerických psychologů a znalců např. o roli gurua v současné společnosti, o ženách a osvícení, o vztahu mezi duchovností a sexem, o slavných Američanech, kteří fungují na 100% atd. Jedno číslo (z ledna 1995) je celé věnováno
tibetským učitelům (se kterými se Andrew Cohen setkal a "utkal" v rozhovorech). Před lety měl časopis 50 stran, poslední dvě čísla z konce roku 1998 a z jara 1999 mají stran 192 a je v nich rozhovor
s dalajlamou, ale také s boxerem Holyfieldem. V dubnu, kdy jsem redakci navštívil, hovořili nadšeně o dalším čísle, to ale dodnes nevyšlo.
Protože na americké poměry "intelektuálně provokativní" časopis
What Is Enlightenment?
není prošpikován reklamami (a navíc většina z nich propaguje mistrovy kursy a akce), nabízí se otázka, kdo vydávání financuje. Moksha foundation, nezisková nadace, kterou Cohen před lety založil? Co ale Cohen a jeho časopis nabízí, co "prodává"? Jak se obchoduje s duchovností v zemi neomezených možností? Psát o osvícení a klást spoustu otázek, to Cohen zcela jistě umí velmi dobře.
Jiný kraj, jiný mrav, samozřejmě, přesto se ale vkrádá pochybnost. Kdybych neviděl, jak žijí Cohenovi žáci v jeho luxusním centru, ve kterém by asi i sebevíc motivovaný Čech vydržel skutečně duchovně pracovat jen
pár dnů, protože potom by si začal "užívat" spíše jídla, koupání, diskusí, čtení a válení se, kdybych měl veškeré informace jen z časopisu, nadšeně bych si ho předplatil a každého čtvrt roku dychtivě čekal na novou várku
duchovního moudra a počteníčka o extatické intimitě. Když jsem se lidí v centru ptal na jejich denní režim, ukázalo se, že hlavní duchovní disciplínou, kromě hodinky denní meditace před obrazem mistra, jsou vzájemné diskuse na
mistrem předložená témata. Lidé v redakci a organizátoři centra byli na první pohled přátelé, poutníci na stejné cestě, ale o Cohenově extatické intimitě asi také jen čtou.
Tak jako v případě zenových
meditátorů v Amsterodamu, kteří nemohou použít zenovou hůl, aby pomohli svým platícím zákazníkům, protože jsou na nich existenčně závislí, tak ani jiní zenoví mistři a duchovní učitelé typu Andrew Cohena, kteří se živí
předáváním toho, co získali nebo zažili, nemohou vyžadovat a chtít, aby jejich žáci co nejrychleji dosáhli osvícení a byli nezávislí. V zenových a buddhistických komunitách na Západě se pak "učiteli" mnohdy stávají ti, kteří
jsou prostě v té či oné komunitě služebně nejstarší a nejlépe zvládli povinné rituály. V případě Cohenových center a stoupenců je tedy z hlediska mistra výhodnější meditovat jen hodinu denně (a pro jistotu na obraz
mistra) a raději celé dny diskutovat na bezpečná témata – jinak by se ovečky rozutekly – a kdo by financoval provoz center a vydávání časopisu a mistrovy časté cesty do ciziny atd.?
Knihy a články v časopise jsou
moudré a laskavé a plné příslibů extatické intimity. To, co jsem viděl v praxi, bylo něco docela jiného. Tak jako netuším, jak by se dal vyřešit problém balkánské etnické nevraživosti, tak jsem zmatený z rozporu mezi
hlubokými myšlenkami a úvahami různých duchovních učitelů, s nimž se lze na stránkách časopisu What Is Enlightenment? setkat, a skutečností, kterou jsem v centru Foxhollow zažil.
Tento rozpor mezi slovy (proklamacemi, do
kamene vtesanými moudrými větami velikánů amerických dějin ) a činy (v pragmatickém světě každodenní reality) mne doprovázel v USA podezřele často. Je to čistě americký fenomén, nebo to čeká na nás všechny, a bude muset být
skutečně daleko hůř, aby pak mohlo být alespoň trochu lépe?
(vm)
